Jílový dům IX.

Druhý den ráno jej probudila Hana, která šla připravit snídani. V náručí nesla hromádku složeného oblečení a když se posadil, položila mu ji k nohám - tedy k tomu, co z nich zbylo.
„To je Kibovo... No, ten ze včerejška." Při řeči stydlivě klopila zrak, s čímž se u dívek jejího věku často nesetkával. „Budu v kuchyni. Měl by ses radši obléct hned, za chvíli přijdou."
Zatímco si prohlížel šedé kalhoty, jednoduché síťové triko a šedou mikinu, zavolal na ni: „Kdo to vůbec byl?"
Na chvíli vykoukla ven: „Kiba? Můj bratr."
Překvapeně zvedl obočí. Říkala, že není z rodiny. A to je teda co?
„Nechápu to." Nasoukal se do mikiny a vyklonil se přes okraj postele, v pokusu na ni uvidět. „Ta Sakura...? Kdo to je?"
Vrátila se a položila na stůl talíř s nakrájeným chlebem. Pohled na těch několik krajíců ho překvapil. Naposled se s chlebem setkal v Kamenné a to jen v matčině kuchyni. Nečekal by, že se v Konoze bude vyrábět něco podobného...
Hana si přitáhla židli a posadila se bokem k němu. „Tohle je Kosukeho dům. S Kibou tu bydlíme asi jen osm let. Znal se s naší matkou... Totiž, tady se všichni tak trochu známe. Chtěl Kibu naučit provazy, jenže..." Konec příběhu vyjádřila hlubokým povzdechem.
„Je spíš na saké?" doplnil Deidara znuděným tónem předvídajícího posluchače. Plandající nohavice kalhot zakončil dvěma uzly.
„Ne! To ne!" Horlivě zavrtěla hlavou. „To jenom někdy, ne pořád. On spíš... Našel si špatné kamarády. A Sakura... Její máma se dřív starala o dům."
Znova zvedl obočí, tentokrát mnohem víš. Jak to myslela? Že ten stařík znal v životě hodně ženskejch, který...? Myšlenku už nedokončil. Dovnitř vešel Kosuke a posadil se ke stolu.
„Kiba se vrátil domů?" zeptal se, jakmile si popřáli dobré ráno.
„Hmm," přikývla Hana, znovu ukrytá za dřevěnou stěnou kuchyně.
„Kam jste ho daly?"
„Nahoru, do Sayurina pokoje."
Kdo je Sayuri?
Kosuke si s klidem namazal krajíc. „Mohlo by se tam uklidit. Je to velký pokoj."
Deidara ho pozoroval koutkem oka a snažil se představit si, jak mohl stařec vypadat před nějakými šestnácti lety. Žádný lovec žen to určitě nebyl. Ale proč by si tahal do domu cizí ženský s jejich dětma?
Do místnosti vstoupila Sakura a nikdo už nic neřekl. Když se jako poslední dostavil pobledlý Kiba, nastalo ještě větší ticho, než předtím.
Byl to klid před bouří. Ve chvíli, kdy se Deidara setkal s Mizukim, nastala vichřice.

Seděl osamoceně ve dveřích do jídelny a přes chodbu sledoval dění na dvorku. V prostoru otevřených dveří se každou chvíli mihla přecházející Sakura; další viditelnou postavou byl pak nový návštěvník, muž s delšími, šedými vlasy, částečně schovanými pod modrým šátkem. Mezi dvojicí probíhala živá diskuze o Kibově osudu. Ostatní - mezi nimi i Kiba sám - se moc často nevyjadřovali.
„Ani náhodou!" hulákala Sakura a podporovala svá tvrzení živou gestikulací. „Peníze, no jasně! Peníze, který při první příležitosti prochlastáte!"
„To bylo jen pro tentokrát," usmíval se Mizuki klidně. „Povedl se nám dobrý obchod. A budou ještě lepší."
„Jo? Tak co kdybys nás už nechal napokoji a šel si je obstarat sám!?"
