NFFORPG - Kirigakure no Sato

Yui Endo
Tým G
Ztracený ostrov
Yui na dívku zírala a hlava jí pomalu klesala ke straně. „Chápeš, co tím myslí-nyan?“ promluvila k Tsuki.
Ta vylezla už chvilku koukala z dívčina výstřihu a vydýchávala se po děsivém pádu. „Nyevím,“ zavrtěla hlavičkou. „Možnyá, že… když mu tu helmyu sundáme, porazíme ho-nyan?“ upřelo kotě své oči k dívce.
„Slyší nyás vůbec?“ zamrkala zelenovláska.

Renjiro Kaiba
Tým G
Neznámý ostrov
Ten chlap začínal znít jako úplný cvok. Nejprve mluvil sám o sobě a své slávě, a teď najednou o někom, nebo něčem, jiném, čemu měli všichni lidé sloužit?
„Musíme ho za každou cenu porazit!“ zamračil se bělovlásek, a sklouzl pohledem k Kenshinovi, kterého jedna ze soch dost surově vrátila zpátky do obklíčení, ve kterém se nacházeli. Evidentně to nebyli tak generičtí válečníci, jak se zdálo.
„Udělám cestu, taichou!“ řekl Kenshinovi a vyrazil proti soše, co stála mezi nimi a Inarim.
Když se vyhnul jejímu výpadu, přiložil jí obě dlaně na hruď a dodal jí tolik kinetické energie, že ji tím vystřelil přímo proti Inarimu.
„Běžte!“ křikl na Kenshina a sám se připravil čelit dalším dvoum suchám, co na něho zaútočily, aby umožnil muži dostat se z obklíčení a postavit se jeho bratru. Sám se k němu hodlal připojit hned, co z těch soch nadělá padrť, a nebo je hodí do chřtánu sochy, aby se nemohly znovu zregenerovat.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Tako Jahiro
Tým Yoshitsune
Kdesi v Kiri
"Tako," odpověděl, načež otočil pohled jinam a protočil je v sloup. V tuto chvíli byla Ena druhou nejotravnější osobou na světě. První byla samosebou Ryo. Proč ho jen prostě nenechali být?

"Kusó, nechal jsem tam to saké," postěžoval si, když Ryo domluvila, jako kdyby se ho ten proslov moc netýkal a trochu se zakolébal, jak hledal rovnováhu, kterou mu točící se svět sebral.
"Ryokai," (rozkaz) mávl rukou k Ryo, aby věděla, že na její výzvu nezapoměl, ale než se ji rozhodl chopit, začal tančit kuřákův čardáš. Plácáním po místech, kde se nacházely kapsy, jen aby posléze vytáhl krabičku v měkkém papíru. Na dlaň si z ní vyklepal cigaretu, tu zasunul do úst, načež se dal do zapalování. Takův zapalovač byl evidentně ve stejném stavu, jako jeho majitel, protože to chtělo třikrát škrtnout, aby se vůbec objevil plamen. Zhluboka si potáhl a pokračoval.
"Já jsem Jahiro Tako. Působil jsem v mnoha týmech a na mnoha postech. Především jsem ale byl lékař a šermíř." odmávl to, jako by to byla dávná minulost o které není potřeba mluvit. Jako kdyby chtěl otestovat jejich trpělivost, než začal mluvit dále, potáhl si a vyfoukl obláček modrého dýmu, "no a teď dělám na stavbě. Je to užitečná práce, kde nikomu nepřekážím a kde nikdo nepřekáží mě… teda až do teď. Někomu jsem asi moc chyběl," dodal se sarkastickým uchechtnutím a pohodil rukou k Eně, čímž ji vyzval, aby převzala štafetu.

Yuri Gateba
Tím D
Paseka

Tréning na ostrie noža

deň 5.

Mia strach, ktorý som odprezentoval ja, nebrala vážne, no nemohol som sa jej čudovať. Bolo to naozaj nerealistické, ale niekto taký strach určite má, takže to od nej bolo diskriminujúce. Väčšmi ma ale iritovala Ieyasuova ignorácia verného kolegu, ktorý umieral od hladu.
Pché, veď nech počká, ak by si od neho jedlo pýtala Satsuki, určite by jej ho dal, zamračil som sa naňho, ale nahlas som nič nehovoril, pretože som mal svoju hrdosť. Sensei potom pomocou Kuchiyose no jutsu zvolala nejaké zviera.
Yare yare! To bude znova ten veľký dikobraz?! Akože sa volal? Poručík? Alebo nejaký iný vojenský titul? premýšľal som s pocitom nebezpečenstva. Bol to dikobraz, ale nie ten, ktorý predtým. Tento bol krajší, hlavne jeho ostne vyzerali dobre. Mia ho predstavila náročným menom, ktoré som si nezapamätal, na rozdiel od zakukleného tímového partnera. Ten nevyzeral byť novým zvieraťom ani zmienke o genjutsu nijak vystrašený, to mohlo byť ale tou maskou.
Ehm... Teší ma," odkašlal som si a povedal o dosť menej formálne než Ieyasu a takisto som vynechal meno, ktoré som zabudol.

