Než se rozhodnete jakékoliv z níže uvedených míst navštívit, napište o svém úmyslu adminovi místnosti. Ne každé místo je tím, čím se jeví být, a tudíž budete nejprve potřebovat nějaké info, než se tam vydáte.
Tsuiraku Heki
Padající slza je vodopád na území země Ptáků, kde před léty zemřela Toki, feudální paní země Ptáků, při politickém atentátu. Říká se, že když je bezměsíčná noc, často ta je vidět jak její duch tančí na hladině. Ať už je to pravda nebo ne, toto místo se stalo symbolem pro ty, co věří, že v lidech existuje dobro a naděje.
Údolí zúčtování
Toto stinné údolí je zahaleno v mlze, která prakticky nikdy nemizí. Tato mlha je tak hustá, že je prakticky nemožné v ní bez nějaké oční techniky jako je Byakugan nebo Sharingan cokoliv vidět. Údolí zúčtování je proslulé nejen bylinou zvanou Rostlina oční léčby, která prý dokáže zázraky, jde-li o léčbu nemocí či zranění, týkajících se očí, ale také legendou, dle které je toto údolí útočištěm bytostí, připomínajících lidi, které prý nemají oči a chodí po čtyřech jako zvířata.
Kinumichi
Tato cesta je nejrychlejší spojnicí mezi Kumogakure, Konohagakure a Sunagakure no sato. Ikdyž není příliš pohodlná, je zdaleka nejrychlejší, ovšem je také oblíbeným tábořištěm banditů a pro uspěchané obchodníky často i smrtelně nebezpečná, proto se stala oblíbeným letoviskem všech silnějších ninjů s vražednými choutkami, kteří se sem chodí zabavit vražděním mnohdy nezkušených banditů, kteří sídlí podél cesty.
Karigoya
Karigoya je malé sídlo v jendom z bočních údolí Země démonů. Tamní půda je velice úrodná, což dokazují divoké lesy v údolí. Dlouhou dobu bylo toto sídlo, původně vytvořené jako letní sídlo kněžky, nepoužívané. Znovu obydleno bylo až před několika málo lety, kým, to však není známé.
Akagahara
Jedná se o palouček obehnaný skalisky, plný pastí a nástrah, který se kdysi využíval namísto chuuninské zkoušky. Každý, kdo se odtud vrátil živý, byl uznán chuuninem. V centru se nachází malá soška, které když se člověk dotkne či s ní pohne, spustí mechanismus, který aktivuje dřevěné loutky, které vylezou z úkrytů ve zdech a vrhnou se na dotyčného. Loutek je zde neznámé množství, takže je velice těžké se jich zbavit. Lze je však deaktivovat vrácením sošky na její místo.
Sora-ku
Zdánlivě opuštěné město. Ve skutečnosti zde ale kvete černý trh se zakázanými zbraněmi a technikami díky obchodníkům, kteří zde žijí a skrývají se před autoritami. Pocestní, co sem zavítají, buď dobře vědí, do čeho jdou, a nebo se obvykle nedožijí rána.
Díra
Jedná se o jakousi oázu kdesi na hranicích Země ohně, uprostřed jinak neúrodné pustiny. V jejím centru se kdysi nacházela vesnice Tonika. Podle legend byla Díra kdysi dávno svatyní s mnoha poklady. Někteří dokonce tvrdí že se v ní nachází mocný zdroj nadpřirozené energie. Dnes je však toto místo naprosto opuštěné. Lovci pokladů odtud už ukradli vše, co šlo, a víc se sem nikdo nevrátil.
Hora Katsuragi
Na vrcholku této hory se nachází malé sídlo bývalého klanu Tsuchigumo, který zde kdysi dávno střežil mocné kinjutsu, schopné srovnat se zemí plocho několik kilometrů velkou. Bariéra, která toto místo kdysi chránila, drží dodnes, a přesto, že je dávno známé, že ono kinjutsu již neexistuje, mají zdejší evidentně stále co chránit.
Stanice odměn v Zemi ohně
Tajné místo černého trhu, kde si námezdní lovci vyzvedávají odměny za své úlovky, tvářící se navenek jako pouhý obchod s občerstvením pro pocestné, dohlížející zároveň na chod zdejšího vedení vysokého napětí. Za jedním z pisoárů se ale nachází tajná místnost, kde probíhají všechny ilegální transakce a výkupy těl.
Ostrov přivolání
Ostrov na východ od Země ohně a na jih od Země blesků. V dávné minulosti zde skupina vědců experimentovala se všemi možnými živočichy ve snaze stvořit ultimátního tvora pro Kuchiyose no Jutsu, což se jim i podařilo. Jejích výtvor se jim ale vymkl a všechny je povraždil, načež byl později sám zabit skupinkou ninjů z Konohy. Od té doby je tento ostrov opuštěný. Kdo ví ale, kolik nezdařených experimentů se zde zabydlelo?
Údolí mraků a blesků
Údolí mraků a blesků se nachází na území bývalé Země blesků. Pahorek tu střídá pahorek, mezi nimiž se rozléhá rozsáhlá vodní plocha. Vzhledem k nadmořské výšce se zde také často tvoří mraky přímo u země.
Město Shukuba
Shukuba se nachází na území Země ohně, nedaleko Konohy. Toto město se zaměřuje prakticky jen a pouze na „turismus“. Nachází se zde nespočet motelů, veřejných domů, kasín a lázní. Kvůli blízkosti Konohy zde ale podsvětí moc nekvete. Pro ninju je zde nebezpečí v podobě peněz, alkoholu a žen však na každém rohu.
Ostrov Nanaku
Další ostrov na východ od Země ohně a na jih od bývalé Země blesků. Tento ostrov je proslulý bohatými zásobami léčivých bylin, ale také jedovatých rostlin. Ráj pro každého medika či traviče.
Bufet Kari života
Tato malá restaurace, ležící v Zemi řek, je rájem pro masochisty či milovníky opravdu pálivých jídel. Recept na proslulé Kari života se zde dědí a ani v současnosti nepřestává ničit chuťové pohárky hostů, co sem zavítají.
Sedmá fronta
Bývalé bojiště Čtvrté velké války ninjů. Pustina s podivnou, růžovou půdou, koncentrovanou poblíž jezera, kterému vévodí ocelová socha, připomínající odpočívajícího bůžka. Hrubé zacházení či prudký pohyb se zde nevyplácí. Ze země se totiž může zvednout mračno růžového prachu, který je jedovatý.
Ocelová socha je dutá, plná různých místností a chodeb, díky čemuž je často využívána lidmi na útěku či pašeráky.
Hrad Kazahana
Dnes již pouze trosky kvůli požáru, který před mnoho lety hrad Kazahana zachvátil. Říká se, že je v této zřícenině v Země sněhu ukryt poklad, ale málokdo tomu věří.
Tréninková jeskyně
Opuštěné sídlo neznámého šlechtice, které dnes již neslouží nikomu, leda náhodilým pocestním či těm, co hledají klid na sebezdokonalování. Většina prostor je vyhloubena ve skále a dřevěný zbytek je relativně zachovaný, skýtající celkem pohodlné bydlení i po tolika letech, za což může možná to, kolik dočasných majitelů se zde vystřídalo a komplex používalo.
Stanice odměn v Zemi země
Tato věž, působící navenek jako poutní místo, plní stejý účel, jako stanice v Zemi větru. Běžný poutník si zde může odpočinout a posilnit se, ti zasvěcenější si přijít na nemalý peníz.
Rouran
Z kdysi majestnátního království v Zemi větru velikosti města dnes zbyly jen trosky. Podle legend se zde nachází brána do minulosti.
Les Jofuku
Les rozléhající se na stejnojmenné hoře na hranicích Země ohně. Povídá se, že je prokletý. Co se ale ví jistě, je, že zde roste bylina Jofuku, která prý dokáže divy, jde-li o výrobu léčiv na šlachy, vazy, svaly a kosti.
Východní, velká, písečná duna
Opuštěná duna kdesi v Zemi větru, které dominuje obrovský, plochý kámen, který byl kdysi dávno využíván Orochimarem jako jeden z jeho úkrytů. V ne tak daleké minulosti se zde ukrývala banda nukeninů, když unesli feudálního pána Země větru, než byli zlikvidování ninji ze Sunagakure.
Ostrov Mokuzu
Ostrov ve tvaru měsíce, kde si cestovatelé doplňují zbraně a zásoby. Je sídlem podsvětí a černého obchodu. Lapkové si zde rádi smlsnou na jakémkoliv neopatrném mořeplavci, který sem zabloudí, aniž by věděl, co za ostrov to je. Kdo při příjezdu nedá tajný signál, riskuje být potopen a oloupen.
Toriko
Tým Goku
městečko Hama -> lázně
Zatímco přihlížející personál a paní Miyano sledovali s údivem pohybující se loutku, Toriko bez většího vzrušení dál seděla v tureckém sedu na dřevěné podlaze pódia a jediné, na co se soustředila, byl pohyb jejích prstů, kterými panenku ovládala.
