Konec nadějí - Závěr

Začátek: Tady

Dorazili na místo. Na palouk, ukrytý v lese. Tam, kde Itachi vždy trénoval. Teď ho ozařovalo odpolední slunce a listy se třpytily zbytkem deště, který se na nich usadil. Všude byl čistý, svěží vzduch. Sasuke se okamžitě rozběhl doprostřed a zaujal bojovou pozici. Čekal, až jeho bratr dorazí za ním, ten si však sedl na nedaleký pařez. Sasuke se narovnal a vyslyšel Itachiho pohyb rukou, který ho volal k němu.
„My nebudeme trénovat? Budeme jenom sedět?“ zeptal se chlapec a sedl si vedle Itachiho. Ten se díval stále dopředu, ruce založené a snažil se přestat myslet na to, co mu trávilo myšlenky jako jed. Jed, který se drží každého slova, které jeho duch řekne, a nechce se pustit. Za žádnou cenu. Čím víc se ho Itachi snažil odstranit, tím víc myšlenek jed napadal. Až ho ovládl celého. Způsobil stísněnost a požíral jeho svědomí. Itachi kopl do pařezu, vší silou. Zoufalostí.
„Bráško?“ podíval se na něj nechápavě Sasuke. Itachi pokračoval, jako kdyby se nic nestalo. Stálo ho to hodně nakaženého svědomí navíc.
„Ano, budeme jenom sedět,“ řekl uklidněným tónem a nevšímal si podiveného výrazu svého malého bratra. „Protože trénink není jenom o tom, posílit svaly, nebo reflexy. Duše dělá pravého ninju.“
„Duše?“ podivil se Sasuke.
„Tak. Ona také potřebuje růst, sílit. Zocelovat se a moudřet.“
„Aha, chápu …“ Sasuke byl trochu zklamaný.
Itachi si toho všiml. Nadechl se a zamyslel. „Sasuke. Podívej, na ten mrak támhle,“ řekl a namířil tím směrem prst. „Co ti připomíná?“
„Tamten? Šmouhu …“ řekl chlapec otráveně.
„No tak. Zkus se trošku víc soustředit.“
„No dobře … Připomíná mi … Hmm … Nějaké zvíře …“ Sasuke přivřel oči, aby zaostřil, „lišku!“
„Lišku?“ podivil se Itachi a zamyslel se. Liška … Ta vystihuje přesně jeho situaci …
„Hmm … A to je všechno? Jdeme házet shurikeny?“ vyskočil Sasuke netrpělivě.
„Počkej. Sedni si zase, prosím,“ řekl klidným hlasem Itachi a Sasuke ho bez řečí uposlechl. „Liška. Víš, co znamená?“
„Ne,“ zamračil se Sasuke.
„Liška pochází z mytologie,“ pokračoval Itachi tajemným hlasem a stále mrak pozoroval. Chtěl svému bratrovi nějak přiblížit svou situaci. Tak, aby to pochopil. A potom ho nezatratil. I když by pro něj žádné „potom“ nemělo být …
„Podle starých příběhů,“ vyprávěl dál, „je kitsune – liška, vykládána dvěma rozdílnými způsoby. Tvor, jehož schopnosti a znalosti se zvyšují se zkušenostmi a stářím. I my lidé jsme stejní. Abychom mohli něco správně posoudit, musíme o tom něco vědět. Nesmíme jednat zbrkle. Neobeznámeni se situací …“ Itachi vzdechl. Na chvíli se odmlčel. Pochopí to jeho bratr? Že mluví o sobě?
„Lidé ji považují za špatného tvora, který klame lidi. Mají pocit, že i když se tvářila jinak, zradila je. A proto ji nemají rádi.“
„Co tím chce říct?“ pomyslel si Sasuke, ale pozorně poslouchal.
Itachi se na něj podíval. Usmál se. „Ale ti druzí, ti v ní vidí přítele. Podle jiných výkladů, pomáhala lidem. Byla pokládána za věrného přítele a měli ji rádi. Tím chci říct,“ řekl a prstem lehce uhodil do Sasukeho čela, „že není všechno tak, jak to vypadá. Musíš pořádně zvážit situaci. A až potom se rozhodnout. Nezatratit hned, i když k tomu budeš nucen …“
„Nezatratit?“ honilo se chlapci v hlavě, „Co by neměl zatracovat?“
Itachi se zamyslel. Udělá to, k čemu je určen. Ale on má své důvody. Chce zachránit vesnici. Za velikou daň. Alespoň ať v očích svého malého bratra nebude viděn černě … Alespoň v těch jeho. Náhle se zvedl.
„Pamatuj si to. Ať se stane cokoliv. Bratříčku …“
„Budu …“ zašeptal Sasuke a stále přemýšlel nad významem slov, které jeho bratr pronesl. Měl pocit, že všechno pochopil. Vždyť to bylo jednoduché! Ale, musí to mít nějaký zádrhel. Doopravdy to bylo tak snadné? Asi bude muset ještě chvíli hledat odpověď.
Náhle vzhlédl a lekl se. „Počkej! Itachi! Kam jdeš? To už je konec?“ zavolal se zklamáním v hlase, když uviděl svého bratra na zpáteční cestě.
Itachi se otočil. Jakoby si tuhle chvíli chtěl zapamatovat. Když ještě měl čisté svědomí. Když ještě nikdo neměl důvod doopravdy ho nenávidět.
„Říkal jsem, že mám něco neodkladného. Vrať se domů a vyřiď matce, že dnes na večeři nepříjdu. Sbohem …“ Otočil se, a odešel. Pevnými rozhodnými kroky, kterými zastíral nerozhodnost duše i myšlenek. Ztrácel se v nich. Jako ryba v hlubokém moři. Sama, svého druhu. Jaká budoucnost ji čeká?

