Uchádzači sa zišli štyria. O princovi Sutokuovi už vedela, nakoniec to boli hlavne jeho ambície, čo dali podnet k týmto pytačkám. Jej pohľad pritiahol účastník v taktickej veste Konohy.
„Palantire, čo ty tu robíš?“ opýtala sa s nefalšovaným údivom a zároveň vrhla na Aa rýchly zlovestný pohľad za to, že ju vopred neinformoval.
„Stalo sa snáď pri minulej pitke niečo, čo by som si mala pamätať?“ nahodila huncútsky úsmev.
„Ale kdeže,“ odvetil, vyberúc si rýchlo z úst steblo trávy, čo doteraz hrýzol, „som tu pracovne zastupujúc daimyoa zo Zeme ľanu.“
„Zákony našej zeme povoľujú …,“ začal Chojuro, no pohybom ruky ho zastavila.
„Zem ľanu?“
„Niekdajšia Zem konope,“ poznamenal Ao.
Viac nebolo treba. Samozrejme jej bol známy ten záhadný incident s vyhoreným skladiskom konope. Nikto z informátorov síce nebol schopný zodpovedne povedať, čo sa vlastne stalo, no vyvolalo to také znepokojenie, že sa krajinu rozhodli premenovať a celkovo zmeniť jej imidž. Tento ťah so žiadosťou o jej ruku je zrejme súčasťou toho celého.
„Daimyo Zeme ľanu mal onej noci víziu ako sa hromada konope zmenila na líščieho démona, ktorý by ho zožral, keby ho nerozpustila prekrásna žena, zahalená iba do záplavy ohnivočervených vlasov,“ začal vysvetľovať Palantir, „rozhodol sa naplniť svoj osud, no netrúfa si odvtedy opustiť palác. Mám tlmočiť, že je odhodlaný masívne investovať do rozvoja Hmlystej.“
„To je vskutku pikantný príbeh a zaujímavá ponuka, no boli určené jasné pravidlá na získanie mojej ruky, s čím je dúfam každý uchádzač oboznámený. Prosím, nech si to nikto z prítomných nevysvetľuje zle, ale nechceme, aby vznikli akékoľvek pochybnosti ohľadne objektívnosti výberu.“
„Aká objektívnosť?“ ozval sa chlapík v drahom obleku, stojaci medzi princom Sutokom a Palantirom. „Máme tu shinobiho, ktorý Vás zjavne osobne pozná. Nie sme tým my ostatní nezvýhodnení? To som potom aj ja mohol ...“
Nedokončil, lebo jeho tvár zasiahla spŕška lávy, ktorá mu razom roztavila celú jej dolnú polovicu a začala rozožierať aj hruď, na ktorú stekala. Oblek mu vzplanul a on razom zmizol v oblaku dymu. Na jeho mieste sa objavili roztavené zvyšky kvetináča.
„Práve preto je počas pytačiek zakázané použivať čakru a jutsu,“ obrátil sa Chojuro smerom k oknu, na ktorom sa chlapík objavil, zatiaľ čo si Mei zotierala z pier zvyšky lávy. „Preto Ste teraz v zmysle pravidiel, s ktorými ste vopred písomne súhlasili, vyradený.“
„Bodaj by som nepoužil Kawarimi, keď ste mi dali podpísať, že neručíte za prípadné úmrtie počas pytačiek,“ ohradil sa chlapík, zatiaľ čo si upravoval odev, no pochopil, že skončil a tak sa pobral namrzene k východu.
„Najlepšie by bolo celé toto divadlo vynechať,“ ozval sa aj princ Sutoku, „je absurdné, aby mohol hocikto len tak prísť, zobrať si za manželku Mizukage a potenciálne získať vplyv nad bojovou silou našej zeme.“
„Naša krajina sa nemá čoho báť, dokiaľ má takých statočných mužov, odhodlaných tomu zabrániť, navzdory tomu, že sú v našej zemi od prípadu Tamamo-no-Mae sobáše medzi vládnucou rodinou a klanmi shinobi zapovedané,“ neodpustila si uštipačnú poznámku.
„Pokiaľ sa nevzdá nástupníctva,“ doplnil princ. „Pre túto krajinu som ochotný urobiť čokoľvek.“
To sedí. Úplne presne pre vládu nad touto krajinou. Na základe nástupníckeho poradia by boli jeho šance beztak mizivé a ANBU už pred niekoľkými týždňami získali kusé informácie o možnom spiknutí. Hlavne vďaka novým pravidlám, zľahčujúcim pôsobenie v ostatných zemiach. Akonáhle by zomreli všetci ostatní členovia vládnucej rodiny, jeho vzdanie sa následníctva by sa stalo bezpredmetným, lenže je to stále princ. Nesmie byť usmrtený a hlavne nesmie padnúť ani najmenšie podozrenie smerom k osobe vládnuceho daimyoa.
„Ešte by bolo treba menej svojhlavých shinobiov, ale v poriadku, keď tvrdíte, že to podľa tradície musí prebehnúť takto, tentoraz sa ešte vo vyššom záujme podriadim.“
Pozrela na posledného uchádzača, nie práve najvkusnejšie odeného dlháňa.
„Moje meno je Surikata. Viac nepotrebujete vedieť.“
„Máte zvláštny spôsob, ako zapôsobiť na ženu, Surikata-sama.“
„Je to snáď problém?“
„Nie vôbec, prosím kľudne sa chovajte tak, ako je to pre Vás prirodzené,“ usmiala sa otočila sa smerom k Aovi. Ten dal znamenie, že si to tiež všimol a okolo pásky na oku mu zovreli žily. Ten pohyb, keď zaútočila na nápadníka v obleku a aké zaujíma postavenie popri princovi. Ten chlap nie je skutočný nápadník, ale princov ochrankár, ktorého si sem prepašoval takýmto spôsobom. To by mohol byť problém. Keby tak použil čakru. Apropo, čakra.
„Palantire-sama, môžem vidieť aspoň ako vyzerá daimyo Zeme ľanu, než začne skúška, prosím?“
Vedela síce, že v Konohe mu hovoria Palantir, no nevedela si odpustiť trocha ho dráždiť použitím miestnej výslovnosti. Môže byť rád, v Oblačnej by mu hovorili Palantiro.
„Ale iste,“ siahol Palantir do jedného z vreciek taktickej vesty a vytiahol pozoruhodne veľký portrét, vytlačený na hodvábe.
„Prosím, mohla by som vidieť aj jeho výšku a postavu?“
„V pohode,“ mykol rukou a z portrétu sa smerom nadol rozvinul obraz zvyšku postavy. „Premenu žiaľ urobiť nemôžem, lebo by som sa diskvalifikoval, takže to bude musieť stačiť takto.“
„Ďakujem pekne!“ vystrúhala zdvorilý úsmev a hravo si prehrabala vlasy v oblasti spánku, aby prekryla tik. Nenechal sa nachytať. Podišla bližšie a šepla: „Ak vyhráš, zabijem ťa!“

„Máte na výber tri truhlice, Každý z vás má možnosť vybrať si jednu a jej obsah prezradí, či uspel, alebo nie,“ odkryl Chojuro trojicu rôzne vyzerajúcich truhlíc. „Buď sa navzájom dohodnete na poradí, alebo sa bude losovať. Výsledok musíte prijať, nech by bol akýkoľvek.“
„Keď bude výber prebiehať verejne, šanca každého ďalšieho v poradí sa bude zvyšovať,“ zaprotestoval princ Sutoku.
„Pokiaľ vôbec príde na rad. Uspieť môže už prvý uchádzač,“ doplnil Palantir.
„Čo v prípade, ak sa dvaja z troch vzdajú?“ opýtal sa Surikata.
„Aj keby ostal iba jeden, musí si vybrať jednu z týchto troch truhlíc,“ odrazila Mei s úsmevom jeho chytráctvo.
„V každom prípade vyberám ako prvý, lebo mám najvyššie postavenie,“ prehlásil princ.
„Ja zastupujem daimyoa, kým vy ste stále iba princ, Sutoku-domo,“ upozornil ho Palantir.
„Nehrň sa tak na smrť, shinobi,“ odvetil Sutoku a vybral sa k truhliciam, „ten lakomec, ktorého zastupuješ si určite neobjednal, misiu vyššej úrovne, ako B. Ak ti však pri jej plnení hrozí konfrontácia s Mizukage, bude to už misia úrovne S. Možno ti však medzitým niekto ponúkne misiu úrovne A.“
„To je teda morálne dosť na hrane,“ neodpustil si Ao.
„Rozmýšľaj, shinobi,“ zastal Surikata Palantirovi prístup k truhliciam, „alebo na mňa použi čakru.“
„Tak, pozrime sa na tie truhlice,“ nenechal sa tým výjavom rušiť princ Sutoku a rad za radom si čítal text na každej z nich.
1.- Vyber si mňa a dostaneš, čo si zaslúžiš.
2.- Vyber si mňa a dostaneš, čo všetci muži chcú.
3.- Vyber si mňa a dostaneš, po čom túžiš.
„To prvé znie ako hrozba, počúvam to dosť často. Druhé je dosť neskromné, až tak si dúfam nefandíte, milá Mei. Takže vyberám tretiu možnosť, lebo ja stoj čo stoj dostanem, po čom túžim a to aj v prípade, ak si teraz vyberiem nesprávnu truhlicu.“
Pootvoril truhlicu a v mihu zmizol v jej vnútri a jej poklop sa za ním hlasne zatvoril.
„Čo sa stalo?“ otočil sa Surikata a zmätene naťahoval krv, hľadajúc svojho pána.
„Sutoku-sama si vybral nesprávnu truhlicu a vybehol z miestnosti so slovami, že sa radšej vrhne do mora z útesu, než by žil sa takou potupou,“ povedal mu Palantir, držiac na mu ruku na ramene.
„To nemôže byť pravda, počkajte Sutoku-domo,“ zhrozil sa Surikata a vybehol von.
„Použil som Genjutsu, takže som diskvalifikovaný,“ uškrnul sa Palantir, „ale nevadí, mám už poverenie na inú misiu úrovne A.“
„My sme však žiadne použitie Genjutsu nezaregistrovali, Palantire-sama,“ zaprotirečila mu Mei, baviac sa na zmätenom výraze v jeho karmínových očiach. „Prosím, vyber si jednu z truhlíc a dovoľujem si ťa upozorniť, že ak mojou ponukou ohrdneš a odstúpiš, tak ťa zabijem.“
„Pravda, žiadne porušenie pravidiel sme nevideli,“ potvrdil Ao a prekvapený Chojuro sa k nemu tiež pridal.
„Ale no tak, hádam ma len nechcete odpraviť, veď sme kolegovia,“ prechádzal po nich Palantir pohľadom, zatiaľ čo pristúpil k truhliciam. „Ktorú mi navrhujete otvoriť?“
„Akože ktorú?“ ozvalo sa mu za chrbtom. „Kým sa rozhodneš, pusti tam mňa.“
K stolu pristúpil dobre stavaný, vetrom ošľahaný, oranžovovlasý mladý muž so modrými očami.
„Som Murakami Yoshitaka a prosím o prepáčenie za zdržanie, no mal som cestu popri ostrove Tambora, kde vybuchla sopka a všetky lode boli potrebné pre evakuáciu obyvateľov. Viem, že je to chabá výhovorka, no vedzte, že by som svoju loď poskytol znova.“
„Ospravedlnenie sa prijíma, prosím ráčte vyberať,“ rozhodla Mei a snažila sa čo najviac potlačiť rozochvenie vo svojom hlase. Asi na ňu už príliš dolieha napätie posledných dní. Fakt by potrebovala vypnúť.
„Nuž, ďakujem Vám za možnosť,“ uklonil sa pred Mei, „a vyberám si to, čo si zaslúžim, lebo verím, že každému sa má dostať podľa zásluhy. Tak je to správne.“
Otvoril truhlicu a vybral z nej flakón s voňavkou. Ao zmätene pozrel na Mei, no tá si len ladným pohybom dala dole klobúk, nasadila ho na Chojurovu hlavu a pristúpila k Yoshitakovi.
„Gratulujem. Tá voňavka je moja a ja som odteraz Vaša. Prosím, vezmite ma po svadbe do najsevernejšej destinácie, kde sa budeme milovať až do východu slnka.“
„Najbližšie tam slnko vyjde o tri mesiace.“
„Tak nestrácajme čas,“ usmiala sa Mei a nechala aby ju vyniesol z miestnosti vo svojom náručí.

„Tie truhlice boli podfuk, však?“ spamätal sa ako prvý Palantir.
„Samozrejme,“ potvrdil Ao, „ktorákoľvek by bola vybraná, bude v nej to, čo chcela Mei. Ale to teraz hoďme za hlavu a poďme zapiť úspešnú misiu. Platí to náš nový Mizukage.“

„Zasa vás dobehol, však?“ privítala ich Kurenai, čítajúc z ich tvárí.
„Teraz o tom nechcem hovoriť, mami,“ hesla Mirai a po zbrklom vyzutí topánok zmizla v dome.
„Príliš sa vžila do toho, že moja stratégia vyjde,“ vysvetlil Shikamaru.
„Verí tvojim schopnostiam viac, ako svojim,“ potiahol si Asuma z cigarety ešte pred tým, než ju zatlačil, lebo Kurenai v dome fajčenie nezniesla, „mal by si už prestať byť taký dominantný.“
„Pre mňa je najviac otravne, ako odo mňa každý očakáva riešenia,“ prevrátil Skikamaru zrak, len aby zistil, že na oblohe práve niet ani mráčka, na ktorý by sa mohol zamerať.
„Zdržíš sa u nás?“ prerušila po chvíli ticho Kurenai.
„Nie, nechcem byť teraz Mirai na očiach. Zašijem až do rána v kancelárii.“
„Takže dnes nejdeš ani domov? Nepreháňaj to s prácou,“ radil Asuma, než si vyzul topánky.
„Nejde o to, ale starý tým Ino-Shika-Cho dnes plánu dlho oslavovať narodenie ďalšieho vnúčaťa, samozrejme s patričným množstvom alkoholu a doma dnes bude pre to hustá atmosféra.“
„Ino a Choji sa činia,“ usmiala sa Kurenai a významne pozrela na Asumu. „Čo ty s Temari?“
„Asi stačí ak poviem, že to máme pod kontrolou.“
„Skoro som zabudla, zháňajú ťa starešinovia.“
„Tak to aby som fakt išiel,“ odzdravil sa Shikamaru s vedomím, že dnešok bude omnoho otravnejší než ostatné dni.

