Gaara - konec noční můry

Taková kratší jednorázovka, moje druhá práce . Docela změna po té první veselé povídce, ale jak je teď pořád pod mrakem, mám takovou pochmurnou a smutnou náladu.
Přeji pěkné počteníčko.

Kráčím prázdnou budovou. Je to ta s kanceláří pro Kazekageho. Všude je tma, na cestu svítí matné, slabé žárovky, rozvěšené na stropě zhruba na každé tři metry. Pronikavý zvuk mých kroků se odráží od stěn v místnosti a vrací se ke mně zpátky s vteřinovou odezvou. Sestupuji po schodišti a dostávám se k hlavním dveřím.
Sahám na kliku, ale polévá mě strach. Proč se bojím? Mám snad nějaký důvod ke strachu? Co mě čeká za těmi dveřmi?
Mé prsty váhavě tlačí kliku níž a níž, až konečně slyším cvaknutí.
Zavírám oči, prudce otevírám dveře. Pomaličku zvedám víčka. Je noc. Náměstí je osvětlené a plné hloučků lidí, obyvatel Písečné vesnice. Všichni se vesele baví mezi sebou.
Chci jít mezi ně a být součástí té zábavy. Rozvážným krokem se vydávám vstříc davu lidí. Jak se k nim blížím, utichají. Hlasy slábnou a konverzace se zastavuje.
Dívají se na mě, všichni, bez vyjímky. Jejich oči, ať už jsou modré, zelené, hnědé se upírají na mě. Proč se na mě díváte? Ty pohledy...jsou plné zlosti a zášti. To mě opravdu tak nenávidíte? Co jsem vám udělal? Kdybych to věděl, třeba bych to mohl napravit...
Nedovolí mi se k nim přiblížit. Jakmile se o to pokusím, couvají zpátky, dál ode mě. Rodiče schovávají své děti za sebe nebo je v horším případě odvádějí domů.
Propadám zoufalství. Není pro mě žádná naděje, abych mezi ně zapadl. Jsem prostě jiný, ač neznám důvod. Odvrací se ode mě. Jejich tváře s těmi zhnusenými výrazy, které se na nich objevují při každém pohledu na mě, se otáčejí. Hnusí se jim mě jenom pozorovat?
Prosím, nedělejte mi to, prosím. Už nechci být sám, vezměte mě mezi sebe. Chci být jako vy...

