I love you.....

...Lesem se ozvala ohlušující rána. Následovalo nejdřív tiché vzdechnutí a pak bolestný výkřik. Téměř nehybné tělo se sesunulo k zemi. Ono tělo patřilo hubené dívence s černými vlasy a pronikavýma,černýma očima. Tiše ležela na zemi a snažila se zadržet proud krve, který jí stékal po holém, plochém břiše. Malinko vzdychla a vykašlala nový příval krve.
„Piliko !!!“ vykřikl vyděšeně chlapec stojící kousek od ní. Rychlím pohybem ruky zabil svého nepřítele a rozeběhl se k ní.
„...Piliko...“ zašeptal tiše a vzal jí do náručí.
"Ga... Gaaro to... to jsi ty??“ usmála se Pilika a krvavou rukou mu pohladila tvář.
„Ano... proboha kdo ti to udělal?“ zeptal se Gaara a v očích se mu zračil vztek.
„To... je teď jedno... už... už nemám moc času a... nechci ho zbytečně ztrácet,“ zašeptala tiše Pilika a znovu se rozkašlala.
„To neříkej... nějak to zvládneme... zavolám ti pomoc, vydrž...,“ jenže Pilika ho přerušila.
„Zabíjela jsem ninji třídy S... vím,...že tomuhle nejde pomoct!“ zašeptala a ukázala na obrovskou ránu na břiše. Na Gaarově tváři se objevilo zoufalství. Věděl že má pravdu.
„Gaaro?? Odnes mě prosím... prosím, tam... tam. kde to mám ráda... ty víš kde to je...“
Pilice už vážně moc času nezbývalo. Rána na prsou byla až moc hluboká. Její kdysi hluboké a krásné oči se začínali pomalu mlžit a zavírat.
Gaara jí bez námitek vzal do náruče a rychle se s ní rozeběhl po větvích od bojiště. Nevěděl sice jestli to bez něj ninjové zvládnou, byly ve válce a moc naděje na výhru už neměli,…..přesto však dal přednost milované Pilice...
Běžel lesem, přes poušť až k malému jezírku. Tam ji pomalu položil na zem a sedl si k ní. Vzal jí za ruku a něžně jí hladil po křídově bílé tváři. Pilika s velkými obtížemi sesunula ruku k čiře modré vodě. Pomalými pohyby kroužila po hladině a smutně vzdychala.
„Tady jsme se potkali, vzpomínáš???“ zašeptala a pousmála se. Gaara na chvíli zavřel oči. Ano vzpomínal na dobu před čtyřmi roky, na dobu jeho patnáctin...