I když v sále nehrála žádná hudba, baletka se pohybovala pravidelně a ladně, jako by měla svůj vlastní rytmus a hudbu uvnitř sebe.
Devant, arabesqua, pirueta, demi-plié, devant... Toriko ani nepotřebovala skutečnou hudbu. Pořád měla v živé paměti tklivé tóny šamisenu z jediného tanečního představení, které kdy viděla. A kterého by se bývala i účastnila, kdyby její tanec nepřipomínal poskakování žáby.
Plavovláska se nikdy příliš nesoustředila na dění okolí, ani se o něj nezajímala víc, než bylo nutné. Spoustu věcí také ihned z mysli i paměti vypustila, pokud jí nebyly k ničemu dobré nebo ji nezaujaly. A to dokázaly skutečně málokteré. Ty si však dokázala zapamatovat mimoděk jakoukoliv vlastní snahu. Stejné to bylo i s bývalou umělkyní, která se na stará kolena vrátila do rodné vesničky hledat nové talenty, jimž by mohla předat svůj um a nadále tak přiživovat zašlou slávu. Ani Toriko se nevyhla dřevěným pantoflím s vražedně klouzavými podrážkami, uplým kimonům nebo piškotům s nařasenými sukýnkami trčícími ještě víc, než její vlasy. Ale přestože Toriko tanec opravdu zaujal a ani přes veškerou ženinu snahu z ní nedostala víc, než pohyby hodné tancujícího indiána před ohništěm. Místo špiček podupávala na patách, otáčela se kolem svojí osy jako hrací káča a doskoky otřásaly celou podlahou. Pro tanec vlohy prostě neměla, což jí však nijak zvlášť netrápilo. Vypadal sice hezky, ale tolik lámání, ohýbání a nakrucování přišlo Toriko úplně zbytečné. Když ale seděla mezi ostatními na lavičce a sledovala, jak ostatní ladně a půvabně tančí za zvuku melodie, uvědomila si, že si všechny kroky pamatuje tak dobře jako oni. A že jedna část jejího těla není zase takové poleno na pohyb.
Pas de chat, rond de jambe, plié a póza. Tím pohyb dřevěné tanečnice ustal. Následovala úklona, než odkráčela stejně jako přišla. Toriko dřevěnou loutku sbalila zpátky do svého postroje, který si navlékla na záda a s heknutím se zvedla na nohy.
"Takhle stačilo?" vylezla vzápětí ze svého úkrytu do středu podia a zamžourala přes světlo na majitelku lázní.
Ari Shigeru
Tým Nekomi
raiton
Slunce letělo po obloze a i přesto připadalo Arimu jakoby ještě vůbec nic nestihl. Nechápejte to špatně, nebyl zoufalý. Ani z daleka! Ale při těchto aktivitách byl i navzdory své povaze poněkud zatrpklý. Šlo v podstatě jen o malinkou úpravu jeho již zvládnuté techniky nebo si to aspoň každou chvíli opakoval, jakoby se o tom chtěl přesvědčit.
Obvykle se ničím takovým ani trochu netrápil a nakonec nechal všechno na momentě, kdy se o to postará Botan, ale dnes měl zvláštní pocit. Buď nechtěl Botana ukázat proto, že se bál jaký to udělá dojem nebo se možná chtěl sám předvést a dokázat jim, že to zvládne taky... Že je nejlepší. "Jo! To bude ono..." Pomyslel si.
Znovu se rozhlédl kolem, zazubil se na každého, který o něj zrovna v tu chvíli zavadil pohledem a vrátil se zpět k práci.
Nejdřív nashromáždil chakru, vytvořil jakousi chabou verzi techniky, kterou mu předtím předvedl Shi a poté co ji vrhl před sebe - Jako vždy - okamžitě zmizela...
Falling
down is an
accident.
Staying
down is a
choice.
Madam Miyano, Zabiják Chiro, Goku
Země Čaje, městečko Hama
„Žádnou nemáme, ale v sobotu tu bude, tak si ji teď prostě představ,“ odvětila Toriko madam Miyano stroze s pažemi založenými na prsou a pobídla ji dlaní, aby si pospíšila a dala se do představení, načež pošeptala své asistentce, aby zařídila úklid pódia po té malé špindíře.
Když se ale Toriko usadila a vytáhla svou panenku, která se vzápětí jako živá rozešla doprostřed pódia a započala svůj taneček, spadla majitelce lázní brada.
„J-Jak to dělá!?“ opřela se o stůl před sebou, aby se mohla naklonit co nejblíž. Sice viděla cosi jako tenoučké, namodralé provázky, které se různě mihly po těle loutky, ale to ji v chápání, jak se může ten kus dřeva sám od sebe takhle hýbat, aniž by nad ním někdo stal a tahal mu za provázky, nijak nepomáhalo.
Ani její asistentka nebo číšník si nevěděli rady a jen s vyraženým dechem sledovali dívčino představení.
V horách se mezitím situace víceméně uklidnila.
Když mu mladík slíbil, že se žádná vražda nechystá, Goku mu jen mlčky prázdnou flaškou pokynul, ať si dělá, co chce, aniž by jemu nebo jeho klonu věnoval nějakou přemíru pozornosti.
Tennův klon přeskočil kamennou zeď a zůstal celý. Aby také ne, když se Chiro válel opodál s rozmláceným obličejem v bezvědomí a jak se zdálo, nějakou chvilku tak patrně zůstane.
Taichi Yarui
Kdesi v lese
„Hele já za to nemůžu jo!? Lovil sem králiky a ten šoumen se tu prostě zjevil!“ bránil se Taichi, když se na scéně objevila jeho sestra. Medvěd se ale zničehonic uklidnil a na všech čtyřech cosi zabručel a natáhl se k dvojici tlapou.
„Hm?“ zamrkal Taichi nechápavě, o co zvířeti jde, načež těkl pohledem ke králíkovi na svém rameni.
„Chceš toho ušáka? Tak to máš smůlu kámo, toho sem si ulovil já jo!? Běž si procvičit kostru a chyť si vlastního!“ založil si modrovlásek odmítavě ruce na prsou a přenesl váhu z nohy na nohu.
„Oi, Fuu-chan, ten medvěd začíná bejt vopruz. Co s nim? Nechci aby za náma šel až k vostatnim,“ koukl se založením paží v bok Taichi po své sestře otráveně a poškrábal se na zátylku.
Hikari
Tým Tamaki
Chata
Tamaki se naštěstí rozmluvil a situaci jim o něco víc přiblížil. Fakt, že budou čelit bývalému ANBU, s Hikari nijak znatelně nepohnul.
Následující dotazy Shiori byly na místě, takže je černovláska nijak nekomentovala ani žádný vlastní nepřidala. Počítala s tím, že se důkladně připraví a vše naplánují, než se za Shoutou vypraví, takže necítila potřebu se ptát na věci, které považovala za něco, co stejně bude muset zaznít, aby byl jejich plán co k čemu.
Co ji zarazilo byl až Tamakiho dotaz na ni.
Hikari sklopila hlavu a lehce zatnula pěsti. To, na co se ji ptal, bylo dost nebezpečné. Mohla mu věřit dost na to, aby mu dala odpověď? To poslední co si přála bylo, aby ty, po kterých šla, někdo varoval. Nechtěla za sebou nechávat stopy. Žádné stopy.
„Hledám dva nukeniny z Konohy...“ pravila černovláska, „nevím, jak se jmenují, ale vím, jak vypadají. Vzali mi něco, co je pro mě moc důležité, Tamaki-san. Neptejte se mě ale prosím, co to je. To vám nemůžu říct...“
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Chata
Shiori souhlasila s Hikari. Pokud mají přežít se zdravou kůží potřebují toho vědět co nejvíce. S očekáváním naslouchala, co Tamaki řekne. První věty ji překvapily. Cože? Bratranec? A překupník? Tohle se jí nelíbilo. Hlavou jí v tu chvíli prolétlo několik scénářů se špatným koncem. Ve vesnici znala pár lidí, kteří se dokázali chovat jak neviňátka a pak vám v klidu bodli nůž do zad. Přece jen Tamakiho znala jen dva dny. Přesvědčovala svoje vnitřní já. No, tak. Rozhodla jsme se mu věřit. Od něho nic nehrozí.
Horší to bylo po dalších větách. Shiori se roztáhly zorničky strachem a zbledla. ANBU! To si dělá srandu! Klídek holka. Pár úderů srdce jí trvalo, než se uklidnila. Nechtěla, aby ji viděli vystrašenou. Odhodila vlasy na záda. Zkřížila paže na hruď a jednou rukou si začala mnout bradu. Potřebovala se zamyslet a přemoct vnitřní hlásek, který ji našeptával, že může kdykoli odejít. Dobře. Oba jsou vycvičení zabijáci. Pousmála se, když si připomněla Tamakiho poznámku, že byl lepší. Na tohle, ale nemohli spoléhat. Shiori se vybavil minulý souboj kde Tamaki dostal pěknou ránu. I když je anbu je možné, že vyšel ze cviku. Otázka je, jak je na tom ten druhý.
