Hidden in the Darkness part 1

Venku vál chladný vlahý vítr, takový, jaký bývá jen o jarních nocích… Přísahala by, že v něm cítila i vůni rozkvétajících jasmínových květů… Seděla tam, na studeném parapetu malého balkónu… V oknech, jenž byla široce otevřená dokořán, vlála světlá záclona, vytvářející v temnotě noci dojem tančící víly, která se zmítá mezi pouhostí země jako cosi neuchopitelného a éterického…
Strčila si pramínek dlouhých vlasů za ucho a poslouchala tichý šum vesnice… Otřásla se, když se jí zmocňoval venkovní chlad, snažíce se dostat pod její tenkou, sametové hebkou noční košili… Přitiskla ruce k tělu, jaká jí byla zima… Ale cítila se nádherně, jako vždy, když byla s ním… Jediné krásné chvíle toho štěstí, jenž jí byly dopřávány po jeho boku… Noc byla její útěchou. Mohla se v ní skrýt…oni oba se v ní skrývali, neviděni světem… Tím světem, jenž by je odsoudil a zavrhl…
Třásla se zimou, ale uvnitř ní sálal ten plamínek štěstí, jenž nemohla uhasit ani mrazivá vichřice… Otočila se směrem dovnitř bytu se zalíbeným pohledem, jenž by jí ve skutečném životě vůbec nebyl podobný …
Spal klidně… bělostné peřiny odhalovaly jeho nahá záda, jenž se zvedala v rytmu téměř nepostřehnutelného dechu…Tvář, ve dne vždy strnulá do přísného výrazu, teď vyzařovala poklid a uvolnění jeho samotného… Ano, takhle se tvářil, když byli spolu… Když se jí nebál dotýkat a ona se nebála mu upřeně hledět do očí… Z něj sálalo cosi, jenž jí dávalo sílu… Nikdy to v něm neviděla… Nikdy, i v dobách, když už zmizela jeho nenávist k ní…
Vždy, když na něj hleděla tímhle pohledem plným zalíbení v něm, ucítila i to svírání, jenž způsobovala úzkost… Věděla, že to jednou musí skončit a ta doba se blížila… Věděla, že nastane chvíle, kdy už nebudou schopni to tajit… Lásku, jenž musela zůstat nenaplněná., jenž musela navždy zůstat skrytá pod rouškou noci jako cosi podřadného…
A věděla také, že ta chvíle se nenávratně blíží… Uklidňoval ji a ona zase jej… Nalhávali si, že ten moment nikdy nenastane… Ale oba znaly tu krutou skutečnost, že jsou to jen plané lži, které byly ovšem příjemnější něž bolestná skutečnost…
Úsměv, jenž se jí sám od sebe vytvořil na tváři na moment jako by pohasnul…Za chvilku však otřásla hlavou, možná aby ze sebe shodila ty chmury… Ještě naposled se ohlédla za hvězdami, zářícími na obloze tak jasně jako její oči, než přivřela okno a potichounku se odkradla k posteli, na níž spal, aby tam ulehla vedle něj…
Ještě dlouho na něj zamilovaně hleděla, dokud ji únava neukolébala ke spánku…
Poslední bláhové myšlenky jí zněli hlavou, jako tichá písnička, jenž se zpívá malým dětem před spaním…
Důležitá je přítomnost, ne minulost nebo budoucnost…

Když se rozednilo, tiše se vyplížil z bytu oknem… Ještě před tím, než zmizel, věnoval jí poslední pohled… Vypadala jako anděl, byla tichá, jako by vůbec nedýchala… Jediné, co vypovídalo o tom, že je na živu, bylo občasné cuknutí jejích drobných rukou, jak si s ní pohrával sen…
S neskutečnou tíží ji opouštěl… Ale musel… Čeká ho den a přetvářka…
Výraz se mu znovu změnil na přísný a strnulý, v němž nechyběla ani jistá část sebevědomí… Sám ovšem netušil, zda přežije den bez toho, že by na ni nepomyslel… Zda dokáže zůstat tak chladným, když ji bude vídat … Zda dokáže uhnout jejímu pohledu, jenž ho spaloval stejně silně jako okovy dne, kdy musíme hrát svou roli…
Když běžel po ulici, ještě narychlo si uvazoval na čelo čelenku se znakem vesnice … Drobný list, nahrubo vyrytý do zašedlé oceli mu nepřipomínal nic. V žádném případě ty zelené rozlehlé lesy, jenž Konohu obklopovaly…
