Růže ...skrytý posel andělů 11

Ještě chvíli do té země buším. Najednou uslyším kroky, podívám se nahoru a uvidím Nejiho. Vyskočím ze země a obejmu ho.
„To bude dobré, uvidíš.“ Utěšuje mě a já přestávám brečet. Za to mi přece nestojí. Políbím Nejiho a společně se rozejdeme na ramen.
„To si nadávala na Itachiho?“ zeptá se mě nad jídlem.
„Jo přesně na něj.“ Odpovím mu
„No nic, co budeš dneska dělat?“
„Nejspíš půjdu někam s Rikou.“
„Aha.“ Řekne jen a už zase mlčíme.
„Neji dej mi chvíli pauzu, potřebuji se vzpamatovat.“ Řekne náhle a Neji se na mě podívá stejně smutným pohledem jako kdysi Itachi. Mile se usměji a dám mu pusu na tvář.
„Potřebuji čas.“ Řeknu a vstanu od jídla. Neji mě nechá a tak odejdu. Cestou se zastavím u jaksi pochybného podniku. No prostě u bordelu. Slyším odtamtud docela povědomý hlas! Chvíli se rozmýšlím, ale nakonec jdu dovnitř.Moje domněnka se potvrdila, je to opravdu Jirayia. Jakmile mě uvidí , vyskočí a chce se na mě vrhnout, ale pak si všimne mého výrazu a i oblečení a zastaví se.Nenápadně ukáže na místnost a já tam vejdu. Obyčejný pokoj se stolem a dvěma židlemi, naštěstí žádná postel.Sednu si na jednu z židlí a čekám až dorazí i on. Chvilku to trvá, ale nakonec vejde a sedne si na tu zbývající.
„Milovaná Smrti, opět se potkáváme.“ Řekne a nasadí suverénní výraz.
„Ale za jiných okolností.“ Dodám
„No, vidím že ses tu usadila a po přečtení pár zpráv si nás zbavila pár špatných lidí, teda pokud nepočítám pár nevinných.“
„Poslední dva týdny jsem nikoho nezabila.“
„Ano, polehčující okolnost. No, ale dobře, nechám tě tu. Kdo všechno zná tvojí pravou identitu?“
„Itachi.“
„Dobrá, na toho se můžeme spolehnout. Ale musím tě upozornit, Orochimaru se vrací.“ Řekne a vyrazí mi tím dech! Tak to budou nejspíš problémy... Rychle se rozloučím a běžím směrem k místu, kde jsem naposled viděla Kabuta...stojí tam.
„Kabuto co se to děje? Proč už jste se vrátili?“ vykřiknu ještě za běhu.
„Vrátil jsem se sám, teda s kouskem Orochimarovo síly a novými schopnosti.“ Pochlubí se okamžitě.
„A proč ses vrátil?“ zeptám se a bojím se odpovědi...
„Musím tu něco zařídit!“ řekne a já si oddechnu.
„A jaký máš vůbec nový schopnosti?“
„Neboj, to se dovíš, a vlastně ti můžu říct do mám za úkol.“
„Co?“ zeptám se a začne se mi klepat hlas.
„Zabít nositelku Ruyho, dívku z Legendy!“ řekne a já jsem na tom stejně, vlastně jsem se nic nedozvěděla.
„Z jaký legendy?“ zeptám se a Kabuto se usměje.
„Poslouchej...... Na tomto světe žila bytost Ruy, bytost které byla nejmocnější. Rozdávala lásku a štěstí... ale i její čas přišel. Ale než zemřela, zapečetila moc do dvou lidí. Jakmile jedna zemře, v té druhé se odemkne moc Ruyho. Oba mají znaky na zádech. Poloviční moc Ruyho je obrovská a ten kdo jí ovládne dokáže lehce vládnout světu.
Dořekne a mě to dojde.
„ Ten první nositel pečetě je Orochimaru... ale ten druhý?“ zeptám se a čekám.
