Malá velká letní výzva! 141

Moc se mi líbí, jak se Akio zvolna opět snaží chopit situace. ^^ A ten poslední panel se ti opravdu moc povedl - z Akiových slov tu přímo čiší naléhavost a touha všechno už nějak vyřešit. A k tomu to rozvržení - nejdřív vidíme rty postavy, což v mangách většinou znamená, že čtenář může čekat nějaké důležité sdělení, vzápětí už Akio mluví o řešení, načež se pohled přesune na košili v jeho rukou, která ono řešení představuje. A celou atmosféru jsi ještě umocnila další bublinou, kde už úplně slyším, jak Akio v naléhavosti zvedá hlas, aby Hidan konečně poslouchal. Nějak se mi tahle část děsně líbí! =)

P.S. Kara tu vypadá neskutečně rozkošně s tím svým zmateným výrazem.
A k té košili... Jakmile se Akio dal do řeči, jaksi jsem se zaradovala nad tímto nečekaným "vrácením do starých časů", ale jakmile jsem sjela dolů a viděla komentář od Akhary... Ještě teď se tu chlemtám smíchy.

Zaujala mě formulace „díkybohu“ Chápu, že jsi to raději spojila dohromady, aby bylo jasné, že tím myslíš „naštěstí“. Ovšem představa, že by v příběhu bylo ještě (minimálně) třetí božstvo, k němuž se Akio přiklonil po odmítnutí Džašina, by do toho komplikovaného děje docela zapadla.
Vlastně... není Cukiko taky „bohyní“? Rozhodně by tomu odpovídalo, jak snadno mění svoji vizáž.

Eh... abych jen nepindala o slovíčku, tak ta horní půlka stránky je zase parádně řešená. Děvče, kdybys komiks dělala profesionálně, tak si to kupce najde. Akio obklopený nechápavými obličeji vypadá kouzelně.

Ach, ty košile. V Akiově životě hrají, zdá se, významnou úlohu. Že bychom se konečně definitivně vymanili z tý pavučiny lží a vzájemnýho obviňování? To by bylo osvěžující. I když to přišlo poměrně náhle. Ale proč ne.
Moc se mi líbí ten Akiův výrok na posledním panelu. Zní to opravdu naléhavě, jako by už nevěděl, jak proniknout skrz tu Hidanovu zatvrzelost. A zároveň to v jediný větě odhaluje, jak na něj celá ta situace doléhá. A taky to, že má tendenci podobný pocity přisuzovat i Hidanovi, což nemusí být nutně pravda.