Ieyasu Kitabatake
Tým D
paseka

Zvíře, které se před ním zjevilo, když kouř vyvolaný technikou opadl, nebyl zezačátku schopný rozpoznat. Až po delším prohlédnutí ho zařadil k zástupcům stejného druhu, který s Miou spolupracoval.
Jeho vzhled považoval za přinejmenším neobvyklý – nemohl však říct, že by se mu dikobraz po vzhledové stránce nelíbil. Ostny barvy tmavého kovu působily vskutku elegantně a na úrovni.
To, co na něm medikovi nesedělo, byla jeho specializace. Uvědomil si totiž, že proti genjutsu mu bude jeho maska – ať už sebelépe utěsněná – nejspíše úplně k ničemu. Ten fakt ho lehce znervózňoval, nedával to však na sobě znát.
„Utoakupion-san,“ pravil formálním tónem, zkresleným přes filtr masky, a pozdravil malého dikobraza mírným, veskrze uctivým pokývnutím hlavy.

Tým G: Ztracený ostrov

"Nééé!" vykřikl Kenshin a vyburcoval zbývající síly a vrhnul se vpřed, aby překonal hradbu z golemů. Muž se ladně vyhl drtivé pěsti jednoho z golemů, vyskočil a odrazem od golema vyskočil proti svému bratrovi. Svého cíle však nikdy nedosáhl, protože se mu kolem levého kotníku sevřela kamenná pěsta. Golem jediným mávnutím vrátil Kenshina zpět do kruhu a praštil s ním o zem nevybíravou silou. Meč při tomto nárazu vypadl muži z rukou a zůstal ležet na zemi.
"Zaplatím? Já?! Ne… to se nestane. To vy za to zaplatíte." skoro zakřičel, "Vy a celá vaše rasa," odfrkl si, jako kdyby sám nebyl člověk," "měli jste tu opovážlivost svrhnout boha! Ale boha se nejde tak snadno zbavit! Stanou se z vás otroci a budete sloužit jemu!" prohlásil polohlasem, jako kdyby částečně mluvil k sám sobě. Změny jeho nálad byli tak impulsivní, že je nebylo možné předvídat.
Inari došel k rukavici a sebral ji ze země. Zatím si ji však nenasadil.

Když Yui dala dívce ruku na ústa, zjistila, že se její ruka nedokáže jejích úst ani dotknout, jako kdyby tam byla nějaká neviditelná bariéra, která zabraňovala tomu, aby mohla vydat jakýkoliv zvuk.
Když dívky dopadly zpět na podlahu sálu, začalo děvče horečně gestikulovat a pokoušelo si strhnout neviditelnou bariéru. Nakonec však upřela prosebný pohled na Yui.
V odpověď na její otázku, kývla směrem k Inarimu a ukázala si na spánel. Poté naznačila, jako kdyby si něco sundavala z hlavy a ukázala dva vztyčené prsty. Na jeden takto vztyčený prst si poklepala a ukázala na svou hlavu. Poté poklepala na druhý vztyčený prst a znovu naznačila, jak si něco sundavá z hlavy a ukázala na onu věc. Nakonec opět upřela prosebný pohled na Yui.

Ryo Yoshitsune
Tým Yoshitsune
Samekiba > Cvičiště
Ryo pokračovala dál a pozorně poslouchala jejich rozhovor a v hlavě si dávala dohromady jejich psychologické profily. Teprve na cvičišti mezi stromy se zastavila a otočila k nim. Dlouze potáhla z dýmky a vyfoukla voňavý kouř.
„Takže si dáme malej lamač ledů, co vy na to? Pak zhodnotím vaši první zkoušku, která proběhla v Samekibě. Moje jméno je Yoshitsune Ryo a jsem vaše nová velitelka. Nemám ráda odmlouvání a vítám vynalézavou a bystrou mysl,“ pronesla a pokynula k nim dýmkou. „Teď vy. Představte se.“

Trénink na ostří nože

-Den pátý
Mia Sashikizu
"Hmm zajímavější, než jsem čekala." Ohodnotila jejich odpovědi Mia, mezitím co si namotávala pramen stříbřitých vlasů na prst levé ruky. Satsuki s Ieyasuem se k její otázce postavili až překvapivě racionálně, Kaiju vypadal duchem nepřítomný, že si říkala, jestli ji vůbec slyšel a u Yuriho si jako obvykle nebyla jistá, jestli si z ní střílí, nebo to myslí vážně. "Zdibořící obři se slabým krkem vážně Yuri? To máš z nějaké třetiřadé mangy? Pff taková pitomost, to se nikdy prodávat nebude." Zakafrala Mia.
Ještě jednou si každého změřila pohledem, než znova promluvila. "Důvod proč jsem se vás na to ptala je, že strach je jeden z nejniternějších pocitů našeho nitra. No a jelikož se teď zaměříme na sílu vašeho ducha, je dobré si uvědomit čeho se vlastně každý z vás bojí." Rychle mrkla na Yuriho. "Nebo čeho ne." Rychlým pohybem obnažila prvních pár palců svojí šavle a rozřízla si o ni bříško palce. "Svolávací jutsu: Utoakupion pán blyštivé temnoty!" Jakmile se oblak kouře rozplynul, na kládě vedle Mii se objevil dikobraz o velikosti mohutného psa. Většina jeho těla přes tmavou kůži, úzké drápy, silně pigmentované sliznice pysků až po oči připomínající dva kusy vyhlazeného antracitu byla černá. Nejvýraznější na něm byly ale jeho dlouhé ostny. Každý z nich vypadal jako vykovaný z nějaké tmavé slitiny chromu a podmanivě se v paprscích světla lesknul a vysílal jeho odrazy na všechny strany. "Mia-Hime." Zašišlal překvapivě melodicky dikobraz. "Utoakupion-Oji." Odpověděla Mia a lehce sklonila hlavu. "Těší mě, že jsi přijal mé pozvání, tvé ostny jsou jako vždy dechberoucí." Dikobraz se taktéž uklonil a jeho oči se energicky zaleskly. "Vždyšky rád pomůšu tobě i tvým vlašům, které jšou radoští pro oko, Ale Mio... Šo to vidím. Všdyť jšou šelé zašmodrchané a bez lesku. Měla byš o ně lépe pešovat ts ts ts." Kriticky zhodnotil stříbrnou hřívu a nespokojeně zamlaskal. "Víš není zrovna jednoduché udržet styl, když vězíš na divokém ostrově míle od pořádné sprchy a šampónu." Načepířila se dotčeně Mia a mimoděk si vytáhla z vlasů větvičku. "Každopádně ráda bych využila tvé umění pro trénink mých studentů." Pokračovala už vyrovnanějším tónem a otočila se na její čtyřlístek. "Pulci tohle je Utoakupion dikobrazí specialista na iluze a slabosti duše. Vzhledem k tomu, že já iluze nepoužívám, bude on nyní vaším trenérem. No a pomocí jeho technik odhalíme to nejstrašnější, co se ve vás skrývá, takže jste všichni připraveni na cestu do temnot vašeho nitra?"

