Zatímco Sakura a Sasuke už dávno spali spánkem spravedlivých, jezdec na pštrosovi se neúnavně hnal pouští. Musel předat zprávu dřív, než bude pozdě.

Konoha se probudila do krásného nového dne. Každý obyvatel vesnice vstával s nadšením, obzvláště děti, které dnes navíc slavily svůj svátek.
„Táto, vstávej!“ probudil nadšenými výkřiky a taháním za peřinu svého rodiče Dango.
„Co je, to už je ráno?“ Chouji si promnul oči. Včera se trochu přejedl, a tak špatně spal.
Capart křepčil po ložnici: „Snídaně je na stole!“. Připravil se ke startu, ale jako vždy prohrál závod do kuchyně. Ke stolu se přiřítili dva cvalíci, z toho jeden polonahý.
„Doufám, že se na svatbu oblečeš o trochu víc,“ naoko hubovala Ino. Ve skutečnosti byla ráda, že má dva tak vděčné strávníky.

„Jak je to ještě daleko?“ přemítal jezdec. Cítil, jak jemu i jeho zvířeti ubývá sil. Měli za sebou náročné týdenní pobíhání po krajině a sbírání informací. A teď šlo o každou sekundu.

Konožské děti se shromáždily před bránou sektoru 0, ze kterého vybudoval Rock Lee zábavní park plný prolézaček, opičích stezek a lanových drah. Přivítali je Shino a Tenten, o nichž se už dlouho šuškalo, že spolu něco mají.
„Dnešní soutěž máme na starosti my, takže nehrozí, že ji nikdo nedokončí,“ řekl Shino. Všichni věděli, co tím měl na mysli – minulý rok měly děti za úkol chytit Leeho v převleku za růžového králíka, což nikdo nedokázal, protože to Lee bral moc vážně. Shino rozepjal ruce a v mžiku se kolem něj rozlila zlatá záplava. Při bližším prozkoumání bylo vidět, že jde o zlaté brouky kovaříky.
Shino mávnutím poslal obrovské hejno do parku: „Pravidla jsou jednoduchá – kdo jich chytí nejvíc, vyhraje! Dejte však pozor na pasti, které Tenten nastražila po lese.“ Dav dětí naběhnul dovnitř. Dango byl nejpomalejší, takže zahlédnul, jak Shino chytá Tenten za ruku.
„Miláčci se milujou!“ zakřičel a zmizel v podrostu.

Majitel restaurace s podivem sledoval, jak jeho vzácný host neuvěřitelnou rychlostí vysává rámen z misky. Netušil, že před sebou má účastníka legendární soutěže v jezení na hradě This. Údiv z výkonu jedlíka nebyl ničím v porovnání s údivem, když na jezdce zakřičel pštros zvenčí.
„Narutoooo, nech mi taky něco!“ Naruta to vůbec nezaskočilo.
Obrátil se na majitele: „Šéfe, udělejte jeden vegetariánskej speciálně pro moji bestii, prosím.“

Izumo společně se zástupy vesničanů sledoval, jak bránou prochází obrovská karavana na velbloudech. Vedl ji Gaara, hned za ním ruku v ruce jeli Shikamaru s Temari. Vypadali báječně, zjevně natěšení na nadcházející velkou událost. Shikamaru dokonce ani nepůsobil moc otráveně.

Číšník donesl pštrosovi rámen a rychle odcouval pryč. Najednou mu něco bouchlo za zády. Z oblaku dýmu vyskočila žába s cigaretou v puse, což jí nezabránilo mluvit na Naruta. Obsah rozhovoru již majitel neslyšel, protože omdlel.

Po diskvalifikaci Leeho, který se záhadným způsobem přimíchal do zástupu soutěžících, byl vítězem vyhlášen syn Kurenai. Pomocí bzučícího genjutsu přivábil a pochytal spoustu brouků. Vyhrál lízátko a roční zásobu kunaií.

Na hoře Myobokuzan řešily žáby zprávu od Naruta.
„Pokud je to pravda, je Konoha v kritickém ohrožení! Musíme tam ihned poslat posily!“ mluvil horlivě Fukasaku.
Ostatní souhlasně přikyvovali a začali se chystat na cestu, ale vyrušil je hlas velkého žabího Sageho: „Nezasahujme do lidských záležitostí, dítě z proroctví Konohu opět zachrání.“

Naruto se blížil k vesnici, začínala ho jímat nostalgie. Řeku, na které se kdysi málem utopili s Yotou, tentokrát bez obtíží překonal.

Svatební obřad začal, Sasuke vedl nevěstu k oltáři, což v chrámu sledoval hlouček přátel a předních představitelů Konohy. Dav venku šílel.

„Proč jsem si musel zrovna já vytáhnout nejkratší dřívko?“ nadával Kotetsu . Před očima měl vizi kolegů v dobrém rozmaru, jak hodují na svatební hostině. Vtom v dálce zahlédnul oblak prachu ženoucí se k bráně.
„Gai jde pozdě z mise?“ hádal. Když však uviděl postavu na pštrosovi, hned mu bylo jasné, že Gai to nebude – ten jezdil akorát na své želvě. Naruto u brány prudce zabrzdil a seskočil z oře.
„Hej, Kotetsu, už začala ta velká tlustá japonská svatba?“
„Jo, ale jdeš opravdu natěsno, za chvíli by měli vyjít z chrámu, tak makej!“

Naruto na nic nečekal, nechal pštrosa svému osudu (ten už ani neměl sílu nadávat, jen si zabořil hlavu do písku) a rychlostí blesku sprintoval do centra Konohy.

„Haruno Sakuro, berete si zde přítomného Uchihu Sasukeho za manžela?" zeptal se kněz a přišel o jeden ze svých posledních vlasů. Shino musel potlačovat smích.
„Ano,“ řekla bez rozmýšlení dojatá Sakura.
„Uchiho Sasuke, berete si zde přítomnou Haruno Sakuru za manželku?"
Sasuke se snažil tvářit cool, což vyžadovalo veškeré jeho soustředění. Nadechnul se k odpovědi.
Přerušil ho chladný hlas: „Jūkenhō: Hmat 1024 úderů.“

Naruto vysokým obloukem přeskočil dav lidí před chrámem a vrazil dovnitř.

Sakura pod náporem Hinatiny techniky odletěla do zdi. Aktivovala svou pečeť, ale s překvapením zjistila, že má kompletně zablokovaný chakrový oběh. Než se skácela k zemi, zahlédla, jak se Sasukeho hlava kutálí po zemi. Hanabi, která roky trénovala na tento jediný úder, se zadostiučiněním sledovala její trasu.
„Sakra, sejmula mě malá holka,“ proběhlo myslí Sasukemu, než umřel. Nikdo ze svědků nestihnul zareagovat, čtyři Hyuugové je uzavřeli do speciální bariéry.
„Tohle-máš-za-Nejiho-ty-růžová-krávo!“ křičela Hinata. S každým slovem zasadila Sakuře jeden smrtelný úder. Jemné umění Hyuugů to vůbec nepřipomínalo, krev stříkala na všechny strany.

Naruto nemohl věřit vlastním očím. Po zemi se válela těla dvou jeho nejdražších přátel, naprosto bez života. Chouji, Ino, Shikamaru, Kiba, Shino, Gaara a mnozí další kamarádi tomu jen bezmocně přihlíželi.
„Naruto, tady jsem,“ upoutala jeho pozornost Hinata. Zalitá krví vypadala překvapivě sexy. Odhodlaná, sebevědomá, silná - přitahovala ho.
„Proč….takové krveprolití….“ říkal roztřeseným hlasem, zatímco kráčel za ní.
„Pro dosažení míru cokoli, nesouhlasíš snad se mnou?“ Aniž by čekala na odpověď, pokračovala: „Je pro to ještě potřeba ještě jedna poslední věc…“ Začala si rozepínat zkrvavenou blůzu.
„A tou je co?“ zeptal se Naruto hypnotizovaným hlasem.
„No přece naše láska zpečetěná svatbou,“ řekla Hinata, jako by šlo o samozřejmost.
„Hej, knězi, vylez, ještě tě budeme potřebovat“. Za oltářem opatrně vykoukla plešatá hlava. Naruto s překvapením zjistil, že pod oblečením měla Hinata svatební kimono. Slušelo jí to. Svatební rituál rychle začal. Když Naruto říkal „Ano,“ ještě byl stále napůl v transu.
Hinata se obrátila na přihlížející: „Když jste volili Hokageho, ovlivňoval vás Sasuke sharinganem. Jenom my, Hyuugové, jsme to poznali. Až teď, když jste mimo jeho vliv, můžete svobodně zvolit Hokageho. Navrhuji Naruta. Nadešel konec problematických Uchihů, Uzumaki Naruto s podporou našeho silného klanu vás povede do zlaté éry míru a prosperity. Záleží jenom na vás.“ Bariéra byla zrušena.
Lee, odjakživa zamilovaný do Sakury, okamžitě vystartoval po Hinatě: „Za tohle zaplatíš!“ Kakashi s něčím takovým počítal, většinu Leeho instantně teleportoval pryč. Kousky, které po něm zbyly, nebyly životaschopné.
„Pojďme to probrat s rozmyslem,“ navrhnul nevzrušeně.

Dav lidí před chrámem začínal být neklidný, obřad trval nějak dlouho. Ze dveří najednou vyšel Naruto s Hinatou, držíce se za ruku.
„Provolejte slávu novému Hokagemu, Uzumaki Narutovi, a jeho manželce, Hyuuga Hinatě!“ zvolal Sai. Někdo v davu začal aplaudovat, což se jako vlna začalo šířit celým prostranstvím a přerostlo v bujaré veselí. Údiv vystřídalo nadšení. Naruto s Hinatou za obrovských ovací zpečetili svůj sňatek vášnivým polibkem.

V chrámu se nad mrtvolami snoubenců sklonila jedna z družiček. Nenápadně od obou odebrala vzorky. Ta družička měla hadí oči...

Nyní se v příběhu vrátíme na začátek dne, který je slavný hlavně tím, že smradlavé děti dostávají dárky za nic

Třetí Hokage mlčky pozoroval vycházející slunce a přemýšlel: „Proč jenom zrušili svátek práce dětí? Dospělí mohli být doma a užívat si volna. Naše uranové doly teď zejí prázdnotou,“ z myšlenek jej vytrhl posel z řad Anbu.
„Hokage,“ lehce se uklonil. „Skrytá Mlžná se chce účastnit našeho dne dětí.“
„Den práce…“ zamumlal stařík. „Co nám nabízejí jako protislužbu?“
„Jednoho jejich mladíčka do uranových dolů,“ ukázal posel platnou dětskou smlouvu.
Hokage ji zběžně pročetl a usmál se: „Konečně někdo komu nejsou staré jižanské zvyky cizí.“

„Užij si to v dolech, Haku!“ mával Zabuza mladíkovi. „Já si zatím dám cukrovou vatu!“

„Napište mi,“ promluvil znuděně Kakashi, „nějaký příběh,“ zatímco si sám listoval ve své oblíbené knížce, „a ten nejlepší vyhraje bonbón.“
„Tahle soutěž je pro pětiletý,“ obul se Konohamaru do Zabuzy, který už začal psát. Ten se akorát nahlas zasmál a vrazil ostrou tužku hoškovi do oka. Zabuza pozvedl Kubikiri a pronesl: „Ještě nějaký chytrák?“ a rozhlédl se po dětech. Ti ze strachu byly rády, že udržely své svěrače.
„A proto, že jste na mě tak hodní Vám ukážu jak slavíme tento den u nás. Poslední živý vyhrál!“ a jal se svého díla jako umělec, který dostal zaplaceno předem.

Nyní se vrátíme v čase ještě na začátek noci dne přede dnem o kterém se tolik bavíme

„Zítra bude soutěž v psaní povídek a já vím moc dobře jaké druhy povídek má Kakashi rád,“ zubil se Naruto a v ruce svíral dosud nezveřejněnou knihu Icha Icha.
A teď opět k začátku slavného dne, kdy děti nepracují v dolech

Začalo to jednoducho: krásne slenčné ráno, chudobný Naruto a mlieko po záruke. Kto to mohol len tušiť do paroma? Vypil to všetko naraz, otrel si ústa do rukávu a utekal na stretnuie so svojimi priateľmi nenahraditeľnými. Niečo ho ale zastavilo. Na schodisku sa mu prevalil celý žalúdok hore dole, a pomixoval jeho obsah. Naruto sa musel vrátiť späť do bytu. Nedalo sa svietiť. A to doslova pretože nezaplatil účet za elektrinu tak sedel na záchode so sviečkou. Mohol by dostať skvelú cenu za blbosť pretože plyny sú z časti metan a otvorený plameň...
No to je jedno. Naruto to prežil aj keď jeho najlepší priatelia evidentne ani nevedeli že existuje.
Niektorí by si mohli myslieť, že prečo mu neprišla chuť mlieka divná. Bolo to psie mlieko ktoré malo tú jednu výhodu, že ani po skazení nepríde o svoju chuť. Mlieko plné šťastných spomienok jednej krásnej fenky.

Téhož dne večer

Kakashi si čuchnul ke krabici mléka a ignoroval Narutovo zmatené výkřiky o Sakuře, zatímco se válel na zemi a blouznil.
„Měl by přestat pít mléko,“ položil krabici zpátky k topení a vyskočil oknem.

Kakashi dorazil do svojho príbytku pár hodín po večeri. Ale aké prekvapenie ho čakalo na stole? Veľká kopa papierov. Keď sa tej veci prizrel bližšie, spoznal detské písmo na bielom papieri. ďalšie čmáranice od detí z Konohy. Vytiahol svoj poznámkový blok z chňapky v tvare levice a začal písať: objednať... viac... kyanidu.
THE END.