„Vraj vás zasa dobehol.“
„Asuma-sensei je veľmi talentovaný shinobi s nedoceniteľnými skúsenosťami,“ ohradil sa Shikamaru. Snaha starešinov hneď na začiatku ukázať svoju prevahu neveštila nič dobré.
„Označovať ho ešte stále za senseia je už hádam trocha nepatričné,“ vrhol naňho spoza okuliarov prísny pohľad Homura.
„Zvlášť u niekoho takého talentovaného, ktorého vodcovské schopnosti všeobecne uznávané,“ dodala Koharu.
„Môžem vedieť, prečo ste ma predvolali?“ rozhodol sa urýchliť to Shikamaru, lebo mal z celého stále horší a horší pocit.
„Dostali sme správu, Naruto neprežil misiu v Zemi konopí a určili sme ťa namiesto neho za Kakashiho následníka na post Hokageho,“ vybalili naňho a podali mu list.
„To musí byť nejaký omyl!“
Shinova správa však nenecháva priestor pre inú interpretáciu:
Misia pohorela. Kyuubi sa utrhol z reťaze. Úplná spúšť. Narutovo telo v hroznom stave. Vraciame sa.
„Hinata to už vie?“ povzdychol Shikamaru.
„Nie, tá informácia sa nesmie dostať z tejto miestnosti, kým nebude inaugurovaný nový Hokage. Ba dokonca i po tom by sme mali čo najdlhšie udržať v tajnosti, že sme prišli o jinchuurikiho.“
„O Naruta!“ opravil Shikamaru a myseľ mu opäť začala pracovať na plné obrátky. Ako to vyriešiť?
„Nemal by Kakashi ostať dlhšie vo funkcii, kým sa celé vyšetrí a nájde sa vhodnejší kandidát?“ skúsil.
„Vylúčené, bez alternatívneho kandidáta by sa mohli mnohí dovtípiť, čo sa stalo a to by predstavovalo bezpečnostné riziko. Takto bude vierohodnejší príbeh o dlhodobej špeciálnej misii, keďže sme neoznámili, kto bude inaugurovaný namiesto Kakashiho,“ poúčala Koharu.
„Na dôvažok sme už predali práva na priamy prenos z inaugurácie a na ceste je veľa dôležitých osob,“ doplnil Homura.
„Ale iste sa nájde lepší kandidát ako ja,“ opáčil sa Shikamaru, „čo takto Sasuke?“
„To nemyslíš vážne.“
Nie, skutočne to vážne nemyslel, len potreboval získať ešte trocha času.
„Môj otec tiež preukázal vodcovské schopnosti,“ nadhodil.
„Shikaku hrdo prepustí tú česť svojmu synovi,“ zavrhla myšlienku Koharu.
„Mimo to je práve teraz spolu s kumpánmi spitý ako doga,“ dodal Homura.
„Asuma je synom Tretieho a uznávaný shinobi,“ skúsil opäť.
„Zároveň však každý vie, aký je ľahostajný a často nezodpovedný.“
„Hyuuga Hiashi alebo Neji?“
„Nebudeme zvyšovať ich vplyv,“ odmietol Homura, „už takto si mnohí myslia, že Hyuugovci do všetkého príliš vidia, nehovoriac, že dcéra hlavy klanu je manželkou jinchuurikiho.“
„Naruta!“ pomyslel si Shikamaru a strelil ešte niekoľko mien jouninov zo staršej generácie, hoci si tušil, aké je to márne. Každý z nich mal nejakú slabinu. To je ono! Slabina.
„Ja žiaľ tiež nie som vhodný kandidát, pretože som kompromitovateľný,“ prehlásil s nie práve najlepšie skrývanou dávkou spokojnosti.
„Vskutku, tvoje techtle-mechtle so sestrou Kazekageho, by mohli spochybňovať tvoju integritu,“ pripustil Homura, patrične dávajúc najavo, čo si myslí o takom neviazanom vzťahu.
S Temari! Tí dvaja si nepamätajú mená, alebo čo?
„Ale to sa ľahko vyrieši, keď si ju vezmeš za ženu. Stane sa súčasťou Konohy,“ dodala Koharu.
„Je tu veľká pravdepodobnosť, že nebude súhlasiť. Čo v takom prípade?“ chytal sa posledného stebla Shikamaru, lebo tu už išlo o viac, než otravné hokagovanie. Práva sa mu snažia zničiť jeho ideálny vášnivý vzťah s Temari a zmeniť ho na niečo, čo poznal z domova a vôbec sa do toho nehrnul.
„S tou možnosťou rozhodne musíme počítať,“ zamyslel sa Homura.
„Dovoľte mi podotknúť, že sa môže nájsť vhodný adept aj medzi mladšími ročníkmi,“ skúsil Shikamaru.
„Zaiste,“ potvrdila Koharu, „pre každý prípad sme dali zavolať ešte jedného kandidáta a zdá sa, že už aj dorazil,“ zareagovala na zaklopanie.
Do miestnosti stúpil Nishi, vrhol prekvapený pohľad na Shikamara a následne sa otočil k starešinom: „Som tu na váš príkaz ...“
Shikamarovaj mysli sa teraz už úplne vybili poistky. Nishi ako kandidát na Hokageho? Prečo?
„… aj s tou osobou,“ dokončil Nishi a Shikamaru zaregistroval veľmi, ale skutočne veľmi sporo odetú slečnu (popravde, starešinovia by to, čo mala na sebe, ani nenazvali odevom), ktorá sa za Nishim tlačila dovnútra.
„Budem nový Hokage, budem nový Hokakge?“ tlačila sa popri Nishim zapálene dovnútra, až jej takmer (ešte viac) odhalil prsník. „Naruto sa vzdal v môj prospech? Ale inak je v poriadku, však, kore?“
Shikamaru vtedy pochopil a prekryl si oči, aby viac nevidel z toho, čo asi práve spečatilo jeho osud.
„V rozrušení si nezrušil Oiroke, Konohamaru,“ povzdychol.
„Ou, pardon, práve som to predvádzal niekoľkým študentom,“ zrušil Konohamaru techniku a po chvíli v rozpakoch sa oboril na Nishiho: „Prečo si ma neupozornil, kore?“
„Predpokladal som, že je to dôležité,“ bránil sa Nishi.
„A veru to aj bolo dôležité,“ prehovorila Koharu, ktorá sa ako prvá spamätala zo šoku, zatiaľ čo Homura ešte stále lapal po dychu s rukou na hrudi. „Ctihodnému vnukovi ešte na takú dôležitú funkciu nedorástol rozum. Môžete obaja ísť a všetci na toto celé radšej zabudnime.“
„Zakázať!“ polapil konečne Homura dych hneď na to, ako Nishi s Konohamarom odišli. „Treba to zakázať, zabrániť aby sa to ďalej šírilo medzi mladými. To musí byť prvé nariadenie nového Hokageho,“ uprel oči na Shikamara, ktorý už vedel, že to má spočítané. Zbohom sloboda.
„Ale ešte predtým treba zariadiť, aby došlo do dvoch dní prinajmenšom k zásnubám. Na spôsobe, akým sa to dosiahne, nezáleží,“ zakončila Koharu.

Potreboval vzduch a pokoj. Ale ešte slobodu, no tej mu zostávalo s každým okamihom menej. Prechádzal sa nočnou Konohou a sledoval oblohu. Samé hviezdy, nikde ani mráčik.
Plienky, nariadenia, čo treba kúpiť, otázky, kedy príde domov. A pritom to bol taký krásny a búrlivý vzťah. Teraz už bude len burlivý. Temari rozhodne nie je taká zakríknutá ako Hinata a ani on proste nie je ako Naruto.
„Čo by si robil na mojom mieste ty, Naruto?“
„Dal by som si ramen,“ začul Narutov hlas, „s plným žalúdkom ide všetko ľahšie.“
„No super, odteraz už počujem aj hlasy mŕtvych.“
„No teda, vždy som tušil, že máš mimoriadnu fantáziu,“ zareagoval Naruto, „a čo ti hovoria?“
„Najskôr mi ty povedz, čo sa stalo v Zemi konope,“ vyzvedal Shikamaru a obrátil pohľad k Narutovi.
„Ale, vieš čo? Tak trocha sa to vymklo z rúk a vzplanul obrovský sklad s konope. Dym sa rozšíril po celom meste a všetci sme boli zrazu tak trocha mimo. V určitom okamihu som bol taký vybitý, že radšej Kurama prevzal kontrolu nad mojim telom, nech nespravím nejakú hlúposť. Ale aj on sa náramne zabával, nie, že nie. A keď došlo na dôsledky toho celého, opäť sa som nou vymenil.“
„Takže tak to bolo. A čo tie škody zo Shinovej správy?“
„To je vedľajšie,“ vyhol sa odpovedi Naruto, „aj tak si nikto na nič z tej noci nepamätá. Podstatné je, že miestny feudálny pán po tom všetkom zakázal pestovanie konope a dokonca premenujú krajinu na Zem ľanu. Čiže sme z istého uhla pohľadu dosiahli, čo sme chceli, dattebayo.“
„To bude teda otrava, všetko premenovať,“ usmial sa Shikamaru. „Ale vieš čo? Som strašne rád, že ťa máme,“ otočil sa k Narutovi a objal ho.
„Neblázni, Shika, vyzerá to strašne divne,“ kládol odpor Naruto, no nakoniec sa poddal objatiu.
„A čo tu v Konohe? Udialo sa niečo zaujímavé?“
„Klasika, však to poznáš. Opäť chcú zakázať Oiroke.“

Ťuk – ťuk.
„Tak dobre, čakám!“ prehlásil Sasuke, pripravený takmer na čokoľvek.
„Kabuto, vypusti ho,“ nariadil Orochomaru a oslovený si roztvoril plášť.
„Nechcem vidieť, čo mu odtiaľ vylezie tentoraz,“ odvrátila Karin zrak, „a ani mi to nepopisuj,“ upozornila ešte pre istotu Suigetsua.
Povrch sa začal nepatrne vzdúvať.
Na Sasukeho vyrazili dve dlhočizné ruky, čo na prvý pohľad vyzerali ako hady. Sasuke však nebol z tých, ktorí by dali na prvý pohľad, preto sa rozhodol namiesto seku katanou najskôr uskočiť a zistiť, proti čomu stojí. Ruky sa zadrapli do miesta, kde ešte pred chvíľou stál a vzápätí za nimi rýchlosťou šípu vystrelilo telo, ktorému patrili. Letel priamo na Sasukeho. Ten bol ešte vo vzduchu, takže nemohol uhnúť, no ako mačka sa prehol v drieku, aby mohol vykopnúť nohou proti útočníkovi. Nemalo to však očakávaný efekt a útočník sa mu začal ovíjať okolo nohy a následne ostatných končatín. Orochimaru sa usmial. Bolo to ako deja vu zo Sasukeho chuuninských skúšok, akurát, že tam stál proti inému súperovi.
„Ako si poradíš teraz, Sasuke-kun?“
Povrchom sa začali šíriť ako vlákna tenké trhliny.
CHIDORI NAGASHI.
RAITON: HEBI MIKAZUCHI.
Obaja prakticky v totožnej chvíli spustili svoje techniky a prítomných oslnili bledomodré a žlté blesky, ktoré sa vzájomne splietali a súperili, ako ich vyvolávači. No bez zjavného výsledku, až do okamihu, kedy Sasuke pustil svoju katanu a ta sa namiesto neho objavila uprostred súperovho objatia. Následne ju opäť chytil a švihol smerom k súperovej tvári. Tomu sa podarilo uskočiť, hoci jeho blesky väčšiu časť útoku zachytili, ostala mu na pravom líci rezná rana.
Škrupinka sa konečne úplne pretrhla.
„Pekný trik,“ ocenil Orochimaru, „ten som ešte nevidel.“
„Jej, však je to iba decko,“ konštatoval Suigetsu a usrkol vodu z čutory, čo mal v ruke. Bol by sa mu prizrel aj bližšie, no nechcel dostať ranu z bleskov, čo sa okolo chlapca stále šírili.
„Nie je to detská verzia Orochimarovho posledného hostiteľa pred tým, ako k nám prišiel Sasuke?“ naprávala si Karin okuliare, aby lepšie videla.
„Iba z jednej tretiny, zvyšok sú úpravy,“ odvetil Orochimaru, zjavne spokojný s tým čo doteraz videl.
Následne sa obrátil k Sasukemu: „S genjutsu to skúšaš zbytočne, kým sú okolo neho blesky, budeš musieť...“
„Prepáčte, že rušššším, Sasuke-sama, ale liahnutie už začalo,“ objavil sa vo vchode do sály Aoda, „prossssím, zaujmite všetci svoje miesta.“
„Už som si myslel, že nás ostatných odignoruje,“ povzdychol Kabuto a opäť rozhalil svoj plášť. Chlapec ako na povel ukončil techniku a pobral sa ku Kabutovi.
„Pestuješ si túto prakticky bezduchú babku ako svojho potenciálneho hostiteľa?“ zhrnul Sasuke videné, kým zasúval katanu opäť do pošvy. „Prečo si ho potom chcel obetovať v boji so mnou?“
„No dovoľ? Iba nutný, vopred presne premyslený test, žiadne obetovanie,“ opáčil sa Orochimaru.
„Ver alebo nie,“ pokračoval vidiac skepsu v Sasukeho očiach, „také by žiaden rodič nespravil.“
Zastavil chlapca, pohladil ho po vlasoch a utrel mu z líca krv.
„Je to predsa moje drahocenné, rozkošné dieťatko.“

Kakashi… Ty sis vybral den pro snídaňový souboj… Zrovna dnes… Ale já… Vyhrál jsem…

Z nedobrovolného odpočinku jej vytrhl až horlivý hlas Rocka Leeho: „Sensei! Konožské hry věčného mládí jsou kompletně připraveny! Aréna vyzdobena, soutěžní zařízení zkontrolováno a zkalibrováno, registrace účastníků dokončena! V nejbližších hodinách můžete očekávat příjezd představitelů všech zemí a vesnic.“
Gai pohlédl na svého věrného zástupce. Leeho pravá ruka zaťatá v pěst i slzy lesknoucí se v jeho kulatých očích dokreslovaly urputnou vášeň, s níž pracoval na tomto úkolu a jež se mu zračila ve tváři. V mistru Gaiovi se rozhořel oheň hrdosti. „Lee!!! Ty nejsi jen genius tvrdé práce! Ty jsi genius organizace!“ vykřikl a řekami slz začal zaplavovat svoji kancelář.
Dnes odpoledne bude zahájen již třetí ročník Konožských her věčného mládí. Tato společenská událost, nejlépe popsatelná jako spojení shinobi olympijských her a spartakiády, lákala velké množství soutěžících i diváků ze všech zemí světa. Ale pro hokageho znamenala mnohem více. Byl to nástroj míru a spojení všech shinobi. Již nebylo třeba válek. Rivalita ninja světa konečně našla ten správný cíl.

Gai stál u okna své kanceláře a hrdě pozoroval svoji vesnici. První návštěvníci už pomalu přicházeli. Bylo snadné je rozpoznat od místních obyvatel. V prvních dnech úřadu nového vůdce totiž vyšel zákon, který nařizoval všem obyvatelům Konohy nosit ten nejpraktičtější oděv ze všech – upnuté zelené kombinézy. Zpočátku někteří reptali, ale dnes, po třech letech dennodenního nošení, již každý pochopil, jaký poklad se v tomto kusu oděvu skrývá. Dokonce i Ino objevila rafinovanou eleganci mátově zeleného jumpsuitu.
Nutno poznamenat, že specifický konožský oděv nebyl jediným důvodem, proč turisti poznávající krásy Země Ohně téměř nikdy nevynechali návštěvu Listové. Konožští ninjové totiž dle doporučení svého vůdce téměř zavrhli nudnou chůzí obyčejných smrtelníků. Většina z nich tak po vesnici běhala, skákala, někteří chodili po rukou a ti, kteří se chtěli v hokageho očích obzvlášť blýsknout, vymýšleli nejrůznější bizarní pohyby. A tak tu jeden skákal žabáka, tu druhý metal hvězdy a v dálce bylo vidět mladého Konohamara, jak se pokouší chodit po loktech a hýbá přitom nohama jakoby dřepoval.

To Sasuke nikdy neměl potřebu se předvádět tímto způsobem. S pravou nohou ležérně opřenou o levé koleno a rukama volně překříženýma na hrudi poskakoval po jedné noze směrem k Ichiraku Ramen. Vždy si dával pozor, aby vypadal nenuceně a cool, navíc v obtaženém zeleném overalu vynikalo jeho osvalené tělo. Byl neodolatelný. Tou největší zbraní nekompromisně měnící dívčí oči na pulzující srdíčka však byly jeho vlasy. To ony byly důvodem, proč se vrátil do Konohy. Teď, za vlády současného hokageho, konečně našel místo, kde lidé ocení jeho hustou černou hřívu, střiženou do dokonalého účesu. Pravda, aby dosahoval patřičného tvaru a lesku, musel pravidelně skupovat litry těch nejdražších gelů a nejrůznějších jiných přípravků na vlasy. Ještě že ty S mise, na které s takovou oblibou chodil, celkem vynášely.

V Ichiraku měl schůzku se Sakurou, Narutem a Tenten. Bývalý tým 7 měl zajistit koordinaci veškerého občerstvení pro účastníky i návštěvníky her a Tenten byla hlavním šéfem logistiky. Bylo třeba dořešit pár detailů. Dívky už čekaly na místě, jen Naruto se ne a ne objevit.
Nevadí…
Sasuke si s lehce potměšilým úsměvem prohrábl své černé vlasy. „Zloděj srdcí!“ Tajná technika rodu Uchihů. Přesně ta, již jeho bratr dovedl k dokonalosti.
Padly mu k nohám. Obě.
Neměly šanci.
Sasuke si s výrazem vítěze prvního kola chuninských zkoušek objednal ramen. Počkej zítra, Naruto… Sotva znatelně se pousmál.

***

„Šestý!!!!“ V hokageho kanceláři se náhle rozrazily dveře a dovnitř se vřítil Neji. Byl celý bledý, napůl strachy, napůl zlostí. „Na-na--na- -,“ blekotal šmátraje rukou kamsi před sebe. Jako vrchní velitel bezpečnostních složek Konohy, zodpovídal za poklidný průběh her.
„Co se děje, Neji?“ zarazil se Gai, který už opět seděl za svým pracovním stolem.
„Na-Na- Naruto! Tam! Podívejte!“ blekotal, a třesoucí se rukou ukazoval na skálu s monumenty hokagů.
Gai se otočil. V prví chvíli neviděl nic zvláštního. Vedle Tsunade se skvěla jeho vlastní podobizna s blyštivým úsměvem a zdviženým palcem.
A pak to uviděl: „To-to ne!“
Naruto stál na jeho palci a jeho kombinéza byla…

ORANŽOVÁ!

„Takhle ho nikdo nesmí vidět! Pověst mé zelené vesnice je ohrožena!“ Gaiovi tikalo oko rozrušením. „Neji, Lee! Postaráme se o to sami! Toto se nikdo nesmí dozvědět!“
Trojice ninjů se pustila do pronásledování výtržníka.

Naruto zaznamenal tři blížící se postavy v zelených kombinézách. A za tou prostřední vlál hokageho plášť.
„Takže si pro mě jdete osobně, sensei tlustý obočí,“ utrousil Naruto s úsměvem Jiraiy mířícího k lázním a vyrazil do protiútoku. Oiroke no Jutsu!
Prudký proud krve z nosu odmrštil Zelenou šelmu z Listové daleko dozadu.
Neji se v bojové situaci rychle zorientoval.
Nesmí ztrácet čas! Okamžitě vydal rozkaz jednotkám ANBU, aby dorazily na pomoc. Netrvalo to ani minutu a posily se vynořily ze všech stran. Výtržník v oranžové barvě byl lapen.
„Za tohle dostaneš trest nejvyšší, ty darebáku,“ pomyslel si Gai, který už se pomalu začínal sbírat ze země. „Budeš diskvalifikován ještě před startem her!“

***

Zahájení her proběhlo naštěstí hladce. Po náročném dni se Sasuke vrátil domů. Protáhl se a začal rozepínat svůj zelený overal. Pod rozevírajícím se zipem prosvítala ještě jedna, oranžová vrstva.
Tvá výzva zněla jasně, Naruto: 24 hodin mít na těle oranžovou kombinézu. Vyhrál jsem.
Sasuke úhledně poskládal oblečení a pustil se do své pravidelné hair care routine.
Zítra se opět vrátím do vedení. Tak schválně, kolik zvládneš sbalit holek, můj drahý rivale?
Sasuke se sebevědomě napřímil.
Dnešní trénink v Ichiraku se mu vydařil.

No tedy.

