Obchodníci 14 - Klid před bouří

Tma, nebylo nic. Jen tma.
Prudký záblesk světla prořízl nicotu.
Malý chlapec si prohlížel zlatavou kuličku, jenž odrážela světlo z lampičky. Držel jí v ruce proti světlu a s úsměvem si jí prohlížel.
„Rozbal to.“ Usmála se na něj starší žena, která se objevila ve dveřích.
Začal pomalu sloupávat obal, aby se dostal k čokoládovému bonbónu, který se pod ním skrýval. Držel černou kuličku v dlaních, oči mu jenom zářily.
„Sněz jí.“ Rozdrbala mu žena jeho stříbrobílé vlasy. Chlapec jí ihned poslechl. Nic tak dobrého v životě ještě nejedl.
„Buď vždy dobrým chlapcem.“ Políbila ho žena na čelo.

Opět tma a záblesk.

Chlapec již značně povyrostl. Procházel se zasněženým lesem. V ruce svíral malý nůž, kterým si dělal špičku na dlouhém klacku, který našel. Pomalu se procházel po lese a díval se na třpytící sníh, jenž dělal nádherné barvy. V tom si všiml krvavých stop.
„Nejspíš nějaké zvíře.“ Pomyslel si. Nedalo mu to a stopoval podle krve co za zvíře to je.
Po deseti minutách cesty narazil na malého vlka, který ležel opřený o velký shnilý pařez a lízal si velice ošklivou krvavou ránu na noze. Malému chlapci přejel úsměv po tváři. Oči se mu zaleskli a pozvedl svůj naostřený klacek.

Již skoro dospělý seděl chlapec v temné místnosti. Upřeně hleděl na dveře, jenž měli znak obráceného trojúhelníku v kruhu. Dveře se otevřeli a stanula v nich osoba zahalená kápí.
„U nás se ti bude líbit. Náš bůh odmění své uctívače.“ Pokynul mu rukou, aby vstoupil.

„Zabij ho! Zabij ho! Zabij ho!“ Skandovalo několik desítek lidí v kruhu.
Už to nebyl chlapec, ale muž. Stál uprostřed kruhu lidí a na zemi byl připoutaný mladík. Měl svázané ruce a nohy. Oblečený byl pouze v trenýrkách.
Hidan se skláněl nad svou objetí.
„Zabij ho! Zabij ho!“ Řval dav dál.
Vzal nůž a zarazil mu ho do břicha.
„Né!“ Zařval muž a z úst mu vyprskla krev. Bodl znovu a znovu. Byl celý od krve a dav kolem něj jásal.

„Pusťte mě prosím domů.“ Brečela žena přivázaná na operačním stole.
Hidan stál nad svojí první obětí. Usmíval se v rukou skalpel. Pomalu jí rozřezával tričko, aby se mohl dostat k její kůži. Měla jí opravdu skvostnou až vedle stojící Zetsu začal slintat.

„Teď to asi bude bolet.“ Pohladil jí po vlasech. Zarazil jí skalpel do ramene. Hned jej vytáhl, aby ho mohl vrazit do jejího stehna a potom jí začal uřezávat prsty. Pokaždé si musel trochu pomoci druhou rukou, aby se dostal přes kost. Začal milovat, když mu po tváři stékala ta teplá krev. Ten řev svých obětí.

„Hidane.“ Uslyšel něčí hlas ve tmě.
„Hidane.“ Tentokrát už začínal rozpoznávat ženský hlas.
„Hidane!“ Třásla s ním Tayuya. Ležel na posteli celý zpocený.
„Hrozně jsi se škubal a mluvil ze spaní.“ Skláněla se nad ním.
„Nic mi není. Jsem v pořádku.“ Otřel si orosené čelo.
„Něco se ti zdálo?“ Podívala se na něj starostlivě.
„Nějaké útržky z dětství. Nic konkrétního si nepamatuji.“
„Z dětství?“
„Měl jsem bejt radši zticha. Ženský hrozně rády probíraj takovýhle věci, když byl chlap malý dítě. Za chvíli bude chtít, abych se rozbrečel a vyprávěl jí jak mi někdo rozšlapal na pískovišti schválně bábovičky.“
„Nekoukej tak na mě.“ Vytrhla ho z myšlenek.
„Promiň. Nic mi není.“ Lehl si zpátky vedle ní.

„Co ku*va teď budem dělat?“ Lamentoval rukama Kisame. Itachi, jenž se už uklidnil, si sedl do křesla v jejich provizorní skrýši.
„Zavoláme Peina o další instrukce. Jenom my dva nemáme moc šanci.“

„Bzzzzzz.“ Začal se Peinovi na stole točit mobil.
„Co je?“ Řekl dosti nevlídně.
„Nastal menší problém v naší misi. V budově kde se nachází Tsunade je i Uzumaki Naruto, Uchiha Sasuke a Jiraiya. Jenom my dva nemáme šanci.“
„Ku*va, takový kraviny. V Listový by měl bejt podle Kakuza Hidan. Takže zkontaktujte Hidana. Kakuzo za vámi dorazí co nejdřív to bude možné. Budete tam mít dva týmy. Vaše priority se tímto mění. Zabijte Tsunade a stáhněte se. Pein končí.“
„To si ku*va dělá p***l? Zabít Tsunade. Ať si to zkusí sám, když je to tak lehký.“ Začal řvát Kisame.
„Klid, už mám plán.“ Usmál se Itachi.
„Jak se nenechat zabít? No to je paráda.“ Hodil meč do rohu místnosti.
„Tsunade s Anbu necháme na starosti Kakuzovi s Hidanem. My dva si posvítíme na ty zbylé tři.“

