Nyu-sou: 6, 7

Vítej doma

Byla pozdní noc a tři shinobi se plížili temnotou. Naruto šel vpřed a potichu vedl své přátele k sobě domů. Opatrně mířil ke vchodu do svého domu. Přesně ve chvíli, kdy se přiblížil, prudce se otevřeli dveře a praštily Naruta přímo do obličeje.
„Kde jsi byl? Čekám tě tu už několik hodin. Dokážeš si představit, jaký jsem měla strach?!“
Naruto bolestivě zvedl hlavu a oči mu přistály na přísné tváři jeho mladé manželky.
„Taky tě rád vidím, Hinato,“ zasyčel a pomalu se zvedal. Hinata mu pomohla vstát a objala ho. „Vlastně vedu hosty,“ pokračoval Naruto a ukázal za sebe.
Světlo z Narutovy předsíně ozářilo obličeje Sakury a Sasukeho. Hinata chvilku zamžourala očima a potom se překvapeně podívala přímo na Sasukeho.
„Sasuke…“ špitla a podívala se na svého manžela, který souhlasně kývl hlavou. „Pojďte dál,“ ustoupila a pustila je dovnitř.
Sasuke vešel do předsíně a potom do obývacího pokoje. Místnost byla čistá a upravená, takže bylo jasné, že Naruto tráví většinu dne někde mimo místnost. Sakura se posadila na pohovku a Sasuke jí napodobil. Hinata vyšla z chodby a Sasuke si až teď všiml jejího velkého břicha.
„Přinesu sem pár skleniček a-“ nestačila doříct Hinata.
„Jen se posaď,“ pomohl jí oparně Naruto do křesla. „Přinesu něco na zapití.“ Podíval se po pokoji a zaplavila ho vlna štěstí. V téhle místnosti bylo všechno, na čem mu tolik záleželo- milovaná žena, jeho nenarozené dítě a dva největší kamarádi. Otočil se a zmizel v kuchyni.
Hinata se otočila na Sasukeho a usmála se. „Jsem ráda, že jsi se vrátil. Takhle šťastně se Naruto naposledy tvářil, když se dozvěděl o dítěti.“
Sasuke si nebyl jistý odpovědí, a tak se jen usmál.
„Vrátil jsi se natrvalo?“ pokračovala Hinata a z kuchyně k nim doléhalo cinkání skleniček.
„Ano, rozhodl jsem se sem vrátit nejen kvůli tomu, že je Konoha můj domov, ale taky proto, abych svým přátelům odčinil svůj odchod. Doufám, že mi lidé dokáží odpustit.“
„Určitě ti…“
Zbytek Hinatiny věty přehlušil Naruto, který vešel do místnosti a na vratkém tácu nesl čtyři skleničky a v levé ruce dvě lahve.
„Tady to je,“ řekl pomalu Naruto a Sakura vstala, aby mu pomohla. Do tří skleniček nalil saké a do poslední, kterou podal Hinatě, nalil čaj.
„Na naše shledání.“
„Na mého syna… chtěl jsem říct dítě.“
„Na Konohu.“
„Na zdraví.“

„Svolal jsem vás sem, abych vám oznámil jednu velkou novinu a doufám, že vám udělá stejně takovou radost, jakou udělala mě,“ promluvil Hokage Naruto ke shromážděným ninjům, kteří si zvědavě šuškali.
Do naší vesnice se po dlouhých třinácti letech vrátil můj velký přítel a chtěl jsem vás požádat, aby jste ho tu uvítali a zapomněli na jeho odchod,“ při těchto slovech dav ztichl a všichni napjatě poslouchali.
„Sasuke,“ promluvil Naruto tichým, ale zřetelným hlasem a za jeho zády se objevila silueta jeho přítele. Někteří ninjové zůstali nevěřícně stát, jiní se zase otáčeli na všechny strany, aby se ujistili, že jejich překvapení sdílí i ostatní.
Ino se opřela o zeď a sjela po ní až na zem. Kiba ztuhl a nevnímal ani svého psa Akamara, který mu žužlal rukáv. Shikamaru si třesoucí se rukou zapálil cigaretu na posílení. Lee zíral na Sasukeho s pusou otevřenou do komického O.
Sasuke si prohlídl všechny přítomné. Viděl zde svoje tehdejší společníky i zcela nové ninji. Jeho pohled vypátral Kakashiho, jehož překvapení bylo zřetelné i přes temně modrou masku. Potom se zadíval na zem a zhluboka se nadechl, aby si urovnal myšlenky.
„Omlouvám se této vesnici a taky každému z vás, jestli ve vás můj odchod vyvolal smutek. Důvod mého odchodu zajisté všichni znáte a doufám, že jste mi tenkrát alespoň trochu rozuměli. Vrátil jsem se sem proto, že tato vesnice je mým jediným domovem a taky proto, abych se každému z vás mohl omluvit za své jednání. Doufám, že mi dokážete odpustit a přijmete mě zpět mezi sebe.“
Po jeho slovech zůstali všichni stát jako sochy. Ani jeden z nich nebyl schopen pohybu, natož slova. Sasuke se na ně znovu podíval a netrpělivě čekal na jejich reakci.
Jako první promluvil Shikamaru.
„Jestli ti dokázali odpustit Naruto a Sakura, jsem si jistý, že to dokážeme i my ostatní. Vítej doma.“

