NFFORPG - Konohagakure no Sato

Ren Hakari
Naibun

Ren se ke konci cesty už jen šourala. Nesnášela, když musela bez účelu chodit z místa na místo. Konečně tu byli. Ren si už chtěla sednout na zem, ale v tom jí omráčila ohromná vlna vedra. Ren se bezmocně skácela k zemi. Probudilo jí až když s ní sensei zatřásl. V ten samý okamžik jí došlo, že to byl nejspíš on, kdo je napadl. Už se chtěla zvednout a něco hnusného říct, ale zabránila ji v tom sprška vody. Ren nevěděla a koho má řvát dřív. Nejhorší na tom byla skutečnost, že bílá látka (ze které měla šaty), když se namočí, začíná prosvítat.

Areta tým 11

,,Děkuju,´´ poděkovala unaveně dívka, sedla si na zem a opřela se o ruce. Podívala se na Katsura, který tam pořád trénoval a řekla si, jestlipak to do tmy zvládne. Teď měla takovou náladu, že jí to bylo víceméně jedno, ať si tady zůstane třeba přes noc. Podívala se na nebe a sledovala tu barvu předvečerní oblohy. Lehla si a ruce si založila pod hlavu. ,,Kdybych usla, tak mě, prosím, ihned vzbuďte,´´ zamručela ještě a s pocitem úlevy, že už dneska zřejmě nebude muset trénovat, zavřela oči a poslouchala zvuky okolo sebe.

Fan

Tam, kde tančí listy... A hoří oheň
Stín ohně se mihotá po vesnici.
A listy jednou opět vyrostou. Sandaime Hokage

Nenedo Aburame

Prikývol nad počínaním Arety a Hiroshiho. Bol rád, že aspoň jeden z nich svoju úlohy zvládol na prvý raz.
"Som spokojný." odvetil monotónnym hlasom. Potom sa obrátil k oblohe a zistil, že zachvíľu bude večer.
"Katasuro, snaž sa to skončiť do večera." pripomenul mu trpezlivo a opäť si sadol na zem.
"Vy dvaja tu ešte ostaňte. Trocha čerstvého vzduchu vám nezaškodí."

Areta tým 11

Nejraději by si dala pauzu, ale to si zakazovala, musí to zvládnout. Pokročila aspoň trošičku, udržela kapra mimo vodu už deset minut, sice to nebylo nic úžasnýho, ale pokrok jako pokrok.
Postupně se snažila prodlužovat dobu, kdy nechávala rybu na kameni, ale šlo to hodně pomalu, za asi tři pokusy dokázala natáhnout čas nanejvýš o dvě minut, což nepovažovala ani za uspokojivý. Ale byla už tak vyčerpaná, že se zelená čakra okolo jejích rukou skoro neobjevovala. Nakonec to vzdyla, hodila vodního tvora, do nádoby, sedla si na zem, opřela se o kámen a zhluboka oddechovala. Bylo to čím dál tím namáhavější.
Po chvilce oddechu se cítila líp, tak to celé zkoušela znovu. Znovu a znovu koncentrovala čakru do dlaní, a po několika pokusech už jí to připadalo snadnější než předtím, ale stále si připadala hodně unavená. Už bylo těžší soustředit se stále jen na čakru, nejraději by chvilku myslela i na něco jiného, ale to by potom ten trénink ani neměl cenu, proto si přikazovala, že tu blbou rybu udrží na vzduchu, i kdyby tam měla sama padnout.
Celý obličej měla úplně mokrý od potu, ale kapr vydržel bez vody aspoň dvanáct minut. Vůbec nevěděla, jakých výsledků by měla v téhle fázi tréninku dosáhnout, ale dvanáct jí pořád připadalo málo. Jenže už spotřebovala hodně čakry i energie. Takhle unavená bývala málo kdy. Potřebovala další pauzu.
Odpočívala čím dál tím častěji, ale doba, kdy dokázala udržet kapra při vědomí, byla docela dlouhá, při posledních pokusech to přestávala počítat, stejně se jí to akorát pletlo a odvádělo to její pozornost, což teď opravdu nepotřebovala. Vždycky před dalším cvičením si opláchla obličej trochou vody z kádi, aby se probrala a mohla pokračovat.
Přestože předtím bylo koncentrování čakry snažší, než na začátku, teď to bylo těžší a doba, kdy dokázala udržet rybu mimo vodu ji připadala kratší.
Určila si, že zkusí poslední pokus a soustředí na něj co nejvíc čakry dokáže. Přejela rukama po oslizlích šupinách vodního tvora, ležícího před ní, koncentrovala co největší množství čakry dokázala, čehož tolik nebylo, proto se snažila využít vše co nejefektivněji a myšlenky nechala jen a jen u ryby, která se jí mrskala pod rukama. Cítila, že kapr se jí snaží dostat zpod rukou, ale tomu nevěnovala pozornost, pouze pracovala s čakrou, u posledního pokusu neskončí jen tak. Počítala vteřiny, a když se dostala až k devětset, už toho nechala, protože nemohla, hodila rybu do vody, sedla si na kámen, opřela hlavu o ruce a zhluboka dýchala.
Po pár minutách už jí bylo o dost líp, ale stejně ještě odpočívala, teď nechtěla v tréninku pokračovat. Šla až k senseiovi, potichu zamručela ,,pro teď končím,´´ a v duchu prosila hlavně po mně teď nikdo nic nechtějte.

Fan

Tam, kde tančí listy... A hoří oheň
Stín ohně se mihotá po vesnici.
A listy jednou opět vyrostou. Sandaime Hokage

Qasew Aragi
Naibun

Ani se nestačil nadát, natož bránit před výjevem tepla který vystoupilo z Homury a omráčilo jej. Chvíli nic nevnímal, pak stisk na krku a lomcování s jeho tělem, takže ho tím i Homolord probral.
"Trochu podrážděný" sykl zmoženě a snažil se dostat na nohy. Věnoval své spolupracovnici malou spršku vody z jeho dlaní, aby se trochu probrala a následně se otočil na Homuru.
"Co ta mise?" zeptal se už trochu znuděně, čekal na ní hodně dlouho, ale stále se nic nedělo. Homura si však neuvědomoval, že škodí sám sobě, čím déle bude na misi čekat, tím dýl bude pod ním a tím dýl ho bude s**t...

