Na lavičke

Jednoho dne šel kolem zoolog a ptal se majitele, proč nutí orla, krále všech ptáků, aby žil mezi slepicemi.
"Protože jsem mu sypal stejně jako slepicím a učil ho, aby byl jako ony, nikdy se nenaučil létat," odpověděl majitel, "chová se jako slepice, takže to už není žádný orel."

"Přesto ale má," řekl zoolog, "srdce orla a může se proto naučit létat."

Oba muži se nakonec dohodli, že vyzkoušejí, zda je to ještě možné. Zoolog vzal opatrně orla do rukou a řekl mu: "Patříš do modravých výšek, a ne na zem. Roztáhni křídla a leť."
Orel však by zmaten; nevěděl, kdo je, a když uviděl, že slepice zobou zrní, seskočil na zem, aby se k nim připojil. Zoolog se však nenechal odradit a příštího dne vysadil orla na střechu domu a znovu ho nutil, aby vzlétl: "Jsi orel, roztáhni křídla a leť!"
Orel se však obával svého neznámého JÁ i světa a znovu seskočil na zem. Třetího dne si zoolog přivstal a vzal orla ze slepičího dvora s sebou na vysokou horu.
Tam zvedl krále všech ptáků do výše a znovu ho vyzval: "Jsi orel. Patříš modravým výškám stejně jako zemi. Roztáhni teď svá křídla a leť."

Orel se díval chvíli směrem ke slepičímu dvorku, chvíli směrem do oblak, ale vzlétnout se stále ještě neodvažoval. Tu ho zoolog podržel přímo proti slunci a orel se začal chvět a pozvolna roztahovat svá křídla. Pak se náhle vzepjal a s mohutným výkřikem se vznesl do oblak.

Možná že orel stále ještě vzpomíná na svůj slepičí domov; možná dokonce ještě občas navštěvuje slepičí dvůr. Pokud je však známo, nikdy se už nevrátil, aby žil jako slepice. Je to orel, ačkoli ho chovali a krmili jako slepici.

(James Aggrey, 1960)