S pohledem upřeným do plamenů pronesla svoje myšlenky: „Souhlasím. Každá informace budě nápomocná. Bude zapotřebí probrat i další věci. Kde Sakamoto Shouta přebývá. Ve městě, vesnici, jinde?“ Otočila se na Tamakiho: „Pokud to bude město či vesnice pamatuješ si rozložení? Já sama tuhle končinu moc neznám. A když se něco zvrtne potřebujeme vědět kam zdrhat, abychom nepadli do slepé ulice.“ Znovu se zahleděla do ohně: „Navíc nic není zadarmo. Za informace může chtít peníze. Jaký je tvůj bratranec charakterově? Hmmm vsadím se, že nebude pracovat sám. Takže to bude potřebovat plán zahrnující víc nepřátel. Taky je tu otázka, co se stane, až nám přečte svitek. I on bude vědět co tam je. Pokud tam bude jméno či kontakt může dotyčného kontaktovat, než se k němu dostaneme. „A další věc,“ podívala se na Razakiho, „jestli půjdeme do města či vesnice co uděláme s tou sochou?“
Jin Fu-Kei
Tým Kuro
Někde v lese
Když se oheň rozhořel, chlapec si na chvilku sedl a zahleděl se do plamenů. Nebyl si tak úplně jistý tím, jestli udělal správně, když dívku zachránil. Udělal to naprosto automaticky a bezmyšlenkovitě, jako kdyby ani jiná varianta neexistovala, ale nyní měl čas se nad tím zamyslet. Potulovat se světem a zachraňovat náhodné pocestné znělo sice dobře, ale také to mohla být past. Třeba něco jako iluze a on by do ní suveréně vkročil a nechal se chytit. Na druhou stranu byla chycena v ocelovém chřtánu pasti, v čemž viděl sám sebe a to v něm vyvolávalo ten nenáviděný symbol otroctví. Muselo to tedy být správné. Tak jako tak bylo velice pravděpodobné, že dívka zemře. Jin sice nechtěl podceňovat Ryuuovo schopnosti, ale tahle rána vypadala velice ošklivě a Ryuu-san byl nejen po tuhém boji, ale navíc už vynaložil chakru na léčení toho mladíka. Musel tedy jen doufat.
Z hloubání ho vytrhl bolestný výkřik a dívčini zoufalé žadonění o stavu její nohy. Proto vzhlédl a tiše sledoval situaci. Jediné, čeho se dočkal byl rozkaz a tak se jej jal splnit, jako dobře vycvičený pes.
"Hai."
Pravil s důrazem, zvedl se na nohy, došel k ruksaku a po chvilce pátrání nalezl jak kotlík s dřevěnou poklicí, tak čutoru s vodou. Vzal je tedy k ohni a přelil obsah čutory do kotlíku. Poté si jen přeměřil kotlík a ohniště zkoumavým pohledem. Nebyl si zcela jistý, jak dostat kotlík na oheň, aby ho nerozlil a nápad, že by ho celou dobu držel v ruce mu nepřišel jako dobrý. Bylo potřeba vytvořit nějaké uchycení, na které by kotlík zavěsil nad oheň, proto poodešel blíže k lesu a cestou ze země sebral tři vhodné a silné klacky, které svým rozvětvením šli použít k pevnému zaklesnutí do sebe. Nápad, jak to udělat dostal prakticky okamžitě, jak klacky zahlédl. Přinesl si je tedy k ohni, kde je každý zabodl do země, aby nebyla šanci, že se rozjedou vahou kotlíku a naklonil nad oheň tak, aby se do sebe pevně zaklesli. To, že byli klacky tři, vytvořilo pevnou základnu pro kotlík a ten na ni jen zavěsil. Nebylo to sice nejdůmyslnější, ale pro aktuální potřebu to stačilo. Nyní jen musel počkat, až voda začne vřít. To naštěstí netrvalo dlouho, protože chlapec přikryl otvor kotlíku dřevěným víkem a pára díky tomu cirkulovala a sama o sobě vodu ohřívala.
Po chvilce začala voda bublata, což bylo krásně slyšet a tak chlapec chvilku počkal, načež kotlík sundal a přinesl ho k Ryuuovi, kde kotlík položil na zem a přidřepl k nim.
"Tady je ta voda."
Promluvil klidným hlasem a pohlédl dívce do očí. V tu chvíli by dal chlapec všechno za to, aby mohl její bolest cítit za ní. Při tom pohledu se mu sevřeli vnitřnosti a mladík semkl rty v soustrastné grimase.
"Přežije to?"
Vypadlo z něho, aniž by si to prvně promyslel. Své fialové oči však upíral stále na dívku.
Yuki Ryuu
Tým Kuro
lesní mýtina
Zatímco se Jin věnoval zapalování ohně, Ryuu se zcela soustředil na léčbu poškozené tkáně. Šlachy, svaly i žilky se postupně obnovovaly a zacelovaly, takže rána přestávala krvácet a pomalu se začínala zacelovat. Obnovit však plně její funkčnost v jeho silách nebylo. Tím se však Ryuu v tuhle chvíli nezabýval. Nejdůležitější bylo nohu zachránit a s ní i zraněnou dívku.
Jakmile se hnědovláska začala probouzet, jounin částečně zpozorněl, ale s léčbou neustával.
"Zůstaň v klidu a nehýbej se," promluvil k dívce mírným hlasem ve chvíli, kdy přišla úplně k sobě. Na její následující výkřik pouze pokynul hlavou.
"Bolest brzy odezní," ujistil ji ještě. Fakt, že s bolestí patrně odejde i veškerá citlivost, ale nezmínil. To teď nebyla důležitá informace a větší prioritou bylo udržet tu dívku klidnou.
"Jine, ve vaku mám malý kotlík a lahev plnou vody. Dej ji na oheň převařit," promluvil po chvilce opět na fialovlasého chlapce u ohniště.
Chika Kokumotsu
Tým Kuro
v lese
Upadla do bezvědomí a zůstala tak ještě dlouho, první věc kterou pocítila, když začala přicházet k sobě, byla neuvěčitelná palčivá bolest. Byla tak strašně v šoku, že vůbec nic neříkala, noha bolela jako čert - no hůř než čert, dokonce byla tak moc zmatená, že ji nějakou chvíli ani nenapadlo přemýšlet, co jsou ti dva zač a to jeden z nich vypadal hodně nebezpečně.
"To příšerně bolí!" Zapištěla.
Lidem se vyhýbala, zvlášť když je měla potkat někde v lese, teď ale neměla ani možnost jim utéct, takže raději zůstala v klidu a soustředila se víc na to, co má s nohou.
"Budu chodit? Budu že jo?" Třeštila oči, když si uvědomila, že by mohlo dojít na nejhorší, protože o rozsahu zranění neměla ponětí a popravdě se bála podívat, nebo už jen pohnout. Ten starší na ni působil dost děsivě, takže ani vzápětí ji napadlo, že se neměla ptát, ale na tom teď nejspíš nezáleželo, pokud jí budou chtít ublížit, jen tak se z toho nedostane.
Někdy prostě stačí věřit...
___________________________________________________________________________
Medvěd
Tým Kuro
les
"Říkals něco, dvounohá užovko?!" zaryčel jsem, když ta holá věc místo toho, aby se se brala a klidila se mi z cesty, začala něco nesrozumitelného frflat. Sežeru ho! Prostě ho roztrhám na cimp campr, aby si pamatoval, že se mi nemá plést do cesty, když mě načuří včela! A aby toho nebylo málo, to růžové holátko si zavolalo na pomoc druhý takový neochlupený cosi.
Znovu jsem si tlapou přejel neohrabaně přes pulzující čumák a udělal dva kroky vpřed. Ve stejný okamžik se však dostavila neskutečná úleva, až jsem dopadnul zpátky na všechny čtyři a chvíli si těch dvou koster přestal všímat. Žihadlo bylo pryč a s ním i ta bodavá, ostrá bolest. Veškerá zlost a rozmrzelost mě opustila stejně rychle jako palčivost v čenichu. Znovu jsem se zadíval na tu ochlupenou borůvku a druhou, co vypadala jako velbloud naruby. To bylo ono, cítil jsem borůvky. A když jsem zdvihl čumák do vzduchu a zavětřil, tak i ostružiny. Nahnul jsem hlavu do strany a tlapou hrábnul jejich směrem ve vzduchu.
"Dej mi," zamručel jsem na ně.
Razaki Oyasumi
Chata
Tým Tamaki
Seděl na zemi s překříženýma nohama, lokty opřené o kolena a rukama si podpíral bradu. Sedělo se mu takhle pohodlně a nehodlal na tom nic měnit. Když se spustila na nebývalá salva otázek, pochopil, že v následující debatě moc platný nebude. On sám na Tamakiho moc otázek neměl a teď si nedokázal vzpomenout ani na jednu z těch několika, které měl.
Na druhou stranu ho zajímalo, co se bude dít a jak se k tomu všichni z týmu postaví.