„Kiba musí být u toho, ptali by se po něm..."
„Kecy!" Zastavila se, ruce bojovně založené v bok. „Ty se jen bojíš, aby náhodou nešel prokecnout tu vaši balírnu! Víš co? Strč si ty -aný prachy do chřtánu a udav se jima!"
„Sakuro!" okřikl ji Kosuke zamračeně.
Mizuki na okamžik zmizel z dohledu a jeho hlas se povážlivě ztišil. „No tak brácho, víš, že už tu nic jinýho nemá budoucnost..."
„Ale tohle je nebezpečné!" vyjádřila se pro změnu Hana.
„Čert vem to svinstvo!" přerušila ji Sakura tvrdě. „To vy - ty a ta tvoje banda jste nebezpeční!"
Mizuki si mimo záběr hlasitě povzdechl.
„Uživit se dá i jinak..." špitla Hana.
„Provazy? Z toho snad žijete? Celá vesnice je plná provazů, další už nikdo nepotřebuje!" odpověděl Mizuki s roztoucím zápalem.
„Neuvědomujete si, do čeho se pouštíte," řekl Kosuke smutně. „Nenechají vás na pokoji. Je tu jeden zloděj, hned je zloděj celá komunita."
„Mají to jako záminku! Každou chvíli tu vymlátí barák s tím, že jste tam vy! Je jim jedno jakej!" udeřila Sakura.
„Tak proč se sakra nebráníte!?" zařval Mizuki a tím ji umlčel. Oba se teď dostali přesně do záběru. Mizuki chytil Sakuru za ruku a chvíli stáli těsně naproti sobě. „Víš, jak vám říkají? Něco horšího, než buraku, nebo eta! Brouci! Je vás jako much, jenom se plazíte a oni po vás šlapou!"
„Ty jsi fakt hnusnej parchant!" oplatila mu.
Naklonil se k ní ještě blíž a škodolibě se usmál. „Ale tebe to taky štve! Nenávidíš jen tak sedět a nechat si -rát na hlavu, jen si to přiznej!"
Sakuřino růžové obočí se stáhlo hodně dolů. Postavila se na špičky, aby byla v jeho úrovni. „Ty mě vůbec, vůbec neznáš!"
„Tak dost!" okřikl je Kosuke nezvykle rázovitým tónem. „Jdi domů, Mizuki."
Mizuki se obrátil zády k Sakuře. „Kibo?"
„Ne, ne!" vyjekla Hana plačtivě. „Prosím, ne!"
Sakura se ztratila z dohledu, nejspíš šla svou kamarádku zadržet. „Nedoprošuj se ho! Je to idiot, tak ať si jde!"
„Víš, že se vždycky můžeš vrátit," dodal Kosuke tiše.
Kiba zamumlal nesrozumitelnou odpověď, přerušenou Sakuřiným: „To snad ne! Chodí se sem jenom vyspat z opice! To už vám všem přeskočilo!?"
Nikdo ji neposlouchal. Mizuki s Kibou prošli předsíní ven na ulici. Deidara se schoval za dveře do jídelny a sledoval je malou škrvírou, když šli kolem. Kiba byl ještě sinavě bledý a s pořádnými vaky pod očima. Zato Mizuki se mírně usmíval, zatímco mezerou ve dveřích hleděl přímo na Deidaru. V té době se Deidara ještě nerozhodl, jestli je mu Mizuki sympatický nebo ho nesnáší.

„Hej!?"
Seděl na prahu do dvora. Sakura přešlapovala u špalku, v jedné ruce sekeru, v druhé poleno z hromady za sebou. Krátce vzhlédla, rozsekla ho na dvě poloviny a strčila je do proputěného koše, postaveného vedle. „Co chceš?"
Za jiných okolností by se s ní vůbec nebavil. Nehodlal tu být dlouho a tajnosti kolem vesnice nebyly jeho věc, přesto jej vypudila roztoucí zvědavost. Hany nebo Kosukeho se ptát nechtěl - vyhýbavých odpovědí měl už po krk, zato Sakura byla přímá až do bolelo. „Co je to buraku?"
