NFFORPG - Konohagakure no Sato

Ranmaru Chikanagare
Restaurace poblíž Akademie
Ranmaru poslouchal se zájmem vyprávění a celou scenérii mocného uživatele futonu si barvitě představoval. Moc se mu ta představa líbila. Když je Jomeiovo vyprávění chýlilo ke konci. Zamyšleně poznamenal. "Ale vůbec jste mě neurazil. Souhlasím s vámi že válka nemá smysl, ale nesouhlasím s tím že pro tohle ninjové užívají své techniky nejčastěji. Je zde spousta vynikajících ninjů doktorů, mezi nimi je například moje sestra. Nebo moje babička užívá doton a suiton také na budování studen." Přemýšlel na hlas. Pak se jakoby probudil a uvědomil si že zase trochu moc mluví. Ztichl, nalil si čaj a začal upíjet.

Kouhei
Restaurace poblíž Akademie
„Vážně? To je skvělé! Hmm, ale to jsi hádám byl ještě moc malý na to, abys ho mohl taky znát...,“ zadíval se Kouhei ze začátku potěšeně na Ranmara, načež se zamyšleně podrbal na tváři a na okamžik se odmlčel.
Takže tenhle kluk je ze Suny...? Prohlížel si Ranmara, ale ne dost dlouho a ne tak okatě, aby mu to mohlo být nápadné.
„Země Větru a Sunagakure byly kdysi jedněmi z mých zastávek na cestě hledání talentů,“ začal Kouhei a krátce zabodl pohled do stolu, než se jal pokračovat, „vlastně, byla tou první. Můj dobrý přítel, žíjící tam, mě k tomu inspiroval,“ vzhlédl a nostalgicky se pousmál, „jeho jméno bylo Ryuuji, a byl to jeden z nejsilnějších a nejtalentovanějších shinobi, které jsem kdy mohl poznat,“ uvedl, o kom bude jeho příběh, „nějakou dobu jsem v Sunagakure žil, stejně jako ty, Ranmaru-kun, ale ne tak dlouho jako ty a také ne tehdy, když jsi tam žil ty. Nicméně, jsem měl možnost se tam s tímto nadaným mužem seznámit a dokonce se stát jeho přítelem,“ narovnal se Kouhei a opřel se zády o opěradlo sedačky, „Ryuuji byl dokonalým příkladem toho, že právě ninjové jsou těmi největšími umělci na světě, Ranmaru-kun. To, co všechno dokázal s větrem, bylo něco nepředstavitelného!“ pronesl Kouhei zasněně, „nezáleželo na síle, dokonce ani na tvaru. Ochočil si ho tak dokonale, že ho přinutil dělat téměř cokoliv! V mžiku dokázal přivolat z nebes tak silná tornáda, že s nimi rozmetal celou nepřátelskou jednotku během pár vteřin po širokém okolí...jeho Technika Větrné Lasičky byla neuvěřitelná!“ roztáhl se Kouheiovi na tváři rozjařený úsměv, jakoby ho jenom ta vzpomínka a představa naplňovala úžasem, „dokázal z větru dokonce vytvořit obrovské zvíře! No věřili byste tomu?“ dokončil Kouhei svou myšlenku se zasněným pohledem zabodnutým kamsi k nebesům, načež se odlepil zády od opěradla a opřel se lokty o stůl, „přemlouval jsem ho, aby šel se mnou a využil své dovednosti, a teď se prosím neuražte, pro ušlechtilější věci, než k čemu ninjové takovéto dary obvykle užívají...ale jeho umění bylo uměním války,“ povzdechl si Kouhei a trochu hořce se pousmál, „odmítl.“
Akorát, když domluvil, tak se u jejich stolu objevil číšník nesoucí jim jejich objednávky.
„Zajímalo by mě, kde je tomu muži dnes konec...,“ řekl Kouhei poté co číšníkovi poděkoval a nalil si čaj z konvičky do šálku.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Lei Takuki
Restaurace poblíž Akademie

Lei se hned v restauraci pozdravila se všemi pracovníky, které tam znala a posadila se. Chvíli dumala nad tím co slyšela o umělcích a shinobi, ale jak u ni bylo zvykem, tak to za okamžik vypustila z hlavy a začala se soustředit na jídlo a svou objednávku.
"Já si dám to co vždycky, ale když dnes neplatím tak mi dejte extra omáčku a k pití si dám taky ten čaj!" pronesla Lei natěšeně svou objednávku a zazubila se na Jomeie. Ten se jich pak zeptal jestli byli někdy v Zemi Větru. Ranmaru se tam narodil. To Lei nevěděla a trochu ji to udivilo. Lei jen zakroutila hlavou na vyjádření svého "ne" a doufala v nějaký zajímavý příběh.

Ranmaru Chikanagare
Ulice Konohagakure > Restaurace poblíž Akademie
Po cestě se Ranmaru cítil trochu nepříjemně. Neměl rád vesnici v plném proudu, bylo to příliš mnoho vjemů které nestíhal sledovat a ze kterých by ho časem rozbolela hlava. Když došli do restaurace a usadili se, Ranmaru si oddech. Neměl hlad, ale objednal si také Gyokuro.
Když se Jomei zeptal na zemi větru, Ranmaru se usmál. "Já jsem ze Země Větru. Vyrůstal jsem v Sunagakure. Do Konohy jsme se přestěhovali když mi bylo šest. Proč se ptáte?" Ranmaru byl celkem zvědaví na nějaké historky ze Země Větru, nikdy potom už tam nebyl a občas se mu trochu stýskalo.

