Secret Love 8

8. Part
Hádka? Ne pouze normální konverzace

Konan a Sakura přišly do Akatsuki skrýše ještě ten den. Sakura si to namířila přímo ke kanceláři Peina. Od tý doby, co Sakura ukázala, jak skvělá je kunoichi, si jí Leader velmi oblíbil. Zaklepala na dveře a vstoupila.
„Eh…Ahoj.“ pozdravila, když se zpoza stohů papíru objevila peinova hlava.
Jeho kancelář občas vypadala jako ta Tsunadina. Tady však místo Shizune ulízela Konan.
„Á Sakuro. Už si zpátky. Jak šla mise?“ zeptal se hned.
„Ale jistě. Vše šlo bez problémů.“ řekla a podala mu další papíry.
Pein si je vzal a začetl se do nich.
„Hm…zajímavé. No to je jedno. Skvělá práce. Můžeš jít.“ pochválil ji.
Sakura však zůstala nervózně přešlapovat.
„Hm…Peine?“ začala opatrně.
Pein zvedl obočí.
„Mohla bych si vzít příští týden volno?(Pozn. Autora:Zapomněla jsem se zmínit, že narutova svatba bude za týden. Gomenasai)“ zeptala se na rovinu.
Pein se zamyslel.
„No…vzhledem k tomu, jak dobře pracuješ…ale jo, mužeš.“ svolil nakonec.
„Super! Teda děkuju.“ výskla Sakura.
Hned potom opustila kancelář, aby si to Pein zase nerozmyslel.

Když přišla k sobě do pokoje, zděsila se. Měla tam bordel jako v tanku. Oblečení, které měla různě poházené, sebrala a složila do skříně. Všechno urovnala a brzo to tam vypadalo jako v pokoji. Sakura se ještě mrkla pod postel. Tam objevila něco, na co už dávno zapomněla. Vytáhla malou, zaprášenou krabičku. Zfoukla prach co na ní byl, takže už byl vidět znak listové, který byl na víku. Položila ji před sebe a zírala na ni. Vipadala, jako by se bála, že na ni z té krabice něco vyskočí. Po pár minutách se konečně rozhoupala a natáhla ruku ke krabici. Pomalu otevřela víko a sáhla dovnitř. Vytáhla pár zažloutlých fotografií. Položila je na postel a rozprostřela je. Byly to její vzpomínky. Pár fotek znázorňujících její život. Na jedné byla ona jako malé děvčátko. Na druhé byla se svým týmem, jako gennin. Na další byla zase Ino. U ní býlo tučným, červeným písmem napsáno: „PRASE!!!“. Při tom pohledu se musela usmát. Byli tam i jiní lidé. Třeba Tsunade. Očima zklouzla na další fotku. Na ní se křenil Naruto s Hinatánou. Držli se za ruce. To spolu začali chodit. A teď se budou brát. Z přemýšlení jí probrala až lesknoucí se věc na dně té krabičky. Uplně na dně ležela čelenka se znakem listové. Přes tento znak byla vyryta křivá čára. Tako čelenka kdysy patřila Sasukemu. Když Naruto odcházel s Jiraiyou, tak tu čelenku Sakuře dal. Od té doby jí má. Po tváři ji stekla velká, kulatá slza. Slza, ve které nebyla cítit žádná závist vůči Sasukemu. Byla to slzy smutku. Jedna, která mluvila za vše.
V tu chvíli do pokoje vtrhl Itachi.
„Ahoj Sakuro…ah…Ty pláčeš?“ zeptal se, když uviděl, jak ji po tváři stéká slza. Sakura rychle schovala sasukeho čelenku a setřela slzu.
„Ne.“ řekla krátce.
Začala sklízet fotky, ale Itachi nebyl hloupý. Přišel blíž a uviděl fotografie jejích přátel.
„Sakuro.“ zašeptal Itachi.
Sedl si k ní na postel a pohladil ji po vlasech.
„Nemám ti to za zlé.“ řekl.
To Sakuru potěšilo. Opřela si hlavu o jeho hruď a lehli si společně ho postele. Za pár minut oba spali.

Sakuru vzbudily až sluneční paprsky. Sakura se otočila na Itachiho a letmo ho políbila na rty. Itachi se zavrtěl a otevřel oči.
„Já…prosím slib mi, že až ti to řeknu, nebudeš na mě křičet.“ prosila hned.
Itachi kývl a Sakura se nadechla.
„Příští sobotu jdu do Konohy, protože Naruto se bude ženit a já chci na tu svatbu jít.“ vysvětlila.
Itachi nevypadal příliš nadšeně.
„Sakuro.“ vzdychl. „Víš přece, že to není dobře. Prostě nikam nepůjdeš!“ řekl rozhodně.
Sakura se posadila a zatvářila se vzdorovitě.
„Ty si myslíš, že mě tu můžeš jen tak udržet?!“ zeptala se naštvaně. Vlastě skoro křičela.
„Tak s tím nepočítej. Už sem byla i u Peina a zařídila jsem si, že budu mít volno. Ať se ti to líbí nebo ne!“ štěkla.
Hned vstala, přehodila přes sebe župan a odešla z pokoje.

Těžkými kroky došla až ke Konaninýmu pokoji. Vlítla tam bez zaklepání a zabouchla za sebou dveře. Konan ještě spala, ale sakuřin „tichý“ příchod ji vzbudil.
„Co-co se děje?!“ vyhrkla a vyskočila z postele.
„Bože, ten Itachi dělá dusno i kvůli takový kravině!“ rozkřičela se. P
ak si sedla ke Konan na postel a začala jí vysvětlovat důvod jejich ranní hádky.
„Takže ty chceš jít do Konohy. A Itachimu se to nelíbí, že?“ ujasňovala si všechno Konan.
„Jo!“ řekla nasupeně Sakura.
„Tak mu dej čas. On vychladne.“ radila jí Konan.
Sakura si vzdychla.
„A to má být otec mého dítěte.“ řekla si pro sebe Sakura.
Konan, jako by věděla o čem přemýšlí.
„Hele, a kdy řekneš Itachimu o tom prckovi?“ zeptala se Konan.
„No…ani nevím, jak mu to mám říct.“ vdychla si Sakura.
„Ale Sakuro. Brzo ti naroste bříško. A to se bude jen těžko vysvětlovat.“ uvažovala Konan.
„Já vím, dej mi čas.“ řekla Sakura a odešla.

Kráčela tichými kroky tmavou chodbou, osvícenou jen loučemi, ke svému pokoji.
„Co když tam Itachi pořád bude? Co mu mám říct?“ přemýšlela Sakura.
Už byla skoro u svých dveří, když se otevřely a z nich vyšel Itachi. Prošel kolem ní bez jediného slova. Jako by tam vůbec nebyla.
„Ty mi nic neřekneš?“ zeptala se ho chladným hlasem Sakura.
„Nemám už co říct. Za svým názorem si pořád stojím.“ řekl stejně chladně a šel dál.
Sakura osaměla. Zavřela se v pokoji a vůbec nevycházela. Jediný, kdo za ní chodil, byla Konan, když jí nesla nějaké jídlo. Jak potom Sakura zjistila, Itachi si vzal nějakou misi a hned ten den, co se pohádali, odešel. Sakura byla smutná. Ona ho potřebovala. A když teď odešel, cítila se strašně sama.
„Usmíříme se vůbec někdy?“.
Tak tahle otázka ji pořád trápila. Ale rozhodně nehodlala zůstat ve skrýši a vykašlat se na Naruta. Na tu svatbu chtěla jít za každou cenu…