"Zdravím všetkých obyvateľov Konohy! Vítam vás na súťaži o najlepší vtip, ktorý sa koná dnes v Ichiraku Ramen. Volám sa Maito Gai, ale to už asi všetci viete, a budem vás sprevádzať dnešnou súťažou. Ešte než si však predstavíme súťažiacich, chcel by som vám predstaviť svojho dobrého priateľa, ktorý vás bude dnešnou súťažou sprevádzať spolu so mnou. Privítajte prosím Hatake Kakashiho!!"
Všetky oči sa pozreli na prázdne kreslo vedľa Gaia, kde mal sedieť Kakashi. Z neznámych dôvodov však Kakashi na tomto kresle nesedel.
"Ehm, Gai-sensei, Kakashi je dnes na misii, takže nepríde" ozvala sa zrazu Sakura.
Gai bol najprv smutný, že nemal svojho rivala pri sebe, no potom si uvedomil, že môže všetku slávu získať on. Preto pokračoval:
"Nevadí! Hatake Kakashi možno neprišiel, no som tu ja, Zelená šelma z Listovej, Maito Gai!!! Teraz si predstavme súťažiacich. Ako prvý prichádza Inuzuka Kiba!!!!!"
Kibu privítal búrlivý potlesk.
"Ako druhý prichádza Akimichi Choji!!!!"
Chojiho privítal ešte búrlivejší potlesk.
"Ako tretí prichádza Uchiha Sasuke!!!!"
Sasukeho privítal obrovský potlesk, krik dievčat a dokonca aj jeden plyšák, ktorý pristál na Sasukeho hlave.
"A posledný súťažiaci je Uzumaki Naruto!!"
Na ulici zavládlo mŕtvolné ticho.
"Táááák, toto sú naši súťažiaci!" pokračoval Gai, "A teraz si predstavíme porotu..., ktorá na súťaž neprišla. To však nevadí, pretože porotou sa v takomto prípade stávam ja. Teraz si vysvetlíme pravidlá. Za prvé, naši štyria súťažiaci budú rozdelení do dvoch dvojíc. Tieto dvojice budú medzi sebou bojovať pomocou vtipov. Jeden z dvojice povie vtip a ja ho obodujem. Druhý z dvojice musí povedať lepší vtip. Ak sa mu to podarí, vyhráva, ak sa mu to nepodarí, prehráva. Víťazi sa napokon stretnú vo finále. Maximálny počet bodov je desať, takže sa snažte milí súťažiaci. Začneme s prvou dvojicou: Akimichi Choji a Inuzuka Kiba!!"
Kiba a Choji si sadli za pripravený stôl oproti sebe.
"Začína Akimichi Choji!" zvolal Gai.
Choji sa uprene pozrel Kibovi do očí, zamyslel sa a po chvíli povedal:
"Ide hovädzie mäso po ulici a stretne iné mäso. Hovädzie mäso hovorí: Tak čo, aj tebe sa podarilo utiecť? Druhé mäso odpovie: Áno, ako sa to podarilo tebe? Hovädzie mäso hovorí: Poznáš to, nešikovný kuchár. Stačil jeden zlý rez, zarezal si do prsta a ja som využilo príležitosť a ušlo som. A ako sa to podarilo tebe? Druhé mäso hovorí: Ja som bol ten prst."
Na ulici vypukol obrovský smiech. Dokonca aj Gai takmer spadol s kresla, keď počul Chojiho vtip.
"Desať bodov!" zvolal Gai a publikum vedelo, že Choji vyhral.
Kiba mal však iný názor.
"Počuj Choji, ty máš rád mäso, však?" spýtal sa.
Choji odpovedal: "Ja nemám rád mäso, ja ho milujem!"
"A vieš, že osoba, ktorá prvá vypadne z tejto súťaže, získa tonu mäsa ako odškodnenie?" usmial sa Kiba.
Keď Choji počul Kibove slová, postavil sa, obrátil sa ku Gaiovi a povedal: "Gai-sensei, odstupujem zo súťaže!"
Gai bol zmätený, no napokon povedal: "Dobre teda, eh, tak teda, no, čiže, víťazom sa stáva Kiba"
Kiba spokojne vstal zo stoličky, zatiaľ čo Choji zamieril ku Gaiovi, aby si vzal svoju cenu. Asuma však vedel, že Kiba si všetko vymyslel a keďže nechcel, aby Choji spôsobil problémy, pozval Chojiho do Yakiniku Q, kde si mal Choji zjesť svoju odmenu. Medzitým však už za stôl zasadla druhá dvojica, Sasuke a Naruto.
"Začína Uzumaki Naruto!" zvolal Gai.
Naruto sa posmešne pozrel na Sasukeho a spustil: "Viete aký je rozdiel medzi klanom Uchiha a klanom Hyuga? Hyugovia majú rozum!"
Sasuke bol vrcholne urazený a ženská časť obecenstva nadávala Narutovi všetkými možnými spôsobmi. Hlavné slovo mal však Gai, ktorý sa váľal po zemi a smial sa.
"Úžasné, skrátka úžasné, desať bodov" povedal po piatich minútach.
Ženská časť obecenstva bol hádam viac urazená, ako samotný Sasuke. Menšie dievčatá začali nadávať na Naruta a na Gaia, zatiaľ čo tie väčšie začali po oboch hádzať všetko, čo našli. Sasuke odstúpil a zabával sa na tom, ako sa Naruto trápi. Po niekoľkých minútach si však uvedomil, že je čas to ukončiť a ešte viac Naruta ponížiť.
"Prestaňte!" zvolal Sasuke a všetci ho poslúchli, "Naruto nemôže za to, že je taký hlúpy. Chudák malý, všetci si z neho uťahujú a potom sa nemožno čudovať, že je zaostalý. Veď ani nevie, že vtipy sa rozprávajú prvého apríla a dnes je prvý jún, Deň detí!"
Obecenstvo si zrazu okamžite prezrelo svoje kalendáre, aby sa presvedčilo o Sasukeho slovách. Naozaj, prvého júna bol Deň detí, takže sa nemali rozprávať vtipy! Vtom sa však ozvala Sakura a povedala niečo, čo nikto nečakal: "Sasuke, ty si o tom vedel? Vedel si, že prvého júna je Deň detí a nič si nepovedal? Všetkých si nás strápnil!"
Po týchto slovách si obecenstvo uvedomilo, že Sakura má pravdu. Všetci sa ako na povel rozbehli za Sasukem, ktorý už stihol ujsť, no ďaleko neušiel. Obecenstvo ho dostihlo hneď pred Yakiniku Q, kde celý výjav pomsty uvideli Choji a Asuma. Gai a Naruto zostali pred Ichiraku sami.
"Škoda, bola to dobrá súťaž," povedal Gai, "Ale na druhú stranu, Naruto, teraz si tu jediný súťažiaci. To znamená, že si vyhral! Dovoľ teda, aby som ti odovzdal hlavnú cenu, dvadsať mís ramenu zadarmo!"
Takto sa teda skončil Deň detí v Konohe. Naruto sa najedol, Choji sa najedol a aj Akamaru sa najedol, keď pohryzol Sasukeho všade, kde sa dalo. Narutovi však ani toto nestačilo a od toho dňa sa Naruto a Sasuke stále podpichovali. Z podpichovania vznikla rivalita, z rivality nenávisť a z nenávisti opäť priateľstvo. Aj keď, kto vie?...

Zatiaľ čo sa Gaara chystal na cestu v Sune. V Konohe prebiehalo veľké plánovanie
„Sakura onedlho bude Gaara na ceste a mi ešte nevieme ako mu cestu spríjemniť. Veď nám hovoril že to bude jeho prvý deň detí “ nervózne prednesie Naruto a ruky si skrýši na hrudy, na tvári sa mu objavy zamyslený výraz. V miestnosti kde sedel Naruto spoločne zo Sakurou a Sasukem nastálo menšie napätie. Každý z nich rozmýšľal ako vedel
„Mám to“ neočakávané vyskočil Naruto. „Po ceste mu pripravíme pár prekážok.“ Vychrlí svoj nápad.
„Pre Gaaru nie je nič prekážka má svoj piesok“ odmerane povie Sasuke a ďalej rozmýšľal. Sakura sa usmeje, „To by nemal byť až taký problém treba ho oddeliť od jeho tikve a bude to.“ Naruto ajzo Sasukem sa na Sakuru pozrú „A ako to chceš spraviť?“ položia tu samú otázku naraz ako by boli prepojení nejakým káblom.
Po tom sa začala veľká debata ako to spraviť a čo by bolo najlepšie. Keď zrazu niekto zaklopal na dvere a hneť sa aj otvorili.
„Mali by ste vyraziť ak chcete niečo spraviť Gaarovi po ceste. Majú menšie zdržanie a je akurát čas aby sa stihlo niečo pripraviť“ odrapoce vo dverách Shikamaru a nečaká na reakciu, otočí sa na päte a odíde preč. Všetci traja chvíľu ostatnú sedieť a potom sa poberú ku svojím cestovným ruksakom a vydajú sa na cestu. Ešte po ceste debatujú ako dostať Gaaru od svojej tikve tak aby to nepoznal.

Keď dorazila skupinka na miesto Sasuke rozložil mapu nad ktorú sa všetci sklonily.
„Tu je plán ti Naruto pomocou Henge no jutsu sa zmeníš na starca ktorí ich prevedie cez skratku do Konohy, kde je už všetko pripravené. Tu sa pôjde cez most “ začne hovoriť Sasuke a ukazuje na miesta na mape kde aká bude situácia
„Gaara si musí ešte pred mostom odložiť tikev do voza, to iste aj Temari zo svojím vejárom a Kankuro z bábkami o to sa postaráš ti Sakura. Počkáš ich na hranici z vozom. Keď sa pôjde cez most Naruto ako starík, Gaara, Temari a Kankuro prejdú a voz spádne do vody aj z tebou Sakura. Aspoň to tak budú vnímať o to sa postarám zase ja. Ti Naruto ich musíš upokojiť že sa o to postará niekto z Konohy. Keď sa to podarí tak máme Gaaru tam kde chceme“ dopovie Sasuke. Naruto a Sakura prikývnu na súhlas, postupne sa každý pobral na svoje miesta

Zo Suny akurát vyrazil Gaara zo svojimi súrodencami. Kráčali spoločne do Konohy ešte netušiac čo ich na ceste čaká. Čím dlhšie kráčali tým z nich rýchlejšie opadávalo nadšenie a rezkosť kroku
„Prečo musí byť ta Konoha tak ďaleko? A stále neviem prečo tam vôbec ideme, nejaký deň detí? Kto to videl? “: Kankuro si šomral popod nos. Gaara pridal do kroku aby Kankura dobehol ešte sa stýhol trochu viac nadýchnuť a vydýchnuť než spustil svoju reč: „Vieš Kankuro doba sa mení, mi sme síce neoslavovali tento deň nikdy ale prečo nemôžu si užiť svoje neresti dnešné deti? A ta cesta nie je až tak dlhá za chvíľu sme na hranici Suny a Konohy kde nás majú už čakať“ Po Gaarovích slovách sa Kankuro zamračí a bez slova kráča ďalej. Temari ich iba pozorovala a krútila hlavou nad tým aký dokážu byť obaja svojský

Onedlho nato sa dostavili na miesto stretnutia kde ich už čakal vyslanec z Konohy a to samotná Sakura. Sedela na menšom voze kde sa akurát pomestia vyslanci zo Suny
„Výtajte nejako ste sa zdržali?“ Privitala ich Sakura z očarujúcim úsmevom „Sadnite si nie je to moc pohodlné ale vaše nohy si oddýchnu kým prídeme do Konohy “ Dodala k tomu Sakura, chvíľu počkala kým si Gaara, Temari a Kankuro posadajú odložia svoje veci a popohnala pár vraníkov, voz sa pomalí začal hýbať vpred. Cesta nebola bohvie ako príjemná samé drkotanie a naskakovanie. Všetci boli síce ticho ale na tvárach im bolo jasne vidieť prosby nech sú už u cieľa.

Naruto už čakal netrpezlivo na svojom mieste, zdalo sa to už ako večnosť. Nevedel sa ich dočkať. Chodil sem a tam a vyzeral na smer odkiaľ by mali prísť. Keď znenazdania sa niečo v diaľke z veľkým hlukom a nadskakovaním blížilo k Narutovi. On sa iba usmial, v momente spravil pečate na henge a premenil sa na staríka v ruchu a v jednej ruke zvieral palicu a v druhej goralky z nejakým symbolom. Pomalí krokom sa vybral po ceste.

Po pár minútach voz dobehol k Narutovi, Sakura na voze zatiahla za opraty tak aby to nikto v zadu nevidel. Naruto ako starík sa otočil a spýtal sa ich ako by ich už poznal dlhé roky: „Kamže ste sa vybrali?“ spýtal sa ich ako by ich už poznal dlhé roky. Gaara sa postavil pár slovami povedal: „Do Konohy. “ Po tom ako sa Gaara postavil a prehovoril starík sa mierne uklonil
„Sám veľký Kazekage pred nami“ Pokorne povedal a znova sa vyrovnal z úklonu
„Aj ja mám namierené do Konohy ale ak pôjdete po tejto ceste bude vám to ešte dlho trvať. Poznám skratku po ktorej prejdete aj z vozom“ Nadhodil Starík. Na voze začala hneť vrava. Každý chcel byť už v Konohe obzvlášť keď museli ísť takýmto spôsobom až sa im jeden čudoval prečo nejdú po svojich. Nakoniec sa Sakura obrátila k Staríkovi a prehovorila: „Dobre teda pôjdeme tou tvojou skratkou veď nás “ Starík iba prikývol hlavou na súhlas a vydal sa vpred po svojich aj mu núkali že nech si prisadne k nim, že sa nejako potlačia ale Naruto dobre vedel aké to je nepohodlné v troch nie to keď sú tam štyria a tak šiel po svojich.

Už sa blížili k malému lanovému mostu keď sa na oblohe niečo zablysklo. Všetci to zreteľné videli
„Čo to bolo?“ Položil Kankuro skôr rečnícku otázku než nejakú normálnu. Dobre vedel že mu nikto na to neodpovie. Chvíľu to rozoberali čo by to mohlo byť. Nikto to však nevedel ani Sakura a Naruto netušili čo to mohlo byť. Vedela to iba jedná osoba ktorá ich pozorovala z diaľky
„Už vás mám tam kde som chcel“ Povedal si pre seba Sasuke a čakal kým sa dostanú na lanoví mostík. Už o pár minút tam boli Sakura prudko zatiahla za oprate
„Čo to má byť tadeto tak ľahko neprejdeme “ zvolala Sakura. Starček sa iba pousmial
„Ale prejdeme len po jednom, pôjdem prvý aby som vám ukázal že to nie je nebezpečné“ odrapotal a vydal sa na most, ľahko a bež žiadnych komplikácií prešiel na druhú stranu.
„Tak poďte chcete tam čakať večne“ skríkol Naruto a aby vyjadril nedočkavosť poklepával si nohou. Netrvalo dlho a na most vkročil Kankuro, ktorí tak isto ako Starík prešiel na druhu stranu ľahko za nim šiel Gaara a hneť po ňom Temari. Ako posledná sa vydala z vozom Sakura. Pod sa jej hrnul na čelo a celá bez seba pohnala kone v pred. Už boli v polke cesty keď počuli zapraskanie. Všetci zmeraveli už sa niekto chystal niečo spraviť ale neskoro, lana povolili a voz aj zo sakurou začali padať. Všetci sa rozbehli k zrazu kde sa iba stihli pozrieť na padajúci voz ako im mizne v tme. Nakoniec sa ozvalo iba čľupnutie
„Musíme isť dole je tam Sakura a naše veci“ rýchlo povedala Temari no starík ju chytil za rameno a povie: „Nebuď taká hŕŕŕŕŕ, dostaneme sa ne miesto kde tečie ta rieka je tam silný prúd a tam by sa mala dostať. Toto je dosť nebezpečné“ Pár sekúnd trvalo kým sa všetci rozhýbali a nasledovali Naruta. Ten ich viedol rôznymi smermi keď dorazili k veľkej stene. Všetci prišli bližšie a zbadali tabulu na ktorej, stálo: Vylez stenu tak aby tvoja ruka sa jej nedotkla
„Žiaden problém“ povie si každý pre seba a pomocou chakry vyšplhajú na vrchol steny. Na vrchole sa rozprestieralo veľké jazero. Taktiež pri ňom bola tabuľa
Preplav na druhú stranu, tak aby si sa nenamočil
Všetci sa usmiali až na starčeka. Gaara, Temari a Kankuro zhromaždili chakru v nohách a vstúpili na vodu. Namiesto toho aby ich to udržalo na hladine všetci z veľkým šplechnutím skončili vo vode. Ta ich začala ťahať pod vodu, mohli sa snažiť ako najviac vedeli ale neboli dosť silný aby sa z nej dostali. Už boli u samého dna, mysleli si že sa utopia keď zrazu sa niečo zavlnilo a všetko sa zmenilo. Všetci sedeli na voze Gaara, Temari a Kankuro boli v zadnej časti a v predu Sakura spoločne z Naruto.
„Kde si sa tu vzal Naruto?“ spýtal sa prekvapene Gaara. Naruto sa iba usmial a povedal: „Ja som tu odkedy ste stretli starčeka. A nabudúce sa všetko nedá vyriešiť chakrou váš prví deň detí nebol bohvie čo“ všetci pri týchto slovách ostali prekvapení o čom to Naruto hovorí „Pri stene boli laná, pri jazere plte. Je to pre deti a tie nevedia používať chakre.“
„Ale ako sme sa dostali z tej vody a čo sa vlastne stalo?“ spýtal sa Kankuro. V tom sa obrátila Sakura na nich a spustila: „Vy ste vôbec voz neopustili o všetko sa postaral Sasuke“ Gaara a jeho súrodenci boli prekvapení zo začiatku sa tvárili urazene ale kým došli všetci do Konohy osláviť deň detí už sa iba usmievali a zabávali sa

Na konci dňa sa spoločne stretli s Kakashim aby mu odovzdali výhry a tým mu dokázali splnenú misiu. Kakashi si v momente všimol náladu chlapčenskej dvojice. Nikto by to nepovedal no pod maskou sa mu s toho črtol úsmev.
„Čo si teraz myslíte o tomto dni?“ Opýtal sa Kakashi.
„Nie je pre mňa odteraz nič horšie!“ Štekla po Kakashim Sakura.
„Po dnešku ho začínam mať celkom rád.“ Znovu spoločne odpovedali Sasuke s Narutom.
Kakashi sa na to pozeral s úsmevom a sám sebe pogratuloval sa dobre odvedenú prácu.
„Preto sa tomu hovorí Deň Detí!“ Povedal s úsmevom Kakashi a každému dal balík s prekvapením.
Trojica si balíky od Kakashiho prevzala a pozreli sa udivene na štítok, ktorý tam každý mal.

„VŠETKO NAJLEPŠIE K DŇU DETÍ OD VÁŠHO SENSEIA.“

„Utište se! Heej!“ snažil se Pein získat pozornost všech členů Akatsuki. Nakonec se mu to povedlo. Všichni členové do jednoho na něj upírali své zvědavé pohledy.
„Honem povídejte, šéfe, honem! Tobi má hlad.“ Ozval se Tobi a prstem ukazoval na svoje břicho.
„Tak to se měl Tobi už dávno najíst. Teď tady bude sedět a poslouchat.“ Odpověděl zlostně Pein. Tobi začal popotahovat a už to vypadalo jako, že se rozbrečí.
„A teď už k věci.“ Začal Pein. „Věděli jste, že je v Konoze Den dětí?“ pohlédl na každého člena zvlášť. Všichni jen zakroutili hlavami.
„Nepřidáme se?“ navrhl věčně smějící se Hidan. „Mohl bych všem ukázat můj obřad.“ Začal vymýšlet program.
„Ano, právě to mám na mysli. Přidáme se a trochu jim ten den vylepšíme! Je to nečekané, ale domluvil jsem se s Tsunade, že do Konohy přijdeme. Takže žádné obřady na obyvatelích vesnice a vůbec nikomu se ubližovat nebude. “ zamračil se. „Nějaké nápady?“ ozval se po chvíli ticha. Jako první se přihlásil pokladník Kakuzu.
„No?“ vyvolal ho Pein jako by byli někde ve škole.
„Deidara by mohl prodávat svoje divný postavičky z jílu, aspoň bychom si přivydělali.“ Vrhl pohled na blonďatého nukenina sedícího naproti němu.
„Ne! Nikdy! Moje drahocenné umění nikomu nedám!“ Naříkal dotčeně.
„Mohu o tom uvažovat, něco dalšího?“ pokračoval. Postupně se začínali hlásit všichni a každý přispěl něčím dobrým. Pein nakonec sestavil plán a začaly přípravy.