Mitsuo Yuki
Tým C
Domov -> Severní cvičiště

Mitsuo měl z hostince namířeno zpět domů, kam také za nějakých dvacet minut došel. „Jsem doma!” Zařval, aby ho bylo slyšet i na druhé straně domu, ale odpovědi se nedočkal. Nikdo nejspíš nebyl doma, což Mitsua ani tak moc netrápilo, protože by dělal to samé, i kdyby u něj doma někdo byl.
Lehl si na postel a začal přemýšlet o tom, co dnes Ren řekl a jestli si to třeba Mitsuo nepobral špatně nebo zda by mu měl dát druhou šanci. Normálně Mitsuo o takových věcech nepřemýšlel, ale tentokrát to bylo jiné. Měl takový pocit, že je na Renovi něco speciálního a že oni dva by si měli rozumět. Nevěděl, proč si to myslel, ale nemohl se té myšlenky zbavit.
Po chvíli přemýšlení nad tím vším a stále nedospění k žádnému názoru si začal číst knihu. Když uviděl, že by měl vyrazit, aby na cvičiště dorazil včas, tak odložil knihu, oblékl se a vyrazil na cvičiště, kde už na něj čekal sensei.
„Tak jsem tu.” Řekl Mitsuo při příchodu na cvičiště a rozhlédl se po cvičišti, jelikož tam ještě nikdy nebyl.

Ena Okeda
Tým Yoshitsune
Kirigakure no Sato

Tako z výstupu Ryo nevypadal o nic víc odvařený, než byla Ena. Na druhou stranu by se ale dalo říct, že do pomyslného ohně přiložil úplně stejně, jako právě Ryo. Ena stále nevěděla, co si o svém novém kolegovi myslet a tak se jen mlčky soustředila na cestu. K jejímu překvapení však ustálené ticho zničehonic přerušil černovláskův hlas. Jeho hlas byl tichý a dodával jeho omluvě značnou váhu, skoro jako by se opravdu styděl za to, v jakém stavu ho Ena viděla. Přesto ale dívka mlčky pokračovala v cestě. Až po chvilce, kdy už se zdálo, že Takův projev byl jen pouhým výkřikem do prázdna se na něj mladá kunoichi konečně otočila.
“Omluva není nutná. Nevím, co špatného se ti stalo a ani neočekávám, že by se ti chtělo o tom mluvit.” Její hlas byl tichý, ale zároveň ne tolik, aby měla Ryo problém jí slyšet. Její tón byl přitom chladný, ale přesto z něj sršilo cosi vlídného.
“Nemyslím si, že jsi tak špatný, jak si o sobě myslíš.” Její pohled se přitom opět ocitl v zádech Ryo, která stále kráčela vpředu. Povšimla si černovláskova tichého kroku, ale pro jistotu se to rozhodla zatím nekomentovat. Koneckonců, mohlo to být pouze tím, že Tako nenosil žádné boty.
“Ena... Minochodem.” Špitla dívka tiše nakonec, než se opět odmlčela.

Tako Jahiro
Tým Yoshitsune
Kirigakure no sato
Tako zůstal stát jako opařený, když ho Ryo prostě předešla, jako kdyby počítala, že jí bude následovat. V tom se nemýlila. Ať na tom byl Tako jakkoliv špatně, byl stále shinobi Kirigakure no sato, a jako takový měl hluboko v srdci zabudován respekt k rozkazům.
"Hmm... ," povzdechl si a ruce přitom rozhodil do stran ve známém gestu vyjadřující, "a mám snad na výběr?".
Chvilku pozoroval její vzdalující se záda, dokud po jeho boku nestanula Ena, které evidentně celý výstup vzal chuť a společně s ní následoval svou novou velitelku.
"Gomen, že musíš chytit zrovna mě," omluvil se dívce polohlasem a zastrčil si ruce hluboko do kapes. Dokázal si představit, její zklamání, když se ukázalo, že její nový týmový kolega je taková troska. Znal ten pocit z vlastní zkušenosti. Tako prošel už mnoha týmy a ve všech se našel někdo, kdo byl ostudou jejich řemesla.
Čeho si mohla Ena všimnout bylo, že Takův pohyb nevydal jediný zvuk. Chodil naprosto neslišně. Jestli to byl nějaký speciální trénink, nebo to bylo prostě tím, že nenosil boty, to už se nedalo odhadnout.

