Než se rozhodnete jakékoliv z níže uvedených míst navštívit, napište o svém úmyslu adminovi místnosti. Ne každé místo je tím, čím se jeví být, a tudíž budete nejprve potřebovat nějaké info, než se tam vydáte.
Tsuiraku Heki
Padající slza je vodopád na území země Ptáků, kde před léty zemřela Toki, feudální paní země Ptáků, při politickém atentátu. Říká se, že když je bezměsíčná noc, často ta je vidět jak její duch tančí na hladině. Ať už je to pravda nebo ne, toto místo se stalo symbolem pro ty, co věří, že v lidech existuje dobro a naděje.
Údolí zúčtování
Toto stinné údolí je zahaleno v mlze, která prakticky nikdy nemizí. Tato mlha je tak hustá, že je prakticky nemožné v ní bez nějaké oční techniky jako je Byakugan nebo Sharingan cokoliv vidět. Údolí zúčtování je proslulé nejen bylinou zvanou Rostlina oční léčby, která prý dokáže zázraky, jde-li o léčbu nemocí či zranění, týkajících se očí, ale také legendou, dle které je toto údolí útočištěm bytostí, připomínajících lidi, které prý nemají oči a chodí po čtyřech jako zvířata.
Kinumichi
Tato cesta je nejrychlejší spojnicí mezi Kumogakure, Konohagakure a Sunagakure no sato. Ikdyž není příliš pohodlná, je zdaleka nejrychlejší, ovšem je také oblíbeným tábořištěm banditů a pro uspěchané obchodníky často i smrtelně nebezpečná, proto se stala oblíbeným letoviskem všech silnějších ninjů s vražednými choutkami, kteří se sem chodí zabavit vražděním mnohdy nezkušených banditů, kteří sídlí podél cesty.
Karigoya
Karigoya je malé sídlo v jendom z bočních údolí Země démonů. Tamní půda je velice úrodná, což dokazují divoké lesy v údolí. Dlouhou dobu bylo toto sídlo, původně vytvořené jako letní sídlo kněžky, nepoužívané. Znovu obydleno bylo až před několika málo lety, kým, to však není známé.
Akagahara
Jedná se o palouček obehnaný skalisky, plný pastí a nástrah, který se kdysi využíval namísto chuuninské zkoušky. Každý, kdo se odtud vrátil živý, byl uznán chuuninem. V centru se nachází malá soška, které když se člověk dotkne či s ní pohne, spustí mechanismus, který aktivuje dřevěné loutky, které vylezou z úkrytů ve zdech a vrhnou se na dotyčného. Loutek je zde neznámé množství, takže je velice těžké se jich zbavit. Lze je však deaktivovat vrácením sošky na její místo.
Sora-ku
Zdánlivě opuštěné město. Ve skutečnosti zde ale kvete černý trh se zakázanými zbraněmi a technikami díky obchodníkům, kteří zde žijí a skrývají se před autoritami. Pocestní, co sem zavítají, buď dobře vědí, do čeho jdou, a nebo se obvykle nedožijí rána.
Díra
Jedná se o jakousi oázu kdesi na hranicích Země ohně, uprostřed jinak neúrodné pustiny. V jejím centru se kdysi nacházela vesnice Tonika. Podle legend byla Díra kdysi dávno svatyní s mnoha poklady. Někteří dokonce tvrdí že se v ní nachází mocný zdroj nadpřirozené energie. Dnes je však toto místo naprosto opuštěné. Lovci pokladů odtud už ukradli vše, co šlo, a víc se sem nikdo nevrátil.
Hora Katsuragi
Na vrcholku této hory se nachází malé sídlo bývalého klanu Tsuchigumo, který zde kdysi dávno střežil mocné kinjutsu, schopné srovnat se zemí plocho několik kilometrů velkou. Bariéra, která toto místo kdysi chránila, drží dodnes, a přesto, že je dávno známé, že ono kinjutsu již neexistuje, mají zdejší evidentně stále co chránit.
Stanice odměn v Zemi ohně
Tajné místo černého trhu, kde si námezdní lovci vyzvedávají odměny za své úlovky, tvářící se navenek jako pouhý obchod s občerstvením pro pocestné, dohlížející zároveň na chod zdejšího vedení vysokého napětí. Za jedním z pisoárů se ale nachází tajná místnost, kde probíhají všechny ilegální transakce a výkupy těl.
Ostrov přivolání
Ostrov na východ od Země ohně a na jih od Země blesků. V dávné minulosti zde skupina vědců experimentovala se všemi možnými živočichy ve snaze stvořit ultimátního tvora pro Kuchiyose no Jutsu, což se jim i podařilo. Jejích výtvor se jim ale vymkl a všechny je povraždil, načež byl později sám zabit skupinkou ninjů z Konohy. Od té doby je tento ostrov opuštěný. Kdo ví ale, kolik nezdařených experimentů se zde zabydlelo?
Údolí mraků a blesků
Údolí mraků a blesků se nachází na území bývalé Země blesků. Pahorek tu střídá pahorek, mezi nimiž se rozléhá rozsáhlá vodní plocha. Vzhledem k nadmořské výšce se zde také často tvoří mraky přímo u země.
Město Shukuba
Shukuba se nachází na území Země ohně, nedaleko Konohy. Toto město se zaměřuje prakticky jen a pouze na „turismus“. Nachází se zde nespočet motelů, veřejných domů, kasín a lázní. Kvůli blízkosti Konohy zde ale podsvětí moc nekvete. Pro ninju je zde nebezpečí v podobě peněz, alkoholu a žen však na každém rohu.
Ostrov Nanaku
Další ostrov na východ od Země ohně a na jih od bývalé Země blesků. Tento ostrov je proslulý bohatými zásobami léčivých bylin, ale také jedovatých rostlin. Ráj pro každého medika či traviče.
Bufet Kari života
Tato malá restaurace, ležící v Zemi řek, je rájem pro masochisty či milovníky opravdu pálivých jídel. Recept na proslulé Kari života se zde dědí a ani v současnosti nepřestává ničit chuťové pohárky hostů, co sem zavítají.
Sedmá fronta
Bývalé bojiště Čtvrté velké války ninjů. Pustina s podivnou, růžovou půdou, koncentrovanou poblíž jezera, kterému vévodí ocelová socha, připomínající odpočívajícího bůžka. Hrubé zacházení či prudký pohyb se zde nevyplácí. Ze země se totiž může zvednout mračno růžového prachu, který je jedovatý.
Ocelová socha je dutá, plná různých místností a chodeb, díky čemuž je často využívána lidmi na útěku či pašeráky.
Hrad Kazahana
Dnes již pouze trosky kvůli požáru, který před mnoho lety hrad Kazahana zachvátil. Říká se, že je v této zřícenině v Země sněhu ukryt poklad, ale málokdo tomu věří.
Tréninková jeskyně
Opuštěné sídlo neznámého šlechtice, které dnes již neslouží nikomu, leda náhodilým pocestním či těm, co hledají klid na sebezdokonalování. Většina prostor je vyhloubena ve skále a dřevěný zbytek je relativně zachovaný, skýtající celkem pohodlné bydlení i po tolika letech, za což může možná to, kolik dočasných majitelů se zde vystřídalo a komplex používalo.
Stanice odměn v Zemi země
Tato věž, působící navenek jako poutní místo, plní stejý účel, jako stanice v Zemi větru. Běžný poutník si zde může odpočinout a posilnit se, ti zasvěcenější si přijít na nemalý peníz.
Rouran
Z kdysi majestnátního království v Zemi větru velikosti města dnes zbyly jen trosky. Podle legend se zde nachází brána do minulosti.
Les Jofuku
Les rozléhající se na stejnojmenné hoře na hranicích Země ohně. Povídá se, že je prokletý. Co se ale ví jistě, je, že zde roste bylina Jofuku, která prý dokáže divy, jde-li o výrobu léčiv na šlachy, vazy, svaly a kosti.