Mezitím v Konoze

„Tsunade-sama?“ vtrhla do kanceláře nynější Hokage její pravá ruka.
„Co je, Shizune?“ zadívala se na ni Hokage.
„Věděla jste, že se sem blíží Akatsuki? Musíme podniknout ochranné akce, evakuovat ženy a děti a oznámit to všem přítomným shinobi.“ Začala černovláska.
„Uklidni se!“ zvýšila Tsunade hlas. „Vím o tom, je to divné, ale na dnešní Den dětí mě žádný program nenapadal, a tak jsem se s nimi domluvila, že nám přijdou pomoct.“ Oznámila s úsměvem.
„Ale Tsunade-sama, takový neopatrný nápad. Mohlo by se to zvrtnout.“ Vymýšlela si Shizune námitky.
„Ticho! Nechci slyšet protesty, jen návrhy na program. Neboj, nechám tady pro jistotu hlídkovat členy ANBU. Tak bude vše v pořádku. Navíc mi to navrhl sám Pein.“ Ujistila ji klidně Hokage.
„Dobře, snad máte pravdu.“ Ztišila Shizune hlas.
„Tak, teď mi zavolej všechny přítomné chuuniny a jouniny. Zadám jim úkoly na přípravy. A až sem dorazí Akatsuki, všechny ujisti, že jsou tu v míru a zaveď je do zasedací místnosti. Sejdu se s nimi tam. Ty tam taky čekej.“ Vydala Tsunade důležité rozkazy a Shizune si něco málo poznamenala.
„Hai! Vše bude připraveno, Tsunade-sama.“ Otočila se na patě a zmizela. Po chvíli už před sebou viděla stát všechny dostupné ninji.
„Víte, proč jste tady?“ křikla na ně, aby je utišila.
„Ano.“ Ozvala se sborová odpověď.
„Dobře. Takže ten, koho k sobě zavolám, přistoupí a dostane instrukce. Tenhle den je důležitý, chceme udělat radost hlavně dětem, ale vy se budete také účastnit. První sem chci Saie.“ Vysvětlila situaci a shinobi s uhlově černými vlasy k ní přistoupil.
„Byla bych ráda, kdybys vytvořil několik kopií seznamu disciplín, který ti brzy předám. Taky se postaráš o diplomy za první tři místa každé soutěže.“ Zadala první úkol. „Naruto?“ ozvala se, když Sai odešel.
„Yosh, co chceš bábi Tsunade?“ zářivě se usmál a čekal na úkol.
„Hmm… co bych pro tebe vymyslela?“ ptala se sama sebe. „Popřemýšlíte společně se Sakurou o nějaké zábavě, nechci tady mít jen soutěže, ale i zábavný program. Jako třeba předvést divadlo. Něco takového vymyslete.“ Zadávala takhle úkoly každému ninjovi, kterého viděla. Po půl hodině se setkala se členy Akatsuki a probrala celkový program, vymyslela disciplíny a osobně přivítala Kazekageho ze Suny, který se s pár lidmi rozhodl podívat na program. Celá Konoha byla zaplněna stánky s jídlem, pitím, sladkostmi a vším dalším, co by kdo mohl chtít. Sai domaloval a vyvěsil program, připravil i uvítací ceduli pro celou akci. Každý někam zmateně spěchal, aby se dokončily poslední přípravy. Na velké louce za Konohou bylo připraveno několik stánků a lavičky pro obecenstvo. Začínalo se schylovat ke druhé hodině odpoledne a Hokage se postavila do prostřed louky. Za ní stáli všichni členové Akatsuki až na Itachiho, kterému připadalo trapné se účastnit. Ninjové si stoupli naproti.
„Takže, jsem ráda, že jste všichni přišli. Budete soutěžit jednak jako jednotlivci a později v týmech. Každý jednotlivec přidá své body do týmu a tři týmy s nejvíce body vyhrávají. Rozdám vám papíry s rozpisem týmů, najděte si, ve kterém týmu jste. Tady Pein potom vysvětlí první disciplínu.“ Usmála se a rozhodila celý štos papírů s rozpisem týmů do stojícího davu před sebou. Každý si něco chytil a začal se řadit do týmů. V týmu s číslem jedna byl Lee, Ino a Shino, v týmu s číslem dvě byl Kiba, Sakura a Shikamaru, tým číslo tři tvořil Naruto, Hinata a Sai, dalšími členy týmu s číslem čtyři byl Neji, TenTen a Chouji. Takhle se dál řadily ostatní týmy a za chvíli už se mohlo začít. Všichni vzhlédli k Peinovi, který v ruce držel Saiem napsaný program.
„Takže, první disciplína je pro jednotlivce a bude to o tom, kdo nám ukáže co nejhezčí jutsu. Můžete si k tomu vybrat pomůcky, jaké chcete. Nesmíte nikoho zranit. Snažte se, Kazekage a jeho sourozenci budou porota, hodnocení je od jednoho bodu až do pěti bodů. Máte chvíli čas se připravit.“ Zakončil to konečně Pein. Naopak ostatní právě začínali své přípravy. Za pět minut už stál první ninja na startovní čáře. Nastoupil Lee a předvedl sérii výkopů a různých ran do dřevěného kmene před sebou. Porota musela ocenit rychlost a přesnost, takže dostal tři body. Ino si vzala na pomoc Sakuru a převzala jí kontrolu nad myslí, donutila ji předvést hezký tanec. Získala čtyři body. Shino předváděl se svými brouky, Kiba měl představení s Akamarem, Sakura předvedla ukázkové Genjutsu a Shikamaru ukázal stínové techniky. Nastoupil Naruto, vytvořil dva stínové klony, které mu v obou rukách vytvářely Rasengan. Naruto do sebe oba Rasengany spojil, čímž vznikla malá exploze a následný malý ohňostroj. Měl to za pět bodů. Sai nakreslil přesnou podobiznu každého porotce a Hinata ukázala ladný tanec mezi neviditelnými překážkami pomocí Byakuganu. Neji hádal co kde je, TenTen vyskočila a ukázala dovednost se zbraněmi, zakončil to Chouji s motýlími křídly. Sečetly se body, zatím vyhrával tým tři a tým čtyři. Jako druzí byli Kiba, Sakura a Shikamaru a třetí místo obsadil tým jedna.
„Tak to bychom měli.“ Oznámil Deidara. „V další disciplíně budete muset projít strašidelným hradem, kde budou nastražené Sasoriho loutky, moje umělecká zvířátka, žralok Kisame, mluvící kaktus Zetsu a napůl mrtvej Hidan.“ Zahihňal se. „Kdo projde, má dva body.“ Ukončil vysvětlivky a mohlo se začít. Z hradu nakonec nikdo neutekl. Všichni vyšli ven se slzami v očích, protože se nemohli přestat smát. Po sečtení bodů zůstávalo skóre pořád stejné. Teď předstoupil Kisame se svou hrou.
„Další hra se jmenuje: Hledej rybičku, a hraje se v týmech.“ Záhadně se usmál. „Budete stát na vodě a každý bude muset chytit zlatou rybku. Je mi jedno, jestli se potopíte nebo něco zakového, strategie je na vás. Časový limit je čtvrt hodiny. Problém bude v tom, že do vody vypustím mé malé přátele žraloky, se kterými bude trochu problém. Plus navíc jednoho člena vašeho týmu uzavřu ve vodním vězení, kde budou mít kyslík na několik minut. Kdo vydrží méně než pět minut, nemá body, ostatní po třech bodech. Ostatní dva členové hledají rybku, za ni je pět bodů. Komu se nic nepovede, nemá nic. Chápete?“ podíval se na všechny.
„Um… Kisame?“ ozvala se Sakura. „Není to nebezpečné?“ probodávala ho pohledem, tohle mohlo napadnout jedině jeho.
„Ale jistě, že není. Když tak mi dejte znamení a já vás pustím, o tom to je. Můžeme začít.“ Každý vymýšlel taktiku, zkoušel, jakou má výdrž pod vodou a celkově se připravoval. Za deset minut se začínalo a za dalších dvacet minut byl konec. Pět minut se vyhodnocovaly body. Kazekage vstal a šel oznámit výsledek.
„Takže, vyhrává tým jedna, Lee vydržel pod vodou dostatečně dlouho, ostatní dva členové splnili podmínky. Druzí jsou ninjové v týmu čtyři, škoda, že TenTen nevydržela o chvilku déle. Třetí jsou tedy Kiba a jeho tým dva, vzdali vodní vězení, jinak dobré. A poslední je tým tři, Naruto s Hinatou nechytili rybku a Sai se bál být uvězněn. Tímto se skóre obrací a tým tři je na třetím místě, tým dva je na čtvrtém, tým čtyři stále na prvním a tým jedna zaujímá druhé místo. Tímto kočí těžké disciplíny, následuje hod shurikeny a kunai na cíl. Potom boje v týmech a konec. Mezitím si pro vás Kankurou připravil loutkové divadlo, Hidan vám ukáže klasický obřad a Deidara pár výbušnin. Máte se na co těšit.“ Zamával všem Kazekage a usmál se. Jeho bratr všem ukázal vtipné představení za pomoci svých bojových loutek. Všichni se bavili a smáli se. S ničím nebyl problém. Týmy bezstarostně dokončily poslední dva lehké úkoly. Bodové hodnocení se nikomu převrátit nepodařilo. To už se Tsunade usmívala a předávala cenu za první místo.
„Blahopřeji vám.“ Usmívala se a třásla všem rukou. „Bylo to překvapivé, Neji, TenTen a Chouji. Vyhráváte víkend v horkých pramenech. Za druhé místo vyhrává tým jedna poukázky na večeři tady v Konožské restauraci. No a třetí tým na třetím místě získává poukázky do Ichiraku.“ Usmál se Tsunade a dávala diplomy.
„Yosh, super, přesně tohle jsem chtěl.“ Jásal Naruto. Hinata se červenala a Sai byl rád, že jde s přáteli aspoň někam.
„Bohužel pro tým dva mám jen sladkou odměnu.“ Potřásla rukou i jim. „Takže všichni, doufám, že jste se bavili a že si to příští rok zopakujeme. Všem gratuluji, dobrá práce, snažili jste se. Užijte si výhry a odměny.“ Ukončila tímto Den dětí v Konoze spravedlivá Hokage Tsunade. Nikdo už neřešil výhru či prohru, všichni byli šťastní, nakonec se do restaurace nacpal každý, kdo chtěl jít. Užili si zbytek večera a dne a těšili se na příjemný příští rok.

Ve vzpomínkách se vracel zpět do své vesnice, na místo, které miloval, a pro které byl ochoten položit i život.
Ten den se zrovna vracel z mise, v hlavě si dával dohromady hlášení, které podá Hokagemu, když v tom ho z myšlenek vytrhl smích, hudba, potlesk, jásání a mnohé jiné zvuky, které k oslavám patří.
Užasle zvednul oči, v duchu sám sobě nafackoval, jak jen mohl zapomenout na dnešní den, na který se tolik se svým bratříčkem těšil.
Rozeběhl se směrem k domovu a cestou se rozhlížel po všem těch stáncích plných sladkostí, na které se mu už při pohledu na ně sbíhaly sliny, nemohl se dočkat až si vyzkouší některou z atrakcí, už teď byly plné smějících se a výskajících dětí.
Divoce rozrazil dveře domu, vběhnul do svého pokoje, kde se bleskově převléknul. Volal na své rodiče a bratra, zdali jsou tady. Když se mu nikdo neozýval, šel se po nich podívat, v kuchyni na ledničce našel vzkaz, že je najde u sídla Hokage.
Jako blesk vyrazil tím směrem, vyhýbaje se lidem, které na něj křičeli, aby dával větší pozor. Dorazil k budově Hokageho, vyskočil si na nejbližší strom, začal se rozhlížet po svých rodičích a bráchovy.
Jeho orlí oči je uviděly u nedalekého stánku, kde se jeho mladší bráška pokoušel shurikeny zasáhnout tyčky, které držely růžového plyšového medvěda, avšak zatím bezvýsledně.
Usmál se, seskočil ze stromu, z pouzdra u pravé nohy vytáhl tři shurikeny a za běhu je hodil proti tyčkám.
Všichni žasli nad tím, když se odnikud objevili shurikeny, které čistě protnuly dřevo tyček.
Lidé se začali otáčet po směru odkud přiletěly a hlasitě začali tleskat příchozímu.
Itachimu se na tváři objevil vítězný úsměv. S pokorou v hlase říkal, že to nic není, že by to přeci zvládlo každé malé děcko.
Došel k rodičům, pozdravil je a z legrace cvrnknul Sasukeho do čela.
„Tady máš toho svého medvídka. Jen se divím, proč jsi chtěl zrovna růžového, nevěděl jsem, že je to tvá oblíbená barva Sasánku,“ řekl škádlivě Itachi a smál se u toho.
„Ten není pro mě, ale pro mámu,“ řekl naštvaně Sasuke a nafouknul se jako balón.
„A přestaň mi laskavě říkat Sasánku, víš jak mě to přeci vytáčí, ty zabedněňče,“ řekl naštvaně Sasuke a otočil se k Itachimu zády.
„Ale no tak chlapci, přestaňte se hádat,“ řekla s úsměvem Mikoto, pohladila oba dva své syny po vlasech.
„To on si, ale začal, mami, zase se předvádí jakej je dokonalej a nedostižnej ninja.“
„Víš, že vypadáš roztomile, když se rozčiluješ, Sasánku. Ná, tady máš toho svého růžového medvídka, postěžuj si mu jako mamince, v noci si ho nezapomeň vzít to postýlky, aby ses po tmě nebál.“
„ÁÁÁÁÁ, JÁ TĚ ZABIJU, ITACHI.“ zařval Sasuke na celou vesnici a chtěl zaškrtit svého staršího bratra, ale ten už dávno pelášil pryč.“
„Jen počkej, až tě chytnu, vymlátím z tebe všechny tvoje mléčný zuby,“ pronesl skrze zaťaté zuby a rozeběhl se za Itachim, v ruce výhružně mával růžovým medvědem.
„Myslíš, že si nic neudělají, drahý.“
„Nemusíš se bát lásko, jak znám Itachiho, ten by Sasukemu nikdy neublížil, dokonce by za něj položil i život jen, aby ochránil svého mladšího brášku.“
„Přesto na ně raději půjdu dohlédnout, nikdy nevíš, co ty dva rošťáky napadne.“
„To máš pravdu, lásko, kdybys mě hledala tak budu s ostatními tatínky schůzovat v hospodě.“
„Jen né, aby to vaše schůzování dopadlo jako minulý rok drahý.“
„Ehm co tím máš na mysli, Mikoto?“ řekl Fugaku nervózním hlasem.
„No mám na mysli to, jak jsi ty a ostatní tatínci o loňský Den dětí trošku víc bumbali, až jste to nakonec přehnali, našli jsme vás druhý den ráno, jak si jezdíte na kolotoči kolem dokola a spokojeně si chrápete na celou vesnici.“
„Jo, ahá, ty myslíš tohle, ale to ti můžu rozumně vysvětlit, jen co se vrátím z jednání našeho tatínkovského spolku,“ řekl Fugaku a zmizel stejně rychle jako Itachi.
Mikoto nad ním nevěřícně kroutila hlavou, v duchu si říkala, že všichni muži jsou stejně pořád děti a sama se vydala za těmi svými uličníky, aby si něco neudělali. Cestou jim koupila cukrovou vatu, kterou měli tak rádi a doufala, že se jí je podaří na ni nalákat.

