Za zradu se platí

„Hej Sasuke!“ zavolala Sakura za odcházejícím mužem.
„Ano?“ otočil se tázavě.
„Oběd bude na půl jedné,“ oznámila věcně Sakura a zamířila zpět do domu.
„Jistě,“ pronesl otráveně Sasuke. Jako kdyby mu to neříkala už u snídaně.

Každý z nich se rozešel jiným směrem. Sasuke vzhůru do práce na misi. Pracoval teď pro ANBU. Pro tu část, která spadala pod Danzoua. Nebyl to sice ROOT. Ale i tak pracoval více méně přímo pod ním. Dnes to bude mise jako každá jiná. No i když možná ne zcela. Poslední dobou se čím dál víc vyostřoval konflikt mezi Godaime a Danzouem. Ani jeden z nich ještě tomu druhému veřejně nevyhlásil válku. Na veřejnosti se tvářili, že se jedná o pouhé osobní nesympatie. A obyčejní lidé to přijímali. Jouninové a ANBU, ale měli jasno. Postupně se tvořily strany. Kdo půjde s kým. On už kvůli práci s Danzouem. Ale to nikdo nevěděla ani Sakura. Pracoval jako obyčejný jounin, ostatně stejně jako jeho manželka. Tedy ona měla ještě tým. Doufal, že se Sakura přidá na stranu Danzoua, ale nevěděl. Zatím dělala jako kdyby o ničem nevěděla.
Sasuke se konečně dostal centrem vesnice na radnici. Tsunade ho očekávala. Dostane nějaký zběžný úkol. Při tom, ale bude muset sledovat všechny kdo půjdou s ním. Obvykle to totiž bývají Tsunadini stoupenci. Tsunade se ho pokoušela hlídat, protože oficiálně nebyl s nikým. Ale proti dědici klanu Uchiha se dá jen těžko nějak zasahovat. Veřejnosti by se to nemuselo líbit poté co se vyjasnila kauza o vyvraždění jeho klanu.
Zaklepal a vstoupil do místnosti. Jak očekával, tak tam stáli. Kakashi a Shikamaru. Oba dva veřejně zastávali názory Tsunade. Kdyby tu nebyl Kakashi, tak by zaktivoval Sharingan, aby si ověřil, že jsou tu jen ti dva, ale takhle to bylo příliš riskantní. Dnes byl důležitý den.

„Konečně Sasuke,“ přivítala ho „přívětivě“ Tsunade a nedůvěřivě ho přejížděla pohledem.
„Omlouvám se. Zdržel jsem se doma,“ omluvil se Sasuke a přešel ke stolu.
„No alespoň, že jsi dorazil,“ pokrčila rameny Tsunade a mávla na Shizune.
„Vaše mise se bude odehrávat zhruba 20 kilometrů od Konohy. Je tam hlášena skupina nepřátelských ninjů. Vaším úkol je přednostně je zajmou a pokud by to nebylo možné, tak zneškodnit. Level mise je vzhledem k povaze nepřítele B v krajním případě A,“ informovala Shizune a podala Sasukemu mapu.
„Kdo je velitel?“ zeptal se Tsunade a pohlédl letmo na Kakashiho.
„Shikamaru,“ odpověděla k jeho drobnému překvapení Tsunade.
„Dobře,“ přikývl pomalu Sasuke a vrátil mapu zpátky Shizune.
„Vyrazte okamžitě,“ dodala ještě Tsunade, načež všichni tři zmizeli obláčcích kouře.

„Jste si jistá Tsunade-sama?“ zeptala se Shizune.
„Nemám na výběr,“ zavrtěla hlavou Tsunade.
„A jsou naše informace správné?“ další nervózní otázka.
„V doufám,“ Tsunade zavřela oči a sepjala ruce před sebou.

