NFFORPG - Okolní svět

Gin Keshiro

Jeho domněnka se v tu ránu potvrdila, byl to ninja. Jakmile si vyslechl další jeho kecy, ušklíbnul se.
"O důvod víc, rychle odtud vypadnout..."
Přiložil dlaň k zemi a použil přivolávací jutsu. Objevila se asi 20 metrová kamenná příšera podobná nějakému plazu a začala šíleně řvát, jakmile uviděla Qasewa.
"Klid sakra! Ten je můj, ty tam máš dole práci! Tak makej, už o nás prý podle tady přítelíčka ví spousta lidí. Víš, co to znamená, že máme na spěch. Tak padej makat! A ty horníky klidně sežer, je mi to jedno!"
Téměř z poloviny zlatý had ještě jednou zařval a poté zmizel v zemi. O pár minut později se z vchodu jeskyně začaly šířit výkřiky hrůzy a bolesti.
"Takže přítelíčku. Když máš tolik keců... Tak to ukončím vlastnoručně..."
Najednou zmizel a objevil se přesně před Qasewem a chytil ho pod krkem, zvedl ho do vzduchu a pěkně mu zmáčkl krček.
"Tak co? Co mi zazpíváš teďka, ty nicko?!"

Qasew Aragi

Nešlo to tak snadno jak očekával, jeho protivník už začal jednat, vypadalo to, jako by po něm něco hodil, slyšel jen, jak to švistlo větrem. Nevěděl kam míří, nebo o co se snaží, takže nashromážděnou chakru přemístil do nohou a silně se odrazil, aby vyskočil minimálně tak vysoko, jako je vysoký on, aby se kamenu vyhnul a skutečně, jeho metoda pokus/omyl vyšla a kámen prosvištěl pod ním a letěl někam do lesa.
"Ale Pane notak, můžete si dodělat svou práci, rád vám s ní pomůžu, ale pak pojďte se mnou. Je to jen nabídka z naší strany na případnou spolupráci, nic víc, navíc Kyuui ví o všem, co se kde špitne ti lidé poslali zprávu všude možně, naše organizace jednoho z poštovních sokolů zachytila a zjistila co se tu děje, proto mě tu poslala. Za pár dní je to tady plné ninjů..." pokračoval dál v klamných řečech, zatím byl rozhodnutý nepoužívat nic z jeho ninja umění, avšak byl připraven na to oprášit jeho Chemickou romanci přímo v boji...

Gin Keshiro

Jeho ruka tak tak přistála nad zemi a Gin zbystřil, jelikož se tu objevil někdo nový. Okamžitě se na patě otočil a přeměřil si ho pohledem.
Ninja, cítil jeho chakru, nebyl sice nijak extra silný, ale nějakou praxi měl. To Gin uměl poznat, nakonec povystrčil obočí a položil ruku na jílec katany.
"Je mi líto chlapče, ale já tady mám svoji práci... A když jsi z nějaké organizace, znamená to, že o mně budeš mluvit dále... Má mise zde je tajná, už tak se provalilo, že tu jsem a u dolů jsou nyní ti jejich "ninjové", ale bohužel, na to já už nehraju. Netoleruju žádné přeživší. Já mám taky svou organizaci a příkazy zní jasně..."
Utrhnul ze stěny jeskyně menší kámen a ten chvíli žmoulal v ruce.
"Sorry, není v tom nic osobního."
Hodil jej po Qasewovi takovou silou, že pokud jej tento kámen trefí, proletí mu tělem.

Qasew Aragi

Zdáli všechno sledoval, strážce dolu si jej asi zatím ani nevšiml, takže se ani nedivil tomu, že jim doly ničí jako po másle. Když v tom se náhle někdo objevil a ze strážce vyletělo hoodně krve.
"Huu, vypadá to zase na nějaké vzrůšo, od opuštění Kyuui sem ani krev pořádně neviděl" rozběhl se směrem k dolu.
"Hej pane!" zařval po útočníkovi a zastavil se.
"Líbí se mi vaše metody" řval na něho z povzdálí. I když hrál drsného, vevnitř byl dosti ustrašený nevěděl, jak bude on na jeho přítomnost reagovat, na 90 procent čekal, že po něm vystartuje, proto pomalu shromažďoval chakru, jen kdyby náhodou.
"Jsem vyslanec organizace Kyuui, vedení by se s vámi rádo setkalo" přesvědčivým tónem s ním začal konverzovat, nesměl si dovolit ani na setinku polevit v tomto pevném působení, jinak by ukázal svou slabost, svou nejistotu, stále byl ve střehu, kdyby náhodou přišlo na to, že budou bojovat. Největším problémem byla jeho rychlost, objevil se z ničeho nic a očekával, že i zničeho nic zaútočí...

Magisho, Gin Keshiro

Jakmile mladý ninja rafnul po mapě a vyskočil z okna, Magishovi pouze spadla čelist a nevěřícně koukal na to, jak vyskočil oknem.
"Hej! To nemůžeš, jestli na něj narazíš zabi..."
Teprve teď mu došlo, co ten blázen udělal a raději si zase sednul, chvíli mlčel a srovnal si vše v hlavě.
"Takový je asi často že? Ale obávám se, že vás budu muset požádat, abyste šel na místo, odkud se nám neozývají, sám. Toto je značná komplikace, avšak jste tu především kvůli našim problémům...
Doufám, že to vidíte stejně jako já."
Zadíval se na ninju.

Důl Hanashi

Bylo těsně po poledni a touto dobou byli všichni horníci zalezlí v zemi a pořádně makali. Ač se jim to nelíbilo, bylo dole pořád chladněji a i vzduch zde byl vlhčí, takže se zde lépe dýchalo.
Jejich přiřazený strážník byl ve vchodu a sem tam se zadíval okolo, ale nic zvláštního neviděl.
Jen tak si házel kamínky kolem sebe a zakusoval sbalenou svačinu.
Přesně nad vchodem se najednou objevil Gin. Věděl, že přesně pod ním je strážník, rychle vytasil katanu a zaťal ji až po jílec do země. Ozvala se dutá rána a zvuk kapaliny kropící zdi vchodu. Asi čtvrtina katany zajela strážníkovi do hlavy a okamžitě ho usmrtila. Gin vytáhl zpět katanu a tím, že prošla zeminou se i očistila.
"Tse, takhle se to dělá, pěkně samo od sebe."
Schoval katanu a seskočil do vchodu.
"No tak se do toho dáme, kousnul se do rtu a už už se chystal vyvolat svého pomocníka.

Qasew Aragi

Už už se zvedal, že tomu rádoby vůdci nafaří pár facek, ale právě díky tomu, že někdo vtrhl do místnosti ze zoufalým výrazem na tváří a s poměrně velkým problémem, trochu vychladl. Zdálo se, že onen útoční opět zaútočil. Mapa na stole ho zaujala a hlavou mu projela myšlenka, jak začít se svým plánem. Nemohl moc dlouho přemýšlet. Chňapl mapu ze stolu a pomocí chakry se odrazil od země, přičemž následně proletěl oknem ven. Doskočil opět na ulici. Strhl svojí ninja čelenku a schoval ji do kapsy. Zadíval se na mapu a hledal na ní doly.
"Důl Sayumi je na jihu, takže bude někde poblíž jihu, valím na jihozápad" mapu sruloval a schoval. Rozběhl se jihozápadním směrem pryč z této vesnice. Bylo to prosté, zbavil se Terukiho a mohl tak všem dokázat, jak je dokonalý, a že mu to zaobírání s obyčejným týmem jen škodí. Cestou si promýšlel, co bude dělat, až útočníka potká. Zavzpomínal na své předešlé zkušenosti s infiltrací. Vytáhl ninjovskou čelenku, nechtěl jí mít u sebe, mohla by mu dost uškodit, proto jí na cestě k jihozápadnímu dolu zahodil do lesa.