Východní, velká, písečná duna
Opuštěná duna kdesi v Zemi větru, které dominuje obrovský, plochý kámen, který byl kdysi dávno využíván Orochimarem jako jeden z jeho úkrytů. V ne tak daleké minulosti se zde ukrývala banda nukeninů, když unesli feudálního pána Země větru, než byli zlikvidování ninji ze Sunagakure.
Ostrov Mokuzu
Ostrov ve tvaru měsíce, kde si cestovatelé doplňují zbraně a zásoby. Je sídlem podsvětí a černého obchodu. Lapkové si zde rádi smlsnou na jakémkoliv neopatrném mořeplavci, který sem zabloudí, aniž by věděl, co za ostrov to je. Kdo při příjezdu nedá tajný signál, riskuje být potopen a oloupen.
Taichi Yarui
Kdesi v lese
Pohlavek byla víceméně očekávaná reakce, takže to modrovlásek ani nijak nekomentoval, když mu cukla hlava.
Když se Jin zvedl a odešel, následoval ho pohledem i Taichi.
„Co mu je...?“ povytáhl obočí. Vteřinu na to mu to ale došlo a on se zašklebil.
„... Kuso...“ zabručel, hledící do ohně, zatímco jim s Fujiko Ryuu vysvětloval, co se té dívce stalo a jak s ní a tím rusovláskem hodlal Yuki naložit, načež se Taichi zvedl a s rukama v kapsách vyrazil za Jinem. Podobné hlášky byly pro modrovláska přirozené asi tak jako dýchání. Přemýšlel, jestli si dřív Jin zvykne, že nejsou myšleny tak vážně, nebo je on prostě začne opatrněji používat. Taichi nebyl žádná měkota překypující ohleduplností, ale Jin byl jeho kamarád a on jeho reakci chápal, vzhledem k tomu, čím si fialovlásek asi prošel. A kromě toho, všechny kamarády, co Taichi měl, nechal v Kirigakure a ti se jeho útěkem z vesnice patrně proměnili v nepřátele.
Když Jina došel, chvilku za ním jen mlčky kráčel, šťourající se tu a tam špičkou boty v listí, předstíraje, že tam hledá dříví, aby to nebylo tak trapné.
„... Hele soráč, kámo,“ broukl nakonec Taichi omluvně, když sebral první klacík, „to byl jen takovej vtípek, jasný? Nemyslel sem to vážně... Sem zvyklej házet podobný hlášky furt, no, tak mi to trošku ujelo...“ podrbal se za krkem rozpačitě, uhýbaje při tom pohledem a pohazuje si sebraným dřívkem.
Razaki Oyasumi
Tým Tamaki
Chata
Razaki spal tvrdě. Možná až příliš, ale spoléhal jednak na skupinu kolem a jednak na svého kamenného kamaráda.
Ráno se probudil a ještě se zavřenýma očima si zopakoval všechno, co bylo při včerejší debatě naplánováno. To zapříčinilo, že znovu usnul.
Podruhé už oči otevřel, vstal a rozhlédl se kolem sebe.
Tamaki v chatě nebyl, což ho na moment překvapilo, ale pak jen pokrčil rameny a zavrhl to jako nepodstatnou informaci. Pravděpodobně prozkoumává okolí, nebo dělá nějakou další činnost, kterou dělají zkušení ninjové. Razaki vážně doufal, že se to jednoho dne naučí.
Z vyhřátého spacáku se mu vůbec nechtělo. Takže tam v něm jen tak stál a bezradně se rozhlížel kolem. Nechtěl se moc pohybovat, aby neprobudil ostatní spící. Sice už byl čas vstávat, ale on nechtěl být ten, co kdo jim ten spánek přeruší.
Nakonec znovu pokrčil rameny a rozhodl se přizpůsobit zbytku skupiny. Znovu si lehl a usnul.
Masamoto Tenno
Tým Saito
Země Čaje, městečko Hama
Pokynul vodnímu klonu, ať na jejich zajatce namíří katanou. Tou svou rozťal jeho pouta a připravil se na případný odpor.
"Běž pana Sakata Kyou spravit o svém neúspěchu! Vyřiď mu naše pozdravy! A řekni mu, že se potkáme osobně, ať neplýtvá masem!" naklonil Tenno hlavu jako ještěrka. I když šlo o důrazné rozkazy, mluvil v klidu. Jméno zopakoval jen proto, aby si ho sám lépe zapamatoval.
Poté, co se ujistil, že je zabiják skutečně pryč, přeskočil zeď zpátky ke svému zachránci.
"Žije," zkonstatoval Tenno, když přistál na vodní hladině a začal v hlavě formulovat, co chce vlastně říct.
"Děkuji za záchranu a za možnost získat informace. Pokud je něco, co bych mohl udělat jako kompenzaci, řekněte. Nerad nechávám dluhy."
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Chata
Tamaki přesně po osmi hodinách otevřel oči, vylezl ze své deky a beze slova se vydal ven. Pršet muselo přestat tak před hodinou, protože okolím zvonily sem tam padající kapky z větviček stromů. Vzduch byl stále chladný a nebe stále halily mraky.
Mladík zamyšleně rozepnul poklopec a vzhlédl k obloze. K večeru třetího dne by měli dorazit do Naganohary. Pokud budou cestovat lesem a nepůjdou přímo po Kinumichi, měli by se vyhnout problémům. Stále ale nevěděl, jestli někdo náhodou nepátrá po Shiori s Razakim.
O Hikari měl jasno. Po té šli nějací překupníci, protože jim ukradla svitek. Kdo ví, kolik se jich ještě objeví.
„Nahodný kolemjdoucí baviči tvrdej chleba maj,“ povzdychl si a dokončil započatou činnost.
Fujiko Yarui
Les
Fujiko si povzdychla. Další reakce už nebylo potřeba, protože jejího nadšeného bratra zkrotil Ryuu. Když rupnul klacík, nenápadně zvedla pohled k odcházejícímu Jinovi. ‚Pravda, takové řeči bychom si před ním mohli odpustit,‘ uvědomila si, vzpomínajíc na slova o pánu, řetězech a dvoře.
Muž jí vysvětlil, co se zraněné dívce stalo, a modrovláska se kousla do rtu. „Chudák malá.“ Její ruka se zvedla, možná chtěla hnědovlásku pohladit po tváří. Hned ji zase nechala klesnout na kolena vedle druhé. Přišlo ji spontánní provést takový kontakt. Její maminka ji přeci vždycky při nemoci hladila po hlavě. Jenže dívka si záhy uvědomila, že na takovou věc ještě není připravená.
Pomněnkové oči jí padly na obvázanou nohu. „Bude tam mít jizvu,“ dodala smutně.
Yuu Haruko
Shiho trojka aneb Tým Shi
Tajná lokalita mezi keři a... stromy
Jeden, dva, tři. Nezvyk, mít okolo sebe tolik lidí. Sledoval jejich trénink, zatímco seděl u stromu, už zde seděl docela dlouho, a tak se zamyslel nad tím, že by měl něco dělat. Věnoval dlouhý pohled hromádce nasekaného dřeva. Tak to chození po vodě nebylo tak náročné, ještě to bruslení... Obloha začínala pomalu docela oranžovět a Yuu neváhal a přinesl k Shimu drobné klacíky a pár větších větví. "No... Já sice nejsem ve vaření expert, ale umím se tak jako základně postarat o svou obživu. Proto s sebou nos- jo, tohle!," řekl u ohniště Shimu a přehrabal se v batohu. Pak vytáhl pytel s rýží a podal mu ho. "Nevím, jestli se to bude hodit, ale myslím, že rýže je dobrá změna pro zítřek... Možná z toho vyjdeme na více dní." Jeho batoh byl dost velký a měl v něm i hodně trvanlivého jídla pro více lidí. Ale brzy se někde budeme asi muset stavit i tak... Shi si něco mumlal, což Yuu skoro nepostřehl. Mezitím si došel pro boty a nechal si je vysušit. Neměl boty rád, nepřišly mu přirozené, ale nemohl se bez nich pohybovat na delší vzdálenosti nebo ve složitém terénu. Snad jednoho dne nastane rovnováha uvnitř... Jeho filozofie byla poněkud zvláštní, ale stál si za tím, aby žil v souladu s přírodou, tak nějak harmonicky, pokud to jde.