Tři postavy letěli lesem. Ve středu Sasuke. Tahle pozice se mu nelíbila. Měl tam být Shikamaru jako velitel. Nebo Kakashi jako průzkumník. Vzhledem k tomu, že byl ještě trochu napřed, tak si uvědomoval, že ho oba dva mají neustále na očích. Cítil jejich pohled a když zaktivoval Sharingan, tak se mu to potvrdilo. Kakashi ho měl také aktivní.
Po hodině a půl dorazili na místo. Velká mýtina uprostřed s ohništěm. Až na to ohniště vypadala opuštěná. Rozhlédl se kolem sebe, ale neuviděl jinou chakru, než kterou vyzařovali jeho společníci. Či spíše hlídači. Ti se ani neporozhlédli kolem, ale sledovali jeho. Shikamaru pravděpodobně přemýšlel a analyzoval situaci. Kakashi sledoval každý jeho pohyb. V tu chvíli to Sasukemu došlo. Tohle není žádná obyčejná mise na zlikvidování nepřátel. Tedy je, ale nepřítelem je tu on. Protože oni to vědí. Někdo jim to musel říct. Nebo na to někdo přišel. Ale kdo?

„Kdo?“ zeptal se Sasuke a pohled obrátil k Shikamarovi.
„To tě nemusí zajímat,“ odvětil Shikamaru.
„Zabijete mě?“ další otázka.
„Pravděpodobně. Od tebe nepředpokládám, že budeš spolupracovat,“ přikývl Shikamaru.
„Co chcete slyšet?“
„Cože?“ Kakashi sebou trhnul. Tohle nečekal.
„Všechno,“ odpověděl klidně Shikamaru a kalkuloval. Rychle a přesně.
„Na příští týden ve středu je plánován útok na budovu Hokage. Okolo desáté hodiny polední. Převrat. Tou dobou by mělo být mnoho Tsunadiných jednotek zaměstnaných jinde a měli by se dostat na místo pozdě. V době když už bude Tsunade zajatá,“ odpověděl po chvilce Sasuke.
„Co od nás teď očekáváš?“ zeptal se Shikamaru.
„Že mě zabijete,“ odpověděl klidně Sasuke.
„Chladná logika,“ přikývl Shikamaru, „Měl bych. Ale mnoha lidem by se to nelíbilo. Přijmi dohled na 24 hodin denně a nijak se neangažuj v chodu vesnice. Odjeď někam na venkov a vrať se až bude po všem. Potom tě necháme žít.“
„Mám manželku. Nemůže se nechat sledovat 24 hodin denně. Narušilo by to její osobní život. A bez ní nikam neodjedu. Nedopustím totiž, aby se jí cokoliv stalo během převratu nebo jiných akcích,“ zamítl Sasuke.
„O Sakuru se neboj,“ zareagoval Shikamaru.
„Proč bych neměl?“ zeptal se nechápavě Sasuke.
„Ona už se angažovala v boji a další se jí týkat nebudou,“ vysvětlil Shikamaru.
„Takže byla nakonec s vámi,“ Sasuke se zasmál a potřepal hlavou. Už věděl kdo mluvil, „Půjdu domů. Zůstanu tam. A dohlížet na mě může snad ona, ne?“
„Dobrá…“ souhlasil po chvíli Shikamaru, „Zpátky do původní formace. Vracíme se.“

A tak vyrazili. Mlčky. Každý přemýšlel o něčem jiném. Shikamaru o strategii protiútoku. Kakashi o nepřátelských jednotkách. A Sasuke o Sakuře. Kdyby řekl, že to nemohl čekal tak by lhal. Ale překvapilo ho to. Bolelo ho to. Ona ho zradila. I když musela, protože byla v jiném táboře, tak ho zradila. Nechovala se jako manžela, která slíbila před bohem, že spolu budou všechno sdílet. Ale já vlastně taky ne.
Ve vesnici okamžitě zamířil domů. Bylo třičtvrtě na jednu. Když vešel do dveří, tak ucítil vůni oběda. Čekala ho. To ho uhodilo přímo mezi oči. Ona ho poslala na smrt a přesto čekala, že se vrátí. Proč? Věděla, že bude mluvit nebo to byla jen útěcha pro její svědomí.