Kouhei
Ulice Konohagakure > Restaurace poblíž Akademie
Když se Kouhei nedozvěděl nic zajímavého, zklamaně si povzdechl.
„Tady si s tebou dovolím lehce nesouhlasit, Ranmaru-kun. Podle mého jsou ninjové jednimi z největších umělců světa,“ řekl trochu zasněně a pozvedl dlaň se vztyčeným ukazováčkem, aby dodal svému tvrzení na vážnosti, „problémem s nimi ale je, jací to jsou tajnůstkáři,“ svěsil sklesle ramena, jakoby nebyl Ranmaru první, co ho takto odbyl, „ale to vám nelze zazlívat, jelikož máš naprostou pravdu,“ dodal opět s úsměvem na rtech.
„Tak...tohle je ta restaurace?“ zeptal se dívky, když došli před onen podnik, „musím uznat že to tu voní vážně skvěle!“ nasál Kouhei vůni grilovaného, když vstoupil jako první do restaurace a rozhlédl se po interiéru. Uvnitř bylo podél stěn několik boxů zhruba pro sedm lidí. Uprostřed stolů byl plech na smažení a grilování.
Stěny byly bílé s občasným červeným zdobením, které představovalo něco jako souboj dvou draků, stejně jako sedačky u stolů. Celý podnik působil skromně a přitom útulně.
„Doneste mi vaš nejobědnávanější pokrm a čaj Gyokuro, prosím,“ obědnal si Kouhei, když se s dvojicí mladých ninjů usadil do jednoho z prázdných boxů a přejel Lei s Ranmarem pohledem.
„Dejte si, na co máte chuť, moje pozvání stále platí,“ mrkl na ně, „a také vám dlužím nějakou historku, že? Nuže...,“ podrbal se Kouhei zamyšleně na bradě, když tu se zatvářil, jakoby ho něco napadlo, „byli jste někdy v Zemi Větru?“ optal se jich s jakousi jiskrou tajemství v očích.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Ranmaru Chikanagare
cvičiště u hlavní brány
Ranmaru poslouchal co Lei říkala a byl spokojený s tím že řekla jen pár obecně zjevných věcí. Možná byla Lei občas trochu naivní, ale určitě nebyla hloupá, aby se na potkání chlubila svými technikami, což Ranmarovi ubralo kousek obav o ni. Cítil že je teď tak trochu řada na něm, ale Ranmaru nebyl zrovna vyprávěcí tip. "Promiňte, ale my jsme ninjové a ne umělci. To co umíme není úžasné a není to určeno k chlubení se a předvádění před publikem. Na rozdíl od vašeho umění. Tajemství je jedna z nejcennějších zbraní shninobiho. Bohužel toho není moc co bych vám mohl nabídnout výměnou za vaše příhody." Řekl jako omluvu. Sám se trochu divil s jakou vážností to říkal. Připadal si, jako by místo něj mluvil jeden z lektorů na akademii. Vlastně celé to svoje ninjovství zas tak vážně nebral.

Lei Takuki
cvičiště u Hlavní brány

Ranmaru souhlasil, že půjde s nimi i když Lei bylo jasné, že mu je to proti srsti a že jde nejspíš jen kvůli ní. Říkala si, že se mu za to musí později omluvit. Snažila se si to vrýt do paměti a doufala, že ji to nezastíní nějaká pandí myšlenka. Lei se tedy na pokyn Jomeie ujala vedení jejich malé výpravy za jídlem a směrovala je tak svým pochodem do již popisované restaurace. "Už by mi tam konečně taky mohli začít dávat slevy." napadlo dívku v pandím když si uvědomila jak často to místo navštěvuje. Během chůze započal Jomei konverzaci.
"Mmm ano sme ninjové, ale spíš čerstvý ninjové. Geninové." odpověděla dívka upřímně na otázku. Už od začátku ji bylo jasné, že i když souhlasila s tím, že s Jomeiem půjde do vsi, tak že by mu neměla vyzrazovat nějaké důležité věci o vesnici. Pak si ale uvědomila, že stejně žádné takové věci neví a tak to vypustila z hlavy.
"Noo já nejsem nijak zajímavá. Nic zvláštního neumím a zatím sem tady jako kunoichi ani nic moc zajímavého kromě tréningu neprožila. No a to, že mám ráda pandy a jídlo, i když na to jídlo moc nevypadám, ste už asi poznal." Lei o sobě nerada mluvila protože ji to připomínalo, že je vlastně zatím jen malá, střelená a nedůležitá a u toho se v životě určitě nechtěla zaseknout. "Ale nějaký váš příběh bych si určitě ráda poslechla!" řekla nadšeně, otočila se a usmála se na muže, který šel za ní.