Homura
Les Smrti
Homura se dostal až k bráně do Lesa Smrti a rázně si to hnal dál, do Lesa.
Zastavil se až na cvičišti jeho týmu, kde je učil vrhat jehlice a akorát se chystal upéct terče, které na to ti caparti použili, když tu ho dohnala jeho dvojka studentů a ten nezvedenec udělal tu chybu, že na něho promluvil.
Homura to ani nechtěl, ale jeho hněv z něho prostě vyskočil v podobě masivní vlny tepla techniky Letního vánku, která spolehlivě složila všechny živé tvory široko daleko, včetně Ren a Qasewa.
Homurovi se tím však docela ulevilo a tak když došel k ležícímu Qasewovi, jen ho prostě zvedl za vlasy: „Jestli se chceš dožít zejtřka, mladej, tak bys do tý doby měl držet jazyk za zuby!“ zpražil ho pohledem a pustil ho zpátky na zem.
Když se konečně uklidnil, zadíval se na ležící dvojici na zemi a povzdechl si.
„Vstávat!“ propleskl oba a čekal, jestli se vzbudí.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Ashi Inuzuka

Pár miút mlčky sedel pod stromom. Sám nevedel prečo, no bola to asi tá sloboda. Mohol si len tak ležať, nemusel nič robiť ak sa mu nechcelo a hlavne, nikto ho neotravoval.
To však trvalo asi hodinu. Potom sa začala dostavovať nuda.
"Čo myslíš, chce sa ti dotrénovať tie zostavy ?" spýtal sa striebristého huskyho ležiaceho opodial. Ten unavene nadvihol hlavu, razantne pokrútil hlavou a ľahol si naspäť.
"Máš pravdu." pritatkal Ashi a opäť sa uvelebil na miesto.

Hyuuga Shinchi

"Takara Riot,Takara Riot..."v duchu si hovoril Shinchi,keď výchádzal z kancelárie.To meno mu bolo veľmi povedomé,ale nevedel si spomenuť kde ho už počul.Zničoho nič ale Shinchimu zaškrkalo v bruchu."Celý deň som nejedol."pomyslel si.Doma nikto neni kto by mu navaril a sám variť nevie,ale spomenul,že pár metrov odtiaľto je jeho obľúbený Rámen obchod.Keď tam došiel,všimol si že tam sedi nejaký chlap.Sadol si vedľa neho a objednal si rámen.Neznámy si čítal knihu "Ako sa stať skutočným shinobi." od Kishimoto Masashi."Váš rámen,chlapče.Bude to 25 ryo."povedal odrazu častník.Shinchi sa trochu zľakol,ale s radosťou zaplatil.Kým si vychutnával svoj rámen,začal premýšlať aký bude asi jeho sensei.Bude milý alebo prísny?Bude ho mať rád alebo nie?Takéto otázky si hovoril v duchu celý čas až pokým nezjedol svoj rámen.Poďakoval sa,zdvihol sa zo stoličky a s plným bruchom si kráčal kým nedošiel ku sídlu hlavnej rodiny klanu Hyuuga."Mama,otec?"zakričal s nádejou že už prišli jeho rodičia s misie,ale bohužial nedostal žiadnu odpoveď.Sklamaný vošiel do svojej izby,ľahol si do postele a po chvíli zaspal.

Qasew Aragi
Naibun

Hned jak Homolord zašel do budovy ani se neobtěžoval dál skrývat a šel si sednout na lavičku před budovou. Párkrát si zívl a nezaujatě čučel do blba.
"Co tam ten c**j dělá?" zeptal se sám sebe, přičemž zachvíli se Homura konečně dostal ven.
"Si nemohl najít dveře nebo co?" povzdychl si a když viděl že je bez zájmu ignoruje a míří zpátky k lesu smrti taky ho následoval. Šel trochu jinou cestou než ti dva, přeci jen, znal nějaké vesnické zkratky a jeho problesknutí mu dávalo větší rychlost. Z prvu si myslel, že tam zapomněli Ren, nicméně ta se zachvíli objevila po jeho boku a společně došli až do lesa, kde by měli dostat snad misi...
"Lorde Homolorde, jak to vypadá s naší misí? Zeptal se podrážděně s dostatečné vzdálenosti a s chakrou na problesknutí v nohách, kdyby měl Lord nějakou špatnou chvilku.

Ren Hakari
Naibun

Ren už to začínalo nudit, když se konečně jejich sensei objevil před budovou. Ani se nenamáhal na ně zavolat, nebo něco takového, prostě jen vyrazil zpět k lesu smrti. Ren chvilku přemýšlela jestli by ho měla následovat, a nebo raději zůstat kde je, ale nakonec se rozhodla běžet za ním. S náskokem, který mu tím dala ho nemohla dohnat a tak se spíš snažila ho neztratit z dohledu. Běžel jakoby mu za patama hořelo a Ren s teprve teď uvědomila, že tam někde nechali Qho.

Yamanaka Mao
Zástupce Hokageho
Mao přikývla, jako, že slyšela a posadila se za stůl. Pak se chviličku hrabala ve stole a nakonec vytáhla dvě složky. "Hmm, takže jsi v týmu 5. Tvým senseiem je od této chvíle Takara Riot, kde ji najdeš, to nevím. Vypadá jako by byla ještě v pubertě, aspoň soudě podle oblečení. Tak hodně štěstí, budeš ho potřebovat." řekla Mao a vrátila složky zpět na svoje místo.

Hyuuga Shinchi

Dvere sa zrazu pootvorili a Shinchi ešte viac znervóznel.Zdvihol hlavu a všimol si že z nich vytŕča hlava mladej ženy s blond vlasmi ktoré hneď udreli do očí.Chviľku naňho hľadela až pokým si veľmi hlasno odkašľala a niečo sa ho spýtala,ale Shinchi bol až tak nervózny,že ani nevnímal čo povedala.Následne otvorila dvere dokorán a vrátila sa späť ku svojmu stolu kde mala nahádzané kopu papierov.Shinchi vstúpil do miestnosti a trocha sa poobzeral okolo,ale nikto okrem tej mladej ženy nebol tam.Vykročil pomalým krokom a následoval ju,až pokým nezastal pred stolom."Volám sa Shinchi Hyuuga" zdvorilo povedal a trocha sa usmial.

