Než se rozhodnete jakékoliv z níže uvedených míst navštívit, napište o svém úmyslu adminovi místnosti. Ne každé místo je tím, čím se jeví být, a tudíž budete nejprve potřebovat nějaké info, než se tam vydáte.
Tsuiraku Heki
Padající slza je vodopád na území země Ptáků, kde před léty zemřela Toki, feudální paní země Ptáků, při politickém atentátu. Říká se, že když je bezměsíčná noc, často ta je vidět jak její duch tančí na hladině. Ať už je to pravda nebo ne, toto místo se stalo symbolem pro ty, co věří, že v lidech existuje dobro a naděje.
Údolí zúčtování
Toto stinné údolí je zahaleno v mlze, která prakticky nikdy nemizí. Tato mlha je tak hustá, že je prakticky nemožné v ní bez nějaké oční techniky jako je Byakugan nebo Sharingan cokoliv vidět. Údolí zúčtování je proslulé nejen bylinou zvanou Rostlina oční léčby, která prý dokáže zázraky, jde-li o léčbu nemocí či zranění, týkajících se očí, ale také legendou, dle které je toto údolí útočištěm bytostí, připomínajících lidi, které prý nemají oči a chodí po čtyřech jako zvířata.
Kinumichi
Tato cesta je nejrychlejší spojnicí mezi Kumogakure, Konohagakure a Sunagakure no sato. Ikdyž není příliš pohodlná, je zdaleka nejrychlejší, ovšem je také oblíbeným tábořištěm banditů a pro uspěchané obchodníky často i smrtelně nebezpečná, proto se stala oblíbeným letoviskem všech silnějších ninjů s vražednými choutkami, kteří se sem chodí zabavit vražděním mnohdy nezkušených banditů, kteří sídlí podél cesty.
Karigoya
Karigoya je malé sídlo v jendom z bočních údolí Země démonů. Tamní půda je velice úrodná, což dokazují divoké lesy v údolí. Dlouhou dobu bylo toto sídlo, původně vytvořené jako letní sídlo kněžky, nepoužívané. Znovu obydleno bylo až před několika málo lety, kým, to však není známé.
Akagahara
Jedná se o palouček obehnaný skalisky, plný pastí a nástrah, který se kdysi využíval namísto chuuninské zkoušky. Každý, kdo se odtud vrátil živý, byl uznán chuuninem. V centru se nachází malá soška, které když se člověk dotkne či s ní pohne, spustí mechanismus, který aktivuje dřevěné loutky, které vylezou z úkrytů ve zdech a vrhnou se na dotyčného. Loutek je zde neznámé množství, takže je velice těžké se jich zbavit. Lze je však deaktivovat vrácením sošky na její místo.
Sora-ku
Zdánlivě opuštěné město. Ve skutečnosti zde ale kvete černý trh se zakázanými zbraněmi a technikami díky obchodníkům, kteří zde žijí a skrývají se před autoritami. Pocestní, co sem zavítají, buď dobře vědí, do čeho jdou, a nebo se obvykle nedožijí rána.
Díra
Jedná se o jakousi oázu kdesi na hranicích Země ohně, uprostřed jinak neúrodné pustiny. V jejím centru se kdysi nacházela vesnice Tonika. Podle legend byla Díra kdysi dávno svatyní s mnoha poklady. Někteří dokonce tvrdí že se v ní nachází mocný zdroj nadpřirozené energie. Dnes je však toto místo naprosto opuštěné. Lovci pokladů odtud už ukradli vše, co šlo, a víc se sem nikdo nevrátil.
Hora Katsuragi
Na vrcholku této hory se nachází malé sídlo bývalého klanu Tsuchigumo, který zde kdysi dávno střežil mocné kinjutsu, schopné srovnat se zemí plocho několik kilometrů velkou. Bariéra, která toto místo kdysi chránila, drží dodnes, a přesto, že je dávno známé, že ono kinjutsu již neexistuje, mají zdejší evidentně stále co chránit.
Stanice odměn v Zemi ohně
Tajné místo černého trhu, kde si námezdní lovci vyzvedávají odměny za své úlovky, tvářící se navenek jako pouhý obchod s občerstvením pro pocestné, dohlížející zároveň na chod zdejšího vedení vysokého napětí. Za jedním z pisoárů se ale nachází tajná místnost, kde probíhají všechny ilegální transakce a výkupy těl.
Ostrov přivolání
Ostrov na východ od Země ohně a na jih od Země blesků. V dávné minulosti zde skupina vědců experimentovala se všemi možnými živočichy ve snaze stvořit ultimátního tvora pro Kuchiyose no Jutsu, což se jim i podařilo. Jejích výtvor se jim ale vymkl a všechny je povraždil, načež byl později sám zabit skupinkou ninjů z Konohy. Od té doby je tento ostrov opuštěný. Kdo ví ale, kolik nezdařených experimentů se zde zabydlelo?
Údolí mraků a blesků
Údolí mraků a blesků se nachází na území bývalé Země blesků. Pahorek tu střídá pahorek, mezi nimiž se rozléhá rozsáhlá vodní plocha. Vzhledem k nadmořské výšce se zde také často tvoří mraky přímo u země.
Město Shukuba
Shukuba se nachází na území Země ohně, nedaleko Konohy. Toto město se zaměřuje prakticky jen a pouze na „turismus“. Nachází se zde nespočet motelů, veřejných domů, kasín a lázní. Kvůli blízkosti Konohy zde ale podsvětí moc nekvete. Pro ninju je zde nebezpečí v podobě peněz, alkoholu a žen však na každém rohu.
Ostrov Nanaku
Další ostrov na východ od Země ohně a na jih od bývalé Země blesků. Tento ostrov je proslulý bohatými zásobami léčivých bylin, ale také jedovatých rostlin. Ráj pro každého medika či traviče.
Bufet Kari života
Tato malá restaurace, ležící v Zemi řek, je rájem pro masochisty či milovníky opravdu pálivých jídel. Recept na proslulé Kari života se zde dědí a ani v současnosti nepřestává ničit chuťové pohárky hostů, co sem zavítají.
Sedmá fronta
Bývalé bojiště Čtvrté velké války ninjů. Pustina s podivnou, růžovou půdou, koncentrovanou poblíž jezera, kterému vévodí ocelová socha, připomínající odpočívajícího bůžka. Hrubé zacházení či prudký pohyb se zde nevyplácí. Ze země se totiž může zvednout mračno růžového prachu, který je jedovatý.
Ocelová socha je dutá, plná různých místností a chodeb, díky čemuž je často využívána lidmi na útěku či pašeráky.
Hrad Kazahana
Dnes již pouze trosky kvůli požáru, který před mnoho lety hrad Kazahana zachvátil. Říká se, že je v této zřícenině v Země sněhu ukryt poklad, ale málokdo tomu věří.
Tréninková jeskyně
Opuštěné sídlo neznámého šlechtice, které dnes již neslouží nikomu, leda náhodilým pocestním či těm, co hledají klid na sebezdokonalování. Většina prostor je vyhloubena ve skále a dřevěný zbytek je relativně zachovaný, skýtající celkem pohodlné bydlení i po tolika letech, za což může možná to, kolik dočasných majitelů se zde vystřídalo a komplex používalo.
Stanice odměn v Zemi země
Tato věž, působící navenek jako poutní místo, plní stejý účel, jako stanice v Zemi větru. Běžný poutník si zde může odpočinout a posilnit se, ti zasvěcenější si přijít na nemalý peníz.
Rouran
Z kdysi majestnátního království v Zemi větru velikosti města dnes zbyly jen trosky. Podle legend se zde nachází brána do minulosti.