"Itadakimasu," řekl. Byl hotový s jídlem velmi rychle. "Děkuji za večeři," sepnul si ruce s úsměvným pohledem na Shiho a odebral se k jezeru. Sedl si a začal meditovat.
Yuki Ryuu
tým Kuro
lesní mýtina
Ryuu vyslechl mlčky Jinovu odpověď, zatímco se konečně vrátila i Fujiko s Taichim. Černovlasý muž sledoval, jak si oba sourozenci se zájmem prohlédli neznámou dívku, přičemž Taichi připomínal spíše pouličního slídila zkoumajícího svoji budoucí oběť, než rozumného ninju. Když tedy modrovlásek položil svou poslední otázku a usadil se k ohništi, Ryuuova paže zcela nenuceně vystřelila vzhůru a vrazila mu zezadu do hlavy pořádný políček, až to zadunělo.
"Není to zatoulanej pes, Taichi," informoval chlapce s kárným výrazem na tváři a na Fujiko zakýval hlavou na znamení, že další voda nebude potřeba. Reakce fialovlasého chlapce se rovněž neobešla bez povšimnutí. Ryuu vyprovodil Jina dlouhým pohledem, načež s ním sjel ke svému vaku, ze kterého vytáhl pár šikovných věcí. Hrnec, do kterého s trochou vody vhodil ovoce od Fujiko, a nůž, kterým začal zručně stahovat oba ušáky z kůže.
"Noha se jí zachytila do pasti na medvědy. Poškozenou tkáň jsem vyhojil, aby o nohu nepřišla, ale nervy potřebují lepšího medika. Stejně jako výstavba nových buněk," pokývl během práce hlavou směrem k rudovláskovi ležícímu vedle hnědovlásky.
"Vezmeme je někam, kde jim pomůžou. Ale to je všechno," pronesl ve stejnou chvíli, kdy do králíka zabodnul nůž, rozříznul mu břicho a začal z něj vytahovat vnitřnosti. O chvíli později se už oba ušáci opékaly nad ohněm a v kotlíku se tvořila hustá ovocná omáčka.
Jin Fu-kei
Tým Kuro
lesni mýtina
Jin se instinktivně podíval na svá závaží, které byla přetavena z okovů a zatvářil se, jako kdyby se zavzpomínal.
"Můj pán mi je pořídil, když sem zpřetrhal řetězy na dvoře, kterýma sem byl připoutanej. Myslel si, že mě jejich váha dokáže zpomalit, abych pro něj nebyl hrozbou. Zezačátku to opravdu fungovalo, ale moje tělo se nějak přizpůsobilo... . Ehm...dojdu pro dřevo."
Jin umlkl, jeho obličej ztuhl v kámen a klacek, který doteď držel v ruce praskl, jak chlapec stiskl ruce v pěst, když přišel Taichi se svou otázkou. Vlastnictví lidí bylo velice citlivé téma a protože měl Jin Taichiho rád, rozhodl se jenom odejít. Bezeslova tedy vstal a prostě odešel do lesa.
Taichi Yarui
Kdesi v lese
„Prej ‚jen‘ sliny... no jasně...“ šklebil se dál Taichi a otíral si ramena do listí a mechu co sebral ze země, šlehající po své sestře přes rameno dotčené pohledy.
Když ho ta poté poprosila o pomoc se sběrem lesních plodů, nahodil ten nejotrávenější pohled, co uměl.
„No jo furt, pomůžu, no... Chmf... Chlapy maj bejt lovci, ne sběrači... Nejdřív mě voslizne bundu a pak chce ještě pomoct s malinama apod., to sou nervy todleto...“ žbrblal si při tom pod fousy, ale i tak modrovlásku následoval a koukal se při tom po zemi po čemkoliv jedlém.
Když se dvojice vrátila k tábořišti, stejně jako Fujiko si i Taichi okamžitě všiml hnědovlásky. Jeho myslí se ale v tu chvíli přeci jen začali honit jiné myšlenky, než ty Fujiko. Ne o moc, ale přeci.
„No páni to je kóča!“ sklonil se nad dívkou v bezvědomí Taichi a prohlédl si ji od hlavy k patě. Její čerstvě ošetřená, avšak nikoli vyléčená noha, napovídala, co se jí mohlo stát.
„Je fakt že sem taky potkal pár pastí na medvědy... Chudák holka, to muselo fakt bolet,“ ušklíbl se Taichi, když si představil, co si muselo neznámé děvče prožít.
„Bude v pohodě? Co s ní budem dělat?“ zajímal se, když došel k Ryuuovi s Jinem a hodil dvojici ušáků spolu s nasbíranými lesními plody v šátku vedle ohniště.
„Necháme si ji?“ rozzářil se modrovláskův pohled, jako by se Yukiho ptal na zatoulané štěně nebo kotě.
Zabiják Chiro, Goku
Země Čaje, městečko Hama
„Nevib, já fem f nim nikdy nemluvil. Ale pokud vim, je dost vlivnej, když bá na to si najímat lidi jako sbe my... A víf nevim jafný!? Ugh...“ zabručel Chiro neochotně zakrvavenými ústy. Mluvení mu evidentě nepůsobilo zrovna radost.
Hikari
Tým Tamaki
Chata
„Ztratíš tím sílu?“ povytáhla tázavě obočí, když Razaki návrh ohledně zrušení golema zavrhl. Co tím myslel? Nakonec se to ale rozhodla nechat být. Patrně to mělo co dočinění s funkčností té techniky. To bylo dobré vědět, ale relevantní to teď nebylo.
Tamaki s jejím plánem souhlasil a ona se v duchu usmála. Byla ráda, že se jí podařilo zajistit si v tom celém místo v centru dění. Chtěla se osobně ujistit, jak jednání s Shoutou proběhne. Na to to pro ní bylo až příliš důležité, než aby to celé mohla odsedět někde bokem.
„Un, pojďme se vyspat,“ přikývla a šla si rozestlat, zatímco Shiori s Razakim odnesli nádobí ven.
Když se s Tamakim ocitli v místnosti sami dva, natočila jeho směrem hlavu a zaváhala. Nakonec se ale jen obrátila zpátky ke svému ležení a lehnula si, svíraje v dlaních její svitek. Na díky bylo ještě brzo...
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Chata
Shiori se snažila představit si, jak bude jednávání a hadrkování probíhat. Bohužel v tomto oboru neměla moc zkušeností, a proto její zvědavost vylétla nahoru. Naučit se něco nového co jí může v budoucnu pomoct bylo neocenitelné. Motivaci schladil silnější pud. I tak to pro mě bude neznámá místnost, možná bez možnosti úniku a s někým na úrovni ANBU. Nakonec vyjádřila i svůj souhlas, přeci jen tahle možnost ji taky napadla a kdyby se něco zvrtlo s Razakim budou nápomocni.
Při zvuku Razakiho křupajících zad jí přeběhl mráz po zádech a otřásla se. Brrr to je hnusný. Co s týče spánku, už se na něj těšila jako ostatní. „Jsem taky pro spánek,“ zamumlala. Nakonec se ještě zvedla sebrala všechno nádobí a poprosila Razakiho, aby jí šel pomoct dát vše ven, než půjde taky spát. Po hotové práci se Shiori odebrala ke svému batohu a vytáhla spacák. Už se těšila na blažený spánek
Razaki Oyasumi
Tým Tamaki
Chata
Razaki po Hikari střelil pohledem. Vážně neměl rád, když o jeho kamarádovi mluvili jako o ninjutsu. Sice to byla technika, ale on měl každého svého golema rád jako blízkého přítele. Tenhle navíc sloužil už dlouho a u dělal pro něj takovou spoustu věcí, že ho rudoočkovi prostě bylo líto zrušit.
"Možná by to šlo. Ale nechci to dělat. Ztratím tím sílu," našpulil nakonec rty a nechal slovo zase Tamakimu a Hikari.
Ten plán nakonec nezněl tak špatně a Razaki ho chápal, což se nestávalo moc často. Byl spíš na spontánní akce než na plánování. To byla věc, kterou se měl odnaučit. Pracoval na tom, ale nebylo moc příležitostí.