Kouhei
Cvičiště u Hlavní brány > Ulice Konohagakure
„Skvělé!“ zaradoval se Kouhei a ustoupil stranou, při čemž Lei pokynul, aby šla první a vedla je, načež si to vykročil za ní.
Ranmaru byl evidentně ten přemýšlivější z těch dvou, a opatrnější, ale nakonec s nimi šel i on.
„Takže...vy dva jste ninjové?“ podíval se cestou na své dva nové společníky, poté, co se pohledem odtrhl od zbytku vesnice, kterou si zaujatě prohlížel. „Prosím, povězte mi o sobě něco! Určitě umíte fantastické věci!“ vyzval Lei s Ranmarem se zájmem Kouhei, „a nebojte, moje brašna příběhů také nezůstane zavřená!“ mrkl na oba a ujistil je, že se nemíní jen sám nechat bavit a naslouchat.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Ranmaru Chikanagare
cvičiště u hlavní brány
Ranmara zaskočil rychlý vývoj událostí, a stejně tak Leina otázka. Založil si ruce, pravou rukou se chytl za bradu a chvíli nad tím přemýšlel. Jídlo ho nelákalo, nebylo to dlouho co byl doma a pořádně se najedl a i kdyby dostal hlad, pořád měl sebou dost jídla na zbytek dne. I když ten chlapík nevypadal nebezpečně, stejně jít hned někam s podivným cizincem kterého znám sotva pár vteřin? Lei se asi musela při některém ze svých pádů pořádně praštit do hlavy. Zavtipkoval si v duchu. Ranmarovi se rozhodně jít nechtělo. Vytáhl si z pouzdra dvě rolničky a chvilku se na ně díval. Vlastně se mu ani nechtělo vracet se k tréningu. Nikdy by ho nenapadlo že užití genjutsu je tak problematické. Až se tu techniku naučím, budu trénovat už jen ninjutsu. Slíbil si.
Ranmarova lenost zvítězila, po dnech tréningu toho měl už plné zuby. Navíc došel k závěru že někdo musí dát pozor na Lei.
"Půjdu." Řekl na konec.

Lei Takuki
cvičiště u Hlavní brány

Lei už se skoro otáčela na patách s úmyslem odejít a pokračovat v tréningu, jenže pak uslyšela od Jomeie nabídku, kterou hladové dívky neodmítají. Mladá kunoichi už se zase viděla za stolem ve své oblíbené restauraci a její přívětivá povaha ji nedovolila Jomeiův návrh zamítnout.
"A víte, že bych i šla? Naše senseika se stejně zase někde fláká a možná toho tréningu bylo pro dnešek už dost, navíc sem nebyla skoro tři dny pořádně doma a rozhodně si ráda poslechnu nějaké vaše vyprávění o umělcích!" Ne že by tři dny bez domova správný ninja nevydržel, ale Lei byla přeci jen stále mladou dívkou.
Prohrábla se ve vlasech a snažila se alespoň trošku upravit když se chystala jít do vesnice. Mezitím se podívala s úsměvem a mrknutím na chlapce stojícího vedle ni a přidala otázku: "Co Ranmaru, půjdeš s námi?" viděla na něm, že muži zrovna moc nevěří a že by se nejradši zašil v lese a pak ji došlo, že ho asi dostala její otázkou do nepříjemné situace a tak se začala cítit a tvářit trochu provinile. "Nooo ale samozřejmě nemusíš jestli nechceš." dodala tedy teď trochu tišeji dívka v pandím a čekala co na to její týmový kolega.

Homura
Cvičiště poblíž sídla Aburame klanu
Homura se divoce zazubil, když se na něho od Kasumi rozletěla trojice kunaiů, Midori ho mezitím oběhla a pokusila se mu zaútočit na záda a Ayame mrštila kunai napravo od něj, kam si myslela, že uhne.
On tak ale neudělal a jen dokončil sérii tří pečetí, kterou načal již na začátku.
Všechny kunaie se do něho zakousli a prsty Midori se mu zabodly do zad a v jeho tváři se objevil výraz bolesti, který však chvilku na to zakryl obláček kouře. Když se kouř rozplynul, na zem dopadl akorát špalek, ve kterém byly všechny 4 kunaie zabodnuté.
„To už se budete muset snažit trochu víc!“ ozvalo se nalevo od trojice dívek. Stál tam Homura s rukama založenýma na prsou a tím samým úsměvem co měl před chvílí.
„Midori! Příště nebuď tak zbrklá! Kdybych prostě uhnul, ty kunaie by trefily tebe!“ křikl na hnědovlásku, načež se rozkročil a poskládal další sérii pečetí.
„Teď sem na řadě já! Katon: Housenka no Jutsu!“ zvolal, nadechl se, přiložil si ukazováček s prostředníčkem k ústům a vyslal na trojici dívek salvu ohnivých střel, které nemířily zrovna přesně, ale i tak je mohly ohrozit všechny tři najednou.