„Tak jo. Mam všechno.“ Kontroloval si Kiba věci rozložené na stole. Měl zde veškeré svoje vybavení, které používal při své novinařině.
„Ještě si to jednou pročtu.“ Vzal do ruky obálku s několika listy, které vytáhl. „Kabuto, pravá ruka Orochimarua. Přes něj bych se mohl dostat trochu dál. Jenom to nezvorat jako minule.“ Zavzpomínal jak ho chytli jenom kvůli shozené popelnici.
„Jsi tu?“ Zavolala z vedlejšího pokoje Hinata.
„Kur...!“ Zaklel Kiba a začal všechno rychle sklízet ze stolu. Naházel vše do baťohu, který měl po ruce. Ne však tak spořádaně jak měl po prvé v plánu.
„Co potřebuješ zlato?“ Zatarasil jí tělem dveře, aby nemohla pořádně nakouknout k němu do pokoje.
„Jenom mě zajímalo proč jsi ještě tak pozdě v noci vzhůru.“
„J-já... píšu tu knížku.“ Vyhrkl nakonec ze sebe. „Píšu tu knížku? Větší pitomost jsem snad nemohl říct.“
„A o čem píšeš?“ Snažila se mu nahlédnout přes rameno.
„Ale jen takový brak.„ Mávnul rukou.
„No ták.“ Usmála se na něho.

„Píšu o jednom masovým vrahovi, kterej se do svojí oběti jednou zamiluje.“ Nasadil nucený úsměv. „Ježiš co je to za kravinu? Takováhle věc může fakt napadnout jenom mě. Co bude příště? Milenecký pár, který se vydá na cestu po venkově a ubytuje se v hotelu, kde je budou chtít zabít? To mluvení sám se sebou mě začíná pěkně deptat.“
„To zní romanticky.“ Usmála se Hinata. „Píšeš i milostné scény?“ Začala mu jezdit ukazováčkem po hrudi.
„Jo něco jsem tam už napsal.“ Vyhrkl ze sebe.
„Chci si to přečíst.“
„Ještě to není hotový.“ Zalhal. „Vlastně nemam hotový nic. Ku*va jak teď z toho.“
„Noták.“ Objala ho.
„Tak co kdybychom si něco zkusili z té knížky. Třeba milostnou scénu.“ Usmál se křečovitě.
„Proč ne.“ Odpověděla mu nadšeně.
„Tak tohle bylo hodně těsný.“ Oddechl si.

„Vážně tě to pořád baví?“ Deidara vstoupil do svého pokoje a uviděl tam Blue.
„Co mě má bavit?“ Zamkl za sebou a lehl si na postel.
„To jak mě osaháváš před ostatníma.“
„Tady ti to, ale nevadí.“ Usmál se, když jí zajížděl rukou pod sukni. Dělal to rád. Tak krásné je neměla žádná žena kterou poznal.
„Jestli si nebudeme dávat pozor Pein na to přijde.“
„Kašlu na něj.“ Natáhl se na postel. Neměl rád rozhovory o Peinovi.
„Víš co by se stalo, kdyby na to přišel?“
„Chtěl by mě zabít.“ Usmál se Deidara.
„Ano, to chtěl.“ Lehla si vedle něho.
„A kdo by nechtěl zabít kvůli takové nádherné ženě.“ Pohladil jí po tváři.
„Začnu se červenat.“
„Nezabil by mě přímo, ale posílal by mě na nemožné mise, abych zemřel při jejich plnění.“
„Byl by hodně naštvaný, že ho jeho žena podvádí s tebou. Mně by nic neudělal, ale s tebou by si to možná chtěl vyřídit i osobně.“
„Nebojím se ho.“
„Já vím, že ne.“ Usmívala se. „Slib mi, že neuděláš nic neukvapeného a už na mě raději nesahej před ostatními.“
„Co bych měl jako dělat?“
„Třeba se pokusit zabít Peina. To ať tě ani nenapadne. Zemřel bys.“
„Nepodceňuj mě.“ Pohladil jí po bocích.
„To není podceňování to je strach z tvé smrti. Pein je velmi silný.“
„Neboj se o mě pořád.“ Políbil jí. Polibek mu opětovala.

"Proč se tam ten Deidara pořád zamyká?“ Procházel kolem Tobi.

„Konoha.“ přemýšlel Kakuzo. „Bude to tam docela ostrý.“ Spěchal po cestě, která ho měla zavést právě do Listové. V tom mu však někdo jeho myšlenky přerušil. Neznámý muž mu zastoupil cestu. Neměl čas se zdržovat s nějakou nulou. Prostě ho odstrčil. Stalo se něco co však nečekal. Muž mu jeho ruku hravě odrazil a kopl ho kolenem do břicha. Kdyby to Kakuzo čekal mohl se tomu vyhrnout, ale takhle pouze upadl na kolena.
„Kdo ku*va jsi?“ Zvedl hlavu.
„Někdo kdo nechce umřít a ty mi v tom pomůžeš.“