1 hour timeskip

Stále běžel, míjel jen lesy a stromy, pak se ale objevilo jakési světlo. Les skončil a on byl na širém prostoru. Viděl důl, konečně byl na místě.

Magisho, Poslíček

Jakmile se slova ujal mladší ninja, jeho připomínky byly sice k věci, ale nebyly tak úplně přesné. Vypadalo to, jako by přetékal sebevědomím.
Magisho se pousmál a položil spojené ruce na stůl.
"Hmm... Pak tedy, budu s vaším dovolení", podíval se na staršího, prozatím neznámého ninju a pokračoval, "budu reagovat na tvé připomínky.
Ještě jednou se tedy omlouvám za nepříliš příjemnou cestu, ale to bohužel ovlivnit nedokáži. Jediné o čem to vypovídá, je tvůj slabý žaludek a to naznačuje tvou slabou odolnost a přizpůsobivost...
Co se týče našeho bohatství... Pokud je nám známo, o naší situaci je informována pouze Konoha. Jelikož se zavázala, že nad námi bude bdít. A navíc nejsme tak úplně nechráněni. Naší ochranou je anonymita. Informace o naší ekonomice se nedostanou z našeho ostrova a navíc obchodujeme s ostatními zeměmi pod různými zástěrkami, ostatní země mají tuto zemi za malou, chodu a bezvýznamnou. Tudíž se domníváme, že onen ninja je poněkud moc dobře informován. A navíc..."
Nyní chvíli váhal, ale rozhodl se pokračovat.
"Musím se přiznat, ač nerad... Že zaměstnáváme i pár ninjů, kteří ovládají vaše ninja techniky... Moc se o tom ale nešíříme, vzbudilo by to rozruch a řeči. Všechny ostatní 4 doly jsou nyní hlídány jedním z těchto našich zaměstnaných ninjů.
A nyní se dostávám k tvému řešení. Neříkám, že je úplně špatné, ale pokud tak učiníme, budeme moci pokrýt pouze 1 důl ze 4. Pokud se rozdělíte, pokryjeme 2 ze 4 dolů. A pokud tak učiníme, co když nepřítel napadne ostatní 2 doly. To zemře několik desítek horníků jen proto, že ty budeš čekat, až za tebou nepřítel přijde? To opravdu není vhodné řešení.
Pokusím se ti poradit, pokud se neurazíš.
Říká se, nejdřív zapoj mozek, poté jazyk..."
Dokončil svůj proslov a podíval se na staršího ninju, jestli k tomu má co dodat. Ještě než se zmohl něco říci, vtrhnul dodveří poslíček a se zhrozeným obličejem se podííval na Magisha.
"Pane! Pane! Špatné zprávy, strážník z dolu Saymi se neozval v určenou hodinu. Pokoušeli jsme se je nějak zkontaktovat, ale nepodařilo se nám to. Může to znamenat že..."
Magisho vyvalil oči a vyskočil na nohy.
"Co?! Cože to?!" Vytřeštil oči a okamžitě hrábnul rudkou do šuplíku, vytáhl svitek, okamžitě jej otevřel a na stole se objevila mapa ostrova a na něm vyznačené doly. Již zpustošený důl byl označen černým bodem. Ostatní 4 byly rozmístěny na východu, jihu, západu a jihozápadu ostrova.
"Vypadá to, že si asi moc po cestě neodpočinete. Myslíte, že byste byli schopni se tam vydat?! Pokud je pravda to, co jsme se teď dozvěděli, bojím se toho nejhoršího..."

Qasew Aragi

Měl sto chutí Terukimu jeho pohlavek oplatit. Okolím se jen rozezněly jeho skřípající zuby.
"Šak tobě to jednou taky všechno spočítám" vražedně se na něj podíval, jakoby svá slova myslel smrtelně vážně a pak mlčky pokračoval dál, naposledy si potáhl z cigarety a zahodil ji na zem. Poslíček si také pořád vyrypoval, párá už mu pomalu tryskala z uší, když na něj ten bídák ukázal prstem, nejraději by mu ho zlomil. Cesta neprobíhala nijak zábavně, vyprávění toho otravy, jako vše ostatní, okázale ignoroval a neskrýval svůj absolutní nezájem. Trochu pozornosti začal věnovat tomu, jaký způsobuje ve vesnici rozruch, líbilo se mu to mít nějakou autoritu a být na chvíli obdivován. Jeho snění však přerušil vstup do nějakého baráku. Moc Sasoshiho neposlouchal, takže nevěděl, co má očekávat. Dostali se až do místnosti, kde seděl nějaký chlap. Vypadal jako vůdce, což ale Q vůbec nerespektoval.
"Byla děsná! Ještě teď se mi klimbá žaludek, nesnáším moře, arr" na jeho sladké řeči se už musel nějak ohradit, protože mu tady všechno lezlo krkem, pak se trochu uklidnil, konečně se doslechl nějaké podrobnosti, když mu to zatím nikdo jiný neřekl. Pozorně jej vyslechl, ale opět si nemohl odpustit rýpavé řeči.
"Mám pár otázek... Máte takové bohatství a nemáte žádnou vojenskou sílu? Jste normální? Myslíte si, že v dnešní době, v době válec a strastí si můžete jen tak mít hory zlata pod nohama a teď se tady divíte, že vám ho někdo ukradnul?" začal se smát. Tohle mu přišlo prostě směšné. Bavila ho naivita těchto lidí, že když si nebudou nikoho všímat, nikdo si nebude všímat jich...
"Bude to jednoduché, prostě se přestrojíme za horníky a budeme pracovat v nějakém dole do té doby než tam příjde, pak ho porazíme, vememe s sebou pár těch lesklých kamínků a půjdeme, není co řešit, když ten zloděj přežil tu debilní cestu přes moře, určitě si to tu bude chtít vycucat celé" dodal a podíval se na Terukiho.
"Ani slovo k mým řečem" špitl, přičemž ho opět projel tím stejným vražedným pohledem jako prvně.

