Společná cesta (49 - 50)

Kakashi nechápal, jak si může dovolit něco takového říct? Znal Itachiho, ale věděl, že svým činem se nevratně upsal k pronásledování a životu psance. Proč by mu měli pomáhat? Už už chtěl něco říct, ale Tsunade ho gestem zastavila.
„Jestli můžu nebo nemůžu, tak to záleží čistě na mně.“ Moc dobře znala krvavou minulost vesnice. „Kakashi, odejdi… a žádné otázky, nic jsi tady neviděl.“ Přísným pohledem zadusila jeho námitky. Nebylo třeba, aby se někdo další dozvěděl, co neměl.
Stříbrovlasý ninja před ní sklopil pohled a vyklidil pole. Něco tu zavánělo, ale nedovolil si neuposlechnout rozkaz. Odešel do vzdálenosti, aby to vypadalo, že zmizel. Nic neslyšel, ale aspoň na Tsunade viděl. Kdyby se něco stalo, tak byl jediný, kdo jí mohl pomoci.
Plavovlasá žena přistoupila blíž. „Jak ti můžu věřit? Od Akatsuki nemůžu čekat nic dobrého. Co když máš v plánu mě zlikvidovat a tím rozvrátit stabilitu vesnice, nebo mě unést a požadovat jinchuurikiho výměnou za mě?“ Nevěřila mu ani nos mezi očima. O Hoshigakim se proslýchali nemilé zvěsti. Byl to vraždící stroj, který splní jakýkoliv úkol.
„Máš pocit, že kdybych to měl opravdu v plánu, tak bych se tu zdržoval vykecáváním? V klidu jsem tě mohl omráčit a už dávno odvléct, ale jsem tu kvůli Itachimu. Prý jsi lékařka. Měla bys pomoct, když se obětoval pro dobro tvé vesnice.“ Kisame nebyl nikdy moc dobrý v technice vyjednávání. On raději věci řešil rázně a rychle.
Tsunade přihmouřila oči, tohle se jí vůbec nelíbilo, ale rozum a lékařská etika ji povzbuzovaly k dalším otázkám. „A co se stalo? Proč jdete zrovna za mnou? Na světě je určitě hodně mediků, kteří by vám pomohli.“
„Možná ano, možná ne. Itachi má v sobě asi nějaký jed, který mu způsobuje silné bolesti. Otrávil ho Orochimaru, takže počítám s tím, že to běžný ninja nevyřeší, a sám Itachi mě poslal za tebou.“ Kisame zalitoval, že nemá plášť, ovanul ho noční chlad. Otřepal se.
„Říkáš Orochimaru…“ zamyslela se plavovláska a sklonila hlavu. Už o něm hodnou chvíli neslyšela. Že by si troufl na Itachiho, jí nešlo do hlavy. A k čemu by zrovna jemu byla Uchihova smrt?
„Kde je?“ Pokračovala nahlas v toku svých myšlenek a nepřímo tím odsouhlasila, že pomůže. Kisame jí vysvětlil, kde nechal oba parťáky, ale o Deidarovi se raději nezmiňoval. „Zaveď mě k němu.“
Společně s Hokage, následováni dvěma plíživými stíny, proklouzli kolem ochranné hlídky. Tsunade okamžitě nabyla dojmu, že vyhazuje peníze oknem, když zaměstnává takové hňupy. O necelou půlhodinku později, ve svitu měsíce, Kisame rozeznal nocoviště svých druhů. S povzdechem uchopil chrápajícího Deidaru za plášť na hrudi a pořádně s ním zatřepal.
„Mami, já už nebudu mouchám trhat křidýlka…“ zahuhňal blonďák ze spaní a nevzrušeně pokračoval v chrápání.
Modrý obr ho nechal ležet a vešel do jeskyně, kde našel jenom zmuchlaný plášť. Sebral ho a vrátil se k Tsunade, která si se zájmem prohlížela tu zvláštní blonďatou dívku.
„Není tady. Musel ho unést. Hajzl, jak se mi dostane do rukou, tak z něho udělám…“ Nečekaně musel upustit páru a praštil do stromu, až popadaly šišky ze špice.
„Takže i v Akatsuki se krade?“ řekla žena posměšně, ale ihned se zatvářila vážně. Nukenin jí po cestě podrobněji popsal Uchihův stav. Tsunade vážně naslouchala, nepřerušovala ho, dokud neskončil. Jen se ohlédla někam do tmy, kde cítila přítomnost dvou následovatelů. „Kam s ním šel?“
„Zřejmě do své laboratoře a ta je… pod hlavním sídlem v Deštné,“ dodal opatrně, protože teď to vypadlo opravdu, že ji chce unést. Deidaru roztrhne jako hada, hned jak se vzbudí, aby z toho taky něco měl. Nechá ho dělat tu nejjednodušší práci a on to zvorá.
Tsunade se to moc nepozdávalo. Na hranice se zemí Deště je to nejmíň den cesty a dobrý půlden k hlavnímu městu. Byly způsoby, jak tu vzdálenost překonat rychle, ale ona ani jeden neovládala.
„Nejraději bych tě nechala, ať ho přivedeš do Konohy, ale vhledem k jeho stavu si myslím, že Itachi tolik času nemá… Dobrá tedy, půjdu s tebou, ale vymysli, jak se tam dostaneme rychleji než pěšky.“ Otočila se k houští: „A vy dva okamžitě vylezte.“ Ozvalo se šustění a ze tmy se vynořil Kakashi a maskovaný Yamato. Divila se, že je ve službě. Musí se pak podívat, jestli není nějaký problém v administrativě. Kisame se zatím neúspěšně snažil probrat Deidaru k životu, ale vůbec to nešlo. Očima sjel oba ninji a kývl na Tsunade. „Když ho dokážeš vzbudit, tak s cestováním nebude problém.“ Tsunade se sklonila k mladíkovi a pořádně ho propleskla. S podivem zaznamenala, že bolest neměla žádný účinek, a přitom to bylo tak osvědčené probouzedlo. Očichala jeho tvář a zkoušela zjistit, s jakou látkou má tu čest. Rozešla se do lesa a nechala tam muže, kteří se měřili opovržlivými pohledy. Vrátila se po několika minutách s nějakým listím, které po promnutí v ruce začalo strašlivě smrdět. Uhnětené kuličky strčila Deidarovi do nosu a čekala. Přemýšlela. Měla by s sebou někoho vzít. Yamato není úplně zdravý a Kakashi nesmí nic vědět.
„Tenzou, ty se vrátíš do vesnice, a když se do tří dnů neobjevím, tak to nahlásíš vedení. Do té doby řekni, že jsem odjela na… ozdravný výlet. A ty, Kakashi, poletíš se mnou. Zavazuji tě ale slibem mlčenlivosti. Cokoliv se po cestě dozvíš nebo uvidíš, tak si necháš pro sebe. Je to jasné?“
Shinobi přikývli jako jeden muž.