Protáhl si záda. Seděl nehybně a za tu chvíli stihl ztuhnout, takže si všichni přítomní mohli poslechnout typické křupání páteře.
"Jsem pro ten plán. A pro spánek," uzavřel nakonec, aby vypadal, že má přehled. Nemohol přeci připustit, aby byl poslední a nejneužitečnější článek.
Masamoto Tenno
Tým Saito
Země Čaje, městečko Hama
Chlapík si v roli oběti nevedl příliš šťastně. Zapírání mu bude způsobovat jenom více bolesti a bude si za to moci sám. Když nevyšla první rána, pomalu a co nejhlasitěji vytáhl katanu z pouzdra.
"Naprosto rozumím tomu, že jsi se do téhle situace dostat nechtěl. Ale můžeš si to vážně zjednodušit. Chci jedno jméno. To je všechno."
Pravděpodobně by toho řekl ještě víc, ale "vyrušil" je ten chlápek z lázně. Tenna to naprosto vykolejilo. Byl zvyklý na senseiovi jemné facky, které lámaly vazy skalním medvědům, ale aby člověk hlasem roztřásl skalní stěnu, to už chtělo vážně sílu.
Rychle si uvědomil, že jeho mozek jen zlehčuje celou situaci. Samozřejmě že to bylo nepravděpodobné. Šlo nepochybně o techniku. Nic jiného. Důležité ale bylo, že to přinutilo chlápka mluvit.
"No vidíš, že to jde!"
Málem neodolal pokušení ho jedním sekem zbavit života. Pak si ale vzpomněl na slib, který dal právě jeho zachránci a protočil oči. Bylo by to pro všechny výhodnější. Tenno by si nemusel hlídat záda a pan Svázaný by zase nemusel vysvětlovat, odkud Tenno ví zná šéfovo jméno.
"Co je zač? A kde ho najdu?" natočil mladý bojovník zvědavě hlavu. Výslech zdaleka neskončil. Svůj odchod si musel zasloužit.
Shi
Shiho trojka
Shiho tajná lokalita
Jak si tak pohrával s kartou, převracel ji mezi prsty, otáčel jí, nadhazoval a zase chytal, sledoval své "studenty". Vážně jim chtěl pomoci a oni vypadali, že na něj spoléhají.
"Ari! Ještě tu techniku neházej. První se soustřeď na její vytvoření. Až si tím budeš stoprocentně jistý, pak teprve ji hoď. Nemá cenu spěchat. Vedeš si dobře!" zhodnotil snažení prvního z nich. Začínal ho brát jako člena skupiny, i když si nebyl jistý, že je to úplně dobře.
Na Inuzuku vůbec nemluvil. Ne že by ji nechtěl podpořit, ale protože její trénink byl více o soustředění a mluvení by jí vyrušilo. To nechtěl. Vedla si dobře, alespoň co mohl vidět. Nebyl žádný senzibil, takže mohl soudit pouze podle blesků, které se objevovali.
Situace s jeho třetím studentem se nijak nezměnila a proto se Shi rozhodl, že by bylo fajn opět připravit večeři. Od oběda se moc nelišila, ale bylo v ní víc masa a spíše než polévku už připomínala omáčku.
"Doufám, že někdo z nich umí vařit, protože jinak tu umřeme," zalamentoval s protočenýma očima. Když bylo jídlo hotové, zavolal je k ohni. Začalo se stmívat a on je nehodlal nechat trénovat přes noc. Zítra je taky den.
Fujiko Yarui
Les
„Ale no tak,“ nafoukla tváře, ale ruce sundala a otřela si je do mechu. „Jsou to jen sliny a ten medvěd byl úžasný,“ oznámila a pohlédla stranou. „Jenže teď budu muset nasbírat nové ostružiny, takže prosím…,“ usmála se na bratra nevinně. „Mohl bys mi pomoct se sběrem?“
Když se konečně vrátili do tábora, Fujiko se už z dálky mračila, protože si všimla další osoby. Ne, že by ji štvalo, že někoho našli, jen se bála, v jakém stavu, protože ta osoba byla dívka.
„Co se jí stalo?“ přisedla si k ní. Ptát se, kdo to je, nemělo cenu. Tohle bylo důležitější. Ta chuděra vypadala, že bude potřebovat doktora.
„Mám dojít ještě pro další vodu, abych sterilizovala další obvazy?“ vzhlédla k Ryuuovi.
Yuki Ryuu
tým Kuro
lesní mýtina
Nad fialovláskovou odpovědí povytáhl sotva znatelně obočí a věnoval mu dlouhý pohled.
Je to fajn? Vážně?
Jin byl očividně myšlenkami úplně někde jinde, daleko od tohohle místa. Zřejmě vůbec nevnímal, co mu Ryuu před okamžikem říkal. Ryuu sjel chlapce pohledem od hlavy až k patě, důkladněji si prohlížejíc každý detail na jeho těle. Na pohled se zdálo, že chlapec nemá v podstatě žádné svaly, o tukových zásobách nemluvě. Přesto dokázal vyvinout větší rychlost a fyzickou sílu než kdejaký shinobi nižší třídy.
"Kdo ti dal ty okovy, Jine?" položil mladíkovi otázku, když se zlatavými duhovkami zastavil opět u jeho obličeje.
Jin Fu-Kei
U ohně
Jin sledoval oheň a klacíkem, který si našel, upravoval hořící klacky. Dělal to naprosto bezmyšlenkovitě, protože oheň odvedl svou hypnotickou část na výbornou.
'Velký zachránce Jin a ty seš ještě spokojenej, že je to tak?! Trhni si. Tobě to vážně dělá dobře. A už si přemýšlel, co bude dál? Co tím chcš jako říct? No, jen si to vezmi tak. Seš na útěku, ten tlusťoch na tebe určitě vypsal tučnou odměnu a ty si chodíš lesem a zachraňuješ zraněné holčičky. A to ani nemluvím o tom, že poslední souboj s nájemným lovcem si prohrál na plné čáře. Nemyslíš, že bys měl být opatrnější? Hele už mě začínáš pěkně prudit. Sem v pohodě a sem tady s nima rád. To co dělám je alespoň trochu dobrý. Ty to chceš všechno jen komplikovat...'
Chlapec sebou lehce trhl a jeho oči pohlédli na Ryuua.
"Eh..prosím? Jo aha...to jsem rád. To je noc fajn."
Pravil trochu zaskočeně, jelikož si ani nevšiml toho, že by Ryuu přišel k ohni. Stále se ale zdálo, že se od všeho nějak distancuje, jako kdyby nrbylo vůbec důležité, jak dívka nakonec dopadne, ale spíše to, jak se bude Jin sám cítit.
Toriko
Tým Goku
městečko Hama -> lázně
Její spánek, který přípomínal spíše hodně hlasité kóma, se ozýval i přes zavřené dveře pokoje. O to nepochopitelnější bylo, když sebou plavovláska náhle prudce trhla a vystřelila z postele do vzpřímeného postoje, z něhož do ní před pár hodinami upadla.
"Tou-chan!" vypadlo z ní s žárovkou svítící nad vrcholem hlavy, načež se na patě otočila a s hlasitým prásknutím dveří zmizela z pokoje. Přes chodbu, schodiště i vstupní halu se prohnala jako vítr, za nímž zůstaly na pečlivě uklizené podlaze další hromádky bahna a prachu a vyběhla ven na setmělou ulici. Na okamžik se zastavila na místě, prudce se rozhlédla do stran a stejně svižným tempem vyrazila vstříc neznámým uličkám.
"Tou-chan!" vběhla do jedné a rozhlédla.
"Tou-chan!" vrazila do dveří hlučné hospody.
"Tou-chan!" vyděsila ženy i návštěvníky v tamním nevěstinci.
"Tou-chan! Tou-chan! Tou-chan!" pobíhala od jednoho místa ke druhému přes celou vesnici, hledajíc obrovskou horu svalů.
