Legenda

Napadlo mě...co by si o Konoze vyprávěli tisíciletí o jejím zániku. Ať se líbí.

„Budeš nám zase něco vyprávět?“ zeptala se malá dívenka maminky, která ji právě přikrývala dekou. Vedle dívky ležel chlapec. Ten souhlasně přikyvoval.
„Ve ještě nejste unavené?“ ptala se jich maminka. Děti zavrtěly hlavami a prosebně se na maminku podívaly.
„To víte, že vám něco povím. Ale dnes to nebude pohádka. Bude to legenda.“ usmála se na děti jejich maminka.
„A můžeme jít na balkon?“ ptal se chlapec.
„Ano, ale vezměte si deky.“ smála se ještě pořád maminka. Děti se zabalily do dek a vyšly na balkon. Tam si sedly na velkou houpačku. Uprostřed nechaly místo pro maminku.
„Haikou je v noci tak krásné.“ prohlásila holčička.
„To máš pravdu, Teuio.“ řekla maminka, která si odskočila pro svetr. Teď se posadila mezi děti. Ty si položily hlavy na maminčina ramena a všichni tři chvíli tiše pozorovali noční město, které se pod nimi rozkládalo.
„O čem bude ta legenda, maminko?“ zeptal se chlapec.
„O minulosti, Temujine.O minulosti našeho města. O minulosti Haikou.“ odpověděla mu maminka.
„A bude pravdivá?“ optala se Teuia.
„Možná je pravdivá, možná ne. Legendy většinou nejsou pravdivé, ale když jim věříš, jsou silnější než pravda.“ prohlásila zamyšleně maminka.

„Ale abych začala. Určitě víte, že Haikou stojí na prastaré vesnici. Podle odborníků ještě někdy z doby ninjů. Vypráví se mnoho legend a pohádek, co to bylo za vesnici. Někdo tvrdí, že loupežná, někdo trvdí, že vesnička statečných ninjů, ale já se přikláním k názoru, že to byla obyčejná ninjovská vesnice, jestli může být nějaká vesnice normální. V každém městě nebo vesnici jsou lidé, kteří se vymykají pořádku. V téhle vesnici byl ten neobvyklý člověk Hokage. Hokage byl ninja, který řídil vesnici, která se jmenovala Konoha. Byla to přesně ta vesnice, na níž je založeno naše město. Tenhle Hokage byl prý tak silný, že i hvězdy ho poslouchaly. Jen se podívejte na oblohu. Vidíte támhle tu spirálu s trojúhelníkem, kterou tvoří ty zířivé hvězdy? Tak to byl znak Konohy. Hvězdy se tak postavily, protože to bylo přání největšího ze všech Hokagů.
Byl to člověk, který se nebál riskovat pro své přátele, šel za svými sny a měl tak velké srdce, že se do něj vešli všichni. Jeho přátelé, lidé, kteří mu věřili, dokonce i ti, kteří ho nenáviděli. On měl každého rád. Moc rád se smál, ale také často plakal. Když byl malý, umřeli mu rodiče. Neví se proč. Dokonce ani legenda o tom nic neví. Tenhle Hokage neměl lehké dětství. Byla do něj zapečetěná obrovská síla, kvůli které se ho všichni báli. Ale on... on chodil vesele po vesnici. Hlavu hrdě vztyčenou a úsměv na tváři. Když se však za ním zavřely dveře od jeho bytu, stával se z něj uplakaný malý chlapec. Slzy a srdce byly jeho silou, kterou vládl. Dokázal slovem rozplakat, dokázal setřít slzy a dát novou naději. Pohladil na duši a jen myšlenka na něj vyvolávala úsměv. Stačila mu jedna věta a vyvedl z míry i toho nejsilnějšího soupeře. Jedinou větou plnou lásky, naděje, odhodlání a víry. Jen jedinou větou. Ptáte se jakou? Pro vás zatím obyčejnou, pro něj však silnou, jako všechny síly světa. Nikdy se nezvdám. Tak zněla ta věta. Zahříval jí lidská srdce, tvořil úsměv na tváři. Kudy prošel, tam si tuhle větu pamatovali.
Když byl tento Hokage mladý, odešel mu kamarád. Jediný a největší přítel. Z jeho přítele se stal bojovník na straně zla. On se ale rozhodl, že ho najde a přivede zpět do Konohy. Zpět k přátelům, zpět k lásce, jenž k němu cítila druhá Hokageho kamarádka. Několikrát se o to pokoušel neúspěšně, ale on se nikdy nevzdal. Věřil, že jeho přítel má stále ještě v srdci vzpomínky na krásnou Konohu. Vzpomínky na svůj domov. Nikdy nepřestal doufat, až v okamžik smrti si uvědomil, že ač se snažil sebevíce, spíš mu ubližoval. Byla to jeho cesta, měl jsem ho nechat jít, ale moje srdce mi to nedovolilo. Promiň mi to příteli. Snad mi odpustíš největší chybu mého života. Tak zněla jeho poslední slova. Mnoho lidí plakalo nad jeho hrobem. Jen jedna dívka prý neplakala. Byla to jeho žena. Neměl rád slzy. Vysvětlovala všem, kteří se jí ptali, proč nepláče. Chodila i po jeho smrti s hlavou vztyčenou a úsměvem. Byla to ona, kdo po jeho smrti řídil vesnici. Říkala, že jeho duch je v ní a že řídí vesnici společně. A vesnice dál šla svým obvyklým chodem. Ale po smrti manželky zesnulého Hokageho, se vesnice rozpadla. Už nikdo nedokázal sjednotit lid tak jako oni dva.
A Hokageho nejlepší přítel? Teprve po smrti svého přítele si uvědomil, jak moc byl zaslepený svým vlastním cílem. Zemřel hned vedle jeho hrobu.“

„To bylo...“ pokusila se z posledních sil vyjádřit své pocity malá Teuia, ale spánek byl mocnější. Temujin už usnul.
„Jen spěte, andílci.“ zašeptala maminka a zadívala se na hvězdy. Legendy jsou zvláštní...