Další kapitola část 5

mno a je to zse tady... tak snad se bude líbit

Musela se usmát. Vzpomněla si na to, jak strašně Sasukeho milovala, ale byla pro něj jen vzduch. Nic víc než slabá, malá holčička.
Pořád se mračil, nikdy ho jako malého neviděla se usmát. Všechno mu bylo jedno.
Její pohled sklouznul na druhou fotku.
Kakashi ji držel v náručí. Oba se smáli.
Tenkrát…., tenkrát si myslela, že tak to zůstane napořád. Budou spolu, každý den se bude probouzet vedle něj. Kdyby věděla co se stane, že její manžel, otec Obita( xP fuuuuj co to píšu?)…. Kdyby… nenáviděla to slovo. Nemá smysl uvažovat o věcech co se staly. Minulost nelze změnit, žijeme přítomností, očekáváme budoucnost. Novou, lepší… Nikdo neví co bude.
Sakura zatřepala(ježiš… fakt mě nic jiného nenapadlo. Gomen) hlavou aby ty myšlenky vypudila z hlavy. Podívala se na hodiny.
„Půl jedenácté…“ Zamumlala a svalila (další chytrý slovo) se do postele.

„Asi bych teď měl být úplně někde jinde…“ Řekl si pro sebe Kakashi a dál pozoroval otevřeným oknem Sakuru. Připadalo mu že nezestárla ani o rok. Pořád byla tak nádherná. Chtěl se jí tak moc dotknout, nadechnout se vůně jejích vlasů. Mohl, ale nesměl.
Je tu přece kvůli Obitovi. Ale co bude potom? Co bude až Obitovi nic nebude hrozit? Vrátí se ke své rodině? Bude o něj Sakura ještě stát?
Z jeho přemýšlení ho vyrušil nějaký pohyb za jeho zády. Někdo ´mu ke krku přiložil chladný hrot kunaie.
„Co tady chceš?“
„Nic, jen sedím na stomě. To je tady zakázané?“ Opáčil ironicky.
„Není moc příjemný když mi civíš do okna.“
„Možná že do něj chci civět…“
„Haha, tak sme se zasmáli a teď vážne. Co od nás chceš?“
„Nás?“
„Máš tady celkem dobrej výhled, myslím že sis mohl všimnout že ve vedlejším pokoji leží můj syn.“
„Jo, všim sem si…“
„Víš, někoho mi připomínáš.“
„Ehm….a…a .. jak ti někoho můžu připomínat, když jsi mě ani neviděla?“
„Ten hlas… myslím že ho odněkud znám. Nechceš si sundat tu kápi?“
„No, nemám rád když na mě lidi civí.“ Ušklíbnul se
Sakura si sedla na větev vedle něho.
„Před chvílí jsi mi držela nůž u krku a teď si vedle mě jen tak sedneš? Jak můžeš vědět že tě nechci zabít?“
„Jak říkám, odněkud ten hlas…. C- co…to děláš?!“ Vyjekla když se dotyčný k ní začal přibližovat.
Jemně si ji k sobě přitáhnul.
Nemohl to vydržet. Před očima měl největší lásku svého života, jeho manželku.
Naklonil se k ní a políbil ji. Vychutnával si to.
Sakura se přestala bránit. Zvedla ruku a sundala Kakashimu kápi, která mu zakrývala obličej.
„Kakashi…“ Zašeptala a přitiskla se k němu.
Pořád ho líbala, nechtěla aby tahle chvíle skončila. Vpíjela se do jeho rtů a on do jejích. Nepřestávali, nemohli
Ale najednou se Kakashi prudce odtrhnul. I když nechtěl, ale musel.
„Sakuro já… Promiň, nemůžu..a …ani nesmím. Omlouvám se, byla to chyba, prosím zapomeň na to, zapomeň na mě…“ Na tváři mu přistála facka.
„Jak zapomeň? Jak bych jako měla zapomenout, když tě mám pořád před očima? Žila jsem v domnění že jsi mrtvý. Snažila jsem se být před Obitem silná a pořád nebrečet! A ty jsi předeš, sleduješ mě a potom mě začneš objímat a zapomenout?“ Sakuře vytryskly z očí slzy. Nechtěla je nijak zadržet, tohle v sobě dusila.
„Ty nevíš jaký to je, když se ráno budíš a nevíš co tě čeká. Víš snad jaké to bylo, vstávat k Obitovi a bát se jestli se mu něco nestalo? Víš jaké to je, když vidím jak našemu synovi chybí táta? VÍŠ SNAD JAKÉ TO JE?“ Zakřičela.
„ A ty si snad myslíš že bych se nevrátil kdybych mohl? Tys 7 let nebyla zavřená v kobce s okovy! Byl jsem živý ale žít jsem nemohl! Každý den jsem na tebe myslel, nevěděl jsem jestli se tobě nebo Obitovi něco nestalo. A jenom co tě zase uvidím, mi hned nadáváš za nic! Jako bych za to MOHL!“ Neudržel se.
