Zvládli byste obětovat svůj život pro někoho, koho máte rádi?

Nevím. Myslim,že dokud se to tý situace někdo nedostane(doufám že se do ní nikdy nedostaneme),tak si nedokáže představit co by udělal. Bylo by super říct 'Ano,obětovala bych se za svoje kamarády nebo blízké' ale asi by bylo těžší to udělat. Lidé mají silný pud sebezáchovy. Nevím jak vy,ale já mam svůj život ráda. Nevím,jestli bych byla schopná vědomě se ho vzdát.

Věřím tomu, že bych to udělala. Jelikož teď mám svoji největší lásku pro kterou už jsem spoustu věcí udělala. Taky nejednoduchých rozhodnutí.
Kdyby to bylo pro rodinu, tak asi taky. Přece jen, kvůli nim jsem na světě a moc si jich vážím. Mám k nim vybudovaný vztah, jako asi každé dítě.
Pro kamarády bych ho asi neobětovala. Ani pro nejlepší kamarádku.
Nevím proč. Asi proto, že je to JEN kámoška. Takže:

Možná jsem tady už psala, nevím.
Ale stejně...

Já osobně nejsem srab, co se týče smrti. Když mám zemřít, tak zemřu. Tomu nezabráním. Osud je osud.
(To ovšem neznamená, že se nebudu snažit. )

Popravdě, když mé kamarádce hrozilo přejetí autem, skočila jsem za ní a strčila ji na chodník.
Bylo mi v tu chvíli jedno, že mě to auto může srazit taky, záleželo mi na tom, abych jí pomohla. Nedokázala bych si představit život bez ní, nejspíše bych se z toho zhroutila. A to nepočítám, že mi bylo asi deset, takže by mě to asi dost psychicky poznamenalo.

A proto zastávám názor, že když už jsem si to (nejednou) vyzkoušela, myslím, že bych neváhala a opravdu bych ten život vyměnila.

Nechci, abych byla považována za vejtahu. Jen říkám to, co si o sobě myslím. A věřte, pokud to budete zpochybňovat, zamyslete se nad tím:
Znáte mě líp, než já sebe?
Upřímně pochybuji.

to je moj sen. ak by som raz mala zomriet tak pre zachranu niekoho n_n

No tady napíšu ano, určitě bych to udělal, ale v realitě sám nevím jak bych zareagoval. Možná bych to ignoroval nebo bych se tomu vyhnul a nebo doopravdy někoho ochraňoval. To vážně nevím.
Člověk to nemůže vědět dokud se mu to nestane. Mě se to zatím nestalo (naštěstí, bohužel)

Nad tymto som uz velakrat rozmyslal a dosiel som k zaveru, ze musim, samozrejme je ine o tom rozmyslat ako ked sa nieco take stane, ale v duchu sa na to vzdy pripravujem, vzdy sa snazim mysliet na to, co zle sa moze stat a co spravit aby som ochranil mojich blizkych, ale tak ako tak, niekedy sa jedna o sekundy a clovek proste nema ani len sancu zareagovat. Mnohi z vas poukazuju na to, ze je lahke to tu napisat, ale v skutocnosti by vacsina sa bala, moze to tak byt, ale v mojom pripade naozaj sa budem maximalne snazit ochranit svojich priatelov a blizkych. Ochranit mojich priatelov a blizkych je moja ninja cesta a takto (moja ninja cesta) som to nazval este roky predtym nez som videl prveho Naruta, takze to z Naruta nemam prebrate, je to len zhoda okolnosti.