Itachi se při těch vzpomínkách musel usmívat a jeho srdce rozechvíval už dlouho nepoznaný pocit štěstí, který mu vehnal slzy do očí při představě, že tyhle okamžiky se již nikdy nebudou opakovat.
„Ty pláčeš, Itachi?“ zeptal se něžný ženský hlas.
Itachi s údivem otevřel oči a nadskočil, když před sebou uviděl stát vysokou drobnou dívku v černorudém šatu s bílým leknínem v modrých vlasech.
„Copak tu chceš, Konan,“ řekl podrážděně a začal si rychle utírat slzy z očí.
Neodpověděla mu jen se na něj dívala, šla pomalu k němu. Její drobné krůčky se rozléhaly úkrytem Uchihů a vracely se ozvěnou zpátky k ní.
Itachi trošku znejistěl, když ji tak viděl. Připadala mu jako kočka na lovu. Rukou v záhybu pláště nahmatal jílec kunaie.
Konan se v mžiku proměnila na stovky papírových lístků, rychleji než stačil Itachi zareagovat se přenesla přímo k němu.
Z bílého obláčku papírků jako blesk vyrazily Konaniny ruce, které něžně vzaly Itachiho tvář do svých dlaní.
Itachi neschopen jediného slova ani pohybu pozoroval tu nádhernou scénu před sebou.
Obláček se pomalu začal měnit ve velký květ leknínu, ze kterého vykvetla Konanina líbezná tvář. Její modré oči hleděly do Itachiho a ten měl pocit jako by jimi zkoumala nejniternější hlubiny jeho duše. Byl jí naprosto uchvácen, nikdy ve svém životě neviděl nic krásnějšího.
Konan ho prsty něžně hladila po uslzené tváři se zájmem, který u ní nikdy předtím neviděl si ho prohlížela.
„Proč pláčeš, Itachi, co jen dokázalo zasáhnout tvé srdce natolik, že tvá kamenná maska odtažitosti a nepřátelství se rozpadá přímo přede mnou, já jako jediná mohu vidět tvoji lidskou tvář, ze které se mé srdce třepotá příjemnou nervozitou jako hejno motýlků.“
„Vzpomínka na dnešní den, má andělská paní.“
„Ale vždyť ten ani ještě pořádně nezačal, ty můj hlupáčku.“
„Nemyslím dnešní den, ale den, který se stal před mnoha lety v tento den, který je pro mnohé výjimečný.“
„Přijde mi to nějaké matoucí, co mi tu říkáš.“
„To mě také.“
Oba vyprskli smíchy, když si uvědomili, co právě řekli.
„Úsměv ti sluší mnohem víc, Konan, než ten tvůj vážný výraz, který pořád nosíváš.“
Viděl jak se začíná červenat a byl rád, že ji takto může vidět jen on a nikdo jiný.
„Co je to za den, o kterém tak tajuplně mluvíš.“
„No přeci Den Dětí. Copak jsi zapomněla, že je dnes prvního června a on se slaví. Dnes jsou všechny vesnice, vísky, města a velkoměsta plná dětského smíchu, radosti, her a veselí. Kolotoče, cukrová vata, hry při kterých můžeš vyhrát spoustu cen, den strávený naplno se svými přáteli, vymýšlení lumpáren. Zkrátka den, který patří jen dětem. Vzpomínáš přeci jaké to bylo když jsi byla malá.“
Smutný výraz se objevil na její tváři a odehnal tak milý úsměv, který ji tolik slušel.
„Řekl jsem snad něco špatného Konan?“
„Ne, neřekl Itachi, já jen, že nevím jaké to je slavit Den Dětí, nikdy jsem ho ani neprožila, víš. Můj život, vlastně celé mé dětství byl boj o život a o kus jídla jen, abych mohla přežít. Chvíle štěstí, které jsem občas prožila se svými bližními, byly tak vzácné a nádherné, že jsem si je snažila vrýt hluboko do paměti, aby trvaly věčně, nakonec i ony zmizely a já zůstala sama a opuštěná dokud jsem nepotkala Peina, který dal mému životu nový smysl.“
Bolelo ho u srdce, když slyšel její smutný hlas, slova plná bolesti a osamění z toho, že nikdy nepoznala jak krásné je být dítětem a užívat si naplno bezstarostného života.
„Odpusť mi, nevěděl jsem, že jsi to měla až tak moc těžké,“ řekl sklesle, snažil se usmát, aby ji trošku rozveselil.
Přemýšlel, co by mohl udělat, aby se cítila lépe, když v tom ho to napadlo. Něžně uchopil její ruce do svých a nechal proudit svoji chakru do jejího těla.
„Co to děláš, Itachi?“ zeptala se, se strachem hlase.
„Neboj se, Konan, neublížím ti, věř mi a podívej se mi do očí.“
Zdráhavě ho poslechla, zahleděla se do jeho rudých očí, které ji vždycky tolik fascinovaly. Svět se s ní najednou celý zatočil a ona se ocitla na jí neznámém místě. Otevřela oči, které měla strachy zavřené, aby je opět rychle zavřela, jak ji oslnil jasný svit slunce. Ucítila vůni lesa, slyšela zpěv ptáčků a když je opět znovu otevřela stála před branou Listové vesnice.
Užasle na ni zírala, nechápala co se to tu vůbec děje. Někdo ji vzal za ruku. Bleskově se otočila, aby se mohla bránit, ale její ruka se zastavila před tváří malého chlapce, který se na ní usmíval od ucha k uchu.
„Itachi?“ hlesla nevěřícně a celého si ho prohlížela od shora dolů.
„Proč vypadáš jako malý kluk a kde to jsme.“
„Jsme v Listové, jak už jsi možná poznala podle znaku na bráně,“ řekl s úsměvem a podal ji malé zrcátko.
Vzala si ho od něj a spatřila sebe samu, když ji bylo třináct let.
„Vypadáš víc roztomile než ve skutečnosti,“ řekl škádlivě a šťouchnul ji do ramene.
„Ale jak je tohle možné, vždyť jsem se ti jenom podívala do očí a pak tohle všechno.“
„Nech už těch otázek a pojď se raději bavit než nám celý den uteče jako voda. Chci ti ukázat celou Listovou vesnici, provést tě po všech stáncích a atrakcích, které tu na den dětí máme.“
„Vím, že tohle není skutečnost, že je to jen pouhá iluze, ale je tak živá. Nechápu, proč by někdo jako ty pro mě dělal něco tak překrásného.“
„Proč to pro mě vlastně děláš, Itachi?“ zeptala se ho třesoucím se hlasem a z očí se jí kutálely slzy
„Protože mi připomínáš někoho koho jsem moc miloval. Z celého svého srdce si přeji abys poznala, jaké to je být skutečně šťastná, Konan. Chci, aby tohle byla jedna z těch vzácných chvil, které si uchováš v srdci a budeš na ni s úsměvem vzpomínat tak jako já. Přeji si abys zapomněla na bolest. Ber to jako můj dárek pro tebe na rozloučenou.“
Popadnul ji za ruku a společně proběhli branou Listové do všeobecného ruchu a veselí, které v ní na Den dětí panovalo.

Cestou potkali spousty lidí. Všichni byli malí jako děti. Stejně jako oni. Nikomu to ale nepřipadalo zvláštní.
„Ale, ale. To se na to podívejme. Kakashi a Naruto pro ně v neobvykle brzké hodině. Co potřebujete?“ řekla místo uvítání Tsunade.
„Proč jsme tak malí?“ vznesl dotaz na rovinu Naruto.
„Dobrá otázka. Je vidět, že vždy, když byl den dětí, jste byli z vesnice pryč.“ podívala se na ně přísně. „Kdysi dávno na naší vesnici uvrhl prokletí bratr toho slavného senina šesti cest. Jestli se tomu ovšem dá říkat prokletí. To prokletí se projevuje tím, že se všichni zmenší do dětské podoby a objeví se tu různé atrakce pro děti. Ty obsluhují duchové. To se projevuje jednou za rok a to na den dětí. Letos je to právě dneska.“ vysvětlila jim, aby to pochopil i Naruto.
„Aha.“ hlesl Kakashi.
„Jestli je to všechno, co jste chtěli, tak prosím odejděte. Jděte třeba na kolotoč nebo houpačky nebo nějakou jinou atrakci, než zmizí. Přece jenom jsou zadarmo.“ řekla jim pátá. Ti beze slova odešli.

„Kakashi-sensei, půjdete na ty atrakce? Že bychom mohli jít společně.“ zeptal se Naruto vendu.
„Ne. Zajdi třeba za Hinatou. Včera se na tebe ptala. Mám ještě nad čím přemýšlet.“ odpověděl Kakashi.
„Tak jo no.“ řekl si pro sebe.
Chtěl už se za Hinatou vydat, když tu najednou: „Akatsuki! Akatsuki! Objevili se na kopci.“ křičeli občané prchající od brány.
Naruto se na kopec podíval. A opravdu. Byli tam. Pomalu kráčeli ke Konoze jako jeden muž.
No to nám tu ještě chybělo. Jak s nimi máme asi bojovat v téhle mini podobě? pomyslel si Naruto.
Už dorazili k bráně.
„Kde je Tsunade-sama?“ ptal se Pein.
„Už běžím!“ křičela ještě kus od nich Tsunade.
„Tsunade-bachan, co tu dělají?“ ptal se nechápavě Naruto.
„Ach. Ty jsi tu taky. Tím líp. Pozvala jsem je k nám na den dětí. Když jsi zmenšený, přicházíš i o všechnu svojí sílu. Tak nám nehrozí žádné nebezpečí. Tady vám dávám povolení k pobytu, kdyby vás zadrželi ANBU. Naruto bude vaším průvodcem. Pěkně se bavte.“ oznámila a zmizela.
Naruto se s otevřenou pusou a nevěřícným výrazem díval na místo, kde ještě před chvílí stála Tsunade.
„Provedeš nás tady teda?“ ptal se Pein už v mini podobě i s dalšími členy Akatsuki.
„Půjdeme na atrakce?“ ptal se Tobi.
Narutovi nezbylo nic jiného, než se vžít do role průvodce.
„Teď je devět hodin. Takže to uděláme takhle: Dopoledne vám ukážu větší část města. Pak si zajdeme na oběd do Ichiraku-ramen. Potom vám ukážu zbytek města s tím, že prohlídka skončí u atrakcí. Tam budeme tak ve tři.“ vysvětlil jim svůj plán Naruto. „Souhlasíte?“ optal se ještě.
„JO.“ odpověděli zvučně najednou.

Celý den si náramně užili až na Tobiho: „Už budeme u atrakcí?“ a Konanino skučení: „Mě bolí nohy. Sedněme si na chvilku.“ protiž čemu Tobi hlasitě odporoval. Přece jenom se Tobi dočkal.
Nakonec se museli zase u brány rozloučit.
„Tadyto dej Tsunade-sama. A že děkujeme za pozvání.“ podával Pein list o dovolení k pobytu.
„Jo. Předám. Mějte se.“ rozloučil se s nimi. S Peinem se dokonce i objal, jako velký kámoš. „Přijďte zase někdy!“ volal ještě za nimi. Ti mu mávali do té doby, než se dostali na kopec.
Naruto odnesl papír Hokage a šel domů. Přece jenom už bylo pozdě a byl to náročný den. Tobi od těch atrakcí nešel vůbec odtrhnout.
Lehl si do postele a ještě chvíli přemýšlel. Kdyby po nich nešel celý svět, byli by to super kamarádi. Dnešek přece jenom přinesl něco dobrého. Z největších nepřátel jsou najednou kamarádi. Po těchto myšlenkách usnul.

POZOR! Spoiler!

Barevně zvýrazněný text jsou myšlenky dané postavy. Oranžová je Naruto, hnědá je Kiba a hnědá i oranžová dohromady je že si to myslí oba.
Bavte se

Naruto se procházel po ulicích plných atrakcí, stánků s jídlem a nejrůznějšími suvenýry. Najednou se mu do zorného pole dostala známá tvář. Ozval se psí štěkot a klučičí pronikavý smích. Kiba.

„Ty zrůdo!“ Proč? „Pojď honem pryč!“ Proč se na mě takhle dívají? „K tomu klukovi se nepřibližuj!“ Co jsem jim provedl? Dnes byl den dětí. Den, při kterém by měli být všechny děti šťastné. Jednomu dítěti bylo ale spíš do pláče. Naruto běžel po ulici a neohlížel se. Nevnímal ty nenávistné pohledy. Běžel dlouho. Ani si nevšiml, že se dostal do centra města, když najednou do něčeho vrazil.
„Au, proč mi stojíš v cestě?!“
„Proč ty si do mě vrazil?!“
„Haf, haf!“
Ten kluk byl Inuzuka Kiba. Naruto ho párkrát viděl na dvoře u akademie. Patřil k těm klukům, co si myslí, že jsou něco víc. Hmm, to je ten nafoukanej Naruto. Někdo by mu měl dát lekci.
„Víš co? Dáme si zápas.“ ušklíbl se Kiba.
„Zápas v čem?“
„je tady přece plno soutěží a disciplín, ne? Když vyhraju, zaplatíš mi jídlo.“
„A když vyhraju já?“
„Uznám, že za něco stojíš.“
„To beru!“ rozzářil se Naruto a rozběhl se k první atrakci.

Naruto už si nepamatoval průběh jejich zápasu, ale jedno věděl naprosto přesně. Prohrál. Prohrál a teď se rozhodl pro odplatu.
„Kibo!“
„Naruto?“ Co mi chce?
„Vsadíme se, že vyhraju všechny soutěže?“
„Proč?“
„Jako pomsta za ten souboj před třemi lety.“
Nemůžu uvěřit, že si to furt pamatuje.
„Odměna je stejná, pravidla taky. Přijímáš sázku?“
„No jasně!“

Vzduchem zasvištěl shuriken a zabodl se do červeného pole na dřevěné desce. 70 bodů ze 100.
„Jó, jó!“ začal výskat Naruto.
„Hmpf, sleduj…“ Kiba se napřáhl a hodil. 80 bodů.
„Né, to není féér!“
„Ale je. Jsem prostě lepší.“
Naruto ve vzteku hodil několik shurikenů. A jeden skončil v modrém poli – 95 bodů.
„Jó, jó, jsem lepší než ty!“ poskakoval Naruto kolem.
„Ne to teda nejsi!“
Kiba hodil shuriken, který se zabodl do 50ti bodů.
„Cože?! Naruto ty mě rozptyluješ!“
„Máš smůlu, prohrál jsi!“
Blonďák byl radostí úplně bez sebe. Poskakoval, křičel a posmíval se naštvanému Kibovi. Tak tohle mu nedaruju. Sundal si štěně ze své hlavy, přidržel si ho u obličeje a něco mu pošeptal.

„Ne, né, néé!“ Vajíčko se kymácelo ze strany na stranu a balancovalo na okraji lžíce.
„Akamaru, teď!“ zašeptal kiba a dal znamení opodál stojícímu štěněti.
Akamaru vesele zaštěkal a proběhl Narutovi pod nohama.
„Hej, co to … ááá!“
„Ha, ha, kdyby ses teď viděl!“
Naruto ležel na zemi a po obličeji mu teklo vajíčko, tedy, to co z něj zbylo. Pitomej pes! Kde je?! Já ho nakopnu!

Kde je ten osel, do háje?! Naruto pobíhal se zavázanýma očima v malé ohradě a snažil se svou červenou stužku připnout na nakresleného osla. Strom s obrázkem našel tak, že do něj vrazil. Ocas se mu nakonec podařilo připnout, jenže chudákovi oslíkovi vypíchl oko. Naštvaně si sedl k ohradě a na řadu šel Kiba. Ten prozměnu vypíchl modrou stužkou oslíkovi druhé oko. Oba prohráli.

Kiba vyhrál.

Týmy se vylosovaly. Narutův tým vyhrál.

Kiba přeskočil za minutu 137x. Naruto 50x a potom se zamotal do švihadla. Kiba vyhrál.

Zase vyhrál Narutův náhodně vylosovaný tým.

Tentokrát podávali oba tak mizerné výkony, že je porotci i diváci museli vypískat.

Dvojice v pytli se opět losovaly. Bylo tu pět pytlů, tudíž deset soutěžících. Soutěžící napsali své jméno na papírek a vhodili ho do krabice. Poté přišel jeden z rozhodčích, vyndal vždy dva papírky a přečetl jména dvojice. „Ikaru a Lina. Miramaru a Sokka. Naruto a Kiba. …“
„Cožé!!!“ ozvalo se dvojhlasně.

Závod ještě ani nezačal, ale na dráze už probíhala válka.
„Já jdu první!“
„Já chci doleva!“
„Tak se necpi!“
„Já se necpu, to ty!“
„Přestaň mi řvát do ucha!“
„Ty mi neřvi do ucha!“
…
„Přestaňte se rvát, nebo budete diskvalifikováni!“

„Šlapat na nohu mi teda nemusíš.“
„Mlč a skákej.“
Podivná dvojice skákala dopředu a snažila se navzájem nezabít.