Byl to symbol, ne ten lehoučký lístek, jenž se vznášel a tančil ve větru…a byl skutečně volný…
Kéž by i on byl tak volný… Nesvázaný povinnostmi, zvyky a tradicemi toho jeho klanu, nesnášející jakýkoliv odpor proti přežitkům, podle nichž taky žila a konala…
On i ona byli vázány pouty, jenž jim nedovolovaly žít tak, jak chtěli… žít spolu…
Při vzpomínce na ni se mu sevřelo hrdlo… Na ni a na předchozí noc… Nesmí na ni ve dne přeci myslet… Ve dne nesmí jeho skutečné já existovat…
Musí jednat podle rozkazů a provést práci s nejlepším výkonem, s dosáhnutím vytyčených priorit, s nejmenšími ztrátami na lidech a časovým vytížením…
Znovu se tiše odrazil od střechy a pokračoval v cestě, doufajíc, že ho nikdy nezahlédl…
Snad jeho mysl nebo srdce mu nedovolovalo přestat na ni myslet, přestat cítit ty emoce, které jím cloumaly jako obrovské zuřivé vlny papírovou loďkou…
Znovu a znovu se mu přehrávala minulá noc před očima, jako divadlo, skrývající v sobě rozkoš, ale zároveň bolest uvědomění…
Pomalu se mu vybavoval každý detail…
Její neuvěřitelně bělostná, hebká kůže…Šíje, skrytá pod jejími dlouhými temnými vlasy… něžné rty, jenž se ho tolikrát dotýkali v jemných polibcích… Její výraz ve tváři… a slzy, ne však bolesti, ale lásky… Té, která v nich hořela svým, vše spalujícím, plamenem… A poklidný spánek, jenž ji i jej nakonec přemohl…
Seskočil na ulici…Prudce se zastavil. Jeho tvář se náhle zkřivila v jakémsi nenávistném pohledu… prudce udeřil rukou do dřevěného plotu, až se roztříštilo několik prkýnek a zbyla po nich prohnutá díra, v níž se jakoby naschvál pohupoval drobný kus dřeva, visící na poslední lýkové nitce…
Ne, nesmí na to myslet… Ne na ni… Celé jeho tělo vřelo… Nesmí! Kolikrát už si to říkal! Denní světlo odhalovalo jeho já a to nemohl dopustit…
Znovu se dal do běhu… Pokud nebude doma včas, rodina by mohla něco začít tušit… i kdyby neměla moc vodítek, přiblížily by se alespoň o píď… A to on nechtěl riskovat…
…
Noc vystřídal den až příliš rychle… Když zahlédla lůžko vedle sebe prázdné, znovu se její mysl stáhla, jako zornička oka na slunci… Věděla, že vždy, když odejde, zmizí z ní jakási část jí samotné…Znovu byla ta dívka, jenž znaly lidé z vesnice, kterou potkávali denně na ulici, s její všemi známou povahou…
Modlila se, aby ho nezahlédla… Snažila se uhýbat komukoli pohledem a přitom být nenápadná… Mířila společně s otcem ulicemi až k domu. Musela si ještě něco zařídit…
Už jen kousek, namlouvala si, aby se uklidnila a otec něco nepoznal…
Osud však byl proti…

Snažil se, aby ho nezahlédl… Jestli jej uvidí, určitě se nebude zdráhat ho pozdravit... A ona jde vedle něj… Hrdlo se mu stáhlo úzkostí, na výrazu ovšem nebylo nic znát… V tomhle byl dokonalý… Na jeho tváři nebyl poznat žádný záchvěv, jenž by vypovídal o jeho myšlenkách… Hleděl do země, snad doufajíc, že se tím alespoň trošku skryje… Očím jejího otce však jako by nic neuteklo…Za chvilku slyšel jeho hlas, jenž se rozezněl ulicí náhlostí hromu, přicházejícího před nečekanou bouřkou…
Ztuhnul a zastavil se. Teď už nemůže odejít a pokračovat… Bude ho muset pozdravit… I ji a to bude asi ten největší problém…

Myšlenky jí vířily hlavou. Strnula zděšením, když zvolal otec náhle jeho jméno. Na malou chvilku se zalekla, že jí snad vidí do mysli… Potom ho však zahlédla, když se po očku dívala směrem, kam i otec…
Cítila, jak jí ledovatí ruce… Jak ji chlad svírá ve svých studených pařátech, nedovolujících jí udělat jakýkoli pohyb…Musela ovšem nějak reagovat… Musela se přinutit. Cítila, jek se blíží…
Musím vypadat přirozeně… problýsklo jí hlavou. Tělo však odmítalo poslechnout.