Sasoshi, Magisho

Sasoshi si pohledem přeměřil malého nevychovaného chlapce. Jen se kousnul do rtu, aby po něm něco nevyštěknul a přijal omluvu od jeho senseie a přitakal.
"Ano ano, máme také problémy s kázní u mladých horníků... Myslí si, že jsou něco víc... Ale tak tomu zpravidla nebývá."
Poznamenal suše a zkontroloval, jestli jsou oba připraveni vyrazit, jakmile uznal, že jsou, rozešel se cestičkou skrze menší lesík a cestou k nim měl plno připomínek.
"Prosím, snažte se chovat v naší zemi nenápadně a velmi vás prosím, nepoužívejte své techniky, pokud to nebude opravdu nutné. Zdejší lidé na to opravdu nejsou zvyklí a mohli by se rychle polekat, mohli by vás dokonce obvinit z toho, co se tady v posledních dnech odehrálo, proto vás prosím, dobře zvažte, co řeknete, než tak učiníte. Zvláště ty, mladý muži!"
Otočil se na Qasewa a ukázal na něj pro jistotu prstem.
"Je to opravdu zvláštní, co se to tu stalo, nikdy jsme nic takového neprožili, tudíž nevíme, jak se máme správně zachovat, a proto jsme vás poprosili o pomoc a jsme velmi rádi, že jste tak rychle dorazili. Naše země je závislá na nerostech a drahých kovech... S takovou, to zničí naší ekonomii a my nebudeme mít jak uživit naši zemi. Navíc ani nevíme, proč jsme se stali terčem útoku..."
Posmutněle zaškubal ramínky Sasoshi a pokračoval cestou, nyní přes menší můstek a přes delší mýtinu. Na obzoru se začala asi po 30 minutách chůze rýsovat malá vesnička.
"Ah, konečně. Za chvíli tam budeme. Nyní vás předvedu k našemu hlavnímu veliteli, je to něco, jako váš Hokage? Říkám to dobře? Magosho je náš nejvýše postavený úředník a taktéž řídí celou tuto vesnici... Ach, promiňte, vesnice se jmenuje Hakassho, možná jsem vám to už řekl... Má paměť je opravdu strašná."
Poškrábal se na temeni hlavy a zahrál to smíchem.
"Magosho vás detailně seznámeni se situací a probere s vámi postup, který bychom upřednostňovali, ale jak budete tuto situaci vyšetřovat záleží asi jen na vás, bohužel vám nemůžeme skoro nijak pomoci, jelikož shinobi jsou tu velmi zřídka a i to někdy nedělá dobrotu..."
Vysvětlil Sasoshi, nyní již byli před rozlehlou vesnicí a lidé poblíž okrajů vesnice už po nich začali pokukovat.
"Prosím si toho povyku moc nevšímejte, vzbuzují je především vaše čelenky, jelikož prozrazují, že nejste zdejší a že jste pravděpodobně ninjové, tudíž budete chvíli vzbuzovat jakousi autoritu. Ale nikdo by vás neměl obtěžovat."
Vysvětloval Hasoshi, několik malých dětí se odhodlalo a následovala Qasewa a jeho senseie, asi 5 metrů za nimi a něco si o nich šuškali.
Začala se před nimi tyčit velká kruhová budova s asi 3 patry.
"A! Konečně jsme tady, tohle je hlavní budova Magoshy. Je to jeho dům, jeho pracovna a taktéž je zde i moje kancelář. Ale to není tak důležité. Nuže nyní vejdeme dovnitř, zavedu vás do 2. patra a předvedu vás před něj."
Jakmile dovysvětlil, otevřel dveře, počkal, až oba vejdou, poté za nimi zavřel, po schodech vyšli do druhého patra a hasoshi zaťukal na velké dřevěné dveře a vešel dovnitř.
Taktéž vyzval oba ninje, aby jej následovali.
V místnosti byl velký stůl, mnoho skříní, velká okna, a za stolem se v křesle rozvaloval Magosho. Byl to muž, kolem 30 let, černovlasý, krátký sestřih s malou bradkou.
Jakmile uviděl Hasoshiho zpozorněl a změřil si oba ninji pohledem. Rychle se postavil a oběma se uklonil. Hasoshi se mezitím postavil stranou, aby mohl Magosho mluvit jen k ninjům.
"Vítejte nám, milí vyslanci Konohy. Doufám ,že vesta nebyla úmorná. Vím, že některým lidem nedělá moře moc dobře na žaludek, snad to nebyl váš případ..."
Ukázal na 2 křesla před stolem a poprosil ninje, aby si sedli.
"Nuže, všichni jistě víme, jaká nemilá událost vás zde přivedla. Abych řekl pravdu, opravdu netuším, co za tímto útokem stojí. Pokud víme, snažíme si zachovat neutralitu a jediné, pomocí čeho komunikujeme s okolním světem je obchod.
Předpokládáme, že se někomu zachtělo rychle zbohatnout, či potřebují velké množství kovu. Abych vás vyvedl z omylu, tento prozatím jediný útok je poněkud zvláštní, jelikož z dolů zmizely všechny zlaté žíly, které jsme měli zmapované, veškeré jiné kovy či nerosty zůstaly zde. Proto se domníváme, že je to poněkud nezvyklé..."
Magosho se trochu zamračil a začal se škrábat na bradce.
"Nuže, při útoku zemřela většina horníků, ale jeden dorazil až do vesnice a vše nám vylíčil. Obáváme se, že by tento zlosyn mohl opět udeřit a to by pro nás ani pto naše lidi nebylo vůbec dobrou zprávou... Nuže, nyní se tedy zeptám vás.
Jak to vidíte? Máte již nějaké podezření či plán, jak toto vyřešit?"
Optal se zvídavým tónem v hlase.

Teruki Akiharu

Teruki najskôr muža pozoroval dosť skepticky, ale nakoniec sa slušne mu uklonil. "Ďakujeme za privítanie, Sasoshi-kun." Prehovoril úctivo a potom strelil pohľadom za Q-om.
Dvoma dlhými krokmi sa ocitol za chlapcom, ktorému uštedril buchanec po hlave.
"Si na misii, nie na dovolenke. Nesprávaj sa ako rozmaznané decko, ale ako shinobi." Zavrčal na chlapca a potom sa s neutrálnym výrazom v tvári otočil k ich sprievodcovi.
"Nevšímajte si to, Sasoshi-kun," nasilu sa zasmial. "Máme za sebou dlhú cestu a tuto Qasew-kun na seba len rád upozorňuje." Odmlčal sa a venoval Qasew ešte jeden zamračený pohľad.
"Každopádne, mohli by sme vyraziť, chceli by sme misiu dokončiť čo najrýchlejšie," pousmial sa na Sasoshiho.

Qasew Aragi

Ani se nestačil nadechnout a už po něm někdo něco chtěl... Nevypadal zrovna normálně, byl do všeho moc hrr, co může být tak otravně urgentní?
"Super, jeden debil za mnou, jeden přede mnou, to je fakt výhra* zašmrdlal si něco pod vousy. Obešel poslíčka a sám pokračoval někam, ani nevěděl kam.
"Máme hodně požadavků," z kapsy vytáhl cigaretu, kterou si zapálil, potáhl a popel oklepal na zem.
"Jídlo, alkohol a navíc jsme silní shinobi a potřebujeme i trochu luxusnější podmínky, máte ve vaší vesnici lázně?" znovu si cigaretu potáhl, přitom stále mířil někam do neznáma, nezajímalo ho, že ho možná Teruki ani posel nenásledují, bylo mu to prostě jedno, vše, co se neschodovalo s jeho plány nechal plavat