Les Jofuku
Les rozléhající se na stejnojmenné hoře na hranicích Země ohně. Povídá se, že je prokletý. Co se ale ví jistě, je, že zde roste bylina Jofuku, která prý dokáže divy, jde-li o výrobu léčiv na šlachy, vazy, svaly a kosti.
Východní, velká, písečná duna
Opuštěná duna kdesi v Zemi větru, které dominuje obrovský, plochý kámen, který byl kdysi dávno využíván Orochimarem jako jeden z jeho úkrytů. V ne tak daleké minulosti se zde ukrývala banda nukeninů, když unesli feudálního pána Země větru, než byli zlikvidování ninji ze Sunagakure.
Ostrov Mokuzu
Ostrov ve tvaru měsíce, kde si cestovatelé doplňují zbraně a zásoby. Je sídlem podsvětí a černého obchodu. Lapkové si zde rádi smlsnou na jakémkoliv neopatrném mořeplavci, který sem zabloudí, aniž by věděl, co za ostrov to je. Kdo při příjezdu nedá tajný signál, riskuje být potopen a oloupen.
Yuu Haruko
Tým Shi
tajná lokalita
Znovu se podezřívavě zadíval na postavu. Ještě pěkných pár chvilek si prohlížel poloviční siluetu postavy v masce. Zaostřoval na ni a pokoušel se si zapamatovat, lépe řečeno aspoň zanalyzovat její vzhled. Strnulá maska mu však mnoho neprozradila o výrazu, nebo vůbec obličeji tohoto cizince.
Tenhle týpek... T, říkal? Co to je vůbec za žoldácký kult? Yuu byl připraven zakročit každou sekundu a neváhal patřičně postavě vrátit každý možný pokus o útok. V hlavě ale pořád přemítal nad tím, co to má být za dohodu. Nesmím se nechat zmást. "Specifické požadavky", to nezní moc lákavě, bezpečně, ani kterékoliv jiné pozitivní slovo.
Hned jak (neznámý parametr) T hýbl rukama, Yuu zase zpozorněl. "Týden, říkáš?," vypadlo z něj překvapeně potom, co postava začala mluvit. Okamžik potom ale chlapec polknul, když uslyšel, co se děje s jeho metabolismem. Co...? To není- Ale- Cože? I přes jeho zmatení nedal navenek znát své psychické rozpoložení. Zpomalil svůj tep a dýchal. Joro Gumo... Yuu vykřikl vzápětí: "Hele, počkej!", jenže odpovědí mu byly pouze zvuky větví, kterými se prodíral nějaký pták.
Co když blafuje? Co když se mě snaží jen donutit zabít Shiho jen kvůli svým mocenským cílům? Až teď na něm bylo vidět opravdové zmatení. To by znamenalo, že na Shiho ušili pěknou boudu, protože jinak... By byl fakt zločinec. Po zbytek noci moc nespal, jen v krátkých desetiminutových úsecích. Zvažoval, co udělá. Nechám si to pro sebe. Po světě se potulují lidé plní tajemství - tohle by mohla být dobrá kamufláž.
Ráno toho dne se přece jen vzbudil asi s hodinou spánku. Po ujištění se, že včerejší setkání bylo pravé, se rozhodl projít se k jezírku. Nasbíral několik čajových lístků a máty. Za svítání se začala vařit voda. Namělnil silice máty a přidal je do louhu. Hned potom, co se chutě promísily, odlil část hrnce do polních láhví na cestu. Začal pomalu uklízet věci okolo tábořiště a zahladil některé významnější stopy v okolí stromů. Měl asi největší prostor v tom, co s sebou nosil. Zabalil si několik pytlů, co bylo v tábořišti jídla. Nikdo se zlobit nebude, stejně vařím já. Sedl si ke stromu, u kterého trávil poslední den nejvíce času a tam pozoroval ranní přírodu.
Chika Kokumotsu
(Tým Kuro)
Les
"Dobře," přikývla, i když se toho nedozvěděla nějak moc.
I její pozornost se zaměřila na tu ženu, když začala vykládat o dívence, která toho podle jejích slov musela mít velmi mnoho za sebou. Na chvíli přemýšlela, co si zažila, co si museli zažít všichni kdo tu sedí. Jestli někdo z nich mohl mít podobně strašný osud, jako ona sama.
Když už se zeptal i ten kluk, doufala, že se konečně dozví vytoužené podrobnosti o tom, kam jdou, jenže pak začal věnovat pozornost jí a položil jí otázku, na kterou si předem nepřipravila odpověď. Světe div se, vážně neměla promyšlenou žádnou důvěryhodnou lež, co vůbec dělala v tom lese. A rozhodně jim nehodlala říct pravdu, když o nich nevěděla zhola nic. Pak ale dostala mistrovský nápad, jak z toho ven.
"No já-," začala, ale po chvilce se odmlčela. Tvářila se jako že pátrá v paměti
než znovu zkusila promluvit. "Šla jsem... Já jsem šla..." její výraz se pomalu změnil v šokovaný. "Proboha, kam jsem to měla jít? Co jsem dělala v tom lese?" vyhrkla najednou na Taichiho, jako by to on snad měl vědět líp. Chvíli zmateně těkala očima, položila si ruku na hlavu a vydechla: "Do háje, jak je tohle možný?"
Předstírat ztrátu krátkodobé paměti, aby nemusela nic vysvětlovat bylo nejspíš to nejjednodušší řešení, aspoň prozatím. Horší však bylo, že tvářit se, že si nepamatuje ani odkud je se jí nezdálo z mnoha důvodů jako dobrý nápad a říct jim, že z Písečné už vůbec nechtěla, co kdyby tam kam jdou potkali někoho z její vesnice a dostali úžasný nápad přenechat jim ji na starost. Při svém předstírání se krátce ohlédla po stařence. Ta ji znervózňovala, vypadala, že ví všechno, tohle by mohla snadno prohlédnout, nemluvě o tom, kdyby někoho napadlo ji požádat, ať se na Chiku podívá a zjistí, proč byla sama uprostřed lesa. Z nějakého důvodu však Chika měla pocit, že nemá důvod něco ostatním prozradit. Jestli ví opravdu všechno, zná minulost i budoucnost a má v sobě špetku citu, snad nic neřekne.
Někdy prostě stačí věřit...
___________________________________________________________________________
Masamoto Tenno
Tulák
Země Čaje, Městečko Hama
Vypadalo to, že Tennův proslov zapůsobil a nakonec si tu snad udělal nové společníky.
*Konečně. Možná to s mojí socializací nakonec nebude tak vážné!* pomyslel si, když si vzpomněl na interakce s těmi, kdo se chtěli přidat do jejich skupiny. Mladá Inuzuka byla jediná světlá výjimka.
"Je mi jedno, kolik tenhle konkrétní cíl zabere životů. Tenhle už mi stejně dávno nepatří," zauvažoval. Možná trochu pateticky, ale byla to pravda. To Saito vytáhl to nic, co z něj vyrůstalo a přetvořil to v...něco. A kam jeho cesta povede dál, to už byla jiná otázka.
"Nezahodím!" usmál se odevzdaně. Při další větě ale svou odevzdanost poněkud přehodnotil.
"No, s tím bude možná trochu problém. Já sice jsem svobodomyslnej, ale nějak to nepraktikuju. Tak kdyby místo toho šlo třeba něco jinýho? Já chápu, umělci a tak a fakt proti tomu vůbec nic nemám, ale prostě nejsem ten typ, jasný?" snažil se vysvětlovat a zároveň neurazit. Co by to byl za společníka, kdyby nastaly trapná nedorozumění hned na začátku.
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Město Niki
Razaki se hned připravil do bojové pozice. Agresivní postoj umocňoval golem, který proti cizincům nakročil stejně jako on. K Shiorině překvapení to s nimi ani necuklo. Museli si toho prožít opravdu hodně. Nakonec zakročil jak Tamaki, tak Hikari. I když každý trochu odlišně.
