Krvavé šílenství

Předem varuju, že tahle povídka není pro ty, co nesnáší krev!! objevuje se tu celkem často, takže je spíš pro její fanoušky :)

Podívala se vzhůru na modravé nebe ozářené ranním sluncem. Lehký větřík si pohrával s jejími dlouhými černými vlasy a ona blaženě přivírala oči. Hejno malých vlaštovek se jí prudkou rychlostí přehnalo na hlavou a poletělo lesem. Vykročila stejným směrem.
Směrem své budoucnosti, svého života… Povytáhla si roztrženou a ušpiněnou sukni a proběhla ostrými křovisky, jež při každém dotyku řezaly jako desítky kunaiů. Prohlédla si svou ruku a bez sebemenšího překvapení zjistila, že na ní má dlouhý hluboký šrám plný stékající rudé krve.
Neodolala. Ta karmínově zbarvená tekutina lákala svou kovovou vůní. Dívka k ní sklonila hlavu a olízla se. Jak toto milovala! Krev… to byl jeden z hlavních smyslů jejího života. Pro krev zabíjela a bojovala.
Znovu slízla krev z rány a otupena tou chutí se vydala dál. Nad ní se začalo smrákat, i když se teprve schylovalo k časným ranním hodinám. Byla dnes opravdová zima, ale dívka chlad vůbec nepociťovala. Měla na sobě jen protrhanou sukni, vysoké kožené boty a triko končící pod prsy s dlouhými rukávy. Oblečená nebyla nijak zvlášť dobře, zato o její vlasy by se popraly snad všechny dívky ze Suny-písečné vesnice, jejíž znak se leskl na dívčiné čelence.
Její oděv byl celý zářivě červený, tak jako její oči. Škrábance ji již nezajímaly. Jejím dalším cílem totiž bylo najít si nějakou oběť. Vyšla tedy na kamenitou pěšinku, zasypanou listím a odhrnovala zasahující větvě.
‚Nic necítím…‘ Pomyslela si a nasála do plic ledový vzduch. ‚Zřejmě tu nikde není jedinej živej tvor…‘ Rozhlédla se kolem, ale nezpozorovala jediný pohyb. V tu chvíli temnou oblohu pročísl blesk a prudkou rychlostí převrátil jeden strom. Ten dopadl těsně vedle dívčiné nohy.
Dlouhé větve jí poškrábaly lýtko. Bláznivě se zasmála, položila na ranky ruku a poté si zkrvavenými prsty přejela po obličeji. Dlouze si olízla dlaň, několikrát se na místě zatočila a poté ulehla do mokrého zelenavého mechu, jež pokrýval hlínu v lese. Opětovně se rozesmála a vstala. Rozběhla se vstříc nízkým jehličnanům. Chtěla krev… moc krve… co nejvíce krve!
Větve stromků byly ostré a pichlavé. Draly jí kůži a díky rychlosti, kterou běžela, měla stovky malých, ale dlouhých drápanců. Rozhazovala kolem sebe rukama, šťastná ze svého krvavého šílenství a z rukou jí stříkaly malé kapky rudé tekutiny, jež následně barvily okolní trávu.
Po chvíli ovšem znaveně padla do trávy. Něco jí projelo hrudníkem…
Kunai! Zřejmě ležel na zemi pod ní, připraven jako past. A ona do ní spadla! Nůž jí probodl srdce a ona přestávala dýchat. Položila ruce na hlubokou ránu a nevadilo jí ani ostří kunaie, jež jí protrhlo dlaň. Zmáčela si obě paže v krvi a naposledy se rozesmála…