Noční můra, sen... nebo realita?

POZOR! Spoiler!

Otevřete si to samozřejmě prosím v novém panelu.
http://www.opakujvideo.com/?v=5WeCVTNZ7tE
Ta písnička se opakuje, aby vydržela až ke konci povídky.
Myslím, že se to k tomu hodí. Přeji příjemné počtení.

Letám si nad Konohou a myslím jen na to dobré. Na ty krásné, prosluněné dny s naším týmem. Na ty dny, kdy jsem byla šťastná, kdy jsem se nebála zůstat vzhůru a jen velmi nerada jsem chodila spát. Na úžasný život, který jsem vedla předtím. Na všechny své přátele, na senseie, na rodiče... na Konohu.
„TenTen!” Někdo na mě křičí, já se ve vzduchu otáčím, provádím piruetu a vidím, že za mnou letí Lee. Oba letíme bez křídel, ve vzduchu nás drží radost.
„Lee! Co tady děláš?” volám na něj vesele. Jsem ráda, že zase vidím jeho černé vlasy a zelenou kombinézu.
„Nemohli jsme přece dopustit, abys letěla bez nás!” Směje se někdo vedle mě. Otáčím se a málem spadnu.
Neji...
„Neji, ty také létáš?” ptám se se slzami v očích.
„Letíme všichni, dattebayo!” Naruto! A nejen Naruto! Všichni se vynořují z mraků a letí se mnou. I Kakashi s nosem v knize, i Shikamaru, který skoro spí, i Hinata, která zasněně létá mezi mraky. I Asuma, za nímž se vznáší oblak cigaretového kouře. Dokonce i Akamaru létá jako pták. Godaime Hokage si důkladně připíjí z lahve a Jiraiya-sama ji pozoruje v mracích. A dokonce i...
„Vzhůru vpřed jménem Síly mládí! Do Konohy!” Pořvává nadšeně Gai-sensei a letí obrovskou rychlostí před nás všechny.
„Yosh! Dohoním Vás, Gai-sensei!” Lee vyráží hned za ním. Neji ke mě přilétá a usmívá se.
„Nedohoníme je?” ptá se mile a podává mi ruku.
„Jeď, TenTen!” To byla Sakura. Asi mi to přeje, když jí to nevyšlo se Sasukem. Já se červenám, ale podávám mu ruku, protože ho miluji. Milovala jsem ho a miluji ho i teď.
Připadám si jako ve snu, tohle totiž nemůže být skutečné. Nic z toho není skutečné, protože...
Náhle si uvědomuji, kam letíme. Do Konohy! Takže to je sen? Nebo není?
Neji se mnou náhle letí velkou rychlostí výše a ne za Leem a senseiem.
„Neji... co to děláš?” ptám se ho vylekaně. Ostatní nás ale povzbuzují a mizí mi z očí, protože mi je Neji zakrývá rukou. Nic nevidím, ale letíme stále výš a výš... až se zastavujeme.
„Teď se dívej,” zašeptá mi do ucha a sundává mi ruku z očí. Já se skutečně dívám a vytřeštím oči.
Jsme... v prostoru tisíce hvězd... ve vesmíru. Nad naším světem. V nekonečném... nádherném...
Neji mě pohladí po tváři.
„Vždycky jsi se ráda dívala na hvězdy... to je pro tebe TenTen... Miluji tě,” políbí mě a já mu polibek oplácím se srdcem plným lásky a štěstí. Jsem šťastná a slzy mi kanou po tváři. Nemyslela jsem si, že ho ještě uvidím.
„Proč pláčeš, TenTen?” ptá se mě starostlivě a v jeho levandulových očích vidím jen lásku. Čistou lásku.
„Pláču štěstím, Neji... protože tě miluji,” směju se. On se usměje, chytá mě za ruku a letí se mnou vpřed.
„Sáhneme si na hvězdy? Na ohnivé koule, které plní přání?”
Letíme spolu ke hvězdám. Opravdu. Všechno je tak dokonalé... hvězdy se třpytí... slunce září tak silně a kolem nás padají meteority. Všechny se nám vyhýbají. Jako kdyby nikdy neviděly člověka. Je to jako sen.
Ani nevím, jak dlouho jsme letáli kolem ohnivých hvězd. Nevím, jak dlouho jsme létali v nekonečnu. Jak dlouho jsme se objímali a líbali, ale nakonec přichází čas, kdy musíme sletět zpátky na zem za ostatními.