Více slov snad na to ani neměl. Tohle bylo nanejvýš trapné. Ani nevěděl, co víc. Jestli to, že ho teď láskyplně drtily dvě neuvěřitelně silné ruce, to, že se mu srdce třepotalo štěstím, nebo to, že padl do vlastní pasti.

Jenom stál a nechal se objímat jako hodně naštvaná, rozcuchaná, sotva spolupracující kočka. Nemělo cenu se rozčilovat. To přerostlé nemehlo by to stejně nepochopilo. „Neviděl jsem tě celou věčnost!“ zavzlykal mu nejmocnější a nejobávanější muž vůbec do ramene. Madara docela automaticky zdvihl ruku a nepříliš procítěně ho poplácal po zádech. Byla to spíš žádost o propuštění než snaha ho nějak upokojit.

„Vskutku,“ ozval se o něco hrubší a podstatně chladnější hlas. Madara se málem celý naježil. Pokud mladší Senju do pěti vteřin nevzplane, tak se v jutsu musela stát chyba. Co by tady jinak dělal? „Byly to skoro tři celé dny,“ dodal Tobirama s povzdychem. Stáli u hlavní brány vesnice. Byla ještě stará, původní. Znaky Senju a Uchihů bok po boku, stejně jako zakladatelé.

„To je pro naše hrdličky dost dlouho, musíš uznat,“ ozval se jiný hlas. Madarovi se téměř podlomily nohy. Tady to bylo. To, co čekal od začátku. Hashirama ho však držel pevně a spadnout ho nenechal.

„Jsi zraněný, příteli?“ strachoval se a začal Madaru ohledávat, jako by snad coby medik nedokázal na první pohled či pocit poznat, že je něco špatně. Ale dávalo to smysl, že se ten blázen choval ještě jako větší blázen, než jakým ve skutečnosti býval. Madara si nejradši pamatoval ty chvíle, kdy nad ním mohl jen kroutit hlavou, kdy jím mohl téměř i pohrdat. Několikrát se zhluboka nadechl, než si troufl se otočit.

Skoro mu hrkly slzy do očí.

Vypadal úplně… stejně. Zdravě. Šibalský úsměv na tváři, v očích upřímná radost. Radost z toho, že se mu vrátil starší bratr. Jako kdysi, když ještě žili v lesích jako zvěř a Madara jim všem obstarával jídlo. Byl jediný z bratrů, který měl šanci se vrátit živý a ideálně i s nepřítelovou krví na rukou.

Izuna mu prsty zamával. Možná to bylo ironické gesto, ale jeho úsměv byl pravý. Jaký jiný by tady mohl být? Madara si žádný jiný představovat nechtěl.

No, to vysvětlovalo, proč Tobirama pořád nehořel. Ale budiž, za těchto podmínek.

Rozhlédl se okolo. Své zbylé bratry nikde neviděl. Tolik se s tou realitou smířil? Už jako dítě to přijal rychle. Musel, jinak by se zbláznil. Tak, jako se zbláznil po smrti Izuny. Snad si nedovedl ani představit, jak by v dospělosti vypadali. Jak by reagovali na tuto vesnici. Jak by žili, jak by se chovali. Pamatoval si z nich jenom jejich sladké úsměvy a pak už jen jejich prázdné oči.

Nebyl snad šťastnější, když je měl ještě všechny? Proč teď nesnil o tom, jak jim po nocích četl knihy, jak si vymýšlel hrdinské příběhy, ve kterých figuroval? Proč tady musel stát a hledět na své úhlavní nepřátele? Proč si někdo – snad on – myslel, že to bylo to, po čem toužil nejvíce? Objetí s vlastním vrahem a pohled na vraha jeho bratra. Osud ho vskutku miloval.

Ale to už věděl dávno.

Snažil se příliš nemyslet na to, jak se do této situace vůbec dostal. Byl především zvědavý. Proč zrovna tenhle obraz? Nejisté začátky jejich aliance. Budování vesnice. Příslib světlé budoucnosti. Naděje. Síla. Úlevné oddechy na obou stranách tábora. Málokdo byl tak oddaný válce jako právě Izuna.

Pamatoval si, že se tehdy cítil skoro šťastný, skoro spokojený. V hrudi mu zela prázdnota po zemřelém bratrovi, a zela mu tam i teď, když si ho prohlížel. Ale nebýt toho, nejspíš by poprvé v životě zažil skutečnou euforii. Jak mu před očima rostly budovy, jak se na něj lidé začínali usmívat, jak před ním přestávali postupně uskakovat z cesty. Jak se mu na ulici uctivě poklonili, jako by v něm viděli svého rozesmátého vůdce – Hashiramu. Jak se plnil jeho celoživotní sen. Mít bezpečné místo, kde děti mohly být dětmi, kde musely projít řadou zkoušek, než jim bylo dovoleno vstoupit do dospělého života.

Proč by si lhal i tady? Jako by nestačilo, že v realitě prakticky nedělal nic jiného. Tady si to mohl dovolit přiznat. Nemusel bádat nad tím, proč tento sen vlastně tolik zkoumá. Nepřipadal mu zdaleka tak překvapivý, jako se snažil předstírat.

Madara to tady nikdy vést nechtěl. Ani vést nemohl. Kdyby mu dal někdo na výběr mezi vesnicí a někým, kdo mu byl drahý, nedokázal by ctít Ohnivou vůli. Byl v tomhle vždycky slabší než Hashirama. Ten dovedl dělat těžká rozhodnutí. Madara by ho nedokázal zabít, ani kdyby opravdu chtěl. Hashirama, jakmile konečně pochopil, jaká hrozba se nad jejich – jeho – vesnicí vznášela, už pak neváhal ani vteřinu. Využil Madarovy jediné slabiny, v očích ani známka lítosti.

Ne, nikdy to tady vést nechtěl.

Proto tady teď stál jako Hokageho poradce, jeho pravá ruka. Potřebný a uznávaný, ale bez tíhy na ramenou, kterou věděl, že by neunesl.

Chtěl, aby byl jeho nejbližší přítel šťastný.

Proto tady stál i Tobirama. Proto se Madara nechal objímat a neklesl k žádným projevům násilí, jako to dělával svého času ve skutečnosti.

Chtěl zpátky svého bratra.

Proto se tady na ně culil Izuna. Proto měl oči jasné a usměvavé, jako by ho nic netížilo a nebolelo, a ani nikdy nemohlo. Proto tady vtipkoval, přestože z něj Madara jen zřídka vytáhl skutečný úsměv.

Chtěl výzvu.

Proto cítil příjemnou únavu, která se ho jen málokdy zmocnila. Do takového stavu ho dokázal dostat jenom Hashirama samotný.

Chtěl být chtěný.

Proto tady stáli všichni tři, aby ho přivítali, a očividně měli radost z toho, že ho vidí. Proto si tady z něj otevřeně utahovali a on mohl bezpečně předstírat, že ho to nanejvýš otravuje.

Chtěl… chtěl jako dítě.

Chtěl to tak chvilku nechat. Zavřel oči a k velkému překvapení všech přítomných se do dalšího objetí opřel celým tělem. Za pár minut, za pár desítek minut nanejvýš se vymaní a on bude dál pokračovat ve hře, kterou rozehrál v realitě.

Keď Sakura otvorila oči, bola v tmavej miestnosti, ktorá pripomínala podzemné väzenie. Bolo tam vlhko, chlad a prisahala by, že cíti pach krvi. Bola zranená, ale nepamätala si, ako k zraneniam prišla a okrem toho ju príšerne bolela hlava.
„Určite mi vymazali spomienky,“ pomyslela si. V tom začula povedomý hlas, pri ktorom sa jej začal obracať žalúdok.
„Takže ty si si myslela, že ma porazíš sama? Len preto, že si žiačkou Tsunade-hime? Si rovnako hlúpa a skončíš presne ako ona. Vieš toho priveľa na to, aby si mohla aj naďalej žiť.“
Bol to Danzo, ach, ako veľmi ho neznášala. O to viac, keď ho vyhlásili ako nového Hokageho po tom, ako sa stav Tsunade rapídne zhoršil. Sakura ani je priatelia neverili tomu, že to je len tak. Život v Konohe vtedy akoby sa obrátil o 360 stupňov. Sasuke bol odsúdený na smrť, Naruto bol neustále pod dohľadom ANBU a Sakura nedostávala žiadne misie, lebo so svojimi informáciami bola nebezpečnejšia ako Kyuubi. V podstate, Sakura sa dostala k informáciám o tej osudnej Itachiho misii. Vedela všetko.
Chvíľu premýšľala, či vôbec odpovie tomu odpornému starcovi, až nakoniec prehovorila: „Nepotrvá dlho a budú to vedieť všetci. To, ako bezcitne ste sa zachovali a využili Itachiho túžbu po miery... Už som podnikla potrebné kroky. Zabite ma, ale vás to od rýchleho pádu nezachráni.“
V tom sa spustila hotová mela. Bolo počuť výbuchy, krik, dokonca by Sakura mohla prisahať, že počula zvuk nápadne pripomínajúci cvrlikanie vtákov. „Chidori,“ šepla si len tak pre seba. Túto myšlienku ale zahnala, lebo jediní dvaja, ktorí túto techniku ovládajú sú Kakashi, ktorý leží v bezvedomí v nemocnici a Sasuke. Je pravda, že Sasukemu asi pred týždňom poslala dopis, ktorý obsahoval všetky informácie o Itachiho misii a tiež o tom, že sa k moci dostal práve človek, ktorý tú misiu zadal. Nebola si však istá, či sa jastrab dostal k Sasukemu a či by si Sasuke ten dopis vôbec prečítal. Z premýšľania ju vytrhol hlas.... ten hlas.
„Sakura, si v poriadku? Čo si jej urobil, ty vrah?!“ Bol to Sasuke, bola si úplne istá. A on sa o ňu dokonca bál.
„Ale, ale... Sasuke Uchiha osobne. To je ale náhoda, teraz, keď si tu, aspoň vykonám tvoju popravu.“
Sasuke neváhal ani chvíľu: „ To by sa ti zrejme hodilo, ale nenechám žiť vraha môjho klanu. Kvôli tvojej misii a klamstvám som sa stal pomstiteľom a zabil svojho jediného brata. Nenávidím krysy, ako si ty.“ Sasuke sa jedným skokom dostal k Danzovi a pomocou Chidori zaútočil. Sakura to všetko sledovala a keď sa už zdalo, že je Danzo mŕtvy, odhalil svoje rameno, ktoré mal posiate sharinganmi. Bitka sa tým predĺžila, dokonca to trvalo už tak dlho, že aj Sasukemu dochádzala sila. Boj sa neskutočne naťahoval, útočili na seba všetkými možnými technikami – taijutsu, ninjutsu aj genjutsu. Ten odporný starý potkan stále stál na nohách. Avšak, jeho ruka už nebola plná sharinganov – zostal tam už len jeden, ten posledný.

„No tak, Sakura, mysli... Musí existovať niečo, čo môžeš urobiť,“ hovorila si Sakura v duchu, práve v momente, keď pri nej pristálo Sasukeho telo. Začala ho liečiť, no ten prekliaty Danzo sa k nim približoval viac a viac.
„No, nakoniec to dobre dopadlo. Zabijem vás oboch za zradu Konohy... Hahahahahaha,“ vyslovoval to s nechutným úšklebkom a nakoniec sa smial ako šialený. Bola len jediná možnosť a to postaviť sa mu. Sasuke nebol v ohrození života a Sakura mala dostatok chakry, aby mu dala svoju povestnú ranu.
Ako sa približoval, snažila sa nahromadiť čo najviac chakry. Už bol celkom blízko, sklonil sa k nej, keď v tom dostal ranu priam monštruóznou silou. Prerazil dokonca aj múry väzenia. Sakure to ale nestačilo, rozbehla sa k nemu so zúrivosťou v očiach a hromadila ďalšiu chakru. Dala mu viacero rán, kým si všimla, že ju niekto sleduje. Bol to Sasuke.
Kývol hlavou a upozornil ju: „Sakura, uhni...“ Nechápala, v okolí necítila žiadnu chakru, okrem tej ich, ale poslúchla. Vo chvíli, keď bola v bezpečnej vzdialenosti, použil na toho prekliateho vraha svoje Amaterasu. Posledný útok, ktorým boli dni Danza nadobro zrátané.
Chvíľu trvalo, kým z oboch ninjov opadol prvotný šok. Až vtedy si obaja uvedomili, že stoja bok po boku a držia sa za ruky.
„Zmenila si sa,“ prehovoril Sasuke, „si stále otravná, ale tak inak. Ako sa ti podarilo zistiť všetky tie informácie? Podľa všetkého o tom nevedel nikto...“ Sakura len mykla plecom.
„Ako študentka Tsunade-sama som sa dostala k rôznym informáciám. Ale táto prekvapila aj ju. Vlastne, okrem rady Konohy, Danza a Sandaimeho to nevedel nikto...“ Ďalej stáli a v tichosti si hľadeli do očí.
„Sakura...... Prepáč... A ďakujem, za všetko. Myslíš, že by bolo možné vrátiť sa?“
Úprimne, bola prekvapená, ale na toto čakala celé roky, čo bol Sasuke preč.
„Záleží to na novom Hokage, ale myslím, že týmto si preukázal svoju vernosť Konohe.“
A tak aj bolo, Sasuke sa mohol vrátiť a keď prekonal fázu počiatočných nevraživých pohľadov a hodiny výsluchov, boli zase tím 7. Jediným rozdielom bolo, že so Sakurou mali k sebe bližšie, ako kedykoľvek predtým.

„O čem si s mámou pořád povídáte? Vždycky přestanete, když přijdu.“

Hlasy. Jeden mužský a jeden dětský. „Opravdu,“ řekl ten muž. Sasukemu se zastavilo srdce. To nemohla být pravda. A proč by nemohla? „Snažím se od ní pochytit nějaké rady, je to dobrá kuchařka.“

Následoval povzdech. Velice procítěný, klasický dívčí povzdech, u kterého si mohl bezpečně domyslet i vydatně protočené panenky.

„Ty kecáš!“ řekla ta holka s neochvějnou jistotou.

„Kecám,“ přiznal ten mužský hlas, a Sasuke se znovu roztřásl. „Ale neříkej jí to. Snažím se jí vnutit své rady. Je to mizerná kuchařka.“

Pak se ta holka zahihňala a Sasukeho najednou začaly pálit v očích slzy. Neměl pro to vysvětlení. Vždyť se nedělo vůbec nic divného nebo neobvyklého. Zkrátka se tam v kuchyni na stoličce houpala jeho dcera a o pult se opíral jeho bratr. Proč se Sasuke třásl jako osika, proč dýchal, jako by se měl každou chvíli vrhnout smrti vstříc?

„A navíc ještě zakecáváš. Jsi horší než táta.“

Itachi se tichounce zasmál. Sarada netušila, jak často slyšela zvuk, za který by Sasuke platil zlatem. A mimo Sasukeho i drtivá většina ženského osazenstva vesnice. „Učil se od těch nejlepších.“ Byl v tom úsměv, byl v tom smutek, byla v tom omluva. Promiň, Sasuke. Někdy příště.

Chvilku bylo ticho. Pak ten dívčí hlas poklesl a Sasuke v něm rozpoznal náznak pláče. „Jsou to čtyři měsíce. Ani slovo. Ani dopis. Vůbec se mu nestýská. Vůbec mě…“ Prudce se nadechla, jak se snažila potlačit slzy.

Zašustění. Itachi si nejspíš obešel kuchyňský ostrůvek, aby si k Saradě mohl přisednout blíž. „Není nic na světě, co by miloval víc než tebe.“

„Nikdy by mi nic takového neřekl,“ odsekla Sarada vztekle, rozčilené slzy už skoro polknuté.

Itachi zaváhal. „To… protože neví jak.“

„Jak to že ne?! Máma nemá problém!“

Sasuke naklonil hlavu na stranu. Ano, Saradina matka neměla problém. Jenže nějak… se mu ta tvář rozmazala, když se snažil na ni pomyslet. Sasuke nahlédl přes roh. Spatřil dívku v červených šatech a muže ve volném černém oblečení – na zádech znak Uchihů. Oba měli na zádech znak Uchihů. Proč se mu zase zrychlil dech? Vždyť to vídal odmala všude okolo. Možná byl jen vyčerpaný po své misi? Naruto se s ním dvakrát nemazlil a dával mu ty nejtěžší úkoly. A Sasuke by ho zabil, kdyby se Naruto pokusil mu dát něco lehčího. Ale i tak si to na něm vybíralo daň. A na jeho dceři ještě větší.

„Všichni lidé jsou ovlivnění těmi, se kterými vyrůstali. Tvoje maminka má velice otevřené a přátelské rodiče, viď?“ usmál se Itachi.

„Někdy až moc,“ zaškaredila se dívenka a protočila panenky. „Děda mě pokaždé málem umačká! A druhý děda se tak… no, občas se usměje,“ připustila.

„Přesně tak,“ přitakal černovlasý shinobi trpělivě. „Tvůj táta pochází z rodiny, kde… se láska nedávala moc najevo.“ Itachi moc dobře věděl, že ho Sasuke slyší.

„Ah?“ Saradě se mezi očima objevila starostlivá vráska. Itachi ji palcem uhladil.

„Dědeček tvého tátu nikdy neobjal, nikdy ho nepochválil. Ani teď to ještě pořádně neumí. Vždycky ho miloval, ale nikdy mu to nedal najevo. Nevěděl jak. A jak vidíš, ani věk mu k moudrosti nedopomohl. Pořád neví.”

