Malá velká letní výzva 128

Měla bys dostat ocenění za nejdelší příspěvek, to asi těžko kdokoli překonáme. Musím uznat, že na tebe nemám. Když se nad tím člověk zamyslí, tak je vážně naprosto základní věcí mít vizi. Dalším stavebním prvkem je pak zápal pro věc. S chutí většinou přichází i nápady a v neposlední řadě tolik potřebná nálada. Někdy až euforie. Z tvého příspěvku tohle všechno přímo čiší a odměnila jsi nás neskutečným příběhem, který jsi dokázala skvěle napasovat na rozjetý děj. A ještě v takové kvalitě ! Nemám nejmenší zdání, jak to děláš, ale soudím, že se ti povedlo to, po čem léta toužím - ovládnout plně grafickou techniku, aby tě poslechla na slovo a mohla ses přestat úplně na ni soustředit. To je ale už vážně plně profesionální výkon, děvče naše zlaté ! Měla by ses nad sebou vážně zamyslet, co s tím uděláš dál?
K příběhu samotnému se vyjádřila skvěle Akhara, nemá cenu opakovat její slova. Já bych jen chtěla podotknout, že máš dar vtáhnout diváka do děje jak slovy, tak výrazovými prostředky (na nich by se dalo ještě hodně zapracovat a věřím, že za chvíli bys i z nás otrlejších dostala slzy, bouchání do stolu a hlasité záchvaty smíchu ). Úskalím kresby u komiksu bývá krajina, pozadí - to dotváří, podle mě, plnou šíři prostoru, a jak se tvůrce enormě soustředí na výrazy a gesta, tak toto mu obvykle uniká. Např. Kishi to má v tvorbě skvěle vyvážené - i na tom by se dalo ještě zapracovat. A u těch výrazů máš tendenci (možná je to dáno rychlostí, s jakou tvoříš, to nevím) zobecňovat, hodně je to vidět na pusách a očích. Ale to už jsou jen detaily.
Prostě přepychově odvedený poctivý kus práce, máš můj hluboký obdiv!

Shi-chan, to je prostě paráda. Připadám si, jako bych četla normální profi komiks. Nepřestávám žasnout nad tím, že jsi dokázala vyprodukovat takový množství stránek v tak precizním provedení.
Ale hlavně je to fakt nádherně odvyprávěnej příběh. Strašně se mi líbí ty různý sekvence zachycující plynutí času (třeba celá strana 108). Ze scén i z postav čiší emoce. A fakt mě baví, jak si hraješ s úhly pohledu nebo střídáním panelů a scén, je to skoro filmový a v naprostý většině případů to (alespoň pro mě) opravdu funguje a posiluje dojmy z děje. Úplně se u toho čtení rozplývám.
Ten příběh je dost drastickej, ale zároveň to všechno díky tomu jemnýmu podání vyznívá spíš melancholicky. Celkově mi přijde takovej dekadentní - trochu vyhnanej do extrému a vyumělkovanej, ale zároveň sofistikovanej, jemnej, symbolickej... A hlavně mě dokázal natolik vtáhnout a oslovit, že si tu můžu jako rozhněvaný čtenář stěžovat na to, co je Rikuo za pokrytce, když se před Jashinem holedbá, jak sklízí, co si zasel, a pak nepokrytě prohlásí, že se Hidan dal zlákat Jashinovým učením a že mu zbyl už jenom Akio. Jako by se zbavoval zodpovědnosti za vlastní dítě, protože přijalo hodnoty, který sám hlásal. To je dost strašný.
Teda, on je strašnej celej ten svět, kde se lidi nedokážou vymanit z vlastního tragickýho osudu; dělají hrozný věci, protože se domnívají, že nemají jinou možnost a pak do tý samý pozice vmanipulujou někoho dalšího. Tu "temnou" stranu jsi vykonstruovala skvěle. Ale i tak myslím, že ta jejich rodina přece jen pořád stojí za záchranu (i když už je teda z většiny po smrti). A ještě že po tobě pokračuje Mariko, která má prostředky, jak ten hroznej koloběh zvrátit. Jupí, ono to do sebe normálně zapadá!

No pááááni Mám vůbec cenu pokračovat?! Působí to nejen jako konec flashbacku, ale jako konec celého příběhu
(ale jen klid zkusím na to nějak navázet pokud to půjde )