„Do Konohy?” zeptá se mě. Já... Konoha... nevím, co tam najdeme, ale pokud žijí i oni, tak by Konoha měla stát.
„Ano, letíme domů,” šeptám vesele a vylétávám vpřed. Neji je hned za mnou. Letíme zpátky na zem a blížíme se ke Konoze.
Ale hned, jak se vynoříme z mraků, vidíme, že něco není v pořádku.
„Konoha... je...” Neji rychle letí na zem a já za ním. Teď už nejsem šťastná. Jsem smutná, protože mě realita dohnala i v tomto úžasném okamžiku.
Protože žádná Konoha už není.
Všichni z týmů a jouninové, které jsem znala zaraženě stojí uprostřed trosek. Přistáváme s Nejim hned vedle nich.
„Co se to... stalo s Konohou?” zírá Naruto a snaží se poznat svoji milovanou vesnici. Běží troskami a zastavuje se u Ichiraku rámen. Tedy u toho, co z něj zbylo. Běžíme za ním. On běží stále dál až k Akademii. Jen sutiny... houpačka už se nekýve ve větru. Znovu se rozbíhá až k budově Hokageho. Jen suť a prach.
A hlavy Hokagů?
Jen kus holé skály. Hlavy jsou pryč. Ohnivá vůle už nechrání Listovou. Vítr zde nefouká, je tu jen pustina.
„Konoha... jak...” začne vzlykat Naruto, když se náhle kolem nás prožene černý stín. A mě zmrazí až do morku kostí.
To je... to on to způsobil. Ale to oni nevědí, protože jsou...
... dávno mrtví...
... všichni...
Něco mě paralyzuje, nemohu se hýbat.
První rána... Kakashi se sveze k zemi.
Další rána... Tsunade a Jiraiya se válejí v krvi...
Postupně spadnou na zem všichni. Až na Nejiho... a já se stále nemůžu hýbat. Nemůžu ani křičet... ani plakat. Neji jde ke mě a chytá mě za ramena, nemůže se bránit. Stín vítězí.
„Věděla jsi to, TenTen?” šeptá.
Náhle mohu mluvit. „A... ano... je mi to líto... nedokázala jsem vás ochránit,” vzlykám.
Meč Stínu zasviští...
a probodne Nejiho hruď.
„TenTen...” šeptne a sveze se k zemi. Je mrtvý. Všichni jsou mrtví.
Nakonec se Stín zastavuje přímo přede mnou. Poznávám, že to není Stín, ale On... zrádce.
„Jak jsi mohl, Sasuke?” zakřičím na něj, „zrádce, špíno! Zničil jsi Konohu, zradil jsi ji! Ty nejsi nic jinýho něž spratek, než...”
„Drž hubu!”
Já ztichnu, protože mě uvrhá do genjutsu. Tsukuyomi... Přijde ke mně, nakloní se a zašeptá:
„Je to noční můra, TenTen. Nic víc. Ale něco je blízko, věř mi.”
Bere do ruky katanu, rozmáchne se a...
...
„Neji!”
S výkřikem se budím z noční můry. V ruce svírám kunai a vyděšeně se rozhlížím kolem. Byl to jen sen. Jen hloupý sen...
Přerývaně se nadechuji a vydechuji. Vstávám, a jdu ven ze stanu. Vybíhám z tábora, hlídky na mě volají, ale běžím lesem dál a dál. Kunai mi prozatím vystačí, slídilové se už přemístili dále. Navíc tyhle lesy znám.
Běžím až k okraji lesa, jsem na louce. A podívám se nahoru.
Ne... hvězdy nezáří, ztratily se v černých mracích.
„TenTen-sama!” Volají na mě hlídky, které se vydaly za mnou. Já padám na kolena a vzlykám. Protože i ty hvězdy mi mohly pomoci vzpomenout si na staré časy. Na časy, kdy jsem byla šťastná... kdy jsem se nebála usnout a nebála se zase vzbudit.
Teď už se bojím o takových věcech přemýšlet.
„TenTen-sama, jste v pořádku?” ptají se mě, když dorazí. A já vzlykám dál.
Protože už vím, jaké je to být poslední.
Poslední svého druhu.
Poslední ninja z Konohy.
...