„Honem! Přidej!“ Naruto se naklonil a strčil do vedlejší dvojice. Ta v zuřivých nadávkách spadla na zem. „Dobrá rána, blonďáku!“ zakřičel Kiba a hnal se s Narutem vpřed. Po špatném startu se prodrali z posledního místa na druhé a teď se snažili dohnat první dvojici. Už byli téměř u ní, když najednou Naruta do obličeje trefil míč. Zavrávoraly a ztratili tak několik drahocenných vteřin. „To je proti pravidlům!!!“ zařval Kiba, když po nich první pár začal vrhat pingpongové míčky. „Dělej Kibo, neflákej se!“ Tohle musim vyhrát! Kiba se napřáhl a odrazil letící míček. Potom se dal do zuřivého skok/sprintu. Naruto jen taktak stíhal jeho tempo. Trať byla oválná a naše dvojice se blížila k poslední zatáčce.
„Zpomal Kibo! Tam nemůžeš vběhnout plnou rychlostí!“
„Na to kašli a věř mi!“ vykřikl Kiba a s pohledem šíleného maniaka se prohnal zatáčkou. A pak se to stalo. Narutovi podklouzla noha a kácel se k zemi. V poslední chvíli ho Kiba chytl za ruku a vytáhl ho na nohy.
„Vidíš? Já řikal, že mi můžeš věřit.“ ušklíbl se Kiba.
„Fajn, dík, ale teď se musíme zbavit těch míčků!“
„To nebude problém, hele! Zdá se, že jim došla munice!“ Naruto se podíval na dvojici před sebou, jak se rychle blíží k cílové čáře.
To ne !
„Rychle!“ ozvalo se dvojhlasně. Naruto a Kiba se vyřítili vpřed.
Teď se nenechám porazit!
Dvojice byly těsně vedle sebe a obě se drali dopředu. Zbývalo pár centimetrů do cíle. Kiba se podíval na Naruta a kývl. Blonďák kývnutí opětoval a připravil se na poslední zoufalý pokus. První pár byl zase kousek před nimi. A pak skočili. Ne, Kiba s Narutem doslova letěli s napřaženýma rukama a soustředěným výrazem ve tvářích. Přeletěli cílovou čáru, dopadli do prachu na zemi, chvíli se kutálely a potom už jen leželi na zádech a snažili se popadnout dech.
„Zdá se, že máme vítěze! Je to: Naruto a Kiba!“
„Jóó!!!“

„S tebou je vlastně docela sranda, Naruto.“ řekl Kiba a podal Narutovi ruku.
„Ty taky nejsi špatnej.“ opáčil blonďák a nabízenou ruku přijal.
„Kamarádi?“
„Kamarádi.“

„Nejez tu cukrovou vatu, Tenten!" zařval Lee. „Ztratíš svoji kondici a ztloustneš!"
„Hm," přidal se Neji, „určitě to nebude dobré ani na zuby."
„Jste nějaký chytrý!" zařvala na ně. „Když už tady máme nějakou novinku, tak jí prostě ochutnám a basta!" Na protest si před nimi strčila do pusy co největší kus růžové vaty, povýšeně si je změřila a důležitě žvýkala.
Pak kolem nich prošli Kakashi s Guyem, podpírali jeden druhého a nezmohli se na jediné slovo. Nebo spíš jen nechtěli otevřít pusy. Tenten nakonec sebrala odvahu a zeptala se, co je tak zřídilo. Kakashi jen chabě pozvedl ruku a ukázal kamsi dozadu, kde se tyčila nejvyšší a nejrychlejší atrakce - horská dráha.
„Blázni," zakroutil hlavou Neji, když už oba byli mimo doslech.
„Tak já půjdu dál, kluci," oznámila Tenten, „mám sraz s holkama. Uvidíme se na obědě."

Ino a Hinatu na první pohled upoutal jakýsi křiklavý stánek napěchovaný zbožím. Ne kvůli růžové a fialové barvě, ale především kvůli vůni. Když přišly blíž, úplně je pálily oči. Neonová oranžová, temná rudá, svítivá purpurová, příjemná indigová, jenže všechno dohromady se to děsně tlouklo. Na pultu stála cedulka NÁPOJE LÁSKY, ZKRÁSŇOVACÍ ELIXÍRY, OMLAZOVACÍ KŮRY.
„Cítím skořici," nadechla se Ino zhluboka.
„Já vanilku," řekla Hinata. To už k nim dorazila Tenten.
„Ahoj! Nevěděla jsem, že budete...tady," dodala s trochou opovržení v hlase, když si prohlídla vystavené zboží.
„Ale no tak, Tenten! Nebuď hned taková...může to být sranda."
„Ino, ty si to vážně plánuješ koupit?" zaječela Tenten.
Hinata dlouho váhala. Mohla by zkusit podat ten nápoj Narutovi. Jenže jak? A opravdu se do ní potom zamiluje? O tom pochybovala - bude to působit tak pár hodin. Ale na druhou stranu by toho času mohla využít! Zapůsobit na něj tak, že by i po odeznění účinku chtěl být s ní, uvědomil si, že ji má rád...
„Pro-prosím jeden nápoj lásky!" vyhrkla na prodavače dřív, než si to stačila rozmyslet.
„Jistě, slečno! Stačí pár kapek a budete pár hodin spokojená!“ Hmátl po jedné ampulce.
Tenten protočila oči k nebi. „Achjo, vy jste ale naivky. Chci vidět, co se stane těm chudákům, kterým to dáte do pití."
Najednou na ně z dálky někdo zavolal - Sakura.
„Jdeme dál," zavelela Ino a vykročila za ní. „Koneckonců jsme pořád děti, takže si tenhle den užijeme!"
 
Blížilo se poledne. Čas na oběd, radovala se Hinata. S trochou štěstí si Naruto lokne bledě růžové tekutiny a oblíbí si ji. Co oblíbí - zamiluje! Po poslední jízdě v Domě hrůzy rychle oznámila kamarádkám, že by chtěla jít na jídlo do Ichiraku.
„Proč ne," souhlasila Sakura. „Stejně tam mám sraz s Narutem a Saiem." V nic lepšího Hinata ani nedoufala.
Naruto už byl samozřejmě na místě. Hlasitě zařval s plnou pusou nudlí na pozdrav a Sakura ho pochopitelně praštila, až chytil druhou o stůl. „Jak se to chováš před dámami?!"
„Jaujaujau! Co to děláš, Sakuro? To jsem si nezasloužil! Potřebuju obklad..." Odpochodoval na záchodky.
„Ten blbec Naruto," zamumlala Sakura a objednala jim jídlo. Naruto se nevracel, ani když před ně stařík postavil obří misky s ramenem. Hinata vycítila svoji šanci, když se Ino začala posmívat Sakuře ohledně mastného fleku na oblečení a kvapně vylila polovinu lahvičky do Narutovy porce. Když Ino skončila se Sakurou, přitočila se k Hinatě a zašeptala:
„Dobrá práce! Já jsem dala do svojeho jídla taky trošku, takže už mi zbývá jen čekat na Saie a dát mu to!"
Naruto se vrátil. Nebyl čas na další žvatlání; Ino spěchala zpátky na svojí židli, aby sledovala akci a reakci, Hinata skoro ani nedýchala a bála se podívat doleva, Tenten si jich okázale nevšímala a povídala si se Sakurou, která o ničem nevěděla. Pak si Naruto usrkl z misky. Napětí by se dalo krájet, sekat, smažit, kuchat. Dlouhou chvíli se nic nedělo. Hinata vypadala, že brzy omdlí. Pak Naruto zachrčel, chytil se za krk a vyběhl ven.
„Jdi za ním Hinato! Už to pravděpodobně účinkuje!" strkala ji Ino ze židle. Kupodivu to nemusela opakovat.
„Co ten Naruto zase vyvádí? Měl moc pálivou omáčku nebo co?" Sakura se tvářila otráveně. „Ten padavka nic nevydrží...jdu to ochutnat."
„Néé!“zaječely svorně Ino s Tenten, ale bylo pozdě. Byla moc rychlá a zbytek Narutova jídla už měla v sobě.
„A sakra,“ zamumlala tiše Ino. Situace se opakovala – chrčení, kašlání, chytání se za krk. Sakura na poslední chvíli odběhla na záchody.
Netrvalo dlouho a vrátila se Hinata. Držela ruce za zády a celá nešťastná pípla: „Mám problém.“ Poté pošoupla dopředu někoho, kdo byl za jejími zády.
„N-Naruto?!“ zaječela Tenten. „Co se mu to stalo?“
„Omládl. Je z něj zase dítě.“
Skutečně, stál tam před nimi v plné parádě, nanejvýš šestiletý Naruto v plandavém oblečení, tvářil se vyděšeně a nechápavě. Ino přepadl zlý pocit.
„Momentíček...jenom dojdu zkontrolovat Sakuru.“

„Co budeme dělat?“ panikařila Ino a nevědomky zvyšovala hlas. „Normálně bych šla za Shikamarem, ale ten dostal samostatnou misi a je od večera pryč! Achjo, achjo!“
Kolem Tenten běhaly dvě malé děti a hlasitě výskaly. Naštvaně řekla: „Copak teď mají i rozum jako šestiletí? Co když je takhle někdo uvidí? Z toho budou akorát problémy!“
„Neměli jsme kupovat nic z toho stánku,“ fňukla Hinata.
„Mám nápad! Půjdeme za lady Tsunade!“ vyhrkla Tenten. „Je přece odbornice na omlazovací ninjutsu, takže by nám mohla pomoct!“
„Jsi génius, Tenten,“ uznale pokývala Ino hlavou.
Tak se pustily do hledání Hokage. Začaly ve vesnických hernách a putykách, až se na ně usmálo štěstí. Seděla na jedné lavičce spolu s Shizune a očividně měla pěkně upito, protože žvatlala nesmysly o tom, jak by chtěla nosit tykev s pískem jako Kazekage.
„Dobré odpoledne,“ pozdravila váhavě Ino. „Lady Tsunade, máme jeden problém, který si žádá vaši pozornost.“ Poté ustoupila, aby Pátá dobře viděla na dva caparty. Ta jen vykulila oči.
„Shizune? To jsem fakt tak opilá?“
Hinata se ujala vyprávění, jak chtěla zkusit podat Narutovi nápoj lásky, ale jak se změnil na dítě. Tsunade mlčky poslouchala a nakonec vyzvala Hinatu, aby jí ukázala onen lektvar. Pouhým okem ho zanalyzovala a zavrčela: „Vy jste ale trdla. Tohle je voda proti vráskám, neboli proti stárnutí. Stačilo si přečíst název na dně lahvičky. A ty říkáš, Hinato, žes mu dala do jídla celou polovinu? Tak to už se ničemu nedivim!“ Pak se hlasitě rozchechtala.
„C-co máme dělat?“
„Coby. Je to kejklířskej výrobek, takže nejpozdějš do večera budou oba normální. Do té doby se o ně budete vy tři starat, jako trest za to, že se zajímáte o takový kraviny. Lektvar lásky, pfff! Můžete jít!“ Zbytek kejklířského výrobku si však nechala a se zálibou si ho začala nanášet na tvář.
Přicházel večer a s dívkami si na louce hráli dva desetiletí ninjové z týmu 7. Házeli shurikeny, běhali dokola a vůbec byli moc hlasití. Ani trochu si neuvědomovali, že by měli být mnohem starší.
„To je ironie, co?“ řekla nakonec Tenten. „Na Den dětí se sami stali dětmi. Jestli si to budou pamatovat, musím se jich zeptat, jaké to bylo.“

Hiruzen odložil pero na pracovní desku svého stolu a prohlédl si imaginární záznam ve svém deníku. Tak nějak by mohl vypadat jeho dnešní zápis, pomyslel si pro sebe. Mohlo to tak být, kdyby byl ženou, anebo kdyby chtěl pro příští generace zaznamenat patos a pohnutí myslí, jež jím právě cloumalo. Jelikož nebyl ani jedno, ani druhé, nenapsal raději nic. Pohled se mu stočil doprava a očima zabloudil k fotografii ve starodávném rámečku. Z obrázku se na něj usmívala jeho drahá žena, která i nyní strážila nevědomky jeho klid a duševní rovnováhu. Zvedl pravou ruku a ukazovákem přejel po její tváři. Rty mu zvlnil úsměv a zrak se naplnil bezpodmínečnou láskou, kterou pociťoval pouze v její přítomnosti a pouze vůči ní samotné. „Biwako, dej mi sílu,“ pošeptal směrem k obrázku. „Dnes bych tě tu moc potřeboval a je škoda, že tu se mnou nejsi.“ Poté stáhl ruku a místo patetického rozjímání se jal probírat se dnešní poštou. Než bude muset vyrazit na slavnostní zahájení, čeká ho ještě mnoho práce, takže není radno zahálet.

Bylo slunečné odpoledne a Naruto už se nemohl dočkat. Letěl ulicemi Konohy jako vítr, ne on se jimi doslova a do písmene řítil jako neřízená střela směrem od svého domu. Hnal se neúnavně vpřed a jeho plíce by doslova a do písmene řičely blahem, kdyby nepotřebovaly veškerou svoji možnou kapacitu na uspokojení toho zběsilého běhu. Naruto byl tak vybičovaný hormony a nadšením, že dokonce proletěl kolem Ichiraku aniž by se zastavil. No, tohle nebyla tak docela pravda, protože na pár vteřin zpomalil a jeho skrytá mozková aktivita zaznamenala mírně vzestupnou tendenci. To, když se jeho věčně hladový a neuspokojený žaludek spojil s mozkem, aby mu vyslal jasný signál v podobě požadavku minimálně na pět porcí ramenu. Nicméně dneska bude muset počkat přinejmenším do večera. Dnes je totiž na programu něco mnohem lepšího než lahodná a nenapodobitelná chuť ramenu pana Teuchiho.
Prásk! Najednou Naruto ležel v prachu na zemi a připadal si, jako by se čelně srazil přinejmenším se skalou, v níž jsou vytesány podobizny všech dosavadních Hokage. Zatřepal prudce hlavou, opřel se dlaněmi podél svého těla a pořád s mírně zastřeným pohledem zvedl oči k oné překážce. Před ním stál s vražedným výrazem ve tváři Ibiki Morino a vypadalo to, že na nebohého Naruto každou chvíli nejspíš šlápne. Ten chlap byl velký jako skála a ne nadarmo patřil mezi Top elitu v řadách vyslýchacích jednotek ANBU.
„To nemůžeš dávat aspoň trochu pozor, ty nemehlo,“ zamručel na něj Ibiki a založil si ruce na prsou. Měřil si toho hyperaktivního troubu v prachu na zemi a v duchu přemítal, jaká asi bude jeho reakce.
„Hej!“ štěkl nazpět bez rozmyslu Naruto. „Já jsem chybu neudělal.“
Ibiki na něho upřel zkoumající pohled a povytáhl významně levé obočí. Jeho výzoru to přidalo na nebezpečnosti a on to samozřejmě moc dobře věděl. Všichni bez rozdílu by se před ním stáhli nebo přinejmenším by zkrotli jako beránci. Ne tak tento kluk. Ibiki mohl na vlastní oči sledovat, jak Naruto v příštím okamžiku provedl několik pečetí, aby se vzápětí bůhví odkud objevilo několik jeho stínových klonů, které se se stejně vyplazeným jazykem a úšklebkem na tváři rozprchli do všech možných stran. Pravý Naruto byl samozřejmě mezi nimi.
„Smrad jeden nevychovaná,“ povzdechl si spíš pro sebe Ibiki a chystal se odejít, když ho zastavil hlas muže za ním.
„Ale no tak Ibiki, vždyť je to pořád ještě dítě a navíc je dneska Den dětí, tak se nad ním smiluj. Aspoň pro tentokrát udělej výjimku, můžeš?“
Ibiki Morino se otočil za tím hlasem a koukal přímo do očí Irukovi, který se mu s rukama v kapsách a hlavou nakloněnou doprava díval přímo do očí.
„Jak je ctěná libost,“ dodal pouze, aniž by se znovu na Narutova nepsaného ochránce podíval.
„Díky, já věděl, že seš třída,“ dodal pověstnou tečku na závěr Iruka. Hned na to se musel ale usmát gestu s jakým Morino mávnutím ruky přešel jeho veskrze kladný kompliment, kterým ho obdařil.

Naruto se zastavil na okraji náměstíčka a vzrušeně pozoroval všechen ten cvrkot kolem. Byl tu snad každý, kdo v Konoze v něčem podnikal. Viděl tu Inina otce, který se rozhodl se šarmem sobě vlastním obdarovat každou osobu ženského pohlaví nějakou to květinou. Fuj, tak tuhle „zeleninu“ by si klidně nechal ujít. Ještě štěstí, že nebyl holka. Byl tu krámek s kořením, kam pravidelně chodíval se Sakurou, když nakupovala bylinky, koření a vše ostatní pro ty své příšerně chutnající bojové pilulky. Dokonce podle vůně poznal, že je někde také Ayame z Ichiraku ramen. Takže si přeci jen dá jejich jídlo dřív než večer. Naruto byl tak nadšený, že naprosto nekoukal, kam jde a tak v příští vteřině zase do někoho narazil. Naštěstí tentokrát neupadl, ale jen zavrávoral.
„Laskavě dávej bacha, kam šlapeš, balvane, “ štěkl po něm jeden z výrostků, s nimiž se srazil.
„Ale, ale, jestlipak to není ten hostitel Kyuubiho osobně,“ zavrčel druhý a vyzývavě se na Naruto podíval.
„Máš s tím snad nějaký problém?“ ozval se Naruto.
„Lehni potvoro!“ štěkl po něm znovu ten první a zbývající dva se rozeřvali smíchy na celé kolo. Tak vtipná jim poslední hláška jejich kamaráda připadala. Možná by se to celé tímto skončilo, kdyby ovšem Narutovi prudce nezčervenali oči.
„Toho budete litovat,“ prohlásil pouze odhodlaně Naruto. „Tajuu Kage Bunshin no Jutsu!“

Právě procházející Sandaime už tak mohl vlastně jen sledovat, jak prostor všude kolem obsazují klony Naruta a s vervou originálu vlastní se vrhají do pěstního souboje. Třetí Hokage si jen povzdechl a nechápavě zakroutil hlavou. V příštím okamžiku přiložil palec a ukazovák pravé ruky k ústům a hlasitě hvízdnul. Jako na povel se za ním doslova odnikud objevilo asi pět členů jeho ochranky. Sandaime znovu nechápavě zakroutil nad vzniklou situací hlavou, ale přeci jen svou stráž instruoval. „Zkroťte je, prosím, a moc to tu nezničte.“ Pak už jen zpovzdálí sledoval, jak se členové ANBU potí s dětmi a nejvíc se samotným Narutem. Zpacifikovat právě Uzumakiho jim zabralo asi nejvíc času a sil, ale pokud by čekali něco jiného, nebyli by to profesionálové na svém místě.