Popravdě si řekněme. Má toto téma nějaký reálný smysl?
Někdo si honí ego, jiní se utvrzují v tom, že jsou srábci, někdo podporuje ostatní bez vlastního názoru, někdo odmítá veškeré argumenty z čisté nelogiky, další si to jen myslí a zbytek si raději nemyslí nic.
Kromě stalkingu nevidím v tomto tématu jiný důvod.
V případě nehody z pohledu spolujezdce většina lidí tady nestihned udělat víc než vykulit oči a pevněji se chytit sedačky, kdy v lepším případě budou jen v šoku dál sedět a představovat si poslední možné vteřiny jako zpomalený film trvající hodiny a z pohledu řidiče stihnou udělat ještě míň.
Z pohledu chodce opravdu málo lidí na přechodu očekává nejhorší, kdy si zbytek ani neuvědomí že na ně něco jede.
Ohromná většina lidí se dá z pohledu šoku uznat za negramotné, protože nevědí, co se při něm v lidském těle odehrává, tudíž ani sami nedokáží odhadnout, jak by se v určité situaci zachovali.
Jednoduchý příklad, který si může každý sám vyzkoušet: Jak jsem již psal ohledně nehody v autě, kdy se vteřina zdá jako hodina, je to způsobeno vylučováním hormonů. O jaké hormony se jedná rozepisovat nebudu, protože to je při uvědomění si šoku naprosto nepodstatné. Je akorát dobré vědět, že se při tom mnohonásobně zvýší reakce mozku, na kterou není valná většina lidí vůbec připravená, protože nikdo z nás nežije celý život v šoku. Pokud se tak tedy stane, a tělo se dostane do šoku, tak tím, že se zvýší reakce mozku, se právě zamezí onen pohyb, který všichni jistě znají jako "zdřevěnělost". A proč, když je mozek v šoku rychlejší, se to neprojeví i na stejné rychlosti reakcí těla? Tady je ten paradox. Projeví. A to tak, že se pohybové svaly dostanou do vědomé křeče, tedy oné zdřevěnělosti.
Tady přichází na řadu pokus, který si mohou udělat všichni, a který u všech dopadne stejně.
Natáhněte pravou (nebo levou) ruku od těla (je jedno jestli před sebe nebo doboku) a zkuste jí naráz přitáhnout a zase natáhnout. Prostě vyšlete do svalů ruky dva opačné signály v ten samý moment. Jednoduchá věc, přitáhnout a zase natáhnout.
Co se stane? Nic! A to je právě ono "nic", které způsobuje, že se v šoku nikdo nemůže hnout. Jakmile se totiž dostanou do svalů oba povely ve stejnou chvíli, jediné co se stane je, že budou svaly ruky v křeči!
V onom šoku se děje právě to, na co nikdo není připravený, a i když mozek vnímá každou jednotlivou vteřinu blížící se nehody jako hodiny, vysílá do všech svalů neuvěřitelnou rychlostí jednotlivé povely, které se dostávají do svalů těsně po sobě, ty se dostávají do křeče a tělo se ani nehne.
Šok je od toho, aby mozek přepl do základních reflexů, tedy těch, které vykonáváme automaticky a které nám dojdou až poté, co jsme je udělali (ucuknutí ruky při spálení o horkou žárovku). Kdo ale při nehodě dovolí tělu reagovat samo, a kdo si vůbec uvědomí, že by ho měl nechat tak jednat? Jo, holt civilizační choroba, díky které můžeme přemýšlet
Sportovci, speciálně bojového umění, se učí pohyby tak dlouho, až se zautomatizují, tedy se učí nad nimi nepřemýšlet, protože myšlení pohyb mnohonásobně zpomaluje, a tedy je vykonávat mnohem rychleji, reflexivněji. Kdo umí jednat reflexivně, pro toho jsou podobné věci prkotiny, protože je velice dobře zvládá.
Všimněte si, proč se při boji nikdy sportovci (bojovníci) nedívají na vlastní části těla nebo části těla protivníka? Protože oni se jakoby dívají za něj na jedno místo, ale veskutečnosti používají širší zorné pole, kdy vnímají mnohem více pohybů naráz, čímž dávají tělu šanci reflexivně jednat na vše, co mají v zorném poli. Pokud se naučí vnímat i pohyby protivníka a v hlavě si je promítat, pak dokáží velie hravě reagovat i na to, co nevidí, ale musí mít stále nějaký počátek, podle kterého pak pohyb protivníka v hlavě simulují přesně tak, jak to dělá doopravdy, protože má jen určité možnosti pohybu, které si není těžké představit.
Prostě reflexy a šok
Nemohu říkat něco, o čem nevím jak bych zareagoval, protože jsem to zatím nikdy nezažil. Proto ani já nevím jak bych se zachoval, kdyby šlo někomu o život. Vím akorát to, že se na jistou pravděpodobnost stane, co se stane u zbytku lidí. Zda se z toho probudím rychle nebo pozdě už záleží na situaci, ve které se to stane. Ale protože vím, že neustále nad něčím přemýšlím, pak budu v oné situaci přemýšlet nad tím, že vím, že mám šok, a bude záležet na okolnostech, zda budu přemýšlet co dál a nechám se popřípadě srazit, nebo se proberu z mrákot a uskočím nebo někoho zachráním.
Jiná odpověď snad ani neexistuje.

Wittgenstein:
Co se vůbec dá říci, dá se říci jasně; a o čem nelze mluvit, k tomu se musí mlčet.

Bernard Bolzano:
Věta neodporuje teprve tehdy žádné ryzí pojmové pravdě, neodporuje-li žádné ryzí pojmové pravdě, že existuje myslící bytost, která o této větě vysloví podle pravdy soud, že neodporuje žádné ryzí pojmové pravdě.

Alucitace

Alu á la Bolzano:
Pravda neexistuje až tehdy, pokud o ní teprve tehdy, když ji někdo zjistí, po pravdě tvrdí, že je pravdivá.

Alu á la Wittgenstein:
Pravda nezávisí na našem úsudku.

Ja byosm vrátil život mojej starej mame za cenu mojho ...