Když se ráno probouzím, ležím ve svém spacáku. Nevím, jak jsem se sem dostala, možná mě se přenesly hlídky. Tohle mi na reputaci rozhodně nepřidá, už tak jsem zaslechla za svými zády slova jako: šílená, neschopná...
Vzdychám, ale na včerejší výlev jsem měla právo. Mám právo být taková, když jsem viděla zemřít všechny své blízké. Jen proto, abych se pomstila, jsem se přidala k partyzánům z celého shinobi světa. Škodíme těm... zlým. Té špatné straně, i když nás není moc. Vlastně jsme uprchlíci.
Oblékám se do svého starého oblečení, i když červené kalhoty už jsou bledé a bílá halena dávno špinavá. Splétám si vlasy do culíčku a beru si členku Konohy.
Čelenku Konohy... jsem jediná, kdo ji nosí. Beru si ještě své svitky.
Vycházím ze stanu do slunečného dne. Kolem je rušno, i když jsme malý tábor, je nás tady asi dvacet. Jdu ke společnému ohništi, mám hlad.
Hned, jak přicházím, tak všichni ztichnou.
„TenTen-sama,” sklopí oči někteří a jiní kývnou. Je jich tu deset, mezi nimi i můj přítel Tane. Je z Oblačné... to se pozná už kvůli jeho tmavší pleti, bílým vlasům a zlatým očím. Poznali jsme se na bitevním poli.
Čao, Ten,” mrká na mě a já se slabě pousměji. Beru si do misky polévku z kotlíku a sedám si dál od ostatních ke stromu. Nechci společnost.
Když jím, vidím, že se spolu spiklenecky baví a pokukují po mě. Nejsem hloupá, vy bando tupců! Chci na ně zařvat, ale musím se ovládat, jsem kapitánka.
Nakonec vstává takový mladík, jmenuje se Yuti. Je dost milý, ale drzý.
„TenTen-sama,” ukloní se.
„Co chceš Yuti?” pozvednu obočí, ale dál se věnuji jídlu.
„Já jsem se chtěl zeptat... jestli se nechcete jít projít?” táže se přiblble.
„Stejně budu muset na obchůzku s hlídkami,” šeptám, ale vím, že myslel něco jiného.
„Ne... já myslel se mnou,” směje se na mě.
Miska v mé ruce se zatřese a následně se od ní ozve praskavý zvuk, jak ji vztekle drtím. Vsadím se, že to byla nějaká pitomá sázka.
„Chceš si se mnou vyjít, Yuti? Promiň, ale já miluji jiného muže.”
„A koho, smím-li se zeptat?”
„Jmenuje se Hyuuga Neji.”
Ticho při těchto slovech.
„Je totiž mnohem hezčí a chytřejší než ty,” pokračuji s úsměvem, ale všechno se ve mě vaří, „a taky je...”
„...mrtvý,” doříkává za mě. Dívá se na mě divně jako kdybych byla šílená. Kývne na mě a jde si zase sednout. Mám pocit, že začnu křičet.
„Jestli takové byly všechny ženský z Konohy, nedivím se z vesnice mnoho nezbylo,” šeptá jeden z nich s tupým ksichtem. Jsem ninja, nejsem hluchá.
Reaguje příliš pomalu. Ostří mého kunaie se mu zařezává do tváře a zabodne se do stromu. Krev mu vystříkne dřív, než si uvědomí zranění. Všichni vyskakují, jen Tane sedí klidně. Odkládám druhou rukou misku a beru si do ruky jehlici.
„Víte hoši... v Konoze jsem byla jediná expertka se zbraněmi. Ale všichni byli schopní, proto jsme taky byli nejlepší z nejlepších. Proto byla naše vesnice nejsilnější. A také kvůli naší vůli a loajalitě k přátelům. Já byla uznávaná a stále jsem, díky jedné jedinečné vlastnosti. Víte jaké?” ptám se a vztek ve mě stoupá.
Někteří zavrtí hlavou a ten pitomec na mě stále blbě čumí.
„Nikdy jsem neminula cíl. Nikdy. Jsem schopná střílet přesně, daleko a rychle. Zranění, které mé zbraně způsobí, jsou obvykle smrtelná. Víš, kdybych tě chtěla zabít, byl bys už mrtvý. Mám tu ještě jednu jehlici, pokud mě budeš prosit o milost a omluvíš se za svá slova, jenž poskvrnila Konohu, nevystřelím. Ale pokud ne, tak se ti tahle jehlice zabodne do srdce. Ale neboj, nebude to bolet. Jen chvíli.”