„Takže táta to teď taky neví,“ zamyslela se Sarada, v očích vážný výraz. „Ale to je nesmysl!“ vykřikla najednou. Itachi se odtáhl, překvapeně se na neteř podíval. Na vzdor od takového mláděte nebyl zvyklý. Sasuke mu v tomhle věku vždycky všechno věřil. Když šlo o velkého bráchu a jeho výmysly, všechno bylo dovoleno, ať už to smysl dávalo nebo ne.

„Ty jsi přece tátův bratr. Máte společné rodiče! Tys vyrůstal s ním, a přesto takový problém nemáš!“ Bezmála ho obvinila.

Chvilku na ni mlčky zíral. Pak mu cukly koutky. „To protože jsem starší a moudřejší… navíc jsem, díky všem bohům, po matce.“ A procítěně si oddechl. Sasuke si promnul hruď, jak ho v ní pálilo. Jako by mu srdce chtělo puknout buď žalem nebo štěstím, nebo obojím zároveň. Snad byl jen rád, že se vrátil domů v pořádku. Že si dcera nenechala věšet bulíky na nos a projevovala podstatně lepší kritické přemýšlení než on v jejím věku. Že jeho bratr byl po všech těch svých zdánlivě nezvládnutelných misích nezraněný a uvolněný, že Saradu hlídal a Sasukeho nezaslouženě bránil před jejím spravedlivým hněvem, že mu rádoby nenápadně dával rady do života, jako by o Sasukem vůbec nevěděl.

Sarada se opět usmála. Slzy už měla na tvářích skoro zaschlé. „Naučím ho to,“ řekla rozhodně.

Sasuke vkročil do světla. A v příští vteřině měl plnou náruč jednoho uplakaného červeného tornáda.

Z černých myšlenek ji vytrhl poděšený výkřik asi pětiletého děcka, které Vůdkyni zkřížilo cestu a sprintem, za který by se nemusel stydět ani Jiraiya prchající z dámských umýváren, zaběhlo do prvních otevřených dveří. Čísi ruka dveře okamžitě přirazila a Tontonina přilepená podobizna velikosti dvacet na dvacet se povážlivě zachvěla.
Tonton se na svůj propagační portrét pobouřeně zamračila.
Což nerozdala kilometry růžové izolepy, která jí ladí s podtónem pleti?
Což tisíckrát neopakovala, aby ji nepřilepovaly oboustrannou kobercovkou?
Copak ty přilepené mouchy lemující její dokonalou tvář vypadají důstojně?!
Tak na tenhle bordel si taky posvítí, zapsala si poznámku do svého imaginárního notesu.
Nikdo nebude znevažovat nadvládu prasat.
Umění paměťové knihovny zdokonalené v otroctví u Tsunade, která si nebyla schopná ani zapamatovat, kam schovává saké, se teď Tonton náramně hodilo při vedení vesnice. Mohla by se snad spolehnout na Shizune, která se snažila nebohou Vůdkyni vehnat do spárů podřadnější (a mnohem levnější) kosmetičky?! Svatá prostoto!
Co si prase samo neudělá, to nemá, chrochtala Tonton nespokojeně pod pysky a znovu vykročila.

Záblesk jejího nového kabátku ve vyleštěné výloze květinářství jí vrátil náladu.
Takhle se jí to líbí! Takhle to má být! Takhle se udržují vztahy s vrchností!
Yamanaka Ino hned pochopila záměr nového zákona o snížení dveřních prahů, zeštíhlení spodních rámů oken a povinném prodloužení skleněných tabulí do výše pěti centimetrů nad zemí.
Tonton se na svůj odraz samolibě uculila.
Který diktátor má na každém baráku zrcadlo?
Hm, hmmm?
Pche, a to si Manda myslel, jak se před ním všichni třesou strachy. To by viděl to zemětřesení, když si Tonton bere na procházku pravítko!
Yamanakové zaslouží pochvalu, poznamenala si Tonton nový bod do svého imaginárního notýsku. Zítra sepíše objednávku na květinovou výzdobu místního kulturáku (samozřejmě z rozpočtu vesnice). Aspoň to bude vypadat hezky, až začnou promítat všemi očekávaný velkofilm Tontonina cesta za štěstím: Vzestup říše 2. U všech svatých prasat, však tahle díra potřebuje nějaké oživení jako sůl, přežehnala se.

U další výlohy Tonton naopak vycítila příležitost. Svatý Pašku, dej na sukni..., pomyslela si a vytáhla svůj cestovní bílý kapesníček. A svatý Pašek vystřihl šedou šmouhu prachu jak vyšitou. Výborně! Tonton na místě vypsala pokutu, potvrdila ji nožkou a šoupla pod dveře.
Poté její temný zrak padl na protější krám – cíl dnešní vycházky.

Tonton se zachvěl rypáček při pohledu na jednu z posledních bašt vzdoru. Přes ulici cítila pronikavý pach svých padlých druhů.
Její úhlavní nepřítel, nežádoucí číslo dvě.
Řezník Kuchida!
Tonton se rozhodně postavila před umaštěný vchod a pomstychtivě se zašklebila na svůj propagační portrét přilepený na čestném místě. Průhledná izolepa tě nespasí, Kuchido!
Stačilo nespokojeně vykvíknout. Do řeznictví vrazili ANBU a srazili výtržníka Kuchidu na kolena. Tonton nahodila ještě odměřenější výraz a stylově vyskočila na vyleštěný pultík.
„Milost, milost!“ svíjel se otylý padesátník na podlaze. „Všechno vepřový jsem pohřbil na hřbitově přesně tak, jak mi Tonton-sama přikázala. I ty smuteční věnce jsem zařídil, Yamanaka Ino vám to dosvědčí! A na ústředí jsem poslal všechny seznamy pravidelných odběratelů, máte tam důkazy o Teuchim a tom jeho spolku! Tři krabice toho byly! Ale s tím pitomým Sanytolem to tady prostě nedokážeme vycídit tak jako se Savem! Však víte, jak je teď Savo nedostatkový zboží!“ plakal muž. „Prosím, Tonton-sama, dejte mi ještě týden a já to Savo seženu, přísahám, že ho seženu a všechny pachy po vepřovým zmizí!“
Tonton zhnuseně shlížela na plešatého staříka a nesouhlasně klepala kopýtky o sebe. Nejradši by nařídila, aby zdejší semeniště hříchu strhli a vybudovali tu vzpomínkový pomník všem hrdinně zesnulým pašíkům, ale horoskop ji varoval, ať nepřesouvá kameny – ať už to mělo znamenat cokoliv. Kromě toho -
„Milost, velká Vůdkyně!“ přidala se řezníkova rodina. „Ten metrák hadího masa a dva metráky žabích stehýnek jsou už na cestě, přesně jak jste přikázala, Tonton-sama! Určitě brzo dorazí!“
Tontonino nesouhlasné poklepávání ustalo.
Kromě toho Konoha musí něco žrát.
Mandovi a Gamabuntovi už zatrhla tipec a Choujiho a Naruta zlomí taky. Dokud to ti dva vlastizrádci nepochopí, zůstanou dřepět ve vězení o housenkách a vodě.
Tonton kvíkla a ANBU zmizeli. Jeden vyrazil pouštět hrůzu do domu s plakátem oblepeným kobercovkou.

Tonton opět sebevědomě kráčela Konohou.

Zítra udělá zátah v Ichiraku Ramen.

„Ale, ale... že by som bola svedkom jedného z legendárnych úprimných úsmevov?"
„Čože?" Zdvihol oči. Vo dverách stála starenka so snehobielymi vlasmi.
„Ach, ahoj kráska. Áno, pristihla si ma."
„Nechápem, prečo ma tak stále voláš. Pozri na mňa. Vieš, koľko už mám rokov? Dnes máš narodeniny, tak by si si to mal vedieť odrátať."
„To bola prvá prezývka, ktorú som vymyslel a ktorá sa adresovanej osobe aj páčila. Na taký úspech sa nezabúda. Budeš kráska, až dokým nezomrieš a nerozpadneš sa na prach.
„A zbohom romantika! Ale ja viem, ako to myslíš. Ďakujem za kompliment, ty starý dedulo."
Zavrel knihu a podal jej ju. „Vezmi mi ju, prosím. Práve som ju dokončil a chcel by som ju dnes na slávnosti ukázať pár ľudom."
„Keď už hovoríš o slávnosti, máš všetko pripravené."
„Vlastne nie, musím si ísť dať skrátiť oblek. Dnes som si ho skúšal a nechcem mať rukávy od polievky. Navyše mi zostáva ešte zopár nedokončených vtipov."
„Tak to už by si mal ísť."
„Veď už sa aj zbieram."
„Mám ťa rada. Ahoj."
„Ahoj."

Hoci svietilo jasné slnko, bolo chladné novembrové dopoludnie. Míňal ľudí s farebnými šálmi a rukavicami. Z komínov stúpali obláčiky dymu. Nachvíľu sa pristavil a pozoroval scenériu. Možno by z toho mohol byť pekný obraz. No, ale rukávy nepočkajú. Cesta pomaly ubiehala ale zdala sa mu dlhá. Zrovna prechádzal okolo Ichiraku. A vlastne, prečo nie? Veď už je skoro obed. A o chvíľu už sŕkal teplú polievku. Popritom vytiahol z vrecka poznámkový blok.
„To máte na večernú oslavu?"
Nepamätal si, že by mladú čašníčku už niekedy videl. Bola sotva dospelá.
„Áno, nejaké poznámky na prejav. Ako každý rok."
„Ja viem. Niektorí ľudia sa tvária urazene, ale mne sa Váš štýl páči."
„Ohm, tak to ďakujem."
Všetko sa tu mení. Zostane vôbec niečo tak ako bolo. Ešte aj ten kameň. Pozeral sa na monument Hokage-ov. Koľko tvári tam za jeho život pribudlo? Akýsi zvláštny pocit mu sťahoval hrdlo.

Prišiel ku krajčírovi, nechal sa obslúžiť a zvyšok dňa sa mu nejako prelial cez prsty. Ani si neuvedomil, ako a ocitol sa v spoločenskej miestnosti. Na poslednú chvíľu si ešte zapísal pár vtipov.
„Tak vás teda všetkých vítam." Inojin, hlavný organizátor, celú slávnosť moderoval. „Som veľmi rád, že ste si urobili čas, verím že tu spolu strávime príjemné chvíle..."
To je naozaj môj syn? Pripadá mi veľmi starý. A jeho dcéry už sú skoro dospelé. Kedy sa to všetko stalo?
„..tak že vám prajem dobrú chuť."
Rozozneli sa hlasy hovoru. Ľudia sa uvoľnili a pustili sa do rozmanitého jedla. Rozhliadal sa okolo seba a snažil sa nájsť známe tváre. Vedľa seba mal manželku, oproti sedel syn aj s rodinou.
Hostia pomaly dojedali. Inojin sa znova chopil mikrofónu. „Vidím, že pomaly sa budeme môcť presunúť k ďalšiemu bodu programu. Poprosím veľký potlesk pre nášho oslávenca." Miestnosťou sa ozývalo tlieskanie. Na synov pokyn vstal.
„Tak otec, po minuloročných skúsenostiach sme sa rozhodli, že trochu zmeníme taktiku a necháme gratulantov povedať, čo majú na srdci skôr, než ich svojim šarmantným spôsobom pourážaš." Hostia sa decentne zasmiali.
„A rovno si ťa beriem na paškál ja. Máš už sedemdesiat rokov a stále si skvelý ninja, otec a starý otec. Nikoho si nevážim viacej než teba."
Darovaný obraz ho prekvapil viac, než čakal. Vedel, čo dostane. Musel predsa synovi pár týždňov pózovať. Ale človek ktorý bol na obraze nemohol byť predsa on. Pohľad na dokonale vyobrazenú zvráskavenú tvár mu pôsobil rovnako umelecké potešenie ako i osobnú úzkosť.
„Zdá sa, že to konečne prišlo, syn môj. Maľuješ lepšie než ja." Zdalo sa mu, že slová ho v hrdle tlačia. „Ďakujem ti."
„Tak teda" Inojin evidentne nedokázal zakryť hrdosť v hlase „poprosím ďalších gratulantov."
Stál vpredu na javisku a ľudia z dlhého radu k nemu postupne prichádzali. Zrazu zisťoval, odkiaľ sa mu niektoré tváre zdali povedomé.
„Ďakujem pekne. Áno, poznal som tvojho starého otca.. áno, bola, bola so mnou na tej misii to bola náročná situácia."
Deti a vnúčatá starých známych. Príliš starých.
„A teraz je tu chvíľa, na ktorú všetci čakáme. Prosím ťa, otec, buď na nás milý. Mikrofón je tvoj."

Postavil sa na miesto, poznámky si rozložil na rečnícky pult. „Vítam vás." Očami hľadal otvárací vtip. Nemal ich správne uložené. Pohľad mu zavadil o vlastnú ruku. Pokožka krehká ako papier, popretínaná tisíckami vrások sa modrala občasnými popraskanými žilkami. „Ja.. vítam vás tu." Pozrel na ľudí, pozrel do poznámok. „Toto nepôjde. Ospravedlňte ma na sekundu." Ako opúšťal pódium, z publika sa ozývalo znepokojené mumlanie.
„Si v poriadku?" Ino vyzerala ustarostene.
„Isteže, kráska. Mohla by si mi ju podať?"
Na pódium sa vracal z obrázkovou knihou v ruke.
„Odpustite mi to prerušenie. Pôvodne som mal v pláne, podľa tradície vás počastovať mne vlastným humorom. Rozhodol som sa ale, že dnes urobím výnimku."
Zopár rúk povzbudivo zatlieskalo.
„Musím sa priznať, že mnohých z vás som ešte pred pár hodinami nespoznával. Pribúda vás a rastiete rýchlejšie, než stíham sledovať. Po gratuláciách som si ale uvedomil, že pravdepodobne s každým z vás som nejakým spôsobom spojený. Preto mi prišlo vhodné dnes vás neuraziť ale aspoň raz povedať, čo pre mňa tieto putá s vami znamenajú. Svoju prípravu síce nepoužijem ale našťastie mám náhradný materiál."
Otvoril knihu na poslednej strane a začal čítať. „Toto je moja druhá obrázková kniha a prišlo mi dôležité doložiť k nej aj pár slov. Sú v nej zachytení všetci moji priatelia a rodina. Mnohí z nich už žijú len na mojich obrázkoch a v spomienkach."
Zdvihol oči a videl ako mu z davu prikývlo zopár starých usmiatych tvárí.
„Jeden z nich obrátil môj život naruby a ja mu za to budem do konca života vďačný. Toho dňa som spoznal priateľstvo a dôveru. Nielen vďaka nemu, ale aj mnohým iným. Moje meno je Yamanaka Sai a býva predmetom zábavy, že som prijal meno svojej ženy. Mne to ale nevadí, lebo to meno je dôkazom, že mám rodinu. Rodinu, ktorú som roky nepoznal. Kniha zachytáva okrem priateľov moje vnúčatá, môjho syna a jeho ženu a v neposlednom rade Ino, moju krásku." Zavrel knihu a pozrel sa priamo na ňu.
„Ďakujem ti za život, ktorý so mnou žiješ. Ďakujem, že si mi dala spoznať lásku. Milujem ťa. Prepáč, že ti to nehovorím častejšie."
Stará žena so slzami v očiach prikývla.
„A milujem aj všetkých vás. Dnes som si uvedomil, že svet sa mení akosi rýchlo. Nechcel som premrhať príležitosť povedať vám, čo pre mňa znamenáte."
Chvíľu to vyzeralo, že miestnosť zamrzla.
Ktosi začal tlieskať. Ktosi iný sa pridal. O chvíľu celá miestnosť burácala potleskom.