Sklopila zrak a hleděla kamsi do země. Sledovala zaprášenou cestu. Slyšela jak se on zdraví s jejím otcem…
Pak ji jako ze snu vytrhnul jeho pozdrav, ve kterém vyslovil i její jméno… Cítila, že i on má v hlase ten podivný záchvěv, jenž mohla rozpoznat naštěstí jenom ona…
„O-ohaio!“ vypískla. Zadívala mu při tom do očí… Chvíli se v nich její pohled zdržel, ten ubíjející pro oba a zároveň otevírající něco, jenž nemělo nikdy vyjít na světlo slunce… Ten, jenž trval pouhých pár sekund, pro ně znamenajících minuty…
Rychle ale pohledem uhnula, když její otec začal znovu mluvit…
Vyptával se ho na něco a on odpovídal, jako vždy znovu tím chladným tónem…
Nebyla schopná pozorovat jeho tvář, ani se dívat otci do očí v jeho přítomnosti… Sledovala stále vyschlou zem… Tušila však, že i to je značně nepřirozené…
Prohlížela si jeho oblečení, postoj… snažila se vyhnout tváři… všímala si jeho rukou, plně nezaujata hovorem dvou mužů, stojících vedle ní,… dvou ninjů…

Nedokázal se soustředit. Všiml si, že ho ona pozoruje…
Odpovídal velmi stručně, na dotazy ještě strožejší… Ano, tak se u její rodiny mluvilo. Snažil se, aby jeho pohled vytvářel dojem sebevědomí, jako tomu bylo pokaždé… Odpovědi byly přesné a jako vždy proneseny s klidem a rozmyslem, za nímž se ale skrýval neustálý, až přehnaný strach z prozrazení… Nic ovšem nebylo znát.
Nedokázal by popsat, jak se mu ulevilo, když se sním po nějaké době její otec loučil…
Znovu ho ovšem zastihl jakýsi strach, když ona zůstala stát…
To neví, že je může kdokoli… Ne, tentokrát se možná opravdu bojí přehnaně… Ale…
Stále měla sklopené oči k zemi…
„Z-zranil ses…“ zeptala se, ale znělo to spíše jako konstatování. Její oči přelétli pohledem k jeho ruce…
Všiml si toho a zvednul obvázanou pěst, jako by si to právě uvědomil…
„To nic … Jen jsem se… odřel, když…“ zakoktal a pokusil se o zmatený úsměv…
„V pořádku… Tak… Nashledanou!“ řekla tiše a vydala se směrem k domu…
Když kolem něj procházela, zavadila mu nechtěně rukou o tu jeho… Cítila to…Blízkost…Ruka ji snad sama od sebe tak cukla a sevřela tu jeho…Jen na pár sekund… Ale i to ji vyděsilo…
V její tváři se mihlo polekání…
„P-promiň…Nashle!“ vykřikla ještě jednou a dala se do běhu, aby dohnala otce…
I on se zachvěl…
Jak dlouho to ještě dokážou tajit?