Má slova visí ve vzduchu. Vědí, že to myslím vážně. Ticho...
Napřahuji se.
„Já... omlouvám se za svá slova proti Konoze, nechte mě prosím!” Vykřikne muž. Já zvolna spouštím ruku a dávám se opět do jídla jako by se nic nestalo.
„Ten, chci s tebou pak mluvit,” zašeptá mi Tane, když projde kolem mě a zmizí. Mí muži se na mě chvíli koukají a pak se raději zvedají a odcházejí.
Jsem ale jejich kapitánka, musí mě respektovat. Dojídám polévku, jdu ke hranici tábora a říkám hlídkám:
„Jdu se projít, podejte mi zprávu, kdyby se cokoliv dělo.”
„TenTen-sama, neměl by s Vámi někdo jít?” táže se jeden z nich starostlivě. Celý tábor ví, jak jsem se včera zhroutila. Bojí se, že pokud jdu tam... že to nezvládnu.
„Znám tyhle lesy dobře a neschopná nejsem, děkuji,” kývám na něj a bez dalšího slova odcházím.
Dnes je tak krásné počasí, jako kdyby se mi vysmívalo. Něco mě tam táhne. Musím tam jít, poprvé po tom, co se stalo... po tom, co ji zničili. Co ji zničil Madara a Sasuke.
Lesy šumí jako vždy. Jako kdyby se nic nezměnilo, ty stromy jsou stále stejné i přes všechny katastrofy.
Konoha... je stále ukrytá v listí.
Jen je zničená.
Neběžím, jdu pomalu, chci si vychutnat ty zapomenuté chvíle, kdy jsme se s Nejim procházeli po lesích. Ty chvíle, kdy jsme v nich měli trénink. Náš tým...
Konečně zase stojím tady. Před bránou Konohy. Je napůl zbořená a zarostlá mechem. Hladím to staré dřevo a vcházím dovnitř.
Domů... do Konohy. Změnila se k nepoznání. Staré, v sutinách zapadlé vzpomínky se ale přesto ozývají.
„Jdeme Lee! Dáme si závod ve jménu mládí!”
„Yosh, jistě Gai-sensei!”
„Hej, stůjte vy dva! Počkejte na nás!”
„Tohle nemá cenu, oni se nikdy nezmění, TenTen.”
„To ne, ale jsem ráda, že jsou takoví.”
Ani nevnímám ty mokré kapky, které mi stékají po tváři. Jdu dál Konohou a dívám se na místa, která jsem znala, která byla smetena z povrchu zemského.
„TenTen! Vsadím se s tebou, že zasáhnu terč víckrát než ty, dattebayo!”
„Víš vůbec s kým mluvíš? Baka, myslíš si že mě porazíš, Naruto?”
„Jasně a poražený zaplatí vítězi rámen!”
Přicházím k Ichiraku rámen a dívám se na zbořený bar.
„Příště vyhraju, -ttebayo... ale ten rámen ti zaplatím!”
„To je dobrý, Naruto, já stejně...”
„... nemám rámen moc ráda!” Říkám. Třesu se a slzy kapou na udusanou zem. Jdu dál. Dříve byl v ulicích slyšet smích.
Teď je tu jen mrtvé ticho.
Jdu mnoha uličkami a snažím se najít cokoliv, co by mě rozveselilo. Kráčím kolem hřbitova a vidím, že pomník Ohnivé vůli je zničený. Hroby budou vykradené. Ta bolest, kterou cítím je nepopsatelná. Jdu po cestě, když vidím tu louku... stojí na ni opuštěný strom. Je to ten strom?
Běžím co nejrychleji k němu. Padám na kolena, je to on. Ten strom... je výjimečný.
„Miluji tě TenTen,” šeptá mi Neji do ucha právě pod tímto stromem.
„Já tebe taky, Neji,” směju se mu v náručí. On mě líbá na krku, když náhle vstává a vytahuje kunai.
„Co se děje?” ptám se, ale on neodpovídá a zapichuje kunai do stromu.
„Co to děláš?” vstávám, ale strnu, když vidím, že něco vyřezává. Když přestává, ustupuje a já se dívám na to, co vyryl.