Následující sled událostí, nabral pro Shiori, zhruba předpokládaný spád. Jen netušila, že ta holka na to půjde tak rychle. Docela jí to vyvedlo z klidu, až se z toho zalkla. Jedno plus z toho vzniklo. Reakce Tamakiho byla roztomilá.
Cože?!? Opravdu to tu před měsícem bylo bez problémů? Uhm… další zachránění holka? No musím uznat, že má docela rušný život. Tohle Shiori docela zajímalo. Možná se na to časem zeptám. Může to být zajímavý příběh.
Za staříkem se jí moc nechtělo, ale nakonec následovala ostatní. Je možné, že se konečně dozví podrobnosti o tomhle incidentu.
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Město Niki
„Opovaž se pohnout, Razaki,“ zavrčel na chlapce mladík. To, co před sebou měli, už dlouho nezažil. A rozhodně by to nečekal na místě jako tady. „Co prosím?“ vypadlo z něj nevěřícně.
Stařec nakrčil nos a zamžoural před sebe. „Neslyšel jste snad, pane? Chtěli bychom jídlo za trochu pobavení,“ zopakoval svou žádost. Tamakiho oči přejely k dívce. Ta pohlédla stranou a kývla. Nechtělo se jí, ale byla se svým osudem naprosto smířená. „No tak, ukaž co máš,“ popohnala ji žena vedle ní. Malá hnědovláska se se stále prázdným pohledem sehnula a uchopila kraj svojí sukně.
Sotva ninja pochopil, co chce dělat, začal splašeně mávat rukama. „Pro pána krále, ne!“ vykřikl a dívka sukni okamžitě pustila zírajíc na něj s nepochopením. „My toho moc nemáme a-a lidi si nekupujeme!“ vrtěl horlivě hlavou. „Co se to tady stalo? Ještě před měsícem to tu kvetlo a teď tohle?“
Stařec znovu zamžoural. „Ty…,“ ukázal na něj znenadání, až se Tamaki narovnal skoro do pozoru. Tenhle tón hlasu znal. Od unaveného, který slyšeli ještě před chvílí, měl docela daleko. „Ty jsi ten pouliční bavič, co před měsícem zachránil starostovu dceru. A pak ji urazil,“ konstatoval. „Pojďte… Pojďte za námi,“ řekl nakonec, otočil se a začal kulhat směrem k bývalému hostinci.
Toriko
Tým Goku
Země čaje, Městečko Hama
Vyvalila na staříka oči a s pootevřenými ústy sledovala, jak mizí v zadní části obchodu.
"No tak čau, dědo..." vypadlo z ní po několika vteřinách tupého civění, během něhož přemítala o řezbážově odpovědi. Měla k tomu předpoklady, ale chyběla jí praxe? Co tím jako myslel? Ona přece potřebovala aspoň pět prstů na to, aby ovládala jednu loutku. A děda jich otočil naráz aspoň dvacet! To znamenalo, že šlo ovládat tolik loutek najednou? Jen se dvěma rukama a deseti prstama? Teda ještě by mohl používat ty u nohou, takže by na jednu loutku připadal jeden prst, ale to tím patrně nemyslel. Nebo jo?
Toriko se pomalu začínalo doutnat z hlavy, jak urputně přemýšlela. Neočekávaný příval myšlenek však přerušila mladíkova otázka. Plavovláska se k němu obrátila a dvakrát mrkla.
"Bydlím v lázních," ukázala nakonec za sebe směrem, kterým se lázeňský dům nacházel. Přitom ze Shoa nespouštěla tupý pohled. Rozhovor mezi ním a starým řezbářem úplně přeslechla, zabraná do představ o Tsubasovi, který hýbáním prstů u nohou pohyboval loutkama. Proto jí teď unikal důvod, proč se jí na to ptal a měl její špalek na rameni.
"Ty jdeš se mnou?" zeptala se nakonec, aby si situaci mezi nimi ujasnila. Celou dobu se jí totiž zdálo, že má tenhle kluk něco proti ní. A teď se tu prsil a vystavoval na obdiv svaly, aby jí mohl doprovodit? Toriko rozevřela doširoka oči, když jí svitlo. Založila si ruce v bok a naklonila se směrem k mladíkovi.
"Ty chceš jít na rande, že jo?" obvinila ho s poťouchlým výrazem v obličeji, načež si ho zkoumavě přeměřila pohledem. Nebyl o moc vyšší než ona a když si odmyslela protivný chování a otrávený výraz, nebyl zase tak marnej. Rozhodně měl správnou barvu očí. Jako čerstvě rozpůlený dřevo javoru. To mohla risknout.
"No tak jo. Jdeme," zavelela a vypochodovala z obchodu kolem Shoa na ulici, kde na něj počkala.
"Co je ten děda vůbec zač? Mluví jako stará knížka," zajímala se, když se zařadila hnědovláskovi po boku. Ruce přitom sepjala za zády stejně jako starý řezbář předtím a pokoutně po Shoovi házela očkem, aby ho měla pořád na očích. Nebo spíš svůj špalek.
Goku, pan Tsubasa, Shou
Země čaje, Městečko Hama
„Hmm?“ zdvihl k Toriko řezbář pohled, zatímco nasával vzduch do dýmky, aby ji zapálil.
„Pro to přece základy už máš, děvče. Co ti chybí, je praxe,“ vytáhl si dýmku z úst a ukázal s ní na Toriko.
Sho se mezitím vrátil se špalkem dřeva, který položil na pult před Toriko.
„Prosim!“ oprášil si ruce a založil si je v bok. Teď už se snad i dočká jejího odchodu.
„Pomoz ho slečně odnést, ano?“ udělal mu čáru přes rozpočet starý Tsubasa.
Učedník se na něho stihl sotva vyjeveně zahledět a stařík se u měl k odchodu do zadní části dílny.
„Žij blaze a dlouze, mladá slečno,“ popřál plavovlásce Tsubasa za odchodu ještě, než jí zmizel ze zorného pole.
„Ach jo... Tak kam ti to mam vodnýst?“ povzdechl si po menší odmlce Shou, hodil si špalek na rameno a přešel netrpělivě ke dveřím z obchodu.
Goku mezitím s lehce skeptickým výrazem ve tváři naslouchal Tennovi, uvažující, jestli z chlapce náhodou nemluví alkohol. Nevypadalo ale, že by tomu tak bylo.
„To sis předsevzal něco tak na jeden nebo dva životy...“ poznamenal, když černovlásek domluvil, a povzdechl si.
Minuta ticha, co se mezi nimi poté rozhostila, musela být napínavá.
„Hele na takovýhle plány na vodrovnávání mafie si nemyslim, že sem ten pravej, i když trpělivost bych na to jako umělec samozřejmě měl! Jen sem toho názoru, že se dá život trávit líp... Trochu tě, jak to říct, ‚uvedu do dění‘, oukej? Pomůžu ti nějak začít, ale pod jednou podmínkou!“ zvedl Tennovi před obličej Goku vztyčený ukazováček.
„Že svůj život jen tak nezahodíš, jasný?“ zatvářil se muž přísně.
„A ještě něco budu chtít, ale to si ještě rozmyslim,“ dodal poté jen jakoby mimochodem a tvářící se jako nevině si dolil saké a napil se.
Taichi Yarui
Tým Kuro
Les
Pohlavek co dostal pro změnu on od Ryuua nechal Taichi bez komentáře a jen ho mlčky probodával vzdorovitým pohledem, protože ho nenapadala žádná vhodná stěra, co by nebyla prostě jen trapná.