…
Na Konohu padalo šero…Vítr rozechvíval stromy a ty šustily s tím podivným náznakem studu, jako by se bály ukázat v celé své kráse před tmou rychle přicházející noci…
Její kroky se rozeznívaly prázdnou ulicí. Chladný vánek jí pročechrával vlasy a hladil tvář svými jemnými neposednými prstíky…
Poslední načervenalé paprsky se leskly nad obzorem, jako tajuplné pozůstatky dřívější sluneční záře…
Zastavila se až u jedné budovy a proklouzla dovnitř tenkou škvírou mezi dveřmi, snad aby se příliš nerozvrzali… Po schodech kráčela obezřetně, ne však nijak ustrašeně…
Teprve až za sebou zavřela a rozhlédla se po svém bytě, úplně se uvolnila. Den skončil… ten tak vyčerpávající a unavující…plný přetvářky…
Lehce pootevřela okno, ve tváři se jí na moment objevil náznak nejistoty a zaváhání… jako když dítě udělá něco špatného…
Usmála se sama pro sebe, při pohledu na usínající vesnici…
Po chvilce však zmizela v koupelně… Omýt ze sebe únavu…
…
Lehkými pohyby si rozčesávala vlasy… Zbystřila, když uslyšela ten známí zvuk
Všimla si ho ihned. Stál u okna, nejspíš právě přišel. Už se tak objevil mnohokrát… Pokusila se o úsměv. On tam však pořád stál…
Něco se stalo?
Popošla k němu a s otázkou v pohledu se na něj podívala… Uhnul.
„S-stalo se něco?“ špitla tiše. Byla zmatená… Něco se muselo dít…Takhle se přeci nechová…ne, když jsou spolu…
„Už…už nemůžu dál…“ řekl po dlouhé odmlce a otočil se, aby jí nemusel hledět do očí…
Možná to tak bude lepší…
Po těle jí přeběhl mráz… On…on vážně chce…
Tolik toužila mu něco říci, její tělo ale neposlouchalo… Cítila zoufalství… Strnule tam stála a pokoušela se přinutit něco alespoň vyslovit… Nic ji ovšem nenapadalo…
„Proč?…“ cítila jak se jí najednou překvapivě hrne slovo samo0 z úst…
„Už to nedokážu, každý den předstírat… Chápeš, jak je to nebezpečné?! Pokud jim něco dojde, tak… Tak… Víš přeci sama, jak je to nemožné… Polovina to odsoudí, polovina… má a tvá rodina… a vztahy mezi nimi…“
Ano, bude to tak lepší… Sám už to přeci promyslil… Je více proti nežli pro… Naděje, že to dokážou dál skrývat, že nikdo nic nepostřehne ani v jejích chování… ne, byla příliš malá…
„A-ale já to chápu…“ zašeptala tiše „Vím…Je to těžké, ale já si tu cestu zvolila. Ty…ty snad ne?!“
„Ano“ odpověděl…
Cítil její pohled. Slyšel to zoufalství, jenž jí pomalu vyznívalo v hlase…
„Ano… Ale víš, co riskujeme?!… Já nedokážu žít v těch náznacích! Začínám pochybovat, jestli to dokážeme…“ snažil se jí to vysvětlit. Ale věděl, že to žádnými slovy neospravedlní… Sám sobě to nebyl schopen říci… Ovládá ho snad strach?
„Já vím, ale…Takže ty chceš, aby…?“ zeptala se tiše a sklopila zrak…
„Nemáme na výběr… Pokud to půjde dál… jako to dnes… tak… Proč jsi to vlastně udělala?! Víš, jak to bylo neopatrné? Kdokoliv z toho mohl vyčíst, že…“ Vydal ze sebe trochu bezmyšlenkovitě.