*A jak se zachovají ke mě, až mě nebudou potřebovat? Potřebují mě vůbec? A jak dlouho to bude trvat?*
V těch otázkách nebylo nic depresivního. On zatím neměl žádný jiný cíl, než hledat, získávat a učit se. Jen tak se mohl vrátit. Jen tak ho přijmou.
Tiše naslouchal jak otázkám, tak odpovědím. Bylo to zajímavé a jak to tak vypadalo, bude to ještě zajímavější.
Masamoto Tenno
Tým Saito
Země Čaje, městečko Hama
Všechno se seběhlo neuvěřitelně rychle. Opět. Vůbec si neuvědomil, jak nevyzpytetelné mohou ty výbuchy být. Neměl s nimi moc zkušeností. Pokud ho jednou něco zabije, tak tohle. Budoucí události naštěstí naznačovaly, že to dnes nebude.
"To nechci. Potřebuju ho," otočil svůj zrak na svého zachránce. Byl zvláštní. Kdo se sakra koupal oblečený? To si jako pral oblečení? Navíc to vypadalo, že nebyl tak úplně střízlivý.
Co nejrychleji se posbíral ze země. Našel svou katanu, kterou během pádu pustil z ruky.
"Pak se můžeme vyrovnat. Teď musím zajistit, aby neutekl a ideálně mluvil," usmál se.
Poskládal pečetě, vytvořil klona, který skočil přes zeď. Tenno ho následoval. Nechtěl riskovat, že skončí s nějakou zbraní v břiše on. Klony byly v tomhle mnohem vhodnějšími kandidáty.
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Chata
Tamaki kývnul na Shiori a Razakiho, že mají dobrý nápad. Déšť nádobí odmoří a ráno půjde dobře umýt.
Pak se otočil na Hikari. „Ten chlap se jmenuje…,“ mladík si povzdychl. „Sakamoto Shouta. Je to můj… bratranec, kterej jednoho dne prostě zmizel. Byl to ninja, ale dezertoval a teď je hledanej. Momentálně si vydělává jako překupník, ale já už ho nějak nemám právo nahánět, když nedělám pro Konohu. Nicméně jsem se o něm nedávno dozvěděl, ale netušil jsem, že se mi to bude hodit. Komplikace by mohly nastat, protože…“ Znovu si povzdychl. Musel s pravdou ven. Třeba je nevyděsí. „Oba jsme bejvali ANBU. Naštěstí pro tebe, Hikari-chan, já byl silnější, i když jsem byl mladší, ale netuším, jak je na tom Shouta teď. Celý vyjednávání může proběhnout v klidu, ale taky se může zvrtnout. Abych tomu mohl zamezit, potřeboval bych vědět, proč jsi po tom svitku šla, Hikari-chan,“ vzhlédl k dívce a bezstarostnost z jeho očí naprosto zmizela. Takhle vážného ho mohl vidět jen málokdo.
Jin Fu-Kei
Tým Kuro
Kdesi v lese
Jin sledoval černovlasého šéfa a nezaujatě pozoroval jeho práci. Léčit jen pomocí chakry bylo vyslovené kouzelnictví a dívka byla moc pěkná. Taková trochu jiná, než ostatní. Pobledost mohla být z vysílení a ztráty krve, ale i tak. Ryuu pak udělil rozkazy a Jin se poslušně narovnal.
"Hai!"
Odpověděl a dal se hned do práce. Přešel ke polovině suchého stromu, kterou přitáhl a začal ji lámat na menší kousky, které by se dali použít třísky, podpal a nakonec větší kusy na oheň. Všechno začal skládat do úhledných hromádek podle velikosti. Pracoval poměrně rychle, takže měl brzy hotovo. Proto se sehnul k zemi a nabral si do rukou jemné kamíny, kterými si začal mnout ruce, aby se zbavil smoly, která mu potřísnila obě ruce. Bylo zvláštní, kolik praktických věcí Jin uměl, aniž to bral jako nějaké znalosti. Arény, ve kterých bojoval byli i o přežití a proto dokonce věděl, jak rozdělat oheň, proto rukama vyhloubil ohniště, naskládal do něho třísky na podpal, které navíc pokryl smolou, které v kmeni bylo docela dost a utvořil z nich malé týpí. To pak obeskládal středním a větším dřevem, aby udělal hranici. Poté vzhlédl k Ryuuovi, který stále pracoval a tak vzal kus dřeva a klacík, nahrnul suché klestí se smolou na drebo a odepl si okovy na rukou. Byl po boji sice oslabený, ale na rozdělání ohně to mohlo stačit. Klacík přiložil doprostřed klestí a rchlostí začal třít klacík o dřevo, než se z něho nezačalo kouřit. Poté nahrnul klestí se smolou ke kouřícímu místu a foukáním rozdmýchal oheň. Ten pak opatrně přenesl k táboráku a podpálil ho. Nakonec si opět nasadil okovy a začal si opět čistit ruce od smoly. Nyní mohl jen čekat a udržovat oheň, než Ryuu nedokončí léčení.
Toriko
Tým Goku
městečko Hama -> lázně
K velkému zklamání plavovlásky za dveřmi nenašla jídlo, které by jí potěšilo podstatně víc než brunátný obličej majitelky lázní. Toriko přejela očima po rozlehlém salóně se spoustou stolů a hostů u nich, než se s nimi vrátila zpátky k robusní ženě a už podruhé za posledních deset minut si prohlédla svoje oblečení. Co s tím pořád všichni měli? Byla to jen trocha pilin. A skvrn od zaschlého bláta. Toriko místo odpovědi pokrčila rameny.
"Třeba," odpověděla jednoslovně a kolem podia zamířila ke schůdkům, které vedly nahoru.
"Chtělo by to nějakou muziku," poznamenala přitom k madam Miyano. Ve stínu, jež po okrajích poskytovala roztažená opona, prošla až na samotný konec, kde si jednoduše kecla na dřevěnou podlahu, z ramen shodila cestovní plášť a ze zad si stáhla látkový postroj, v němž měla vyřezanou loutku.
Nejprve si panenku krátce prohlédla, než se jí dotkla bříšky prstů. Ke dřevu se okamžitě přilepila tenká chakrová lanka, Toriko položila loutku na zem a pouhými pohyby prstů nechala panenku dojít až do středu podia, kde ji pod přímým světlem rozhýbala v plynulém, ladném tanci jako baletku.
Hikari
Tým Tamaki
Chata
Když se Tamaki nadechl, Hikari soustředěně čekala, co řekne. Místo nějakého plánu, rozdělení rolí či úkolů, a briefingu ohledně jejich plánované návštěvy onoho informátora, co jim měl pomoci přeložit ukořistěný svitek, jí ale prakticky jen zopakoval, co už věděla. Na to, o jak zkušeného shinobiho patrně šlo, byl tenhle muž v jistých ohledech vážně zvláštní.
Shiori se naštěstí zeptala na detaily, které Hikari také zajímaly, a tak černovláska jen přikývla a přidala se s vlastními dotazy.
„Jak se ten muž jmenuje? Jak vypadá? A kde ho najdeme? Očekáváte nějaké komplikace, Tamaki-san? Máte nějaký plán?“ zajímala se v naději, že se hnědovlásek vytasí s něčím specifičtějším.
Madam Miyano, Zabiják Chiro, Goku
Země Čaje, městečko Hama
„J-Jídelny?“ zamrkala slečna recepční zmateně. Než ale stihla Toriko poradit, že by se měla jít opravdu nejprve umýt, blondýnka se prostě sebrala a zamířila si to pryč.
Dveře, které si vybrala, do jídelny skutečně vedly, jenže kromě jídla a kuchaře se v ní právě teď nacházela i madam Miyano, sedící se svou asistentkou za stolem co nejblíž k pódiu, kde obvykle hrála živá hudba, a s číšníkem, co ji udržoval dobře zásobenou jejím oblíbeným čajem.
„To je dost! Kde jsi byla tak dlouho!?“ vynadala Toriko hned, jak se dívka objevila ve dveřích.
„Tak šup, do toho, už jsem celá zvědavá,“ vybídla dívku mávnutím dlaně, aby spustila své představení, a usrkla opět z šálku, načež se zarazila.
„A kde ses stihla za tu chvilku tak nehorázně zaneřádit!? To má být součást tvého představení nebo co!?“ prohlédla si dívku zhrozeně a ohrnula nad jejím zevnějškem nos.
Drama, odehrávající se na hoře nad městem, bylo ale přeci jen o pár tříd dramatičtější.
„Kuso!“ zaklel muž, když se jeho pronásledovatel rozdvojil a jemu se do zad vrhl žralok spolu s chakrovou čepelí, „kai!“ složil urychleně pečeť a dvojici výbušných lístků, které předtím po Tennovi hodil, odpálil.
To mělo za následek protržení skalní stěny a parní explozi, která vymrštila do okolí hromadu kamení a hlíny, a nejen to. Spustilo to menší lavinu a to přímo pod Tennovýma nohama. Zatímco mu jeho cíl zmizel z dohledu kvůli páře a valícímu se kamení s vodou a jeho klon se po zásahu kamenem rozpustil zpátky na vodu, musel se mladík činit, uhýbat a skákat, aby ho lavina neutloukla.