Mao Yamanaka
Zástupce Hokageho
Mao seděla sama ve svojí kanceláři za pracovním stolem přeplněným papíry. Práce jí šla po všech těch letech papírování pěkně od ruky, bylo to také tím, že si sem tam přihnula z malé bílé lahvičky, jejíž popis někdo svědomitě odstranil. Zrovna házela stranou pěkně tlusté hlášení z nějaké naprosto nevýznamné mise, s pocitem, že by každý velitel měl dostat školení o tom jak se tyhle věci dělají. Nakonec tento nápad zavrhla a s povzdechem si přitáhla další hlášení, ještě tlustší než to předchozí. Ještě než stačila otočit první stranu, ozvalo se od vedle tiché zaklepání. Obyčejně by ji to popudilo, ale tohle jí dalo záminku si trochu přihnout a na chvilku oddálit čtení zprávy, kterou měla před sebou, takže to docela uvítala. Několika spěšnými kroky přešla přes svoji kancelář, pootevřela dveře a vystrčila hlavu na chodbu. U dveří vedle stál nějaký kluk, podle očí očividně Hyuuga a tvářil se jako na pranýři. Nakonec si taktně odkašlala, jak to uměla jen ona. "Jdeš za Hokagem? Kvůli týmu co?" nad tím se pousmála, aby mu dodala trochu kuráže a sobě popravdě také. "Pojď za mnou a uvidíme co s tím zmůžeme." řekla, nechala dveře otevřené a vrátila se ke svému stolu.

Hyuuga Shinchi

Shinchimu sa splnil jeho malý sen.Stať sa nindžom.Jeho 5 ročna drina sa konečne vyplatila.Rozlučil sa so svojimi učiteľmi akademie a bežal ako len mohol ku sídlu hlavnej rodiny Hyuugov,aby sa pochválil svojim rodičom.Keď tam Shinchi dorazil zistil,že jeho rodičia su práve na misii a vrátia sa až neskoro večer.Sklamaný si sadol na schody a hral si na svojej flaute.Približne po polhodine si spomenul,že sa musí dostaviť u Hokageho.Takže vstal a smelo si kráčal po ulici stále hrajúc na svojej flaute až po Hokageho rezidenciu.Keď sa objavil pred dverami kde mal Hokage kancelariu znervoznel.Jeho srdce sa rozbuchalo a strach sa ho zmocňoval.Začínal premýšlať či sa neotočiť a ísť domov.Ale tak to on nechcel.Chce aby sa stal taky mocný nindža ako jeho otec.Chviľku ešte stál pred dverami,ale zrazu nabral odvahu a zaklopal na dvere a čakal na odpoveď.

Homura
Les Smrti
Homura počkal, jak mu Mao přikázala, a sedl si na židli. Jak Mao dopsala, vzal si od ní onen svitek, když se však dozvěděl, co s ním má dělat, musel se hodně ovládat, aby ho na místě nezmuchlal nebo nespálil na popel. Konečně pro něho pošlou, konečně má dostat úkol, ale jediné, čeho se dočká, je poslíčkování?!
„Ano…madam…,“ procedil Homura mezi zuby, horko těžko skrývaje svou značnou nelibost a zklamání, postavil se a vydal se pryč z kanceláře.
Chodbou kráčel rázněji než obvykle, téměř žhnoucí dopálením.
Když vyšel ven před dům, prudce se odrazil a zamířil přes střechy poměrně rychle k Lesu Smrti. V tu chvíli mu bylo jedno, jestli ho Qasew s Ren stihnou následovat nebo ne, potřeboval ze sebe prostě nějakým způsobem vybít tu zlost.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Katsuro Kuroda Tým 11

Trénuju tak nějakou dobu. Nejdřív si zkouším pořád dokola tasení s výpadem dopředu,po chvíli zkusím něco jiného - to samé tasení, ale s výpadem dozadu.
Trochu nuda. Pomyslím si a začnu trénovat o něco složitější techniky. Tasím a hned na to seknu směrem vzhůru, pak kopnu směrem, kde se nachází mlj imaginární nepřítel, a pak opět seknu. Ustoupím kosek dozadu, ninjato stáhnu a namířím smřerem před sebe, pak prudce vyrazím dopředu a bodnu. Opět se trochu stáhnu a zasunu zbraň zpět do pochvy.
Opět se přikrčím k zemi s jednou nohou nataženou, udeřím dlaní o zem a zase tasím. Tentokrát s úskokem dozadu. Znovu se stáhnu a při tom provedu blok. Tohle je jedna z mých základních obraných technik proti náhlému útoku. Imaginární úder vyblokuju, svedu ho podél těla, udělám úkrok, mírně se vytočím a seknu imaginárnímu nepříteli po noze. Napřáhnu se a seknu do míst, kde by se teď měla nacházet soupeřova hlava.
Fajn. Základ bych měl, teď to zkusim propojit s nějakou jinou technikou. Napadne mě.

Hiroshi Ryuuko (tím 11)