"Madaro!" ozval se ženský hlas snad po celém bojišti.
"Já tě ještě nezabil?" optal se volaný znuděným tónem.
"Téměř..." pousmála se blondýna a přiskočila ke jmenovanému Uchihovi blíž.
"Tsunade-sama..." vydechla Sakura.
Tsunade jí ovšem naprosto ignorovala a dál zaměřovala na Uchihu. To už ovšem dorazili i ostatní kage.
"Hokage-sama, chytejte." Gaara po ní honil jakousi tyč. Tsunade jí chytila a začala s ní ve vzduchu mávat, dokud se na jednom konci neobjevil bílý praporek. Vítězně se usmála.
"Co to má znamenat?" začal se zajímat Madara.
"No co asi? Jdeme vyjednávat..."
"Kvůli čemu?"
"Co je zítra za den?" položila otázku která mu přišla trochu vedle, ale po chvíli váhání odpověděl...
"Sobota?"
"Kolikátého?" blondýna se vyžívala v Uchihově nevědomosti.
"Prvního. šestý. ... A co s tím?"
"On se ještě zeptá a co s tím? To si dělá srandu... Prvního je přece den dětí." zaječela tak, že to zase všichni slyšeli. Na bojišti se ozývalo souhlasné mručení a několik shinobiů kývalo hlavami na souhlas. Jenom ninjové z Konohy na ní nechápavě koulili oči.
"No a o čem chcete vyjednávat?" tahle informace Madaru zaujala.
"Nó... Totiž... Přicházíme s návrhem dát si ve válce pauzu a uspořádat takový den dětí v Konoze." prosebně na něj hleděla. Mumraj na bojišti utichl a všichni čekali na Madarův ortel. Ten si dával na čas až nakonec na Tsunadinu nabídku přistoupil. Celým bojištěm se rozlehl jásot...

Mladík na obloze tomu nemohl uvěřit. Proč? Kdyby přišli o půl hodiny dřív, mohl bych se radovat s vámi a tebe... zaměřil se na dívku která právě, s pohledem upřeným do země, schovávala svitek se zbraněmi ...tebe TenTen bych mohl objímat a konečně ti dát najevo své city k tobě. To jediné je mi opravdu líto...

"Konoha... Téměř se nezměnila," zašeptal si Madara spíš sám pro sebe, když se jim zjevil pohled na vesnici ukrytou v listí. Tsunade ho ovšem zaslechla a pousmála se. Načež začala vydávat rozkazy. Pár ninjů zaúkolovala přípravami pohřbu, který se měl konat ještě ten samý den večer. Senseie týmů z Konohy a ještě pár dalších lidí, včetně Madary, si svolala k sobě do kanceláře a ostatní měli až do pohřbu rozchod. Někteří se zašli podívat jak se děje jejich dětem, které zůstaly ve vesnici, jiní se jen tak poflakovali a nebo si zašli na jídlo. Většina ninjů z jiných vesnic se přesunula na louku hned vedle Konohy.
Tsunade seděla za stolem a pozorovala osoby před sebou. Dlouho bylo ticho až konečně promluvila.
"Všichni již víte co je den dětí, tak se tu nebudu zdržovat a půjdu rovnou k věci. Od každého žádám přípravu a pozdější dohled nad vámi vybraným stanovištěm. Každý dostane dva ninji pod sebe a ti mu budou pomáhat. Kakashi ty budeš mít Kibu a Shina, Gaii ty budeš mít Leeho a TenTen, Kurenai ty budeš mít Naruta s Hinatou. Shikamaru tobě zůstane Ino a Chouji... pokračovala ještě chvilku dokud neměli všichni své 'podřízené'. Madara a ostatní kage budou v porotě. Poté vydala příkaz k rozchodu. Kakashi zmizel oknem, už zase s knížkou v ruce a vydal se hledat ty dva. Gai se svou silou mladí vylétl ze dveří, div že je nerozmlátil. Shikamaru se rozloučil svým obvyklým "To je otrava," a Kurenai se jako jediná rozloučila a slušně odešla. Naruta našla ihned a to ,kde jinde než, v Ichiraku. Společně zašli ještě pro Hinatu a začali vymýšlet nějakou aktivitu... Vše měli do pozdního odpoledne připravené a na pohřbu byli jedni z prvních. Spousta lidí oplakávala své známé, jen Sai, stojící vedle Naruta objímajícího Hinatu, která se vzlyky celá třásla, vše pozoroval s poměrně divným výrazem a přib*blým úsměvem.
Dav se rozešel velmi rychle, protože začalo pršet. Zůstalo pouze pár lidí. Mezi nimi například Kakashi, Hinata s Narutem a TenTen. Ti se rozhodli jít domů až velmi pozdě. Naruto nerad nechával Hinatu v takovém rozpoložení, ale věděl že to tak je nejlepší...

"Crrr!"
"No jo vždyť už vstávám..." vyhrabal se blonďáček z postele. Rychle se najedl a utíkal na místo srazu. Tsunade právě dovysvětlila pravidla a soutěžení začalo.
Kakashiho tým si vybral jako úkol 'navigaci' stručně se jednalo o to, že byly rozestavěny různé překážky přes které měl navigátor převést slepého, to byl buď Kiba nebo Shino se zavázanýma očima. Každé zakopnutí nebo pád slepého znamenal mínus body pro navigátora.
Tým Gai měl připravený fyzický trénink, nebo hody zbraněmi u TenTen. Samozřejmě se všichni hrnuli ke zbraním a Gai s Leeem propadli depresím.
Tým Kurenai měl přichystanou schovku s tím že se bude postupně počítat od 12 v dalším kole od 11 atd. k nule a koho potom uvidí vypadl.
Shikamaruův tým si vzal na starost zábavu. Shikamaru vzal z domu různé hlavolamy a sem tam položil nějakou hádanku. Chouji posloužil jako trampolína a Ino měla poznávačku květin.
Kankurou vyráběl malé loutky pro první tři a Sai kreslil diplomy. Kdo z dospělých a větších děcek neměl na starost organizaci, bavil se zároveň s malými soutěžemi, nebo jen tak si povídal s klidně i někým úplně neznámým.
Zábava končila až pozdě odpoledne všichni už byli unavení, ale štastní. V tu chvíli přišlo na řadu vyhlašování. První tři dětí dostaly loutku a diplom a ostatní alespoň lízátko. Když Madara předával první cenu, pohled na ty rozjařené tvářičky malých dětí, v něm cosi zlomil. Začal se radovat s nimi.
Jen jedna osoba toto veselí opustila. Mířila zpátky k památníku padlých. Prsty přejela po čerstvě vyrytém jméně. Vidíš to? Musel ses obětovat aby se to mohlo stát, ale neboj já najdu způsob jak tě vrátit,

Takže vám to vyšlo Hinato-sama? pohled mu zjihnul když se podíval na svou sestřenici v náručí vysněného kluka. Odtrhl od nich oči a rozhlížel se po své vysněné dívce. V ruchu veselí jí nenašel a proto hledal jinde. Našel jí až u památníku. Hleděla k nebi a v jejích očích se zračila prosba. TenTen, netruchli pro mě moc. Až teď, po smrti, jsem si uvědomil co k tobě vlastně cítím a je mi líto že ti to nemůžu nějak ukázat, ale věřím, teď víc než kdy jindy, že si splníš svůj sen a staneš se bezvadnou kunoichi. Jdi dál a nespěchej sem za mnou... Vím že mě neuslyšíš, ale to nevadí musím to říct...
"TenTen miluji tě..."

Netrvalo dlouho, ti tři měli zápisový lístek a mohli konečně začít soutěžit. První úkol byl celkem lehký – tedy jak pro koho. Měli nakreslit své nejoblíbenější místo v Konoze.
Naruto samozřejmě začal čmárat na papír Ichiraku Ramen, staříka a nakonec ramen, ramen, ramen a ještě to chtělo vepřový ramen... Nakonec už na obrázku nebylo nic jiného. Sakura se dlouho rozmýšlela a nakonec se rozhodla, namalovat akademii, z té měla plno krásných vzpomínek zahrnujících tupé zírání na Sasukeho a hádky s Ino kdo je ošklivější.
Sasuke si jako hromádka neštěstí sedl k papíru a přemýšlel.
„Co bych měl asi tak nakreslit? Kdo vymyslel takové stupidní téma? Nesnáším to tu, protože kamkoli se hnu, tam jsou ti dva otrapové, nedají mi chvíli klidu, nenechají mě spát, aniž by mi zpívali ukolébavky! Proč jsem asi tak utekl? Orochimaru mi sliboval vlastní čtyřpokojový byt a nikde žádného Naruta. Co mám teď? Jednu místnost, do které se nahrne během dne i deset Narutů, když každou chvíli zapomene rušit svoje klony!“ teprve teď si chlapec všiml, že papír vzteky zmuchlal. Sáhl po novém a znovu se zamyslel.
„Každý druhý bude jistě kreslit domov, protože jim nikdo brutálně nepovraždil rodinu a tak mohou v noci v klidu spát, což ti ignoranti samo sebou nechápou. Proto mě sem přivlekl zpátky a nutí mě tu čmárat tyhle...“ Sasuke zjistil, že drží v jedné ruce zlomenou tužku a v druhé další zmuchlaný papír.
„Čert to vem.“ natáhl se znovu k hromádce s čistými papíry.
Když už to tak šlo chvilku, Naruto i Sakura byli dávno hotoví a on měl pod sebou již slušně podestláno, zatím co před ním na stole bylo jen několik těžce rozpoznatelných kreseb blonďáčka se zalepenou pusou a návrhů náhrobků pro Itachiho, rozhodli se raději pokračovat k dalšímu úkolu.

Když si Sasuke myslel, že unikl z nejhoršího a po zbytek dne bude muset už “jen“ pomáhat plnit těm dvěma ztřeštěné úkoly u čehož dost možná přijde o život a chtěl si oddechnout, zmerčil přímo před sebou další pohromu po vzoru panenky barbie.
Husí kůže mu naskakovala už jen z představy, jak se na něj ta upištěná kreatura vrhne. Všechny jeho Uchihovské smysly se daly do pozoru a začaly hledat nejsnazší únikovou cestu. Z nějakého naprosto neznámého důvodu si tu vždycky připadal trochu jako lovná zvěř.
Zřejmě už asi začínal být trochu paranoidní. Co na tom, že váš týmový parťák trpí jakýmsi fan-záchvatem, kdykoli má pocit, že ho chcete opustit a hodlá udělat všechno proto, aby vám to znemožnil? Vyražením oka začínaje, zavíráním do sudu konče.
Proč se zaobírat, že každou vteřinou kdy nadáváte pozor, se na vás přilepí nějaká potrhlá fangirl? A než se nadějete, nemáte kam šlápnout, nebo kudy odletěl, protože věřte nebo ne, ony jsou všude! Fungují jako mucholapky a i vy stejně jako moucha máte chuť, si radši utrhnout končetinu a nechat jim jí, jen abyste si zachránili krk.
„Tudy!“ zavelel za chvíli, popadl Naruta se Sakurou, protože v záchvatu paniky mu nedošlo, že je tam vlastně mohl úplně klidně nechat a zmizet sám. Pak už si rychle prodíral si cestu co nejdál od té blonďaté bestie.

Když se prodrali davem plným dětí s právě takovým nadšením, jaké Sasuke naprosto postrádal, konečně zastavili, zmerčil Naruto soutěž v házení balónků na terč.
„Tak pojď! Musíme házet všichni.“ snažil se přinutil mladého Uchihu ke spolupráci, ale ten se tvářil tak, že i když mu dá ten míček do ruky a pohne mu ramenem, on ho stůj co stůj schválně pustí na zem. Sakura když viděla jeho náladu, rozhodla se dojít pro zmrzlinu.
„Prosím!“ koulel druhý smutně modrýma očima, zatím co Sasuke se schválně díval jinam.
„Ne! Tobě já pomáhat už s ničim nebudu.“ řekl uraženě s nafouklými tvářemi.
„Prooosííím!“ nepřestával blonďák prodlužovat samohlásky.
„Postav tam Itachiho.“ odpověděl Sasuke, aby mu připomněl, za co je na něj ještě stále naštvaný a že to jen tak nepřejde.
To už se vracela Sakura.
„Promiňte kluci, ale měli jen vanilkovou.“ nevině se usmála.
Naruto se na zmrzlinu vrhl tak nechutným způsobem, že jej nelze popisovat na veřejnosti. Pak růžovovláska natáhla ruku natěšeně k Sasukemu.
„Nesnáším sladké! Mohla bys to vědět, když mě od školky stalkeruješ!“ vyjel na ni, po té se uraženě otočil, že mu to vůbec nabízí.

„Jéééé Sasuké podívej!“ černovlásek zamžoural, jelikož si nebyl jist, jestli byl blonďákův útok na jeho ušní bubínek úspěšný či nikoli.
„No jo, fotí se tam jako na svatbě!“ přitakala dívka, chytili ho každý za jednu ruku a vlekli proti jeho vůli k atrakci, kde stála osoba ve svatebních šatech.
„Musíš se vyfotit! Chci to na památku.“ zajásal Naruto.
Druhý s chlapců jen nasadil svůj obvykle znechucený výraz, takže jeho odpověď ani nebyla nutná.
„Mohl by být Sasuke nevěsta?“ dostal grandiózní nápad a už se vrhal po foťáku, aniž by se ptal na dovolení.
„Né, já jsem tu nevěsssssta.“ ozval se podezřele slizký hlas z pod bělostného, načechraného závoje.
„Co to kecáš? Já se fotit rozhodně nebudu!“ bránil se Uchiha, ale nebylo mu to moc platné.
„Né, já chci být nevěsta!“ zafňukala dívka, aby nezůstávala pozadu a dokonce uronila na oko i nějakou tu slzičku.
„Ty budeš nevěsta se mnou, nejdřív Sasuke.“ zakřenil se modroočko.
„Já se fotit nebudu!“ zdůraznil druhý z chlapců svůj postoj naštvaně. Bohužel měl občas pocit, že Naruto musel někdy během dětství přijít o sluch. V hlavě se mu honilo několik podařených myšlenek, jak ho připravit také o jazyk, ale nechal si je raději prozatím pro sebe.
„Ale já chci být Sasukeho nevěsta!" rozčilovala se Sakura, začala znovu natahovat - tentokrát doopravdy a nasupeně podupávat nožičkou.
„Ty nemáš dostatečnou kvalifikaci, ani na svatební dárek.“ odbil ji Uchiha, jelikož ho z nich začínala pomalu bolet hlava.
„Ale no tak Sssasssuke-kun, přece bysss mě neodmítl.“ zamrkala jeho nastávající i když to přes závoj nemohl příliš dobře vidět a naklonila se k němu.
„Odmítl a rád.“ založil si ruce na prsou.
„Ssstaň se mým manželem, prosssím.“ naklonila se k němu osoba ve svatebních šatech nyní až podezřele blízko a teď už ten hlas bezpečně poznával.
„Tak nezdržuj.“ kabonil se druhý z chlapců za fotoaparátem.
„Naruto to není žádná nevěsta, to je ten slizoun Orochimaru a toho já si teda nebudu brát ani jako.“ řekl odmítavě a prsten do sličné panny šťouchl, aby ji odstrčil, jak nejdál to šlo.
„Co to plácáš? Je to krásná mladá dívka a bude vám to spolu slušet!“ namítl druhý, pak po něm někdo mrskl nádherný, velký, kulatý kámen, ale růžovovláska se tvářila jako by nic.
„Říkám, že je to ten rasista a pedobear a je přímo tady, neměl by si se náhodou starat o tuhle zpropadenou dí... ..tvou milovanou vesnici, místo abys mě tu vdával?“ zkusil to mladý Uchiha v naději, že se jich zbaví obou naráz a pak už mu zůstane na krku jen ta Žvýkačka, kterou už někde nenápadně ztratí cestou pryč z tohohle lunaparku.
„Jsi paranoidní, a teď se polibte!“ nařídil jim Naruto, který tušil, že ze strany jeho týmové partnerky mu jde o krk.
„Beze všeho.“ ušklíbl se černovlásek a strhl úchylákovi závoj. Ten zapištěl jako hysterka a uskočil.
„Je to Orochimaru!“ vykřikl blonďák svůj postřeh.
„Vidíš ty jeden yaoisto?!“ zatvářil se černovlasý ublíženě, že mu nevěřili.
„Ale Sasuke, netvař se, že sem ti nechyběl.“ začal se kolem něj obtáčet jako krajta.
“Táhni ty genetická pohromo!“ dupl mu Uchiha prudce na nohu, až se tím neperverznějším způsobem jakým dovedl stočil do klubíčka. Tedy alespoň on to za klubíčko považoval.
„Zmiz odsud a nechej ho na pokoji!“ nahodil Naruto své ukecávací jutsu.
„Rád bych, ale já se zauzloval.“ řekl omluvně úchyl a vrtěl se, až mu musel Naruto jít pomoct.
Černovlasý to pozoroval, jako další ze špatných vtipů jeho života.
„Nevěřím, že tohle musí prožívat ještě někdo jiný, jsem jediný kdo je obklopen samými šílenci!“ procedil mezi zuby, když sledoval parodii na souboj mezi pomerančem a slepýšem.
„Itachi proč si mě tehdy nezabil? Proč ty sobecký mizero?! Klidně si zdrhneš a mě tu necháš na pospas těmhle...“ nebyl si jist jak nazval hromadu prachu, kde se právě rvali Naruto s Orochimarem, přesto, že mu šel původně vlastně pomoct.
„Auuu! Pauha! Pchekouchl chem chi azyk!“ ozvalo se skučení.
„Chachuke-kun donech mi pochím ved!“ škemral největší postrach Konohy.
„Však já se ti jednou pomstím!“ zašeptal mladý Uchiha a spolu s čerstvým letním vánkem se odebral k místu, kde se právě chladila jemu tak odporná lepkavá zmrzlina všemožných barev. Přesto, že to bylo v rozporu s jeho povahou, než se dívat na ty dva, raději pro ten led dojde.
Připadal si jako něco mezi vězněným otrokem a doktorem v psychiatrické léčebně, kam tedy minimálně Orochimaru rozhodně patřil, tím si byl jist od doby, kdy slyšel od Zvučné Čtyřky o jeho pokusu provozovat profesionálně břišní tance.
Nezkutečně ho bolela hlava, takže ji do toho mrazáku taky na chvíli strčil, když ji vyndal a podíval se k zářícímu slunci, měl dojem, že se snad vůbec nepohnulo. Právě teď mu nešlo do hlavy, který chytrý vymyslel, že den musí mít plných dvacetčtyři hodin, ale ať už to byl kdokoli, zřejmě mu nedošlo, že jsou lidi, co musí celý ten den chtě nechtě v rukou svých mučedníků přežít.