Nebezpečný sesuv neměl ale naštěstí dlouhého trvání. Zastavil se o kamennou stěnu, která se mu zničehonic postavila do cesty.
Lavina se tak prudce zastavila a Tenno byl kvůli setrvačnosti vymrštěn přes okraj stěny, co se jí postavila do cesty, načež skončil v malém, termálním jezírku.
Když se dostal nad hladinu, kromě pravidelné zdi, které působila víc než nepřirozeně, si mohl všimnout muže, který byl také takovou menší horou. Seděl naproti němu v onom jezírku, mokrý od hlavy k patě, což by nebylo tak divné, kdyby nebyl i oblečený. Na hladině před ním se při tom vznášela prázdná láhev od saké.
Černovlásek se tvářil dost zabškle, ale pohled, kterým Tenna sledoval, nepůsobil nepřátelsky, ani nebezpečně. Spíš podrážděně a přiopile.
„HAHÁ! CHCÍPNI!“ vyskočil zničehonic zpoza kamenné stěny Chiro, který hodlal využít situace a dorazit svého soka svým kopím, které vytáhl ze svitku. Než jím stihl Tenna ale proklát nebo alespoň ohrozit, spráskl neznámý svalovec ruce v pečeť a z kamene nad Tennem vystřelila kamenná pěst, která nejenže zlomila Chirovi jeho kopí ještě v rukou, ale také mu zasadila tvrdou ránu přímo mezi oči a poslala ho tak zpátky za zeď, zpoza které vyskočil.
Muž po tomto zákroku ruce jednoduše zase rozpojil a chvilku si Tenna ještě prohlížel, načež sklouzl pohledem k láhvi se saké.
„Jestli ho budeš chtít jít dorazit, dostaneš přes tlamu jako druhej,“ oznámil mladíkovi, zatímco vytáhl láhev z vody a obrátil ji dnem nahoru, aby se přesvědčil, že v ní vážně už nezbyla ani kapka.
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Chata
Pomalu si vychutnávala jídlo. Nikam se teď nespěchalo, a proto nechala na sebe působit tu pohodovou a klidovou auru. Která byla náhle přerušena díky Hikari. Shiori se na chvilku zamračila. Chápala, že má Hikari strach a pospíchá, ale právě teď stejně nic dělat podle všeho nebudou. Vždyť prší a pomalu se stmívá. Odhadovala, že je Tamaki vyburcuje až ráno, takže na vše byl dostatek času. A jak předpokládala, tak se i stalo.
Shiori s talířem v ruce přemýšlela nad jeho pronesenými slovy. Ona jen hledala někoho schopného, kdo by ji naučil víc porozumět její síle a naučil ji nové věci. A Tamaki zatím perfektně vyhovoval. Pokud by se teď rozhodla odejít a vyhledat jiného učitele. Ne. Zde bylo hodně neznámých. A navíc neustále počítala se scénářem, kde je ti tři otrapové pořád pronásledují a pokud teď odejde byla by dobrý cíl. Povzdechla si. No co, když jsem do tohohle skočila po hlavě tak to i vydržím.
"No. Co se týče mě. Nemám žádné jiné plány. Tak jsem klidně pro, abychom šli za tím překupníkem," v klidu odpověděla. Pak se otočila na Razakiho. "V pohodě, až dojíme ukážu ti jak na to." Načež se vrátila k Tamakimu. Nu co, když se to tu už rozebírá. "Řeknete nám, co nás bude čekat? S jakým nebezpečím máme počítat a tak. Abychom se připravili, kdyby něco."
Tenno Masamoto
Tým Saito
Země Čaje, městečko Hama
Ten kluzkej parchant utíkal dál a Tennovi už docházela trpělivost. Plýval tu energií, zatímco sensei čekal. Nechtěl ho nechat čekat. Bylo to neslušné.
Tenhle souboj začal v opravdu špatnou dobu. Byl to druhý den tréninku, zanedlouho měl jít spát. A zrovna tuhle chvíli si pravděpodobně vybrali. Normálně by je asi nechali jít. Ale museli zjistit, kdo po nich vlastně jde.
Letící kunaie naštěstí uviděl včas. Možná by se jim dalo vyhnout i jiným způsobem, ale vybavení těhle lidí nechtěl podceňovat. Protože poslat někoho na jejich tým vyžadovalo značnou dávku odvahy. Nebo hlouposti.
"Mizu bunshin no jutsu!"
On sám se vrhl šikmo vpravo a přitom vytasil katanu.
Jeho vodní klon šikmo vlevo. Jeho ruce okamžitě poskládaly pečetě. Horké prameny zajišťovaly spoustu vody a pára v ovzduší přinášela další výhody. Tenhle boj byl jeho.
"Suiton: Suikoudan no Jutsu!"
Z jednoho z pramenů se vynořil obří žralok, kterého klon nasměroval tak, aby zezadu srazil prchajícího muže. Tenno mezitím vpustil chakru do své katany a vyslal chakrové stří vodorovně, lehce nad úrovní žraločí střely. Předpokládal, že se nepřítel bude snažit uskočit a chtěl ho dostat alespoň tímhle. To ho naučí utíkat a nemluvit.
Razaki Oyasumi
Chata
Tým Tamaki
"Díííííííííík moc!" s nadšením sledoval, jak před ním přistává další jídlo. Vůbec si neuvědomil, jaký má hlad. V chatě bylo příjemné teplo a on si celou scénu vážně užíval. Hlavu od jídla zvedl jen když slyšel své jméno. Na to jen pokýval, otočil hlavu k Hikari a pak se zase věnoval jídlu. Už vůbec nevěnoval pozornost tomu, že mu sjely rukávy a odhalily tak jeho stehy.
"Misky sem, já tam to nádobí dám!" zvolal Razaki, když zhltl poslední sousto, načež se zazubil na Tamakiho: "Jenom mi prosím řekněte jak, páč já ho tam asi vážně jenom položím tím špinavým nahoru," přiznal svou neznalost.
Byl zvědavý na výměnu názorů. Jestli už Hikari změnila svůj odmítavý postoj. Co se jeho týkalo, půjde tam, kam půjdou oni. Jeho úkolem a cílem bylo sbírat a učit se. A přesně to dělal.
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Chata
„To jsem rád,“ usmál se mladík a nandal Razakimu nášup. Už od prvního setkání musel přemýšlet nad stavem těla tohohle chlapce. Chtěl se ho zeptat, ale bál se, že by mu tím přivodil nějaké nepříjemné vzpomínky. Co když byla ale tahle informace důležitá z hlediska pronásledování?
Z myšlenek ho vytrhla Hikari.
„No,“ nadechl se, když polkl sousto. „Nejdřív dojíme, pak hodíme nádobí na déšť a ten ho vymyje. Pak bude chvilka pro výměnu názorů. Nebo může být hned, jestli chceš. Co se týče zítřka, vypravil bych se za překupníkem, který bude umět rozluštit tu zprávu. Shiori ani Razaki zatím neřekli, kam by chtěli jít, takže předpokládám, že jsi přišla první, Hikari-chan,“ usmál se na dívku. Konečně ho také napadlo vzít si košili. Tetování ANBU na rameni sice už nebylo, ale jizva mohla leccos napovídat. A on je vážně nechtěl vyděsit. Vždyť to byla už jen minulost.
On sám byl pouze náhodný kolemjdoucí bavič.
Fujiko Yarui
Les
Fujiko do kapesníku nasypala poslední hrst borůvek a pokývala hlavou. Tohle by mělo stačit pro všech pět, tedy v případě, že budou mít ještě maso. Bylo dost možné, že si dneska pochutnají na dobrém lesním ragú. Dívce zakručelo v břiše. Možná by mohla jít naproti bratrovi, pomoci mu se zajíci a nasbírat další ovoce.
Znovu pokývala hlavou. Byl to dobrý nápad.
Dívka vykročila směrem, kde se domnívala, že Taichi je. Když však dorazila, zaslechla šílený řev a polekaně vzhlédla. „Pro pána krále, Taichi! Sensei říkal zajíce, ne medvěda!“ vyděsila se.
Toriko
Tým Goku
městečko Hama -> lázně
Toriko následovala dívčin pohled, nic zvláštního však kromě hromady zaschlé hlíny neviděla. Proto s polknutím nacpala do pusy zbytek dango knedlíčků ze špejle a rozhlédla se kolem sebe. Kromě velké haly a několika lidí, kteří šli buď dovnitř nebo ven, ale nic zajímavého neviděla. Interiér lázní byl příliš okázalý, než aby plavovlásce cokoliv říkal. Jediné, co dokázala ocenit, bylo dobře opracované dřevo, solidní sochy a dango knedlíky.
