Malá velká letní výzva! 059

Tak veledílo bys rád viděl , no když ono se to mé veledílo většinou skládá z více rovin. Jenom jedna z těch rovin je přitom samotné výtvarné sochání nebo kreslení. Za veledílo považuju především to, že vznikne kvalitní celek v čase, který tomu byl vymezen a v ceně, která byla domluvená bez ztrát . Nejsem umělec. Umělec si tvoří bez omezení, já jsem vždy velmi omezená vším možným.
Vem si třeba 2 m vysokou kamennou sochu z 18. století bez hlavy, špinavou, popraskanou, ve městě u silnice. Musím zhodnotit, co všechno jí je, popsat to a navrhnout, za jakých podmínek a jak se opraví. Od samotných technologických a chemických postupů, výtvarného doplnění (nebo i nedoplnění hlavy) a prostředků, přes zařízení lešení, zábor v ulici, jeřáb apod. Pak se to různě diskutuje s majitelem, památkáři, policií apod. Každý na to kouká ze svého úhlu pohledu a má svůj zájem, který se snaží za každou cenu prosadit. A já musím najít kompromis, aby se především neublížilo památce. No a v případě, že se přistoupí k doplnění hlavy, tak mi začíná zajímavá průzkumná práce - jak vypadala, zda se ještě dnes těží kámen v požadované kvalitě a vzhledu, ze kterého ji vyrobím, a hlavně - jaký by měla mít výraz, aby přenesla na diváka to, co má přenášet. A že těch významů je! Hlubokých duchovních, ikonografických. To je to nejtěžší, protože žijeme v jiné době, navíc jde obvykle o světce a já nejsem tak úplně věřící člověk. Určitě přesně neznám, co bylo pro lidi třeba v baroku zcela běžné a srozumitelné, jak přemýšleli, jak žili, proč to pro ně bylo tak důležité a jak moc to bylo důležité. Církevní významy jsou pro věřící samozřejmě srozumitelné i dnes a musejí to poznat a pochopit. To je vnitřní obsah, který i ty dáváš do svých děl vrchovatě, určitě víš, o čem mluvím. Pak je tu určitý autorský rukopis, kterému se musím přizpůsobit. Ne každý sochař ovládal dobře anatomii, stává se, že umím kreslit a sochat líp než sám autor , a to je pak megatěžké, nebo naopak hůř, a to je pak lepší se do věci ani nepouštět. Nejdůležitější je, umět se vcítit a pochopit, jak to dělal, co používal za nástroje apod. Ty nástroje si taky často musím vyrobit stejné. No a pak je tu organizace samotné práce, aby klaplo počasí, koupit vše potřebné včas, abych našla vůbec firmy, které dneska ještě umí vykovat poctivé kramle, pozlatit starými technikami, stěhovat jeřábem tak, aby socha zůstala vcelku . Občas mi nezbývá nic jiného, než se dané řemeslo naučit sama, protože není, kdo by to dnes uměl. (Jistě už chápeš, proč nemám věčně čas ). No, a pak musím umět fotit, musím všechno zdokumentovat a popsat v závěrečné zprávě a vyfakturovat, vyřešit daně, sociální, zdravotní atd atd. Takže největším mým megadílem je, když to všechno klapne a socha nevypadá po restaurování jako Lenin s koštětem, ale naopak jí vrátím její duši a lidem tím trošku připomenu, o co v životě vlastně jde . Když se mi podaří dostat tam výraz, který jsem chtěla, a který rezonuje s autorem a dobou a pochválí mi to někdo, kdo tomu skutečně rozumí. Když přijdu po 5 letech a socha stále stojí a není zelená, ani z ní neupadly tmely, barvy a zlacení drží. A když vidím, že si jí lidé všímají víc, než předtím, hlídají ji a berou ji za svou. To je pro mě největší megadílo.
Ale pokud chceš vidět třeba jeden z takových úspěchů, na který jsem hrdá, tak třeba tyhle Boží muka, co jsi k nim tvořil grafickou dokumentaci. Tohle krásné dílko prakticky neexistovalo a díky místním dětem, spolku, místní současné malířce obrázků a díky mému úsilí stojí zpět na nádherném místě, které úplně ožilo a bere dech .
Nebo tahle socha, kde jsem právě doplňovala hlavu jedné ze zobrazených dcer, které v roce 1866 zemřely manželům v jednom dni. Na sochu spadl strom a celou ji rozbil. A hlavu někdo ukradl. Bylo pro mě hodně těžké napodobit lidového sochaře, který nebyl žádný Michelangelo. A navíc jsem sekala do kamene podruhé v životě . Asi tak. Teď maluju obraz Ježíška a Panny Marie do naší kapličky, aby děti viděly na vlastní oči, že jim Betlémské světlo a dárky nenosí vyplesklý Santa Klaus, ale že je to třeba malý kluk, velký jako oni a že představit si ho, tušit ho a nevidět ho, je nádherný veliký zážitek. Je na to čas, ale nikdy jsem akrylem nemalovala. Ani tak náročný výjev. Možná tohle bude jednou megadílo, které bys rád viděl. Pokud se povede a pokud ho dokončím .
Netvořím a nikdy jsem netvořila tak, jak by se mělo, jak by tvořil správný umělec a jak si tvoříš ty. Nemám žádné takové veledílo. Má díla nikdy nebudou zcela má a všechny je beru zcela za své .