Gaara se prodíral hustou pouští. Byl hrozně naštvaný. Už zase se pohádal s Kankurem a Temari. Sice věděl že ho mají oba rádi ale ani jeden mu nerozuměli. Šel přes velké duny až k místům kde ještě nikdy nebyl. Došel až k malému jezírku. Bylo uklidňující koukat do modrých, pomalých vln. Sedl si na okraj a dlouze se podíval na svůj odraz. Najednou nad sebou uviděl stín. Rychle se otočil a poslal svůj písek na neznámého.
Písek zachytil malou, hubenou dívku. Snažila se vyprostit ze sevření ale marně. Gaara vstal a přešel k ní.
„Kdo si??“ řekl výhružně a trošku sevřel ruku. Písek mnohem víc přitlačil. Dívka mohla sotva dýchat.
„P...Pilika...,“ řekla dívka přiškrceně.
Gaara přišel těsně k ní. Zadíval se jí do očí. Byli tak temné, hluboké... smutné. Něco mu říkalo ať jí pustí. Ruka mu klesla. Písek se uvolnil. Pilika těžce dopadla na tvrdou zem. Nejdřív se pokoušela rozdýchat zacpané plíce a pak neblahý šok. Gaara si k ní sedl.
„Kdo že jsi?“
Dívka zvedla hlavu a podívala se mu do očí: „Pilika... a ty ??“.
Gaara stuhl. Ještě nikdy se na něj nikdo takhle nekoukal. Ona se ho nebála. Její oči prozrazovali skutečnost... taky to nemá jednoduché.
„No... já... jsem Sabaku no Gaara,“ řekl a jen čekal až začne ječet a utíkat.
Ona se ale ani nehla. Trošku se pousmála: „Nejsi náhodou syn Kazekage??“
„Jo,... ty... ty víš kdo jsem a nebojíš se??“ Znovu se na ní zadíval. „Ne... myslím že mi nic neuděláš... nevím proč ale cítím že jsme stejní...,“ pousmála se a pomalu se nahla k jezírku.
„A co tu vlastně děláš???“ zeptal se Gaara a zavřel si tykev s pískem malým víčkem.
„Tady je moje oblíbené místo... Chodím sem když jsem smutná...“ řekla Pilika. „A ty ??“
„Já... já ani nevím... pohádal jsem se s bratrem a sestrou a... musel jsem jít pryč... nikdo mi tam nerozumí...“ odpověděl a smutně se zadíval do vody.
„Jak to že ti nerozumí?“ zeptala se se zájmem Pilika a pohodlně se opřela o ruce. „Já…mám v sobě písečného démona... a všichni se mě bojí... nikdy jsem neměl nikoho kdo by mě měl rád.“
„Hm... jsem na tom stejně... já už nemám rodiče... týden po mém narození je zabili... pár let jsem žila na ulici... pak mě našla policie a dali mě do děcáku. Tam mě pak střídala jedna rodina za druhou. Ale žádný jsem se nelíbila. Neumím dělat to co chtějí ostatní... pak si mě vzala jedna ženská... a udělala si ze mě služku. U ní do dneška žiju. Ale nejradši bych utekla. Nenávidím je."
"Rozumím ti... se mnou si taky nikdy nikdo nehrál,“ řekla nakonec Pilika smutně.
Gaara si připadal jako by tou poslední větou mluvila o něm.
„Piliko!!!“
Oba se otočili. Za nimi stála tlustá žena a velký chlap.
„Já... já už jdu...“ řekla ustrašeně Pilika a rychle se zvedla. „Ga... Gaaro moc ráda jsem tě poznala...,“ usmála se povzbudivě a běžela k ženě.
„Jak si představuješ být venku tak dlouho???“ zařvala na ní žena a kývla na kluka.
Ten jí dal takovou facku že ustoupila o pár kroků dozadu. Tam narazila do stromu a sesypala se k zemi.
„Promiňte...“ zašeptala a chytla si tvář.
Žena i muž se začali hlasitě smát.
„Nechte ji na pokoji!!!“
Všichni tři se otočili. Za nimi stál Gaara. Ruce zaťaté v pěst a oči lačnící po krvi upřené na ty dva. Pomalu se mu začal z tykve svážet písek...
Ve chvilce byli oba mrtví. Pilika na to vyjeveně koukala.
„Takže i ty se mě bojíš???“ řekl smutně Gaara a podíval se na zem. „Ne... já... ještě nikdo mě nechránil...,“ zašeptala skoro plačtivě. „Tohle pro mě nikdo neudělal...,“ dodala a z očí jí začali stékat slzy...
Od té doby byli neustále spolu... Jejich kamarádský vztah však přerostl na velkou lásku...

Znovu otevřel oči. Spočinul na Piličině téměř nehybném těle.
„Budu tě mít vždycky rád,“ zašeptal jí do vlasů a políbil na čelo. „Já... tebe... taky...,“zašeptala a chytila se ho za ruku. „Víš... nevadí mi to, že zemřu... ale to že zemře naše malé...“ rozplakala se.
Gaara na ní zůstal koukat.
„Co..???“
Pilika kývla: „Chtěla jsem ti to říct dneska večer... čekáme miminko Gaaro... já a ty...“ zašeptala a naklonila se k němu hlavu. Něžně mu uchopila tvář a políbila ho. Pak zavřela své oči. Navždy. „Néééééééééééééééééééééé!!!“ zařval Gaara a z očí se mu vyvalil proud slz. Plakal a objímal její chladné, nehybné tělo.

„Gaaro? Jdeš???“ Temari chytila bratra jemně za rameno.
Jako každý den stál u studeného, kamenného náhrobku.
„Jo... už jdu...,“ řekl smutně a položil ke kameni kytici modrých pomněnek.
„Neboj... jednou na ni zapomeneš...,“ konejšila ho Temari a povzbudivě se usmála.
„Já ale nechci... byla jediná, která mě chápala... navždy jí budu milovat...“