"A do jídelny je to kudy?" obrátila rozcuchanou hlavu zpátky na recepční. Na koupání bylo času dost, teď byl nejvyšší čas na domluvené představení. Když už se k něčemu Toriko uvázala, dávala si dobrý pozor na to, aby to taky drdžela. Proto než aby počkala na dívčinu odpověď, rovnou vyrazila směrem, který jí přišel nejpravděpodobnější jako směr, kudy by se lidi mohli chodit najíst. Ostatně na výběr tu moc možností nebylo. Doprava, doleva nebo nahoru po schodech. Nahoru se určitě chodilo spát jako všude jinde a vpravo musely být za každou cenu koupele. Proč, v tom neměla Toriko tak úplně jasno, ale protože byla levák, preferovala pokaždé levou stranou. A jestli si měla vybrat mezi koupelí a jídlem, musela levá strana rozhodně znamenat jídlo.
Pan Tsubasa, Shou, Zabiják Chiro
Země Čaje, městečko Hama
„Samozřejmě,“ usmál se na dívku řezbář, zatímco se jeho učedník upřímně vyděsil, když viděl, kolik prachu Toriko po krámku roznesla.
Ta ale na nic nečekala a poté, co se sbalila, se prostě sebrala a odešla.
Další společenské interakce, vyjma prodavače s dango knedlíčky, se jí dostalo až v lázních na recepci.
„E-Eh?“ zamrkala slečna za pultem, když spatřilo ne zrovna upravenou a čistou Toriko, s plnou pusou sladkého těsta.
„M-Madam Miyano vás očekává v jídelním sále, slečno...“ dostala ze sebe nakonec recepční, když se jí podařilo Toriko konečně správně zaškatulkovat.
„M-Možná byste se ale měla jít nejdřív umýt...“ poradila blondýnce s nejistým úsměvem ještě.
Na hoře, tyčící se nad městečkem, se mezitím odehrávalo drama.
„Nemůžeš to prostě vzdát a jít k čertu!?“ křičel na černovlasého šermíře zhruba stejně starý mladík přes rameno, prchající před ním skrze praskliny, balvany a letmé výtrysky páry, co si prorazila skrz kámen cestu na povrch.
„Chcípni!“ zařval na svého pronásledovatele mladík a mrštil po něm během výskoku a otočky o 360 stupňů dvojici kunaiů s výbušnými lístky. Na šermíře se rozletěl ale jen jeden. Ten druhý se zabodl do kamene před ním.
Hikari
Tým Tamaki
Chata
Se svými myšlenkami naštěstí nezůstala Hikari osamotě moc dlouho. Tamaki se totiž přiřítil zpátky skoro hned, jak odešel. Dívka sebou nejprve cukla a v pohotovosti čekala, co bude. Když se ale ukázalo, že šlo jen o jídlo, stekla jí pomyslná kapka skepse po čele a ona se opět uvolnila. Asi si na tyhle lidi bude muset chvíli zvykat...
„Itadakimasu,“ popřála ostatním i ona, když jim Tamaki rozdal jejich porce, a dala se do jídla. Dlouho to ale nevydržela.
„Jak budeme dál postupovat, Tamaki-san?“ zeptala se ho a natočila se k němu čelem se znatelnou vážností v hlase. Tamakiho kuchyně byla stále stejně vynikající, ale Hikařin cíl pro ni byl důležitější a dožadoval se splnění.
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Chata
Shiori seděla u ohně a užívala si klid a mír tohoto okamžiku. Oheň příjemně praskal a hřál. Sem tam malá jiskřička poposkočila v ohništi a zapraskala. Zavřela oči a znova nasála krásnou vůni masa. Zaposlouchala se do okolí. Zvenčí k jejím uším doléhal neustále se opakující šepot deště dopadající na střechu domu a listy stromů. Ano. Byl to úžasný pocit. Skoro stejný jako tehdy, když chodila se svou skupinou a senseiem na mise. Skoro. Otevřela oči a zadívala se na Hikari. Seděla dost napjatě. Její klouby skoro zbělely, jak měla zatnuté prsty do dlaní. Hikari musela procházet silným vnitřním bojem. Tenhle pocit Shiori znala. Mnohokrát jím prošla, než se rozhodla utéct. Chtěla Hikari něco říct, ale věděla že nic teď nepomůže, a navíc nevěděla co vlastně říct.
Chtěla se ponořit do vlastních myšlenek, když v tu chvíli Tamaki vběhl do místnosti jako splašený. Docela ji to vyděsilo, jelikož nic takového nečekala. Pak ale stačil jediný pohled na Tamakiho. Přistihla se, jak se začíná červenat a odvrátila pohled zpět do ohně. To stejně nezabránilo nenápadnému pokukování, když Tamaki šel pro talíře a následně, když připravil jídlo.
Páni. Vytrénovaný, až na to zranění dost dobrý.V duchu posuzovala Shiori. Pak přišel Razaki a Shiori toho rychle nechala. Vzala si od Tamakiho jídlo usmála se na něj a poděkovala mu. Dala ruce k sobě a pronesla: „Itadakimasu“. Na to se pustila do jídla. Bylo úžasný, jak předem očekávala. Až všichni dojí umyji nádobí a pak bude čas na otázky. Rozhodla se Shiori. Přece jim teď nepokazí tuto chvíli.
Toriko
Tým Goku
obchod pana Tsubasi
Zatímco se Toriko věnovala s maximálním zápalem svojí práci, ručička na hodinách neúprosně míjela jeden milník za druhým. Plavovláska by si toho však ani nevšimla, kdyby ji z práce nevyrušil starý řezbář.
"He?" zdvihla k němu hlavu, což doprovodil zvuk křupnutí její krční páteře. Být tolik hodin v jedné poloze nebylo pro kosti tím nejpohodlnějším, ale lupnutí Toriko očividně nezaujalo tolik jako následný pohled z okna.
"Je tma," konstatovala objevně úžasný jev a několik dlouhých minut zůstala na potemnělou oblohu zírat. Až poté se obrátila zpátky k panu Tsubasovi a zůstala na něj zírat v očekávání, že jí zopakuje svá předešlá slova. Uvědomovala si, že na ní starý muž před chvílí mluvil, ale neměla nejmenší ponětí, co jí vlastně říkal.
"Aha," vypadlo z ní po dalších pár minutách trapného ticha a očního souboje, když jí konečně došlo, že by patrně měla už jít.
"Tak fajn, ojii-chan, ale ještě to není hotový," začala skládat všechno své nářadí zpátky do dřevěné bedny, kam navrch přidala i torzo, hlavičku a čtyři končetiny, jež z neforemného špalku zatím vytvořila. Jakmile bedně doklapla víko, zmizela truhla opět v bílém obláčku kouře a Toriko se za zvuku děsivého křupání posbírala z tureckého sedu zpátky na nohy.
"Tak já teda jdu," oznámila a jala se ze sebe dlaněmi setřepat všechen prach z obrušování dřeva, jemuž se poslední hodinu věnovala. Po obchůdku se tak na okamžik zdvihl oblak oranžového prachu, který se následně usadil na dřevěné výtvory starého řezbáře. To už byla Toriko ale na odchodu.
"Zítra zase tady, ojii-chan," zdvihla ruku na pozdrav, než za ní s cinknutím zapadly dveře a plavovláska se ocitla na poloprázdné ulici. Po dalším dlouhém protáhnutí, jež se neobešlo bez praskajících kloubů, se rozhlédla do obou směrů a vycházkovým krokem zamířila zpátky k lázeňskému domu. Měla nejvyšší čas na návrat, aby stihla tak akorát svoje číslo. I když neměla nejmenší ponětí, v kolik hodin vlastně začínalo. Ale byl večer a večerní zábava začínala někdy večer, ne snad?
Toriko dorazila před dveře lázní o půl hodinu později s dvěma špejlema plnými ovocných dango knedlíčků, které do sebe sunula s úctyhodnou zručností. S tvářemi plnými jako křeček tak vstoupila dovnitř a zazubila se knedlíkovým úsměvem na dívku v recepci.
"Hak hem hahy," zamumlala na ni s plnou pusou a s hrdým vypnutím hrudi si založila ruce v bok.
Razaki Oyasumi
Tým Tamaki
Chata
Rychlost, jakou Tamaki zvládl celý proces, ho na moment ohromila. Nad jeho omluvou nezbývalo, než se usmát.
"V pořádku, Tamaki-san. Děkuji, že se o nás tak staráš."
Razaki byl na jednu stranu rád. Vždy se cítil špatně, když někomu musel ukazovat své stehy na podivně zbarvené kůži. Stačilo, že je děsil očima. Ale on za to nemohl. Bez toho by zemřel. Takhle se mohl umýt celý a nemusel nikomu nic vysvětlovat. Alespoň zatím.
Když se uvolnilo místo, vlezl si do vody a pořádně se umyl. Už dlouho neměl teplou vodu.
*Kéž by to můj společník mohl cítit také.*
Pořádně si pročistil i místo, kde se jeho ruce poprvé oddělily od těla. Nikdy s tím žádný problém neměl. Netekla z toho dokonce ani krev. Měl ji ještě vůbec?