„A kam že to teda vlastně dem?“ optal Yukiho. Vždyť on to neřekl pořádně ani jim. A co naplat, že tu seděla ta dvojice? Ta babča podle všeho stejně věděla líp kam jdou, než samotný Ryuu.
Tehdy si Taichi konečně všiml, že drží ta babička za ruku i Fujiko, která byla celým tím věštěním překvapivě pohlcená. Modrovlásek ji chvilku sledoval, ale vzhledem k tomu, že se jeho sestra netvářila nijak vyděšeně nebo znepokojeně, usoudil, že jí stařenka patrně nic hrozného neřekla, a obrátil se zpátky na hnědovlásku.
„Kde ses tu vlastně vzala, hm?“ lehl si na břicho vedle ní a podepřel si bradu dlaněmi, zaujatě jí hledící do tváře. Že byl spíš zaujatý její tváří než odpovědí na svou otázku už byla věc druhá.
Yuki Ryuu, Toshiro, potulný pár
tým Kuro
Kinumichi
Žena se na Fujiko vlídně usmála, když k ní natáhla váhavě ruku.
"Nemusíš se bát. Nebolí to," ujistila ji, zatímco jí na rtech visel zvláštní, konejšivý úsměv.
"Máš z bolesti strach, nemám pravdu?" zeptala se jí ještě předtím, než se vůbec její dlaně dotkla a přitáhla si ji do svého klína. Jakmile tak udělala, rozhostilo se mezi nimi krátké ticho, stejně jako předtím u Taichiho i Jina.
"Tolik bolesti... Tolik úzkosti... Každý by se musel bát," hlesla, když se konečně narovnala a pustila dívčinu dlaň ze své.
"Vzala sis na svá ramena příliš velké břímě, Fuuchan. Pokud půjdeš touhle cestou, nakonec se začneš bát i sama sebe. Toho, čeho budeš schopná, abys dosáhla svého cíle," upřela na Fujiko slepé oči, které však působily, jako by viděly hlouběji než kterékoliv jiné.
"Nenos ten úděl sama, Fujiko. Už nemusíš jen utíkat. Jestli setrváš na svojí cestě, pak jsi našla správného člověka. Může ti dát přesně to, co budeš potřebovat. Ale nejdřív musíš zase otevřít své srdce. Protože srdce vidí víc než oči. A ty budeš potřebovat vidět to skutečné."
Ženiny oči během její cesty pohlédly krátce za Fujiko, ale neupřely se k nikomu konkrétnímu. O někom z těch pěti ale přeci jen mluvila.
I když se Ryuu věnoval ošetřování čerstvě probuzené dívky a kočírování Taichiho hormonů, celou dobu částečně věnoval pozornost i staré ženě, která dětem vykládala budoucnost. A líčila jejich minulost. Při rozhovoru s Jinem spozorněl o něco více, ještě více však jeho pozornost zaujalo to, co hovořila modrovlásce. Zlatavé oči se krátce upřely na její zátylek, než se vrátil pohledem zpět k Chice.
Jin Fu-Kei
Tým Kuro
Tábořiště
Zatím co se Taichi vydal věnovat dívce, kterou on, Jin, našel v lese, pohroužil se fialovlásek do vzpomínek. Taichiho pohlavek a radu si vyspechl, ale nijak na to nezareagoval. Myšlenky mu totiž létali úplně někde jinde. Nebylo to sice ještě tak dávno, ale díky tvrdému životu na to málem zapoměl. Na anděla uvězněného v pekle spolecně s bezcenými. Na dívku, která v něm probudila naději, že svět tam venku je jiný, lepší. To ale nebylo možné. Jin si rozvázal tuniku a prsty nahmatal dvě jizvy, kudy mu prošly hroy šípů.
"To není možné. Nikdy to nikdo nedokázal," promluvil polohlasem k sám sobě, když jeho pohled opět pohltily hypnotické plameny. Ve chvíli, kdy se k ohni dostavila i Fujiko, si odsedl kousek dál, aby jí udělal více místa a zavázal si tuniku. Jin totiž pochytil, že vidět odhalené tělo je pro modrovlásku nepříjemné a Jin nechtěl dostat další pohlavek.
Fujiko Yarui
Tým Kuro
Jeskyně
Fujiko dokonale ignorovala celé svoje okolí, kromě té ženy. Ta si toho všimla a otočila se přímo na ni. Modrovláska zadržela dech. Byla slepá. Jak mohla vidět, kde sedí a že na ni hledí?
Dívčiny oči pomalu sjely k ruce vědmy, která ji vybízela. A ona se nechala. Němě kývla, sebrala se ze země a došla až před starou paní. Měla pocit, že ač ji stařena nevidí, dívá se přímo na ni. Do její duše. Pomalu se tedy posadila a natáhla ruku, nadechujíc se na kuráž. Jak na tom bude ona? Co se jen dozví?
Hikari
Tým Tamaki
Na cestě po Zemi horkých pramenů, aktuálně ve městě Niki
Tamakiho slova se jí v hlavě okamžitě proměnila v obraz zkázy, která toto město podle všeho zastihla. Příroda za to ale rozhodně nemohla.
Hnědovlásek zrychlil a ona též. Když doběhli do městečka, Hikari se zaposlouchala a zpozorněla dřív, než se čtveřice zdejších vynořila z obydlí.
Na popis od Shiori jen lehce kývla.
Dveře domů byly buďto dokořán a nebo chyběly, což se jí zdálo pravděpodobnější. Totéž platilo pro okna. Jak vypadal zbytek si mohla jen domýšlet, a hezká představa to nebyla.A pak se tu zjevil ten stařík, který jim, pocestným, kteří toho u sebe nemohli mít o moc víc, než zásoby na na cestu a pár ryou, nabídl za jejich „bohatství“ zdejší dívku.
Golem se pohnul a Hikari přesunula svou pozornost k Razakimu, kterému vzápětí položila ruku na rameno a zakroutila hlavou.
Nezdálo se, že by se té dívce chtělo nějak vzdorovat, a při tom by jí prakticky stačilo se prostě sebrat a utéct.
„Dělá to dobrovolně...“ špitla k černovláskovi.
Niki za sebou podle všeho mělo velice tvrdý útok nájezdníků. A ne jeden. Z toho by se přece místní vzpamatovali. Fakt, že museli zajít tak daleko, aby náhodným kolemjdoucím nabízeli své vlastní lidi výměnou za zásoby, znamenal, že tohle město někdo dlouhodobě sužoval....
Razaki Oyasumi
Tým Tamaki
Město Niki
Razaki sklopil oči a dál pokračoval beze slova. Tihle lidi měli evidentně jiný způsob života, než on.
*Nebo si ho alespoň měli možnost zvolit.* napadlo ho naprosto překvapivě. Zavrtěl hlavou, aby takové myšlenky zahnal. Právě včas.
Proti nim se blížila trojice lidí. Na první pohled zbídačených životem. Na první poslech taky. Ve Vesnici umělců se s prodejem lidí setkal. Byl fakt, že lidé se mohli prodávat z různých, lepších i horších, důvodů. Pokud to ale bylo proti jejich vůli, vždycky v tom bylo něco špatného. Tenhle druh mu vždycky přišel nechutný. Stejně tak se mu okamžitě znechutila trojce lidé před ním.
Razakimu se uvolnily stehy na rukou a golem si nakročil. Tamaki si musel všimnout, že je připraven jednat a osvobodit tu dívku. Ať už to byl kdokoliv. Bylo totiž velice pravděpodobné, že by to docela dobře mohla být dcera toho staříka.
Masamoto Tenno
Tulák
Restaurace
Chápal Gokuovo zděšení. Neměl by mu za zlé, kdyby odmítl úplně. Hodlal bojovat proti soupeři, který byl ve všech směrech mimo jeho úroveň.