Ena Okeda
Samekiba

Konfrontaci mezi Takem a Ryo sledovala bez většího zaujetí v kteroukoliv stranu. Nemohla si ale pomoct, aby jí nebylo Taka aspoň trochu líto. Co strašného se mu asi tak mohlo stát, aby se z něj stala taková troska? V tu samou chvíli ale vstal Tako od stolu a po svém proslovu se rozešel pryč a spolu s ním i Ryo, která černovláska rovnou předběhla. Než se tedy Ena nadála, seděla u stolu sama. Bylo očividné, že Ryo chtěla, aby ji oba následovali, ale jestli se jim dvěma chtělo bylo něco jiného. Její pohled se přitom automaticky přesunul na černovláska, jako by čekala, jaká bude jeho reakce. Nakonec se po chvilce ale přeci jen sama od sebe zvedla.
"Čert to vem." Povzdechla si a následovala zelenovlásku ven.

Ryo Yoshitsune
Tým Yoshitsune
Samekiba
Než vůbec dořekl slovo odepsaný, ozval se ženin rázný hlas. „Kitabatake Ieyasu nedosahuje tvých kvalit, i když vypadáš jako naprostej zoufalec, Tako,“ oznámila mu a ukázala na něj dýmkou. „Tohle není žádost. Je to rozkaz. Vy dva jste teď moji podřízení,“ zvedla se konečně od stolu, na který cvrnkla několik ryou. Mince zazvonily a Ryo mladíka předešla. „Oba jdete se mnou,“ dodala a vydala se pryč. Věděla, že ji budou následovat.

Tako Jahiro
Stavební dělník a opilec
Samekiba
Tako vyjmul poslední ze střepů, který vězel pod kůží a zacelil si rány. Jeho ruka byla na půl cesty k míse z vodou, když k němu dolehla ta slova.
Tako ztuhl, rysy ve tváři mu ztvrdly a v očích se mu rozhořel plamen hněvu. Prudce otočil hlavu k Ryo a vypadalo to, že vybuchne, jenomže cestou se jeho oči střetli se zrdcádkem a jako kdyby někdo zmáčkl tlačítko na papiňáku. Hněv zmizel stejně náhle, jak se objevil a chlapec si vyměnil s Ryo dlouhý pohled. Pohled trval dostatečně dlouho na to, aby atmosféra nepříjemně zhoustla. První prolomil ticho Tako.
"Pokud sháníte schopného medika," prohodil tónem člověka, který ztratil vůli dál bojovat, "oslovte Kitebatakeho Ieyasa. Je to mladík se skvělým potenciálem a specializuje se na jedy. V tom si úžasně sednete," prohlásil a vstal od stolu. Konec jeho věty vyzněl jako nebezpečná narážka.
"Já sem odepsanej," dodal suše a vydal se ke dveřím. Jako kdyby čekal, že se ho bude Ryo pokoušet zastavit slovy, ukázal velice neslušné gesto rukou, aniž by se otočil a vyšel z podniku po schodech ven.

Ena Okeda
Samekiba

Když se černovlásek natočil tak, aby se jejich pohledy střetnuly a začal hovořit, její výraz v tváři na chvíli zamrznul. Před jejíma očima se objevil Gorův obličej a její ruka se automaticky sevřela v pěst. Jakmile však zaznělo jméno Ryo, všechno jí to docvaklo a její pěst se opět rozevřela. Tihle dva se znali a ona tady ze sebe dělala hlupáka úplně zbytečně. Na její tváři se opět objevil chladný výraz a ona zvažovala, jestli chce mít s jednotkami oininů ještě vůbec něco společného. Tssk, zasyčela, zatímco vedla černovláska k boxu. Jsem tu snad jen někomu pro smích?
Když stanuli před boxem, dívka propíchla Ryo pohledem, jako by očekávala nějaké vysvětlení. Její pozornost však mezitím upoutal černovlásek, který si ladnými pohyby ošetřoval svoji poraněnou hlavu, jako by to nic nebylo. Kdyby při tom nevypadal tak, jak vypadal, možná by to bylo i obdivuhodné.

Ryo Yoshitsune
Tým Yoshitsune
Samekiba
Ryo se opírala loktem o stůl a její oči se upíraly ke dvojici. Seděla dostatečně blízko, aby rozhovor slyšela a momentálně měla chuť se prostě zvednou, opustit hostinec a zažádat si o někoho, kdo je pro práci oinina vhodnější. Potáhla z dýmky a vyfoukla kouř. Byli k ní přiřazeni z určitého důvodu. Ai by přeci nevybírala někoho úplně marného.
Když se oba usadili, žena si povzdychla a vytáhla kosmetické zrcátko, které nastavila tak, aby na sebe mladík viděl.
„Z hrdýho doktora naprostým zoufalcem. Kdy ses naposled podíval do zrcadla? Pochybuju, že s tebou v tomhle stavu Mika vydrží, Tako,“ pronesla.
Eně zatím nic neřekla. Hodnocení jejích vyjednávacích schopností chtěla udělat jinde.