Utřel se, převlékl a vrátil se k ostatním. S vděkem přijal jídlo a lžíci a pustil se do jídla.
"Je to výborné, ještě jednou děkuji!"
Shi
Shiho trojka
Shiho tajná lokalita
Den se pomalu, ale jistě chýlil ke konci a Shi střídavě sledoval své nové svěřence, jak se věnují svým úkolům. Obstojně, aby tak řekl. Líbilo se mu zapálení pro věc, kterou v sobě měli. Vypadalo to, že se vážně hodlají zlepšit.
*Je fakt, že takhle ze začátku jsou nadšení všichni. Pravda se ukáže až při dlouhodobém tréninku. Nadšení totiž dost často umírá na nároky vytrvalosti.*
Přemýšlel, jak trénink co nejvíce zefektivnit. Nevadilo mu, že trénují každý něco jiného, to bylo přirozené, jen mu vadilo, že se každému z nich nemůže věnovat individuálně a celou dobu.
*Já přeci klonovou techniku uměl, nebo ne?* poškrábal se nervózně na hlavě. Tohle nenáviděl a měl pocit, že ví, co tyhle stavy způsobuje.
*Jak já tu věc nenávidím!*
Chtěl by tomu jednou přijít na kloub. Jak to všechno funguje, stát se pánem nad svým vlastním tělem, nad svou vlastní myslí. Ale třeba to jednou všechno samo naskočí a on nebude muset podstupovat tohle všechno.
"Yuu, jsme hodně věcí, ale nejsem medik. Pojď zpátky, napij se, lehni si a opři si natažený nohy o strom!" instruoval svého prvního žáka, který vypadal, že každou chvíli padne.
"Ari, ty se na to pořádně soustřeď. Tohle je jiná technika, než jaké jsi dosud dělal. A paralýza elektřinou je nepříjemná. Takže dávej pozor, ať nezraníš sám sebe!" Chtěl být jen opatrný. Člověk se ztuhlými svaly mu bude k ničemu. Blížila se noc.
"Skvělé. Jen tak dál. První se soustřeď na samotné tvoření raitonu. Pak, až to budeš dělat s naprostou jistotou, přejdi k samotnému vpouštění. Jakmile budeš mít pocit, že toho máš dost, nebo začneš být zbrklá, přestaň a dej si pauzu."
Z rozkazovacího hlasu přešel na uklidňující a melodický. Nechtěl dívku vyrušit ze soustředění.
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Chata
Ve zlomku jedné vteřiny se Tamaki změnil v profesionálního rychlo-umývače. Jako uragán nalítnul do umývárny, kde ze sebe shodil oblečení, namočil se, namydlil se, polil jedním kýblem a začal se sušit.
„Soráč, Razaki, rád bych si povídal, ale bojim se, že se to maso spálí, když na něj nebudu koukat,“ zazubil se omluvně, navlékl si kalhoty a do půle těla svlečený naběhnul zpět k ohništi, kde zkontroloval svůj výtvor.
Mladík možná působil uvolněně, ale jakmile šlo o vaření jídla, byl neskutečně úzkostlivý, když měl od vaření jen na chvilku odběhnout. Věděl, že se nemusí bát, protože oheň hlídaly dívky, přesto se mu celých těch pár minut, co se koupal, v hlavě přehrávaly katastrofické scénáře v hlavní roli s kusem masa v popelu.
„Výborně, právě včas!“ prohlásil a odběhl ke kredenci, ze kterého vytáhl čtyři dřevěné talíře, s nimiž se zase vrátil a každému nandal pořádnou porci dušeného kančího a rýže. „Tady jsou lžíce,“ zazubil se ještě.
Starost o jídlo ho tak zaměstnala, že úplně zapomněl na košili, která by zakryla jeho širokou jizvu na levém rameni. Nikdy to dělat nemusel, ale před těmihle dětmi by asi měl.
Okami Inuzuka
Tým Nekomi
Shiho tajná lokalita
Podívala jsem se na Yami, která seděla vedle mě. Následně jsem sledovala Shiho, jak vysvětluje ostatním, co mají dělat a čekala jsem, až dojde řada na mě. Věděla jsem, že mě bude vše nejspíše vysvětlovat vše jako poslední, protože jsem ještě skoro nic nevěděla.
Když pak ke mně přišel, tak jsem se na něj podívala. „Jasně,“ řeknu mu a následně si vezmu do ruky kunai a začnu se soustředit na svou chakru. Nějakou dobu se nic moc neděje. Po chvíli se na kunai objeví sem tam blesk, ale není to vůbec ono. ‘Sakra, sakra ještě se asi budu muset hodně učit,‘ pomyslím si a dále se soustředím na svou chakru.
Yami se mezitím začne procházel po okolí. Já se dále soustředím na svou chakru, kterou pouštím do kunaie. Po chvíli se začne objevovat trochu více blesků, ale pořád to ještě není ono, tak si jen povzdechnu a dále pokračuju.
Hikari
Tým Tamaki
Chata
„Hai,“ přikývla Hikari Tamakiho slovům.
Když se mužská část odebrala do umývárny, sedla si na paty k ohni i ona a stejně jako Shiori si hodila vlasy dopředu, aby jí rychleji schnuly.
Oheň sice neviděla, ale slyšela ho a cítila jeho teplo. To bylo příjemné skoro stejně.
Co bude dál...? Po dlouhé době měla konečně pořádnou stopu. Mohla být už jen pár krůčků od cíle, a přitom klidně i míle daleko. Jak si měla dál počínat? Mohla se na tuhle trojici vážně spolehnout? Jak jen měla z téhle šance vytěžit co nejvíc!?
Hikari se zamračila a sevřela dlaně v klíně v pěsti. Cítila se, jakoby byla každá vteřina, nevěnovaná honu na ty lotry, promarněnou, a i když jí logika přesvědčovala o opaku, nemohla se té úzkosti zbavit...
Pan Tsubasa, Shou
Země Čaje, městečko Hama
Mladý učedník předstíral, že oprašuje vystavené kousky, ale ve skutečnosti Toriko celou dobu ostražitě sledoval. Už od jejího příchodu mu připadala jako nějaký šílenec, ač roztomilý, který si neviděl do úst, ale když prakticky odnikud vytáhla truhličku s nářadím, vyvalil oči.
„Kde to sakra vzala!? Nic takovýho u sebe neměla! Ani to neni naše!“ nechápal Shou a už už se chystal dívky zeptat. Pak si ale vzpomněl na její vystupování, umanutě se zašklebil a rozhodl se, že jí rozhodně žádným dotazem radost neudělá!
Hodiny plynuly a dřevěného odpadu kolem Toriko přibývalo. Ta se ale ani na okamžik od své práce neodvrátila. Dokonce si ani přestávku neudělala. Jako by pro ni okolí přestalo existovat, včetně všech zákazníků, co se během toho v krámu vystřídali.
Shou z toho byl nejprve značně nesvůj, ale když viděl, jak moc se dívka soustředí, nemohl jinak, než zvědavé pohledy dotyčných uklidnit a ujistit, je, že je vše v pořádku. Večer už sám seděl na židli kousek od dívky, opřený pažemi o opěradlo před sebou, a sledující ji při práci.
Dvojici vyrušil až chlapcův mistr, který konečně vyšel ze své dílny.
„Zavíráme, slečno,“ došel až k Toriko a nezaujatě na ni shlédl.
„Chcete-li, můžete přijít dokončit svůj výtvor zítra, ale pro dnešek je čas skončit a zavřít krám,“ oznámil jí s rukama za zády.
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Chata
Holky šly společně do místnosti s ohništěm. Zatímco Hikari ostatním oznámila, že došla teplá voda Shiori doplnila, že studená je na tom stejně. U sudu se Shiori rozhlédla po okolí a zabručela: „To je teda počasí. Brrr. Ať už jsme v teple. Ještě něco chytíme nebo nastydneme.“ Uvnitř se Hikari přemístila k ohništi a položila kýbl s vodou do plamenů. Shiori odnesla svůj zpět do umývárny. Když byla hotová konečně si sedla k ohništi. Protřepala si vlasy a bezděky je přehodila přes ramena, aby jí rychleji uschly. Maso již začalo líbezně vonět a Shiori se sbíhaly sliny. Nakonec nebyla jediná.
Otočila se na Tamakiho. „Jo v pořádku. Zatím to tu pohlídáme. V klidu se umyjte.“ Pak ještě dodala: „Je to opravdu úžasný pocit. Cítím se jako znovuzrozená.“ Chytla se za ruce a pořádně se protáhla. Načež se přisunula blíž k ohni, aby ohlídala maso před spálením.
Ari Shigeru
Tým Nekomi
hromy - blesky
"Wooooow." Uniklo Arimu bezmyšlenkovitě z úst když si všiml, co se bude Yuu učit. Takové detaily nebo spíš základy se mu vždycky líbily a obdivoval všechny, kteří je uměli využívat tak, jakoby to dokázali už od narození.