"Nehodlám naběhnout do jeho sídla, jakmile ho vypátrám. Můj boj bude trvat dlouho a bude pomalý a opatrný. On má všechny trumfy, kromě jednoho. Mě nezná. Netuší, kdo jsem a bude teď všechny svoje síly soustředit na hledání senseie, což mu zabare spoustu času. Já se mezitím připravím a tak jako v pravém zápase budu čekat na ten jeden moment, kdy udeřit a garantuju ti, že jakmile udeřím, on umře. A s ním vše s ním spojené," obrátil do sebe zbytek saké a sérií gestikulace a mimiky objednal u servírky další dvě.
"Ať už to bude znít divně jak chce, já nejsem hlavním cílem. Nežádám, aby ses ty nebo kdokoliv z tvojí skupiny do čehokoliv zapojoval a nikdo vám nebude vyčítat, pokud zmizíte při prvním náznaku nebezpečí. Jen potřebuji někoho, kdo se v tomhle světě alespoň trochu vyzná, protože já tu teď budu jako slon v porcelánu," pokrčil rameny. To bylo asi tak všechno, co mu k tomu mohl říct a co nabídnout. Teď už to záleželo jen na Gokuovi.
Yuki Ryuu
tým Kuro
hranice
Pohlavek, který Taichi vzápětí dostal, se rozlehl v ozvěně přes celý skalnatý plácek.
"Přestaň šaškovat, Taichi," napomenul ho Ryuu, ačkoliv mu nad modrovláskovým výlevem cukal koutek. Ten kluk byl prostě úplně marnej, když šlo o balení holek.
"A ty buď klidná. Zítra dorazíme na místo. Tam se ti o nohu už postarají," ujistil hnědovlásku. Žena, která stále seděla naproti Jinovi, obrátila svou tvář k modrovlasé dívce. Jako by cítila její pohled a intenzitu, kterou na ní hleděla. Bez jediného slova k Fujiko natáhla dlaň v němé výzvě. Toshihiro ji upřeně sledoval. To chtěla vyvěštit i jí?
Chika Kokumotsu
Tým Kuro
Les
Stařenka si získala pozornost všech, takže její otázky zůstaly nezodpovězeny. Z ničeho nic se k ní ale přitočil jeden z těch kluků a vysypal na ni tolik jmen, že si je nikdy nemohla stihnout zapamatovat.
Choval se přinejmenším divně, podle jejího názoru. Když ji chytil za ruku, trochu znervózněla a očekávala, že se jen snaží být milý. Po balící hlášce o jeho rukou a zádech jí však vyjelo obočí téměř do vlasů. Kdo proboha háže tyhle úsměvy po holkách, které jsou rády, že žijí? No Tachi očividně ano. Jeho jméno si zapamatovala hned.
"Ehm, dí-ky?" mírně se odtáhla a pokusila se vyprostit svou dlaň z jeho sevření. Nebyla momentálně v pozici, kdy by mu mohla říct, co si o jeho jednání myslí, hodně jim dlužila. Nicméně její výraz to říkal za ni. Okamžitě si ho v podvědomí zařadila do složky s velkým, tučným nápisem "úchyl".
"Dobře, kam přesně máme teda vlastně namířeno?" pokusila se zeptat tentokrát jeho a doufala, že dostane odpověď.
Někdy prostě stačí věřit...
___________________________________________________________________________
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Město Niki
Nevěřícně a se zvláštním zaujetím si prohlédla Razakiho. To jako myslí vážně? Sice nemám moc peněz, ale nesnížila bych se na vyrabování celé vesnice. Nakonec to pustila z hlavy. V bezpečí mezi ostatními si začala podrobněji prohlížet celkovou scenérii.
„Dali si na tom docela záležet. Podle toho co všechno zničili, to musela být větší skupina,“ se zájmem pronesla na hlas. Kdo by to mohl udělat? Zloději by asi nepálili pole, banditi nebo jiná zločinecká skupina? „Tamaki-san nevíte o nějakém převratu nebo místní válce?“ rozvíjela dál svou teorii.
Vkročili do města. Shiori se tu vůbec nelíbilo, z ponurého okolí ji naskočila husí kůže. Pohledem prohledávala okolí a sem tam kopla do ohořelého prkna nebo odpadu. „ Je zvláštní, že tu vůbec nikdo není. Vše je tu poničené, ale krve nic moc, že by obyvatelé utekli?“ Nebo je někdo odvedl? Hmm tady moc zásob, už neseženeme. Měli bychom odtud co nejrychleji odejít.
Rychle odejít, aby se nic nestalo, jí nebylo dopřáno. Náhle se objevil stařec a Shiori se rychle přitočila zpět k ostatním. Ah tak přece jen nějací přeživší. Asi ti co se schovali a vrátili se pro zbylé věci. Informativně špitla k Hikari: „Je tam nějaký děda, dvě ženy a holka. Museli toho teď hodně zažít, protože jsou pěkně odrbaní.“ Už se chtěla staříka zeptat, co se tu stalo, ale on byl rychlejší. Shiori se zarazila. S lehkým úsměvem povytáhla obočí a jukla na Tamakiho. Byla zvědavá, co se bude dít.
Toriko
Tým Goku
Země čaje, Městečko Hama
Nad hlavou Toriko se objevily tři velké, černé tečky.
"Ha?" vypadlo z ní nakonec, čímž přerušila příliš dlouhé ticho, které mezi ní a staříkem zavládlo.
"O čem to zase mluvíte, dědo?" přimhouřila nechápavě oči a založila si ruce v bok. Věděla, že jí spousta věcí nedochází a ne každému zrovna rozumí. Ale tenhle stařík mluvil v hádankách pořád. Co když mluvil cizí řečí a ona si toho ani nevšimla?
Toriko zůstala znovu mlčky zírat na pana Tsubasu, jak rozjímala nad svým posledním nápadem. Nakonec však usoudila, že v tom problém nebude. Prostě generační propast, tím to nejspíš bude.
"Hele, dědo..." svěsila ruce pomalu podél těla a opřela se loktem o pult.
"Když už mluvíte o tom učení, nechcete mi ukázat, jak jste to udělal? S těma loutkama myslím. Bylo to fakt hustý! Pohnuly se všechny naráz! Naučíte mě to taky?" zamrkala na něj s nadějí a neskrývaným nadšením ve tváři.
"Tak co říkáte? Naučíte mě to? Přísahám, že nic nikomu do zad nebodám!" zdvihla ruku s otevřenou dlaní na znamení slibu.
Taichi Yarui
Tým Kuro
Les
„Okkee,“ zazubil se Taichi a uhnul, aby udělal před stařenkou místo Jinovi.
Babička se chopila chlapcovi ruky a modrovlásek zpozorněl.
Byl to podobný začátek jako u něho, jenže i u Jina se dost trefila a to už bylo divné. Korunku tomu dal ten závěr.
„Akaru?“ povytáhl nad tím oslovením Taichi obočí. Proč mu tak řekla a proč se nad tím nepozastavil i Jin? Byla to skutečně nějaká jeho přezdívka? Ale jak se o ní ta stařenka tedy dozvěděla když ji i on slyšel poprvé až teď!?
Údiv nad tím co se tu odehrávalo způsobil že si ani on nevšiml otázky Chiky. Až když se rozmluvil Jin se Taichi probral.
„Hele, ‚stará‘ se babčám neříká kámo,“ vlepil Jinovi menší pohlavek. Ne že by tak nikdy žádné stařence sám neřekl, ale to byli obvykle protivné pavlačovky co na něho pokřikovali nadávky a výhrůžky, když byl s kamarády za školou, a ne slepé vědmy.
Pak si konečně všiml i Chiky a z podvědomí mu okamžitě vyjela seznam všeho co řekla, i když to pořádně neposlouchal.