Yui Endo
Tým G
Neznámý ostrov
Yui vytřeštila oči a rychle se přichytila chakrou chodidly k zemi. Vítr byl ale šíleně silný a sebral ji i s dívkou. Pohlédla za sebe a polilo ji horko. Ten chlap je hodil do chřtánu sopky!
„Hyáááá!“ zaječela, jak padala, jenže najednou se jejich pád zastavil. Dívka si okamžitě vzpomněla na pečeť, kterou na ni její kamarád umístil, a plácla dívce ruku na ústa, aby neječela, když byly obě vymrštěny vzhůru.
Yui dopadla mimo dohled ostatních, jenže jak držela i dívku, ztratila rovnováhu a kecla si na zadek. Konečně dívku pustila a oddychla si. „Jsi v porádku-nyan?“ zajímala se. „O co tady jde-nyan?“
Tsuki zelenovlásce mezitím vylezla z výstřihu. Místo očí měla spirály, a jakmile o kousek poodešla, poblinkala se.

Jirou Kitabatake
Tým C
hostinec Samekiba –> nemocnice Kirigakure no Sato –> severní cvičiště

Dvojici geninů zanechal v Samekibě a sám se rychlým krokem odporoučel do kirigakurské nemocnice. Pracoval tam už pěknou řádku let, proto ho nepřekvapilo, když se návaly pacientů musel prodírat jako hustým porostem v džungli. Na rozdíl od většiny lidí měl však jednu výhodu – bílý plášť v kombinaci s visačkou zaručoval při spěšné chůzi téměř zaručenou imunitu vůči strkancům a nevrlým poznámkám kolemjdoucích, poněvadž v nich evokoval pocit, že lékař někam spěchá a je tak v jejich nejlepším zájmu umožnit mu co možná nejsnadnější průchod.
V rekordním čase se „probil“ až ke své kanceláři a ze stolu doslova shrábnul do tašky několik lejster, čekajících na vyplnění. Neměl čas vyplňovat je zde; práce musela počkat na volnou chvíli na tréninku nebo na doma.

Za dvě hodiny už šedovlasý muž netrpělivě přešlapoval v dřevem obložené konstrukci severního doja. V ruce svíral jeden z papírů a každou chvíli nenápadně pokukoval kolem, jestli neuvidí některého ze svých studentů.

Tako Jahiro
Stavební dělník a opilec
Samekiba
"Blbost," odbyl dívku surově a otočil se k jí čelem. Jeho pohled se přitom přejel od boxu, kde seděla osamělá Yoshitsune Ryo, zpět k Eně.
"Před chvilkou jsi seděla támhle v boxu a nevypadalo to, že by tě tam něco trápilo," ušklíbl se a jeho výraz dával jasně najevo, co si myslí o lhaní, jako takovém.
"Ryo ti nařídila, abys mě přivedla, co?" odfrkl si a ptočil se zpět k baru, jen aby si vzal mísu s čistou vodou a lahev saké s kalíškem, které tam barman mezitím donesl.
"fajn," vyplivl to slovo, jako by souhlasil s něčím, co se mu nelíbí, protočil oči a nechal se odvést k boxu. K němu se posadil, aniž by se na Ryo jedinkrát podíval, položil na stůl saké s mísou a dal se do vybírání střepů z hlavy. K tomu použil obou rukou. Pravou, kterou nechal s otevřenou dlaní kousek nad hlavou, obalio zelenou světélkující chakrou a levou rukou obratně vybíral střepy, které po kednom házel do mísy s vodou. Čas od času se bolestně zašklebil, když musel pro střep sáhnout pod kůži. V takovém okamžiku spojil dva prsty na pravé ruce a dopomohl si chakrovým skalpelem. Na to, že byl opilý a na svou práci vůbec neviděl, pracoval efektivně a bez chyby.

Ena Okeda
Samekiba

"Doktor Han? Nechat si to vzít?" Opakovala dívka slova zmateně, jako by nechápala jejich význam. To se mu ty střepy dostaly až do mozku? Pomyslela si a tiše si odfrkla. Její snaha vyřešit situaci rychle a pokud možno nenápadně úplně nevycházela, ale možná pořád byla naděje. Z mladíkových slov totiž usoudila, že nejspíše dříve vypomáhal v nemocnici. Představu, že by někdo takový někdy mohl být doktor v hlavě totiž raději rovnou zavrhla. V jejích očích se objevil náznak smutku.
"Moje sestra, ona... něco s ní je. Šli jsme zrovna domů, když v tom se jí zamotala hlava a ona upadla v bezvědomí. Mám o ni strach. Dokázala jsem jí probudit, ale myslím, že si něco udělala." Její hlas se lehce chvěl.
"Prosím. Já... Koupím vám sklenku saké." Její pohled se svěsil k podlaze. Nebylo jí příjemné černovláskovi lhát, ale bylo jí jasné, že jinak by s ní rozhodně nikam nešel.

Renjiro Kaiba
Tým G
Neznámý ostrov
Inari se Renjirovou otázkou nenechal rozhodit, ale zároveň ji ani nepřešel, což bylo žádané.
Nad jeho odpovědí se bělovlásek jen zamračil.
„Pak se postaráme, aby skončili v povolanějších rukách!“ zaujal bojový postoj, když se kolem něho s Kenshinem semkl kruh z kamených válečníků.
A v tu samou chvíli se zjevila na scéně i Yui, která popadla dívku a s ní v náruči se odrazila pryč, během čehož stihla po muži ještě zaútočit.
„Naisu, Yui-chan!“ zazubil se Renjiro.
Muž v masce ale zareagoval nečekaně pohotově a zelenovlásčin útok i s oběma dívkami smetl větrnou technikou přes okraj chřtánu vulkánu.
Během té chvíle se Renjira nejprve chopila hrůza, než naskočil instinkt, který ale bělovláske okamžitě cíleně potlačil a místo toho zděšeně vykřikl.
„YUIIII!“ zařval za zelenovláskou a dal si záležet, aby to znělo dostatečně zoufale a i se tak tvářil.
„Co ste to udělal!? Za to zaplatíte!“ propálil se zatnutými zuby Inariho nenávistným pohledem a pozvedl zatnuté pěsti, zářící modrou září chakry.
Ty ale nezářily proto, že by se Renjiro chystal skutečně zaútočit. Zářily proto, že právě používal svou techniku, Toki Fuujin. S její pomocí a s pomocí pečeti, co předtím umístil na břicho Yui, dívčin pád zastavil hned jak zmizela Inarimu z dohledu, a vymrštil ji znovu do vzduchu, pryč od magmatu pod ní.
Jejich skutečný útok toho falešného boha teprve čekal!

