Listy z krvavého zápisníku

Suigetsu musel přetrpět fakt, že v jeho třídě bude fakt jako pěst na oko! Slyšel, co si jeho spolužáci šeptají, bylo mu trapně! Chtěl zabít všechny! Bratra, ty prťata a všechno, co chodí do Akademie!
K ukrácení dlouhé chvíle se koukal z okna a přemýšlel, jak asi začínal Zabuza. Byl poslušný? Děsně ho zajímalo jaký musel být jeho první den. Byl nudný? Vzrušující?
Když bylo po zahájení, přijetí od Mizukage, žvatlání od třídního! Taková nuda! Vždyť tohle znal, dokonale.
Představil se jen letmo, zmínil bratra, zamumlal všem na pozdrav. Okamžitě si sedl zpátky na místo. Očkem pozoroval Kubikiri, majestátní zbraň Mlžného zabijáka! On byl po smrti, a on? Stanul na cestě dalšího elitního ninji!
Bude mnohem lepší! To si slíbil. To je jeho snem.

Suigetsu se šoural z Akademie, učení bylo tady! Už toho měl plný zuby! To měl za sebou sotva tři hodinky prvního dne za sebou! Jak si jeho bratr dovolil ho poslat v šestnácti do první třídy? Vždyť tam vyčnívá a s mečem od Zabuzy ještě víc!

„Já tě základy naučit nemohu, nemám na to čas. Kvůli misím, ale naši učitelé tě základy naučí, ano! prosím, pochop mě,“ tvrdil Mangetsu neustále dokola, až se z toho stal takový rituál každé chvíle, kdy si odskočil domů pro čisté věci, protože musel na další misi...
„blah, blah, blah,“ drmolil vždy Suigetsu, jen co se bratr vypařil na bůhví jak dlouhou dobu. Nenáviděl ho to za to!

Obdarován seznamem učebnic, sešitů a pomůcek, a hlavou plnou starostí by si možná toho zápisníku ani nevšiml, jenže ho zaujal znak na něm vyrytý. Něco mu to děsně připomínalo! Jen přijít na to co! Dumal, dumal, až ho to trklo! Pleskl se do čela. Sice ho neznal osobně, mohl za to děkovat, jenže slyšel o něm tolik historek, že měl pocit, jakoby ho jednou viděl…
Ano! Dokonalý kruh a v něm o něco menší trojúhelník. Spojený právě v těch třech bodech! Symbol krvavého boha, co prý rozdává nesmrtelnost! Tse, takovej blábol!, pomyslel si. Je to přece znak Jashina! Ale co u všech ďasů dělá tady?
Zvědavost mu nedala, aby ho nezvedl ze země, prolistoval jím, ale plné byly jen první tři strany, ke všemu na každém listu se našlo pár skvrnek od krve, Hidanovy. Jakožto vulgárních slov, při kterých se musel leckdo červenat. Proto si je namátkou ohvězdičkoval.
Na nákup všeho do Akademie se vyflákl. Nemá peněz nazbyt!
Přišel domů, zul se. Skoro prázdnou tašku přes rameno hodil do kouta, Kubikiri postavil na její čestné místo. Vzal si něco k snědku.
Vytratil se do svého pokoje, kde se ihned začetl do jediného zápisu, nestačil se divit!
Z obálky vypadl zrovna stejný přívěšek, který se skvěl na knize. Potěžkal ho, odložil do kvapně na stůl. Snad, aby do něj nevstoupila síla Jashina. i když žádnou chakru z něj necítil.
Tady byla skrytá pravda o Zabuzovi! Jeho vzoru!
Jenže písmo bylo tak nečitelné, že si musel dávat pauzy, aby si význam slov spojil s jejich postavením ve větě. Chyby, které tam byly, automaticky přehlížel. Žádnej génius z něj nebyl.