Ah! Kde to jsem? Co se stalo?
Už vím. Sedím na svojí posteli, v mém pokoji. Právě jsem se probudil a jsem celý zpocený.
Tak tohle byla noční můra? Dost děsivé. Od té doby, co můžu spát, se mi nezdálo moc snů. Většinou byly matné a neutrální. A teď...moje první noční můra. Už konečně chápu ostatní lidi, proč je tolik nesnášejí. Ještě teď mám problém rozeznat, jestli to byla realita nebo sen.
Mraky za oknem dostávají oranžovo červený nádech. Rozednívá se, je ráno.
Vylézám z postele a mířím do sprchy, abych potom mohl jít do vesnice. Ale co když...ne, to se mi jenom zdálo.
Oblékám se do svého každodenního oblečení pro vůdce vesnice, Kazekageho.
Procházím povědomou chodbou – jistě, chodívám jí každý den a je to i ta stejná, která byla v mém snu. S tím rozdílem, že místnost neosvětlují ty chabé žárovky, nýbrž tam proniká přes okna čisté denní světlo. Slunce nesvítí – pro dnešek se schovalo pod mrak a kromě toho do oken bubnují kapičky deště. Je to snad znamení něčeho zvláštního?
Jdu až ke dveřím, které také důvěrně znám ze svého snu. Polévá mě zvláštní pocit. Strach.
Byl to jen sen, nemám důvod se bát. Pevně uchopím kliku na dveřích a plynule je otevírám. Zvenku na mě doléhají dva smíšené zvuky – velký hluk a jemný šum. Jakmile jsou dveře otevřené, je mi všechno jasné. Dneska se koná, stejně jako každý týden, trh. Rozladěn svým snem, nejspíš jsem zapomněl. Náměstí je přecpané prodejci se stánky a nakupujícími lidmi. Každý má nějaký důležitý dotaz, něco na probrání, z čehož vzniká ten hluk.
Vedle něj ještě potichu dopadá na zem jemný déšť. Ani proudy vody nepřinutí nakupující, aby zůstali radši ve svých domech. Do nosu mě praští charakteristická vůně toho nejjemnějšího písku, nasáknutého z nebe padající vodou a rozvířeného do vzduchu kroky desítek lidí.
Vycházím ven, do davu na náměstí, se zvláštním očekáváním. Nedokážu přesně popsat, co čekám. Však ono se to uvidí. A já se nepřestávám bát. Malé kapičky vody se mi usazují ve vlasech, stékají mi po kůži a nasakují se do mých šatů.
Svými kroky si to mířím na náměstí, mezi všechny ty lidi. Je tu tolik věcí, které mi připomínají ten sen.
„Dobré ráno, Kazekage-sama!“ volá na mě prodavač od stánku z botami. Nejprve se zarážím, ale poté mu odpovídám.
„Dobré ráno,“ pousměji se a zlehka mu pokynu rukou.
Tohle je jiné než v noci! Jediné, co vidím na tvářích obyvatel Písečné, je úsměv.
Pokaždé, když kolem někoho projdu a on se na mě otočí nebo podívá, usmívá se, jeho oči jsou vlídné a přívětivé.
„Hej, Gaaro!“ volá na mě ženský hlas. Podívám se doprava, odkud ho slyším přicházet. Temari a s ní ještě Kankurou. Jdu k nim.
Mí dva sourozenci při mně vždycky stáli. Ačkoliv je Temari celkem rázná a Kankurou hodně sebevědomý, mám je rád, stejně jako oni dva mají rádi mě. Už když byl ve mně zapečetěný démon, nebáli se mě tolik jako ostatní a vždy byli se mnou.
Při vzpomínce na démona mě napadá ještě jedno jméno – Naruto. Blonďatý kluk, který se chce stát Hokagem. On se stal mým prvním přítelem, vždycky mi rozuměl - máme hodně společného. Dlouho jsem ho neviděl, asi ho pozvu na návštěvu.
„Gaaro-sama,“ doléhá ke mně tenký hlásek. Shlédnu jsem dolů a vidím malou holčičku se dvěma copánky. Drží v ruce nějaký předmět.
„Ahoj,“ pozdravím ji zdvořile.
„Tohle...pro vás,“ říká a červená se. Podává mi hrneček. Jakmile si ho vezmu z jejích rukou, plaše utíká ke svým rodičům za pult jednoho stánku. Její otec ji hladí po vlasech a dívá se na mě.
Na tom hrnečku je můj obličej a pod ním nápis Gaara, náš Kazekage, k čemuž je ještě domalované malé srdíčko. Podle stylu to vypadá, že ho malovala ta malá holčička. S vděčností se usmívám na ni i na jejího tatínka. Sice to není umělecké dílo jako ostatní hrnečky na stánku, ale pro mě se stává tím nejkrásnějším hrnečkem na světě.
„Děkuji,“ směřuji toto jediné, krásné slůvko k dívce. Pochybuju, že mě přes všechen okolní ruch slyší, avšak nejspíš z pohybu mých rtů poznala, co jsem říkal, protože se šťastně usmívá. Takhle se mi to líbí.
Něco si konečně uvědomuji. Nikdy nebudu sám. Všechen předchozí strach a nejistota zmizely, stejně jako právě ustal déšť a těžký mrak dal konečně prostor slunečním paprskům, aby mohly prozářit náš den.
Má noční můra nespokojeně odletěla pryč z mojí hlavy a to všechno díky lidem, kteří mě obklopují. Moje rodina, přátelé, všichni obyvatelé vesnice. Oni spoléhají na mě a já jsem si zase zvolil, že je budu chránit. Jsem přece jejich Kazekage.