„Dobrýtro!“ přiskočil k ležící dívce a popadl ji za ruku, „to je přece jasný!“ zazubil se na ni a jemně její dlaň stiskl jako nějaké krásné, křehké origami.
„Já jsem Taichi, tohle je Fujiko a tamto je Jin. A tenhle týpek je Ryuu. Je to dobrej medik takže určitě chodit budeš, toho se neboj. A než se tak stane, mý silný ruce a pevný záda sou ti k dispozici kotě,“ mrkl na ni a nahodil svůdný výraz číslo 28.
Goku, pan Tsubasa, Shou
Země čaje, Městečko Hama
„‚Je to všechno co mám,‘ huh?“ zněla muži v hlavě Tennova slova. Co měl tenhle kluk asi tak za sebou, že se tak upínal na věci jako byla pomsta a boj se zlem? Bral to tak vůbec? Co ho motivovalo?
„Na...?“ procitl Goku ze zamyšlení, když na něho Tenno znovu promluvil.
„NANIII!? Právěs mi tu vylíčil na jakou válečnou výpravu proti mafiánskýmu kartelu se to chystáš a pak se mě zeptáš jestli budem cestovat spolu!? To je uplnej vopak nějakýho klídku a pohodičky todleto!“ vyděsil se Goku div z barové stoličky nespadl.
Tsubasa si mezitím dál měřil Toriko pronikavým pohledem. Nevypadal, že by ho dívka přesvědčila o své bezelstnosti, až do chvíle, kdy se hlavy loutek kolem dívky otočily zpátky tak, jak byly, a jejich tělíčka povolila.
„Sho,“ oslovil svého učedníka, který ještě chvilku mlčky civěl na Toriko, než se vzpamatoval.
„H-Hai!“ napřímil se do pozoru.
„Dones tady slečně její dřevo,“ vybídl ho Tsubasa, načež povolily i jeho rysy a on se odebral zpátky za pult.
„Zdá se mi děvče, že za sebou máš vážně zajímavou minulost, a že tě čeká ještě zajímavější budoucnost. Doporučoval bych ti najít si nějakého mistra, který tě nevrazí ve spánku kunai do zad, a který tě zároveň naučí něco víc o světě... Pokud už tedy někoho takového nemáš...“ přimhouřil stařík oči, zatímco si vytáhl z náprsní kapsy dýmku s odklápěcím víčkem, která palcem otevřel, a zalovil v kapse u kalhot po zápalkách.
Fujiko Yarui
Tým Kuro
Jeskyně
„Není zač,“ pokusila se na dívku usmát. Na další otázky nedokázala odpovědět. Jednak nechtěla a jednak ji zaujala slova té stařenky, která se nejprve týkala Taichiho a pak Jina.
Ve Fujiko zamrazilo. Jak ta paní věděla, že je jejich maminka mrtvá? A to, co říkala o Jinovi… Byla to všechno pravda?
Zůstala na ženu zírat jako opařená. Cosi v ní ji nutilo se k ní rozejít a podat jí ruku, aby i jí ta osoba řekla, co ji čeká. Náhlý strach z věcí budoucích ji přepadl naprosto nepřepravenou.
Budou s Taichim v bezpečí? Podaří se jí zesílit? Zbaví klan shnilých kořenů?
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Město Niki
Tamaki šlehl pohledem po Razakim, jeho oči se ale prakticky hned vrátili ke spoušti před nimi. Další se ozvala Hikari. „Vypálený město, zničená úroda i pole,“ vysvětlil jí a přidal do kroku. „Někdo to tu musel naprosto vyrabovat. Niki bylo celkem prosperující město.“
Celá obec vypadala jako město duchů. Dveře domů byly vylámané, okna vymlácená. Zdi opálené a na mnoha místech chyběla omítka. Nikde však nebylo ani živáčka.
Náhle se však z jednoho domu vynořila trojice. První k nim o holi mířil seschlý stařec a za ním dvě starší špinavé ženy tak nad padesát vedly mladou dívku. Všichni měli otrhaný šat.
„Cizinci,“ zaskřehotal ten muž. „Prosím, podělte se s námi o vaše bohatství… Mohu vám výměnou za ně prodat tuto dívku.“
Tamaki zamrznul na místě a vyvalil oči.
Jin Fu-Kei
Tým Kuro
U ohně
Jin stařenku nehnutě sledoval. Ihned, jak stará cukla svou rukou, nasadil mladík kamenný výraz a ten dokonale udržel až do konce. Bylo tomu tak hlavně proto, aby si své reakce mohl včas promyslet a nejednat spontálně. Byla pravda, že by si za tuhle "věštbu" zasloužila reakce typu: "Och božínku, vážně?" a "Páni a co vidíte dál?", ale nebyl čas dělat všechno správně. Nakonec Jin stáhl svou ruku k sobě a nevědomky si ji pohladil druhou rukou, jako kdyby byla zneužita k něčemu špatnému. Kompletní rozbor byl celkem přesný, ale to zakončení Jina zmátlo.
"Máte zajímavou schopnost, stará," ohodnotil její výkon obdivným tónem a pokývl uctivě hlavou.
"Akaru... ," to jméno mu vyvolávalo v mysli zapomenuté vzpomínky. To jméno bylo spjaté s bolestí a se smrtí. Ještě mu to ve vzpomínkách vyvolávalo jedno jméno, ale to nebylo možné.
"Smrt neznamená konec? Jo, pro toho kdo zabije určitě ne," pronesl polohlasně, jako něco, co mělo být uštěpačnou poznámkou někoho, kdo nechápe podstatu uštěpačnosti.
"Ale jestli myslíte, že se ze mě stane nějaká Zombie, tak na to zapomeňte."
Masamoto Tenno
Tulák
Městečko Hama
“Já to musím brát vážně. Je to všechno, co mám,“ pokrčil rameny. Byla to pravda. Tehdy, když byla idea založení nové vesnice ještě aktuální, se se Saitem poprvé setkal a od té doby ho ten chlap naučil tolik věcí, že by mu ty roky výcviku nikdy nedokázal splatit.
“Jasně, byly tam i temnější chvíle, ale to bylo taky v rámci výcviku,“ pousmál se Tenno pod vlivem myšlenkového pozitivismu.
“Umělec? No to je zajímavý. A mohl bych cestovat s tebou? O umělcích jsem slyšel, že mají docela štěstí na náhody. Slibuju, že tě do ničeho úmyslně nezatáhnu!“ navrhl Tenno najednou. Nebyl zvyklý pít, takže se v něm pod vlivem saké probudil přátelský instink.
Toriko
Tým Goku
Země čaje, Městečko Hama
Přimhouřila oči, když jí řezbář položil další otázku a viditelně se nad něčím urputně zamyslela. Rysy v její tváři zase povolily, jakmile jí částečně svitlo.
"To je ta věc, se kterou hýbu s těma loutkama, že jo?" zeptala se pro ujištění, že mluvil přesně o tom, o čem si myslela. Sice tomu říkala chakra, ale čím delší čas uběhl od doby, co se ocitla u svých prarodičů, tím více zapominala všechno, co si jako jediné pamatovala. A jelikož na shinobi a podobné lidi téměř nenarážela, nebyla si úplně jistá, jestli tomu vlastně říkala dobře, nebo si to s něčím pletla.
"Nevím to úplně přesně, dědo, ale učili mě to někde ve škole," pokrčila nakonec rameny. "Teda aspoň myslím, že to byla škola. Nějaký jiný lidi tam taky byli," rozjínala nad zamlženýma vzpomínkama z dětství.
"Ale co se mě furt vyptávate, dědo? Říkal jste, že mi ten špalek dáte, když vám něco výrobím, a já vám udělala toho panáka," založila si káravě ruce vbok. "To se z toho teď chcete vykroutit nebo co?!"