Vykročíme veselým krokem směrem k místu konání. Už z dálky je slyšet dětský křik a povyk. Není se čemu divit, když je dneska takový nádherný den, nebe bez mráčku.
Hned na kraji na nás číhá Hinata, jde z ní strach, až se musím schovat za Naruta.
„Naruto, jak si to přestavuješ, kde jsi včera byl, beztak ses někde tahal s tou růžovovlasou courou,“ oboří se na něj a chytí ho za mikinu pod krkem.
„Hinata-chan, o čem to mluvíš, promiň, tady Konohamaru má dost důležitou práci.“ tlačí mě před sebou a urychleně se vzdalujeme, „Tak to bylo o fous, už jsem myslel, že jednu schytám.“
„Pojďme se podívat, co tu všechno je,“ rozhlídnu se kolem sebe a nejblíže je menší stan s názvem Mazlivé potěšení. Nakouknu do něj a uprostřed na huňatém koberci kraluje Kiba a kolem něj se rozvaluje spousta koček, které se nechávají drbat dětmi za oušky a na bříšku.
„Páni, Kibo, ty jsou roztomiloučké. Kde máš Akamaru? Jsem myslel, že tu bude s tebou,“ podivím se.
„Nechal jsem ho doma, nejraději bych tu chlupatou a uslintanou kouli neviděl. Mnohem roztomilejší jsou tihle mazlíci,“ přitulí se k jedné mourovaté.

Hned vedle mají stan Deidara a Sasori, ninjové ze skupiny, kterou objednala Tsunade-sama na pomoc. Mají tu spoustu loutek ke hraní a hory hlíny k plácání různých výtvorů. Děti jsou evidentně spokojené. Hnětou, válejí, vytvářejí různé tvary, jsou do toho tak zapálené, že si ani nevšímají docela hlasitého rozhovoru jejich dvou dohlížitelů.
„Umění je to, co přetrvá věky, jako moje loutky,“ trvá na svém menší z mužů.
„Zapomeň Sasori-danna, umění je krása okamžiku, umění je výbuch,“ trvá na svém blonďák.
Ještě chvíli se tam dohadují, až uraženě odkráčí každý ke své skupince malošků.
Vyjdeme ven a pokračujeme v obchůzce. Jsou tady i jiné soutěže - házení míčkem nebo shurikenem, skákání v pytlích, střelba z luku pro ty větší a skládání origami s moc milou paní nebo malování se Saiem. Tady si nejsem moc jist, kdo má větší talent v malířství.
„Jé, Naruto, koukni, támhle je jízda na zvířátkách. To chci zkusit,“ a už letím k těm stvořením. Jsou celá z takových zvláštních černých vláken a každé má speciální masku místo hlavy. Má to tady na starost takový postarší pán, který se netváří moc valně, ale co je důležité, že mě na ně pustí. Zvířátko se mnou skáče po obvodu arény. Je to super pocit, jsou taková jemňoučká a přidržují mne, abych náhodou nesletěl. Ještě ho pohladím a už si to šinu zpátky k Narutovi, který mezitím odchytil Chojiho. Má na starost organizaci společně s mužem, který kdyby prodal svoje piercingy do železářství, tak si možná i slušně vydělá.

„Slyšel jsem, že dnes je tady uspořádaná Stezka malého ninji. Jdeš po určené trase a plníš různé úkoly a dostáváš za ně body do kartičky, kterou dostaneš na začátku. Pojďme se tam podívat,“ a už táhnu svého nii-san směrem, kde tuším začátek.
Itachi na mně koukne a podá mi kartičku na bodíky, pak pozvedne zrak: „Naruto, chceš taky?“
„Jasně, že chce,“ odvětím a beru kartu i pro něj.
„Ale já už nejsem děcko,“ poznamená pobouřeně.
„No a co, dneska mi děláš doprovod, tak to musíš taky vyzkoušet,“ umlčím ho.
Jsme na řadě a vyrážíme sbírat bodíky. Na prvním stanovišti nás čeká Shino. Máme za úkol na čas posbírat co nejvíce brouků na ohrazeném kousku louky. Naruto podvádí, pomáhá si klony. Stejně vyhrávám, mám jich víc, protože stačilo chvíli postát u Shina, z něj pořád nějací vypadávali, jak se otřepával, aby se jich zbavil.
Fáborky nás zavedou do lesa, kde v přítmí mocných stromů málem umřu úlekem. Na větvi visí oběšenec, který když přijdeme blíž, ožije. Má pro nás tři hádanky, které pokud neuhodneme, tak skočíme jako on a poukáže na volné oprátky o kousek dál. Těžce polknu, naštěstí nebyly tak těžké, když je i Naruto uhodl.
Pod košatým stromem je rozložena spousta lahví s květinami a větvičkami s listy. Ino nás nesměle přivítá. Zetsu, který ji tady pomáhá, po nás chce poznat nejméně pět druhů květin a tři stromy.
Všechno poznáme a s pár dalšími bodíky se přemístíme k chlápkovi s oranžovou maskou. Vyfasujeme bonbón na nitce. Volný konec si strčím do pusy a snažím se dostat cukrovinku na druhé straně. Je to peklo, když člověk nemůže používat obě ruce. Nakonec tu zrádnou věc udolám a čeká mě sladká odměna.
Proběhneme stezkou mezi rákosím, až se objevíme u chlápka, který stojí po pás ve vodě a zubí se na nás svými špičatými zoubky. Vypadají fakt ostře, nechtěl bych vědět, jaký mají stisk. Má pro nás nachystané udice s háčkem a naším úkolem je chytit plovoucí dřevěné rybky za očko. Zdá se to být jednoduché, tedy až na Kisameho, který vlnkami stěžoval úkol.

S plným počtem bodů se dostavujeme do cíle, kde si můžeme vybrat odměnu. Vracíme se zpátky podél jezera, když slyšíme úchylácký hlas.
„Kousek se otoč, prosím.“
Naruto skočí mezi rákosiny.
„Ero-sennin… Neji, co tu děláš?“ spustí na něj.
„Nic, přísahám,“ zakoktá překvapeně a snaží se rychle vycouvat. Bohužel pro něj na špatnou stranu.
Slyšíme vysoký pískot slečen, které zřejmě byly objektem jeho zájmu a vzápětí i zvuk dobře mířené facky.

Na závěr dne je přichystán velký táborák, který bude zapálen samotným Uchihou. Sasuke jde ladným krokem, oslnivě hodí očkem po svých fanynkách, které radostí zapiští a některé i omdlí. Přistoupí k vatře, složí pečetě a mocně foukne ohnivým dechem. Připravené dřevo vzplane. Dětičky se přihrnou se svými špekáčky a začíná opékačka. Taky se připojíme a pak spokojeně dlabeme náš kuchařský výtvor.
„Na rámen to nemá, ale jsem hladový jako vlk,“ poznamená Naruto, když v něm mizí už druhý a spojeně si hladí břicho.
Děti se pomalu rozchází se svými rodiči domů, zdvihneme se a přidáme se k nim. Naruto mě doprovodí domů.
„Myslím, že to byl ten nejlepší Den dětí, který jsem zažil, ale to jen díky tobě nii-san,“ obejmu jej a zmizím za dveřmi. Jsem utahaný jako pes, zalezu do postele a v momentě spím. Reportáž budu psát až zítra, dneska už na to nemám energii.

Hinata sa utiahla do úzadia. Ten chlapec sa, ak ju pamäť neklame, volá Naruto a na akadémii tiež robí vždy rozruch. Je natoľko odlišný od nej a pritom v niečom podobný. Prečo sú k nemu takí?
„Je tak horúco, nedáme si zmrzlinu?“ vyhúkol dlhovlasý chlapec, ktorý sa objavil vedľa nej. Preľakla sa a cítila, že začína panikáriť. Ako sa sem tak zrazu dostal? Prečo sa na ňu tak díva? Zaspätkovala, no do niekoho narazila.
„Ideš na to horkokrvne, ako vždy, Atsui. Každopádne, máme šťastie.“ usmial sa Shi v podobe starostlivého otecka z Konohy.

„No počkajte, ja vám ešte ukážem.“ šomral si Naruto, keď otváral poklop kanálu. „Po skončení osláv sa všetci húfne poberú domov a niekto sem určite padne.“ mädlil si ruky. Netušil, že jeho počínanie sleduje z neďalekého stromu pár čiernych očí, no všimol si chalana, ktorý sa zakrádal popri oploteniu a pod pazuchou niesol telo dievčatka. Únos? „Dnešný deň sa vyvíja lepšie, než som si myslel.“ povedal si Naruto. Záchrancu, čo zabráni únosu musia všetci uznať.

Kde trčí Shi? Asi som mal do plota vyrezať väčší otvor. A tú potvoru bude treba omráčiť, príliš sa myká. Pozor! Pohyb na jedenástej hodine. Postava nízkeho vzrastu v bielom plášti a na hlave klobúk so znakom Oheň. Sme v pr… . No moment!

„Kde máš dievča? Čo sa deje? Nemôžeme sa tu zdržovať!“ obul sa do Atsuiho prichádzajúci Shi.
„Iba drobný problémik, ktorý hravo zvládnem s mojim ohnivým temperamentom. Len mi prosím lokalizuj v kanalizácii polohu toho dievčaťa a ešte jedného chlapca, ostatné nechaj na mňa.“
„No dobre. Dostaneme tie konožské šteňatá. Ak to inak nepôjde, stačia z tej dievčiny aj oči. Nalaď sa na frekvenciu 153.“
„Vrelá vďaka.“ zaškeril sa Atsui a už ho nebolo. Ľutoval, že neprišiel na kĺb tomu, ako naňho ten chlapec zaútočil. Skutočne tam nikto iný nebol?“

O niekoľko metrov nižšie, v kanalizácii, za sebou Naruto ťahal Hinatu, medzitým už rozviazanú. „Máme šťastie, že nás neprenasledujú,“ pomyslel si Naruto, „labo s touto by som sa ďaleko nedostal“. Kam sa schovať, kým nepominie hrozba? Hinate sa niečo obtrelo o nohu a zvýskla.
„Nemáš rozum? Chceš prezradiť našu polohu?“ oboril sa na ňu Naruto.
„Pre-prepáč.“ pípla Hinata „A ďakujem za pomoc, Na-Naruto.“
„Noo, to nič nebolo. Hokage musí byť na podobné situácie vždy pripravený a ja sa Hokagom čo nevidieť stanem, tomu ver!„
„Ja, ja ti verím! K-kam máme namierené?“
Naruto sa usmial od ucha k uchu. Práve ho napadlo jedno skvelé miesto. Také, na ktorom by deti, ako sú oni, zaručene nikto nehľadal.
„Nasleduj ma!“ povedal a schmatol ju za ruku. Hinata sa usmiala a Narutovo sebavedomie jej dodalo vieru, že to zvládnu.

„Hehe, som geniálny. Nikto by si nepomyslel, že sa ukryjeme v sexshope. Dnes majú zatvorené ale ja poznám cestu dnu. Každý je na oslavách, takže bude chvíľu pokoj.“ mädlil si ruky Naruto. Skryte sa pri tom bavil na Hinate, ktorá si prekrývala rukami oči. Nie je to tak dávno, čo aj on sám robil to isté, keď sem prišiel v rámci jednej stávky. Stávku samozrejme vyhral, no musel vyzerať dosť smiešne, ako sa bál fotografií všetkých tých podivne odetých (no zväčša neodetých) ľudí, zachytených v ešte podivnejších polohách. Dospelí sú skrátka blázni.
„Neboj sa Hinata,“ pošepol jej, „v skutočnosti ide o predmety použiteľné na množstvo skvelých žartov. Poviem ti tajomstvo. To ja som minule podstrčil majstrovi Irukovi ...“
„Ale, ale! Nezabudli ste na niekoho?“ objavil sa pred nimi z ničoho nič Atsui. „Len tvoja krv uhasí plamene môjho hnevu, krpec. Pozrime sa, ako budeš kvíliť, keď ťa budem štvrtiť.“
Naruto od ľaku stratil reč a Hinata omdlela, lebo jej náhodou padol zrak na balenie Venušiných guľôčok, na ktorom dominovala názorná ukážka ich použitia. Atsui postúpil o krok bližšie a vtom okamihu sa mu v zornom poli objavila postava. Automaticky po nej vrhol kunai a vypleštil oči. Bola to realistická figurína hrdinky filmového spracovania Icha Icha v životnej veľkosti, iba tak, ako ju Boh stvoril a v najjednoznačnejšej póze, akú dokázal autor knižnej predlohy dať na papier. Atsui ustrnul, no naopak Naruto ožil. „Dospelí sú takí hlúpi.“ pomyslel si „Vytvorím také jutsu, ktoré každého z týchto úchylov razom odrovná, no najprv treba prežiť“.

Z celej sily vykopol nahor a zasiahol Atsuiho do rozkroku. TIGER. Vyskočil na nohy a schmatol Hinatu. BARAN. Silným trhnutím si ju vyhodil na chrbát. OPICA. Vyštartoval smerom k dverám vedúcim na dvor. KANEC. Dvere rozrazil tak prudko, až upadol. KÔŇ. Nad hlavami im zasvišťala čepeľ a niekoľko prameňov Hinatiných vlasom sa rozletelo po okolí. TIGER. Je koniec?

Nad hlavami sa im prehnala ohnivá smršť smerujúca priamo na Atsuiho. Ten pohotovo uskočil. „Aké vrelé prekvapenie!“ usmial sa, stierajúc roztavený latex, ktorý mu pofŕkal tvár. „Nuž ale, kto do teba plameňom, ty doňho ...“
„Zadrž!“ zahriakol ho Shi, ktorý sa opäť objavil až keď bolo po všetkom. „Blížia sa problémy na tretej, šiestej a ôsmej hodine. Ruším Misiu DD. Vráťme sa na miesto stretnutia!“
„Lebo tu bude o chvíľu horúco.“ súhlasil Atsui.

Čo sa deje? Je po všetkom? Prečo sa tento namyslený Sasuke mieša do mojej akcie? Takéto a podobné otázky prebehli Narutovi mysľou, keď sa zdvíhal zo zeme. Zatočila sa mu však hlava a zviezol sa naspäť. Sasuke tiež padol do kolien a zosunul sa na zem.

