Samotářův příběh 1.kapitola

Pravděpodobně to nebude nějaká extra kvalita co se děje týče, ale řeknu vám, že to je poněkud upravená verze klasického Naruta s nějakými novými postavami, jutsu, situacemi apod., bohužel mám takovou povahu, že se někdy musím opičit po originálu, a za to se omlouvám.

Kapitola 1: Příchod
Kdesi v lese:
Je jasný den bez mráčku a slunce svými paprsky ozařuje palouček jednoho lesa, kde v trávě leží mladý kluk. S černými vlasy, stejně barevnýma očima, které měl zrovna zavřené, jeho bledou kůží a téměř žádným svalstvem může vyvolávat pocit, že je to ztělesněná Smrt. I když se tam jen tak válí a ani se nehne, přesto se jeho hruď zvedá a klesá spolu s jeho dechem a v jeho žilách proudí krev. Už tam leží dvě hodiny a za celou dobu se, kromě dechu, ani nehnul.
Vedle jeho těla ležel batoh plný různých předmětů jako nějakých zásob potravin a vody, balíček první pomoci, nějakého oblečení a nějaké elektronického vybavení a pár dalších věcí. Na sobě měl žlutou vestu, pod ní černé tričko s krátkými rukávy, černé kalhoty a bílé boty.
Po další půl hodině se mu začaly hýbat oční víčka, pomalu přicházel k vědomí. Pomalu otevřel oči, ale když do nich začalo prudce svítit slunce, rychle je zase zavřel a otočil se na bok, aby je opět otevřel. Začal mžourat po okolí a pomalu se posadil do tureckého sedu a mnul si bouly na hlavě.
Ježíši, to jsem to moc nevypočítal., říkal si a pomalu se začal zvedat ze země, protáhl se a zvedl svůj batoh, který si nasadil na záda. Tak, a teď bych měl najít Konoha, doufám že alespoň něco bude správně., a následně vykročil směrem, kam mu ukazoval jeho kompas připevněný k jeho levé ruce spolu s hodinkami a počítačem, to celé zamaskované jako nátepník.
Šel tak dvacet minut, když si za chůze částečně sundal batoh a začal se v něm vrtat. Vytáhl zrcátko, kterým se podíval na svoje kostnaté tělo pokryté bledou kůží. Jeho pohled utkvěl na odrazu jeho očí a vlasů. Skvělý, tak aspoň něco fungovalo. Vrátil zrcátko do batohu a pokračoval v cestě vstříc neznámu. Svou rychlou chůzí dospěl k okraji lesa, kde se mu naskytl pohled, o kterém se mu nikdy nezdálo.
Stál na okraji skály, která byla kousek od Listové vesnice. Viděl šedé zdi obíhající vesnici, barevné střechy budov a na protější straně vesnice byla skála, do které byly vytesány čtyři podobizny čtyř Hokage. Plný radosti, že spatřil Listovou, začal nasávat čistý vzduch, aby se uklidnil.
Asi bych měl najít cestu k hlavní bráně., řekl si a začal chodit podél okraje skály, až za chvíli našel stezku, kterou se dostal na úroveň vesnice. Trvalo několik minut, když spatřil vstupní bránu. Vykročil k ní s odhodláním.
U vstupní brány v dřevěné budce seděly 2 ninjové, kteří tu sloužily jako celníci, takže k nim vyrazil. Zrovna tam stála jedna postarší dáma a jeden z ninjů si s ní povídal, tak přišel k druhému. Ten ninja měl standardní vestu ninjů, tmavě modré kalhoty i košili a čelenku se znakem Listové vesnice měl uvázaný tak, že mu zakrývala čelo. Jeho vlasy měly barvu oblohu při západu slunce a jeho oči barvu kmene stromu.
„Dobrý den.“, pozdravil chlapec přívětivým tónem a ninja mu odpověď oplatil.
„Vaše jméno a cíl vašeho pobytu v Listové vesnici?“, zeptal se celník a chlapec odpověděl: „Volen Metalic. A cíl mé cesty? To se ještě uvidí. Ale nic nezákonného.“, dodal, když se na něj celník zachmuřil.
„Dobře, tak vám přeji pěkný pobyt v Listové vesnici, Volene Metalicu.“, popřál Volenovy ninja a usmál se, Volen mu úsměv oplatil a vykročil vstříc novému životu v Listové vesnici.
Teď bych měl najít někoho, kdo mě naučí základy Ninjustsu, Genjutsu, Taijutsu a případně Kenjutsu (umění meče). řekl si Volen v duchu a pokračoval směrem k místu, kde předpokládal administrativní budovu Listové, kde by se mohl zeptat, kde je zdejší akademie. Moc dlouho mu to nezabralo, protože byla vidět velká červená budova s vlajkami a s něčím, co vypadalo jako pět „rohů“. Vevnitř byl větší ruch než na ulici a Volen dorazil k místu, kam pořád lidi chodily a ptaly se tam nějaké kunoichi. Nad ní byl nápis v japonštině. Měl bych se naučit tohle písmo.