Při dalším seknutí si povzdechla. „Nečistí. To je to!"
Nechápavě zkrabatil čelo: „Co je to za pitomost?"
„Žijí tu hlavně řezníci, koželuzi, hrobníci a kati," odvětila Sakura poněkud temně. Nebyla v tom ovšem žádná ironie. „Konožani se štítí všeho, co má co společného se smrtí nebo s krví. Milují maso, ale nedotknou se člověka, co ho připravil. Umírají, ale pohrdají tím, kdo je pohřbívá. Chápeš?"
Deidara přikývl, přestože nechápal. V Kamenné nic takového přece nebylo, to by si pamatoval...
„Celá jižní část vesnice je čtvrť pro buraku," pokračovala. „Starým časům sice odzvonilo a jejich potomci mají všechna práva, jenže ty nikdo nedodržuje."
„Co tím myslíš?"
Na okamžik nechala práce a zamyslela se. „No, třeba, když si chceš postavit dům mimo čtvrť. Vyhlédneš si pozemek a jdeš za majitelem. Pokud je servilní, udělá to oklikou - pošle tě nejdřív k architektům, aby se koukli na plány a povolili to. A voilá, architekti to zamítnou z důvodu erupce, zemětřesení, zvětrávání a podobných idiotin. Nakonec budeš mít jen úředně orazítkovaný lejstro - velice litujeme, není možné stavět, ale ve vaší čtvrti je spousta pěkných bytů!"
Sekání začínalo nabírat na rychlosti. Údery sekerou prováděla v rytmu svého vyprávění a při každém druhém slově se kolem rozletěla hromada třísek. Deidara si vzpomněl na Tobiho - ten blbeček by se od ní mohl dost naučit.
„A Mizuki?"
Vztekle zaťala sekeru do špalku a popadla koš. „O tom parchantovi mi ani nemluv!"
Na poslední chvíli uskočil, když ho na chodbě míjela, a následoval ji do jídelny. „O čem jste to spolu mluvili?"
„Jeho kšefty tě nemusí zajímat!" odsekla, když ji ztratil z dohledu za kuchyňskou stěnou.
Kosuke zřejmě vyráběl provazi vedle v dílně a Hana byla pryč, takže měli příležitost si promluvit v soukromí. A Deidara toho chtěl využít.
„Na těch mi nezáleží," odpověděl. „Myslím, proč se nebráníte? Kdo na vás útočí?"
Z kuchyně bylo slyšet, jak přikládá do kamen. Pak bylo chvíli ticho. „Zbytek vesnice. Teda, některý paka obzvlášť." Její hlas byl zvláštně zastřený, ale Deidara nebyl zrovna empatik, takže si to nedokázal vyložit. „Většinou to není nic velkýho. Přijdou nalití, rozbijí pár oken, mají silácký kecy a zas jdou. Bránit se by jich sem přitáhlo ještě víc. Kosuke má pravdu. Nemá to cenu."
Deidara se doplazil k nejbližší židli. Zasmál se. „A už to někdo z vás zkusil?"
Slyšel, jak se prudce nadechla. „Chtěl snad bys jít jako první!?" zařvala podrážděně.
Věnoval nechápavý pohled prázdnému průchodu do kuchyně. Z nějakého důvodu se mu nehodlala ukazovat. Pokrčil rameny. „Tak fajn, promiň. Máš pravdu, není to moje věc!"
Přitáhl si židli, zapřel se dlaněmi o sedák a s hekáním se vytáhl vzhůru. Byla to dlouhá a namáhavá cesta, ale stálo to za to. Vracela se mu důvěra v jeho schopnost přežít.
Zatímco zápolil se židlí, Sakura opatrně vyhlédla zpoza kuchyňské stěny a prohlížela si ho velkýma, uslzenýma očima.