„Neji + TenTen navždy”
„Až zemřeme, ten strom tu bude stále stát. A někdo k němu přijde a řekne si:
„Aha, ti se museli hodně milovat,” potřese hlavou a bude znát naše jména. A naše láska bude věčná, TenTen. Protože já tě miluji a budu tě chránit. I celou Konohu.”
„Ach Neji...”
„Ti se museli hodně milovat...” vzlykám a dívám se na vyřezávané srdce se slovy, díky kterým jsem byla nejšťastnější kunoichi na světě.
„Neji, Lee, Gai-sensei, Naruto, Hinato...” chci šeptat další jména mrtvých... ale místo toho jen pláču. Můj pláč se rozléhá po celé louce.
Slyším dusot kroků, ale nevstávám. Zabijte mě, pokud jste nepřátelé! Jen do toho, už nemám co ztratit. Kroky se zastavují.
„Ten...”
„Jdi pryč,” šeptám a pláču dál. On si sedá vedle mě.
„Neměla bys tu být,” říká tiše.
„Jdi pryč...”
„TenTen...”
„VYPADNI!” Zařvu a ani se na něj neotáčím.
Vím, že u mě stále sedí, ale pak se zvedá a odchází.
„Rozkaz, kapitánko. Jen si pamatuj, že nejsi jediná, kdo přišel o své blízké.”
Dejte mi všichni pokoj. Nikdo jako já není. Nikdo jiný nepřišel o celou vesnici, o své rodiče, o učitele, o přátele, o svou lásku. Nikdo jiný neztratil domov tak jako já. Protože já mohu s jistotou říct, že jsem poslední ninja z Konohy.
Sedím pod tím stromem, bůh ví, jak dlouho. Měla bych jít...
Zvedám se, naposled se dívám na to srdce, protože už se sem nevrátím. To bych totiž pod tímhle stromem zemřela.
Jdu pryč, zpátky do tábora lesem, když se náhle prudce zastavuji. Uprostřed mýtiny je kámen. K tomu kameni nás jednou zavedl Iruka-sensei a vyprávěl nám o něm. Je na něm vyrytý drak.
„Tak, jste tu všichni? Naruto, sedni si zatraceně!”
„Proč tu musíme být, Iruka-sensei?” zívá Shikamaru.
„Chci vám vyprávět příběh o poslední dračici. I když už jste skoro dospělí.”
„Draci neexistují!”
„Správná poznámka, Sakuro. Je to jen legenda, ale měli byste ji znát,” Iruka si odkašlává.
„Kdysi dávno, když se po nebi ještě proháněli draci, se narodila malá dračice. Byla velmi zvláštní, protože chrlila oheň s takovou přesností, jaká se nikdy u draků neviděla. Každý její plamínek zasáhl svůj cíl. Nikdy neminula...
Ale ani ona nezabránila tomu, že do tohoto světa přišli lidé a ovládli ho. A draci vymírali. Pomalu, ale jistě kvůli lidem. Ona se však přesto zpřátelila s kunoichi z vesnice, ve které žijeme. A když nastala první válka ninjů, draci zmizeli úplně... až na ni, ji zachránilo přátelství s Konohou. Byla to poslední dračice, krutá a nelítostná... žila jen pro svou lidskou přítelkyni. Byla jí věrná, protože už neměla jiného přítele. Ale právě v oné válce zahynula i ona a dračici pohltil žal.
Přesto se však rozhodla chránit dále Konohu a syna své mrtvé přítelkyně si vzala a vychovala v ústraní od lidí. To sítě bylo později známé jako Dračí potomek. Naučila ho své vražedné přesnosti a když zemřela jako poslední svého druhu, on jí nechal na památku vyrobit tento kámen na kterém je vytesána. A aby se nezapomnělo na její umění, učil své děti také umění přesnosti. Děti Dračího potomka stále žijí. Pokud se podíváte do starých rodokmenů, můžete zjistit, že se linie táhne až k někomu v této třídě. Uhodnete, kdo to je?” usmál se na všechny Iruka a rozhlížel se kolem na všechny členy týmů, kteří se se zájmem rozhlíželi po ostatních.
„TenTen!” Řekl Neji tiše a usmál se na mě.
„Ano, je to TenTen. Jak víte, ona nikdy nemine cíl. Jsi potomek draků TenTen. Pamatuj si to.”
Stojím u kamene a dívám se na dračici.
„Jsem poslední... vím jaké to je. Kéž bych byla tak silná jako ty.”