Yuki Ryuu
Tým Kuro
lesní mýtina
Ryuu s očividnou zručností, kterou získá člověk pouze praxí, obvázal vyhojenou nohu od chodidla až pod koleno a podložil ji svým vakem doneseným Jinem.
"Teď nic neucítíš, ale bude to v pořádku. Odneseme tě někam, kde ti pomohou víc," zadíval se na pobledlou dívku, která mlčky přihlížela tomu, co se s ní dělo. Poté se nad ní sklonil a položil jí dlaň na čelo, jako by kontroloval teplotu.
"Teď potřebuješ odpočívat," hlesl tiše s tváří blízko té její, zatímco skrze dlaň vpustil do jejího těla trochu chakry. Během toho, co jeho zlatavé duhovky upřeně hleděly do jejích očí, víčka hnědovlásky ztěžkla jako kámen. Ryuu vztáhl ruku zpět k sobě a narovnal se, vzápětí vstal a přešel k ohništi za Jinem.
"O život nepřijde, ale nohu jí úplně vyléčit nedokážu," posadil se naproti fialovláskovi, takže je dělily jen plápolající plameny.
Taichi Yarui
Kdesi v lese
Taichi sledoval s rukama založenýma na prsou a zajíci přes ramena blížícího se medvěda, nikterak vzrušeně. Neměl pochyb, že by se jich to zvíře ani nedotklo, kdyby nechtěli. Zpozorněl až tehdy, když chlupáč zabořil čenich Fujiko do dlaní, protože tehdy by ji kousnout mohl lehce. Medvěd jí ale pouze zhltl nasbírané lesní plody a měl se k odchodu.
„Ugh...“ díval se za ním Taichi se směsicí nepochopení, co mělo tohle celé být, a znechucení z toho, jak u toho zvíře slintalo a funělo.
Fujiko to viděla ale naprosto opačně a celá okouzlená popadla Taichiho uslintanýma rukama za ramena.
„F-Fuu-chan! Máš totálně voslizlý ruce! Zaprasíš mě bundu!“ zděsil se modrovlásek, ani v nejmenším nesdílející dívčino nadšení, a snažil se z jejího sevření vykroutit jako slimák, posypaný solí.
Zabiják Chiro, Goku
Země Čaje, městečko Hama
Chiro ale zarytě mlčel a civěl někam do strany, a tak se mu dostalo toho, co mu Tenno v duchu přislíbil.
„Aaah!“ zaúpěl mladík, když schytal tvrdou ránu pochvou, načež do svého soka zabodl neústupný výraz, že se tak lehce nevzdá.
„NEŘVĚTE MI TADY!“ zahromoval však zpoza skalní stěny na dvojici vzápětí Goku, který při tom praštil do kamení za sebou pěstí, díky čemuž se země i balvany okolo citelně otřásly a z pár prasklin okolo uniklo trochu páry.
Chiro zůstal na stěnu, zpoza které křik přišel, chvilku vyjeveně zírat, načež si vzpomněl na to, co se mu vlastně před chvíli stalo, a na sucho polkl. Uvědomoval si, že z něho Tenno nakonec dostane, co chce, a tahle podivná situace, která se zvrátila v Chirův neprospěch, tomu nijak nepomáhala...
„... Fajn... Menuje se Sa... Sakata Kyou, dobre? Ale bejt tebou, tak to zafe rychle zapobenu...“ pohlédl na Tenna zpod ofiny Chiro, snažící se s potlučenou tváří jakž takž artikulovat.
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Chata
Tamaki musel Razakiho poplácat po rameni. „No tak, nemluv tak sklesle, já to přece tak nemyslel,“ pokoušel se ho uklidnit úsměvem.
Nechal Hikari domluvit a pak přikývl. „Shouta nemá důvod přede mnou utíkat. On moc dobře ví, že nejsem ANBU, takže nemám důvod po něm jít. A já fakt nemám důvod po něm jít. Tedy, neměl jsem. Ale to se k němu nedonese dřív, než ho pořádně chytím za límec,“ zazubil se.
Krátce se odmlčel a pokýval hlavou. „Uděláme to, jak navrhla Hikari-chan. Vyrazíme zítra ráno, až poklidíme chatu. Teď bychom měli jít spát.
Fujiko Yarui
Les
Fujiko fascinovaně hleděla na přicházejícího medvěda. Ano. To, co cítila, nebyl strach, ale úcta. Nádherné zvíře se k ní majestátně přiblížilo a pak jí vrazilo čumák do dlaní. Nekousl ji. Prostě jen sežral ostružiny a otočil se k odchodu.
Dívka ignorovala fakt, že jí z rukou div neodkapávají medvědí sliny, a okouzleně civěla za šelmou. „Na viděnou!“ vyhrkla najednou a hluboce se uklonila.
Pak přiskočila k Taichimu a čapla ho oslizlýma rukama za ramena, aniž by si to uvědomila. „Ten byl nádherný! Viděls to? On mi jedl z ruky!“
Masamoto Tenno
Tým Saito
Země Čaje, městečko Hama
Muž se konečně probral a Tenno tak mohl začít svůj výslech. Rozhodl se začít přátelsky. Ale žádná přetvářka. Přeci jen, oba dva byli stejní. Tenno a on. Oba dva plnili jen svůj úkol a on ho nehodlal vinit za to, že ho málem zabil. To byla Tennova vina. Měl se lépe chránit. To mu připomnělo, že bude muset svému zachránci ještě jednou pořádně poděkovat.
"Přejdu rovnou k tomu důležitému. Kdo tě poslal?" usmál se na svázaného muže upřímným a nefalšovaným úsměvem. Až teď si všiml, že ho posadil do louže, což mu asi na pohodlí moc nepřidávalo. Doufal, že se mu tady nepomočí.
Samozřejmě předpokládal, že chlapík bude navzdory Tennově přívětivosti klást odpor a nebude tak sdílný, jak by bylo potřeba. Proto byl připraven ho při odpovědi, která by se významově blížila "Omlouvám se, pane, ale tyto informace vám nemohu sdělit," přetáhnout pochvou katany přes holeně a následně otázku položit znovu.
Okami Inuzuka
Shiho trojka
Shiho tajná lokalita
Dále jsem pokračovala v tréninku a soustředila jsem se na svou chakru, abych jí mohla měnit na blesky. Po nějaké době jsem si na chvíli dala pauzu, protože jsem začínala být unavená. Na chvíli jsem se posadila pod strom a napila jsem se vody. Podívala jsem se na Yami, která chodila po okolí a něco zkoumala. Jen jsem se trochu usmívala.
Po chvíli jsem se zvedla a vzala jsem do ruky opět kunai a začala jsem do něj vpouštět raiton. Následně se pomalu začaly objevovat blesky, ale moc jich nebylo. ‘To přece nemůže být tak těžké, pustit do kunaie několik blesků, to přece zvládnu,‘ řeknu si pro sebe a následně se začnu soustředit ještě více. Úplně ignoruju okolí a soustředím se jen na svou chakru a přeměnu do blesků.
Následně začnu chakru vypouštět do kunaie a postupně se kolem něj začíná objevovat více a více blesků. ‘Super, že bych na to konečně přišla,‘ pomyslím si a spokojeně se usměju. Ještě nějakou dobu pokračuju v tréninku, než začínám cítit, že na mě jde únava a tak se rozhodnu toho nechat a odpočinout si s tím, že v tréninku budu pokračovat zítra, pokud Shi nebude mít jiné plány.
Hikari
Tým Tamaki
Chata
Tamakimu její odpověď naštěstí stačila a tak z dívky trocha napětí opadla.
Hnědovlásek jim poté objasnil, co je čeká, při čemž vyslovil své obavy z odhalení. Způsob, jakým zmínil Razakiho, ji donutil se zamyslet, co tím mohl asi myslet. Se svou omezenou možností vnímání neměla pocit, že by na chlapci bylo něco na první pohled nápadného, takže muselo jít o něco, co její metoda nepokrývala. Možná nějaké jizvy nebo znaky na rukou, týkající se té jeho divné techniky s natahováním paží? Bude na sobě muset zapracovat. Věděla, že má na víc, než byl jen obrys osoby s několika málo hrubými rysy...!