„Aké sú rozkazy?“ opýtal sa mohutný člen ANBU.
„Skupina 2 sa snaží nadviazať s votrelcami kontakt a Skupina 3 má za úlohu odrezať im únikovú cestu. My musíme zahladiť stopy a postarať sa o deti. Vymažeme im niektoré spomienky. Nemusíme byť drsní, stačí vizuálne vnemy o únoscoch z Oblačnej.“
Druhý ANBU obrátil hlavu k Yugao. Cez vtáčiu masku to nebolo vidno, no v jeho geste bola otázka.
„Správa o pokuse o únos by nahrávala vojnovým štváčom, ako je Danzo,“ povedala pokojne Yugao, „preto nesmieme dopustiť, aby čokoľvek vyšlo na povrch.“
„Rozkaz!“
Yugao sa zvrtla, podišla k figuríne a ráznym pohybom vytiahla kunai. „Tú mrchu s dokonalou postavou a anjelskou tváričkou plamene ani neolízali a kunai ani neškrabol. Ts!“

Shikamaru dal všetkým deň nato, aby si premysleli úlohy a plán uskutočnenia.
,,Môžete sa dať aj do dvojíc, či skupín. Úlohy by mali byť ľahké aj ťažké. Mali by sa odohrávať na jednom mieste, no premýšľal som, že ťažká úloha by sa odohrala v jednom lese, ale to si musím ešte premyslieť ako to bude prebiehať. ˮ
Všetci šli domov a pilno premýšľali, aké úlohy si pripravia. Niektorí sa zoskupili, iní už vedeli, kde budú pôsobiť. O deň neskôr sa všetci stretli na tajnom mieste so Shikamarom a prebrali si program.
,,Rozhodol som sa, že ťažkú úlohu urobím ja a potrebujem nato niekoľko ninjov. ˮ vraví Shikamaru. ,,Od zajtra začnú prípravy, pokyny dostanete ráno. ˮ
Potom Shikamaru odišiel podať hlásenie Hokage o priebehu príprav.
,,Ako pokračujú prípravy? ˮ pýta sa Tsunade.
,,No, pripravili sme pre deti indície a mapu, podľa ktorých sa dostanú do lesa číslo osem, kde na nich čakajú strašné chvíle. ˮ prefíkaným úsmevom vraví Shikamaru.
,,To znie strašidelne. ˮ s úsmevom dodáva Hokage.
,,To teda áno. Ešte zaujímavejšie bude, či nejaké dieťa vôbec vyjde z toho lesa. He-hé! ˮ vraví s úškrnom Shikamaru.

Ako dni plynuli, tak prípravy končili. Deti netušia aká oslava sa bude konať v Konohe, len sa tešia na sladkosti, ktoré sa budú predávať. Nasledujúci deň to všetko započne.
Ráno lieta na oblohe orol, ktorý výskaním volá všetkých ninjov na miesto zrazu. Shikamaru podá posledné pokyny a všetci sa rozpŕchnu na svoje miesta. Rodičia vezmú svoje deti do dediny na oslavu, medzi nimi je aj Moegi, Udon a Konohamaru. Zrazu skadiaľ si vybehnú Naruto a Sakura.
,,Hej-héj! Milé deti! Dnes je váš deň. ˮ kričí Naruto.
,,Veru, veru a preto sme si pre vás pripravili kopec hier a odmien. ˮ s úsmevom dodáva Sakura.
,,Vieme, že sa veľmi radi hráte na ninjov a preto sme si dnes spravili voľno a budeme sa s vami hrať na ninjov. ˮvraví Naruto.
Kričia deti: ,,Super! Paráda! Jéj! ˮ
,,Ja budem nebojácny Konohamaru a všetkých ochránim! ˮ kričí Konohamaru.
,,Nebude to také jednoduché. ˮ smeje sa Sakura. ,,Dostanete misiu, ktorej úlohou bude podľa indícii nájsť stratený poklad. ˮ
,,Júj, to bude paráda. ˮ jasá Moegi a spolu s ňou ostatné deti.
,,Choďte touto ulicou a hľadajte indície. ˮ dodáva Naruto. ,,Dostanú vás k pokladu. ˮ smeje sa.

Deti sa rozbehli ulicou a začali hľadať. Niektorí ninjovia boli prezlečení za predavačov, u ktorých sa mohli na indíciu opýtať. Inde ju získali za splnenú úlohu alebo za vedomosti. Mohli hľadať samostatne, no súdržnosť detí bola prekvapujúca. Spolupracovali, skladali indície, spoločne premýšľali čo môžu znamenať.
,,Kam máme ísť teraz? Vôbec neviem čo tie indície znamenajú. ˮ fňuká Udon.
,,Neviem, ani ostatní nevedia. Niečo nám určite chýba. ˮ odpovedá Moegi. ,,Mimochodom, kde je Konohamaru? ˮ
,,Aha, tam! Akurát beží k nám. ˮ vraví Udon.
,,Héj! Héj! Získal som ďalšiu indíciu, počúvajte! ˮ udychčane vraví Konohamaru.
,,Tam, kde listy vo vetre tancujú, plotom ohradený je ráj.
Stromy ôsmeho lesa čakajú, dobrý pozor si daj! ˮ
,,Čo to znamená? ˮ pýta sa Udon.
,,Hm! ˮ zamýšľa sa Moegi.
,,No, jasné! Osmy les, tam som chodil s dedom na prechádzky. To viem, kde je. ˮ vraví Konohamaru a vedie všetky deti k lesu číslo osem.
Utekajú čo im sily stačia, a keď dôjdu na miesto ostanú stáť ako zmrazení. Privítali ich štyria ninjovia prezlečení za Akatsuki. Vytiahli na nich katany, kunanie a reťaze. Obkľúčili ich a nahnali do lesa.
,,To sú Akatsuki, utekajte! ˮ kričí Konohamaru.
Ako uteká s ostatnými, potkne sa o vlákno, ktoré bolo pripevnené k debni na strome. Tá spadne a z nej vypadne zvitok.
,,Héj, decká, našiel som zvitok! ˮ kričí na deti Konohamaru.
,,Čo je v ňom? ˮ pýta sa Moegi.
,,Mapa. Aha, v strede sa nachádza ten poklad. Takže to znamená, že sa máme dostať do stredu lesa. ˮ odpovedá Konohamaru.
,,Tak poďme, už sa neviem dočkať toho pokladu. ˮ s úsmevom vraví Moegi.
,,A čo tí z Akatsuki? ˮ pýta sa Udon.
,,Tebe to asi nedošlo, Udon, však? ˮ vraví usmiato Moegi.

Ako deti hľadajú cestu podľa mapy, natriafajú na rôzne prekážky. Ninjovia prezlečení za ochrancov lesa v čiernych plášťoch, im cestu sťažujú. Sai nakreslil hady. Dvaja z nich sa obtočili okolo detí tak, že ich nebolo vôbec vidieť a odplazili sa s nimi preč. Yamato vytvoril drevené klony chodiacich stromov, ktoré konármi uväznili do seba päť detí. Sasuke mal masku draka a použil techniku dračieho ohňa. Vtedy sa niekoľko detí oddelilo od skupiny a utekali od strachu do lesa. Naruto privolal Gamabunta, ktorý ,,zjedol,, niekoľko detí. Iruka, preoblečený za obrovského pavúka, zoskočí zo stromu priamo za Udona. Zviaže ho lanom natretým na bielo, aby vyzeralo ako pavučina a unesie ho preč. Ostatné deti sa rýchlo spamätali a začali utekať. V tom zrazu ich začali prenasledovať Kakashiho psy s Akamarom. Moegi s Konohamarom vyšplhali na strom a premýšľali čo ďalej.
,,Konohamaru, čo budeme robiť? Som myslela, že je to hra, ale tie hady, tie psy, čo sa to deje? ˮ prestrašene sa pýta Moegi.
,,Myslím, že v tom majú prsty tí Akatsuki, ktorým sme ušli pri bráne do lesa. ˮ odpovedá Konohamaru. ,,Už sme len kúsok od cieľa a tu nemôžeme ostať. ˮ
,,Tak poďme, budeme utekať, to zvládneme. ˮ vraví Moegi.
Konohamaru a Moegi zliezli zo stromu a zo všetkých síl utekali smerom k veži. Ako šprintovali, tak Konohamaru začul zvuky spoza stromov a v tom sa obzrel a zakopol o kameň. V tom zletí zo stromu zamaskovaný Sai na veľkom vtákovi s pazúrmi a schmatne Konohamara.
,,Moegi! Moegi! Ááá! Utekaj! Zachráň sa! ˮ kričí z plných pľúc Konohamaru.
,,Nie! Konohamaru! ˮ skríkla Moegi.
Zo slzami v očiach utekala k veži. Ostala posledná zo všetkých detí. Lapala po dychu, keď dorazila k dverám veže. Otvorila ich a vo vnútri bolo hrobové ticho. Prešla chodbou k ďalším dverám, utrela si slzy a otvorila dvere.
,,Prevapenie!ˮ skríkli všetci ninjovia v miestnosti spolu s deťmi, ktoré sa behom misie stratili, či boli unesené.
,,Čo? Prekvapenie? ˮ ostala v pomykove Moegi.
,,Vyhrala si! ˮ skríkli ostatné deti.
,,Gratulujem, Moegi, ako jediná si splnila misiu. ˮ vraví Iruka. Týmto získavaš poklad. ˮ
,,A, kde je Konohamaru? ˮ pýta sa hľadajúc očami po všetkých.
,,Tu som! Neboj sa o mňa, nič sa mi nestalo! Naruto mi povedal, že to celé bude len hra. ˮ s úsmevom sa ozval Konohamaru.
,,Naruto! ˮ zvolali naštvane všetci ninjovia.
,,Čo je? Asi mi to ušlo, no. ˮ s úškrnom vraví Naruto.

A tak si Moegi prevzala poklad, ktorý pozostával z obrovskej torty, peňazí, náčinia pre budúceho ninju a medaily. Ďalšia miestnosť bola pripravená na oslavovanie úspešne zvládnutej misie, ale hlavne Dňa detí.

Prechádzal sa len chvíľku a potom sa zastavil na ninja akadémii pozdraviť Iruku-senseia. Ten bol rád, že sa Naruto objavil. Potreboval si totiž ísť vybaviť dôležité veci a nemal zaňho kto zastúpiť.
„Bude to len hodinka. Sľubujem,“ už aj sa pratal preč. Zamrznutá tvár Naruta vyjadrovala jeho momentálne rozpoloženie. Sám s toľkými deťmi... Prváci... chytil sa za hlavu. No, ale keď je už tu...
„Som Uzumaki Naruto. Snáď ma poznáte,“ predstavil sa.
„Iste, ty si ten, čo nás všetkých zachránil pred zlým ninjom,“ ozval sa malý chlapček.
„Áno. To bola pre mňa samozrejmosť. A teraz by ste mohli vy pomôcť mne, inak ma Tsunade-baa-chan zabije, -ttebayo,“ predstavil sa v jej kancelárii hovoriac, že nevymyslel na deň detí vôbec nič. Hlasno preglgol.
„Ooo, niee!“ Zakričali zborovo.
„Povedzte mi, čo by ste chceli robiť na deň detí. Máte rady hádzanie shurikenov do stromov?“
„Ja by som sa chcela naučiť chodiť na vode,“ povedalo zlatovlasé dievčatko.
„Chcela by som spievať...“
Vypočul si veľa návrhov a horlivo si ich zapisoval. Potom sa ho vypytovali oni. Aké je to byť jinchuurikim? Chceli vedieť aj to, či sa so svojim bijuu skamarátil. Zarozprávali sa až tak, že keď prišiel Iruka, nechceli ho pustiť a ani on nechcel ísť preč. Doteraz mal na malé deti príšernú mienku. No teraz zistil, že tieto malé bytosti v sebe ukrývajú čaro, od ktorého sa nevedel odtrhnúť.

Sakura len vyvaľovala oči, keď videla tri plne zapísané papiere. Ona mala ledva jednu stranu. Deň pred akciou to všetci odovzdali Piatej Hokage. Samozrejme, najviac chvály zožal, ako inak, Naruto. Nad Kakashiho papierom zhrozene krútila hlavou.
„Pozeranie cenzurovaného filmu Icha-Icha? Preboha, Kakashi, veď sú to deti!“
„A navyše by z toho nič nemali. Z celého filmu by videli akurát úvodné a záverečné titulky. Tam nemajú čo cenzurovať.“ Pripojila sa Sakura.
„Sakura-chan, nehovor, že ho videla,“ naklonil k nej blondiak hlavu.
„Jasné, že nie! Shannaro!“ Navrela jej žila na čele.
„V knihe ‚Ako klamať‘ je takáto reakcia opísaná ako príklad,“ Sai sa usmieval.
„Sakura, upokoj sa. Tento nápad som aj tak zamietla.“ Postavila sa Tsunade, „ostatné beriem. A teraz šup, choďte sa pripraviť.“ Týmito slovami ich poslala von.

Nastal deň D. Kakashiho tým už od skorého rána dokončoval posledné úpravy. Ich stanovište bolo na novom ihrisku. Plagáty na ‚Skvelý deň pre vaše deti‘ boli nalepené v celej Konohe. Nikto ich nemohol prehliadnuť. O ôsmej ráno prišli prví drobci s rodičmi.
Na výber mali z rôznych aktivít. Naruto ich učil hádzať shurikenmi a kunaimi, hneď vedľa mal Kakashi na starosti prekážkovú dráhu, ktorá spočívala v porazení nepriateľa (látkový vak naplnený sladkosťami v tvare veľkého žraloka), prejsť vo vreci niekoľko metrov a potom preskákať na veľkej lopte do cieľa. Sai bol v maľovacom kútiku a oživoval kresby detí svojim jutsu. Mali z toho obrovskú radosť. Sakura bola v oddelení karaoke. Boli tam najmä dievčatá a musela uznať, že niektoré majú obrovský talent. Vypomáhala aj Hinata. Učila deti, všetky deti, čo prišli bez ohľadu na to, či chodili na akadémiu alebo ešte nie, základné bojové postoje. Choji sa dal prehovoriť a tak bola z neho napokon detská trampolína. Mal však podmienku a tak ho iné deti museli stále kŕmiť. Zabávali sa pritom tak veľmi, že sa predbiehali, kto mu do úst narve viac ryže.

Detský smiech a radosť sa ozývala celou Konohou. Počul ju aj Tobi prechádzajúci popri mohutnej bráne. Pripomenulo mu to jeho detstvo. Až do toho osudného dňa, keď takmer zomrel. Zovrelo mu srdce. Keď nemohol mať on nádherné detstvo plné radosti, nebude ho mať nikto.
‚Výborne. Tí, čo by ma dokázali poraziť, sú na smrť vyčerpaní,‘ usúdil, keď sa infiltroval na stanovište cez Henge no Jutsu a tváril sa ako ocko čiernovlasého chlapčeka. Aj tak chcel vždy Konohu zničiť. A vytvoriť iný svet. Lepší. Teraz má jedinečnú príležitosť. Jinchuuriki Kyuubiho tu pokojne postáva a usmieva sa. Vyzerá však unavene a strhane. Kakashi tiež. Ale on preňho nie je súperom. Keby chcel, zabil by ho jediným mávnutím ruky. Po hodine zisťovania situácie – bolo už poobede, sa rozhodol priviesť svoj plán na svetlo sveta. Premenil sa naspäť. Všetci nachvíľu stíchli. Maličkých uvrhol do genjutsu.
„Tobi!“ Zreval Naruto a prihnal sa k nemu ako fúria. Nebolo pochýb, že to bol on. Tak mocnú chakru sa nedá pomýliť si s niekým iným. Sai naňho poslal všetky detské obrázky, no tie boli ako otravný hmyz. Tobi sa rozhodol, že nechá pri vedomí iba jinchuurikiho. Ostatní upadli do Tsukuyomi.
„Prečo si tu?“ Kričal blondiak, „tie deti za nič nemôžu!“
„Prišiel som si vziať, čo mi patrí, tvojho Kyuubiho. A ostatné sú moje osobné dôvody.“
Naruto prešiel do na Kuramovu chakru a zaútočil ako prvý. On však útok s prehľadom odrazil. Naruto sa načiahol na strom, kde boli pozapichované stovky kunaiov a spustil na Tobiho spŕšku, ktorej sa musel uhýbať a tak mal čas niečo poriadne vymyslieť.
Ako rýchlo sa boj začal, tak aj skončil. Chudák Naruto ani nestihol vytvoriť rasengan. Tobi jednoducho zmizol. Náš plavovlasý hrdina ničomu nechápal. Porozhliadal sa okolo seba. Počas boja sa presunuli na cintorín. Rovno za ním bol hrob akejsi Rin Nohara.
„Čo sa stalo?“ Prebúdzali sa obyvatelia Konohy, „kde je?!“ Pýtal sa Sai a Kakashi.
„Zmizol. Zo sekundy na sekundu. Proste sa vyparil,“ vysvetľoval blondiak.

Vykoľajený Tobi sa ukryl hlboko vo svojej jaskyni. Takmer zničil hrob Rin... Svojej milovanej Rin... Povzdychol si a tvár s maskou si spustil na skrčené kolená. V Konohe už nikdy nechce bojovať. Tá situácia by sa mohla zopakovať. No a čo, že si teraz všetci myslia, že je zbabelec, ktorý len tak utečie uprostred boja...

Konoha sa vrátila do starých koľají. I keď nie tak úplne, predsa len, táto udalosť ju poznačila a všetci si dávali väčší pozor ako predtým. Znovu sa ulicami ozývali detské hlasy a ich smiech. Ešte len mala prísť hlavná časť programu. Vyhodnotenie najlepších spevákov a vrhačov kunaiov... Naši hrdinovia mali pred sebou ešte dlhý deň a v noci vyčerpane padli do postele a spali celý ďalší deň.