Řežu se do prstu a dotknu se s ním kamene. Zůstává po něm šmouha.
„Kéž bych znala techniku dračice. Táta mě ji chtěl naučit, ale nezvládla jsem to...” usmívám se smutně. S ní bych dokázala ochránit všechny.
„Konoho...” šeptám, „sbohem.”
Jdu zpátky do tábora, když to slyším. Křik a hluk boje. Zaútočili na náš tábor?
Vybíhám co nejrychleji vpřed. Skutečně! Útočí na nás! Připravuji si v běhu několik svitků.
„Kapitánko TenTen!” Volá na mě jeden ninja s ošklivým zraněním na břiše.
„Kdo to je?”
„Tým nepřítele Oraka, Rudého Stínu,” šeptá a klesá na kolena. Já ztuhnu... znám to jméno.
Jde ke mně, ale já se nemůžu ani pohnout. Už nemám skoro žádnou čakru... ten muž s rudými vlasy... silný nepřítel, už zabil Nejiho i Gai-senseie... chci ho zabít, jsem vlastně šílená žalem... ale nemůžu... v ruce svírá katanu... zemřu?
„TenTen!” křičí na mě Lee a vyráží vpřed, aby ho zastavil. Sám je zraněný a velmi vyčerpaný. Ale přesto mě brání. Zkušeně a rychle kope, ale jeho svaly ho zrazují. Já se snažím zvednout, ale nemůžu.
„Chcípni!” Zařve ten muž a hází po mě tu katanu. Já chci uhnout, ale nemám sílu.
...
„LEE!”
Ten muž utekl, protože dorazily posily a já se s vypětím sil plazím k Leemu, jemuž katana probodla hruď.
„Lee... proč jsi...” vzlykám, protože vím, že ho už nikdo nezachrání.
„Slíbil jsem Nejimu a Gai-senseiovi, že tě ochráním. Teď k nim můžu jít bez hanby a se ctí v srdci,” šeptá.
„Nesmíš odejít, Lee! Nechci být sama... a tvá síla mládí je velká... nesmíš odejít...”
„Je mi tak líto, že nemůžu splnit tvou prosbu, TenTen, ale já už...”
...
„LEE!”
Ten muž zabil všechny z mého týmu! Vytahuji svitky a vyrážím. Vpřed, tábor hoří, kolem je spoustu mrtvých a slyším křik.
„Udržujte své pozice! Bojujte! Za naše padlé vesnice! Musíme zvítězit!” Křičím na celý tábor. Musím jim dát naději. Přibíhá ke mně Tane.
„Kapitánko, rozkazy?”
„Řekni všem, ať se probojují doprostřed tábora, tam se společně ubráníme!” Štěknu a střílím několik kunaiů po blízkém nepřátelském ninjovi. Tane zavírá oči a předává všem telepaticky rozkaz.
Nepřátelé mají přesilu, nicméně se nám všem podaří probojovat doprostřed tábora. Zbylo nás dvanáct. Nepřátelů je asi dvacet pět, počítala jsem-li správně.
„Kapitánko TenTen!” Volají na mě. Věří mi a já je nesmím zklamat. Kolem nás se srocují nepřátelští ninjové. A jejich vůdcem je on. Mé srdce vzplane nenávistí.
„Ale, ale... kdopak je to kapitán? Ty jsi ta holka, kterou jsem málem zabil. Místo tebe zemřel ten... Lee se jmenoval? A taky tvůj sensei. Oba to byli pěkní idioti, pokud si vzpomínám. A slaboši,” ušklíbne se na mě na zádech má katanu. Novou katanu.
„Ty šmejde!” Zařvu na něj.
„Kapitánko!“ Okřikne mě Tane, ale já ho neposlouchám. Beru si dva svitky a skládám pečetě.
„Soushouryuu!” Vyskakuji do vzduchu a vrhám po něm ze svých svitků spoustu zbraní.
„Doton: Doroku Gaeshi!” Vztyčí kolem sebe zeď z hlíny, ale některé nepřátele srážím k zemi. Mí muži zajásají a vyrážejí vpřed.
„Vůdce nechte mě!” Křičím na ně a oni vyrážejí proti nepřátelům. Já však vidím jen jeho. Dnes se pomstím. On se ušklíbá a vytasí katanu.
„Ukážu ti, proč ten tvůj sensei zemřel!” Skládá pečetě.