Shikahiro Nara
Ulice Konohagakure > Severní cvičiště
„Ach jo...,“ povzdechl si Shikahiro a plácl se do čela, když viděl co ty dva dělají. Předtím si myslel, že bude Choko ta stydlivá, ale jak se ukázalo, na Inoriho vážně neměla.
S těma dvěma si ještě užije.
Poté se ale Shikahiro trochu škodolibě ušklíbl. Jasně že užije! Ideální oběti na trošku zábavy!
Teď mu ale vrtal hlavou jejich sensei. Žák Hokageho a mistr taijutsu. Shikahiro se zatvářil sklesle a po čele mu stekla další pomyslná kapka.
Jestli je bude nutit dělat kolečka nebo klikovat, bude muset vymyslet něco jako obrácenný Kagemane, aby to někdo z těch dvou stydlínů dělal za něj.
Obrácený Kagemane! To nezní blbě! Uculil se Shikahiro a poškrábal se na bradě, což dělal vždycky když nad něčím přemýšlel.
Po chvilce došli konečně na Severní cvičiště.
Shikahiro si dlaní zakryl oči před sluncem a rozhlédl se kolem, jestli někde neuvidí maskovaného svalovce, který měl být jejich sensei.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Inori Yamanaka

Vždy Inoriho udivovalo chování kluka z klanu Nara, byl úplně jiný, než jeho „kamarád“ ze stejného klanu, se kterým jeden rok přežíval na akademce. Skoro jako kdyby oba měli úplně kořeny.
Jednu věc měl s Shikahirem společnou a to lásku k žvýkačkám, jenže to jeho neustálé praskání bublin…! On neuměl dělat bubliny. A taky začínal mít absťák. Už aspoň 24 hodin žádnou neměl!
Do konverzace se raději nezapojoval, bál se, že by se ozvala jeho mutace a to by první dojem zkazilo ještě víc. Proto pokračoval mlčky, zíral do země, kopal si s kamínkem a ostatní dění kolem sebe ignoroval. Pěkně si to kopal a zrychloval, až se mu podařilo klopýtnout a nabořit to do něčeho měkkého. Choka?
„Promiň!“ Vypískl okamžitě vysokým tenorovým hlasem a prudce uskočil dozadu, až to skoro přepískl a letěl naopak dozadu. Přesně tyhle situace nenáviděl, nevěděl co čekat. A tak jen doufal, že neskončí s monokly a zlomenými žebry, přeci jen… Ta holka vypadala docela silně. Přinejmenším silněji než on.

We live alone, we die alone. Everything else is just an illusion. (Orson Welles)

To nejlepší z nejlepšího

POZOR! Spoiler!

Obrázek od Som čarovná

POZOR! Spoiler!

Emily Dickenson:
Na konci muk je pocit prázdnoty.
Nervy se usadí - jak náhrobky,
strnulé srdce ptá se: "Tos byl ty?
A kdy? Snad včera, nebo před lety?"

Nohy jdou mechanicky vpřed -
šlapou zem, vzduch, či co -
jak dřevěné,
lhostejno, kam -
křemenné štěstí - pro balvan.

Toť chvíle z olova,
jež v mysli zůstává
jak v těch, co mrzli, obraz sněžení:
zprvu chlad - pak ztupělost - pak smíření.

Qasew Aragi
Naibun

Postupně se plahočili směrem ven z lesa. Párkrát se otočil, jestli ho ten tlouštík následuje a když bylo vše v pohodě, pokračoval dál v šouravé cestě, ale zřejmě ani Akimichimu pomalejší tempo nevadilo. Zachvíli se dostali konečně ven z lesa.
"Zastavíme se ještě u mě doma jop?" znovu to Ikkimu pouze oznámil a pokračoval v cestě k jeho domu. Byl tak nehorázně sobecký, že to už ani hezké nebylo, ovšem jemu to žádné vrásky na čele nedělalo. Zachvíli se před nimi zjevil mohutný a bohatě zdobený dům, do kterého si Q nachvíli odskočil, nechal tam berle a vzal si menší batoh, pouze z normálním vybavením, laboratoř nechal doma a nahradil jeden vyprázdněný svitek svitkem plným. Asi za 5 minut byl znova venku.
"Takže... Možná ta přímá volba není dobrá, mě takové věci nebaví, takže, to asi nechám na tobě..." ventiloval své myšlenkové pochody přímo jeho týmovéhu "spolužákovi" a tak nějak počítal s tím, že na to kývne.
"Tak co navrhuješ?" zeptal se už trochu mírně otráveně, protože ho čekání na jeho odpověď nebavilo.

Na pláni v konoze

Její zlá předtucha se nevyplnila. To by bezesporu bylo dobré,kdyby se místo toho neobjevila větší pohroma. Ony tři proti senseiovi. Jasně nerovný souboj. Když je Homura chtěl motivovat svými slovy, vzpomněla si na svou sestru. Zatla pěsti,až jí zbělely klouby a zaostřila na svůj cíl. Kasumi už stihla zaútočit kunaii na místo,kde sensei právě stál. Midori se na něj rozeběhla ze strany druhé. Ayame věděla,že na boj na krátkou vzdálenost postrádá potřebnou sílu a techniku,ale co chybělo na síle,přibývalo na rychlosti. Proto vzala do ruky kunaie a rozeběhla se jedinou nvolnou cestou,středem. Uběhla pár metrů a vrhla jeden kunai na místo,na které si myslela,že sensei uskočí před kunaii od Kasumi. Ještě přesně nevěděla,co bude dělat,až bude stát proti Homurovi,ale bude se snažit vydat maximum. Jediné,co jí nahánělo strach,byla jedna složená pečeť v senseiových rukách. Doufala,že použije techniku,které v nejhorším stihne uhnout, a ne nějakou plošnou technikou.

