Společná cesta (47 - 48)

Ten první obrázek je snaha vyjádřit tvou větu: " Tmavovlasý muž kráčel hvozdem a zvěř prchala před jeho děsivou aurou." Příliš děsivě se to tedy netváří, ale aspoň ta zvěř snad prchá .

Počkal, až padne tma, a pohlcen nejčernějšími stíny se blížil k jeskyni. Jeho zvědové byli naprosto spolehliví. Musel se sám pro sebe ušklíbnout, když zaznamenal blonďatou kštici, která měla do spořádaného hlídání daleko. Kisameho nikde necítil, což ho trochu znepokojilo. Po chvíli naslouchání se proměnil ve velkého bílého hada a znovu si musel v duchu pochválit skvělý výběr svého osobního zvířete. Svalnaté tělo se neslyšně vinulo lesním podrostem až k úpatí jeskyně. Bezhlesně se vztyčil proti spícímu nukeninovi. Vzdálený pár centimetrů od jeho tváře strnul a výhružně zasyčel. Rád si hrál a chtěl upoutat pozornost. Deidara se stihl akorát prudce zvednout, než se skácel jako podťatý, omámený uspávadlem prsknutým do očí. Had zakmital jazykem a ladnými smyčkami se přeplazil před blonďáka. Vzbudí se nejdřív ráno a to mu bohatě postačí. V této podobě nepotřeboval příliš světla, orientoval se podle tepla.
Snadno identifikoval muže ležícího na kamenném převisu. Čeká tu jen na něj, jak rozkošné! Otřel se o jeho ruku. Pot, horkost, puls frekvence sprintera na dvacátém kilometru. Zřejmě používal nějaká jutsu a tím napomohl zákeřnému jedu rozjet své účinky ve velkém. V podstatě mu převracel tok čakry. Bolest, kterou to způsobuje, pomalu narůstá, až se stane nesnesitelnou a dotyčný zešílí. Orochimaru si neskonale užíval pocit nadvlády a plazil se vzhůru po Itachiho těle, které brzy uchvátí pro sebe. Rozeklaný jazyk se dotkl bledé líce a had se proměnil zpátky do lidské podoby.
„Šišiši, jsi můj, Uchiho,“ zaliboval si nahlas. Ty i tvůj sharingan. Tolik zatracovaný a přitom tak fascinující. Chce ho mít. Vždycky toužil ovládnout co nejvíc technik, ale tajemství kekkei genkai mu stále unikalo. Je neoddělitelně spjato s majitelem, s buňkami jeho těla a nejde ho jen tak předat, ale jemu se to teď díky Itachimu konečně povede! Zajel rukama pod chlapcovo zpocené tělo.
Ve tmě se rudě zablesklo. „Amaterasu!“ Černovlasý nukenin se okamžitě zkroutil v agónii bolesti zasahující každičkou část jeho těla. Toho slizáka zaznamenal hned u vstupu, jeho čakru by poznal kdykoli. Byla plíživá, vlezlá a nasáklá desinfekcí.
„Je vidět, že nejsi ve své kůži, Itachi,“ zachechtal se Orochimaru a velmi opatrně přikročil opět blíž. Stihl černým plamenům tak tak uhnout. Ty po chvíli zhasly, nemajíce v kaluži vody na zemi co strávit.
„Chcípni,“ procedil mladý muž mezi stisknutými zuby a silou vůle přemáhal mdloby, které si teď opravdu nemohl dovolit.
„Přišel jsem ti podat pomocnou ruku a ty na mě takhle. Přitom stačí říct a já ti pomůžu,“ navrhl podbízivě. Ticho přerušovalo jen pravidelné odkapávání vody z kamenného stropu jeskyně. Orochimaru zcela výjimečně nepovažoval mlčení za souhlas. Z kapsy vytáhl šátek a bezvládnému mladíkovi zavázal oči, aby se předchozí situace neopakovala.
„Půjdeme, než se vrátí ten modrý parybák, nikdy neměl pochopení pro experiment, moc tě hlídá, víššš?“ mluvil k Itachimu, zatímco ho táhl k východu. Nebyl žádná křehká dívenka, takže si ho venku přehodil přes rameno a nechal se pohltit tmou.

Hoshigaki oběhl blok budov a vtiskl se do tmavého výklenku. Štěstí mu přálo, z baru se vybatolily obě ženy v doprovodu prasátka. Vehementně se pozobjímaly a každá vykročila na jinou stranu ulice. Počkal, než Shizune projde okolo něj, a vydal se jako stín za alkoholem posilněnou Hokage. Pronikavá vůně saké visela ve vzduchu. Nejdříve se rozhodl odklidit ANBU, kteří Tsunade sledovali. Byli dva a zdáli se mu nezkušení, protože jednoho z nich dostal hned první ranou. Vzal na sebe jeho podobu a odklidil ho za popelnice vedle domu. Itachi jej vždy nabádal, aby zabíjel jen z nutnosti. Úder do zátylku byl spolehlivý. Během cesty využil nové podoby a zavolal druhého, nic netušícího ninju k sobě. Ten byl pohotovější a než ho zpacifikoval, tak dostal několikrát pěstí a na předloktí měl krvavý škrábanec od kunaie.
Už mu nic nestálo v cestě a zamířil rovnou za Tsunade. Počkal, než zabočí do ulice, a vykročil jí ze stínu vstříc. „Stůj, půjdeš se mnou, ženo,“ oznámil jí naprosto bez obalu. Odpovědí mu byla dobře mířená rána do břicha, až odletěl několik metrů dozadu. Než se stihl zvednout, tak na krku pocítil ledové ostří.