Společná cesta (51 - 52)

Po několika útrpných hodinách cestování se začalo rozednívat. Přibližovali se k černému mračnu na obzoru. Kisame věděl, že brzy budou u cíle, snad je přivítá bezdeští. Konanino justu ho většinou objalo svou mokrou náručí, ale dnes se zřejmě smilovala nad obyvateli hlavního města a těžké mraky neuronily jedinou kapičku. Deidara prozřetelně zamířil co nejrychleji k zadní straně budovy a přistál na zemi o několik domů dál, aby nebyli nápadní. Sesedli z ptáka na zem a ten s tichým pufnutím zmizel.
„Vypadá to, že každou chvíli bude pršet. Počkejte tu. Déšť je zrádný, za žádnou cenu do něj nevstupujte.“ Pokynul směrem ke Konožanům a ti se ukryli pod střechu jednoho z přístěnků.
„My jdem,“ pobídl Kisame Deidaru k rychlejší chůzi a oba se ztratili v temných dveřích protějšího domu.
„Konečně zpátky,“ zaculil se blonďák, „kdyby je tam načapala Konan, to by byl cvrkot! A co budeme…“
„Ty nic, budeš tady,“ zastavil ho modrý nukenin v půlce kroku. „Máš možnost napravit svou reputaci. Půjdu do laboratoří sám, ty budeš hlídat. Kdyby se něco dělo, tak mi dáš vědět.“
Deidara pobouřeně pohodil mohutnou ofinou. Takže už je dobrý jen na cestování a hlídání. To to dopracoval. Sledoval, jak modrý obr zmizel v ohbí schodiště vedoucím někam dolů. Zaujal místo v hale v jednom z čalouněných křesel. Když už hlídat, tak pohodlně. V klidu natáhl nohy před sebe a prohlížel si ruce. Nejraději by se viděl v posteli. Po dlouhé době, ani si nevšiml, se nad ním někdo nahnul.
„Kde mám svý prachy?!“ uhodil na plavovlasého Kakuzu a mračil se jako sto čertů.
Deidara skoro nahlas vyjekl, musel usnout. Ono ovládat plně naloženou létající uměleckou sochu, a zvlášť po tak dlouhou dobu, je celkem vyčerpávající. „Jasně, že je dostaneš, večer ti je dám.“ Jako by to nemohlo počkat, vždyť to nebyl tak vysoký obnos, aby musel ten chamtivec šílet.
„Chci je hned. Dlužíš mi osm set dvacet pět jenů a to nejmíň dvacet jedna dní, už minule jsi mi sliboval, že mi je vrátíš.“ Z jeho hlasu čišelo nepřátelství. On si žádal jen to, co bylo po právu jeho.
Blonďák jen protočil oči a zašmátral v kapse. Jeho se nezbaví, dokud mu nedá, co chce. Začal na desku stolu odpočítávat peníze, dokud částka nebyla celá. „Spokojený?“
„Ne, za tvoje zpoždění chci úrok navíc, přidej stovku a jsme vyrovnáni.“ Se zadostiučiněním sledoval, jak mladík vytáhl další bankovku. Shrábl jeny do kapsy a beze slova opustil halu. Mohl by si jít ještě přepočítat svoje miláčky, než půjde s Hidanem na misi.
Tmavé chodby se před Kisamem vlnily, mizely a znovu se napojovaly v nekonečné spleti podzemního bludiště. Matně vzpomínal, kudy se jde do laboratoří. Byl tu jen jednou, kdysi dávno. Normální lidi dolů nechodili, jen ten plaz se svým nohsledem tu byli jako doma. Míjel jedny z mnoha stejných dveří, když zaznamenal tiché cinkání kovu. Zastavil se a chvíli poslouchal, pak vrazil dovnitř. Načapal Kabuta s rukama od krve, jak čistí chirurgické potřeby. Zatrnulo mu. Že by přišel pozdě? Doufal, že ne. „Kde je?!“ štěkl na brejlouna nepřívětivě.
Kabuto zareagoval víc než duchapřítomně. Na tváři se mu rozlil úlisný úsměv. „Už je zbytečné se namáhat.“ Opětoval nukeninovi pevný pohled.
Hoshigaki se zaškaredil a jediným pohybem Samehady šedovlasého ninju přišpendlil ke zdi, až popraskala omítka. „Zopakuji to jenom jednou - kde je?“ Zahřměl na něj z výšky.
Yakushi nečekal, že ho vyprovokuje až k takové agresivitě. Nezbývalo mu nic jiného, než odpovědět nebo si odnést nějaké zranění. „ Dveře č. 27, na konci chodby, ale mistr nechce být rušen.“ Ušklíbl se. I on sám byl vyhozen a přitom chtěl jen pomoct a něčemu se přiučit. Jakmile se oddálila hrozivá zbraň, svezl se na zem. Na pažích měl krvavé šrámy od šupin Samehady.
Kisame se rozešel rázným krokem ke zmíněným dveřím a vlítl dovnitř jako velká voda.
„Jsi rychlý, myslel jsem, že dorazíš nejdříve pozítří.“ Orochimaru se zády k němu skláněl nad operačním stolem a nerušeně pokračoval v odběru důležitých tkáňových vzorků. Přejel prsty po paži Uchihy, která se zdála pod silným světlem jako z porcelánu. Otočil se. V jeho pohledu se mísila nenávist, nadšení i opovržení.
„Vypadni od něj!“ štěkl Hoshigaki rozezleně a máchl mečem, ale místo muže strefil klubko háďat, kteří se rozutekli po zemi.
„Itachi prohrál, je můj. Nevím, co máš za problém. Pokud vím, tak žádní kamarádíčkové nejste, tak se mi nepleť do cesty!“ sykl jízlivě Orochimaru. Z temnoty za hranou oválného světla sledovaly nezvaného návštěvníka dvě zúžené žluté zornice.
Kisame držel Samehadou hadího muže v šachu. „Co ty jsi to za odporné zvíře? Itachi že prohrál? Jen zbabělec bojuje takovými prostředky.“ Pomaličku couval a rukou za zády rozepínal řemen na Itachiho zápěstí.
„Jestli nechceš dopadnout stejně, radím ti, odejdi…“ Zorničky se výhružně stáhly do sotva znatelných štěrbin.
Modrému nukeninovi bylo naprosto jasné, že Orochimaru se bez boje nevzdá. Už se chtěl na něj vrhnout, ale něco se mihlo v jeho periferním vidění. Stůl za ním byl najednou prázdný. Nemohl uvěřit tomu, že by Itachi sám od sebe vstal, ale nemeškal a hodlal mu jít na pomoc. Nestihl však udělat ani krok, když odněkud přiletěl skalpel a zabodl se před ním do podlahy.
„Drž se zpátky, tahle kořist není pro tebe,“ zarazil ho brýlatý poskok. Musí dát svému mistrovi čas. Samehada bez váhání hladově skočila po jeho krku.
„Mě nezastavíš!“