Niekoľko minút som len bez pohnutia sedel na mäkkej trávičke a meditoval, zbieral energie a silu pre pokračovanie tréningu mojej techniky. Bolo to ťažie ako som predpokladal, ale základy už som zvládol. Viem vytvoriť shuriken, napriek tomu, že je zatiaľ len málo použiteľný. Ešte chvíľu som naberal a silu a pomaly som začal vstávať späť na nohy. Trochu som sa rozkročil a bol som pripravený pokračovať v tréningu.
Vytvorenie shurikenu pomocou dvoch rúk už som mal natrénovane, preto som urobil potrebné pečate a vytvoril som si fuuton shuriken. Bol nádherný, avšak udržiavaný pomocou dvoch rúk, bolo to nepraktické. Musel som sa naučiť, ho udržať pomocou jednej a preto som milimeter po milimetri odsúval ľavú ruku od pravej a postupne znižoval silu, ktorú som používal pri stabilizovaní shurikenu v pravej ruke. Išlo to pomaly, vždy keď som začal pociťovať, že ho neudržím, alebo že je zle niečo iné, vrátil som ľavú ruku späť. Zabralo to pár minút, pokusov a pomalého znižovania práce druhej ruky pri udržiavaní formy a rýchlosti otáčania shurikenu, no napokon sa moja snaha vyplatila. ľavú ruku som dal vedľa tela a shuriken som dokázal držať len v pravej ruke, pričom nestrácal nič na svojej forme alebo rýchlosti. Nemal som čo iné s ním už spraviť a preto som ho hodil priamo na terč, ktorý som si pripravil ešte predtým. Bolo to neuveriteľné, napriek tomu, že som ho hodil len ľahko, nadobudol rýchlosť väčšiu, ako by som dokázal pri plnom hode normálnym shurikenom. Trafil som terč, cez ktorý shuriken prešiel ako nôž maslom, kúsok terču sa zviezol k zemi a shuriken letel približne ešte dvadsať metrov kým sa rozplynul. To je paráda, pomyslím si a púšťam sa do ďalšj fázy tréningu.
Teraz bol čas, naučiť sa vyvolávať shuriken pomocou dvoch rúk, a hneď po vytvorení dať preč druhú ruku, aby som bol čo najskôr pripravený k použitiu techniky. Vyvolať ho už bolo jednoduché, vedel som ako nato, a už mi to nerobili problém. Skúšal som to niekoľkokrát, a pri každom pokuse som dokázal dať ruku preč rýchlejšie, vždy som aj hodil shuriken a vždy mimo terč, aby som ho nerozbil na kusy, no napriek tomu, boli tie letiace shurikeny dokonalé. Stále to bolo lepšie a lepšie, až nakoneic som dokázal dať ľavú ruku preč, dokonca hneď po zastabilizovaní shurikenu. Bol oto super. Vytvorenie a príprava k hodu, mi už zabrali vždy len krátku chvíľu, išlo len o pár sekúnd a nemalo to ani nejaký razantný vplyv na míňanie čakry, aj keď samozrejme som pociťoval každý hod, ale dalo sa to vydržať. Teraz, je čas, podstúpiť poslednú fázu tréningu. Pokúsiť sa vyvolať shuriken pomocou len pravej ruky, bez použitia druhej, aby som bol schopný ho použiť kedykoľvek, aj pri boji na blízsko.
Chvíľu som rozmýšľal, ako ot dosiahnúť a vtedy mi prišlo na um, že urobím to isté ako pred chvíľou. Budem si pomáhať druhou rukou, ale čo najčastejšie ju udem dávať preš a využívať len na dotváranie čakry, aby som si postupne zvykol a naučil s ato ovládať len jednou. Dosť mi pomôže to, že viem techniku udržať pomocou jednej ruky, tým pádom to nebude tréning od nuly. Postavým sa do bojového postoja a žačnem tvoriť pečate a zároveň s tým vyvolávať čakru na ďalší krok výcviku.
Vytvoril som potrebné pečate a začal formovať čakru v dlani pravej ruky. Trvalo len chvíľu, a bol som schopný vytvoriť základ shurikenu len v jednej ruke. Bolo to ťažké, rozdeloval som si to na časti, pričom vždy keď som dosiahol určitú časť, precvičoval som ju a snažil sa ju dosiahnúť čo najskôr. Vytvoriť celú techniku, znamenalo splniť v 6 častiach. Prvé tri, neboli také zložité, nakoľko isšlo len o vyvolanie čakry a jej sformovanie a roztočenie. To išlo rýchlo. Ostatné už boli ťažšie, postupné vytvorenie shurikenu, roztočenie na potrebnú rýchlosť a jej udržanie. Všetko len pomocou pravej ruky.
Išlo to pomaly, ale postupne som sa dostával stále bližšie a bližšie ku splneniu môjho cieľa. Neviem, koľko som to trénoval, úplne som stratil pojem o čase, ale viem, že sa mi to nakoniec podarilo. Úspech sa dostavil, dokázal som vytvoriť shuriken, dokonalý len za niekoľko sekúnd a hodiť ho na cieľ. Presnosť, bola neuveriteľná, hlavne vďaka tomu, že viem presne hádzať aj normálne shurikeny, toto sa hádže rovnako, len to má väčšiu silu, rýchlosť, prieraznosť. už po pár hodoch, neostalo s terča nič, len naštiepené kúšky dreva. Bol som na seba spokojný.
Pobral som sa späť k senseiovi, cestou sledujúc, ako sa darí mojim kolegom. Pomalým krokom som došiel až pred Nenda a povedal som:

,,Dalo to síce zabrať, sensei, ale zvládaol som to." a čakal som na jeho reakciu, dúfajúc, že sledoval, moje jutsu.

Keiji Nara (Tým 3)
Brácha nahodil ignorantský stav. Jenže Keiji přirozeně věděl jak na něj.
Naposledy se opřel o stůl. "...a tak přišel náš drahý Hokage, Daicha Nara o všechny své sny, protože na ně nemá čas a raději tráví čas tím, že okukuje holky. Že by se ale oženil, o tom už nikdo nejspíše nikdy neuslyší."
Zasmál se svému komentáři a odklepl popel z cigarety přímo Daichimu do dokumentů. Papír začal samozřejmě černat a byla tu i šance, že by mohl vzplanout. Tohle drahý bratříček ignorovat nemohl.
Keiji se s úsměvem otočil a odešel z místnosti.

Na chodbě pokynul Asayakemu ať ho následuje. "Slyšels, máš prý sundat pár banditů na jihu, tak si sbal věci. Za čtyřicet minut se sejdeme u brány."

Katsuro Kuroda Tým 11

Hmm. Konečně se začne něco dít. Tak fajn de se na to.
Odejdu kousek dál abych měl dost prostoru na cvičení se zbraněmi. Než tasím ještě se trochu zahřeju rozvcvičím a protáhnu. Pak se pustím do celého tréninku. Rozhodnu se, že složitější kata bude lepší si nechat na později a tak nejprve začnu jednoduchými technikami, na kterých si procvičuju jednotlivé seky a bloky. Nejprve několik jednoduchým seků odshora dolů, to jen pro zahřátí. Stejně tak si potom zkusím pár seků pod úhlam kesa a poté i vodorovné seky.
Nejlepší bude nejprve cvičit jen s jedním ninjato. pomyslím si a druhou zbraň zatím nevytahuju. Místo toho si přehodím pochvu od prvního ninjato od pasu na záda a zbraň do pochvy zasunu.
Je na čase začít s tréninkem tasení. Přikrčím se k zemi s jednou noho přikrčenou a druhou nataženou do strany. Pak udeřím dlaní do země, chopím se zbraně, vyrazím prudce dopředu a tasím.

