Další kapitola část 4

AAA, já už nedokážu nic vymysleeet ! Tkže se dá vyvodit že tohle je opravdu k nečtení... celý je to zmatený a na můj vkus strááášně ukecaný a krátký.. Se na příští díl tak nevyfláknu

„Je mi to líto, ale od začátku mu šlo o malého, říkal něco o prokleté pečeti… Šlo mi jen o něj, za každou cenu ho musíme zachránit!“
Kakashi jen tiše kývnul a skákal dál.

Konoha, dům Hyuuga(poledne):
„Debile!“ „Vymatlaná krávo!“
„Jomei! Ai! Buďte zticha, jak má Nobu spát?“ Okřikla své děti Hinata.
„Pozdě, už se probudil…“ Složila TenTen hlavu do rukou.
„Tak mi ho dej a běž si lehnout.“ Pohladil jí po vlasech Neji.
„Ne, já jsem v pohodě… Akorát jsem přemýšlela o tom, jaké to bylo pro Sakuru….
„Nemysli na to, to nejhorší je za námi. Obito už se o sebe dokáže postarat.“ Vložil se do diskuze Naruto.
„Máte už domácí úkoly?“ Zeptala se Hinata.
„Eh…nooo.... Můžeme jít ven?“ Začervenala se Ai.
„Tak máte je?“ Zeptal se ještě jednou Naruto.
„Sme mysleli že nám s tím poradí Obito…“ Založil ruce Jomei.
„Tak fajn, jestli nebude do večera, tak týden žádný chození po venku. Jasné?“
„Čáááááááu!“ Zaslechl na odpověď.
„Bože, po kom jsou…“ Zakroutil Naruto hlavou. Chvíli nastalo ticho a pak se Neji, TenTen a Hinata začali smát.

Kakashi a Obito(ten velkej xD) stáli před bránou Konohy.
„Nikdo nás nesmí vidět…“ Řekl Obito a podal Kakashimu našedlý plášť.
„Snaž se být co nejmíň nápanej. A taky….“ Chvíli se odmlčel.
„…..se drž dál od lidí.“
Kakashi na sebe hodil plášť a vykročil.
„Obito… já ji musím vidět…. Musím.“
„Jestli tě ale pozná….“ „Nepozná.“
Došli do vesnice.
„Hééj! Kdo jste?“ Zakřičel Kotesu.
Slova se ujal Obito.
„Jsme ze země vln, šli jsme se sem podívat na zkoušky chuninů.“
„Aha.. no, tak… vítejte v listové.“ Usmál ze Izumo. Obito jen kývl a šel dál.
„Uf, tak tohle bylo celkem v klidu.“ Oddychnul si Kakashi.
„Dobře, já jdu někde sehnat nocleh.“ Zamumlal Obito a zmizel.
Kakashi se vydal ke svému domu.

„Co to je?“ Rýpal se Obito(ten malej) v jídle.
„Kapusta.“ Odpověděla mu Sakura.
„Už zase.“
„Jak zase? Jez, je to zdravý.“
„Já to jíst nebudu! Už jenom když se na to podívám, je mi blbě!“ Hodil lžičku do talíře.
„Nehneš se od stolu, dokud to nesníš!“
Najednou zazvonil zvonek.
„Já du otevřít!“ Vyskočil Obito.
„Ne, ty tady budeš sedět!“ Zvedla se Sakura a došla ke dveřím.
„Brý den, může Obito ven?“ Zazubil se Jomei se třemi kluky a svou sestrou za zády.
„Teď ne, on vás potom najde.“ Usmála se na ně Sakura.
„Aha. Tak nashle!“ A v tu ránu byli pryč.
„Já sem ale chtěl jít ven..“ Zamračil se.
„Hned jak to sníš můžeš jít. A nešťourej se v tom tak!“
„Jo, sem ti zapomněl říct, že zítra du trénovat s novým týmem. Se budem připravovat na ty zkoušky.“
„No počkej, ty přece nikam nejdeš.“
„Jakto? Dyť Tsunade říkala že už jsem přihlášenej.“
„Nemů…“
„To je furt nemůžeš, nesmíš a musíš! Už mě to nabaví, nejsem žádnej magor co neudělá ani přeměnu! Kdyby tady byl taťka dovolil by mi to!“ Křiknul a vyběhl ven.
„Obito!“ Vyrazila za ním Sakura.
V ulici nebylo ani živáčka.
Obito se ohlédl.
„Sakra, musím zdrhn… auu“ Narazil do osoby zahalené do šedého pláště.
„Sakra… eh moje hlava.“ Posadil se.
„Není ti nic prcku?“ Nahnul se k němu Kakashi(to je ta osoba)
„Já nejsem prcek!!“
„Aha, tak promiň.“
Obito zamžoural směrem odkud přiběhl.
„Do prčic, to bude bolet.“ Řekl když uviděl Sakuru jak k němu běží.
„Tak poď, vstávej.“ Podala mu ruku a postavila ho.
„Já sem to tak nemyslel.“ Zamumlal a podíval se do země.
„ Ale ano, myslel. Vlastně máš pravdu… Táta by ti to určitě dovolil.“ Sehnula se a objala ho.
„Tátu jsem měla moc ráda a pořád mi chybí. Budeš určitě stejně výborný ninja jako on.“ Na tváři se jí zaleskly slzy.
Kakashi měl sto chutí si tu hroznou kápi sundat. Chtěl být s nimi, ale nemohl.
„Sory vo… ehm… pardon, sem vás neviděl.“
Kakashi jenom kývnul a sledoval jak oba dva odchází.

„COŽE?!“ Zařval Orochimaru.
„Oba..“ Řekl chladně.
„Nemá smysl je pronásledovat, když se uvidíme na zkouškách.“
„ Myslím že to nebude tak jednoduché Itachi. Kakashi a ten jeho spratek, myslím že dohromady budou moc silní…“
„Heh, když si toho malého spratka přetáhneme na naši stranu, nebude to problém.“ Ušklíbnul se Itachi.
„Tak lehké to teda nebude..“
„Orochimaru- sama!!!!! Přišly zprávy ze skryté vodopádové a kamenné. Souhlasili, proti Konoze jdou s námi!
„Pořád se to zdá tak těžké?“ Usmál se Itachi.

„To už musím jít spát teď?“
„Jo, nemáš zítra náhodou trénink? Tak nekecej a spi!“ Usmála se Sakura a pohladila Obita po tváři.
„Dobrou.“ Zašeptala a zavřela dveře.
Unaveně si lehla do postele a přemýšlela. Hlavně o TOM dni. Vždycky když se dívala na Obita, strašně jí připomínal Kakasiho. Stejně stříbrné vlasy, oči…
Otočila se na bok a zadívala se na fotografie na nočním stolku. Byli tam postavené tři. Na jedné byl tým 7.
Musela se usmát. Vzpomněla si na to, jak strašně Sasukeho milovala, ale byla pro něj jen vzduch. Nic víc než slabá, malá holčička.
Pořád se mračil, nikdy ho jako malého neviděla se usmát. Všechno mu bylo jedno.
Její pohled sklouznul na druhou fotku.