Oč šlo jí ale objasnila slova samotného Razakiho. Začínala chápat, co Shiori myslela tím, že se chlapcovo chování může ze vteřiny na vteřinu změnit.
„Oči...?“ pozastavila se nad tím slovem černovláska krátce. Co měl s očima...?
Když se vyjádřila i Shiori, ujala se slova Hikari.
„Slepců chodí po světě dost a já se dovedu jako jeden chovat,“ odvětila na Razakiho starost, aby nepoutala zbytečně pozornost právě ona, načež natočil k chlapci hlavu.
„Promiň, jestli se mýlím, Razaki-kun, ale není ten golem jen ninjutsu? Proč ho prostě nezrušíš?“ zeptala se černovláska, načež se zamyslela nad problematikou velikosti jejich skupiny a obecně nad tím, jak to celé provést co nejnenápadněji.
„Mohli bychom se rozdělit,“ navrhla nakonec, „pokud nebude mít nikdo nic proti, šla bych s Tamakim-san navštívit jeho bratrance, zatímco byste nám vy dva kryli záda,“ natočila hlavu postupně ke každému z těch tří.
„Díky tomu nebudeme tolik nápadní a se zálohou budeme mít na své straně i prvek překvapení, bylo-li by ho třeba,“ objasnila ostatním své myšlenky.
Jin Fu-kei
Tým Kuro
prozatimní tábořiště
Fialovlasý chlapec přikývl a pomalu došel zpět k batohu. Tento úkol nebyl pro jina zrovna snadný, ale zdržovat Ryuua jen kvůli tomu, že nevěděl, co je to gáza, nechtěl. Proto nahlédl do batohu a když zjistil, že se všechno uvnitř může jmenovat gáza, přinesl batoh k muži a postupně vytahoval různé věci a když Ryuu kývnul, podal mu gázu a odnesl batoh zpět. Jinova neznalost běžných věcí byla zjevná a Jin se za ni trochu styděl. Pravda byla ale taková, že v tuhle situaci nebyl na stud čas. Dívka byla v ohrožení života a jen proto, že Jin neznal nějaký slovo, nehodlal ji nechat trpět. Ryuu nakonec promluvil a Jin přikývl.
"To je dobře."
Pronesl a usmál se na dívku.
"Já jsem ji jen našel Ryuu-sama. Bez vás by nejspíš umřela."
Pravil skromně a sklopil pohled, jako kdyby tady byl ten nejpodřadnější prvek v lese. Vnitře ho ale naplnil úžasný pocit. Přesně ten pocit, když se tehdá objetoval, aby pomohl Soře utéct. Pokud tohle byla odměna za dobré skutky, byl Jin rozhodnut jít po téhle cestě.
Medvěd
Tým Kuro
les
Zavětřil jsem sladkou vůni lesního ovoce od natažené pracky. Zatřepal jsem hlavou, abych zahnal sliny, co se mi začaly v tlamě hromadit. Ládovat se ovocem nebylo dobrý. Zima byla ještě daleko, takže dělat si tukový zásoby na zimní spánek bylo ještě moc brzo. A tahat pomalu metrák už od teď by byla vážně námaha. Jenomže ta namodralá jezinka mi ho pořád nabízela a ono tak vonělo!
Znovu jsem natočil hlavu do strany a zamručel. Pár kousků mě přece nezabije. Víc tam toho stejně neměla a po tom všem medu bude ovoce zdravý. Pomalu jsem vyšel jejich směrem, s co nejmajestátnějším výrazem a hrdě pohupujícíma se bokama. Těsně u těch nedochůdčat jsem se zastavil, dlouze natáhnul vůni ovoce a zarazil jí čumák do dlaně. To nic, co tam měla, ve mně zmizelo na dvě polknutí. Na oplátku jsem jí tam nechal aspoň pořádnou dávku slin.
Opět jsem zvednul hlavu do výšky a zavětřil, nic kromě pár zdechlin a pošlejch králíků jsem ale necítil. Proto jsem sklonil hlavu zase dolů, otočil se a stejně důstojně vyrazil pryč.
"Dík," zamručel jsem na rozloučenou.
Yuki Ryuu
tým Kuro
lesní mýtina
"Vyndej ještě gázu," pokynul Jinovi, když vedle něj postavil kotlík s vroucí vodou a pokračoval dál v hojení. Čím delší dobu to trvalo, tím méně bolestivé zranění bylo, až přestalo být cítit úplně. Stejně jako celá noha od lýtka po prsty.
Dorostlé svalstvo, zatažené vazy i šlachy, nakonec srostla zpět i potrhaná kůže. Na místě zůstalo jen pár obkrouhlých a promodralých jizev po ocelových zubech pasti. Záře vycházející z Ryuuových dlaní pomalu zmizela a černovlasý jounin se nad dívkou napřímil.
"Přežije. Přinesl jsi ji včas," pokývnul hlavou na souhlas a otočil tvář k Jinovi.
"Zachránil jsi jí život."
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Chata
Trpělivě a se zaujetím naslouchala všemu co Tamaki řekl. Při zjištění, že jim k přečtení svitku stačí jen klíč a nikomu svitek nemusí ukazovat, jí uniklo z úst chápající: „Aha.“ Nic o tomhle netušila a byla ráda, že se dozvěděla nové věci. Následně se trochu začervenala nad Tamakiho prohlášením. Na tohle nebyla zvyklá, jelikož jí tohle nikdo neříkal. Bylo to, ale příjemné a Shiori to uvnitř zahřálo.
„Máte oba pravdu,“ potvrdila jejich domněnky. „O Hikari bych se tolik nebála, ale vás určitě někdo pozná. Co když mu někdo dá vědět, že jste ve městě a on vezme do zaječích? Mohli bychom počkat do noci a ta nás lépe skryje, i když nevím,“ pronesla nerozhodně. „Město, kde bují zločin bude spíš živější v noci,“ hádala. Pohlédla na Tamakiho. „Taky záleží na tom, jestli za ním půjdete sám nebo počítáte i s námi. Nebo bychom mohli počkat někde poblíž,“ dokončila svoje myšlenky Shiori.
Chika Kokumotsu
Tým Kuro
v lese
Z nějakého důvodu se jí zmocňoval pocit, že bude zvracet. Nevěděla, jestli to je tou nohou, nebo léčbou, jen nehybně ležela, netušíc, co jí to přesně dělá. Vnímala jejich hlasy a raději měla znovu oči zavřené, protože se tak cítila líp. Ten muž se jí zdálo se, snažil pomoct. Nechápala, proč se nemohla probrat až ta bolest odezní, ale muselo se to stát už teď. Krom pocitu zvracení, si taky uvědomovala, že se trochu třese, jednoduše byla v šoku.
"D-dobře..." Odpověděla tomu muži. Právě tohle nebyla chvíle, kdy by se cítila na jakýkoli další hovor a dotazy kdo vlastně jsou, nebo jak ji našli. Jestli ovšem přijdou na to, že je nukein, dozajista se odtud jen tak nedostane, proto tohle téma nechala raději stranou, nebyla si ani schopná vymyslet nějakou věrohodnou lež.
"Zeptal se jestli budu žít? Je to tak strašné, že můžu umřít?!" Pomyslela si, když slyšela hlas druhého z nich a prudce v ní hrklo.
"Ovšem že budu žít! Nemůžu to tady zabalit!" Proletělo jí hlavou, snažila se zhluboka dýchat a alespoň v mysli vítězit nad tou palčivou bolestí, než onen muž skončí.
Někdy prostě stačí věřit...
___________________________________________________________________________
Toriko
Tým Goku
městečko Hama -> lázně
Toriko jen pokrčila mlčky rameny na otázku, jak vlastně dokáže přimět tanečnici k tanci. Mistr přeci nikdy neprozrazoval svá tajemství, to jí nikdo neřekl?
Jakmile se majitelka lázní vzdálila, otočila se Toriko na patě k dívce, co jí měla být k ruce.
