Verze konce

Lesk katany se setkal s jasem měsícem, černovlasý mladík stočil své hluboké oči na svého bývalého přítele. Jejich pohledy se na okamžik setkaly, ale na tváři mladého Uchihy se zjevil značně pobavený úsměv. Nejspíše si pomyslela něco ve smyslu, že ten kluk se vůbec nezjevil, ale taky se vůbec nemýlil. Možná zesílil … Možná zmoudřel. Ale tam uvnitř byl stále stejný. Jediné, co uměl, byla otázka ‚proč‘. Takovéhle osoby on však za Shinobiho nepovažoval, nebyli to pro něj soupeři, byli to jenom šašci, kteří si mysleli, že otázkami se něco vyřeší.
„Proč …“ zopakoval po něm tiše.
Blonďatý s sebou trhl, nechápal, jak nad touhle otázkou mohl vůbec přemýšlet. Sevřel ruku v pěst, v jeho podvědomí bojovalo mnoho nápadů. Na jednu stranu chtěl z toho druhého vymlátit duši, na druhou mu vysvětlit, proč to tak nejde. Neměl čas na rozmýšlenou, jeho sok mu to nedal. V rychlosti se v černých očí objevil Sharingan, katana se opět mihla ve větru.

„Ze stejného důvodu, jako tě teď zabiji.“ Odvětil klidně.
Ten jeho ledový klid. Byl to právě ten klid, který Naruta tolik štval. Nikdy neřekl nic, proč co mu vadilo, odpověď vždycky mohli hledat ve větru. Tak proč to takhle dopadlo?! Byli přece přáteli, on si to minimálně myslel. Slovo přítel, však bylo přehnané. Byl to jen momentální stav mezi dvěmi osobami,mezi dvěma odlišnými lidmi.
„Sasuke …“ hlesl nevěřícně blonďák.

„Přiveď Sasuke-kun zpátky, Naruto.“ Špitla růžovlasá.
Z jejích zelených očí se valily slzičky, perličky té nejmocnější síly lidí – pláče. Třásla se, objímala sebe sama. V tu chvíli ani ten věčně umluvený blonďáček, nevěděl, co říci. Nakonec se však jenom zazubil.

Slíbil to své lásce, nemohl couvnout. Teď už ne. Tohle byla přece jeho cesta ninji. Vždycky plnit své slova. A navíc, tohle bylo to poslední, co momentálně mohl udělat … Jak mohl udělat Sakuru šťastnou, vždyť si víc nepřál. Když už nemohla být šťastná s ním, vlastně už nemohla být nikde, protože to nestihl udělat dost brzy.

„Naruto …“ hlesla.
„Sakura-chan! Vydrž!“
Pevně sevřel její ruku, bylo po boji, avšak přítomného medica smrtelně zranily. Přežili jenom dva lidé, on a Sai. Nechtěl si připustit, že by skutečně toto zranění mohlo být tak vážné, ale žel bohu bylo. Modré oči upíral k těm jejím zeleným.
„Nemusíš … Vodit Sasuke-kun … Zpátky.“ Zašeptala ztěžka.
„Co to říkáš, Sakura-chan?!“ zamrkal zmateně.
Lehce stiskla jeho ruku v té její, ale nakonec opět tento stisk polevil. Na její tváři se objevil malí skleslí úsměv, s každou minutou ji ubývalo sil. Slábla, křachla jako květina v mrazu. Blonďáček zavrtěl prudce hlavou.
„Přivedu Sasukeho zpátky! A … A potom budeme zase všichni … Jako tým sedm! Slibuju! Sakura-chan, já ti to slibuju! Protože … Protože je to moje cesta ninji … Tak … Vydrž, Sakura-chan!“
„Naruto ...“ hlesla opět.
Její hlas byl stále tišší, modrooký jinchuuriki zamrkal. Do jeho očí se vlévaly slzy, zkousl dolní ret, ale nakonec se donutil k zazubení. K velkému úsměvu. Zakázal si plakat, protože … Protože věřil, že se opět setkají jako tým. Všichni.
„Neboj, Sakura-chan, splním svůj slib!“
„Děkuji ti … Naruto.“ Zašeptala z posledních sil.
Její oči se podivně zaleskly, ruka, jež svírala tu jeho se úplně uvolnila. Stisk polevil. Zelené oči získaly podivný nádech, nedýchala. Haruno Sakura, medic týmu 7. byla mrtvá.
„Sakura-chan!“

Dvě zbraně se střetli, kunai s katanou. Už na první pohled bylo vidět, kdo má převahu. Samozřejmě ten, kdo zvládl zabít všechny ty lidi, protože druhá osoba nebyla schopná zabít přítele. Bylo jedno z jakého důvodu, zda už ze slibu, nebo z vlastní slabosti. Nedokázal by to, což byla jeho největší slabina. Avšak Uchiha pro změnu nevyužíval své největší výhody, Mangekyou Sharinganu. Cinkot zbraní se rozléhal ozvěnou.

„Naruto-kun …“
Černovlasá členka Hyuuga klanu pomalu přistoupila k blonďatému Shinobimu. Pohled upírala do země, stejně jako všechny ostatní ji válka poznamenala, přesto si však uchovala to nejcennější, co měla. Právě ve chvíli, kdy opět otevřela ústa, se však rozezněl zvon, jež znázorňoval příchod nepřátel.
„Řekneš mi to potom, ano?!“ křikl Naruto, jakmile se rozběhl.

Po tvářích blonďatého se roztekly slzy, všichni byli mrtví. A kvůli čemu? Náhle ucítil pichlavou bolest, jež následovalo ostrou a náhlou bolest. Sasuke jej zasáhl. Prudce škubl svou zbraní, s čímž svému soku způsobil ještě větší bolest, z čímž vytrhl katanu z jeho těla. Zraněný klesl k zemi, rychle se uchopil za místo, kde byla rána. Hluboká rána … Krvácel.
„P- … Proč?! Všichni … Obětovali svůj život, abys ses mohl vrátit …“
„A měl jsem k tomu nějaký důvod?“ ušklíbl se Uchiha.
„Sasuke …“ hlesl nevěřícně.
„Ukončíme tuto dětinskou hru, Naruto.“
Opět se zableskla katana, stejně jako obvykle však neminula svůj cíl … Nikdy neminula. Protnula všechno, všechny sny ... Od prvního do posledního. Navždycky ...