Jistě, vydal jsem se hned na cestu. Nic jsem si nebral. Nebyl důvod. Trasu jsem znal jako svoje boty. Nespěchal jsem, jen mi hlavou běželo, jak to nahrát, kdyby mě náhodou někdo sledoval. Rychlá obhlídka ukázala, že nikoliv.
K večeru jsem se dostal na půli cesty. Opět kontrola, zdali nejsem v něčím hledáčku. Opět nic.
Můj krátký život, coby špeha byl opravdu protkaný omyly, skoro mě stály život, poučil jsem se a nyní mě už absolutně nic nedokázalo překvapit… buď jste se poučili anebo ne. Patřil jsem, samozřejmě, do té první kategorie.
Uložil jsem se v blízkosti ústí jeskyně. Oheň nebyl třeba, v případě nutnosti jsem se uměl bránit. K tomu jsem měl dost teplou deku a z jeskyně sálalo teplo způsobené denním žárem.
Na druhý den jsem se probudil poměrně časně. V blízké říčce jsem si opláchl obličej, pojedl jídlo vždy nachystané v mém batohu. Vydal se na zbytek té pouti. Dnes to bylo o něco rizikovější. Nedaleko hranic jsem započal svoji velmi osvědčenou „kličkovací“ taktiku. Ta spočívala, už jak z názvu vypovídá v nečekaných změnách směru, aby ten, co vás sleduje měl problémy s nečekanou změnou směru. Pořád mi to vycházelo, dokonce i u těch, co mě zpočátku mého působení v ROOT, špehovali více než jenom jednou. Asi nepočítali, že tuhle taktiku opět použiju. Výborně jsem se tenkrát bavil. Jo, to byly časy.
V tomhle světě, pokud jste nebyli dost opatrní, skončili jste většinou mrtví. V tom lepším případě. Věděl jsem, že nejsem sledován, dělal jsem to už jen tak ze zvyku. To víte, zvyk je železná košile. Zvlášť v téhle branži. Co se jednou naučíš…
Za hranicemi jsem ze sebe shodil uniformu ROOTu a byl jsem znovu tou pravou rukou svého pána. Do Zvučné jsem dorazil svou obvyklou rychlostí. Nástrahy, hlídky a další ochranu jsem překonal tak snadno. Navíc mě tady všichni dobře znali. Kdo by taky neznal pravou ruku jednoho z Legendárních Sanninů?
Do sídla Orochimaru-sama jsem to měl už jen opravdu kousek.
Do necelé hodinky jsem byl na místě. Tady mě už dokonce někteří zdravili. Asi si tím chtěli buď šplhnout, nebo se mě prostě báli. Nevnímal jsem je. Nebyli pro mě ničím. Něčím přece. Relativnými pokusnými králíky.
Zdvořile jsem však zaklepal na dveře. Ozval se podivný zvuk, což jsem bral jako: „Dále.“
„Tak, co pro mě máš? A co tady děláš?“ utrhl se na mě. Byl jsem na to jednání tak uvyklý, že jsem to přešel.
„Informace, které vás budou zajímat. Do toho jsem dostal misi, abych se infiltroval do vaší vesnice a vyjednal s vámi případné stínové spojenectví.“ To jsem si vymyslel. Ovšem lež to nebyla, jen to nebylo podáno takhle.
Orochimaru-sama se pobaveně uchechtl. „Tomu říkám náhodička. Co ještě říkal?“
„Dohromady nic, ale ze spolehlivého zdroje vím, že Uchiha Sasuke se bude příští rok účastnit maturit, tudíž vaše chvíle nastala…“ než jsem mohl pokračovat, byl jsem přerušen.
„Ještě ne, chci, aby víc zesílil a jeho Sharingan se přiblížil tomu, co má Itachi.“ V duchu jsem se musel smát jak blázen. Cože? Ten cucák a mít sílu Itachiho? Směšné.
Nahlas jsem řekl: „Dobrá, tady máte onen svitek se všemi dostupnými informacemi. Pokud je to vše, mohu si jít po své skutečné práci?“ Podával jsem ten svitek. Zmizel v jeho ruce a mávnutím mě propustil.
„Zdržím se dva dny, abych nebyl až moc nápadný.“ S těmito slovy jsem odcházel. Poměrně rozladěn. Čekal jsem větší nadšení. Ovšem už to tak u něj bývá.
Do práce, která mi tu už dva roky stojí, jsem neměl nejmenší chuť začínat nebo dokončovat. Ovšem musel jsem. Tedy spíše výzkum mi pomáhal zapomenout na všechno ostatní…

Po povinných dvou dnech jsem se sbalil na cestu. Docela i velkou část práce jsem dokončil. Taky jsem nedělal nic jiného.
Když jsem vycházel z jeho skrýše, čekal tam na mě. Byl jsem v upřímném šoku. Nikdy se nestalo, aby tohle udělal.
„Co?“
„Dej mu tohle. On už bude vědět.“ Poklonil jsem se, vzal si požadovanou věc. Pak jsem vzal „svoje informace“, zabalil jsem je na svitek svého pána, aby Danzou hned nepojal podezření. Schoval do batohu, do tajné kapsy. Vyrazil jsem směr Konoha. Zpátky jsem nasadil volnější tempo. Nikam jsem nepospíchal. A i kdyby mě přece jen někdo sledoval. Mám pro své jednání vlastní důvody a nemusím se svěřovat.
Na hranicích jsem se opět převlékl do své ROOTovské uniformy. Ze sluhy Orochimaru-sama jsem byl opět tím ninjou, co poslouchá jen Danza. Připadal jsem si jak sluha dvou pánů…
Cestou jsem se několikrát přesvědčil, že opravdu nejsem sledován.
Do požadovaného cíle jsem se dostal v rozsahu den a půl. Jindy by mi cesta zabrala den. Nedělalo by dobrý dojem, kdybych byl tak horlivým nováčkem, aby co nejrychleji běžel sdělit, co jsem se na misi dozvěděl.
Danzou už mě velmi netrpělivě očekával.
„Jak proběhla mise?“
„Nad očekávání skvěle.“ Během řeči jsem vytáhl naše zprávy, pokračoval jsem. „Jistě, nechci být drzý, nebo tak, ale myslím, že by bylo nejlepší, kdybyste si to přečetl v soukromí. To, co jsem zjistil…“ dál jsem se nedostal. Všichni měli nějakou divnou tendenci mě hrubě přerušovat. Tady jsem musel zatínat pěsti. Ještěže jsem klečel, nešlo to tolik poznat.
„Ano, ano, to jsem měl také v plánu. Máš den volno. Zítra se hlaš pro novou infiltrační misi.“ Až jsem se divil, jak Danzou neprotestoval vůči mé poznámce…
Ani nevím, co bylo v tom vzkazu. Bylo mi to jedno. Ať si to mezi sebou vyřeší jak chtějí. Prostředníka jim fakt dělat nebudu! I tak jsem měl dost práce i tady. No jo, musel jsem se něčím zaměstnat, když tady nemohu provádět nelegální výzkum. Mohl jsem, nechtěl jsem však na sebe poutat zbytečné pohledy.
Vydal jsem ke své ubikaci, kde jsem odložil batoh, složil zbraně a ke svému úžasu jsem najednou pocítil takovou únavu, až jsem si řekl, že bych mohl pořádně dohnat spánkový deficit za posledních pět dní. I když jsem minulou noc spal jen pět hodin. Sotva jsem ulehl, už jsem spal. Nemyslíc už na nic. Taky jsem jen člověk, co potřebuje spánek…

Zástup ticho, nehybne stál. Pohreb nebol dlhý ani dojímavý. V tvárach ľudí bol ale výraz najvyššej úcty a uznania. Vietor víril prach a odchádzajúci Kazekage si do očí stiahol klobúk. Zrazu pocítil, že sa mu na zátylku ježia vlasy. Vedel, že ho niekto pozoruje. Otočil sa a na okamih medzi stovkami žmúriacich tvári uvidel pár veľkých, tmavých očí.
„Čo sa deje, Gaara?" Po pravici stojaci brat nemal šancu čokoľvek rozpoznať. On sám si nebol istý ani len tým, či oči patrili mužovi alebo žene. Poznal iba pohľad. Pohľad tak blízky a známy, až mal pocit, že mu ten suchý, prudký vietor fúkol priamo na srdce.
„Nič, poďme."
Po opakovanom zapieraní sa ho prestali pýtať. Najdlhšie to trvalo Temari. Poznala brata pridobre a hoci bol prirodzene mlčanlivý, neunikol jej nepokoj, ktorý ho trápil. Keď sa ale Kazekage rozprávať nechcel, nemohol ho nik prinútiť. Po porade nasledovala večera a po nej, ako každý večer, všetci opustili miestnosť. Sám si sadol k okrúhlemu oknu, zapozeral sa do noci a čakal na svoju šálku čaju. V myšlienkach zablúdil k tmavým očiam. A spomenul si, ako sa sám kedysi díval na obete svojej bezbrehej nenávisti.
Niečo sa deje. Mal by som...
„Váš čaj, pane. Prepáčte, nechcel som Vás prekvapiť."
„Bol som len zamyslený. Položte to sem prosím, ďakujem. Prepáčte, ešte som Vás tu nevidel. Ako sa voláte?"
„Kenchi, pane. Zamiki Kenchi."
Zamiki. To meno som nedávno počul. Nevedel si spomenúť. Pozrel mužovi do tváre. A práve výraz tváre ho prezradil. Strach. Dobre ukrývaný, no pre Kazekageho neprehliadnuteľný. Gaara príliš často hľadel do očí človeku, ktorý vedel, že čoskoro zomrie. A tak sa stalo, že už o chvíľu Zamiki Kenchi kľačal na studenej dlážke a odpovedal na kladené otázky. Šálka otráveného čaju zostala ležať na stole, nedotknutá.
Keď zaklopal na dvere, vedel, že ho čaká pár nepríjemných chvíľ. V dome žila žena, ktorá zjavne mala dôvody i odhodlanie zabiť ho. Bol sám. Chcel to vybaviť osobne. Veril síce v spravodlivosť a nemal v pláne jej brániť. Nepoznal ale jej dôvody. A získať odpovede malo z akéhosi dôvodu privysokú cenu.
Dvere sa otvorili. Vôbec ho neprekvapilo, keď uvidel veľké, tmavé oči z davu predtým. Pozerala naňho s prekvapením, ktoré však nemohlo zakryť nenávisť.
„Príjemný večer prajem." Začal.
O krok cúvla.
„Predpokladám, že si uvedomujete, čo znamená moja prítomnosť na prahu vášho domu."
Znovu cúvla, až sa dozadu šmátrajúcimi rukami dotkla stola a získala späť stratenú rovnováhu.
„Uvedomujem." Hlas mala pokojný, tichý a hlbší, než si pri pohľade na ňu predstavoval. „Ako ste ho odhalili? Vlastne je to jedno. Mala som to spraviť sama. Nebol dosť odhodlaný. Len dúfam, že dlho netrpel."
„Myslím, že by vás mal zaujímať vlastný život. Pán Zamiki Vás priamo nezradil. Ale za celým tým pokusom o vraždu ste Vy, to je jasnejšie, než ranné slnko."
„Priznávam," hrdo zdvihla bradu, „načo zapierať. Som snáď jediná, ktorá vidí, aký ste nebezpečný. Musela som sa aspoň pokúsiť. Pre dobro všetkých.."
Je vyššia, než sa zdá. Pomyslel si. Prekvapuje ma, koľko rôznych pohľadov dokáže použiť na vyjadrenie nenávisti.
„..musela som to skúsiť. Aj malá šanca na úspech by za to stála."
„Prečo ma nenávidíte?"
„Prečo?" Pošepky. „Prečo by niekto, komu zbúrali nad hlavou dom a takmer zabili rodičov nenávidel?"
Sledoval ju zo zaujatím. Počúval, ako postupne zvyšuje hlas, pozoroval, ako sa jej rozširujú zrenice.
„Prečo by niekto nenávidel nebezpečné monštrum? Nech si hovoria, čo chcú. Okolo Vás zomierali, zomierajú a budú zomierať ľudia, ktorí si to nezaslúžia. Tá stará žena, čo ju dnes pochovávali. Zamenila svoj život za Váš. Ak by jej aj zostávalo už len pár rokov. Jej život bol aj tak určite cennejší." Už takmer kričala, hruď sa jej od rozrušenia dvíhala.
„Váš život je naopak vždy ušetrený. Chráni Vás piesok. Chránia Vás ľudia. Vlastným telom. A čo pre Vás znamenajú?! Toľko čo ten piesok. Život človeka ochotného sa obetovať, zrnko piesku v piesočnej dune. Zafúka vietor a už ho neuvidíte."
Dívala sa naňho a on vedel, že za tou blčiacou nenávisťou sa ukrýva bolesť.
„Ale ľudia nie. Vraj hrdina, čo zachránil Sunu pred útokom Akatsuki." Zaklonila hlavu a hrdelne sa zasmiala. „A kvôli komu sa tu asi objavili?! Keby nie Vás, nemusel zomrieť. Shira nemusel..." hlas sa jej zlomil. Po prvý raz uhla pohľadom.
Vtedy si spomenul. Zamiki Shira. Jeden z mŕtvych strážcov hradieb. Boli pochovaní spolu s Chiyo-sama. Jeho meno videl na spoločnom pomníku.
Takže, to by sme mali. Atentátnik, s rovnakým menom, ako jedna z obetí nedávneho útoku a podozrivou podobou so ženou ktorá jeho vraždu naplánovala. Dvaja bratia a sestra. Viac vedieť nepotreboval. I keď predsa.
„Aké je vaše krstné meno, slečna Zamiki?"
„Sarai." Hlas mala ľadovo studený. „Zamiki Sarai. Posledná z klanu."
Znova sa naň uprene dívala. Plajúce očí mala doširoka otvorené doširoka otvorené. Odkiaľsi zo stola za sebou vytrhla kuchynský nôž a s výkrikom sa naňho vrhla.
Je to smutné, pomyslel si. S vedomím, že prišla o všetko, sa tu chystá položiť život za pomstu. Smutné. Smutné a zbytočné. Vedel, čo sa stane. Vedel, že aj ona to vie. Zastaví ju, ako kameň pevná, stena piesku. Na tom nikto nič nezmení.
Vchodové dvere ošplechla teplá krv.
Gaara nechápavo pozoroval rukoväť noža trčiacu z ramena, jeho ramena, uvedomujúc si, že piesok sa ani nepohol. Čo sa to stalo? Ak však vyzeral prekvapene on, výraz v očiach Sarai hovoril o absolútnom zdesení.
Ona nevie! uvedomil si. Nevie, ako to dokázala. A sťažka dosadol na zem.
„Tam sú!" Niekoľko postáv vbehlo do domu.
„Gaara!" Kankuro stál ako skamenený. „Ako, ako? Berte ju!" Dvaja strážcovia k nej prikročili.
„NIE," príliš potichu. Nikto ho nepočul. Na zakrvavené ruky jej zakladali putá. Nekládla odpor.
„Povedal som NIE! Pustite ju!" Tentokrát sa strážcovia zastavili.
Brat naňho pohoršene pozrel. Asi dúfal, že zle počul.
Kazekage vstal, otočil sa a vykročil. Vytiahol si z rany čepeľ a tá s cvendžaním dopadla na podlahu.
„Tej ženy sa nikto nedotkne! A to, čo ste tu videli, neopustí miestnosť. Podotýkam, že to je rozkaz." Vyšiel z dverí, zahol za roh a tým zmizol zo zorného poľa.
„A ešte jedna vec." Opieral sa o múr a tlačil si krvácajúcu ranu. „Prepustite Zamiki Kenchiho."
Stalo sa tak, ako rozhodol. Vrátil sa domov, dal sa ošetriť, uzdravil sa, venoval sa povinnostiam. A incident nikdy nikto nespomenul. Z Temarinej tváre vyčítal, že starší brat sa jej predsa len zdôveril, to ale nevadilo. Kým je ticho, život môže ísť ďalej. Jedinou pripomienkou zostávala jazva na ramene. Vedel, že sa jej nikdy nezbaví.
Ako čas plynul, vyšlo najavo, že plán, zabudnúť a žiť ďalej svoj život, naozaj nejde celkom podľa predstáv.
Keď sa díval z okna a pozoroval ľudí, dúfal že ju niekde zazrie.
Ako generál spojeneckých síl stál pred vojskom. Zjednotil vôľu ninjov a oni mu tlieskali. Dúfal, že tam bola a počula ho.
Postavil sa po boku štyroch, bojoval proti najsilnejšiemu a prehral. Keď myslel, že zomiera, vedel, čo najviac ľutuje.
A keď sa prebral zo spánku, ktorý mohol trvať večnosť, vedel, že nikdy nemôže zabudnúť.
Vojna skončila. Vyhrali. Vrátili sa domov. Rozhodol sa, že ju nájde. Žila. Na jeho rozkaz a napriek bratovmu naliehaniu sa stala členom jeho osobnej stráže.
Nikdy s ňou nehovoril. Aspoň nie v súkromí. Vedel, že je v bezpečí a to stačilo. Vedel, že hoci to oficiálne malo byť naopak, keď bola nablízku, dokázal ju ochrániť.
„Takže Naruto sa žení?"
Pozvanie prišlo v jedno príjemné ráno.
„Správne. A okrem pozvánky sme dostali aj žiadosť o pomoc, takže musíme zobrať zopár tímov do zálohy." Sestra hovorila podozrivým tónom. Akoby tušila, že ho tá správa poteší.
Konoha sa hemžila ľuďmi ešte viac, než inokedy. Všetci boli v dobrej nálade. Obrad bol krásny a on mal z priateľovho šťastia radosť.
„Blahoželám. Prajem vám do života všetko dobré."
„Ďakujeme, Kazekage-sama."
„Prosím, Hinata-san, dnes som tu najmä ako priateľ."
S úsmevom stisol ruku chlapcovi, teraz už mužovi, ktorý bol pre neho priateľom, bratom a vzorom.
„Dovolí mi tvoja krásna manželka, aby som si ťa ukradol na krátky rozhovor?"
Vzdialili sa od ostatných.
„Ako si vedel, že ju miluješ?" Keď osameli, otázka zaznela takmer okamžite. Bolo v nej viac, než by náhodný poslucháč mohol pochopiť.
„No, vieš.." Naruto nebol nahodný poslucháč, „vďaka bolesti."
A tak si vypočul príbeh o zničení Konohy. O tom, ako hrdina sám bojoval proti šiestim telám boha a ako ho posledné z nich takmer porazilo. Ako vletela na bojisko, aby hrdinu ochránila. Ako nemohol zabrániť nevyhnutnému. Ako ju boh čiernym hrotom prebodol. Ako bolesť roztrhla hrdinovo srdce, porazila nepriateľa a keď zmizla, jej miesto mohla zaplniť jedine láska.
„Proste som to vedel. A ty to iste vieš vieš tiež."
Rozlúčili sa. Naozaj to vedel. Vedel to už pridlho. A rovnako vedel, čo treba urobiť. Rýchlym krokom sa vybral na to jediné miesto, kde potreboval byť.
Zaklopal a dvere izby sa po chvíli otvorili. Sarai od prekvapenia cúvla.
Presne, ako vtedy. Pomyslel si. Rýchlo sa spamätala. Pokľakla v zdvorilej úklone.
„Nie, nie som tu ako Kazekage. Vstaň, prosím."
Keby sa niekto díval cez kľúčovú dierku, videl by, ako mocný Kage zo skrytej Piesočnej s mierne roztrasenými kolenami a hlavou pokorne sklonenou niečo hovorí pôvabnej žene s tmavými očami. Počul by, že niečo oznamuje a o niečo žiada. Odpoveď by už ale nepočul. Nie každú odpoveď možno vyjadriť slovami.