„A-a kvůli tomu…?“ přerušila ho, hlas se jí chvěl čím dál víc…
Mlčel, až za chvilku odpověděl, jako by sbíral odvahu… Jeho hlas zněl však stále tak chladně…
„Ano, kvůli tomu taky a…“ dál už však nic nedořekl…
Z očí jí stekla slza…a další… Celá se třásla…
Takže tohle je konec…
Ruce si přitiskla k tělu, možná aby vytvořila poslední záchranou hráz mezi ní a skutečností ve snaze se jí vyhnout…
„Já…já…nechtěla jsem, aby…“ snažila se potlačit vzlyky. Nechtěla, aby viděl její slzy…
V tichu místnosti dopadla slza s ťuknutím na zem, jako poslední kapička naděje, jenž dívce proklouzávala mezi prsty…až příliš rychle…
„Já…Gomen!“ s těmito slovy se otočila a vyběhla na chodbu. Nevěděla kam jde… Noc byla temná, jen instinktivně utíkala ulicí…
Může za to ona… Jen kdyby…kdyby se ho nedotkla…Kdyby se nepotkaly…
Ne, jednou to přijít muselo…Ano, vždyť to přeci věděla… Ale takhle…
Může za to ona…

Chtěl za ní vykřiknout, ale hlas se mu zadrhl v hrdle… Omráčeně hleděl do prázdna…
Co tu vlastně dělá? Přemítal jako ze snu vytržený…
Ona…brečela? Ještě ji neviděl brečet… ne takhle…Musít za ní…
Klopýtal tím vše obestírajícím stínem noci. Až po chvilce ji dohonil… Chytnul ji za ruku, ona se mu ale vyškubla… Další teplá kapka mu dopadla na ruku…
Byl hlupák… Ne! Takhle to nesmí skončit…On to nechce skončit! Chce…chce být s ní… I přes to všechno…
Své ruce jí rychle obtočil kolem pasu… Už neutíkala, ani se o to nepokoušela…

Cítila jeho dotek. Už nemůže utíkat. Znovu ji chytil…
Ale proč? Proč se jí znovu dotýká…?
Pokusila se z jeho objetí dostat, ale ihned to vzdala…
Již nedokázala tajit dech, nemohla zadržet pocity, jenž ji věznily ve svém sevření…
„Proč? Proč mě nenecháš odejít… Už…už to skončilo“ zavzlykala… neodpovídal…
Položil jí svou hlavu na rameno…
„Proč?…“ sykla tiše, s neuvěřitelnou bolestí v hlase…Slzy jí znovu vhrkly do očí…
Jak najít cestu, když ji skrývají přízraky pochyb a obav? A jakou si vybrat… cestu bezpečnou, avšak vybranou strachem… či snad hrbolatou, již ale zvolilo srdce… ?!
Promluvil až po chvíli…
„Protože… protože to nikdy nedokážu…Ztratit tě… A pokud by to…“
Tentokrát to ona ucítila… tu teplou slzu, jenž jí spadla do dlaně…
Jeho slzy… Neviděla je, ale cítila… a byla asi jediný člověk, kterému se to přihodilo…
„…a pokud by to skončilo… Bylo by to pro mě tisíckrát horší, než kdyby se o nás dozvěděli! Omlouvám se…Nechci, aby to skončilo! Jsem hlupák, že jsem si to uvědomil až teď…“
Stiskla jeho ruku a otočila se… políbila ho…
Ve dlani stále cítila slzu… Drobné množství naděje, jenž uvnitř ní však plápolalo, sic malým plamínkem, ale dokud tu bylo, dokázala jít tuhle cestu dál…společně s ním…
…
Vzduch na ni otevřeným oknem dýchl svým chladem. Netřásla se však zimou… Spala v jeho obětí, jenž do ní vnášelo klid. Přála si, aby to tak bylo napořád… Slyšela jeho srdce… Ne, šťastnější už být nemůže…
I on byl uvolněný… Ve spánku objímal ochranitelsky její paže…
Ta chvíle patřila jenom jim… Ta krátká chvíle, již měly znovu rozbít ostré paprsky slunce…
…
Ulici přecházela se spěchem…Rychle míjela lidi, nikomu z nich nevěnovala pohled… Byla uzavřená do sebe, v hlavě jí vířilo tisíce myšlenek…
Jak je to možné?! Žádné zprávy? Nemají o nich vůbec žádné zprávy…Prý „Víme jenom, že situace okolo Oblačné vesnice je velice obtížná a nebezpečná… Hokáge si uvědomuje závažnost situace, ale také ví, že tým, jenž poslala by neměla mít s tímto problémy…“
Trochu naštvaně zakroutila hlavou. Nemohla na ně naléhat, ale věčné čekání ji mučilo… Už dávno se měli vrátit… I on… V mysli se jí objevovaly zčásti vystrašené, zčásti zmatené myšlenky…
Co když je…? Co když už se nevrátí… Možná už…
Ne! Musí ty myšlenky od sebe odehnat! Tímhle to akorát přivolá…
Prudce se zastavila, jakmile uviděla ty známé dveře, obratně jimi proklouzla dovnitř a už mířila k dalším, těm k jejímu bytu…V temné chodbě se rozeznívaly její kroky, jenž ji ještě víc znervóznily…
Téměř samozřejmě vytáhla klíče z kapsy a pokoušela se je zarazit do zámku…
Až teď si všimla, jak se jí třesou ruce…
Je to špatné znamení?!