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Tako Jahiro
Opilec a stavební dělník
Samekiba
Tako na Baru prohodil pár slov s barmanem. Podle všeho se znali ti dva zjali, ale Takovo aktuální vzezření najednou působilo i na něj. Barman, jako kdyby si neustále držel odstup.
"Nekecej a dones mi to," zvýšil hlas a posunul k barmanovi peníze. Chvilku na sebe upíraly pohledy, dokud se barman nerozhodl jít nachvilku dozadu.
Tako na baru osaměl a jeho pohled zklouzl na volnou barovou stoličku napravo. Najednou se cítil tak osaměle, že musel zatnout ruce v pěst, aby překonal nutkání křičet. Pokaždé, kdy pomyslel na Bunchana, viděl před sebou mrtvá těla. Proto vzal těžkou práci, kde každý den dřel do úmoru a poté, pokud nebyla na blízku Mikayo, šel pít. Pití mu pomáhalo nemyslet.
"Co?" vyhrkl zaskočeně, když k němu někdo promluvil z takové blízky. Na malý okamžik se mu v očích oběvila naděje, když pohlédl tím směrem, ale ta se vytratila prakticky ihned, co uviděl plavovlasou dívku.
"Tohle už nedělám. Pokud chceš zkontrolovat, nebo si to nechat vzít, zajdi si do nemocnice za doktorem Hanem," odpověděl jí na dotaz, který se domníval, že přednese a otočil se zpět k baru. A to Tako předpokládal, že už si to mezi sebou řekli. Konec jeho činosti v nemocnici znamenal, že nemohl už pomáhat držet veřejné domy v čistotě.

Ena Okeda
Samekiba

Schválně, huh? Podivila se dívka a krapet naklonila hlavu, aby jí kouř vycházející z úst zelenovlásky minul. I tak si však nemohla nevšimnout příjemného aroma vanilky a skočice. Přípomínalo jí vůni domova před tím, než se její život sesypal jako domeček z karet. Na chvíli se dokázala uvolnit, než se opět vzpamatovala a na její tváři se objevil chladný výraz.
Když ji zelenovláska požádala, aby přivedla jednoho z pobudů sedících u baru, mírně pozvedla obočí. Na první pohled se jednalo o obyčejného pobudu, který se snaží proplouvat životem za pomocí alkoholu, na který si dle špinavých monterek vydělává nějakou špatně placenou dělnickou prací. Bylo jí však jasné, že to nebude jen tak. Zelenovláska ji očividně chtěla testovat a tak se Ena rozhodla hrát její hru. Alespoň prozatím.
"Jak si přejete." Pronesla tichým tónem a pomalu se zvedla ze židle. Rozhodla se neptat na žádné další otázky. Moc dobře věděla, že to právo ztratila ve chvíli, kdy se rozhodla jít touto cestou.
Lehkým krokem došla až k baru a mladíka přejela pohledem. Jeho vlasy byly slepené krví a obsahovaly zbytky střepů. Dívka si ladným pohybem srovnala své modrobílé kimono. Na její tváři se objevil hravý úsměv. Moc dobře věděla, že svou vizáží do takové putyky vůbec nezapadá a tak se rozhodla jednat bez zbytečného zdržování.
"Oji-san, můžu poprosit o minutu vašeho času?" Usmála se nevinně a opřela se o stoličku vedle mladíka. Její do růžova zbarvené oči obalené zelenohnědými stíny na něj něžně zamrkaly.

Ryo Yoshitsune
Tým Yoshitsune
Samekiba
I když na ni dívka promluvila, žena ještě jednou dlouze potáhla z dýmky a pomalu vydechla kouř. Voněl vanilkou a skořicí. „Takže Ena-chan,“ oznámila hlubokým hlasem a teprve pak k ní obrátila tvář. Blonďatá kunoichi se zvláštně přitažlivými rysy se chovala jako každý nově přijatý oinin. Nikdo se neubránil tomu pohledu po hostinci. Ani ona ne. „Myslíš výběr místa? To je schválně, zlatíčko,“ odvětila. Očima cukla ke vchodu a povytáhla jedno ze svých pěkně upravených obočí. Nově příchozího opilce poznala. Byl to její druhý student. Stav, ve kterém právě byl, považovala za ubohý.
„Eno-chan, zlatíčko,“ vrátila pohled znovu k dívce. „Vidíš támhle toho pobudu, co teď přišel? Buď tak hodná a dojdi pro něj.“