Areta tým 11

Tak jo, jde se na to, řekla si Areta a podívala se na kapra. Už teď nevypadal zrovna nejlíp, přesto k němu přiložila ruce a zkusila koncentrovat čakru. Je možné, že se něco stalo, ale dívka si ničeho nevšimla a ani ryba nevypadala o nic líp. Areta ji raději hodila do nádoby, nejspíš bude muset vydržet ještě dlouho, tak ať nabere sílu pro další mučení.
Po pár minutách kunoichi znovu vyndala kapara, položila ho na pečeť, přiložila k němu dlaně a opět koncentrovala čakru. Nic se nedělo, ale Areta nepřestávala a zkusila aspoň chvilku vytrvat. Ryba sebou mrskala stále pomaleji, tak dívka zkusila přidat čakru. Bohužel,všechno bezvýsledně. Kunoichi zkusila ještě přidat čakru a soustředila se jen a pouze na koncentraci. Pokračovala několik minut, jenže stále se nic nedělo a ryba vypadala, že zase potřebuje oddech. Areta se trochu naštvala a hodila rybu do kádi. Musela se uklidnit, vždyť i sensei říkal, že nejdůležitější je koncentrace. Dívka zhluboka vydýchávala a otřela si pot z čela.
Už podruhý vyndala rybu a dala ji na svitek. Přikázala si, že tentokrát ze sebe dostane nějaký výsledek. Na nic nemyslela a veškerou svou pozornost soustředila na šupinaté stvoření. Dlaně položila na kapra přesně jako předtím a ještě, než začala koncentrovat čakru, si z hlavy vyhnala všechny myšlenky, aby se mohla plně soustředit na provedení techniky.
Potřetí koncentrovala čakru do rukou a zavřela oči, aby ji nic nerozptylovalo. Připadalo jí, že cítí nějakou změnu, věděla, že by se měla objevit zelená čakra, tak otevřela oči, aby se podívala na ruce, jenže u těch se nic neobjevilo. Dívka to ignorovala, znovu zavřela oči a nemyslela na nic jinýho, než na čakru v jejích dlaních. Zase se jí zdálo, že nastalo něco jinak. Soustředila se plně nato, aby udržela ten pocit a stále přidávala čakru. Z toho ji vytrhlo až, když se kapr skoro přestal hýbat. Zklamaně hodila rybu do nádoby. Ale aspoň teď trvalo o trochu déle, než kapr potřebovalvodu.
Zatímco vodní stvoření nabíralo síly, podívala jak jsou na tom její týmový partneři.
Po chvíli znovu vytáhla kapra, položila ho na pečeť a zase k němu dala ruce. Zavřela oči a soustředila čakru do ruky. Tentokrát na to šla pomaleji a zkusila s tou čakrou i trochu pohrát. Když otevřela oči, aby zjistila, jestli se objevila nějaká viditelnější změna, zdálo se jí, že se u rukou objevila slaboulinká zelená záře. Areta se snažila udržet tu čakru a opravdu trvalo asi deset minut, než musela opět hodit rybu do nádoby. Aspoň nějaký pokrok, říkala si v duchu. Zapřemýšlela nad tím, že by si dala menší pauzu, ale zavrhla to. Po pár minutách už po několikáté vytáhla šupinaté stvoření z vody a potom, co ho položila a zase k němu dala ruce, zavřela oči a koncentrovala čakru do ruky. Nevnímala nic, jen pohyb kapra a čakru.

Fan

Tam, kde tančí listy... A hoří oheň
Stín ohně se mihotá po vesnici.
A listy jednou opět vyrostou. Sandaime Hokage

Hitoshi Ryuuko (Naibun)

Som trochu zaskočený senseiovov otázkou, ale rýchlo si prebehnem myšlienky a predhodím svoj jednoduchý plán...

,,Úprimne sensei, veľa toho ešte neviem, ale mohli by sme urobiť klasickú pascu. Presne na mieste, kade by mali prechádzať, vytvoríme pascu. Povedzme s výbušník lístkov, tak aby to bolo čiastočne viditeľné a aby to zbadali na poslednú chvíľu a miesta, kde budu musieť uskočiť aby sa dostali z dosahu lístkov, tam zase urobíme druhý stupeň pasce. Natiahneme ocelové lanká s výbušnímy lístkami a natiahneme. Akonáhle sa ocitnú na potrebných miestach ich zatiahneme okolo nich. Pravdepodobne budú vo vzduchu a kryť sa pred výbuchom a tak by to nemalo byť až také zložité. Budú spútaný a ak sa o niečo pokúsia, vždy môžme odpáliť lístky na lankách. Takto, by sme mohli zneškodniť viacerých, nie len jedného a nie je to zložité ani na prípravu."

dokončím svoj výklad, a čakám na reakciu môjho senseia

Daichi Nara
"K tomu díky bohu nemáš žádné důkazy. A možná tu není čistý vzduch, ale aspoň nemám místo mozku kouř z tech tvých.. špeků. a teď, když mě omluvíš, mám práci." S tím se opět pohodlně rozvalil do křesla, vrátil se mu jeho roztržitý výraz, takže už keijiho neposlouchal, ikdyby na něj řval sebevíc.

Sarutobi Asajake
Asajake měl co dělat aby nevyprskl smíchy jak ty dva poslouchal. Z nějakého důvodu mu na mysli vytanul výraz 'jako staří manželé.' Když už bylo jasné, že se s nimi Hokage nebude dál bavit Asajake využil příležitosti a opustil kancelář aby se nadýchal čerstvého vzduchu na chodbě, kde čekal na svého senseie až také skončí a půjdou.

Kotoki Ichijou
Po pár minutách běhu se zastavil na místě. "Tohle je sstředobod, tudy budou musset projít. Máte nějaké nápady, jak využít vaše sschopnosti k co nejúčinnějšímu přepadu?" zeptal se když se trošku porozhlédl po okolí. On jich sice několik měl, ale všechno byl test a bylo by dobré, kdyby znali své schopnosti i možnosti jak je využít.

Keiji Nara (Tým 3)
Nedbal na bratrův křik. Popotáhl z cigarety a rebelantsky vydechl kouř po celé místnosti.
Ušklíbl se a opřel se o jeho pracovní stůl.
"Ty jsi zase úchylačil, že jo? Ty si nevzpomínáš, co ti k tomu říkala máma?"
Řekl šibalsky a ukázal bílé zuby.
"Máš tu nějak zahulíno, asi by to chtělo občas vyvětrat víš? Čerstvý vzduch a tak, líp by se ti přemýšlelo...i když, u tebe sotva pravděpodobný."