Sakura už vzlykala.
„Aha, takže se mám každej den dívat na Obita a vidět v něm tebe? Vědět že jsi někde živý, ale nechceš být s náma?.... Dobře… ale už mi nikdy nechoď na oči… Běž když chceš.“
„Tak jsem to-…“
„Ne. Už nechci nic slyšet. Běž!“
„…“
„ZMIZ!“
„Jak chceš, zmizím. Ale prosím, dávej na sebe a na Obita pozor… Sbohem.“ Otočil se.
„Vždycky budu s tebou.“ Zašeptal a zmizel v obláčku kouře.
„Bože… Co jsem to udělala?“ Každou noc snila o tom že se Kakashi vrátí. A teď, když je to skutečnost ho pošle pryč… Odrazila se a skočila k sobě do pokoje.
„Obito, už musíš vstávat, nebo přijdeš pozdě!“
„EeEEEh ještě 5 minut..“
„Vstávej a nekecej! Za 10 minut ať seš u snídaně!“
„Nojo.“ Vyhoupl se z postele a šel si vyčistit zuby.
„Tady to máš.“ Položila Sakura před Obita chleba natřený čímsi nažloutlým.
„Ježiš… co to je?“ Zašklebil se.
„Chleba s marmeládou… A jez! Nebo přijdeš pozdě!“
O 15 minut později:
Obito se loudal poloprázdnými ulicemi. Nijak extra moc ho nový tým nelákal. Měl rád svůj klid. Nikdy si do ničeho nenechal kecat.
Nohy ho zanesly až na cvičiště, kde měli sraz.
„Hmmm.. Že bych poprvé přišel včas?“ Zamumlal a rozhlédl se.
V dálce uviděl 3 osoby. Jendna z nich výrazně větší.
„To sou oni?“ Zeptal se Obito sám sebe.
„Ahoj, ty budeš určitě Obito viď?“ Nahnula se k němu Kazumi.
„Hm…“ Hlesl.
„Tak tohle je Miyu a Saburou.“ Mávla směrem na dvě osoby.
„Jezusu, ten je loztomilííí.“ Dřepla si k němu Miyu.
„Tu čelenku máš jenom na ozdobu ze jo? Ty si taký pěkný děťátko. A kolikpak ti je?“ Zašišlala.
„Kazumi sensei, to děcko není ten nový člen našeho týmu, že ne?“
„Ano, odteď je člen našeho týmu.“ Ujistila ho Kazumi.
„Takže bysme si mohli dát menší zápas, aby nám Obito ukázal co umí. Takže Saburou proti Obitovi.“
„Kazumi sensei, já bych to neriskoval. Co když o něco zakopne a začne brečet?“
„No tak, mírni se! Sice tobě už je 13 a jemu sedm, ale to neznamená že se budeš chovat takhle!“ Okřikla ho Kazumi.
„Tak a teď můžete začít.“
Saburou a rozběhl se na něj.
„Tak jo, plítvat chakrou nebudu. Poblíž teče potok, kdybych ho dostal tam…“ Přemýšlel v duchu.
Saburou už byl skoro u něj.
Obito ho chytnul za ramena, vyhoupnul se do vzduchu a přeskočil ho. Rychle přeběhl na hladinu vody.
„Tak co, troufneš si na vodu?“ Křiknul na Sabura.
„Ksakru, na vodě Katon nemá žádnou šanci. Kdykoli může skočit do vody.“ Zapřemýšlel Saburou.
„Heh, není problém! Kage bushin no justsu!“ Vykřikl a kolem něj se oběvilo 10 klonů. Už byl skoro u potoka.
„Suiton: Suishi no Jutsu!“ Řekl a voda se hrnula na Sabura.
„Co to dělá, vždyť tím se hasí oheň…“ Zakroutila hlavou Kazumi.
„Heh, jsi vážně blbej.“ Zrychlil Saburou.
Voda vytvořila obrovskou kaluž, která byla propojena s potokem.
Obito přiložil dlaně na hladinu vody a zavřel oči.
„Ještě! Ještě!“ Opakoval si v duchu.
„TÉÉÉÉÉÉĎ“ Zařval a z rukou mu vytryskly blesky. Rychle ponořil ruce do vody. Elektřina jí prostupovala, dostala se i do kaluže ve které stál Saburou a jeho klony.
Všechny klony se proměnili v obláček kouře. Saburou se kroutil na zemi v křečích.
Obito mu chtěl vrátit to co o něm řekl. Snažil se do rukou dát co nejvíc chakry. V místě kde ležel Saburou to začalo podezřele syčet.
Jakoby se něco pálilo.
„DOST! OBITO PŘESTAŇ!!!“ Zakřičela Kazumi a běžela k Saburovi.
„Bože, musíme s ním rychle do nemocnice!“ Vyjekla a roztrhla mu tričko. Měl popálenou celou hruď.

Mno, takže za prvé: polovina z toho je uplnej nesmysl, který se vymykají i nerealitě a za druhé: kdyby se tam objevily překlepy, snažila jsem se to všecko poupravit, ale osmi prsty se píše celkem špatně pokráčko bude určo brzo