„Jsi zvědavá, změnila ses – k horšímu.“ Změní nenápadně téma.
„To mě ale nezajímá.“
„Znáš tu osobu moc dobře.“ Řekne mi první nápovědo, hm znám hodně lidí takže mi je strašně užitečná.
„A dál?“
„Víc ti neřeknu, jediný co se dozvíš je to, že dneska ta osoba zemře.“ Odpoví mi a zmizí. Stojím bezradně sama a čekám že se objeví a řekne že to je jen vtip.Ale nic takového se nestalo. Stála jsem tam sama. Pomalu jsem se rozešla a přemýšlela, co se stane a co mám od něj čekat. Nevím jaký má schopnosti, nevím koho chce zabít.Sakra já nic nevím. Jdu zpátky a přemítám to co jsem se právě dozvěděla. Jdu pomalu tichou vesnicí a jdu velmi dlouho...začíná totiž se už stmívat.Podívám se na nebe, a nechávám na sebe padat kapky deště. Vlastně k proč žiji?Proč existuji? Proč? Déšť se mísí s mými slzami a já cítím že vlastně nevím opravdu nic... Ale také si něco uvědomuji, vlastně, přemítám svůj život. Co jsem dokázala?Nic.... Nejiho nemiluji, nic k němu necítím, ale když pomyslím na Itachiho, cítím takový divný pocit a vím že přátelství to není....
„Jo ... prostě seš zaostalá a nevidíš co vidět máš!“
Itachiho slova!To je ono, nevidím co vidět mám! To je ono, neviděla jsem že už to není přátelství ale něco víc. Musím za ním! Běžím ulicí a modlím se aby byl doma. Ale v půlce cesty uslyším dívčí výkřik...a ten výkřik patřil Rice!Zastavím a snažím se slyšet další abych věděla odkud jde.Bohužel je ticho, tak mě napadne jediné místo kde by to mohlo být..opuštěné skladiště! Rozběhnu se přímo tam a vidím něco co vidět nechci. Rika je skrčená u zdi a před ní stojí Kabuto ! Zaseknu se a nemůžu se hýbat, to přece není pravda, Rika nemá to znamení. Ale vypadá to, že je silná a dala Kabutovy zabrat. Stojím a čekám, moc dobře vím, že nad ním vyhraje, je opravdu silná. Rika totiž zase vstane a jde proti už značně zmlácenému Kabutovy. Pousměji se, dobře mu tak. Má v ruce dva nože a ti se míhají kolem jeho obličeje, on taky získal nějakou tu sílu. Bojují dost tvrdě. Rika proti němu hází všelijaké jutsu který ale Kabuto hned odráží. V tom ale Rika promluví.
„Nevím co po mě chceš, ale dokážu ti, že se mnou je špatné si zahrávat.“ Řekne naštvaným hlasem a já jsem zvědavá co udělá. Kabuto je na tom stejně a tak oba čekáme, Rika zavře oči a kolem ní začínají kroužit proužky světla. Rika pomalu zvedá ruce a ty proužky se soustřeďují v jejích dlaních. Za chvíli je z nich obrovská jiskřící koule, Rika otevře oči a ty jsou září, bez panenek bez ničeho, jen dvě jiskřící koule místo očí.Leknu se a couvnu, to je jistě síla Ruyho, a Kabuto je na tom stejně.... Rika upustí tu obrovskou kouli a ta nabere přímí směr – Kabuto. Ten nestihne uhnout a jakmile ho to zasáhne, odmrští ho to daleko , proboří zeď a letí dál, kam doletěl už neuvidím kvůli hustému prachu.
Skočím dolů k Rice.
„Jsem ráda že jsi to přežila, promiň přišla jsem pozdě.“ Řeknu a obejmu jí.
„To je v pohodě, takový mrzák na mě nemá.“ Řekne s úsměvem a spolu se otočíme směr východ. Ale v tom se stane něco, co jsem ani jedna z nás nečekala