Ležal na chrbte, mal zavreté oči, užíval si škoricovú vôňu jej vlasov a počúval. Ona sa nad ním skláňala, pramienkom vlasov ho šteklila na tvári a rozprávala. Rozprávala druhú polovicu príbehu.
O tom aký sen sa jej sníval.
O tom, ako jej od strachu zastalo srdce, keď sa na bojisku objavil nepriateľ, ktorého mala poraziť päťka. Nie však kvôli sebe. Bála sa o život jedného z piatich.
O tom, ako s hrdosťou nasledovala generála, ktorý bol ochotný obetovať sa pre mier a priateľstvo.
O tom, ako istý zranený muž vykročil von z domu a daroval slobodu jej i bratovi. Ako sa zranený neobzrel a preto nemohol vidieť, že z jej pohľadu zmizla všetka nenávisť.

„Mal proste šťastie."
Známy hlas ho vytrhol zo spomienok. Otočil sa, aby spolu so synom pozdravil ženu, ktorú miluje.
„Bol si dlho ticho, tak som si vravela, že by mu niekto mal odpovedať. Takže, drahé dieťa, keď sa tvoj otec rozhodol, že ma osloví, bola som už doňho dávno zamilovaná. Mal veľké šťastie. Haha!"
Červenovlasý chlapec si povzdychol, ale v očiach mal odhodlanie. Usmial sa na otca, dal pusu mame a šiel si ľahnúť spať.
„Nepočul som ťa prichádzať." Gaara rád pozoroval svoju ženu. Pozoroval ako sa prezlieka, umýva si tvár, češe vlasy..
„Nemusíš sa báť. Počula som len koniec. Nerada ruším vaše chlapské rozhovory."
Ako každý večer, sadla si na posteľ a keď jej položil hlavu na kolená, hladila ho po vlasoch. Na túto časť dňa sa vždy tešil najviac. Na čas, kedy spolu s klobúkom Kazekageho odkladal aj svoj post a stával sa proste mužom svojej ženy. Jej vlasy voňali škoricou. Otvoril oči a díval sa na ňu. Zdvihol sa, pobozkal ju a pohladil. Nežne ju položil na posteľ. Na zem dopadlo niekoľko kusov šatstva. Za oknami skučal vietor.
„Vieš, čo je zvláštne?"
Bolo to typické. Sarai sa vždy po milovaní chcela rozprávať. A on, hoci mu k spokojnosti chýbal už len odpočinok, sa na ňu opäť s potešením zadíval.
„Čo je zvláštne?"
„Ty už dávno vieš, ako som sa do teba zaľúbila." Podoprela si hlavu rukou a z pleca sa jej zošmykla prikrývka. „Ale ty, nikdy si mi nepovedal, ako sa to stalo."
„Nikdy si sa nepýtala."
„Pýtam sa teraz."
Hlboký nádych. „No dobre." Zavrel oči. Pod končekmi prstov cítil jej chladivú pokožku. „Poviem ti, ako to bolo. Pamätáš si svadbu v Konohe?" Nebolo to dlhé rozprávanie.
„Počkaj!" Trochu pobúrene sa od neho odtiahla. „Tak ja som do teba zamilovaná o toľko dlhšie? Cítim sa trochu trápne."
„Ja som ale nepovedal, že vtedy sa to stalo. Vtedy som si to len uvedomil."
„Takže skôr? Nechaj ma hádať." Zaškerila sa ako dieťa.
„V ten deň, keď si ma pridal do svojej ochranky. Určite som sa tvárila veľmi podozrivo."
Pokrútenie hlavou.
„Hm, ešte mám dva pokusy. Na každú hádanku sú predsa vyčlenené tri pokusy."
Úsmev.
„Tiež si sníval o mne, keď na nás dopadla tá technika."
„Áno aj, ale to nebol rozhodujúci moment."
„Ešte skôr?.. Tak si ma uvidel v dave, keď si bol generál. Vtedy som musela vyzerať naozaj odhodlane."
„Nevidel. Neviem, čo by som za to dal, ale nevidel som ťa."
Odula líca. „Nemám rada hádanky."
Podvedome sa dotkol jazvy na ramene. „V ten deň, keď som ťa stretol po prvý raz."
Neveriacky pohľad.
„Rozumu to trvalo roky. Srdcu stačili sekundy. Vieš, nenávidím bolesť. Vždy som ju nenávidel. A predsa, keď si na mňa vyletela s nožom v ruke, nedokázal som sa brániť. Nemohol som dovoliť aby si trpela a bol som pripravený čeliť čomukoľvek. Aj bolesti. Srdce to vedelo skôr, než som to mohol pochopiť. Miloval som ťa od prvej chvíle."
Sarai sa usmievala, ale nič nepovedala. Utrela si oči, sfúkla sviečku, v tme sa k nemu privinula a spolu zaspali.
Za oknami skučal vietor, rovnako, ako v ten deň.

Dieťa vraj už v matkinom lone rozozná hlas svojej matky, no spomenú si čerstvo narodené dvojčatá na okamih, kedy ich vyčerpaná matka prvýkrát privinula k sebe?
„To je neprípustné!“ zahrmel miestnosťou hlas pána domu a hlavy klanu.
„Prosím Vás,“ šepla matka , keď jej brali mladšie dieťa a podali pestúnke z Vedľajšej rodiny.
„Všeobecný záujem!“ umlčala ju nekompromisná odpoveď. „Straty Vedľajšej rodiny musia byť kompenzované, rovnováha musí byť zachovaná,“ doložil muž, viacmenej sám pre seba.
Hizashi si to nepamätal, no neraz si tú situáciu predstavoval. Jediné, čo si predstaviť nedokázal, je hlas svojej matky, pretože ho už nikdy viac nezačul.

„Už viem, kde schováva dedo fajku,“ pošepol Hiashi bratovi, s ktorým práve súťažili v použivaní Byakuganu, ukrytí v korune stromu na nádvorí.
„Pf, to ja viem už dávno, no neveril by si, aký vzor má na spodkoch.“
„Kecáš! Kde je, nech sa pozriem, … jéeej, matka vyšíva, asi sa dnes cíti lepšie.“
Hizashi koncentroval pohľad smerom, kde vytušil prítomnosť tej ženy. Vlastne ju nikdy nevidel.
„Tak tu ste, lotri,“ objavil sa zrazu na vetve Hiashiho vychovávateľ, „používanie Byakuganu v sídle je prísne zakázané,“ dodal a hneď aj vlepil Hizashimu poriadne zaucho. A následne aj ďalšie namiesto Hiashiho, ktorého udrieť nesmel.

Hiashimu už služobníctvo prinieslo suché šaty, no z Hizashiho, kľačiaceho pred hlavou klanu, ešte stále kvapkala voda.
„Odpusťte mi, otče,“ kajal sa Hiashi, „našťastie Hizashi skočil hneď do vody a s jeho pomocou som sa dostal na breh.“
„Kde si potom ty musel z vody vyťahovať jeho!“ zahriakol ho otec. „V takej situácii sa mal radšej pustiť a neriskovať život člena Hlavnej rodiny. Za to bude potrestaný,“ zodvihol ruku a aktivoval Hizashiho pečať.
„Tentoraz ťa omilostím, no najbližšie oľutuješ, že si sa narodil,“ ukončil tortúru asi po piatich minútach.
Hizashim už nelomcovala bolesť ale snaha potlačiť smiech nad touto vyhrážkou.

„Je úžasná,“ vzdychol znova Hiashi.
„No tak jej to povedz,“ podpichol ho Hizashi, „alebo sa budeš nádejať, že ti otec za nastávajúcu vyberie práve ju?“
Hiashi sa trucovito odvrátil a tak nestihol bratovi zabrániť, aby vykročil vpred a oslovil ju.
„Ako sa opovažuješ?“ vykríkla, akonáhle si uvedomila, že mladík pre ňou nie je Hiashi. Cnostnosť v jej bielych očiach vystriedala zlosť a zodvihla ruku s prstami zloženými v pečať.
„Bol to iba žart,“ zasiahol Hiashi, „povedz, ako to môžem odčiniť?“
S úsmevom vyslovila podmienku, no ostrá bolesť v Hizashiho hlave neprestala ešte dlho po tom, čo s Hiashim odišla.
Potvora!

„Opäť dcéra,“ vyriekol Hiashi namiesto pozdravu. „Vieš čo to znamená?“
Hizashi prikývol: „Odteraz už máš na krku tri ženy. Už jedna ti dala riadne zabrať.“
„Ale,“ zahnal ráznym pohybom ruky bratovu uštipačnú poznámku, „Hinata je milé dievčatko, tak hádam ani Hanabi nebude taká dračica, ako jej matka.“
„Ale poviem ti,“ pokračoval Hiashi, „trocha ti závidím syna a ešte aj manželku máš dobrú, hoci ti ju vybral otec. Ja som mal na výber a pozri.“
„Ty si vážne myslíš, že si mal na výber?“ zasmial sa Hizashi pri predstave, čo by sa stalo, keby sa jeho brat odvážil obzrieť za inou.

Hiashi síce udrel do žalúdka svojho brata, no malo to celé patriť jeho otcovi, ktorý navonok bez jedinej známky emócie stál vedľa prekvapeného Tretieho. Teraz už iba nájsť tie správne slová:
„Nenávidel som Hlavnú rodinu...“
„Úprimne, ešte stále ju nenávidím...“
„Ale nerobím to pre teba, ako člena Hlavnej rodiny...“
Pochopil Hiashi jeho slová? A jeho otec? Dokáže vôbec niekto z Hlavnej rodiny čokoľvek pochopiť?
„Keby sa to tak dalo zmeniť,“ povzdychol Hiashi, zviechajúc sa z podlahy.
„Nedokážeš nič zmeniť, tak ako si nikdy nedokázal, hoci si si stále myslel, že máš navrch, bratku.
Ale ktovie, možno raz,… raz niečo zmeníš.“

Skoro ráno zobudí Saradu vôňa čerstvo upečených sušienok. Okamžite vyskočí z postele a zíde dole schodmi.
„Ocko?“ rozhliadne sa po miestnosti. No v kuchyni stojí iba Sakura v zástere a vyberá plech z rúry.
„Upiekla som sušienky. Poď sa najesť a pripravím ti aj mlieko.“
Kým sa Sakura otočí, dcéry už niet. Kráča po dome, až kým ju nenájde medzi dverami v obývačke.
„Ocko?“ pokrikuje na neho šťastne, no nik sa neozýva.
Sakura si k nej kľukne a chytí ju za rameno.
„Poď si dať sušienky s mliekom a necháme aj ockovi.“
Keď sa postaví, tak ju dievčatko so sklopenými plecami nasleduje.
Po raňajkách si Sarada sadne k oknu a pozerá sa von čakajúc na Sasukeho.
Prejdú dlhé hodiny. Sakura za ten čas stihne upratať kuchyňu, navariť obed a pripraviť sa na vianočné pečenie.
„Dcérka moja, poď sa naobedovať,“ zavolá ju k stolu.
„Nie som hladná,“ odpovie Sarada smutne a s rukou opretou o parapetnú dosku pozerá z okna.
„Tak mi poď pomôcť s pečením. Môžeš vykrajovať cesto na perníčky,“ snaží sa ju povzbudiť Sakura, no Sarada sa od okna ani nepohne.
Sakura sa ju celý deň snaží nejak rozptýliť, aby toľko nemyslela na otca a nečakala ho. Bojí sa totiž, že ju sklame a nepríde.
Keď Sakura vytiahne podvečer posledný plech perníkov z rúry, privonia k nim a s úsmevom hodí pohľad na svoju dcéru.
„Hmm... Tak perníčky sú hotové, ale potrebujem niekoho, aby ochutnal, či sú naozaj dobré.“
Sarada odíde od okna, rýchlo si jeden vezme a zahryzne do neho.
„Tak ako, pani šéfkuchárka? Podarili sa?“
„Áno. Trochu horúce, ale sú dobré,“ povie dievčinka povýšenecky.
„Ó. Ďakujem, pani šéfkuchárka, za pochvalu. Som rada, že som naplnila vaše predstavy. A teraz sa, prosím, posaďte k stolu, madam. Budeme večerať,“ snaží sa vtipkovať Sakura.
Zo Saradinho úsmevu sa razom stane smútok a skleslo povie: „A nepočkáme ešte na ocka?“
„A čo keby sme to urobili takto. Moja šéfkuchárka sa teraz navečeria, aby keď príde ocko, mu mohla odporučiť to najlepšie jedlo. Súhlasíte, slečna?“
„No dobre.“
Sarada si skleslo sadne k stolu a pomaly večeria.
Čas plynie a Sasuke stále neprichádza.
Sakura prejde do Saradinej izby, aby jej rozostlala a pripravila ju na spánok.
„Sarada, už je neskoro. Choď sa umyť a prezliecť. Je čas ísť spať!“ kričí na ňu zhora.
Sarada oblečená v červeno-čiernom pyžame sa smutne dotacká do postele a Sakura prejde ku knižnici.
„Tak ktorá rozprávka to dnes bude?“
„Žiadna,“ povie tichým, smutným hláskom Sarada, „som unavená. Dobrú noc mami.“ Zababuší sa do periny a ľahne si na bok.
Sakura si smutne povzdychne. Zhasne svetlo a zatvorí dvere. Potom zíde dole, aby spratala zo stola. Keď položí špinavý riad do drezu, otočí sa na stôl s fotkami, kde je aj tá Sasukeho. Usmeje sa a v mysli si želá, aby tu už bol.

Je vianočné ráno. Sakura, ako každý deň, pripraví svojej dcére raňajky, kým sa umyje, prezlečie a zíde dole. No Sarada sa v nich len prehrabuje a nič nezje.
Vtom sa ozve kopanie na dvere. Sarada vystrelí od stola a rýchlo beží otvoriť.
„Ock...“
Vo dverách však stojí Naruto v oranžovej zimnej bunde s rukavicami na rukách, v ktorých drží nádobu.
„To nie je ocko, ale náš Hokage,“ oznámi smutne Sarada, hoci má Uzumakiovcov rada a odíde od dverí.
„Aj ja ťa rád vidím, maličká,“ pozdraví s vrelým úsmevom Naruto.
Potom k dverám príde Sakura.
„Ospravedlň ju. Čaká na Sasukeho.“
„Ešte tu nie je?“
„Vidíš ho tu niekde? Teda prepáč, nemyslela som to tak. Len som z toho unavená. Sarada sa na neho stále pýta a ja už neviem, ako ju mám rozptýliť.“
„Sasuke príde. Uvidíš,“ snaží sa Naruto povzbudiť Sakuru. „Mimochodom, toto je od Hinaty. Posiela nejaké vianočné koláče, vieš, že je vynikajúca kuchárka a má vás rada.“
Podá jej nádobu.
„Ďakujem. To je od nej milé,“ a vezme si ju do rúk. „Tento rok budete u pána Hiashiho?“ pýta sa Sakura.
„Nie. Hinata má komplikované tehotenstvo. Nechcem ju ťahať v zime až k nim. S Hanabi prídu k nám.“
„Rozumiem. Veď som jej to sama vlastne odporúčala, aby na seba dala pozor. Tak šťastné a veselé Vianoce,“ a rozlúči sa so svojím verným priateľom.
„Dcérka, teta Hinata nám posiela koláče. Poď ochutnať,“ zavolá ju.
Sarada príde do kuchyne, jeden si vezme a odíde späť. Zvyšok celého dňa trávi vo svojej izbe.
Pomaly sa stmieva. Sarada sedí za stolom a maľuje si, keď vtom počuje otváranie dverí a hlas, ktorý by spoznala všade.
„Ocko...?“ povie si najskôr pre seba v domnienke, že sa jej to len zdalo.
No čím dlhšie načúva, tým si je istejšia.
„Ocko!“ Položí pastelku na stôl a zbehne rýchlo dole. Keď ho Sarada poriadne vyobjíma, všetci traja zasadnú k slávnostnému stolu.

Bylo zimní počasí, trochu mrzlo, i když ještě pořád nesněžilo. Z té verandy bylo vidět přímo na pult do krámku s kvĕtinami, který zdědila právě ta krásná, sexy, dlouhovlasá blondýnka stojící právě za tímto pultem. Yamanaka Ino obdarovala každého zákazníka zářivým úsměvem, což zapříčinilo, že si právě mužské osazenstvo chodilo kupovat květy právě do tohoto květinářství.