Amao Hyuuga

Člověk nemusel být nijak sluchově nadaný a i tak by slyšel rozhovor, který před chvíli proběhl v kanceláři. Zmínka o tom, kdo by měl Hokageho obtěžovat se Amaa opravdu dotkla. On tady nechtěl, to jemu přišel dopis... Ale co, tohle nemělo cenu řešit, zdejší služby byly pořád horší a horší... Nemínil vejít dovnitř, na to byl až příliš uražený, proto odstoupil od dveří a přivřel oči, jakmile je otevřel, aktivoval byakugan, viděl vše černobíle a modře jen ty, kteří oplývali chakrou. Udělal to schválně, aby si prohlédl, s kým půjde na misi nebo něco podobného. Prohlédl si tedy ty, které potřeboval a okamžitě vyrazil pryč z budovy. Vyšel až na schodiště, teprve poté vyskočil na střechu a čekal, až se bude moci připojit.

Shibiki Aburame

Prý není třeba si lámat hlavu s neúspěchem, to se snadno říká, ale hůře provádí. Shibiki nebyl na prohru zvyklý a nehodlal si ani začít zvykat, okamžitě začal procházet potřebné detaily, které by mohly ovlivnit jeho výkon. Byl tady moment překvapení, který bral za své největší plus, dále zde byl závoj noci, což mu mohlo pomoci dovře skrýt svůj hmyz, navíc to pomůže při rychlém ústupu, protože on se na rozdíl od svých protivníků skrýt může, pokud nebudou jeho protivníci senzoři, to on tady má hmyz, který cítí chakru. Ovšem nesměl nic podcenit, elementární podstaty, znalost taijutsu, to vše byly zase jeho slabiny... Byl zvědav, jak se celá situace vyvine...

Akihiro Kazuki
Hrad Kosukeho

Aki dál už bez řečí následoval Willa do pokoje, kam je zavedla služebná. Pro tuto chvíli se už neměl k čemu moc vyjádřit, takže to raději nijak už neřešil... Jediné, co pro tuto chvíli chtěl bylo, aby konečně z tohoto místa zmizeli a přesunuli se do něčeho mnohem volnějšího a také méně snobského... Rozhodně z toho začínal být dosti nabručený...

Když dorazili do pokoje té dívky, hned se Will pustil do práce. Po chvíli se dokonce přidal i Charllee...
Zdálo se, že do tohoto úkolu se vážně chtěli zapojit všichni a popravdě, bylo docela zajímavé je sledovat. Hlavně tedy Willa, jež si dokázal v pár sekundách všimnout neuvěřitelné spousty věcí, čímž Akimu ulehčil práci v tom, že dál už nemusel nějak více něco zjišťovat a ihned si začít dávat věci dohromady. Jak se říká, bylo to pohodlnější..
Navíc, Aki se zde cítil mnohem lépe, jelikož pokoj byl mnohem prostější, než všechny ostatní. I chodba byla už lépe zdobená a různě doplněná všelijakými doplňky... To byla samozřejmě první věc, která Akiho zarazila...
Nějak se do toho nepouštěl z velkým elánem a spíše jen tak znuděně prolétl pokoj oči, ale i to mu stačilo. A ani nevěděli, jak hluboce...

Akihiro si jen jemně povzdechl a tak otráveně se opřel o zeď...
"Ehm..." Odkašlal si tak nepřítomně Aki, ale zároveň se zaměřil i na svého senseie...
"Nechci nic moc říkat, ale... myslím, že toto nemá cenu... Tedy, abych se upřesnil, ne za těchto okolností..." Dodal a z takovým protočením očí si znovu odfrkl...
"Ať je praktická nebo ne, stále je to málo věcí a ten pokoj, to už i chodby vypadají lépe, ale... každý má jiný vkus a ani já sám nemůžu posoudit, co má ta holka ráda. Vím jen, že je dost otravná, co se týče shinobi. Zkrátka by všechno chtěla vědět a zneužívá k tomu své postavení.... občas...ale to je teď vedlejší..."
Akihiro znovu prolétl pohledem místnost a začal...
"Tak nejprve by bylo dobré zmínit celkový první dojem a také místo, kde se nacházíme. Nevím, ale nepřišlo někomu z vás divné, že tu není ni rozbitého? Zámky v pořádku, okna v pořádku, strop, podlaha... žádné páčení, žádné známky násilného vniknutí... prostě nic. Navíc, toto místo je snad více chráněno, než samotná Konoha. Musí být strašně obtížné se sem jen tak dostat, nezpozorován, nikoho přitom nepotkat, dostat se až sem a unést tu holku a ještě se s ní nepozorovaně dostat ven... Plus neudělat absolutně žádnou škodu... skoro... To je až moc nápadné, nemyslíte?" Uchechtl se Aki ironicky...
"Další věc... to co tu je, ty otlačeniny, ty ostatní věci... nechápu to... pokud by to mělo být od nich... byli by tak hloupý a nechali tady něco tak nápadného? Nesnažili si to ani zamaskovat? Když byl tak dobří a dokázali se dostat až sem a ještě si pak odkráčet z mladou slečnou? Která by asi nešla dobrovolně... Začátečníci by toto nedokázali a jedině ty by tu nechali něco tak bijícího do očí..." Další protočení oči a vzdechnutí...
"Třetí věc... řádný hluk? Žádná známka čakry? Stopy? Zbytky? Pach? Existují sice techniky, jež tomuto zabrání, ale technika se nedá přenést na někoho, koho unášíte.... můžete ji využít jen vy samy a přeci kdyby využili nějakou jinou techniku, aby se dostali sem, tak se to musí vycítit... nebo to psi zachytit... cokoliv... A pokud nepoužili nějakou techniku an ukrytí pachu, tak musí zachytit nějaký pach, jež sem nepatří... ne jenom její.. tne je všude, ale... ten pach, co sem přitáhli únosci..
ten se bude zdržovat jen zde a pach zůstává velice dlouho.... Pokud se s tím nic zde nedělalo, tak není možné, aby se jen tak vypařil nebo i ty ostatní věci..." Zakroutil hlavou Akihiro...
"Vím, že teď by se dalo říci, že někdo mohl využít svých speciálně cvičených schopností, jako je v Kirigakure tiché zabíjení, ale... toto rozhodně není možné z jednoho prostého důvodu...
Stále se sem totiž nějak museli dostat a tito lidé mají nějaká určitá pravidla, podle kterých se řídí a ten, co tyto schopnosti má, moc dobře ví, jak se má chovat, aby nebyl vystopován a ani chycen, ale tedy vidím hned několik nesrovnalostí..." Dal se do dalšího vysvětlování Aki...
"Za a) Tvůj cíl vidět tě nesmí, ale ty musíš vědět, kde stojí - To znamená, že každý takový by nejprve zajistil, aby byla oběť oslepena a pak teprve následně na ni zaútočil a nějak třeba zpacifikoval, ale to by si toho někdo musel všimnout ne?
Za b) Cíl rychle zneškodnit, žádnou další věc nepokazit - To znamená, že musíš jednat tak, aby tvůj cíl byl rychle mimo hru a přitom nenarušil své okolí a nezanechal tak důkaz, jež by mohl později vést k tvému dopadení nebo případnému najítí. Zase se to neshoduje...
Za c) Důkazy veškeré vyčistit a co nejrychleji se vypařit - To znamená, že tento člověk musí svou oběť, ať už živou nebo mrtvou, nějak zneškodnit. Zbavit se těla, zbytků, krve a podobně. Nebo i s ním co nejrychleji zmizet, ale stále musí být vše tip ťop. Nesmí tu zůstat ani jediný náznak a musí to být veliká rychlost...
To jsou pravidla Tichého zabijáka a pokud by někdo takový tady byl, těmto všem chybám by se vyvaroval... to rozhodně..." Znovu se Aki tak ušklíbl a odlepil se od zdi a znovu si tak otráveně povzdechl...
"Takže to řeknu takhle... Buď se tady sléčínka stále nachází a jedná se naproto o úplně něco jiného nebo si jen tak odešla někam na procházku, jelikož už to zde nemohla vydržet a tak si chtěl za zlobit, možná někam zmizet a nebo zkrátka nám náš milý Kosuke-san neřekl všechno a možná i sám ví, kde se ta jeho dceruška nachází. Nic jiného opravdu nepřichází v úvahu. To by musel být doopravdy zázrak, aby něco podobného se mohlo stát za těchto okolností... Když si všechno spojíme... ty všechny proti a jen tu malou hrstku pro... Možná se opravdu jedná o něco naprosto jiného a jak znám ty zazobaný zbohatlíky, určitě to nakonec tak bude... hlavně tedy, pokus se jedná o tohoto muže..." Odfrkl si Aki a tak se zamračil, když Kosukeho zmiňoval. Opravdu ho neměl moc v lásce...
"Ani by mě to nepřekvapovalo. Vím, co takový lidé jako on dokáži všechno obětovat pro pýr šustů... tse..." Vydechl si s opovržením Aki a malinko se protáhl a pokřupal si za krkem...
"Ale to je jedno... je to jen můj názor. Ale pokud to byl vážně normální únos, tak moje babička je afroamerická rychlostní lyžařska..." Řekl z velkou dávkou sarkasmu a protočil znovu očima...
Toto fakt nebylo normální a musel na to přijít každý mouglí... V tom něco, něco mnohem zamotanějšího, než si kdo mohl myslet... To už Aki věděl skoro z jistotou...