Choko Akimichi

Hned jak prošla kolem Inoriho, trošku přidala do kroku, aby nešla zároveň s ním, pokud se na ní díval, nechtěla o tom vědět. Zčervenala by a pak by si mysleli, že jí něco je nebo tak něco. Proto raději držela svoje tempo za Shikahirem, který byl až nějak moc v pohodě a práskal žvýkačkové bubliny.
"Etoo... Mi nic není, já jen... Jsem v pohodě."
Pokusila se uklidnit Shikahira, i když přesvědčivé to pravděpodobně nebylo.
"Teď budeme asi dobrý tým že, když jsme v trojici našich rodin..."
Podotkla tichounce, doufajíc, že si toho nikdo nevšimne. Inori se taky nějak nevyjadřoval. Určitě to bylo kvůli jí. Určitě se na ní jen podívají a zhnusí se. Ale co má dělat? Takhle prostě vypadá. Nenápadně pomalu strčila ruku do kapsy a dala si do pusy čokoládový bonbon, aby se jí trošku ulevilo. Když byla nervózní jenom jídlo jí mohlo trošku pomoct. Jak vůbec bude vypadat jejich sensei? Tohle je ten nejhorší den v historii.

Midori Hyuuga
Svičiště u Aburame klanu
Jakmile Homura řekl, že bude dělat to co ostatní, trochu se lekla ale ihned se vrátila zpět do normálu. Jakmile dodal že si mají představit že jim zabil rodiče. Vzpomněla si že její rodiče možná pořád jsou ve smrtelném nebezpečí. Odhodlala se zesílit aby je mohla jít hledat. Kasumi zareagovala ihned a hodila po Homurovi tři kunaie. Midori se rozhodla využít chvíle mistrovi nepozornosti a proklouzla mu za záda. Ayame tam pořád stála, ale Midori už jí nevnímala. Zatímco Kasumi udělala kotoul vzad aby se dostala z oblasti kde by ji katon zastihl tak že by nebyla schopna uhnout, Midori se nachystala na techniku:Hakke Sanjūni Shō.A rozběhla se s ní proti senseiovi. Nečekala že by ho mohla trefit, ale stejně to zkusila.

Hyuuga Kasumi (Tým 1)
cvičiště poblíž sídla klanu Aburame

Po otázce kterou Midori položila hned po ní si nebyla jistá, jestli se předtím opravdu rozdýchávala aby něco řekla, nebo se snaží ji překřičet s otázkou "Co bude dělat ona." , aby ukázala, že je něco lepšího jelikož je z hlavní větve. Ať tak či tak měla z ní zatím Kasumi pocit, že je nehorázně mimo po tom co neustále předvádí a nebo je opravdu příšerné pako, ta druhá zase vypadala, že ještě před tréninkem nejspíš usne, nebo alespoň tak se ti Kasumi zdálo.
Homura neztrácel čas, což mu opravdu přičetla jako malé bezvýznamné plus, vyzval je, aby na něj zaútočili a okamžitě začal skládat pečetě, jako by šlo o opravdový boj.
Představovat si vůbec nic nemusela, k boji byla připravená vždycky a zatím si i myslela, že by bys problému dokázala někoho zabít kdyby musela, ve skutečnosti ale boj na smrt ještě neviděla. Ani Kasumi tedy neztrácela čas a z pouzdra vytáhla tři kunaie a hodila je po něm. Ne, že by čekala, že trefí, pouze se tím snažila otestovat si jeho reakce, protože to se jí teď zdálo nejrozumější. Zároveň vzápětí udělala kotoul asi dva metry stranou, aby se dostala do bezpečnější vzdálenosti. O ty dvě se zatím vůbec nezajímala, nebyly její starost, předpokládala, že pokud Midori nezakopne sama o sebe nebo o Ayame zatím co Homura bude muset uhnout taky ony od něj couvnou. Jelikož i když se Kasumi o cizí rozhovory moc nezajímala, většinou jí utkvěly v hlavě alespoň informace o kterých si myslela, že se jí budou později hodit, jako například, že zaslechla něco o Katonu což by je mohlo pěkně pálit.
Zůstala přikrčená s jednou rukou opřená o zem a druhou za zády u pouzdra na zbraně, kdyby bylo nutné po něm ještě něco hodit.

- povídky, fanart, cosplay

Někdy prostě stačí věřit...
___________________________________________________________________________

Kouhei
Cvičiště u Hlavní brány
„Těší mě, Ranmaru,“ uklonil se lehce Kouhei a pohlédl na dívku, na kterou byla převedena jeho otázka.
Pandí dívka se chvilku tvářila duchem nepřítomně, když tu se vzpamatovala a spustila, kudy se Kouhei má vydat, aby došel do oné restaurace.
„Výborně výborně! Moc vám děkuji!“ usmál se od ucha k uchu na oba a na chvilku se odmlčel, „asi nebudete mít čas ale...nechcete mě doprovodit? Chtěl bych se vám nějak revanžovat za vaší pomoc!“ napřímil se a přejel vřelým pohledem mladého shinobiho s kunoichi, kteří mu tak ochotně pomohli.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Lei Takuki
cvičiště u Hlavní brány