Hasashi, Merui, Matka Merui, Otec Merui, Gakito

Hasashi se konečně dočkal svého dne, přemluvil staršího mnicha, aby mu povolil vše vyřídit sám a pomalu vykračoval ulicemi k domovu malé Merui.
Hasashi tohle už dlouhou dobu plánoval a nemohl se dočkat, až se konečně vítězoslavně vysměje rodičům te malé holky.
Pomalu přišel ke dveřím a zaťukal. Nikdo ale nic nedělal...
V domě se schovávala celá rodina, ale z posledních sil se snažili vzdorovat a pokusili se klepání ignorovat, nikdo ze všech tří se ani neopovážil promluvit, ač Merui vůbec nevěděla, co to hrají za divnou hru...
"Vím, že jste uvnitř! Nekomplikujte to, nebo promluvím k vaší dcerunce!"
To otce vystrašilo a se zoufalým pohledem a hořkostí v obličeji se odhodlal jít ke dveřím a otevřít.
Hasashi moc dobře věděl, že tohle zabere, vždy to rád připomínal, bylo to v jeho slizké povaze.
Otec otevřel dveře a zadíval se na Hasashiho s takovou zlobou, že kdyby mohl, ubil by ho jen holýma rukama, ale nemohl.
"Už?!" Optal se zlostně.
Mnich se jen mile až jízlivě pousmál a přitakal.
"Ano ano, už je to tady, malá Merui zasvětí svůj život vesnici. Už se těšíš, naše malá mesiáško?"
Merui se jen zadívala nechápavě na něj a poté i na svou matku.
"Co je to mesiáška?" Optala se nevinně.
"To je princezna, tak jak jsem ti vysvětlovala." Usmála se na ni matka, ale hluboko za úsměvem se skrývalo zoufalství a strach.
"Ahaa... Těším, pane mnichu, těším.... Kireee, budu krásnou princeznou..."
Rozběhla se i v bílých šatičkách k mnichovi a chytla se ho za jeho zdobené oblečení. Ani se neohlédla na otce či matku, myslela si, že to bude zábava a hra.
Hasashi se jen poušklíbnul a rukou k sobě přivinul Merui.
"Ano ano, bude to nádhera, bude z tebe krásná princezna."
Chytil ji jednou rukou pod zadek a vyhodil si ji na rameno.
"Myslím, že je čas dát sbohem mamince a tatínkovi, až se vrátíš, bude z tebe princezna..."
Merui se jen rozzářila a začala šíleně mávat otci i matce, matka to však nevydržela a rozplakala se.
"To přece nem-nemůžete!" Vykoktala ze sebe v záchvatu úzkosti.
"Maminka nechce, abys byla princeznou, ta je ale ošklivá!"
Ukázal prstem na matku a Merui nechápala, proč by ji to maminka nepřála.
"Nuže, dohodu jste splnili, máte jediné štěstí. Mám to, pro co jsem přišel, takže nás omluvte, půjdeme si s Merui hrát, musíme se připravit..."
Otočil se na podpatku a pomalu začal odcházet do domu, než se ale úplně otočil ještě se ďábelsky usmál a zadíval se na zoufalé rodiče...
Poté pomalu odešel i s Merui na rameni a mířil do chrámu...
Otec na ně ještě dobrých 10 minut upřeně zíral a poté zavřel dveře, jakmile to udělal, sesunul se na zem.
Matka taktéž, její oči byly jako 2 velké potoky, řeky slz se linuly z jejich očí.
"Oni ji zabijí, víš, co to znamená! Obětují ji, pro toho jejich pitomého Boha! Proč si jim ji dával! Ty, za to můžeš ty!"
Matka se svalila na zem a začala hystericky plakat.
Otec na tom ale nebyl o nic lépe. Sám měl co dělat, aby slzy udržel a po chvíli zaťal pěst a praštil do dveří.
"Za to můžeš ty! To máme za tu svojí hamižnost! Víš, jak zněla dohoda. Co jsme měli dělat, když jsme tu přišli, nic jsme neměli, sami bychom pošli hlady..."
Matka se pokusila trochu uklidnit, ale moc se jí to nepodařilo.
"A ty jsi na to vyzrál co?! Prodal si naši nenarozenou ceru za bohatství a jméno! Mniši ti sice dali zázemí a slovo ve vesnici, ale k čemu ti to je, když nám vzali naše jediné dítě! K čemu! K čemu! Řekni mi to!!!"
Otcovi však matčin nářek příliš nepomáhal... Kousnul se do rtu a poté se postavil, jeho obličej nyní vypadal jinak, vypadal, jako by právě něco provedl.
"Sbal nám věci, schovej se v lese, čekej mě u toho stromu, kde jsme vyryli naše jména. Vyřeším to jednou pro vždy! Odejdeme z tohodle odporného místa, ale bez svojí dcery neodejdu!"
Prudce otevřel dveře a jeho pohled byl plný zuřivosti.
Matka pozvedla hlavu a zaskočeně se na něj podívala.
"Nemůžeš se postavit mnichům! Víš, že tady mají hlavní slovo, ostatní nás na jejich povel ukamenují!"
Otec jen otočil hlavu přes rameno a pousmál se.
"Proto tu nezůstaneme už ani minutu... Čekej na mě za tmy, nevím, kdy se mi naskytne vhodná příležitost, ale jedno ti přísahám. Buď přijdu s Merui, nebo vůbec!"
Zabouchnul za sebou dveře a odešel.
Matka nevěřila svým očím, nečekala, že by se v jejím muži našlo tolik odvahy, aby se pokusil Merui unést, ale vypadalo to, že to tak je. Sama neváhala ani vteřinu. Vyběhla do ložnic, na postel naházela menší kufry, naházela tam nepotřebnější oblečení, poté sbalila jídlo na dlouhou cestu, pobrala všechny peníze, které měli, cennosti a sama zmizela za domem...

Hasashi si s malou Merui pohrával na rameni, lechtal ji na kolenou a sem tam s ní i pohodil.
"Tak už se těšíš jo?" Usmíval se na ni, ale za jeho pohledem se skrývalo mnohem více než jen radost z přítomnosti Merui.
"Hai, hai, Hashi-san." Usmála se na něj, a koho to neuviděla, najednou za nimi upaloval její malý kamarád a podle jejich slov i snoubenec Gakito. Utíkal za nimi s rukama napřaženýma a křičel na ni celou cestu, co je dobíhal. Hasashi dělal, že jej neslyší a trochu přidal do kroku.
Gakito je však i tak dohnal a postavil se před Hasashiho.
"Velký mnichu, pusť si ještě Merui zahrát, budeme tady. Prosím, můžeme si hrát? Říkala, že bude princezna, prosíím. Musíme se ještě zasnoubit."
Hasashi se na něj s opovržením podíval a jen zkřivil obličej.
"Zmiz kluku!"
Gakito se na něj obořil a roztáhl ruce.
"Ne ne, pusť jí, Merui, pojď si hrát." Prosil.
Merui zakroutila hlavou a objala Hasashiho kolem krku.
"Říkám ti zmiz!" Pronesl chladným hlasem Hasashi.
Gakito byl zaskočen tím, že si Merui nechtěla hrát a toho Hasashi využil a konečně se rozešel a pokračoval dál, ale nehodlal se jen tak vzdát a rozběhl se opět za nimi. Chytl mnicha za jeho oblečení, aby ho zastavil, ale to neměl dělat.
V ten moment se Hasashi otočil a vrazil mu takovou facku až Gakito spadl na zem a do pár vteřin byla jeho tvář rudá.
"Udělej to ještě jednou a ... My si jdeme tady s princeznou hrát že?" Usmál se na Merui.
"Táhni domů, dokud můžeš!" Řekl mu chladně a opět se rozešel a tentokrát i došel do chrámu a zmizel i s Merui za dveřmi.
Gakito se rozbrečel, taková pronikavá bolest jej snad ještě nikdy nepotkala a on se s dlaní přilepenou na tváři rozběhl domů v slzách.