„Dobrý den, promiňte, ale jsou tahle informace?“, zeptal se Volen jednoho ninji, který okolo něho šel. Měl dlouhé rozježené stříbrné vlasy, čelenku měl přetaženou přes levé oko a ústa měl zakryté pod šátkem.
„Ano.“, odpověděl stroze a podíval se na Volena zkoumavým pohledem a Volen mu poděkoval a pokračoval k kunoichi u informací. Ninja zatím odešel rychlostí blesku. Cestou se Volen usmál, když si vzpomněl na toho ninju, ale jakmile dorazil k ženě, jeho pozornost se upoutala k ní.
„Dobrý den. Mohu se vás na něco zeptat?“ otázal se Volen a žena s úsměvem odpověděla, že ano. „Kde je zdejší akademie?“
„Musíte jít podél této ulice, přejít přes tři křižovatky, na čtvrté zahnout doprava a budete přímo před ní.“, odpověděla žena s úsměvem a názorně ukazovala cestu na velké mapě vesnice, která byla za ní. Volen jí poděkoval a odstoupil od kiosku. Takže to bych měl, teď bych měl dát o sobě vědět., s touto myšlenkou se podíval na další plán, kde byly vyobrazeny všechny podlaží administrativní budovy. Hledal symbol, který se naučil předtím, než se vydal do Konoha. Tady je. Vykročil po schodech do patra, kde ležela kancelář, kterou hledal. U dveří kanceláře nikdo nebyl a Volen se rozhodl, že zaťuká a svůj úmysl nahradil činem. Zevnitř se ozvalo „Vstupte.“, a Volen tedy otevřel dveře.
Kancelář měla půlkruhový tvar, na protější straně místnosti byly velká okna, ze kterých byl krásný výhled na vesnici. V místnosti byl velký stůl a za ním seděl starý muž v bílém rouchu, na hlavě měl klobouk tvaru placatého kuželu a na přední straně byl v červeném poli jakýsi japonský znak. Stařík se na Volena podíval a jeho zamračený pohled se ani nezměnil, ale když se zeptal, bylo v jeho tónu slyšet překvapení a rozhořčení zároveň.
„Kdo jsi a co tu pohledáváš?“ Volen tuto reakci čekal a odpověděl bezmyšlenkovitě.
„Dobrý den, Třetí Hokage, ale chtěl bych si s vámi promluvit, máte chvilku času?“ Třetí Hokage si položil hlavu na ruce, které položil na stůl a natáhl je vzhůru, kde je „spojil“ a odpověděl.
„Když to nebude trvat dlouho, mám dost nabitý program.“ Volen po této větě přistoupil blíž a zavřel za sebou dveře. Volen už měl svou prosbu připravenou a nacvičenou pro případ, že by Hokage mohl poznat, že lže.
„Přišel jsem do Listové vesnice z vzdálené země, abych se zde naučil umění shinobi, kterým bych potom mohl pomoct celé mé zemi, ovšem s vaším dobolením.“ Na tuto prosbu Hokage odpověděl: „Nejsi na takový výcvik už moc starý?“ Volen byl připraven i na tuto otázku a bleskově odpověděl: „Učím se velmi rychle.“ Doufám, že tohle vyšlo.
Hokage se vzpřímil a na tuto skutečnost položil další otázku.
„A slibuješ, že nikomu nevyzradíš tajemství naší vesnice, naše jutsu a naše dokumenty, které by mohly ohrozit naši vesnici?“ Volen položil ruku na srdce a podíval se staříkovy do očí.
„Na svou čest, tak přísahám.“

O několik minut později, po rozhovoru mezi Volenem a Třetím Hmate, se dohodly o podmínkách. Hokage byl otočený k oknu a Volena zarážela jen jedna věc.
„Pane Hokage?“
„Ano?“
„Kdo mě bude trénovat? Myslím, že bych mohl chodit do akademie, mám přibližný věk jako ostatní studenti,“Jestli se nemýlím, tak bych měl být ve třídě s třináctiletými, a mě je čtrnáct, určitě mě k nim přiřadí. Snad se tam s nimi setkám“v poslední třídě, ale přesto bych potřeboval někoho, kdo mě donaučí zbytek.“ Odpověděl Volen starostlivě a Hokage se na něho otočil od okna.
„Myslím, že znám někoho takového.“, a s těmito slovy vyvolal jakéhosi ptáka, kterému dal lístek s nápisem. Pták poté odletěl otevřeným oknem.
Za několik minut čekání se v okně objevil ninja, kterého potkal dole v recepci. Shinobi se podíval nejdřív na Hokage, a potom na Volena, který mu jeho pohled opětoval v plné síle.
„Zdravím.“ Odpověděl muž na parapetu.