Yuki Ryuu, Toshiro, potulný pár
tým Kuro
Kinumichi
Žena se s vlídným úsměvem natáhla po chlapcově ruce, ale těsně předtím, než se jeho dlaně dotkla, ucukla rukou zpět a zatvářila se znepokojeně. "Máš temnou chakru," hlesla k Jinovi chvějícím se hlasem. Nakonec se však přeci odhodlala, sevřela jeho dlaň ve svých a přitáhla si ji do klína.
"Tvůj život provází smrt," byla první slova, která od ní po krátké odmlce vyšla.
"Tvoje rodina, tvá matka, otec i sestra... O všechny jsi přišel. Zneuctili je, zavraždili... a ty jim chceš oplatit stejnou mincí," pokračovala. Její hlas byl ochraptělý, jako by jí dělalo problém vůbec mluvit.
"Viděl jsi umírat tolik lidí a sám jich tolik o život připravil- A přesto máš srdce čisté, nezkažené lidským sobectvím. Jako čistý list papíru, který někdo pokropil krví."
Žena pomalu pustila jeho ruku a natáhla dlaň k jeho tváři.
"Myslíš si, že je na světě spousta nepřátel. Toho největšího máš však ve svojí hlavě," pohladila ho, jako babičky hladívaly svá milovaná vnoučata.
"Všechno není takové, jak se zdá, Akaru. Už brzy zjistíš, že smrt neznamená jenom konec. A že ti, které považujeme za mrtvé, mohou být stále mezi námi."
Goku, pan Tsubasa, Shou
Země čaje, Městečko Hama
„T-Ty to bereš fakt vážně, co?“ zacukalo Gokuovi v koutku oka, zatímco se snažil udržet si svůj nenucený úsměv při poslouchání Tenna, který se už chystal na budování protimafiánské armády.
„Já?“ zamrkal, když se ho mladík zeptal na jeho plány, a zamyslel se.
„Já se nikdy neusadim! Sem umělec! Potřebuju cestovat a hledat múzu!“ prohlásil poté s důležitě vztyčeným ukazováčkem, „v tomhle městečku sem jí ale ještě moc nenašel, takže na tom zapracuju a pak půjdu o dům dál,“ opřel se znovu o pult a zazubil se.
Řezbář si mezitím měřil Toriko pohledem a atmosféra v krámě těžkla.
„Kdopak tě tedy naučil pracovat s chakrou, hm?“ zeptal se jí. Shou mezitím těkal nervózně pohledem z jednoho na druhého a čekal, co se bude dít dál. Upřímně netušil, jestli byla ta dívka tak divná, tak špatná herečka, a nebo naopak tak dobrá herečka. Její chování vůbec nedávalo smysl! Tedy alespoň jemu ne.
Masamoto Tenno
Tulák
Restaurace, městečko Hama
Mladý bojovník bedlivě poslouchal výčet funkcí, které jeho nejnovější nepřítel zastával. Bylo toho hodně. Ale tak jako u většiny bytostí, k ukončení jeho hvězdné dráhy stačila jedna dobře mířená rána.
"V tom případě musím posbírat víc informací a nějaké lidi. Člověk s touhle pověstí bude mít jistě spoustu nepřátel," zauvažoval nakonec. Tušil, že to nebude nic jednoduchého. Ve skrývání bude nepochybně velice dobrý. Při vzpomínce na Saitovo úkryty ho na moment přepadl pocit marnosti. Může ho nahánět po celém světě a vždycky ho minout. Projít přímo nad jeho hlavou a nikdy se o tom nedozvědět.
"Bude to trvat dlouho. Ale mám celý svůj život," usmál se nakonec až překvapivě mile.
"A co ty? Usadíš se tady?"
Toriko
Tým Goku
země Čaje, městečko Hama
Toriko několikrát mrkla, zatímco si v duchu opakovala slovo kterým ji stařík nazval.
"Cože jsem?" zeptala se nakonec zcela nechápavě. O čem to ten stařík krucinál mluvil? Jakej by měla bejt nuknin? A co to vůbec bylo za věc?
"Jak jste to říkal, dědo? Sunaha- Sunagakure? To je ta velká vesnice někde v poušti, ne?" poškrábala se zamyšleně ve vlasech. Nakonec ale jen pokrčila nechápavě rameny.
"Co s tím mám já společnýho, dědo? Já tam ani nikdy nebyla. Na poušti je hromada písku a kdejakejch potvor a já sháním jen trochu dřeva, ne svrab."
Hikari
Tým Tamaki
Na cestě po Zemi horkých pramenů
„‚Moc hluku při boji nedělám‘...“ rezonovala Hikari v hlavě Tamakiho slova. Když ji předtím zachránil, nevšimla si ho, dokud se neocital v jeho náruči. Na druhou stranu, tehdy byla dezorientovaná kvůli té explozi... Jak moc tiše se asi dokázal pohybovat?
Až hnědovláskova slova ji přiměla se opět věnovat svému okolí a ona zvážněla.
„Co se děje?“ srovnala krok s Tamakim a zajímala se. Po sluchu nic zvláštního neodhalila. Co ty tři tedy tak znervóznilo?
Během toho vytáhla dvojici červených koleček, které předtím během tréninku sňala ze svých rolniček, a znovu je na ně umístila, načež obě rolničky ztichly.
Goku, pan Tsubasa, Shou
Země čaje, Městečko Hama
Chvilku to vypadalo, že se strhne něco vážně nepěkného, ale plavovláska to úspěšně „zabila“.
„No to fakt není!“ seřval ji Shou, když se zvedl ze země, kam díky její poznámce zahučel tak, že mu chvilku byly vidět jen nohy.
Tsubasa ho ale gestem dlaně zarazil.
„Jestli tu nejsi pod záštitou Sunagakure, jsi tu na vlastní pěst. Což znamená, že jsi nukenin.“ oznámil Toriko Tsubasa trpělivě a čekal, co mu na to poví.
„Co?“ zamrkal Goku, když se ho Tenno tak zničehonic zeptal, zahleděl se zamyšleně před sebe a promnul si bradu.
„Nic moc, ale dost na to abych věděl, že zaplíst se s nim je jako řikat si o průser,“ pohlédl na černovláska skepticky.
„Je to mafiánskej kápo a má páky na dost lidí a tlup. Nebezpečnejch lidí a tlup, a tim myslim nebezpečnejch i pro lidi jako sme my. Podniká snad ve všem, od obchodu s otrokama po pašování zbraní nebo drog. Netušim co ste mu provedli, že se vás chtěl zbavit, ale můžete bejt hádám rádi, že ste ho nenaštvali dost na to, aby na vás poslal někoho schopnějšího,“ povzdechl si Goku a nalil si další kalíšek saké.
„Proto ti řikam že je lepší to nechat bejt,“ ukázal na chlapce kalíškem a pak ho do sebe kopl.
Chika Kokumotsu
Tým Kuro
Les
Jakmile zmínila, že by se mohla pozvracet, cítila se ještě víc trapně. I tak si ale vzala misku a hůlky a snažila se následovat její radu. Ne příliš úspěšně. Minimálně to ale zodpovědělo otýzku, jestli se zvládne najíst. Chica byla neuvěřitelný jedlík, jen těžko šlo uvěřit, že si může s jejím apetitem udržet takovou postavu.
"Děkuju," zamumlala až někdy při třetím soustě, protože dřív to nestihla. Nejen že dlouho spala, ale ani předtím skoro nic nejedla, když se potulovala po lese, protože ne vždycky bylo snadné něco najít. Proto byla teď za jídlo opravdu vděčná. Její pozornost ale sklouzla k tomu, co se dělo u ohniště. Stará paní a ti kluci se tam bavili o věštění, i když to, co říkala, znělo spíš jako velmi moudrá rada než věžtba.
