Dny nejsou do jednoho šťastné...

Vzbudím se, pohlédnu z okna na bílou pokrývku země. Zase sníh... to bude šťastnej den... Ospale se obléknu a vyrazím ze starých dřevěných dveří. Pře domem pobíhá plno malých dětí a užívají si tu chladivou nadílku. Nechápu je, co na tom vidí? Led za krkem, chřipka a bolest nohou...
„AU!“ Vykřiknu, když mi přistane velká sněhová koule v obličeji. „Nemůžete dávat pozor?“
„Pardon...“ Ozve se malá holčička s velkýma zářivýma očima a růžovým kulichem, naraženým až v očích. Usměju se a jdu dál... Vlastně ani nevím kam.
Cestou minu desítky známých lidí, ale nikdo mě nepozdraví... Co se to dnes děje? Snažím se pousmát a zahnat chmurné myšlenky. Nedaří se mi to. Raději se otočím a jdu k mostu. Hladím ty chladivé, ale nezasněžené kameny, které tvoří spoj mezi dvěma břehy. S ulehčením na duši se vydám doprostřed mostu, kde se lehce skloním přes okraj a hledím na zamrzlou kouzelnou řeku. Na ledu se míhají stíny, já jsem však v klidu.
Někdo mě popadne za rameno a škubne mnou směrem k sobě. Je to mladý tajemný chlapec se zářivě žlutýma očima.
„Jak se máš?“ Prohlásí tichým a hrubým hlasem a vrazí mi loket mezi lopatky. Letím dolů... do té zamrzlé vodní plochy... čeká mě smrt? Dopadnu na tvrdou pokrývku řeky. Záda mě bolí, nemůžu se hnout... snažím se pootočit hlavou, ale nejde to. Pode mnou praská led, nahoře se ozve smích. Cítím, jak se pomalu propadám do hlubin temné kapaliny a nemůžu dýchat.
Popadnou mě něčí ruce. Chladivé, ale přesto tak jemné, že bych je chtěla cítit navždy. Otevírám oči. Jde to ztěžka, ale daří se mi. Majitel těch záchranářských rukou se na mě usmívá... Opět zavřu oči. Tohle si budu vyčítat navždy, neměla jsem to dělat.
Když je totiž opět otevřu, je pryč... Ale to nejhorší na tom je, že si nevzpomenu, jak vypadal... Opatrně a s myšlenkami někde jinde se vracím domů a ulehám do postele. Překvapivě usnu ihned, ale ten sen... na něj nezapomenu.