Jižní část země, důl Saymi

Dělníci, stráž dělníků, Gin Keshiro

Polední píšťala ohlásila velkou polední pauzu a horníci pomalu vylezli z hlubin dolu a rozlezli se po celé dolině.
"Hej, hej! Nikam nelezte, víte, co se stalo před dvěma dny! Mám za úkol vás hlídat, takže všechny budu mít na očích a běda jestli zas půjdete kouřit tu hnusnou bylinu! Jestli vás kvůli tomu něco zavalí, bude to váš problém, a kdo za vás má pořád hledat náhradu!?"
Zaječel strážník dělníků a laserovým pohledem těkal z jednoho horníka na druhého. Horníci jen protočili oči a šli dál, sice uposlechli jeho rozkazů, ale dělali, že tam není.
"Myslíte, že jsme našli tu zlatou žílu? Jsme už dost hluboko a trochu lepší plat by se mi teďka hodil, Myoki právě porodila a matka se o ni stará, neškodilo by, kdybych trochu víc přispěl..."
Brblal ve skupince horníků jeden a ostatní přikyvovali.
"To je těžko říct, víš, že už takových míst bylo, ale kdo ví, třeba nám dneska přeje štěstí..." Odvětil druhý, hned vedle něj.
Avšak, horníci nebyli sami, tuhle směšnou konverzaci už pár minut poslouchal Gin a usmíval se od ucha k uchu, když se ujistil, že ho ještě nikdo nespatřil, vyskočil vysoko do vzduchu a skočil několik desítek metrů před horníky.
"Co to? Kdo to?!" Zašilhal jeden starší horník pohledem a ukázal na Ginovu siluetu, trochu zafoukal vítr a zvířil prach ležící na zemi, takže byl jako v mlze.
"Hej?! Který ty jsi?" Křikl po něm starý horník.
Gin se jen letmo pousmál a levou dlaň položil na jílec katany.
"Já jsem vaše smrt!" Usmál se a palcem povysunul katanu z pochvy.
Ostatní horníci už jej taky zaznamenali, a jakmile opadl zvířený prachu, uviděli zjizveného muže.
"To je on! On! Ten co zabil ty horníky! Dělejte něco!"
Povyk přerostl v chaos a několik dělníků se rozprchlo, mezi nimi i ten, který se bavil o své ženě, ostatní rychle přiběhli ke strážníkovi a schovali se za něj.
Strážník nechtěl ihned ztratit autoritu a vypnul hruď.
"Přijď ještě o metr blíže a skončíš hodně špatně!"
Vyštěkl po Ginovi a vytasil z malinké pochvy u pasu několik kunaiů a shurikenů.
Gin šel v pohodě dál a jeho katana se nyní zaleskla.
Strážník neotálel ani vteřinu, prudce švihl rukama a z jeho rukou vyletělo pár shurikenů a kunaiů.
"Kage shuriken no jutsu!" Zableptal strážník a z několika vržených zbraní se objevily desítky možná i stovky shurikenů a kunaiů. Strážník se jen pousmál a ještě udělal pečeť tygra.
Všechny vržené zbraně začaly kolem sebe jiskřit, protože byly nabity elektřinou.
Gin pozvedl obočí a rychle zakročil.
"Co to? Oni umí ovládat chakru? Tady jsou taky nějací shinobi?!"
Raiton, ten projde mou schránkou, to je ale pěkný parchant...
Gen jen roztočil svou paží a začal jí točit takovou rychlostí, že pomocí rotující katany před sebou vytvořil jakýsi štít, který odrazil veškeré vržené zbraně, které letěly na něj.
Strážník jen vyvalil oči.
"Co to?! To není možné, takovou rychlost nikdo nedokáže vyvolat..."
Než to dořekl, Gin zmizel a o zlomek vteřiny stál před ním.
"Tentokrát si mě překvapil, ale já nebudu zahálet!"
Jeho katana projela strážníkovým břichem a jeho teplá krev se rozprskla na horníky, kteří stáli kousíček za ním.
Nezmohl se n víc než na ubohé "Kso a poté se svalil na zem.
"A teď jste na řadě vy pánové..."
Usmál se a několikrát rychle seknul katanou, šokovaní horníci ani nevěděli, co se děje, než na to mohli přijít, jejich těla se proměnila na krvavé cucky a ty se sesunuly k zemi.
Jakmile byl Gin hotov s dělníky, kteří neutekli, kousnul se do prstu a přivolal již známou příšeru. Ta byla ale trochu jiná, asi pětina jejího těla byla nyní zlatá.
"Makej, máš na to málo času, vycucej to a já se zatím postarám o ty ostatní zmetky."
Tvor zavřeštěl a zmizel v zemi.
Gin nasál vzduch do nozder.
"3 utekli... Mám rád když utíkají, můžu si to vychutnat... Ale katanu už si tupit nebudu... Vychutnám si je."
Ohnul se ke kusům masa, které udělal z horníků a našel kus nezakrvácené látky, otřel si katanu a poté odhodil látku pryč. Než stačila dopadnout na zem, byl Gin dávno pryč.
"Utíkejte, pokud se mu ztratíme, vyhrajeme!"
Vyštěkl ze sebe jeden ze 3 horníků, kteří nyní již byli asi půl kilometru od dolu a utíkali spolu pryč.
Gin se jen mihnul kolem a listi zašustělo.
"Co to bylo?!" Vykřikl jeden z nich. Avšak když se ostatní ohlédli, nic neviděli.
"Baka!" Ozvalo se a než stačili horníci zjistit, odkud zvuk přišel, každý schytal pěst do břicha a svalili se na zem.
Najednou se před nimi objevil Gin.
"Sorry hoši, tentokrát žádní přeživší!"
Vzal prvního z horníků pod krk a ještě párkrát ho opravdu silně udeřil do břicha, i přesto, že jej držel pod krkem, vyplivnul horník hodně krve a poté se Gin naštval a rozdrtil mu hrdlo.
Jakmile to druzí dva horníci spatřili, zděsila se jich hrůza a alespoň se snažili odplazit pryč.
"Kampak kampak hošani, sranda teprve začíná."
Chytil dalšího kolem kotníku a prudce s ním praštil o zem. Ten jen zaskuhral a už nyní byl téměř polomrtvý.
"Jen vydrž, jen vydrž, hned to bude!"
Pustil jej na zem, vyskočil pořádně do vzduchu a propletl prsty, dopadl těsně vedle něj a propletenými rukama jej udeřil tak silně, že jej zaryl do země a udělal menší kráter.
"A nejlepší nakonec..."
Zděšený horník se otočil a začal prosit o život.
"Prosím, prosím, nedělejte to, nic neřeknu, právě se mi narodilo dítě. Prosím!"
Gin se jen zasmál a zadíval se na horníka.
"To je tvoje mínus, že máš parchanta na krku."
Chytil jej taktéž pod krk a přitáhnul si jej k sobě, jen tak pro legraci mu dal silnou hlavičku, až horník téměř ztratil vědomí.
"Prossím..." Zamumlal.
Gin se ušklíbnul a pravil.
"Ale já ti nedlužím laskavost!"
Jakmile tohle řekl, pustil horníkův krk a těsně vteřinu poté jej udeřil druhou rukou tak silně, že horník odletěl a pokácel několik stromů, jakmile jeho tělo dopadlo na zem, bylo již bezvládné a bez života.
"Tak, to by bylo, ať si to uklízí kdo chce. Ten blbec by to už měl mít vycucané..."
Zabrblal si pod vous a vrátil se opět před důl. Chvíli čekal a poté se ze země vynořil jeho společník, nyní menší polovina jeho těla byla zlatá.
"Máš štěstí, minule ti to trvalo déle... Ok, zatím zmiz, jdeme si pro další..."
Jeho společník s velkým oblakem dýmu zmizel a Gin se rozešel směrem na východ.
"2 z krku, 3 zbývají..."

Sasoshi

Seděl na mole a koukal na moče.
"Kde jsou? Měli by tu už půl hodiny být... Ach jo, ti zas budou řvát, jako bych za to mohl já..."
Brblal si pod nos a najednou spatřil na obzoru loď.
"AAA, konečně!" Vyskočil na nohy a běžel pro dalekohled, ujistit se, že tohle je opravdu loď, na kterou čeká.
Nemohl se dočkat, loď připlouvala snad půl dne. Konečně připlula k molu a viděl, že z lodě vystoupily 2 osoby, na kterých spatřil čelenky se znakem Konohy, počkal, až se trochu oklepou z cesty a poté před ně vesele nakráčel.
"Vítám vás, mocní shinobi z Konohy, mé jméno je Sasoshi, a byl jsem vám udělen, jako váš doprovod do vesnice Hakassho. Jakmile tam dorazíme, předvedu vás k pověřeným orgánům a ti vás obeznámí se situaci, kvůli které jste zde přijeli. Nuže? Můžeme ihned vyrazit?"
Optal se škrobeným hlasem.