Milý Jashin-sama,
je to **** utrpení sedět mezi lavicemi! *** test nebo co? Vím, že jsem Tvůj služebník, ale všeho s mírou!
Proč zrovna já, musím být vyslán z rodné vísky, sem do *** Mlžné, abych utužil naše narušené *** vztahy? Jsme *** zabijáci, ne nějací same-sama-či-co! Je to potupa, která mě stíhá! Ještě, že mi dovolí mí u sebe Kosenku, jinak bych byl v ***, bez ní se nehnu! Bez ní se cítím obnažený na *** kost!
„Na co se tu *** čeká?“ optal jsem se spolutrpitele.
„Na zahájení od místní hlavy vesnice, Mizukageho, a na zbytek učitelstva,“ prozradil mi toto důležitě tajnou informaci.
„Díky, jak ty se vlastně zoveš?“ ptal jsem se dál.
„Momochi Zabuza! Jednou ze mě elitní zabiják! A ty?“ Nevěděl jsem, zdali se mám smát, či ronit vodu z očí! On? Zabiják? Pardon, tohle místo už je dávno obsazeno!
„Hidan,“ víc tajných *** informací ze mě nedostaneš!
„To je tedy, něco! Co ta zbraň? Je koupená ve frcu?“
„Cože? Ty si *** dovoluješ tvrdit, že Kosenka je **** je z baza-beza-či-co?“ To už jsem se docela naštval! Nikdo nebude *** beztrestně hanit mou drahou Kosenku!
„Za to zaplatíš!“ Sápal jsem se Kosence, jenže jsem nenahmatal její držátko! Kouknu se bleskem po ní a nemohu se ** divit víc! Místní **** holobrádci si ji přehazují jako horkou nudli!
„Jste syny smrti! Jashin-sama!!“
Odstrkoval jsem je, ***, abych se dostal ke Kosence, ***! Na ** druhý pokus jsem ji ukořistil! Tohle jak jednou začne, nemám vůli to zastavit, vede mě ruka našeho Boha, Jashin-sama! Dal mi tolik **** skvělé síly, cítil jsem se nepřemožitelný!
Nemohu *** popsat jak libý pocit to byl, když se Kosenka krásně čvachtavě zakousla do prvních tří obětí naráz! Zažíval jsem něco **** neuvěřitelného! Ještě nikdy to nebylo tak povznášející!
Tolik bolesti, co jsem zažíval, bylo prostě ***!!!
Nemohl jsem zemřít, proto do mě mohli sekat, bodat, mě to neublížilo, ale mým obětem, ano! Tuhle *** informaci nikdo nevěděl, proto jsem mohl dál a dál rozmachovat se Kosenkou, aby si brala další a další oběti.
Netrvalo *** minutu a už tu byli všichni *** učitelé, ani jsem je přes tu extázi neslyšel jak řvou, ať všichni ustoupí! Nebylo jim to *** co platné.
NESMRTELNÝ!!
MASAKR!
Už jsem byl v takovém rauši, že čas přestal *** existovat, jen jsem vnímal pach a vůni krve spojenou se zoufalou touhou po větší dávce bolesti. „VÍC! Víc! Chci víc bolesti!!!“ řval jsem smyslů zbaven. „VÍC!!!“
Cítil jsem, že celá třída padla za oběť! Ne, počkat! ***!! Ten ještě žije! Zabít! Zabít ho ve jménu Jashin-sama!
Než jsem to mohl uskutečnit, do cesty se mi někdo *** postavil! Jak si dovoluje bránit vůli samotného Boha? Za to bude ztrestán! Mě to přinese neskonalou bolest!
Nešel jsem zastavit!
VRAŽDÍCÍ STROJ!
VŮLE BOHA, JASHIN-SAMA!!
Nevím jak **** dlouho to trvalo, ale když jsem po tom šílenství přišel k sobě, zjistil jsem *** blbý fakt! Stál jsem trochu pobodán, rozsekán v kalužích nekonečně červeně!
Jen jeden chlapec tam stál!
„Jak se zoveš?“ přes vyřvaný hlas mi nebylo skoro rozumět.
„Momochi Zabuza.“ díval se na mě s nelíčenou *** hrůzou. Nechal jsem ho na pokoji. Jashin-sama již dostal své oběti.
Vyploužil jsem se ze třídy, zanechávaje za sebou krvavou řež, ze které ho asi obviní? Bylo mi to jedno! ***!
***! Dostal jsem se z vesnice, nezpozorován. Ostatní čekali doma na svá dítka…
Až v dostatečné vzdálenosti od vesnice jsem se zhroutil. ****!
Pak mi cestu kdosi zastínil…

(…)

Zde zápis končil.
Poslední slova již fakt jen odvodil, byly rozpité v krvi. Ruce se mu malinko třásly, po očku se podíval na ten symbol, zachvěl se. Měl dojem, že slyší Hidanův smích s řevem.
Teď již chápal, proč se Zabuza takhle choval! Když jeho první den skončil masakrem. Stal se z něho labilní člověk.
O tomhle se nesmí nikdo dozvědět! Načež zápisník pečlivě schoval, přívěšek jakbysmet.
Pročež kvapně vyrazil na nákup! Ještě to stihne. Je teprve půl druhé, obchody zavírají v pět.
Myslel na to, že měl štěstí, když jeho první den proběhl hladce.