“Shikamaru, dneska tu hru nějak flákáš, takhle s tebou lehce vytřu podlahu,” snažil se majitel shogi krámku “U dvou králů" probrat Shikamara z jeho myšlenek. Ten jen tak ledabyle pohnul koněm, což onoho majitele uvrhlo do divokého přemýšlení.
Ino je typ dívky, kterou si rádoby nápadníci staví na piedestal, samozřejmě důvody jsou jasné, pravda je ale taková, že je Ino milá, nesobecká, romanticky smýšlející dívka s dobrým srdcem, toužící po rodinném vztahu jako většina holek. Shikamaru udělal další tah, a to opět koněm, když v tu chvíli přiběhl do květinářství Naruto a něco říkal Ino za pultem. Chytal se za temeno hlavy, když jí to vykládal. Ino najednou vytřeštila oči. “Cóóó?" nevěřícně zaryčela na to.
“Budou potíže,” pomyslel si Shikamaru, povzdechl si a zavřel oči.
“Ááá. Skončil jsi, Shikamaru... vyhrál jsem."
“Cože?” Shikamaru se nevěřícně podíval na hrací desku a jen si zkontroloval pravdivost protivníkova tvrzení. Lehl si bezmocně na dřevěnou podlahu, chytl se za obličej a jen se zasmál.
“To je otrava!... Máte u mě lahev saké, pane Fumoji."
"Tak to já si to někdy vyberu... hahaha!" odpověděl mu majitel obchodu.
V tom ale Shikamara zahalil stín jisté postavy stojící nad ním.
"Vidím, že už jsi dohrál, Shikamaru, musíš mi pomoct mám problém, a to pořádnej."
Nad Shikamarem stála Ino, oblečená, jako by byla připravena na misi. Shikamaru zalitoval toho, že se tenhle obchod nachází právě naproti květinářství.
"To je otrava!" A jen si povzdechl. "No, co se děje?" zeptal se Shikamaru a přitom předstíral nezájem.
Ino jen dala ruce v bok a naštvaně na něj hleděla. "Vánoce se blíží a s ním i náš vánoční večírek, z toho však nejsem tak odvařená, problém je, že už došlo jmelí, a to v celé zemi Ohně. I když je naše země pokrytá lesy, je tu jmelí hodně vzácné, roste jen v jedné oblasti a tam už žádné není. Naruto se odtud teď vrátil a můj dodavatel mi po něm vzkázal, že velkou a poslední zásilku jmelí koupili kupci ze země Větru. Prý si náš zvyk se jmelím oblíbili," dodala Ino s povzdychem.
"A to je takovej problém? Prostě řekneš svým zákazníkům, že jmelí už prostě není, zas se tolik nestane, ne?" Shikamaru stále nechápal, že s tím Ino tolik nadělá.
"Velká většina našich zákazníků už jmelí má, o to mi nejde. Vesnice je čím dál tím větší, a tak je i větší poptávka, ale je tu problém s vánočním večírkem, každoročně náš obchod dělá na onu slavnost kouli ze jmelí, která visí přesně uprostřed sálu a na tu už nemám ani jedinou větvičku. Je to naše největší reklama a teď je to všechno v pytli a já nevím, co mám dělat. Potřebuji, abys mi pomohl," dořekla a její naštvaný výraz se rázem změnil na prosebný, vypadala jak hladové kotě, co čeká, až mu pán dá najíst.
Shikamaru si povzdechl. "Dobrá, pomůžu, ale pořád nechápu, co vy holky s tím jmelím furt máte."
Ino rychle a tvrdě objala Shikamara. "Děkuji, děkuji, samozřejmě, že to nechápeš, páč co se týče romantiky, seš jak pařez," dodala se smíchem a s radostí dítěte, co dostalo novou hračku.
Shikamaru už měl plán, potřeboval lidi, ale musel s tím výš, a to za Hokagem, i když si říkal, že se mu na to Šestý zvysoka vyprdne.

"NÁÁÁNÍÍÍÍÍÍÍÍÍ?????" vyhrkl nevěřícně Kakashi a všechny přítomné touhle reakcí překvapil.
"Vyhlašuji misi nejvyšší důležitosti, dám ti k dispozici celou vaši partu od bývalého Týmu 7 až po bývalý tým 13, plus tým 4 mladých chuuninů, Konohamarovu partu a Hyuugu Hanabi."
Shikamaru zíral na Hokageho s otevřenou pusou, div mu nespadla spodní čelist až na podlahu. Přítomná Ino jen zářila nadějí, i když tohle také nečekala. Naruto měl jistý tušení, proč asi.
To však Shikamarovi nedalo a prostě se musel zeptat. "Jste se nějak rozohnil, i když jde jenom o jmelí."
"Jenom o jmelí?"
Kakashi se začal tvářit vážně, jako kdyby mělo jít o další válku ninjů. Vstal ze židle a dramaticky se otočil k přítomným zády a hleděl z okna, kde měl výhled na celou vesnici.
"Jenom o jmelí," zopakoval ta slova, jako by mělo jít o blbý vtip.
"Podceňuješ tuhle rostlinu jako takovou, neuvědomuješ si význam jmelí na celé Vánoce a všeho kolem nich," když domluvil, částečně pootočil hlavu zpět k přítomným, aby mohl jedním okem pohlédnout na Shikamara.
Šestý Hokage vypadal neuvěřitelně vážně a drsně, když ta slova pronášel. Narutovi už bylo vše jasné, nebylo pochyb. Kakashi se otočil a udeřil do svého stolu a spustil.
"Jmelí je zázračná rostlina nejvyšší důležitosti. Jen v ICHA ICHA taktikách bylo věnováno téhle rostlině celých 6 kapitol. Kolik příležitostí zapůsobit na ženu se naskytne jen díky jmelí. Když se řekne romantika o Vánocích, tak jmelí v tom hraje nejvyšší možnou roli," vyhrkl, jako by někde udeřil blesk.
Div to se všemi neseklo, Naruto jen nepřítomně a vědoucně hleděl na svého mistra. "A je to tu," pomyslel si.
"Vyrazíte do hodiny, Naruto, sežeň všechny."
Tak jak zazněl rozkaz Hokageho, tak se i stalo. Do hodiny se sešli všichni před vstupní branou do vesnice, všichni odění jako do řádné mise. Velícím téhle mise byl Shikamaru.
"Všichni poslouchejte, je to až neuvěřitelné, ale je to tak. Sešli jsme se tu kvůli téhle rostlině." Shikamaru vytáhl svitek, kde byl obrázek jmelí. V proslovu dokonale popsal tuhle rostlinu, kde roste, kde se obvykle nachází a jaký je to druh rostliny, i když to všichni věděli, až na pár výjimek. Shikamaru si dokonale promyslel pátrací taktiku, postaral se o to, aby pátrací ninjové byly rozděleni tak, aby prozkoumali co největší radius. Měl k dispozici dva byakugany, Kibův a Akamarův nos a smečku Kakashiho psů, kterým dal očuchat malou větvičku, která zbyla. Naruto vyvolal tisíc klonů a k tomu ještě Shinovi brouci, tahle mise snad nemůže selhat.
Shikamaru si uvědomil, že výběr těchhle lidí nebylo jen tak. Kakashi nejspíš chtěl, aby se všichni tihle lidé pobavili a připomněli si staré časy. A krom toho do toho zakomponoval i Konohamarův tým s Hanabi Hyuugou, nejspíš protože Kakashi věděl, že tihle 4 budou v budoucnu spolupracovat.
Hledání jmelí byla jen dobrá záminka spojená se zábavou.
Na hledání měli pouze dva dny, až neuvěřitelné, jak z toho Kakashi udělal tak seriózní věc. Jako by na tom měly záviset lidské životy a bezpečnost celé vesnice. A taky že se do toho všichni vrhli po hlavě a vážně si tuhle misi všichni užívali. Byl to skoro jako závod, kdo najde nejvíc jmelí, nebo kdo ho najde první.
Věci však nebyly tak lehké, jak se zprvu zdálo. Jmelí je tu opravdu vzácné, a tak se stalo, že první den hledání brzo všem rychle docházela čakra, a tak to dopadlo tak, že první den nikdo nenašel ani lísteček.
Jelikož byli všichni rozprchnutí po obrovském lesním území, udělalo se to tak, že se vytvořilo několik táborů, aby se neztrácel čas tím, že by se všichni museli vracet na jedno místo.

Shikamaru a Ino skončili v jednom táboře s Narutem a Pakunem.
Naruto už chrápal jak zařezaný, udržet celý den v běhu tisíc klonů bylo pro Naruta docela záhul, kor když nemohl ještě použít Kuramovu čakru. Takový záběr měl Naruto naposledy za války. Tak hned jak mohl, tak to zalomil. A do toho chrápání si jako vždy mumlal něco ze spaní.
"Hehe, Hinato, to lechtá."
Shimarovi a Ině to připadalo legrační, tak se zasmáli a Ino to přišlo za chvíli líto a bylo to na ní vidět. Shikamaru si hned spočítal, že Ino cítí samotu, kor když skoro všichni přátelé mají už vážné vztahy, jen Ino docela zaostává, měla sice pár krátkodobých vztahů, ty však byly spíše zklamáním. Chvíli si povídali a když už se chystali ke spaní, někdo seskočil ze stromu.
Shikamaru s Ino vytáhli v mžiku své kunaje. Ze stínu však přišel Sai.
"To seš ty, Sai, takhle na nás vybafnout," oddechl si Shikamaru, Ino byla podezřele potichu, ani si nepostěžovala. Místo toho schovala svoji tvář, aby náhodou něco nebylo vidět v té tmě.
"Omlouvám se, ale byl jsem dál ode všech a usoudil jsem, že váš tábor je blíž než tábor Chojiho a Kiby. Tak jsem se vydal k vám. Doufal jsem, že vás zastihnu ještě, než všichni půjdete spát."
Shikamaru si všiml, že Ino je v přítomnosti Saie rozrušená a lehce se pousmál.
"Skočím nám pro vodu, znám nedaleko jeden pramen, kde je snad nejlepší voda v celé Zemi ohně. Ne náhodou jsem si vybral tuhle trasu. Dejte mi své flaše, naplním vám je."
A tak Shikamaru taktně zmizel. V táboře už zbyl jen spící Pakun a chrápající Naruto.
"Ino, až se Shikamaru vrátí, nabídnu se na první hlídku, takže může jít spát, muselo být pro tebe dost namáhavé zajišťovat komunikaci se všemi."

"Ještě chvíli budu vzhůru, koukání do ohně uklidňuje moji mysl, stejně bych teď ještě nemohla usnout. Chvíli to trvá, než uklidním svoji čakru a mozkové vlny," vymluvila se Ino, i když pravda byla jiná. Příchod Saie ji rozrušil a nechtěla jen tak usnout v jeho přítomnosti.
"Je to jmelí pro tebe a tvůj obchod opravdu tak důležité?" zeptal se Sai.
Ino byla romantická dívka, ale nechtěla se Saiovi ještě otevřít, tak jen odpověděla tak, jak by odpověděl obchodník. "Je to reklama a dobré jméno našeho obchodu, co by si zákazníci pomysleli?" Při téhle odpovědi schovala svůj červenající se obličej.
"Určitě zítra nějaké najdeme, uvidíš, dám do toho vše, slibuji!" usmál se, aby ji uchlácholil. Ona se však snažila tvářit neutrálně. Chvilku napětí však přerušilo utlumené... "Mé Oiroke no jutsu je mnohem víc sexy než tvoje, Konohamaru..." a Naruto pokračoval v hlasitém chrápání.
To už však Ino rozčílilo. Přišla k Narutovi a dala mu pěstí do hlavy, to však Naruta neprobudilo a dál pokračoval ve spaní, jen zase zamumlal... "Au, Sakura-chan, to bylo za co?"
Ino si jen povzdechla, šla ke svému spacáku a zabalila se do něj a popřála dobrou noc a usnula.
Nakonec se vrátil Shikamaru s plnými lahvemi a poslal Saie také spát.

Na druhý den ráno už Sai spěchal směrem k Hinatě s tím, že ji vezme do vzduchu a budou lítat na nakresleném Jestřábovi a Hinata bude zatím hledat svým Byakuganem. Ale ve finále ani to nepomohlo.
Celý den utekl jako voda. Všichni byli opět unavení a s minimem čakry. Byli nuceni se vrátit zpět do Konohy, a to s prázdnou. Sice jmelí nenašli, ale všichni byli šťastní za tenhle výlet a dobrodružství. Jen Ině to bylo trochu líto a snažila se to nedat najevo, což neušlo Saiovi.
Shikamaru odešel podat hlášení Hokagemu.
Všichni se rozutekli do svých domovů s tím, že zítra budou muset dokončit přípravu na párty a večer začnou oslavovat.
Bude perný den.
Zůstal stát jen Sai a sledoval, jak jde Ino společně s Narutem, Hinatou a její mladou sestrou boční ulicí směrem k jejich domovům.
Sai měl ještě jeden nápad, ale bude ho to stát spoustu sil, protože je to dost daleko a možná to ani nestihne. Na nic nečekal a hned vykročil do noci mimo vesnici. Vyvolal svého inkoustového jestřába, vyskočil na něj a vyrazil na cestu.

V den oslavy byl všude frmol. Všichni zúčastnění byli na nohou a důkladně a zuřivě dokončovali přípravy na večerní párty. Ino naštěstí neměla nyní čas se zabývat jmelím a komandovala všechny, aby už přípravy byly hotové a mohla se dát do chystání sebe sama na onu oslavu.

Doma měla připravenou yukatu v její oblíbené, fialové barvě. Chtěla s ní zapůsobit na toho, na kterého si ona myslela. Události posledních dnů rozdmýchaly v Ino spoustu emocí a doufala, že tenhle večer bude zázračný, proto také chtěla na večírku jmelí.
"No nic, když už nebude jmelí, udělám to tak, aby byl zázračný večer i bez jmelí!" pomyslela si Ino a dala se do zuřivých příprav.

Jeden co se však měl zúčastnit večírku, nebyl ani ve vesnici. Sai zuřivě pobízel jestřába k rychlému letu. Pomalu ale jistě ho to vyčerpávalo. Bál se, že nevydrží na cestu zpět, ale s tím se nehodlal smířit. Už přilétal na místo kde chtěl původně jít. Přistával nenápadně a pomalu. Věděl, že zde pobývají nebezpeční ninjové na volné noze a nechtěl na sebe upozornit. Přistál dostatečně daleko, aby si ho nikdo nevšiml.

To však bylo prd platné, protože ho hned objevili, a to už k němu letěli tři kunaje. Lehce je zneškodnil a odskočil na větev od stromu, aby měl přehled o bojišti a proti komu bojuje. Ale byl nepozorný a na krk mu za zády mířil kunai. Musel jednat použil návnadu, a to svůj inkoustový klon. Jen ten mohl zabrat. Jenomže naneštěstí, ten strašně vyčerpává. Klon se rozpustil přímo u protivníka a tomu už Sai poslal spoustu hadů a dva tygry.
Protivník musel jednat, složil pečetě a vytvořil obrovskou masu vody, která okamžitě zneškodnila všechno Saiovo jutsu.
Pro Saie, který už byl tak vyčerpaný z té cesty a nedostatku spánku, byla tohle poslední kapka.
Klesl na koleno neschopen pohybu. V tom k němu už letěl další kunai. A to odněkud jinud.
Sai už si myslel, že je mrtev, když se před ním objevila dřevěná zeď, která nepřátelský útok odrazila.
"Co se to tu děje?" vyšel zpoza jednoho stromu Yamato a na druhé straně vylezli zpoza stromů dva lidi.
"Ale nic. Jen bráníme svůj úkryt před nepřáteli," odpověděl Suigetsu.
"Mně nemůže uniknout ani myš, odvážlivče," pronesla na to Karin a usmála se na Saie.
Sai s vypětím sil promluvil. "Yamato-sensei, potřeboval jsem se váma potkat."
Pomalu se opřel o strom a začal vysvětlovat celý příběh.
"Takže takhle to je," usmíval se vědoucně Yamato...
"A to vše kvůli takové hlouposti?"
"Tak romantické!" řekla Karin opitá blahem, div nevyjekla. Celá se z toho tetelila, rudá až za ušima.
To už je teď jedno, ten souboj mě připravil o zbytek čakry, takže mi nezbývá na cestu zpět.
Karin se k němu jen naklonila. "Ty můj chudáčku s tak roztomilou čakrou, na, tady mě kousni do ruky!" slitovala se nad ním.
Sai na ni a její nataženou ruku nechápavě zíral. "Dělej a nečum, ti říkám!" zdůraznila svá slova.

Vánoční večírek už byl v plném proudu. Všichni pozvaní, až na jednoho, už byli přítomní a to dokonce přišel i Sasuke, který se náhodou dnes vrátil do vesnice. Nervózně stál spolu se Sakurou, oba se červenali.
Na parketu tančilo několik párů. Mezi nimi byl i Naruto s Hinatou. Naruto se jí zrovna omlouval, že jí šlápl na nohu, Hinata se tomu jen hihňala.
Kakashi tančil s Tsunade, která vypadala na 18 let a necudně škádlila Kakashiho, když se k němu při tanci tiskla svými vnady. Kakashi však pod maskou nedal nic znát a tvářil se jako dokonalý gentleman, i když se červenal jak rak.
Všichni se bavili, až na Ino, která nervózně a smutně nahlížela ke vchodu do sálu. Doufala, že přijde, avšak stále nepřicházel. Jen si povzdechla a napila se sektu.
"Celý den jsem ho neviděl a ani Hokage o něm nic neví, prý jestli se do zítra neukáže, tak po něm začnou pátrat pátrací týmy," začal Ino chlácholit Shikamaru.
"Nevím, o čem to mluvíš, hahaha." Ino se začala nuceně smát, aby nebylo poznat, že ji něco trápí.
V tom se otevřely dveře. Nadělaly větší rámus, než by normálně měly, takže to upoutalo pozornost všech. Dokonce i hudba přestala hrát. "Sai!" vyjekla Ino překvapením.
Do sálu vešel Sai se svým normální oblečením na mise, vypadal vyčerpaně víc než kdy jindy.
Sai ignoroval všechny okolo sebe a jedním skokem vyskočil na masivní stropní trám podpírající střechu, který byl přesně uprostřed sálu. Vytáhl svitek, který měl u sebe. Rozvinul ho nad trámem a vyvolal to, co bylo uvnitř pečetě. Z toho svitku vyrašil úponek stromu, který se ovinul dvakrát okolo celého trámu, trochu zesílil a pak zůstal neutrální.
Náhle z části větve, která byla směrem dolů, vyrašila další rostlina a rostla a rostla do tvaru koule, dokud neměla jeden metr v průměru. Byla zelená a na sobě měla bíle bobule.
Bylo to jmelí. Všichni na ten zázrak hleděli s úžasem.
Sai seskočil dolů a otáčel se přes celý sál a někoho hledal. Pak spatřil Ino a upřímně se na ni pousmál. "Našel jsem jmelí," a dál se usmíval.
Ino měla ve tvářích slzy a usmívala se jak sluníčko.
Pak Sai pomalu zavřel oči a začal omdlévat vyčerpáním. V mžiku a rychlostí žlutého blesku se u něj objevila Ino a chytila ho do náručí. To Saie trochu probralo, tak otevřel oči.
V tom ho Ino vášnivě políbila, přímo pod tím jmelím. Měl trochu síly se odtáhnout, ale nechtěl.
Prostě zavřel oči a nechal se unášet.