Qasew Aragi Přesun z Konohy do Země Vln

Schválně se loudal, aby nemusel s Terukim vést nějaké trapné konverzace. Nakonec se přeci jen chvíli o něčem bavili, ale to vyplnilo asi jednu šestnáctinu z jejich cesty. Mířili do nějaké Země vln, o které ani v Kyuui neslyšel, a to si myslel že byl všude. Zanedlouho dorazili do přístavu, kde jej čekalo nemilé překvapení v podobě lodě. I když byl jeho element voda, z moře měl jaksi strach. Trochu nejistě nasedl na loď a ještě víc nejistěli se po ní pohyboval, raději se uchoulil do malé kajuty, kde odpočíval. Za ty 2 dny cesty s Terukim nepromluvil ani slůvku. Vytáhl z batohu svou velkou krabici, ve které se skrývala mobilní chemická laboratoř, obsahem podobná laboratořím normálním. Připravoval tam některé ze svých zbraní. Přeci jen, mohl nastat boj a on musel být připraven...

2 dny timeskip

Konečně dorazili do Země vln, zprávu mu předal kdo jiný než Teruki. Z lodi zmizel jako pára nad hrncem, byl rád, že konečně stojí na pevné zemi, otázkou zůstávalo, jestli bude tato země tak pevná, jak vypadá, nebo jim tu něco pořádně podrazí nohy...

Teruki Akiharu
Celú cestu až k prístavu kráčal mlčky. Len občas sa otočil, či ho jeho spoločník nasleduje, či sa náhodou niekde nestratil, hoci na tejto ceste by sa stratil možno len blbec.
Teruki sa nevedel ubrániť pocitu, že vziať na misiu práve Q bolo riskantné. Ale... Nemal, koho iného. Zvyšní dvaja neboli ešte na takúto misiu pripravení. Teruki sa ešte raz pozrel ponad plece na Q a potom už radšej sledoval cestu pred sebou.
"Ideme do Zeme vĺn," prehovoril Teruki, čím prerušil ticho, ktoré medzi nimi panovalo celé hodiny. "Je to ostrov, takže najskôr sa musíme dostať do prístavu."
Slnko už pomaly zapadalo za horizont, keď sa dostali k prístavu. Teruki sa rozhliadol naokolo a nakoniec bez slova zamieril ku skupinke námorníkov, s ktorými sa chvíľu dohadoval, až nakoniec jeden z nich prikývol.
"Qasew-kun, máme odvoz," zamával na chlapca, aby získal jeho pozornosť a potom len pohodil hlavou k jednej z lodí.
Keď sa nalodili, Teruki sa pohodlne usadil a vytiahol svitok, ktorý mu doniesol posol. Zamračil sa, keďže sa tam nič konkrétne o misii nedozvedel, ale zrejme to bolo niečo vážne, keďže museli odísť tak narýchlo.
Zaklonil hlavu a zadíval sa na nebo plné hviezd. Čaká ich dlhá plavba, mal by si oddýchnuť. Pohľadom zablúdil ku Qasewovi a nakrčil čelo. Sú na lodi, nemôže odtiaľto ujsť.
"Mal by si si pospať, cesta chvíľu potrvá," povedal a uškrnul sa pri slove chvíľu.

Teruki neochotne potvoril oči, keď mu priamo do nich zasvietilo ostré slnko. Posadil sa a rozhliadol sa naokolo. Nepamätal si, kedy zaspal, ale musel spať poriadne dlho, lebo slnko bolo už vysoko na oblohe. Ihneď skontroloval, či Qasew je stále tam.
Teruki si to zamieril ku kapitánovi. Cesta bola nudná a tak sa rozhodol, že si ju skráti aspoň bezcieľnym rozhovorom s mužom, ktorého už možno nikdy nestretne. Ale človek nikdy nevie, či sa mu občas nezíde pomoc práve kapitána lode, hoci menšej a pravdepodobne aj bezvýznamnej.
Zvyšok cesty strávil pohrúžený do rozhovoru o všetkom a o ničom, občas pohľadom skontroloval Qasew, občas sa zahľadel niekam do diaľky, či už neuvidí pevninu.
Ku konci dňa sa naozaj pevnina na obzore objavila a Teruki bol viac než rád.
Keď sa vylodili, Teruki sa rozhliadol naokolo. "Vitaj v Zemi vĺn, Q-kun."