"Jeď Yuu!! To dáš!" Zakřičel na něj povzbudivě mezitím, co se jeho nový společník coural k jezírku a chystal se začít s chůzí po vodě. (Ve chvíli kdy zakřičel, někdo nejspíš promluvil, ale k Arimu se ta slova přes jeho hlas nedonesla a ani si nevšiml, že to byla otázka Shiho.)
"To musí být paráda, pak se to určitě taky naučím." Dodal a jeho oči mu zářily jako hvězdy, při pomyšlení na něco takového, jako je chůze po vodě.
Jestli vypadal ohromeně do té chvíle, po krátkém výstupu Shiho se svou technikou byl v sedmém nebi. Tentokrát ho poslouchal jak nejlíp mohl, hltal každé jeho slovo a snažil se zachytit každičkou pečeť, kterou Shi před výpadem provedl.
"Ano. Ano. Jo! Jasně!" Přikyvoval Shimu na jeho instrukce a už se nemohl dočkat, až si to vyzkouší sám.
"Není to ten styl co bych si představoval, ale jako základ je to fajn." Pomyslel si a na moment se pohroužil zpět do vzpomínek na svou minulost. Nedělal to často, ale teď jakoby se tomu nedokázal ubránit. Před očima jasně viděl moment, kdy stál před svým senseiem, který mu radil jak se zlepšit.
"Sensei! Mě se nechce bojovat z dálky, to je prostě nuda! Nemáte v rukávu něco lepšího než jen Raiton: Jibashi?" Řekl tehdy s neskrývaným odporem k technikám s dlouhou přípravou. Když si pomyslel jaké to bude se základními technikami Raitonu, chctělo se mu brečet. Nebyl to vůbec jeho styl.
A v tu chvíli mu sensei poklepal na rameno. "Víš co? Něco mě napadlo. Pojď semnou." Řekl a zavedl ho do knihovny, kde na něj vysypal hromadu knih o historii Oblačné vesnice a každém z raikagů jejich historie.
"Vidíš? Tohle by ti sedlo ne? Trochu víc kontaktu... Ale buď si jistý, že to bude o dost složitější a sám tě to nenaučím." Usmál se.
"Jo! Tohle je přesně ono!" Opětoval senseiův úsměv také svým.
"Fajn. Jediný co tě můžu k tomuhle naučit já je technika problesknutí."
A tak se jednou Ari naučil Shunshin no jutsu.
"Kunaie? Co? Vpouštění chakry?" Podivil se, když ho další Shiho slova vytrhla ze vzpomínek.
"Tak jo, jdu na to!" Vykřikl a vydal se opodál vyzkoušet poprvé techniku Raiton: Raikoudama...
Falling
down is an
accident.
Staying
down is a
choice.
Razaki Oyasumi
Tým Tamaki
Chata
Mlčky čekal, až se obě dívky umyjí. Zíral do ohně a uvažoval nad vším možným a přitom nad ničím. A zároveň byl nervózní, protože nevěděl, co bude Tamaki říkat na stehy, které má Razaki na rukou. Jestli ho za to nakonec neodsoudí. Věděl, že by neměl, ale někteří lidé jsou v tomhle směru hloupí.
*Nemůžu se dočkat, až se jednoho dne vrátím do Vesnice umělců. Ale ještě nemůžu. Ještě to nejde. Teď bych byl zklamáním.*
Usmál se, protože si představil, jak plný nových zkušeností, znalostí a technik dorazí zpět jako hrdina a jeho sensei ho přivítá s otevřenou náručí.
Golem seděl v rohu místnosti, mlčky, jako pomník. Hleděl do prázdna.
Měl hodné kolegyně. Mysleli i na ně dva a začaly připravovat vodu na další koupel.
"Děkujeme!" usmál se široce a div obě dvě neobjal. Už se vážně těšil. A Tamakiho zmínka o jídle v něm opět probudila hlad.
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Chata
Tamaki si celou dobu, kdy se dívky koupaly, seděl na rukách a zarytě hleděl na opékající se maso. ‚Nesmím jít šmírovat, nesmím!‘ opakoval si svou mantru a čas od času jeho oči zabloudily k Razakimu. Jenže chlapci byla přítomnost zcela nahých dívek za tenkou zdí naprosto ukradená. Jak jen mohl?!
„J-jistě, Hikari-chan,“ vykoktal a snažil se vypadat nevinně, aby si snad dívky nedomyslely, že se celou dobu v sobě snažil objevit schopnost vidění skrze předměty. „Děkujeme holky, jste vážně moc hodný,“ zapracoval na svém výrazu lépe. „Až se umyjeme, sundám maso a budeme moct jíst. Přes noc pak nasuším zbytek, aby se nezkazil.“
Taichi Yarui
Kdesi v lese
„Hele chlupáči, já se s tebou nechci prát, oukej?“ zvedl Taichi obranně dlaně před sebe, když si hodil zajíce, kterého předtím usmrtil ránou do zátylku, přes rameno.
„To si fakt nemoch vybrat na vstávačku ze zimního spánku lepší čas?“ ušklíbl se modrovlásek. Nu což, při nejhorším si s ním trošku zacvičí, než medvědovi dojde, že tu ztrácí čas, a nebo než to Taichiho přestane bavit.
Přesto mu ale na tom zvířeti přišlo něco zvláštního. Tvářil se už od příchodu pěkně naštvaně, čím to mohlo být?
Medvěd
Tým Kuro
lesní mýtina
Byl to den jako každý jiný. Ráno, zatímco jsem tvrdě spal s hlavou pohodlně uloženou na tlapách a první sluneční paprsky mě začaly hřát na čenichu, ozval se ten nejotravnější zvuk na světě.
Bručení.
Ta zatracená protivná včela, která mi doposud neodpustila mou návštěvu v jejich hnízdě, mě už zase pronásledovala. Létala kolem mě v kruzích a bzučela mi u uší jako nevrlá medvědice, dokud jsem se nepohnul. A to jen proto, abych se ohnal packou, ona předvedla akrobatický kousek při průletu ztíženým terénem a provokativně se mi usadila přímo mezi očima.
Pootevřel jsem líně víčka a uviděl její výraz.
V černé tváři s řídkým porostem, na mě zíraly dvě poulící se oči s tisícem výrazů od opovržení, přes zlost až pomstychtivost. Otřásl jsem hlavou, abych se dotěrného hmyzu zbavil, avšak síla vymrštění tu malou stalkerku pouze vydráždila. Ve světle jsem spatřil, jak se zalesklo ostré žihadlo, načež se zabořilo hluboko do mého čenichu.
Prudká bolest se prohnala mou nervovou soustavou a celých 500 kilo živé váhy se během jediné vteřiny ocitlo na všech čtyřech nohách. Útočnice padla mrtvá k zemi, ale toho jsem už svědkem nebyl, protože jsem se rozzuřený do běla tou malou mrchou řítil střemhlav kupředu.
Hlavou jsem rozrážel křoviny a ve snaze zbavit se malé bodlinky způsobující mi ochromující bolest na už tak zjizvené tváři, jsem se vřítil do náručí dvounožce s králiky hozenými na rameni a přitroublým výrazem ve tváři. Zastavil jsem se přímo před ním a vzepřel se jeho vzdorovitému pohledu. Oční souboj trval tak dlouho, jak mi agónie vystřelující z čenichu dovolovala, než jsem si tlapou přejel po čenichu a s hlasitým zařváním se vztyčil na zadní. Zatracená včela! Žihadlo jsem zatlačil ještě hlouběji, a teď mi v cestě stál ke všemu tenhle dvounožec se vzrůstem nedochůdčete.
"Uhni!" zařval jsem na něj zlostně.
"Uhni, nebo tě sežeru!" uhodil jsem se tlapama výhružně do hrudi. Tady nebylo na žádné srandy místo. To žihadlo potřebovalo ven!
Yuki Ryuu
lesní mýtina
Právě prozkoumával starou zjizvenou tkáň na rudovláskově poraněné noze, když se zpět na mýtině objevil Jin. A aby toho nebylo málo, nesl sebou neočekávanou nadílku. Ryuu zvedl pohled k dívce, kterou položil fialovlásek vedle Toshira. V tuhle chvíli byl další člověk navíc spíše komplikací, ale Jinova reakce vypovídala o chlapcově nezkaženém srdci. Proti tomu nemohl nic namítat. Nakonec... Neudělal by snad to samé?
"Dobře," přikývl Ryuu sotva znatelně hlavou, zdvihl se z podřepu a přešel k dívce, jež byla rovněž v bezvědomí. Černovlasý jounin zběžně překontroloval dívčiny životní funkce, které se zdály v pořádku. Když se však přemístil ke zraněné noze, obočí se mu samovolně svraštilo. Medvědí past roztrhala maso až na kost, která naštěstí zůstala nepoškozená, ale okolní tkáň byla v bídném stavu. Pokud neměla o nohu přijít nebo být do konce života mrzák, nemohl ztrácet čas.
"Připrav dřevo na oheň, Jine," pokynul chlapci pouze, než se jeho dlaně opět ponořily do zelenomodré záře a Ryuuovo soustředění se smrsklo na jedinou věc.