"Klíče," natáhla jejím směrem nekompromisně dlaň, aniž by ve tváři měla nějaký konkrétní výraz. Přeci jen už bylo docela pozdě a Toriko strávila většinu dne pobíháním po vesnici sem a tam. V dešti. A taky vyřezáváním. Byla přecpaná knedlíky dango a svoje povinnosti za dnešek měla splněné, což začínalo způsobovat značnou apatii. Sotva se jí tak ve dlani zaleskl klíček ke společnému pokoji, rázným krokem zamířila ze sálu zpátky do vstupní haly, kde se prohnala po schodišti jako Drákula až do patra. Na dlouhé chodbě mezi pokoji po ní zůstala jen cestička ze směsi zaschlého bahna a pilin až ke dveřím jejího pokoje.
Toriko nejprve rozsvítila tlumené osvětlení ložnice, která tvořila s koupelnou celý pokoj, a krátce se rozhlédla. Kara ani pes tam nebyli. Nebyl tam ani Goku. A ani ten malej, uvztekanej skrček.
"No jó, ninjové..." došlo Toriko při tupém civění na ustlanou postel přímo před ní, do níž vzápětí padla přesně tak, jak byla. Špinavá, smradlavá, obličejem napřed. Ani ne za dvě vteřiny se po pokoji rozneslo zachrápání tlumené dekou.
Madam Miyano, Zabiják Chiro, Goku
Země Čaje, městečko Hama
Když produkce loutky skončila a ona se vrátila zpátky do miniaturního zákulisí, kde Toriko seděla, zůstalo obecenstvo na prázdné pódium užasle zírat, dokud se na něm neukázala sama blondýnka.
„To bylo úžasné děvče! Jak jsi to u sta horkých pramenů udělala!?“ pochválila ji uznale majitelka lázní, zatímco jí společně se svou asistentkou a vrchním ve stoje zatleskali.
„V sobotu s tebou počítám jasné!? Budeš můj zlatý hřeb večera! Atsuko-chan, postarej se, aby tady- slečna umělkyně měla vše co bude potřebovat, ano? A ty už se teď běž hezky umýt a odpočinout si děvče~“ přispěchala madam Miyano k Toriko, načež se obrátila na svou asistentku, kterou okamžitě zaúkolovala dbát o její nový poklad, pohladila blondýnku po vlasech, a odešla, otírajíce si dlaň od špinavých a umaštěných vlasů nenápadně do kapesníku.
„Proč jsou ti umělci vždy tak divní?“
Tenno se mezitím postaral, aby mu Chiro nikam neutekl, až se a jestli se probere, načež ho začal křísit.
„Mchmgh...“ vyšlo z chudáka s rozmlácenou tváří cosi, co mělo být zamumláním, ale s pár chybějícími zuby a opuchlou pusou to tak moc neznělo, načež černovlásek vzhlédl a přes monokl zamžoural na postavu před sebou.
„Ghi!?“ zděsil se, když v něm rozeznal svého soka, ale hned na to nasadil vzpurný výraz a uhnul pohledem. Netušil, co se to vlastně stalo a jak se ocitl svázaný a zmlácený, ale nehodlal si jen tak pošlapat čest, ani zradit ostatní.
Razaki Oyasumi
Tým Tamaki
Chata
Jak tam tak seděl a poslouchal, začal se cítit stále nejistěji. Jednak se už proti němu vyjádřili dva lidi, Tamaki dokonce s úsměvem a jednak si nebyl jistý, že chápe všechno, co tu bylo řečeno. Bál se, že začne být na obtíž, protože nebude vědět, co má dělat.
"Kamarád se lépe oblékne a nebude k poznání od normálních lidí. Já se také obléknu a skryju své jizvy. Stejně tak jako brýle s černými nebo zrcadlovými skly mohou zakrýt mé oči. Ale jsme velká skupina," rozmluvil se o tom, co ho zrovna napadlo. Nebyl rád, že způsobuje problémy a doufal, že takhle by mohl být užitečný.
Při jeho proslovu se navíc zase trochu změnilo jeho vystupování. Teď mluvil neuvěřitelně chladně. Jako kdyby to dítě v něm umřelo a veškeré emoce s nimi. Nebylo to nějak děsivé, spíš teď někdo mohl mít pocit, že by s Razakim mohla být řeč jako s dospělým člověkem.
"Navíc mám pocit, že s vaší minulostí a s Hikarinýma ovázanýma očima tam budete nejnápadnější spíš vy dva," podíval se střídavě na oba přítomné.
Masamoto Tenno
Tým Saito
Země Čaje, městečko Hama
Nakonec bylo bezpečnostní opatření zbytečné. Ten chlapík, kterého pronásledovali, si tam hezky hověl a po tváři mu stékala krev. Vlastně, nejen po tváři.
Společnými silami ho během pár chvil dovlekli ke kameni a přivázali ho k němu ocelovým lankem. Pořádně překontroloval, jestli vše drží a pustil se do "oživování".
Neuvěřitelně ho všechno bolelo. Měl naražené části těla, o kterých vůbec netušil, že je vůbec má. Nevypadalo to, že by měl něco zlomeného, ale podrobnějším zkoumáním se hodlal zabývat, až dokončí svou práci. Teď bylo potřeba probudit toho parchanta.
Házel mu na obličej celé hrsti vody z louže a čekal, až se probudí. Měl pro něj pár otázek a musel na ně rychle znát odpověď. Klon tvořil takovou malou zálohu. Schoval se za kámen. Pokud by se náhodou pouta uvolnila, nebo měl chlápek v rukávu jinou techniku, kterou by Tenna překvapil, klon čekal na povel. Tenno vážně doufal, že k tomu nedojde, ale nehody se stávají.
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Chata
První kámen se srdce mu spadl, když nikdo nezačal vyšilovat, že je Tamaki ANBU. Tyhle děti už si určitě lecčíms prošly, a navíc se ani on neprojevoval nějak nebezpečně. Ne, že by se musel přemáhat. Během své služby Konohagakure vsázel právě na svůj bezelstný vzhled.
Svýma mírnýma očima se podíval na Hikari. „Chápu,“ kývnul. „Zatím mi ještě nemůžeš natolik věřit. Tahle informace zatím stačí.“
Obrátil se na Shiori. „Shouta vede svoji živnost na sever odtud v bývalé Zemi blesků v městě Naganohara. Je to město, kde dost kvete podsvětí, takže je tam jak ryba ve vodě. Má svůj vlastní krámek, kde se dá zastihnout poměrně často. Teda, tohle je půl roku stará zpráva, od tý doby jsem o něm neslyšel, protože nebylo jak. Má dost zákazníků, to jo, ale krk by za něj nedali. To je problém lidí, co jsou na prachy. Nemůžeš jim moc věřit, protože se vždycky může najít někdo, kdo zaplatí víc. Ale on se o sebe umí postarat sám, takže chůvy ani bodyguardy nepotřebuje. Město znám moc dobře a prachy… ty nebudou třeba. Jak už jsem řekl, mám na něj páky. A svitek mu přečíst nedám, nejsem tak úplně blbej. On nám sežene klíč, to je všechno.“
Zahleděl se na sochu a povzdychl si. „Razakiho kámoš není jedinej problém. To město je navrch hezký a malebný, ale uvnitř pěkně zkažený. Když se tam budu promenádovat s třema mladýma ninjama a dvěma hezkýma holkama k tomu, mohl by z toho být průser. Nemluvě o tom, že na Razakim je jeho zaměření vidět na sto honů.“ Musel se na chlapce usmát, aby věděl, že ho kvůli jeho vzezření nijak neodsuzuje. Pak pokračoval.
„Nějaký nápady?“
Fujiko Yarui
Les
„Měl jsi utéct!“ vyjekla fistulí dívka. Medvěd se však vrátil na všechny čtyři a Fujiko zmateně zamrkala.
Byl to samec, takže by nebránil medvíďata. Kromě toho ani nebyl čas mláďat. Mohl si tedy chránit teritorium? To by je ale dávno rozsápal.
Taichi ale uhodil hřebíček na hlavičku. Modrovláska k němu natáhla hrsti s ovocem. „Nebo máš chuť na sladké?“ zeptala se opatrně. Ona raději zvířeti nabídla. Byla by nerada, kdyby si dal je.