Hitoshi Ryuuko (Naibun)

No skvelé, pomyslím si, keď nám sensei oznámi, že tý ktorý máme prepadnúť je skúsenejší, ale budem veriť v jeho úsudok. Musíme si pripraviť plán útoku, prepadu a preto sledujúc sensei k miestu, kde pripravíme prepad rozmýšľam ako sa čo najlepšie zachovať a byť čo najlepší pri strete s druhým týmom...

Nara Daichi
Jaký krásný den, strávený špiclovánímv dámských lázních. A nejlepší na tom bylo, že ho nikdo nemohl odhalit. V tom někdo vpald do jeho kanceláře a on byl nucen se vrátit k sobě. "Eh? Co? Kdo? Co? Proč? Jak...? Ty?! Vteřinku." vypravil ze sebe nakonec a zhluboka se nadechl, aby si trochu utřídil myšlenky. Zrovna když se chystal promluvit, zaklepal někdo další a Daichi mc dobře věděl co se tomu člověku stane. "Táhni Keiji! Když chceš výlet, tak ti dám jeden pekelnej! V nejjižnějíším cípu naší země jsou prý nějáké problémy, nějácí bandité tam otravujou vesnice, zbavte se jich, v lepším případě je deportujte na území země Vody, ať si tam hoši taky trochu zašpásujou. A toho malýho sr... hocha, co čeká za dveřma aby mě rušil od práce vemte sebou." S tím padl do křesla a trošku přemýšlel, jestli by se neměl začít trochu ovládat v Keijiho přítomnosti. Když opn ho pořád tak hrozně provokoval a těch problémů, než se mu ho povedlo trochu spacifikovat... hrůza.

Kotoki Ichijou
"Jo, ten orel je ssignál. A nebojte, podle ssložek je jejich tým lepší, ale my budeme mít moment překvapení a je to jen drssnějíší trénink, takže z neússpěchu ssi hlavu dělat nemussíte." S tím vyrazil zěpt k věži aby si vyhlídli místo, kde by mohli přepad zorganizovat, jelikož věděl odkud ten druhý tým půjde.