Snažila se tam necivět, ale potřebovala si udělat obrázek, kde to vůbec je a s kým je. Ta dívka říkala, že v Zemi horkých pramenů. Najednou nasměrovala svou pozorost zpět k ní.
"Jste všichni moc hodní, děkuju, že se o mě tak staráte," mírně sklonila hlavu, protože víc ve své situaci ani udělat nemohla. "A kam vůbec cestujete? Odkud jste?"
Někdy prostě stačí věřit...
___________________________________________________________________________
Masamoto Tenno
Tulák
Městečko Hama
Pousmál se. Ten člověk vážně vypadal, že ho zajímá, co s Tennem bude. Pořád se strachoval o to, že chce jít proti tomu chlápkovi, dokonce ho i napomenul kvůli tomu saké. Tenno si na moment připadal, že našel přítele, což se mu nestávalo často. Vlastně jen ve dvou případech, a to byl Saito a mladá Inuzuka.
Náhle ale úsměv zmizel. Nahradila ho zcela vážná tvář, které dominoval překvapený pohled plný prozření a pochopení.
"Jakože, nechci znít nevděčně, díky za přání a to všechno. Ale co vlastně o tomhle To-není-jen-tak chlápkovi vlastně všechno víte?" vyrazil ze sebe. Že ho to nenapadlo dřív!
Razaki Oyasumi
Tým Tamaki
Cesta
*Jasně, takže nepoužívat výbuchy. To zvládneme. Ale golem strašně dupe. Snad jí to nebude vadit. Kdyžtak bych mu mohl nohy obalit nějakou dekou. Nebo tak něco...*
Myšlenkami zase zabloudil do úvah. Poslední, co slyšel, byl Tamaki, který zmiňoval, že moc hluku nenadělá. Upřímně by ho rád viděl jednou v boji, když by se nekrotil. Sensei kdysi říkal, že někteří lidě si často tvoří bariéry, které jim ale tlumí jejich pravý potenciál. A že to dělají z různých důvodů.
Tok myšlenek přerušil až pisklavý zvuk. Razaki se podíval před sebe, protože prozatím koukal jen na cestu, takže mu obzor unikal.
"Někdo nás asi předběhl," usoudil, ale pak si vzpomněl, že tady vlastně nemají v plánu půjčit si věci na dobu neurčitou.
"Pardon."
Jin Fu-Kei
Tým Kuro
Tábořiště
Když ho zastavila Taichiho dlaň, přejel mu přes pravou polovinu tváře lehký tik, který snad mohl vyjadřovat nejistotu kvůli Taichiho rozhodnutí. I přesto však bez okolků uposlechl a posadil se zpět na místo, odkud ostražitě sledoval dění před sebou. Kdyby byl Jin psem, jeho ocas by teď stál v pozoru, jak byl připraven zasáhnout, pokud by se dělo něco nepřístojného. To naštěstí nebylo potřeba, protože předpověď budoucnosti nebyla taková, jakou si ji Jin představoval a tak se pozvolna uklidnil, až nakonec vypadal jen lehce zmateně. Chudák fialovlásek tomu vůbec nerozuměl. Pokud tohle mělo být ono vidění do budoucna, nemohla dvojice vůbec vědět, že tady někdo bude a tím pádem nemohli být nikomu nebezpeční. Jin dokonce pocítil jisté zklamání.
"Hmm? No, proč ne," pokrčil rameny a natáhl k babče ruku. Pokud věštění bylo to, co předvedla u Taichiho, ničemu neuškodí, když si to taky vyzkouší. Na druhou stranu, pokud opravdu viděla do budoucna, bylo by zajímavé vidět, jestli se jí bude líbit co uvidí, protože až nastane správný čas, navštíví jisté lidi, vyrve jim srdce z těla a... . Mladík sebou lehce škubl, když mu jeho vlastní myšlenky a pocity na okamžik převzali kontrolu. Nervózně se pousmál, aby si lidé okolo ničeho nevšimli. Bylo vcelku nepříjemné, když se mu Bakemono vmísil do pocitů.
Toriko
Tým Goku
země Čaje, městečko Hama
Dlouhá odmlka a tiché výměny upřených pohledů postupně schladily Toričino nadšení do stavu nechápavého zírání.
Pomalu si zastrčila malíček do pravého ucha a zatřásla s ním, jako by z něj vytřepávala přebytečnou vodu, načež na staříka otupěle zamrkala.
"Á kam jinam by měli v tomhle městě jít, dědo? Vždyť to tam je přímo napsaný,"konstatovala s trhnutím paží a přeskočila pohledem ze staříka na Shoua.
" Hele, dědo... Co vy jste vlastně zač? Chováte se vážně divně," pohlédla vzápětí zpátky na řezbáře a přimhouřila podezřívavě oči. Na okamžik se tak v obchodě rozhostila hutná atmosféra, jako by naproti sobě stáli dva kovbojové připravení kdykoliv tasit.
"Že vy jste už trochu senilní, co?!" přetnula ji o několik vteřin později Toričina zcela neočekávatelná otázka s naprosto bezelstným, širokým úsměvem ve tváři na znamení spokojenosti, že na to určitě přišla.
Goku, pan Tsubasa, Shou
Země čaje, Městečko Hama
Řezbář na plavovlásku chvíli mlčky hleděl, jako by v duchu hodnotil její odpověď a rozmýšlel, jakou známku jí udělí.
„Opravdu si mám myslet, že by se mladá kunoichi loutkářka zastavila u starého Tsubasy jen a pouze kvůli nedostatku dřeva?“ zeptal se Toriko, aniž by hnul brvou.
Shou to celé strnule sledoval a čekal, co bude dál.
Tenno mezitím vylíčil Gokuovi svůj plán a ten se ošil.
„Poslyš, tenhle ‚chlápek‘ není jen tak-...!“ chtěl namítnout, ale nakonec se zarazil dřív, než dořekl, a jen si povzdechl.
„Fajn. Je to tvoje volba, tak snad víš co děláš...“ opřel se o pult rezignovaně, ale nakonec se na chlapce usmál.
„Tak ať ti všechno vyjde,“ nalil jim do kalíšků další saké a pozvedl ten svůj směrem k Tennovi.
Taichi Yarui
Tým Kuro
Les
Taichi zpozorněl a napjatě čekal, co mu žena poví, a s každou vteřinou ticha byl napjatější a napjatější.
Její první slova nebyla nic moc. Takový úvod knihy. Pokračovala tématem dívek, nad čímž se Taichi jen pobaveně uculil, ale to, jak ho pustila a jak se na něho usmála, spolu s tím, co mu řekla, mu úsměv z tváře zase vyhnalo.
Jak tohle věděla!?
Toshira ignoroval a dál hleděl na stařenku, následuje pohledem její ukazováček, kterým ho dloubla do hrudi, načež se jí opět zadíval do tváře a poté, co domluvila a pohladila ho po vlasech, se mezi nimi rozhostilo krátce ticho.
„Chmpf,“ zahučel konečně Taichi a s našpulenými rty uhnul na oko uraženě pohledem.
„To teda byla nic moc věštba, babčo...“ broukl, hledící do strany.
Přemýšlel, jestli prostě jen chytře zvolila relativně neutrální formulace, kterými měla šanci se trefit, prakticky padesát na padesát, ne-li víc, jestli jí to pálilo, a nebo v tom co mu řekla bylo něco víc, než jen náhoda a rozum...
„Co ty, Jine? Nechceš si taky nechat něco ‚vyvěštit‘?“ obrátil se nakonec modrovlásek na svého kamaráda sedícího s pobaveným úsměvem.
Třeba mu pomůže se rozhodnout, když uslyší i jeho „věštbu“.