S údivem ve tváři si je promnula a pokusila se znovu…Tentokrát se jí to povedlo a za chvilku už uslyšela to známé klapnutí…
Pomalu vešla do bytu…zůstala stát jako omráčená… Oknem otevřeným dokořán vlála záclona…Tak, jako kdyby právě přišel… Někde uvnitř se v ní zablýskla naděje…
Další znamení? Ale jak?! On…vrátil se?
Ihned se rozhlédla po bytě, v pošetilém doufání…
Možná už je zpět!…
Prázdno a ticho… Zavřela dveře a posadila se na židli ke stolu. Svou tvář skryla do dlaní…
Proč tu ještě není…
Už alespoň dva roky tu žila, bez rodiny… Byla zvyklá tu sama žít, ale najednou ji to ticho sevřelo svou silou, jenž v ní vyvolávala ještě větší úzkost……
Ano, bývala sama, ale on stál vždy někde poblíž… Vedle ní… Sám jí to přeci řekl, že byl a bude… Teď tu však sedí sama a jeho slova se zdají jako sen, ze kterého ji neurvale probudila skutečnost…
Ne, nevadilo jí, že musí být na misi… Ani dny, jenž se jí zdály o mnohem delší ji nemohly rozhodit jako skutečnost, že je uprostřed neustálého boje… Tam někde venku.
Cítila nutkání běžet pryč… utíkat… Pocit čekání ji mučil a svazoval… Chtěla běžet za ním… Zjistit, proč se nevrací…
V hlavě jí znovu proběhly strašné myšlenky. Chvěla se…
Teď musí být silná… Už nesmí brečet… Není už přeci ta malá holka…
Slunce rychle mizelo za kopce okolo vesnice… Zatajila dech a hleděla na oblohu, zbarvenou do ruda… V srdci však cítila jakési obavy, jenž ji pomalu zaplavoval celé tělo… Zatřásla hlavou…
Ne, on se vrátí…
…
Přesunul se i se zbytkem týmu hlouběji do lesa, jenž teď zaplavilo šero… Převaha nepřátel ho znepokojovala. Nečekal takovou převahu dobrých ninjů… Někteří ze skupiny byli zranění, jiní unavení. I on už nebyl schopen dlouhého boje, který ho ovšem ještě jistě čekal… Rozkázal, aby se rozptýlili…
Dalšímu nárazu uhnul… Nezbývalo mu moc čakry a únava ho přemáhala čím dál tím víc. Ještě jednou uhnul… Pomalu se mu zatmělo před očima…
Musí přeci vydržet…Nechce tu přeci zemřít! Kvůli… kvůli ní…
Pokusil se vzpamatovat…Tentokrát útok odrazil, ale nedokázal ho celý vykrýt… Na rameni se mu vytvořila hluboká rána, z níž tekl silný proud krve…
Sakra!
Vše okolo něj se začalo utápět v mlze… V temné mlze, jenž mu zabraňovala prohlédnout dál…
Ucítil tupou ránu.
Vzpomněl si na ni… Uvidí ji ještě? To ho naplnilo smutkem…
Pokoušel se pohnout tělem, ale nedokázal to. Potom vše obestřela ta hustá mlha a jeho mysl se někde v ní ztratila…