Legenda o meči Kusanagi

Každá země má své legendy a bájné příběhy a ty jsou vždy obestřeny velkým tajemstvím. Japonsko má tři korunovační klenoty, jeden z nich je meč a je ho příběh je opravdu velice mystický.
Kusanagi-ne-tsurugi je mečem, který má velice důležitou roli v historii Japonska. Ve skutečnosti je nazýván Ame no murakumo no tsurugi („Meč nebeského mračna“), ale více populární a známé označení je Kusanagi no tsurugi („Meč žnoucí trávu“, nebo pravděpodobněji „meč hada“). Tento meč může být dále nazýván i jako Tsumugari no tachi. Skutečný Kusanagi, pokud existuje, je pravděpodobně meč ve stylu Doby Bronzové. Dvousečný, krátký, rovný. Velmi odlišný od dnešních katan s jedním ostřím a zakřivením.

Legenda

Kusanagi je meč, jehož příběh se stal legendou. Dle Kojiki - záznamů starověkých událostí, se bůh Susano-ó setkal s truchlící rodinou v provincii Izumo. Hlavou této rodiny byl Ashi-na-Zuchi, kterého se bůh ptal, proč naříká. Muž odpověděl, že jeho rodina byla zpustošena hrůzostrašným Yamata-no-Orochi, osmihlavým hadem z provincie Koshi. Had již snědl sedm z osmi jeho dcer a nestvůra si přišla nakonec i pro jeho poslední dceru jménem Kushinda-hime. Susano-ó pokračoval v pátrání po zvířeti a po nezdařeném střetnutí s hadem, se vrátil zpět s plánem, jak by mohl příště nestvůru porazit. Na oplátku žádal Kushinadainu ruku, pokud bude souhlasit. Dívku poté proměnil dočasně v hřeben, aby se těšil její přítomnosti i během bitvy. Poté začal popisovat svůj plán.
Kami Susano-ó nařídil připravit osm sudů saké a poté jednotlivé sudy rozmístit za ohradu s osmi branami. Za nedlouhou se netvor ukázal a spolkl návnadu. Jednotlivé hlavy hada se jali do jedné brány po jednom sudu. Na takto rozptýleného a chyceného hada snadno bůh Susano-ó zaútočil. Nejprve uťal hadovi hlavy a pokračoval k ocasům. Ve čtvrtém ocase, uvnitř hadova těla, objevil velký meč. A jelikož se hadův ocas ukrýval v černých mračnech, byl meč pojmenován Ame no murakumo no-tsurugi (meč nebeského mračna), který poté daroval své sestře, bohyni Amaterasu, aby utišil její hněv.
Legenda hovoří o meči ještě jednou a to, když byl použit synem dvanáctého císaře Keika. Syn císaře se jmenoval Yamato Takeru. Císař poslal svého syna na válečnou výpravu. A než princ Yamato odjel do války, zastavil se ve Velké svatyni v Ise, kde byla velekněžkou jeho teta Yamato Hime. Teta darovala princi k jeho ochraně v nebezpečných časech Meč nebeského mračna.
Tento dar byl k užitku, když Yamato Takeru byl vlákán na otevřených pastvinách v provincii Sagami, během lovecké výpravy, zrádným válečníkem do pasti. Nepřítel použil hořící šípy, které zapálily suchou trávu na pastvinách, aby princ jistě uhořel. Nepřátelé zabili i princova koně, jen aby mu zabránil v útěku. Zoufalý Yamato Takeru použil Meč nebeských mračen a posekal trávu okolo, aby tak zadržel oheň v dostatečné vzdálenosti od sebe. Při této činnosti také objevil, že meč vládne jistou magií, jež mu umožňuje ovládat vítr. Princ Yamato tak využil tohoto kouzla k zastavení ohně a poté obrátil plameny, jež ho měly zabít proti nepřátelům. Radostí z vítězství, přejmenoval Yamato meč na Kusanagi no tsurugi (Meč žnoucí trávu), aby připomínal jeho únik o vlásek smrti a jeho nenadálé vítězství. Posléze se Yamato Takeru oženil a dále padl v boji s netvorem, nedbajíc rady své manželky, aby si do boje vzal meč Kusanagi.
Zatímco je toto nejpopulárnější verze, jak dostal Kusanagi své jméno, výzkumníci se spíše shodují v tom, že je tento příběh falešný. Ve starověkém japonském jazyce, kusa znamená “meč“ a nagi “hada“. Tudíž, alternativní teorie je, že Kusanagi znamenal spíše „meč hada“.