Amao Hyuuga

Bylo těsně po rozbřesku, něco kolem šesté hodiny ranní a v klanovém sídle klanu Hyuuga bylo poměrně ticho, kdo by také očekával nějakou aktivitu v tuhle hodinu. Z jednoho doja se však ozývalo neustálé ťapkání, duté nárazy a mnoho jiného. Kdo by přišel sem, uviděl by Amaa uprostřed jeho tréninku. Jako obvykle si nemohl dát chvíli pokoj ani po ránu, ale jelikož byl delší dobu upoután na postel, vzhledem k vážnému charakteru jeho nemoci, nemohl se nikdo divit, že to takhle zuřivě doháněl, možná to i trošku přeháněl. Nyní stál proti třem figurínám, stály v řadě za sebou, jako by se ho snažily obklíčit, ale byly nastavené na mechanismus, takže se pohybovaly jen omezeně, to ale pro trénink stačilo. Amao stál v typickém postavení klanu Hyuuga a těkal pohledem z jedné figuríny na druhou, pomalu propočítával vzdálenost a připravoval se na výpad. Na tohle nebylo potřeba byakuganu, bylo to spíš pro procvičení a úhyby. Představení mohlo začít. Amao hbitě sjel rukou do kapsy a jeh ruka vytáhla 3 shurikeny, všechny tři hodil, jedním ladným pohybem a ty se okamžitě rozletěly na figuríny, to byl ale jen zakrývací manévr, akce přišla až nyní. Přikrčil se a připravil se, musel být rychlý. Okamžitě soustředil malou dávku chakry do nohou a vystartoval. Z přikrčení okamžitě přešel do běhu a během pár vteřin byl u figurín, ty se podle plánu vytočily do strany a tak se vyhnuly shurikenů, ovšem ta na levo měla problém, jelikož už u ní byl Amao. Neváhal a jeho pravá ruka už mířila k cíli, kterým byl měkký střed figuríny, který představoval zranitelné vnitřní orgány nepřítele, byly to zvláštně připravené balíčky, které při kontaktu s chakrou měnily barvu a tím bylo možno poznat, zda byl útok úspěšný či ne. Amaova dlaň se zaryla hluboko do vnitřku první figuríny a útok proběhl úspěšně. Nebyl ale čas, ostatní figuríny po něm mezitím vystřelily asi 5 shurikenů, jejich rychlost nebyla nijak znepokojující, ale pokud by ho trefily, mohly by udělat pěkné modřiny možná i protrhnout kůži, ale to nepřipadal v úvahu. Amao se odrazil od poražené figuríny a vyskočil vysoko do vzduchu, trošku se ve vzduchu pootočil a dopadl přesně před druhou figurínu, neváhal ani vteřinu a jeho dlaň se zaryla i do měkkého jádra druhé figuríny, která tímto ztratila pohyblivost. To se ale poslední figuríně nelíbilo a přidala na agresivitě, jelikož po Amaovi vystřelila deset shurikenů v houfu, a tentokrát pokryla i možný výskok do vzduchu. Amao se stihl jen krátce pousmát a okamžitě se pootočil na stranu, přenesl váhu na pravou stranu a ruce rychle položil na zem, shurikenům se vyhnul pomocí špičkově provedené hvězdy, která mu pomohla v obraně, ale především také v útoku. Jelikož on měl svůj tah promyšlený již dopředu, jakmile se jeho noha dotkla země, jeho druhá noha došlápla na shuriken, který na zemi ležel, zřejmě jeden z těch jeho, to už nevěděl, jediné, co potřeboval vědět bylo, že jej může použít. Už v letu soustředil do potřebného chodidla chakru k poslednímu výpadu. Jelikož této chakry využil k tomu, aby se shuriken "přilepil" k jeho chodidlu a rychlým výpadem poté mrskl shuriken po figuríně. Shuriken letěl jako smyslů zbavený, jeho rotace byla poznat i podle charakteristického zvuku a než se Amao nadál, zaryl se do "srdce" figuríny a tím jí vyřadil z provozu. Všechny tři figuríny se nyní ani nehnuly a Amao si jen otřel čelo a spokojeně si pokýval hlavou. Nebylo to nejlepší, ale na to, že to bylo bez Byakuganu, na kterém byli Hyuugové podle jeho bývalého senseie tolik závistí i bez velké dávky chakry, tak to celkem ušlo.
Nevypadalo to tak, ale brzké ráno se přehouplo v to pozdní a na čase byly formality, jelikož dnes se měl Amao hlásit po dlouhé době zase hlásit u Hokageho, měli totiž projednat jeho znovu zapojení do činnosti jako ninje. Moc se na to netěšil, neměl tyhle kecy rád, ale bohužel tam musel. Zbyl mu tak akorát čas na to, aby se opláchl, vzal si čisté oblečení a vydal se na cestu. Dnešek byl opravdu krásný a prosluněný, sem tam se po obloze proběhl nějaký mráček a po chvíli zase líně odplul. Amao se rozhodl pro cestu po střechách domů, jelikož tam bude rychleji a nepotká skoro žádného živáčka. Rychlými a dlouhými skoky se dostal až ke schodišti, které vedlo do budovy Hokage, tam seskočil a šel jako normální člověk. Vešel do budovy a po delší chodbě došel až ke kanceláři Hokageho. Zaťukal a vyčkával na znamení pro vstup.

Shibiki Aburame

Jeho úsporná verze táboru byla hotová. Nezůstal v ní příliš dlouho, protože do několika minut jim sensei oznámil, že mají rozkazy pro první akci. I když nerad, protočil oči, což nemohl nikdo vidět a s jízlivým úšklebkem spražil svého kolegu i senseie. Pomocí vůle požádal housenky, aby se pokusily kokon poškodit co nejméně, aby se do něj v případě potřeby mohl Shibiki opět vrátit. Dopadlo to tak, že housenky pomocí kusadel oslabily spodní stěnu kokonu a když Shibiki trošku dupl, spíše se začal vrtět, propadl se z kokonu a dopadl až na zem. Tam se oprášil, očistil své oblečení od zbytku látky, pomocí které byl kokon zbudován a pomalým krokem došel až ke svému kolegovi a sensei. Upravil si brýle, ve kterých se mu zableskl měsíc a podíval se na senseie.
"Obávám se, že mám námitku, již jsme zde nějakou dobu něco dělali a jelikož se ještě natolik neznáme, procentuální úspěšnost správného provedení tím velmi klesá. Říkám to jen předem, abyste nebyl zaskočen z neúspěchu."
Podotkl Shibiki a očkem těkl na svého kolegu, o kterém si raději nemyslel nic.

Hitoshi Ryuuko (Naibun)

Leva som stihol dokončiť improvizované ubytovanie a namiesto výkladu, či je to dobré alebo nie, zrazu prichádza iná úloha no teraz už vyzerajúca menej ako tréning. Možno to stále je, ale zatiaľ to sensei nedáva najavo.
Postavím sa pred úkryt, jednou ranou ho rozbijem, aby po mne neostali žiadne stopy a odídem pred senseia
,,Neviem, čo sa presne deje, ale asi to bude súvisieť s tým orlom čo práve škriekajúc preletel, však sensei?"
už len čakám na jeho reakciu a kým sa môj tímový kolega dostane so svojho kokonu....

Keiji Nara (Tým 3)
Šel po schodech hlavní budovy, sídla Hokageho.
"No, obvykle sebou tahám stan, nádobí, kytaru a pár kilo hulení, takže sebou nepotřebuju tahat ještě dalších dvacet kilo nějakého závaží. Takový věci by jste měli mít v rámci klanu ne? Třeba v nějaký soukromý posilovně, nebo tak něco..."
Vešel do horních pater. Budova mu přišla taková...prastará. Přímo z ní sálala historie. Spousta příběhů se vázala k této budově a ještě více k vládcům, kteří zde přebývali.
Došel ke dveřím Hokageho, jeho milovaného bratra. Mrkl na Asajakeho a zapálil si cigaretu. Teprve potom bez zaklepání vešel dovnitř a vyfoukl dým z úst.
"Zdar brácha, nechtěl by jsi mě poslat někam na výlet? Třeba aspoň na rok, nebo dva?"