"Umělce? Kdybych nebyla shinobi, tak určitě kreslím pandy!" napadlo hned Lei když slyšela co je ten muž zač a v hlavě si představovala jak má svou výstavu malovaných pand a navenek bylo vidět, že je dost zasněná a že si takovou představu řádně užívá. Z představ ji, ale hned vytrhl Ranmaru svou otázkou. Lei se trochu zamračila, ale hned jak ji došlo co se po ní chce, tak zase nahodila úsměv a spustila: "Když půjdete dál do vesnice, tak si určitě všimnete takové větší stavby. To je sídlo Hokage. Hned vedle se nachází Akademie a přímo na proti ni je ta má oblíbená restaurace. Doporučuju nějaké grillované maso!" řekla Lei a z její poslední věty dostala hlad. Ani ji nenapadlo, že by Jomei mohl mít nějaké vedlejší úmysli proti vesnici nebo právě proti jí a jejímu parťákovi. Byla důvěřivá, myslela na jídlo, na pandy a na to, jak ukáže senseice výsledek svého tréningu a tak na podezřívání neměla čas. Ze zdvořilosti ještě čekala jestli se s nimi muž rozloučí a sama byla připravena odejít dál trénovat a hledat Momo a nebo se jít někam najíst. Ještě nebyla rozhodnutá.

Homura
Cvičiště poblíž sídla Aburame klanu
„Tak! Co budem dělat vás zajímá?“ zastavil se Homura uprostřed prostranství a trochu děsivě se na své svěřence zazubil, „představte si, že sem vás něčim strašně naštval! I ty, Midori!“ koukl na dívku, kterou zajímalo, zda nebude náhodou dělat něco jiného než ostatní, „třeba že sem vám pozabíjel rodinu nebo tak něco, a zkuste mě zabít!“ vyzval je skoro až přehnaně zapáleně, rozkročil se a složil pečeť. Evidentně čas nemarnil.
Nečekal, že budou buhví jak sehraní. Vlastně to nečekal vůbec, ale chtěl si je ozkoušet, aby věděl jak na tom jsou.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

cestou k cvičišti

Při první zmínce o ANBU si vzpomněla na svou sestru a posmutněla. Po zbytek cesty jí vrtalo hlavou, proč člověk, který se dostane do ANBU, "padne" tak hluboko, aby učil studenty.
Když došli na ono pusté místo, napadlo Ayame jediné. Boj. Toho se trochu obávala, protože byla spíše defenzivní a pokud je Homura nechá bojovat mezi sebou, proti dvěma z klanu hyuuga nemůže mít šanci.

Ranmaru Chikanagare
cvičiště u hlavní brány
Když přišla Lei, Ranmaru jí oplatil pozdrav a usmál se. Rád ji zase viděl. Ještě si úplně nezvykl že má kamaráda.
Pak poslouchal Jomeiovo zevrubné představení. Působilo trochu hraně a těžko uvěřitelně a Ranmaru přemýšlel co by v takové situaci dělal skutečný onin, když se ho ale Jomei zeptal na jídlo, Ranmaru došel k názoru že o nic nejde a že je jako vždy zbytečně nedůvěřivý.
"Mě říkají Ranmaru." Řekl stroze. I když se ho příchozí na jméno neptal, představit se, považoval Ranmaru za slušnost. Přemýšlel nad nějakou restaurací, rychle si vzpomněl a otočil se k Lei. "Vzpomínáš na tu restauraci kde jsi mě včera vzala? Kudy se tam dá odsud nejrychleji dostat?"

Midori Hyuuga
Cesta na cvičiště
Když Midori uslyšela jejich senseie jak říká, že nemá rád líné lemry zadoufala že jí nebere jako línou protože dospěla k názoru že ve srovnání s nimi bude lemra pořád. Po zbytek cesty mlčela a zabývala se jednou teorií kterou právě vymyslela. Když došli na cvičiště zjistila že tam není kam se schovat ale ,a to ke svému nadšení, ani o co zakopnout. Jediný problém bude když zakopne o své nohy ale když si bude dávat pozor nic takového by se stát nemělo. Hned jak došli na cvičiště se Kasumi zeptala"Co budeme dělat?" Jelikož Midori došla k závěru že odpověď nebude i pro ni taky se zeptala, hlasitěji než u ní bylo obvyklé."A co budu dělat já?" Mezitím co čekala na odpověď přemýšlela co se tu dá dělat. Nenapadlo ji nic víc než taijutsu a zbraně. V ani jednom nemá šanci nikoho porazit. Jako ostatně ve všem, pokud by někdo nevyhlásil soutěž v padání.

Hyuuga Kasumi (Tým 1)
Cvičiště

Tvářila se, že se jí rozhovor netýká a ve skutečnosti ani neposlouchala, přemýšlela stále jen nad svými vlastními problémy. Když poznala, že dorazili na místo podívala se na senseie a v její tváři bylo znát, že je připravená se předvést.
"Co máme udělat?" zeptala se přímo, aby neztrácela čas i když si nebyla jistá jestli Mitori dýchá nebo právě něco povídá vzhledem k její dosavadní hlasitosti a u Ayame zase nevěděla, jestli by se to nestrhlo v další nudnou debatu kde jim bude sensei vyprávět pro změnu co dělal když byl na akademii a co rád jí.
Chvíli doufala, že nebudou muset ukořistit stužky,nebo něco podobně stupidního, nebo luštit hádanky i když tohle vypadalo spíše na vyhýbání se zbraním dle prostoru kam je právě zavedl.