„Chová se dost krotce,“ konstatovala, načež přimhouřila oči. „Taichi, medvěd není pes.“
Toriko
Tým Goku
městečko Hama -> lázně
Zatímco přihlížející personál a paní Miyano sledovali s údivem pohybující se loutku, Toriko bez většího vzrušení dál seděla v tureckém sedu na dřevěné podlaze pódia a jediné, na co se soustředila, byl pohyb jejích prstů, kterými panenku ovládala.
I když v sále nehrála žádná hudba, baletka se pohybovala pravidelně a ladně, jako by měla svůj vlastní rytmus a hudbu uvnitř sebe.
Devant, arabesqua, pirueta, demi-plié, devant... Toriko ani nepotřebovala skutečnou hudbu. Pořád měla v živé paměti tklivé tóny šamisenu z jediného tanečního představení, které kdy viděla. A kterého by se bývala i účastnila, kdyby její tanec nepřipomínal poskakování žáby.
Plavovláska se nikdy příliš nesoustředila na dění okolí, ani se o něj nezajímala víc, než bylo nutné. Spoustu věcí také ihned z mysli i paměti vypustila, pokud jí nebyly k ničemu dobré nebo ji nezaujaly. A to dokázaly skutečně málokteré. Ty si však dokázala zapamatovat mimoděk jakoukoliv vlastní snahu. Stejné to bylo i s bývalou umělkyní, která se na stará kolena vrátila do rodné vesničky hledat nové talenty, jimž by mohla předat svůj um a nadále tak přiživovat zašlou slávu. Ani Toriko se nevyhla dřevěným pantoflím s vražedně klouzavými podrážkami, uplým kimonům nebo piškotům s nařasenými sukýnkami trčícími ještě víc, než její vlasy. Ale přestože Toriko tanec opravdu zaujal a ani přes veškerou ženinu snahu z ní nedostala víc, než pohyby hodné tancujícího indiána před ohništěm. Místo špiček podupávala na patách, otáčela se kolem svojí osy jako hrací káča a doskoky otřásaly celou podlahou. Pro tanec vlohy prostě neměla, což jí však nijak zvlášť netrápilo. Vypadal sice hezky, ale tolik lámání, ohýbání a nakrucování přišlo Toriko úplně zbytečné. Když ale seděla mezi ostatními na lavičce a sledovala, jak ostatní ladně a půvabně tančí za zvuku melodie, uvědomila si, že si všechny kroky pamatuje tak dobře jako oni. A že jedna část jejího těla není zase takové poleno na pohyb.
Pas de chat, rond de jambe, plié a póza. Tím pohyb dřevěné tanečnice ustal. Následovala úklona, než odkráčela stejně jako přišla. Toriko dřevěnou loutku sbalila zpátky do svého postroje, který si navlékla na záda a s heknutím se zvedla na nohy.
"Takhle stačilo?" vylezla vzápětí ze svého úkrytu do středu podia a zamžourala přes světlo na majitelku lázní.
Ari Shigeru
Tým Nekomi
raiton
Slunce letělo po obloze a i přesto připadalo Arimu jakoby ještě vůbec nic nestihl. Nechápejte to špatně, nebyl zoufalý. Ani z daleka! Ale při těchto aktivitách byl i navzdory své povaze poněkud zatrpklý. Šlo v podstatě jen o malinkou úpravu jeho již zvládnuté techniky nebo si to aspoň každou chvíli opakoval, jakoby se o tom chtěl přesvědčit.
Obvykle se ničím takovým ani trochu netrápil a nakonec nechal všechno na momentě, kdy se o to postará Botan, ale dnes měl zvláštní pocit. Buď nechtěl Botana ukázat proto, že se bál jaký to udělá dojem nebo se možná chtěl sám předvést a dokázat jim, že to zvládne taky... Že je nejlepší. "Jo! To bude ono..." Pomyslel si.
Znovu se rozhlédl kolem, zazubil se na každého, který o něj zrovna v tu chvíli zavadil pohledem a vrátil se zpět k práci.
Nejdřív nashromáždil chakru, vytvořil jakousi chabou verzi techniky, kterou mu předtím předvedl Shi a poté co ji vrhl před sebe - Jako vždy - okamžitě zmizela...
Falling
down is an
accident.
Staying
down is a
choice.
Madam Miyano, Zabiják Chiro, Goku
Země Čaje, městečko Hama
„Žádnou nemáme, ale v sobotu tu bude, tak si ji teď prostě představ,“ odvětila Toriko madam Miyano stroze s pažemi založenými na prsou a pobídla ji dlaní, aby si pospíšila a dala se do představení, načež pošeptala své asistentce, aby zařídila úklid pódia po té malé špindíře.
Když se ale Toriko usadila a vytáhla svou panenku, která se vzápětí jako živá rozešla doprostřed pódia a započala svůj taneček, spadla majitelce lázní brada.
„J-Jak to dělá!?“ opřela se o stůl před sebou, aby se mohla naklonit co nejblíž. Sice viděla cosi jako tenoučké, namodralé provázky, které se různě mihly po těle loutky, ale to ji v chápání, jak se může ten kus dřeva sám od sebe takhle hýbat, aniž by nad ním někdo stal a tahal mu za provázky, nijak nepomáhalo.
Ani její asistentka nebo číšník si nevěděli rady a jen s vyraženým dechem sledovali dívčino představení.
V horách se mezitím situace víceméně uklidnila.
Když mu mladík slíbil, že se žádná vražda nechystá, Goku mu jen mlčky prázdnou flaškou pokynul, ať si dělá, co chce, aniž by jemu nebo jeho klonu věnoval nějakou přemíru pozornosti.
Tennův klon přeskočil kamennou zeď a zůstal celý. Aby také ne, když se Chiro válel opodál s rozmláceným obličejem v bezvědomí a jak se zdálo, nějakou chvilku tak patrně zůstane.
Taichi Yarui
Kdesi v lese
„Hele já za to nemůžu jo!? Lovil sem králiky a ten šoumen se tu prostě zjevil!“ bránil se Taichi, když se na scéně objevila jeho sestra. Medvěd se ale zničehonic uklidnil a na všech čtyřech cosi zabručel a natáhl se k dvojici tlapou.
„Hm?“ zamrkal Taichi nechápavě, o co zvířeti jde, načež těkl pohledem ke králíkovi na svém rameni.
„Chceš toho ušáka? Tak to máš smůlu kámo, toho sem si ulovil já jo!? Běž si procvičit kostru a chyť si vlastního!“ založil si modrovlásek odmítavě ruce na prsou a přenesl váhu z nohy na nohu.
„Oi, Fuu-chan, ten medvěd začíná bejt vopruz. Co s nim? Nechci aby za náma šel až k vostatnim,“ koukl se založením paží v bok Taichi po své sestře otráveně a poškrábal se na zátylku.
Hikari
Tým Tamaki
Chata
Tamaki se naštěstí rozmluvil a situaci jim o něco víc přiblížil. Fakt, že budou čelit bývalému ANBU, s Hikari nijak znatelně nepohnul.
Následující dotazy Shiori byly na místě, takže je černovláska nijak nekomentovala ani žádný vlastní nepřidala. Počítala s tím, že se důkladně připraví a vše naplánují, než se za Shoutou vypraví, takže necítila potřebu se ptát na věci, které považovala za něco, co stejně bude muset zaznít, aby byl jejich plán co k čemu.
Co ji zarazilo byl až Tamakiho dotaz na ni.
Hikari sklopila hlavu a lehce zatnula pěsti. To, na co se ji ptal, bylo dost nebezpečné. Mohla mu věřit dost na to, aby mu dala odpověď? To poslední co si přála bylo, aby ty, po kterých šla, někdo varoval. Nechtěla za sebou nechávat stopy. Žádné stopy.
„Hledám dva nukeniny z Konohy...“ pravila černovláska, „nevím, jak se jmenují, ale vím, jak vypadají. Vzali mi něco, co je pro mě moc důležité, Tamaki-san. Neptejte se mě ale prosím, co to je. To vám nemůžu říct...“