Dělníci, Gin Keshiro

Severní část země, důl Yanshi

Již z dálky šlo slyšet z hlubokého dolu kutání a narážení krumpáčů do tvrdých skalisek.
"Hoj, hoj, hoj! Jedem chlapi, do konce šichty máme ještě 3 hodiny. Jeden, jedem! Pořádně, zabrat!"
Ozvalo se opět jen kutání zmožených horníků a po chvíli se z šachty jen ozvalo ticho.
"Máme pauzu, tobě se to řve, když máš pauzu už hodinu!"
Ozval se hrdelný smích a poté opět ticho.
"Hele! Drž hubu, necítím skoro ruce a jsem tu už skoro 40 let, takže si zasloužím nějaký ten respekt! Abych vás tam nezasypal!"
"Jojo, kecy kecy.. Hele my jdeme nahoru, chcem trochu čistší vzduch..."
Chvíli se nic nedělo a šly slyšet jen kroky a jejich ozvěna. Asi 10 horníků vylezlo z šachty a i se svým "velitelem" vyšli ven z šachty na hřejivé Slunce.
"Stejně to tu nesnáším, kdyby to tu chtěl někdo zbourat, vůbec bych se nezlobil..."
"Idiote! Copak nevíš, jak důležité tohle je? Víš, že na tomhle stojí celá naše ekonomika, takže si moc nestěžuj, jsme sice slabý ostrov, ale penězi nemůžeme mrhat a nechat to tu bůh ví komu, by byl hřích!"
"Pořád jen kecáš blá blá bla a houby děláš!"
Na úpatí velké doliny se objevila podivná zjizvená postava a chvíli tenhle jejich rozhovor poslouchala.
Nemohla se ubránit smíchu. Nakonec po pár minutách skočila přímo do středu doliny, kousíček od posedávajících horníků.
Jeden si jej okamžitě všiml a ukázal na něj prstem.
"Hej?! Co tu chcete? Tady mají vstup povolen jen horníci a to vy asi nejste!"
Gin jen přikývl a ukázal mu palec.
"Docela ti to pálí, horníčku. Ale vaše hádky jsou mi celkem ukradené, jsem tu pro to, co se snažíte vykutat už tak dlouho. Jsem tu pro vaše zlato... Takže, buď jděte z cesty, nebo tu chcípněte, je mi to šumák. Já mám jasné rozkazy..."
Velitel čety se rozčílil a začal hrozit menší lopatku, kterou měl každý dělník u pasu.
"Tak bacha! Je nás tu 11 na 1, tak si moc neotvírej hubu, ty xichte zjizvená!"
Gin mu ukázal prostředníček a pomalu se rozešel k nim. Velitel to nevydržel a mrsknul po něm vší silou lopatku. Ta se roztočila a vrazila hrotem přímo do Ginova čela. Na malou chvíli se zastavil, lopatka se však odrazila jako od kamene a odletěla stranou.
"Tak tohle si p****l horníčku... Za to tě rozmáznu jak štěnici!"
Ostatní dělníci jen zírali s otevřenými ústy, tahle lopatka sice nebyla žádná zbraň, ale aby se od někoho odrazila, když byla hozena...
Jejich údiv ale Gina nezajímal. Natáhnul pravou ruku a najednou, byl pryč! O setinku vteřiny později, se objevil na místě, kde stál velitel s rukou stejně napřaženou. Rozběhl se tak rychle a takovou silou udeřil svým vypracovaným ramenem do velitelova těla, že si díky tomu ještě v letu zlomil vaz a jeho bezvládné tělo napálilo do skály takovou rychlostí, že se rozprsklo.
Gin se jen zadíval na ostatní horníky a v jeho očích bylo vidět pobavení. Asi 3 horníci se rozutekli a začali řvát jako malé děti. Ostatní se postavili před důl a nechtěli jej pustit dovnitř... Udělali jakousi stěnu, ale couvali zpět, měli z něj opravdový strach.
"Tse... Kdybyste měli takový rozum, jako vaši kamarádíčci, takhle mi jen zašpiníte katanu..."
Máchnul rychle rukou a najednou, aniž by vytáhnul katanu, držel se u pasu za jílec katany.
Dělníci ztuhli a za pár vteřin se všichni rozpadli na 2 zkrvavené kusy. Ginova rychlost a síla byla nehorázná.
"Tse, špíno. Teď abych si čistil ostří..."
Kousnul se do rtu a poté ke krvi přiložil palec.
"Kuchioyse no jutsu!"
Najednou jej pohltil obrovský oblak dýmu a ozval se nelidský jekot. Prach se usadil a vedle Gina se objevil podivný tvor
"Makej, vycucej to do dna a pak padáme k dalšímu dolu, nemíním tady zůstat týden!"
Podivný kamenný had přikývnul a začal se drát do hlubin dolu. Gin si mezitím sedl na nejbližší kámen, vytáhnul katanu a kus hadru z kapsy.
"Špína jedna zatracená, člověk je varuje a stejně neuhnou... Dobře vám tak." Jen tak pro radost plivnul na jejich zkrvavené ostatky. Vyleštil si katanu, očistil ji od krve a poté se díval na nebe. Chodil sem a tam, pak zase tam a zpět. Takhle tu nic nedělal asi 3 hodiny. Poté se ze země vynořilo monstrum, které vyvolal. Jeho hlava a část těla nyní byla zlatá.
"No konečně, jsi to cucal až z jádra země nebo co?! Víš, že máme spěchat... Tak mě napadá, že jsem ty 3 asi neměl nechat utéct... Půjdou to nahlásit... Sakra, zas komplikace.
No nic, ty zmizni, já tě zavolám na dalším stanovišti, šéf nebude rád, když budeme vzbuzovat moc pozornosti... Padej!"
Had ještě jednou odporně zařval a poté zmizel v oblaku dýmu. Gin se ještě podíval na zbídačený důl a pobaveně se zasmál.
"1 z krku, 4 zbývají" zabrblal si pod nos a poté zmizel v divokém porostu okolí.

Přeživší dělník, Magisho, Zekkai

Vesnice Hakassho

Do utichlých večerních ulic se vpotácel zbídačený dělník, už 2 dny nic nejedl a nepil. Spěchal celou cestu zpět do vesnice, aby nahlásil, co se v dole stalo.
Musel se přidržovat budov i menších plotů, aby se vůbec dostal, tam kam chtěl a nespadl na zem.
Všimlo si ho pár obyvatel a rozhodli se mu pomoct. Pomohli mu na nohy, chytli jej za ramena a podepřeli jej svými rameny.
Pomalým tempem se však dostali až k velitelství pro těžbu a tam se dostali do kanceláře Magisha a Zekkaie.
Posadili zbídačeného dělníka do křesla a řekli, jak jej našli a co cestou brblal.
Zekkai se doslova zděsil a vykázal všechny ostatní ven z kanceláře.
"Co se tam stalo?!"
Dělník jen cosi breptal, a když mu Zettai pořádně naslouchal, rozuměl mu jenom V-v-vo-du.
Skočil pro malý hrneček a dal mu napít, dělník se k hrnku přisál, jako pijavice ke krvavé ráně vypil asi 5 hrnků vody, poté se pořádně vydýchal a pokusil se promluvit.
"Na-napadl důl. On ch-chtě-chtěl zlato..."
Zettai málem vyskočil na strop.
"Kdo, co chce s našim zlatem?! Kdo to byl, co chtěl? Jak vypadal!"
Horník jen těžce polknul a snažil se vše vybavit.
"On.. Byl zvláštní, neublížila mu lopatka, hodil ji po něm velitel a jen se odrazila... A byl strašně rychlý, zabil ho mrknutím okna a 7 mužů popravil během vteřiny a pak přivolal takovou hadí stvůru..."
Zettai jen vyvalil oči.
"Shinobi... Co ten tady chce! Sakra. Magishooooooo!"
Zařval přes celou kancelář a do kanceláře vletěl poslíček.
"Přines mi orla, musíme poslat zprávu Konoze, naše vesnice je okupována nějakými shinobi, no to teda ani nápad. Ať se s ním špiní oni, my tady jen pracujeme!"
Magisho během 10 minut přinesl orla, Zettai během té doby vše sepsal, upevnil zprávu orlovi na nohu a vypustil jej z okna.
"Musíme prozatím varovat všechny horníky..."

Nirioko, Hasashi, Otec Merui

Vesnice Mayoboshi

Bylo chladné dopoledne. Hasashi ale nedbal na chlad, který mu vlézal pod kimono a spěchal do jednoho z domů ve vesnici. Bylo na čase, Bohové dali své znamení...
Pospíchal do jednoho z více zdobenějších domů, zaklepal a poté vešel.
"Nirioko-san? Nirioko-san?! Kdepak jste? Je na čase, musím se připravit. Času není mnoho..."
Chvíli se rozhostilo ticho, ale to přehlušily kroky osoby, která pomalu šla po schodišti. Během chvíle se v místnosti objevil mladý mnich oděný do fialové barvy.
"Vítám vás, Hasashi-sama. Jak jste zajisté taktéž zaznamenal, je na čase. Musíme si promluvit s otcem..."
Hasashi se na něj jen zadíval a poté zuřivě přikyvoval.
"Máte pravdu, máte pravdu. Je to tak, musí o tom vědět. Je to pocta, stanou se z nich představení celé vesnice. Ano tak to bude."
Mladý mnich se jen pousmál a poupravil si brýle.
"Ano, přesně tak, nyní s ním ale musíme promluvit."
Oba mniši tedy vyšli z domu a pomalu, brodící se sněhovou pokrývkou šli k domu, který byl téměř uprostřed malinké vesničky. Vypadalo to, že nikdo není doma, ale jakmile k domu přiblížili, doslova odnikud se vynořil postarší muž.
"Aa, vás hledáme." Vykřikl Hasashi.
Muž se pousmál a pomalu přišel k oběma mnichům.
"Co si přeje? Není zrovna běžné, aby vás hledali dva nejsvětější z vesnice. Stalo se něco?" Ptal se nervózně.
Mladý mnich se jen pousmál a zakroutil hlavou.
"Ba naopak, je čas velké radosti a oslav. Bohové nám dali znamení, je čas na rituál. Určitě víte, co to znamená. Malá Merui musí splnit svou povinnost vůči vesnici a oddat se Bohům." Usmíval se.
Ve starším muži něco explodovalo. Byl to šok, jako by vám řekli, že váš nejbližší zemřel. Jeho ústa se samovolně otevřela a celým tělem projela vlna mravenčení.
"Co...cože? Říkali jste, že to je jen formalita, že se to nikdy nestane! Nemůžete ji jen tak vzít!"
Hasashi se trochu zamračil a pohrozil prstem.
"Tak pozor! Úmluva byla úmluva a z té už se vykroutit nemůžete. Slíbili jste své prvorozené dítě, a tak to taky musí být! Chtěli jsme se s vámi setkat, ještě než začneme s přípravami na rituál, ono vyzdobit celou vesnici dá trochu zabrat..."
Postarší muž jen bezduše zíral před sebe a zdálo se mu, že se mu rozskočí hlava. Jen nepřítomně pokýval hlavou a pomalu šel zpět do domu. Tohle byla ta nejhorší zpráva v celém jeho životě.
Oba mniši se mu ještě poklonili a s lehkým úsměvem na rtech se vydali do svého chrámu. Přípravy mohly začít...