„Ninpou: Ken no chikara!” Jeho katana se náhle rozpálí doběla a on vytvoří pět klonů, jejichž čepele obaluje pět živlů. Vyskakuje do vzduchu a jeho katana žárem zastíní slunce.
„Má katana nikdy neminula cíl! Ani nemůže!” Křičí a máchne katanou. Ta vytváří paprsek čisté energie a smete mě. Já narážím do stromu a uvědomuji si, že se mi katana zasekla do ramene.
„Zatraceně!” Syknu a vytrhnu si ji, i když je žhavá jako oheň. Ona mu skočí zase zpátky do ruky.
„A znovu!” Vysílá postupně všechny klony s živelnými čepelemi. Já skládám pečetě.
„Souryuu Tensakai!” Ze svitku vylétávají draci a mění se v shurikeny, které všechny klony zasahují. Ale on nečeká a vybíhá vpřed s čakrovou katanou. Jen tak tak zablokuji výpad kunaiem, který se láme a katana se mi zatíná do druhého ramene. Vykašlu krev.
„Je konec!” Směje se na mě.
Mě náhle spálí takový vztek a smutek. Myslím na ostatní. Musím ochránit své spolubojovníky!
Dračice... dej mi sílu zvládnout tvou techniku. Musím to dokázat... Z posledních sil skládám pečetě.
„Ninpou: Doragonfōsu!” Vykřiknu a mé tělo vzplane. Ten muž polekaně uskočí. Já vyskakuji do vzduchu a vytahuji dva svitky, které se zformují do podob ohnivé dračice složené z ohnivých kunaiů.
„Je konec,” řeknu a vysílám své dračice vpřed. Kunaie letí obrovskou rychlostí, ale on vyskakuje přímo vpřed na mě, i když ho kunaie zasáhnou.
Prostor kolem mě vybuchuje, nic nevidím... co se stalo?
...
Doskakuji na zem. Ten muž dopadl vedle mě a katana břinkne o zem. Pomstila jsem se. Je mrtvý, ohořelý z mé techniky a propíchaný kunaiema. Zvítězili jsme.
„TEN!” Křičí na mě Tane. V jeho obličeji se zračí zděšení, ale já nechápu proč, vždyť jsme vyhráli.
Najednou cítím obrovskou bolest v hrudi.
On mě... probodl a pak katanu ještě vytáhl... a já to vůbec necítila...
Klesám na kolena a nakonec padám na zem. Tohle nepřežiju...
„TEN!” Běží ke mě Tane, klesá ke mě na kolena a lehce mě podepře. Ostatní se k nám sbíhají.
„Zvítězili jsme, že?” šeptám tiše.
„Ano... a vyléčíme tě, vydrž!” Říká Tane, ale hlas se mu zadrhává.
„Ale no tak, Tane... mám na tebe prosbu, prosím...” šeptám, ale cítím, že mě síly pozvolna opouštějí. Už je příliš pozdě, snažit se mě zachránit. Za pomstu se platí. Životem...
„Ano?” Tane to nevydrží a po tváři mu steče pár slz. A ostatní nevědí, co říct.
„Chci zemřít v Konoze... u toho stromu...” říkám tiše.
...
Ležím v krvi pod stromem a Tane mě drží za ruku. Usmívám se a dívám se na vyřezané srdce.
„Děkuji Tane, byl jsi úžasný přítel. Všichni jste byli úžasní. Lepší jednotku jsem si nemohla přát,” směju se na ně.
Tane jen přikyvuje. „Kapitánko, TenTen-sama...”
„Konoho... Neji... jdu za vámi...”
Poslední, co vidím je to vyřezané srdce.
...
Když otevírám oči, vznáším se v mracích nad Konohou. Je... zase celá.
Tohle je sen?
Nebo jsem mrtvá?
„TenTen!” Volá na mě Lee. Jsou tu zase všichni a letí ke mně. A Neji je ze všech nejrychlejší.
„Letíme ke hvězdám? Po tom boji si musíš odpočinout, dračice,” směje se na mě.
„Neji...” pláču a přitulím se mu do náruče. A on se mnou vylétává vysoko ke hvězdám.
Do ticha...
Je tohle sen?
Jsem opravdu mrtvá?
...
Ano... jsem mrtvá... a ve svém snu zůstávám. Tohle ale není sen, je to realita.
A já se z ní už nikdy neprobudím.
Protože jsem skutečně šťastná.