Sasuke utíkal domů, z akademie. Včera nepřišel, tak snad dnes … Chce dál trénovat. Klidně i tu duši. Alespoň s Itachim bude moct strávit trochu více času. Se svým bratrem …

Itachi pozoroval slunce, které právě zapadalo. Byl v jednom domě, prázdném, opuštěném. V jednom z domů Uchihů. Nikdo o jeho přítomnosti však nevěděl. Díval se z okna a utápěl se ve vlastních myšlenkách. I ve svědomí. Už se ale odhodlal. Koneckonců, nemá na vybranou. Přešel ke skříni u stěny a vyndal z ní nějaký předmět. Meč? Vytáhl ho z hader, v němž byl zabalen a od ostří se odrazilo rudé slunce. Krásná zdobená katana. Starodávná, patřící rodu Uchihů. Kdysi prý patřila jednomu ze zakladatelů Konohy. Uchiha Madara … Jaká ironie. Doopravdy ji použije? Ano, musí … Naposledy se se zvlhlýma očima podíval na fotografii, kterou před chvílí položil na rám okna. Fotografie. On, a jeho malý bratr. „Promiň …“ zašeptal a jeho pohled se změnil. Důrazný, nemilosrdný. Objevil se sharingan.

Už bylo téměř po všem. Itachi seděl na střeše. Nad ním se rozprostíralo rudé nebe. I nebesa zpozorovala, co právě provedl. Před očima se mu míhaly útržky zrádců, kteří padli jeho rukou. Uchihové. Krev. Záblesk katany. Záblesk ohně. Mangekyou sharingan mu teď hodně pomohl. Ještě zbývá jeden. Poslední z rodu, a zároveň ten nejmladší. Sasuke … Je to on? Tam, na cestě? Musí zabít i jeho … Podle rozkazu.
Itachi se zvedl a chtěl seskočit na zem. Náhle ho však něco zarazilo. Doopravdy to chce udělat? Vždyť tohle dítě nic neudělalo …
„Já … Cítím vinu … I když vím, že to bylo správné, cítím tu strašlivou vinu, se kterou teď nebudu moct žít …“ poslouchal své vlastní myšlenky. „Vyvraždil jsem tolik lidí. Nemilosrdně. Teď … Nemůžu ho zabít. Jeho ne. Ale … On může zabít mě …“
Znovu si sedl na střechu a díval se dolů. Na chlapce, kterému teď tolik ublížil. A možná ještě ublíží … Zřejmě ho to změní. Do konce života … Už žádný smích?
„Nezabiju ho. Ne. Ale … On mě bude nenávidět. I přes to, co jsem mu včera řekl … Pochybuju že to pochopí. Vždyť je mu tak málo let …“
Pocítil obrovskou bolest. Tímhle dnem se jeho srdce rozpojilo na dvě poloviny. A jedna už nikdy neměla najít tu druhou.
„Nezbývá mi nic jiného… On, on bude chtít pomstít své příbuzné. A při tom mě zabít … Ano, ať mě zabije. Ať mě odvede z tohohle světa. Potrestá. Zasloužím si to … Ale, musím si ho znepřátelit … Nezbývá jiná cesta. Chtěl jsem být hrdinou. Ochránil jsem vesnici. A chci zemřít. Ať zesílí a zabije mě. Ať se on stane hrdinou … Budu čekat …“
Itachi zaktivoval svůj sharingan. Teď musel udělat to, co se mu tak příčilo. Zapíchnout do chlapcova srdce střepinu bolesti a nenávisti. Aby ji potom on vyjmul z toho jeho. Osvobozením od žití … Seskočil na zem a vydal se směrem, kterým Sasuke odešel. Přímo do hlavního sídla. Teď a nebo nikdy …

Mladý Uchiha se o hodinu později naposledy díval na vesnici, kterou se chystal opustit. Bude to tu nenávidět. Za to, co pro ni musel vytrpět. Za to, jak musel ublížit svému bratrovi. Podíval se směrem na východ a uviděl důstojnou osobu, jak ho pozoruje. Třetí Hokage. On to všechno ví … Chápe to. Snad se o Sasukeho postará. Věděl co teď musí udělat … Ta organizace, která si říká Akatsuki … A potom, měl naplánováno i víc věcí … Svou vlastní smrt. Svobodu.

***
Prostě jsem musela ... Vyjádřit ty pocity, tehdy, když Itachi udělal to co udělal ... Vyjádřit je jako bratry ...