- povídky, fanart, cosplay

Někdy prostě stačí věřit...
___________________________________________________________________________

Homura
Ulice Konohagakure
„Hmm? No jo, pravda,“ ohlédl se na Ayame Homura, která jako jediná prolomila ticho, a optala se ho na něj.
„Takže, jak se jmenuju už víte, co mam rád...svojí vlčici, oheň a akci!“ zajiskřilo mu v očích, „nemam rád ubožáky, sraby, líný lemry a sladký jídla...,“ po těchto slovech se na chvilku odmlčel a podrbal se na hlavě, „bejval sem ANBU a k boji používám katon, to je asi všechno,“ pokčil rameny, jelikož toho víc nevymyslel. Nad slovem ANBU jakoby ohrnul nosem, ale jinak ani trochu nezpomalil a rázoval si to dál, dokud nedošli na místo.
Přemýšlel, kam by je mohl vzít, aby to bylo nějak dostatečně daleko od civilizace, ale to v Konoze neměl moc na výběr a do Lesa Smrti se mu rozhodně vracet nechtělo.
Nakonec se rozhodl pro cvičiště nedaleko Aburame klanu, to bylo nejodlehlejší od obydlených částí.
Cvičiště byl v podstatě velký plácek, místy porostlý trávou, místy prostě s holou suchou zemí. Místa tu bylo vážně dost, nebylo se za co schovat, ani do čeho vrazit nebo o co zakopnout, a menší lesík byl jen na jedné straně cvičiště, který ho odděloval od sídla klanu Aburame.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

cestou z ichiraku

Trochu s sebou trhla, když jí po Homurově ráně nadskočila miska s ramenem. Jak bylo vidno, sensei dojedl a chystal se vyrazit. Že by počkal na Ayame,až dojí, to ho zřejmě ani nenapadlo,hulváta!
Celá družinka se dala do pochodu, Homura v čele a neohrožený, jako by mu patřila přinejmenším celá vesnice, a za ním cupitaly postupně studentky. Kasumi byla zjevně příliš nesnášenlivá na to, aby uvolnila atmosféru a nadhodila nějaké téma,aby roztály ledy. Oproti tomu Midori by asi ráda něco řekla, kdyby neměla panický strach z toho, že si nešikovností ukousne jazyk, nebo přinejmenším ostudu. Co se dalo dělat? Opět to padlo na jí.

„Promiňte, Homuro-san. Zatím jste nám o sobě nic neřekl." Nebylo to žádné úžasné téma, ale třeba se tím trošku provzdušní zatuchlé apatické ovzduší.

Shikahiro Nara
Kancelář Hokageho > Ulice Konohagakure
Shikahiro si to vykračoval po chodbě s palci zastrčenými v kapsách a přežvykoval svou žvýkačku.
Když praskl další bublinu otočil se za chůze přes rameno na Choko s Inorim, kteří ho následovali.
„Ino-Shika-Cho, hmm?“ ušklíbl se pobaveně a povzdechl si, když viděl výrazy těch dvou.
„Proč ste tak vyklepaný? Teď už to bude jen sranda, ne? My tři zmáknem všechno, jako hafo lidí z našich klanů před náma,“ praskl žvýkačkovou bublinu a zakřenil se na Choko s Inorim. Chvilku na to vyšli z budovy a pokračovali s Shikahirem vpředu dál ulicemi Konohy, směrem k Severnímu Cvičišti.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Inori Yamanaka

„ÁÁÁ-au,“ stačil ze sebe vydat vyděšený a bolestný zvuk zároveň, a to bylo tak všechno, protože Mao byla strašně nelítostný člověk. Jen se na ni krátce zamračil a pak už to jelo z kopce. Každá informace, co z ní vylezla, byla děsivé úrovně. Tým Ino-Shika-Cho, chlap jak se patří, nemožné vycouvat, šup do práce.
Tohle je zlý, moc moc zlý. Raději držel rty pevně semknuté a očima těkal po místnosti.
Jasně, tě znám! Já jsem I… Mluvil k Shikahirovi v duchu jako odpověď na jeho představování, jenže ten se pak zase otočil k Hokagemu, proto jen potupně sklonil hlavu a nervózně podupával. Na představování dívky nereagoval, bylo tu moc lidí a nemohl se donutit k ní promluvit. Navíc měl pocit, že doba na představování už vypršela.
Shikahiro hned zavelel a za to mu byl vděčný. Držel se od svých týmových parťáků trošku dál, skoro jako kdyby k nim nepatřil, ale zároveň šel přesně tam, kam oni. Tak a tímto první nepříjemná fáze skončila, teď už to nemůže být určitě zas tak strašné! Jen najdou toho chlápka, ten jim rozdá tréninky, on se odebere do ústraní a všechno bude super. Prostě cokoliv, jen ne žádné cvičení na spolupráci a seznamování.

We live alone, we die alone. Everything else is just an illusion. (Orson Welles)

To nejlepší z nejlepšího

POZOR! Spoiler!

Obrázek od Som čarovná

POZOR! Spoiler!

Emily Dickenson:
Na konci muk je pocit prázdnoty.
Nervy se usadí - jak náhrobky,
strnulé srdce ptá se: "Tos byl ty?
A kdy? Snad včera, nebo před lety?"

