Uctívač krvavého boha

Sedím v temnotě a kousek vedle s pravidelnou a otravnou přesností dopadají kapky vody. Tříští se do stovek malinkých kuliček o kamennou zem. Mohlo by to být zajímavé, pozorovat dráhu letu a jejich konec v tomto neutěšeném prostoru, ale nemohu nic vidět, jen cítit a slyšet. Dlím tu bez jediného zdroje světla, ukryt před smečkou hladových vlků. Jsem vysílen z překotného běhu, abych unikl dravým zvířatům. Nezazlívám jim, jen chtěli nakrmit svá mláďata odpočívající v bezpečí doupěte. Nemám však pocit, že bych byl dobré sousto, příliš lpím na životě a nechce se mi ho opouštět předčasně. Počkám, až vyjde slunce, a budu pokračovat ve své cestě do neznáma. Vlastně ani nevím, kam jdu. Ninjové z rodné vesnice mě nemaj moc v lásce a po mém menším excesu mi jdou jaksi po krku. Asi bych se neměl divit, čtyři mrtví a jeden zraněný, který okamžitě prásknul, že jsem to byl já, je asi dostatečný důvod, proč mě zabít. Prostě jsem si nemohl pomoct, miluju pocit horoucí krve protékající mezi mými prsty. Je to příliš opojné, než abych si to odpustil, když k tomu mám příležitost. Na mise jsem jim byl dobrej, to bylo pořád: skoč ukrást tohle, tam skoč někoho nenápadně zabít… Pokrytci, nikdy jim o mě nešlo, nechtěli pochopit krásu lidského těla a já ho tak rád zkoumal, nejlépe když ještě žilo a jeho slzící oči na mě upíraly prosebný pohled, ať už to konečně ukončím. Rád jsem konec prodlužoval, co nejdéle to šlo. Jenže moje záliba se příliš neslučovala se společenskými poměry ve vesnici.
Přišli mi domluvit… a zranit samotného vůdce fakt nebyl dobrej nápad. Vzali si to dost osobně a už mě dva týdny bez přestání honí po těchto odlehlých končinách. Nedají mi oddechu. Moc bych si potřeboval odpočinout. Neustále slyším jejich dech za zády. Ze začátku jsem se snažil klást různé pasti a tím je zpomalovat, ale brzy mi došla všechna výstroj a výzbroj. Zbylo mi jen několik kunaiů, to je vše, jo, a abych nezapomněl, tak kručící žaludek. Bolestně se svíjí a dožaduje se nějaké potravy, ale nejsem schopen mu nabídnout víc než pár lesních bobulí a divokých jablek. Na lov nemám čas, sám jsem loven. Únava mě zmáhá, tři dny jsem nespal, nechápu, jak to ti honící psi můžou vydržet. Štvou se za mnou s umanutostí buldoka. Třesou se mi ruce, asi zimou, možná i vyčerpáním. Ještě, že je nevidím. Bojím se usnout. Do těla se zarývají tvrdé výstupky kamenné jeskyně. Klesají mi víčka, sveřepě se bráním proti přirozené potřebě, a stejně se poddávám, usínám skrčen u paty stěny, zkroucen do klubíčka.

Na druhý den se vzbudím ztuhlý, celý rozlámaný a s neskutečnou žízní. Počítám s tím, že slunce je už vysoko na obloze. V chodbě, kterou jsem včera lezl, se rozlévá odražené venkovní světlo. Začnu sbírat své unavené tělo, spánek mi moc nepomohl, nebo alespoň tak, jak bych si představoval. Obezřetně se blížím k ústí východu a nakukuji ven. Musím si přistínit oči před prudkým světlem. Tiše a nehlučně se prodírám křovím a lesním podrostem k zesilujícímu bublání vody. Čistá průzračná tekutina protéká mezi kameny obrostlými mechem. Při prvním lahodném doušku mě moje smysly varují před přítomností lidí, nejsem sám. Kruci, nakonec budu skolen jako žíznivá laň.
Prvnímu letícímu kunaii se vyhnu, ale shuriken zákeřně hozený zezadu se zakusuje do lýtka. Zakleju bolestí a vytrhnu kov z těla. S taseným nožem se bráním prvnímu z útočníků. Je to žena, rudé vlasy jí divoce víří při každém pohybu. A nejen červená z jejích vlasů, ale i má krev dominují přírodním barvám v okolí. Tělo zrazuje. Obdařím útočnici pár šťavnatými poznámkami, než mě něco silně udeří do zátylku a já se zhroutím v bezvědomí k zemi.

