You will hate yourself in the end

Vím, že holá upřímnost může druhého člověka zabolet a vzít mu iluze, ale podle mě je to pro osobní rozvoj vždy lepší slyšet věci bez obalu.
Dost přemýšlím nad tím, že maluješ jen to, co si lidé žádají. Tento svět je mi, zdá se, utajen a nedovedu si to moc představit. Já jsem s tím už od dětství měla problémy , prosby typu "nakresli mi do památníku nějakou kytičku" nebo "namaluj mi toho a toho herce, případně člena rodiny" - hm, nedokázala jsem se k tomu přinutit, pokud mi to téma nesedělo. A vlastně už samotný ten princip tvořit na přání anebo na zakázku mi vůbec nesedí. Tvorba by měla jít především od srdce a i u těch zakázek by si měl tvůrce nechat dostatek vlastního prostoru při volbě obsahu, technik apod., aby ho to bavilo a nestala se z toho rutina, stereotyp a kýč. V prvé řadě je třeba hledat téma, které nás maximálně inspiruje, které vybudí vnitřní pocity, rozvášní nás, jinak to nemá moc smysl. Další předpoklad je zvládnutí technik a anatomie, a na tom je třeba soustavně pracovat. To není člověku moc po chuti, ale pokud někoho tvoření opravdu baví, i toto přichází zcela přirozeně samo, protože toužíme znát odpovědi na různé otázky, protože se srovnáváme s jinými autory a díly a chceme být minimálně stejně dobří. Nevím no. Chápu, může nás tvorba živit, a pak se nějaké té rutině a přemáhání se nevyhneme, ale šťastní jsou ti, kteří na lidi zvysoka dlabou, a tvoří si absolutně po svém a lidi jim to přesto berou zpod ruky .
Kawaki se mi líbí, v tématu je mi to bližší, protože je to pravdivější v tom, že to vykresluje Tvé osobní pocity. V obsahu to už s kýčem nemá nic společného. Na druhou stranu vidím ještě řadu technických výtvarných nedostatků, které zapůsobily stejně i na suikena, a to např. nevykreslené ucho. Koukej se na celou tu postavu v prostoru v celku. Pokud nakreslíš okraj ucha, tak střed ucha je přece při tomhle pohledu vidět úplně stejně jako okraj, ne? A celé ucho je pak v prostoru obrazu od diváka daleko dál, než rameno a látka oblečení, které naopak máš velmi neostré v liniích. V rámci perspektivy co je k divákovi blíž, musí být ostré, kontrastnější, než to, co je dál. A v rámci barevné perspektivy to platí také - co je dál, by mělo být světlejší a světlejší. Jako když se díváš na skálu ve tvé blízkosti a na skály v dálce. S tím vším se dá pracovat i na tak malé ploše jako je obrázek, a když ty pravidla dodržíš, dá se tím podtrhnout určité věci, jiné potlačit a dá se tím docílit velké prostorovosti i v maličkém obrázku. Každá nesrovnalost opačným směrem naopak diváka mate a i laik to bezpečně pozná, že něco postrádá logiku, jako v případě toho nedokresleného ucha . Uf, zase esej, omlouvám se...:)

Najviac mi tam do očí bije to ucho Bolo by možno dobré, len tak nakuknúť do obrázkov, ako uši vyzerajú, poprípade pozrieť na to svoje. Ono..možno to bol aj zámer, nechať ho len tak. No keď dáš toľko detailov do tieňovania, a potom to ucho necháš tak zjednodušené a bez tieňov..tak to vyzerá zvláštne No a čo sa týka toho tieňovania celkovo..hm..tu by som sa tiež lepšie zamyslel nad tým, odkiaľ svetlo prichádza. Sem by sa hodilo najlepšie svetlo z ľavého horného rohu.
Viac by som osvetlil zadnú časť hlavy a krk a tvár by som dal spolu so zvyškom tela do tieňa. No..to je ako by som to urobil ja. Je to tvoj obrázok a tvoja predstava. Obrázok je to stále dosť slušne nakreslený a aj farby sú pekné. Nechcem aby si to bral v zlom, nemal som v úmysle ťa len zhejtovať Ak si nemal záujem o kritiku, pomoc či rady, tak sa ospravedlňujem