Satsuki Min, tým D

Sensei se konečně uráčila objevit, jen aby je vzala někam jinam. Sat si cestou prohlížela okolí a dávala pozor, kam šlape. Ostrovu věřila čím dál tím méně, spíše věřila v to, že ostrov má pro ně další nevítaná překvapení.
Zhluboka si povzdechla. Bylo to tu, chvilka filosofie. Pánové se rychle ujali slova. Vyslechla jejich nápady a nestačila se divit. U Yuriho by se vsadila čeho se bojí, ale neměla zrovna rýpavou, a tak jeho strach z ničeho přešla pořádným protočením očí v sloup. Aspoň že Ieyasu řekl rozumnou věc, škoda jen, že nepřišla po Yurim.
"Strach se různě mění. Jako dítě se spíše bojíte zlodějů, strašidel pod postelí a tmy, ale čím jste starší, tím tyhle strachy mizí a nahrazují je jiné. Mezi nejhorší strach bych řadila samotu, pod tím se může vybavit velká škála. Mezi nejpřirozenější je to strach z pavouků a hadů. Už jen kvůli tomu, jak se pohybují a na jejich počtu nepočtu nohou," dohovořila svoji myšlenku pomalu jak z učebnice. Nehodlala tady říkat, čeho se bojí ona, či nebojí v případě Yuriho. Nebylo to ani součástí otázky, avšak měla neblahý pocit, že své strachy zažijou, znovu. Poprvé to bylo díky jistému zakuklenci, který hodlal experimentovat. K zakuklenci zaloudil její pohled. Mohla snad Mia se domluvit s ním ohledně té látky? nebo si ji prostě vzala bez povšimnutí? Ze Sat vyšlo zamyšlené a podezíravé hmmm.

Ren Nagayama
tým C
Hostinec Samekiba

Počúval čo sensei hovoril a nejako si nemohol pomôcť, musel sa pousmial keď mu sensei hovoril niečo čoho si sám bol veľmi dobre vedomý. "Ja som ale netvrdil že ja sám si myslím že nemám právo žiť, to tvrdil už od toho dňa moj otec" povedal a pozrel na rukoväť svojej katany. "Je vidieť ako ľahko iný ľudia sú schopný súdiť človeka iba preto čo povedal a správa sa" postavil sa na nohy a pozrel na senseia. "Som zvyknutý že si o mne ľudia myslia iba to najhoršie" po prvýkrát po dlhšom čase sa skutočne úprimne usmial. "Vyhovuje my to tak" vytiahol prívesky a pohladil ich. "Iba skutočne málo ľudí vie aký som človek" pozrel na miesto kde sedel. "Už dávno som sa naučiť nechávať si svoje myšlienky pre seba a hovoriť iba to čo chcú počuť iný" pozrel na Mitsua, nemohol si nevšimnúť sklamanie v jeho tvári. "Budem tam" povedal a mierne sa uklonil. "Dovidenia pane" rozlúčil sa a odišiel z hostinca.

Tým G: Ztracený ostrov

"Vypadá to horší, než to je," ujistil Kenshin bělovláskova a otřel si z úst ohbím lokte krev.
Inari se pobaveně ušklíbl a zaměřil svůj pohled na Renjira.
"Od pradávna... ," promluvil Inari a lehce nadzvedl bradu v gestu nadřazenosti, "... byl silnější ten, kdo měl větší klacek. Tak proč by tady měl být nějakej heriockej důvod kluku? Ty bys to ale měl znát nejlépe sám, když jsi z Kirigakure," nakrčil nos a ušklíbl se na bělovláska, "přestaň žít v románech a raději se mi pokloň. Přiběhnout na pomoc Kenshinovi bylo sice hrdinské… ," Inari udělal gesto a všechny sochy uzavřely dvojici do těsného obklíčení, "… ale taky nesmírně pošetilé," zakončil posměšně a vykročil pro rukavici, která zůstala ležet na podlaze, mimo utvořený kruh.
Nestačil však učinit ani dva kroky, když se kousek od něho zjevila letící Yui s jeho sestru v náručí a s dvouma kunaie, kterými se ho pokusila ohrozit. Inari se prudce zaklonil, složil rychlé pečeti a vyfoukl proti kunaiům silný větrný proud, který sebou vzal i obě dívky a hnal je k okraji strže, která vedla, podle rudé záře, nejspíše do nitra sopky.
"Fūton: Toppa"
Yui mohla zahlédnout výraz v Inariho očích, který byl v tu chvíli naprosti šílený.

Yuri Gateba
Tím D
Paseka

,,Ah..." povzdychol som s mierne sklamaným a smutným výrazom a vo vnútri som umieral keď mi Kaiju povedal, že nemá nič na jedenie. Náladu mi ale zlepšil pohľad na rozospatú a neupravenú Satsuki.
,,Yo, Satsuki, páči sa mi tvoj nový štýl, teehee," zachechtal som sa a potom si mierne odkašľal, ,,Sensei nás požiadala aby sme si dali rozcvičku a veľmi, veľmi ľahké raňajky," oznámil som jej a zamával papierikom pred tvárou.
,,Yare yare, kam sa ale podel Ieyasu? Zas sa stratil a bude to na mňa. že som mu neodovzdal odkaz. Ak by ste ho náhodou videli, povedzte mu to," s rukami vbok som sa obzeral, či ho niekde neuvidím. Ešte som sa chcel spýtať Satsuki či nemá niečo na jedenie, ale aj tá sa niekam stratila. Potom sa tam objavila Mia sensei a zaviedla nás hlbšie do lesa. Postavil som sa tesne vedľa Ieyasua. Počas Miinho monológu mi začalo vyzvánať v bruchu od hladu.
,,Ieyasu, Ieyasu, nemáš niečo ľahké na jedenie?" opýtal som sa ho najhlasnejším šeptom aký som vedel vydať. Sensei po nás potom hodila nevrlým pohľadom keď spomínala, že niektorí z nás celú noc prehulákali.
,,To asi hovorí o tebe," šepol som mu opäť. Potom nám bola položená zvláštna otázka o strachu a slova sa hneď ujal Ieyasu.
,,Ieyasuuu..." opäť som ho poprosil potichu tým najžalostnejším tónom aký som vedel vydať. Otázka ale prirodzene pripadla mne, takže som sa rýchlo narovnal.
,,Nuž, ako iste viete, ja, Yuri, toho o strachu veľa neviem. Povedal by som, že ľudia sa často boja neúspechu. To je podľa mňa dosť opodstatnený strach, alebo ešte vraždiace stromy alebo podobné veci. Alebo zmutované potkany z kanálov. Alebo obri, ktorí nám zvalia steny a žerú ľudí a jedinú slabinu majú vzadu na krku... Ale ako som už hovoril, slovo strach nie je v mojom slovníku, veď ja ho vlastne ani nepoznám," odpovedal som stroho a opäť sa prosebným výrazom pozrel na Ieyasua.