„Jdeš pozdě,“ Sakura stála mezi dveřmi do jídelny a měla na sobě černé šaty.
„Omlouvám se měl jsem misi,“ odpověděl Sasuke.
„Jdi se umýt a převléknout. Ohřeju jídlo,“ rozkázala Sakura a zmizela za zavřenými dveřmi.

Sasuke chvilku hleděl na dveře, ale potom opravdu zamířil do koupelny. Dal si ledovou sprchu a v osušce zamířil do ložnice. Chvilku přemýšlel co si má vzít na sebe, ale potom se mu vybavila Sakura v černých šatech.Vytáhl ze skříně oblek a oblékl si ho. Zavřel dveře do ložnice a scházel ze schodů. Do jídelny.
Čekala tam. Seděla ve svém čele stolu. Podával se pikantní rámen, ne nějž recept dostala od Naruta a Hinaty. U obou talířů stály sklenky se saké. Sakura měla v tváři vážný výraz a sledovala každý Saského pohyb. Na okamžik se jim střetli oči. Sakura je okamžitě sklopila, zatímco Sasuke ji propaloval dál.

„Posadíš se?“ zeptala se klidně.
„Jistě,“ přikývl obezřetně Sasuke. Netušil co se bude dít.
„Chceš si promluvit teď nebo až po jídle?“ zeptala, když sledovala jeho pohled ke kunaji položenému na parapetu.
„Teď,“ nechtěl čekat. Navíc mu tenhle rámen nechutnal.
„Zajímá tě proč?“ zeptala se Sakura a když Sasuke neodpovídal tak pokračovala, „Abych ochránila své studenty, tuhle vesnici. Proto.“
„A já?“ Sasuke měl ledovou tvář.
„Chtěl jsi to všechno zničit,“ odpověděla, „A otázkou zůstává jestli to chceš zničit stále.“
„Ne. Už jsem mluvil. Buď ráda. Tvoje strana vyhraje,“ z jeho hlasu odkapával sarkasmus.
„Ty to vážně nechápeš? To proč jsem to udělala?“ Sakuře se po tváři začala kutálet slza.
„Chápu, ale zajímá mě co je pro tebe víc. Já nebo oni?“ vychutnával si to.
„Já… já nevím!“ vykřikla a postavila.
„Nevíš?“ zeptal se pochybovačně.
„A co vlastně chceš slyšet? Že mi všech záleží víc než na tobě a že tě radši obětuju?! Jestli ano, tak máš pravdu. Kvůli nim bych obětovala i manžela, kterého nade vše miluju!“ plakala, mluvila ze srdce. Oběma rukama se zapírala o stůl. Třásl se jí hlas.

Sasuke ji sledoval. Původní jí chtěl mučit a trápit. Ale nedokázal to. Nedokázal to když ji před sebou viděl. Když viděl, že to dělala aby všechny ochránila. Proč to dělal on? Jen kvůli rozkazu. Na vedení vesnice mu vůbec nezáleželo. Ale jí ano. Ona chtěla lepší budoucnost pro ostatní. Ne pro sebe. Protože ve výsledku by to byla ono, kdo by trpěl nejvíc. Jeho by jen zabili, ale ona by musela žít s pocitem, že to bylo kdo ho dal zavraždit. Ale přesto jí stále nemohl odpustit.
Musela zaplatit. Zamířil k ní s tvrdým pohledem. Polibkem jí začal drtit rty. Surově. Bez ohledu na to co chtěla ona. V ruce sevřel látku a začal jí trhat šaty. Nebránila se. Pochopila. Věděla co chce a co to bude znamenat pro ní. Neužije si to. Je jen kus masa. Kus masa. A při tom mohla být mnohem míň.