7. Celá pravda

Od návratu Sasuke uplynuly už dva týdny a životy všech se začínaly vracet do starých kolejích. Sasuke se vrátil do svého domu, na který měl tak bolestivé vzpomínky.
Sakura mířila do kanceláře Hokageho a netušila, že najde Naruta vzhůru.
„Volal jsi mě?“ zeptala se a dívala se, jak se přehrabuje ve svitcích.
„Ano…“ řekl Naruto a dál se přehraboval v nepořádku na svém stole. „Věděl jsem, že mi to jméno Matsuda něco říká. Potom jsem si vzpomněl, že jsem na tom spisu usnul minulý týden… Tady je!“ vykřikl vítězoslavně Naruto a podal Sakuře list papíru.
Rychle si ho prohlédla a když si ho celý přečetla, podívala se překvapeně na Naruta.
„Ten Hidekiho bratříček nebyl ani v nejmenším takový dobrák, jak si to o něm myslel,“ začal a vzal si od Sakury papír. „Ještě před půl rokem, kdy tu úřadovala Tsunade, tenhleten mlžný ninja okradl naše muže a vzal jim jeden dost důležitý svitek. Potom… zmizel. Až nedávno ho vypátrali a ninja, který za ním byl vyslán se ještě nevrátil. Asi proběhl souboj a Matsuda nedopadl moc dobře.“
„Co chceš dělat?“ zeptala se Sakura po krátké chvíli, během které Naruto zamyšleně sledoval protější zeď.
Naruto, který čekal na její otázku, se šibalsky usmál.
„Třeba jsem blázen, nebo za to může ta moje vrozená schopnost vžít se do pocitů ostatních, ale cítím, že ten kluk potřebuje mojí pomoc. I já jsem byl úplně sám, jako je on teď…“
„Ale Naruto!“ namítla Sakura. „Ty jsi přece Hokage a nemůžeš opouštět vesnici jenom proto, že nějaký kluk přišel o zlodějského bratra.“
Naruto na ní vrhl pohled typu už-jsem-se-rozhodl a vytvořil dokonalý klon. Sakura to všechno sledovala a nervózně se kousla do rtu.
„To tu necháš klon? Co když se něco stane? Co mám říct Hinatě?“
„Hinatě nic neřekneš, protože půjdeš se mnou… Neboj, do večeře jsme doma,“ dodal rychle Naruto. Potom vyšel ze dveří a zamířil ven. Sakura neváhala ani vteřinu a rychle ho dohnala.

Hideki vešel do pokoje svého bratra, který mu teď tak moc chyběl.
Na nočním stolku stála fotka dvou kluků a krásné usměvavé ženy. To byla jedna z posledních fotek jeho matky. Už znovu ho spalovala ta bolest nad ztrátou milované osoby. Rychle potlačil slzy smutku a prošel se po místnosti. Došel až ke komodě a zvědavě nahlédl dovnitř.
V prvním šuplíku bylo naházeno pár shurikenů a staré oblečení. Otevřel druhý šuplík a jeho pohled zaujalo několik složených svitků s pečetěmi jiných vesnic. Opatrně vzal do rukou jednu z nich a po krátkém prozkoumání zjistil, že pochází z Konohy. Co ale dělá v bratrově pokoji?
Roztřesenou rukou otevřel další poslední šuplík a jestli ho obsah předchozího šuplíku zaskočil, nebylo to nic ve srovnání s tím, co pocítil teď. Ze šuplíku se na něj třpytilo zlato- mince, šperky, nebo dokonce zlaté zbraně. Poodstoupil o krok a zmateně si sednul na bratrovu postel.
„Co to má znamenat?“ říkal si polohlasně. „Kde bratr vzal tolik zlata? Proč mi o tom neřekl? Že by… Ne, To není možné,“ zarazil se u představy, že by jeho bratr kradl. On ho přece znal nejlépe a věděl, že by něco takového neudělal. Po chvilce ticha mu představa jeho bratra jako zloděje nepřišla tak moc nereálná.
Znovu se podíval na komodu a rychle vstal. Tak to přece nemůže být. Vytáhl svůj baťoh a začal do něj skládat všechny ukradené svitky.
Rozhodl se, že očistí jméno svého bratra a vrátí svitky tam, kam patří- do Konohy.