Současnost meče Kusanagi

Ačkoliv je o meči zmínka v Kojiki, knize sbírek starých Japonských mýtů a legend, není příběh považován za historický dokument. První spolehlivá zmínka o meči je v Nihonshoki. Ačkoli Nihonshoki také obsahuje mytologické příběhy, které nejsou považovány za spolehlivou historii, zaznamenává některé události, které byly psány současně nebo téměř současně v době té či oné události. Tyto části knihy jsou tedy považovány za historická fakta. V příběhu v Nihonshoki byl Kusanagi odvezen z císařského paláce v roce 688 do Velké svatyně v Ise, společně se zrcadlem. Za nedlouho už pouze samotný meč putoval do svatyně Atsuta a to poté, co byl obviněn z přivolání nemoci na Císaře Temmu. Spolu s klenotem a zrcadlem, je meč jeden z tří císařských reálií Japonska. Meč reprezentuje ctnost a odvahu.
Kusanagi je pravděpodobně uchováván ve svatyni Atsuta v Nagoji do dnešních dnů, i když není dostupný pro oči veřejnosti a tak nemůže být jeho existence potvrzena. Jeden záznam o jeho existenci přeci jen existuje. Jistý shintoistický kněz ho prý v období Edo viděl na vlastní oči. Podle něj měří meč 84cm, má tvar jako calamus (rostlina z čeledi Acorus genues, vysoká trvalka z mokřin), bílé kovové barvy a skvěle udržovaný. Další záznam se zmiňuje, že tento kněz zemřel na prokletí a sílu meče, ale je to spíše příběh, jenž má zdůraznit sílu a moc, kterou meč vládne.
V nedávné době, Japonská národní vysílací stanice NHK, šla do svatyně Atsuta k pořízení nahrávky meče na kazetu. Nicméně kněží odmítli jakékoli natáčení a zveřejňování meče, ale také nepopírali jeho existenci.
Ačkoli je do dnešních dnů ve svatyni Atsuta meč uchováván, je poněkud zavádějící, zdali se jedná opravdu o legendární Kusanagi. Epos Heike Monogatari, což je epický příběh popisující válku mezi rody Minamoto a Taira pro kontrolu nad Japonskem na konci 12. století, též známém jako válka Gempei, vypráví o zničení meče a klenotu v hlubinách moře. V roce 1185 skončila námořní bitva porážkou klanu Tairů a malý císař Antoku v rukou Minamota no Yoshitsuneho. V příběhu poražených námořníků, babička císaře Pak Nii Dono vedla malého Antoku a jeho doprovod k spáchání sebevraždy tím, že se utopí ve vodách úžiny spolu se třemi císařskými reáliemi, včetně Kusanagi meče. Babička císaře si dala klenot do podpaží, posvátný meč za opasek a malého císaře do náručí a se slovy „v hlubinách oceánu je náš trest smrti“ se vrhla do rozbouřených vln. Ačkoli Minamotovi vojáci zvládli zastavit hrst sloužících a zachránili dvě reálie, meč se jim zachránit nepodařilo.
Dále příběh vypráví, jak ve velkém zármutku nad skutečností, že to, co bylo uchováno z tak dávných dob, by mělo být za této generace ztraceno, sehnali potápěče, aby po meči pátrali. Avšak přes všechny zkušenosti nedokázali meč najít. Bylo to proto, že Dračí král si jej vzal a uložil ve svém paláci na dně moře.
Ačkoli tento příběh byl vyprávěn ústně a teprve 200 let po událostech byl sepsán do knižní formy, je jeho spolehlivost jako historického dokumentu sporná.
Podle některých záznamů, desátý Císař Sujin, objednal výrobu repliky Kusanagiho. Nicméně tato informace byla údajně šířena veřejností poté, co vyšlo najevo, že byl meč ukraden. Císařův dvůr prohlašoval, že to byla replika, která byla ukradena, ale také pravděpodobné, že replika byla dělána až poté, co byl meč ukraden, aby nahradila navždy ztracený meč. Mohlo by být poznamenáno, že Císař Sujin je považován historiky za „legendárního Císaře“, a to z nedostatku dostatečných důkazů k stanovení jeho vlády k historickému období.
Další příběh vypráví, že meč byl údajně ukraden znovu v šestém století mnichem z Číny. Nicméně jeho loď prý ztroskotala na moři a mnich s mečem, který mu dal sílu doplavat k břehům v Ise, byl zotaven shintoistickými mnichy. Tento příběh je poněkud nadsazen, až řečeno fantastický, a proto je jeho historická přesnost věci sporná.
Díky odmítnutí kněží ukázat meč veřejnosti a poněkud útržkovité povaze historických důkazů, je nynější stav meče a jeho existence vůbec, velice sporná. Ale na každé legendě je cosi pravdivého, cosi mystického a jsou to smrtelníci, kteří dávají mlžný závoj do historie pravdy. Ať již meč existoval či existuje, nebo byl jen vymyšlen do příběhu, patří ke třem korunovačním klenotům Japonska, jenž jsou s ním spjati natrvalo.