Otec Merui, Matka Merui

Zlomený muž vešel do dveří a pomalu zavřel. Jeho pohled mluvil za vše... Jeho život tímto skončil. Pomalu povolil kolena a sesunul se na zem. Jeho výraz byl tak prázdný a bezduchý. Jen ležel na zemi a z očí mu stékaly slzy.
Otevřely se dveře a vynořila se jeho žena. Chvíli jí trvalo, než zjistila, že někdo přišel, vykoukla zpoza dveří a uviděla zoufalého muže. Sama vytřeštila oči a rozběhal se za ním. I když to byla geisha a měla by se pohybovat malými krůčky a pomalu, rozběhla se, každý její krok měřil přes půl metru. Tak spěchala za svým mužem. Padla na kolena a pohladila ho po tváři, chytla jej za ramena a položila si jeho hlavu na klín.
"Co se stalo? Muži?! Proč pláčeš? Co se stalo tak strašného, že jsi v takovém stavu? Mluv!"
Sama propadala zoufalství, jelikož svého muže v životě neviděla tak zoufalého.
Její muž nějakou dobu vůbec nereagoval, jen zíral do prázdna a z očí se linuly slzy. Za pár minut ale přišel k sobě, chytil ženu za ruce a políbil je.
"Stalo se to... Přišli si pro ni..." Zavzlykal a opět propukl v plášť.
Žena jen vytřeštila oči a zatajil se jí dech. Popravdě by nejraději sama přestala dýchat... Oči se ji začaly lesknout a objevily se první slzy. Objali se a nechtěli se pustit jeden druhého, to, čeho se tak obávali se opravdu stalo.
"Sna... snažil ses... je zastavit?!" Vyštěkla žena.
Muž přitakal a jeho obličej byl zkroucen nevýslovným smutkem.
"Nic proti nim nezmůžeme... Slíbili jsme to... Navíc nás mohou vyhostit, pokud to udělají, přijdeme o vše i my!"
Žena polkla knedlík v krku a přes velké sebezapření mu dala za pravdu.
Zůstali takhle dobrou půl hodinu. Za tu dobu jim zarudly oči. Pomalu se s tím začali smiřovat a rozhodli se rozloučit se s jejich malou princeznou... Šli si ji tedy vyzvednou na zahradu, kde si hrála se svým malým kamarádem.

Gakito, Merui, Matka Merui

Dvě malé děti si hrály na dřevěné verandě a házeli si s míčem.
"Merui-chan... Až budeme velcí, vezmu si tě a budeme mít vlastní míčový dům, všechno tam bude z míčů i židličky. Hahaa. A budeš se muset vyspat v míčové posteli." Rozesmály se obě děti a malý Gakito jemně hodil míč Merui. Ta jej chytila a její líčka zčervenala.
"Gakito-kuun! Nech toho. Víš, že se to neříká. Přináší to smůlu. A já si tě nevezmu, vezmu si krásného mnicha. Blee." Vyplázla na Gakita jazyk a poté po něm hodila míčem.
Gakito si jen založil ruce a tak tak mu uhnul.
"Tak to si s tebou už nemám proč hrát, najdu si někoho jiného, s kým budu mít svůj míčový dům. Ale ty by ses tam vyjímala, s tou svojí kulatou hlavou." Urazil se a provokativně urazil i Merui.
"Tyy! Ty jeden, to se řekne, řeknu to mamince a už tu nepřijdeš. Haa! A máš to."
Gakito se pomalu zvedl a naznačoval, že odchází. S nosíkem pořádně nahoru.
"Já už tady ani být nechci. Pche!" Otočil pohled někam jinam.
Merui jen pootevřela pusinku a taky se zvedla.
"Ne, já si dělala legraci. Kam jdeš? A co ten balon, hoď mi ho zpátky! Honem!" Začala panikařit a vztekat se. Na to Gakito čekal a jeho obličej se rozzářil velikým úsměvem.
"Hahaa. Merui mě miluje, budeme manželéé!" Začal si prozpěvovat.
Merui ho zpražila pohledem, roztáhla ručičky a rozběhla se na Gakita.
"Aaa ty jeden malý žabáku slizký, uškrtím tě!"
Skočila po něm a začali se prát. Byla to jen dětská pranice a oba se u toho nasmáli až až. Avšak dlouho to netrvalo.
Dveře na verandu se otevřely a objevila se matka.
"Merui, zlatíčko."
Její hlas se trošičku klepal.
"Je čas jít, musíme se připravit, půjdeš na výlet."
Merui zpozorněla, pustila Gakitovy ruce a vyskočila na nožky.
"Výlet?! Jaký výlet, může jít Gakito se mnou? Kam půjdeme? A bude to tam pěkné?"
Bombardovala matku stovkami otázek. Ta jen zakroutila hlavou.
"Nene, tam půjdeš jenom ty, je to cesta princezen. Tam se z tebe stane opravdová princezna. Pak si zase budeš moct hrát s Gakitem až se vrátíš."
Usmála se na ni a těžce polkla.
"Gakito? Myslíš, že bys už mohl jít domů? Nebo tě mám doprovodit, ať tě rodiče nehledají." Usmála se na něj.
"Ne ne, já odejdu sám, vím přeci, kde bydlím. Jsem už velký kluk."
Uklidnil Meruinu maminku a pomalu se zvedl a šel k brance zahrady.
"Ahoooj Merui, tak až budeš princezna." Mával na ni zběsile a šel domů.
Matka si vzala dceru do náruče a obě zmizely v domě.

Nirioko, Hasashi

Oba mniši dorazili do svého chrámu. Starší z mnichů okamžitě šel do vyšších pater chrámu, musel obstarat posvěcené předměty, obleky a na mladším mnichovi bylo obstarat výzdobu a podobné věci. Mladý mnich se tedy vydal do sklepa a začal vytahovat krabice se střapcemi, pestrobarevnými lampiony a různými ozdobami. Ač vypadal velmi hubeně, dokázal vzít několik krabic najednou. Začal je nosit před chrám, pěkně je povynášel všechny jednu po druhé ven a jakmile byl hotov, zazvonil na velký zvon, který se nacházel v klášteře. To bylo znamení pro vesničany, kteří se začali scházet před klášterem a rozebírat si tyto krabice. Jejich úkolem bylo vyzdobit ulice, světla prostě celou vesnici. Mniši na tomhle neměli sebemenší zásluhu, starali se především o duchovní stránku rituálu a to bylo to hlavní.
Mladý mnich si zkontroloval, že se vše rozebralo a poté se odebral do svých komnat. S podezřelým úsměvem (podobným Orochimaru) se zavřel do svého pokoje a poupravil si brýle.
"Všechno jde prozatím podle plánu... Pán bude potěšen.. Heheheee..."
Zasmál se tichým, ale chladným hlasem.