Ieyasu Kitabatake
Tým D
les –> paseka

Výrazná příchuť hořkého grapefruitu, zalévající medikovy chuťové pohárky, zvláštně, ale příjemně dokreslovala kyselý tón citronu s nasládlým pomerančem. Když pominul její mazlavou konzistenci, na kterou si nikdy nezvykl, stávala se z citrusové potravinové kuličky domácí výroby vskutku příjemná forma rychlého jídla jako stvořeného na cestování.
Piluli mimoděk převaloval na jazyku a měkkou tuhou dřevěné tužky doplňoval své hrubé náčrty nového vybavení prvními poznámkami. Ty byly pro úspěch projektu naprosto stěžejní, fungovaly totiž jako jakási preventivní opatření, zamezující vytvoření zbytečných chyb při sestrojování prvního prototypu. I tak se ovšem často stávalo, že prvotní verze daného zařízení nesplňovala veškeré požadavky pro použití v terénu.
„Jistě… kompartmentalizace částí obleku bude nutná,“ zamumlal si a jemně zkousnul konec tužky mezi zuby, „dvojitý plášť, bez toho se to neobejde. Ruptury by jinak byly fatální...“
Při příchodu černovlásky, který zaregistroval až při jejích prvních pronesených slovech, sebou prudce trhnul.
„Dobré ráno, Satsuki,“ opáčil tím nejmilejším tónem, který byl ze sebe v tu chvíli schopen vydat. „Díky za infomace.“ Na poděkování pouze s nervózním úsměvem na tváři kývnul a pohledem se vrátil k zápisníku.
„Vkládám do tebe velké naděje,“ pomyslel si a zaklapnutím notesu ukryl nákres mezi kožené desky, načež se vydal za hlasem sensei.

Cesta lesem byla – jako vždy – nepříjemná. V hlavě mu však stále leželo nepříjemné tušení, že to, co bude následovat, bude ještě horší. Jakmile se dostali na zdevastovanou paseku, začalo se ono tušení čím dál tím více přibližovat realitě.
„Řekl bych, že strach z jakékoliv reálné věci může být opodstatněný,“ odpověděl s pokrčením v ramenou na otázku ženy se stříbrným závojem vlasů. „Tomu zbytku se říká paranoia.“
Nevědomky si zkontroloval těsnění kyslíkové bombičky v masce – její uvolnění bylo reálným rizikem, ze kterého měl strach on.

Trénink na ostří nože

-Den pátý
Mia Sashikizu
Ranní slunce koupané v červeni svítání už začínalo svou nebeskou pouť, přesto tábor týmu D v zákrytu stromů a listí pořád tonul v šeru a u kořenů stromů se pořád držela ranní mlha. Z ničeho nic se na jednom místě mlha a stíny rozestoupily a vyšla z nich Mia třímající ulomenou větev."Teeda co to breptáš za cizokrajné výrazy prcku? To se ti po ránu ještě nezapnula mozkovna chacha!" Ušklíbla se na opodál trénujícího Kaijua, načež se zahleděla na větev v její ruce. "Hmm je ještě zelená...jsou dvě hodiny na sever." Zamumlala a použila haluz jako škrábádlo na záda.
"Brýtro bando, taaaakže zvedáme zadnice a vyrážíme. Slíbila jsem vám výzvu a tu taky dostanete, aaale nebude to tady. Už to tu tak vypadá dost zuboženě, po tom co si z toho tady udělal ten čuník tréninkové hřiště." Následně vedla její sveřence hlouběji do pralesa a po nějaké době prošli kolem bílého kamene čnícího ze země připomínajícího obří žraločí ploutev, načež dorazili na paseku plnou popadaných stromů, popraskaných kamenů a neforemných kráterů. Mia si začala pohvizdovat nějakou falešnou melodii, posadila se na jeden z vyvrácených kmenů a zahleděla se na čtveřici. "No jsem ráda, že všichni vypadáte po ránu tak živě...Zvlášť se divím u některých, kteří polovinu noci prohalekali jak zjednaní!"Zabodla oči do Yuriho. "Dneska se zaměříme na sílu ducha a mysli, ale abych neporušila tradici, dovolte mi začít opět špetkou filozofie." Šoupavě si poposledla a podepřela si bradu svými palci."Povězte mi moji drazí pulci, jaký strach je podle vás ten nejhorší a jaký nejpřirozenější? Jo a vynechme z toho chapadlatce a obří černá kůzlata, alespoň pro dnešní den."