Při prvním zkusmém otevření očí jsem si je nemusela zakrývat. Stromy zajišťovaly dobrý stín a stoupající pára zase příjemné oteplení. Uklidněná jsem zavřela oči v domnění, že jde o sen, ovšem neustupující lesní vůně mě stále více utvrzovala v jediném. Nesnila jsem.
Znovu, tentokráte naplno jsem otevřela oči, samým šokem jsem se posadila a zmateně se rozhlížela kolem sebe. Tím prudkým pohybem mě lehce rozbolela hlava. Sykla jsem bolestí. Obě ruce si tiskla na spánek tak dlouho, až bolest začala ustupovat. Poté jsem si na hlavě nahmatala pomenší bouli. Tudíž jsem se musela praštit do hlavy, anebo mě někdo praštil… což jsem nedokázala jasně určit. Také jsem nevěděla, jak dlouho jsem šla či běžela. A už vůbec jsem netušila jak jsem se tam mohla dostat, když jsem si jasně vzpomínala, že ještě předešlého večera jsem byla v (ne)dalekém úkrytu, se svým senseiem, plníc jakousi misi…
Pak mi to všechno začalo dávat smysl, i když jsem měla něco zastřené mlhou, což zhoršovalo stávající situaci a můj úsudek. Snadno jsem si dala dohromady, boule rovná se částečná ztráta paměti, do toho jistě jsem zažila stresující okamžiky. Můj úsudek byl správný.
Pomalu jsem si procházela události včerejšího dne. Částečná odpověď mi přišla sama.

Sebejistě jsem se procházela chodbami v jednom z mnoha úkrytů mého mentora. Stále jsem nevěřila, jak si dokáže při vší té práci udržovat tolik skrýší… za nějaký čas jsem měla tu krutou pravdu poznat na vlastní kůži. To však dalece předbíhám. Když v tom jsem zaslechla dva až moc dobře známé hlasy. Jen mi bylo vždycky divné, že jsem Kabuta nikdy neviděla jinde jak u něho v laboratoři… tam jsem nemohla ani já. Tiše jsem se přiblížila ke stěně a naslouchala končícímu hovoru…
„Jste si opravdu jistý, Orochimaru-sama?“ promluvil podlézavě první.
„Ano, uráží mě, jak stále zpochybňuješ má rozhodnutí, kdybys nebyl ve svém oboru tak dobrý, už je dávno po tobě, Kabuto.“
„Ovšemže, to mi nemusíte připomínat, ale bude to fér vůči Anko-san? Přeci jen je to schopná kunoichi, plus vaše podřízená,“ bránil mě nečekaně Yakushi, zaslechla jsem i to, jak si posunul brýle na nose.
„To nepopírám, velice zdařilá, jenže já potřebuji něco víc. Kdyby tak byla Uchiha, to by bylo něco jiného,“ povzdechl si takřka smutně legendární Sannin. „Dnes večer opustíme tento úkryt, jen my dva se přesuneme na další, chci si tam něco zařídit a bohužel s Anko jsem skončil. Dosáhla svých limitů. Už ji nemám, co dalšího předat. Navíc už mě nebaví ta hra na ‚senseie‘. Takže se jí potom nějak šetrně zbav.“
„Jak si přejete.“
„A Kabuto? Potom si ji klidně rozpitvej, třeba bude ještě k užitku.“
„To jste mi nemusel dávat takový dárek,“ usmál se ledově Kabuto.
„Znám tě, ty bys to stejně udělal,“ uchechtl se Sannin.
Musela jsem si rychle rukou zakrýt pusu, abych nahlas nevykřikla čirým šokem a překvapením. Takže tady jsme neplnili misi? Tak co tedy? Takže já byla zklamáním? A co myslel tím, že nejsem Uchiha? O co jim vlastně šlo? Nechtěla jsem tomu věřit. Zbledla jsem jak křída, udělalo se mi zle z pomyšlení, že ležím na stole a ten úlisnej zmetek se rýpá v mým těle. Tohle jsem už dál nesnesla poslouchat, musela jsem jít do svého pokoje… vše si pořádně promyslet.

Dokonce i teď jsem měla z toho špatný pocit. Jen se mi krapet ulevilo, že nedošlo na to pitvání. Aspoň toho jsem byla ušetřena. Nemohla jsem uvěřit tomu, že by mě Orochimaru-sensei jen tak z rozmaru opustil. Byli jsme spolu tak dlouho, kam až moje paměť sahala.
Slzy se mi řinuly po tváři jako dvě slané cesty. Pěsti jsem zatínala do toho nebohého mechu, co mi zachránil život. Chtěla jsem řvát a trhat. Doslova jsem zuřila, až se moje pečeť počala probouzet k životu. Potlačila jsem ji. Nenáviděla jsem ten prokletý dárek, co jsem dostala před několika málo lety k narozeninám. Prý pak budu daleko silnější.
Až teď jsem chápala, jak sprostě mi lhal. Teď ještě nenastal čas. Ještě ne, toužila jsem vrhnout všechnu svoji nenávist proti těm dvěma. I přestože jak jsem vzhlížela k Orochimaru-senseiovi jako k otci, kterého jsem neznala.
Nepřipustím, aby mě tato zkušenost zlomila! Nenechám ho vyhrát! Pustila jsem mech, osušila si oči a tváře. Už jsem se rozhodla! Nebudu kvůli tomu bídákovi brečet. Když mě tak lehce odkopl, já si zase půjdu tvrdě za svým. Již se nenechám nikým tak snadno zblbnout. Zatvrdím své srdce. Budu se mít na pozoru.
Pak budu muset varovat Sandaimeho, neměla jsem představu o čem přesně, na to budu mít po cestě spoustu času. Čím jsem si byla jistá, bylo to, že určitě nahlásím tu pitvu na mně a tu divnou pečeť.
Už nebudu mlčet.
Už nebudu slepá ani hluchá.
Což se mi také časem potvrdilo, jakou správnou věc činím.
Úplně jsem však zapomněla, že tenhle les je hotové bludiště. Stejně jako můj život, taky nabral nečekaných zákrut končící coby slepé uličky. Nezoufala jsem si však. Zoufalství jsem dnešního dne vyškrtla ze svého seznamu. Nemá pro mě v životě cenu. Nač také?
Tady jsem měla čas si všechno projít od začátku až do konce. Od toho osudového prvního setkání s Orochimaru-senseiem… ne, od teď to už je jen Orochimaru, ode mě si už žádnou úctu nezasluhuje. Ztratil na všechno svá práva, až do té chvíle, kdy mě tak bezcitně opustil. Cožpak jsem něco použitého? Čeho je potřeba se hned zbavit? Co pozbylo cenu? Já mu ukážu, jak bezcenná ještě dokážu být. Bude svého rozhodnutí litovat. O to se s radostí postarám. Ušklíbla jsem se tomu.
Živila jsem v sobě tu nenávist vůči němu, i když moje druhá půlka, objevivší se zničehonic, se snažila mi to vyvrátit. Byla jsem vskutku na vážkách. Vůbec mi nepomáhalo to, že jsem si nebyla schopná vybavit si, co se stalo od toho, kdy jsem vstoupila do svého pokoje. Útržky tam byly. Jen mi nedávaly absolutně žádný smysl. Ztráta mých věcí, hádka s Kabutem, silná detonace a nakonec něčí smích. Nebyla jsem s to určit, co se asi stalo. Měla jsem zkrátka pořádné okno!
I tak jsem se zas a znovu ujišťovala o správnosti svých činů. Ne vždy jsem s Orochimarem souhlasila, leč mlčela jsem a plnila příkazy, někdy však naoko, aby viděl za prvé moji poslušnost a za druhé žák nikdy nezpochybňuje rozhodnutí učitele, aspoň ne veřejně a nahlas. Nikdy se nedozvěděl, že jsem nezabila toho zrádce, ale potají předala ANBU, nakonec se ukázalo, jakou měl nebývalou hodnotu, Sandaime byl u toho. Dostala jsem tajnou pochvalu.
Nedlouho poté mě začalo hryzat svědomí, že ho takhle klamu, ale brzy se to změnilo. Při další misi jsem nešťastnou náhodou někoho doopravdy zabila. Necítila jsem tady nic, než že je to vyrovnáno. Tenhle muž měl zůstat naživu. Smůla…
Takže jsem stále cítila jakýsi rozkol mezi nenávistí a pochopením.
Byla jsem jako na vahách, v jednu chvíli převládala ona bezbřehá touha se pomstít, nad tím vydat se ho hledat a žádat vysvětlení.
Jsem si jistá, nebýt toho daru, celá moje bytost by se oddala myšlence na strašlivou pomstu, ninja neninja. Takhle mě to rvalo na dvě části. Musela jsem učinit další rozhodnutí, která ta část vyhraje.
Anebo najít mezi nimi nějaký kompromis.

Uběhly dva dny a já jsem stále ještě v lese, ale zítra jsem z něho venku. O jídlo jsem se příliš nestarala, měla jsem ho dostatek při ruce. Spánek jsem řešila jako tu první noc. Vždycky jsem si našla mech, pak jsem spala jak zabitá.
Dnešním večerem jsem dospěla ke konečnému rozhodnutí. Co dál. Zdali to bude ta lepší cesta mě utvrzoval fakt konce lesa. Jako by i on souhlasil a dovolil mi tím pádem odejít.
Nebudu se ohlížet zpět.
Nebudu vinit Orochimara, jak snadno mě nechal jít.
Nebudu se tím užírat.
Nebudu ničí hračkou.
A NIKDO mě nebude pitvat!
Zkrátka si najdu vlastní cestu jak tohle překonat, poučit se a zesílit ještě víc. Vytřu všem zrak, jak silná nakonec dokážu být.
Budu předstírat, že jsem Orochimara nikdy neznala, sice tím popřu svoji minulost. Ale k čertu s tím! Komu záleží na minulosti? Stejně nejde změnit. Tak co? Mám se ubíjet něčím, co bylo? To tak! Nedopřeju mu to.
Byla jsem na sebe pyšná, jak rychle jsem se z toho oklepala. Asi něco na tom pravdy bude, že příroda umí léčit zraněné duše.
Zalehla jsem ke spánku, musím zde podotknout. Lépe jsem se v životě snad ještě nikdy nevyspala a určitě nevyspím.
Ráno jsem se probudila do krásného dne. Posnídala jsem lesní plody, deset dalších minut jsem vstřebávala sílu lesa. Poplácala se po tvářích, vstala a rozhodným krokem jsem se vydala na cestu. Zbytek lesa mi trvalo ujít ani ne za tři hodinky.
S posledním krokem jsem se ještě naposledy ohlédla do toho místa, které mě tolik změnilo.
Věrná žačka se proměnila v plnohodnotnou kunoichi.
Na jeden pohled jsem se usmála do lesa a na ten druhý zas zaměřila kamennou tvář do budoucnosti.
Zbývalo udělat jediné.
Udělat ten pomyslný první krok.
Učinila jsem tak.
Moje rozhodnutí už nešlo vzít zpět, protože jsem vyhrála nad sebou samou. Nejvíc mě hřálo pomyšlení, že jsem vyhrála i nad samotným Orochimarem!

Si taká výbušná. Na druhú stranu, kto iný by pri tebe zvládol vydržať tak, ako ja? Myslím, že môjmu životu prospeje trocha korenia, trochu štipľavej papriky (ale to ti samozrejme nepoviem nahlas, lebo by si ma zabila). A chceš sa stať hokagem, presne ako ja. Vlastne presne ako polovica akadémie. No zatiaľ čo ostatní sa len chvastajú, tebe to naozaj verím... Máš presne tú nebojácnosť a húževnatosť, ktorú hokage potrebuje. Len či dokážeš dôverovať ostatným? Nie si prílišná sólistka? Toho som sa bál, ale keď som ťa pozval na rande, bola si krotká ako baránok, až som neveril. Možno ťa len prekvapilo, že som sa aj napriek okolitým strážam v noci vyšplhal až tvojej izbe a zabubnoval som ti prstami na okno. Myslím, že som našiel poklad.

Dívam sa z okna. Trpezlivo sa prechádzaš po ulici pred domom a tváriš sa, že ma nevidíš (o čo sa, samozrejme, snažím). Páči sa mi, aký si trpezlivý. Niežeby mi robilo radosť, že ťa tam nechávam čakať už pätnásť minút, ale láska niečo stojí. O to viac sa potešíš, keď sa konečne objavím! Každopádne som zvedavá, kam pôjdeme. Je krásny slnečný deň, len niečo krátko poobede. Vraj by som nemala chodiť vonku v noci, keď som ešte stále (údajne) vnútorne rozrušená. Mňa to rozrušenie tuším už aj prešlo, dattebane, ale denná prechádzka bude aj tak lepšia ako nočná. V noci by ma neuvideli všetci tí dementi, čo na mňa pokrikujú kvôli mojim červeným vlasom. Každopádne ... takto nech všetci vidia, ako sa máme s Minatom radi, ha! Ale či ma skutočne miluješ? Pozriem sa ešte raz z okna. Na mojej tvári sa okamžite zjavil úsmev – veď len opätujem ten tvoj, keď na mňa zdola mávaš.

„Tak kam to bude?“ pýtam sa a hlavou pokyniem na najbližšiu križovatku. „Môžeme sa prejsť k starému mlynu alebo k akadémii. Alebo sa len tak prejsť po meste,“ nadhadzujem a ty len pokynieš, že akadémia je dobrá. Kráčame spolu po všetkých tých chodníkoch a uličkách, po ktorých ma vodili ešte moji rodičia. Ty si Listovú zatiaľ nestihla spoznať, si tu nová. Aspoň ti môžem všetko rozpovedať – príbehy, ktoré som tu zažil a boje, ktoré som vybojoval. Spoznávaš veci, ktoré ma vystrašili aj tie, ktoré mám rád. Pri plynutí našich krokov sa miesia podstatné i nepodstatné historky našich životov tak, že ani nestíhame sledovať čas. Sme pri akadémii a ty nevyzeráš, že by ti táto prechádzka stačila.

Budeme pokračovať, ale najprv si dáme ramen. Tebe stačí jeden, ja si dávam dva. Snáď mi to nemáš za zlé, len mi akosi chutí! Medzitým rozprávam (veľa), tak mi aj to jedenie trvá akosi dlho. Pozeráš na mňa zhovievavo, povedala by som, že s láskou, dattebane, ale to si asi len predstavujem! Každopádne miska je prázdna a je čas vykročiť ďalej. Opäť nechávame svoje nohy dopadať na chodník, ale cesta nás nezaujíma – kráčame pre seba. Teraz sa viac pýtaš ty mňa, čo mám rada a aké sú moje sny a priania. Hovorí sa mi ľahko, asi to bude tým, že si dobrý poslucháč. Bez toho, že by sme sa dohodli, nás naše kroky priťahujú pomaly, ale isto, k sochám veľkých hokage.

Už nie sme ďaleko. Stále kráčame. Kráčame ako deti, ktoré sa dlho hľadali a konečne sa našli. Kráčame ako blázni, ktorých konečne niekto pochopil. Kráčame ako zatúlanci, ktorých našiel niekto dobrý. A ja neviem, čo ti povedať. Nehovorím nič a tebe to stačí. Ani ty nehovoríš nič a si mi v tejto chvíli všetkým. Kráčame v tichu a ja si ani nedokážem uvedomiť, aké je to cenné. Len viem, že nikdy som nič podobné necítil. A sme tu. Beriem ťa za ruku a v tvojich očiach nachádzam pravdu. Nepochybujem.

Berieš ma za ruku a dívaš sa priamo do hĺbky mojich očí. Zdá sa mi, že si sa v nich stratil. Aj ja som sa stratila v tvojich, tak ani nežmurkám. Keď človek nájde lásku svojho života, bude to vyzerať inak? Alebo je práve toto ten okamih? Niečo vnútri mi hovorí, že poznám odpoveď. Cítim sa v bezpečí, ako nikdy predtým. Keby tu bol ktokoľvek iný... ešte donedávna som si myslela, že by som ťa v takejto situácii praštila a neobzerala sa. Ale teraz? Sila ma pomaly opúšťa a prestávam vzdorovať. Vyhral si.

Vždy som vedel, že je v tebe omnoho viac nehy, ako ukazuješ navonok. Úprimne priznávam, že som sa ťa tak trochu bál (a stále sa trochu bojím, ale ani to ti nepoviem, lebo by si ma zabila). Teraz však verím, viac ako kedykoľvek predtým, že dokážeme kráčať spolu. Dnes a zajtra, a potom aj ten ďalší deň, a ďalší... Len tak byť spolu, poznávať sa, milovať sa... a možno si časom založiť rodinu, ktovie? Ja tu budem pre teba a ty pre mňa. A časom sa nepochybne aspoň jeden z nás stane hokagem. Ale ak ním bude jeden z nás, bude ním aj ten druhý, lebo to bude náš spoločný cieľ.

A potom sme pri svite mesiaca stáli na hlave prvého hokage a ja som ťa pobozkala.
A potom sme pri svite mesiaca stáli na hlave prvého hokage a ja som ťa pobozkal.

A boli sme šťastní.

Fin