Nohy jdou mechanicky vpřed -
šlapou zem, vzduch, či co -
jak dřevěné,
lhostejno, kam -
křemenné štěstí - pro balvan.

Toť chvíle z olova,
jež v mysli zůstává
jak v těch, co mrzli, obraz sněžení:
zprvu chlad - pak ztupělost - pak smíření.

Kouhei
Cvičiště u Hlavní brány
„Ah, omlouvám se, mě říkají Jomei, Jomei Atarane, a jsem umělec!“ omluvil se Kouhei, že se nepředstavil, načež se napřímil a ruce si založil hrdě v bok, „tedy, spíše jsem něco jako budoucí manažer těch pravých umělců,“ zazubil se roztržitě a poškrábal se na hlavě, „chodím po světě a hledám talentované lidi, abych jim pomohl se ve světě uplatnit a prosadit. Vždycky mě strašně bolí u srdce, když vidím někoho nadaného jak mrhá svým talentem třebas někde v hospodě u dřezu,“ utřel si pomyslnou slzičku a odmlčel se.
„Ah! Pardon pardon, nechtěl jsem vás rušit, jen se tu moc...no, vlastně vůbec nevyznám a rád bych se někde najedl...myslíte, že byste mě mohli případně někam nasměrovat?“ usmál se rozpačitě na Ranmara a o to více na Lei, jejíž pandí obleček mu předtím okamžitě padl do oka.

Hymna Týmu 10 z CKS 2009

Všichni: My sme malý otaku,
smrdíme až za chatu.
Ho*no jako cihlu máme,
zadarmo ho nevydáme.
Když na záchod ráno deme,
celej barák pose*eme.
Na s*ačku si cígo dáme,
Asumu za šéfa máme!!
Iron sólo: Sežer bobra, zachraň strom.
Všichni: Itadakimás!!

Shibiki Aburame
Naibun

Hrátky na schovávanou senseie už dlouho asi nebavily. Jeho karty sice vybuchly, jedna kousek od Shibikiho, což se mu ani trochu nelíbilo, ale vypadalo to, že jakákoliv akce senseie ustala. To mohlo znamenat jediné, buď něco kul, nebo čekal. Shibiki se rozhodl využít situace, další by se totiž už nemusela naskytnout. Několik z jeho motýlů našlo senseie, nehýbal se, nebo alespoň neměnil pozici a to byl onen okamžik.
Shibiki poručil svým motýlům rozkaz, byla to letka, kterou vyslal před nějakou chvílí a ti mezitím byli skryti v korunách stromů. Teď nastal čas na jejich útok. Nad senseiovou hlavou se zamodralo, objevilo se tam asi 30 motýlů, kteří měli něco připevněného na nohách. Najednou to upustili a kolem senseie a všude okolo dopadly kukly.
Shibiki neváhal a přemístil se blíže k sensei. Aby sledoval, jak se bude chovat. Tato technika byla jednou z jeho nejničivějších, jelikož tyto kukly byly naplněné trhavinou, která při větším nárazu začala reagovat na otřesy. Stačilo jen špatně šlápnout a všech 30 kukel vyletí do povětří. Jak se asi vypořádá s tímhle? Pomyslel si Shibiki a vše z bezpečné vzdálenosti sledoval.

Choko Akimichi

Choko se trochu zarazila, když do místnosti vtrhl další klučina a po něm ještě další v doprovodu nějaké ženy. Pane bože, co teď budu dělat? Tolik lidí? Určitě se na mě budou dívat a myslet si, že jsem tlustá... Ne! To nevadí, stejně s nimi nadále nebudu, je to jenom těch pár minut. Dodala si odvahu Choko. Když uslyšela, že jsou v jednom týmu, málem to s ní šlehlo... Takoví dva kluci a ona sama s nimi v týmu?! Navíc mají muže jako senseie. Měla sto chutí se rozběhnout domů a už nikdy nevylízat.Podivný chlapec se představil, byl to Shikahiro a Inoriho si Choko pamatovala ještě z akademie, vždy po něm trošku koukala. Moc ráda by se s ním bavila, ale takhle?! Tohle prostě měnilo vše.
"Etoo... Já jsem... Cho... Cho... Choko. Moc mě těší."
Vykoktala ze sebe a nezmohla se ani na to, aby jim zamávala. Prostě byla tak zaskočená, že kdyby mohla rozbrečela by se. Inori vypadal taky zaskočeně, ale on byl tak pěkný a ona tak tlustá a bezcenná. Jak to asi bude v týmu chodit, budou jí muset pomáhat... Než se stačila do takových to úvah více zahloubat, rozkázal Shikahiro optimisticky, že se jde. Pravděpodobně tím myslel, že jdou hledat jejich senseie, ale jak ho najdou? Nikdy ho neviděli. Asi bude lepší, když jen bude poslouchat a něco málo odpoví, když se jí na něco někdo zeptá. Jinak bude dělat, že tam vůbec není, třeba si jí nebudou všímat.
"H-hai..."
Vyklouzlo ji z úst a další dobrou půl minutu mobilizovala veškeré síly k tomu, aby se vůbec dostala z místa, kde právě stála a šla za Shikahirem. Na Inariho se raději anedívala, co kdyby se jí zadíval do očí! To by asi omdlela.