Otevírám těžká víčka, je tma. Byl to jen sen. Posadím se, za krkem se ozve ostrá bodavá bolest, okamžitě si na postižené místo přiložím ruku. Má zápěstí jsou obtěžkaná okovy. Vyžírají zbytky mojí čakry. Nemám sílu vzdorovat.
„Už ses probudil. Trochu si spolu pohrajeme.“ Ticho v místnosti protne slizký hlas a záře z lucerny. Kroky se přibližují k železné mříži mé kobky. „Zaplatíš za všechno, co jsi téhle vesnici způsobil, a věř, že si na tobě nechám záležet,“ přislíbí věznitel a plamínkem zapálí louče okolo zdí.
S přibývajícím světlem se odhalují stěny pokryté sraženou vlhkostí a plísní. Nebýt děsivých nástrojů rozvěšených všude okolo, byl bych si myslel, že mě budou jen věznit, ale vybavení mě ujišťuje o tom, že mučírna bude to poslední, co uvidím. Ve svých osmnácti zhynu ve smradlavých kobkách vesnice Skryté v horkých pramenech.

Připoután ke stropu se vrtím ve svých poutech a po očku sleduji žalářníka, jak obchází kovové nepěkné věci. Zkusím ho ukecat: „Co kdybys mě pustil, na všechno zapomeneme… Ty budeš mít klid, s nikým se nebudeš muset otravovat. Já se ztratím a nikdy v životě o mně neuslyšíš.“ Snažím se o pokornou tóninu, i tak mám pocit, jestli ten dědek není hluchej, protože ani nenaznačil, že by mě slyšel. Přesune se dozadu, kde na něj nevidím.
„Neboj se, Hidane, mám pro tebe vyhrazených několik dní. Osobně jsem se ucházel o to, abych se ti za celou vesnici mohl odvděčit sám,“ zasyčí nenávistně, napřáhne ruku a bičem začne na mých zádech vytvářet mozaiku rudých šrámů. Kapky krve se rozstřikují okolo a zanechávají na kamenech tmavé kaňky.
Velmi drze a sprostě mu odseknu, za což si vysloužím několik silných ran, které trhají kůži na cáry. Zmučeně vydechnu, několik dalších hodin se svíjím v agónii bolesti. Smysly nemají možnost si vydechnout. Při odchodu mě schválně nechává viset. Světlo odchází a s přicházející temnotou si můžu oddechnout. Mysl nevydrží utrpení a ponoří se do slastné hlubiny podvědomí. Necítím palčivou bolest v zádech a necitlivost v odkrvených rukou. Po stehnech mi stéká teplá krev a občas se kolem mých kotníků otře drobné tělíčko, potkani.

Třetí den po skončení mučení jen nehnutě ležím na špinavé podlaze a plytce dýchám. Cítím, že konec se blíží, nemohu už déle vydržet. Poslední drobné zachvění a nastane mrtvolný klid. Duše se odpoutá od těla, ale má křídla jsou zlomená, nemohu vzlétnout vzhůru. Okolo lýtek se mi omotávají temná chapadla a stahují mě dolů, do temných hlubin. Křičím a volám o pomoc, po tváři mi kanou éterické slzy. Chci žít, chci k***a jen žít! Přede mnou se zjevuje zvláštní postava. Kolena mě neunesou a pokleknu před něj, zlomen. Svými dlouhými kostnatými prsty chytne mou bradu a pozvedne obličej k sobě, jestli je tohle bůh smrti, tak jsem pěkně v p***li. Chvíli si mě prohlíží, když se v mojí hlavě rozezní mocný hlas, až se mi zježí chloupky po těle.
„Přijmi můj dar a budeš žít věčně. Přijmi mou víru a věrně mi služ. Tvá duše bude má, bolest druhých tvá. Přines mi moře obětí, staň se mým nejvěrnějším a smrt si pro tebe nikdy nepřijde. Já, Jashin, ti tohle všechno nabízím, stačí je přijmout mou nabídku.“
Nemohu odmítnout a přikyvuji, byť absolutně netuším, do čeho jsem se to uvrtal.
Krvavý bůh v posmrtné masce ďábelského démona mě připraví ve změti bolesti, slasti a neukojitelné žíznivosti po krvi o vše. Já nejsem nic, nic je já.

Moje zbídačené tělo je uzdraveno. Cítím se plně při síle, snad mnohem víc než kdy dřív. Mysl netouží po ničem jiném než po krvi. Chci provést rituál pro svého nového boha, ukojit jeho chtíč po obětech. Mučitel se blíží, těším se na něj. Prvně musím předstírat slabost, abych se k němu měl možnost dostat, jak je hloupý. Chce mě zvednout. Na nic nečekám a zatínám zuby do jeho krku. Trhám svými špičáky svaly a po bradě mi stéká teplá tekutina. Muž ode mne odskočí s šokovaným výrazem a rukama se chytne za krvácející ránu. Zcela automaticky kolem sebe namaluji znak Jashina těsně předtím, než se do mého těla zakousne ostří katany. Cítím bolest, je nádherná a všeobjímající. Nikdy nezapomenu na svou první oběť, na její pohled, když jsem si mečem probodl srdce. Můj šílený smích rezonoval místností. Celá vesnice bude pro mě plakat rudé slzy!