Oba staří přátelé zaujali určitý postoj, svoje předloktí překřížené. První úder vedl Kenjin, Tanma blokoval, ale Kenjina nezasáhl. Postup se opakoval, Kenjinův parazit převzal kontrolu. Třetí pokus, Kenjin už trošku změnil postoj. Tanma si všiml, že si s ním začíná hrát, začal se tedy o dost víc soustředit. Kenjinův první úder vyblokovat, pak kopnout. Jenže oba se znali navzájem. Dost dlouho si vyměňovali jeden úder za druhým. Ač se Tanma snažil sebevíc, Kenjin pod vlivem parazita dokázal vyblokovat každý jeho úder.
"Pravděpodobně ta symbióza po několik let. Zná moje taktiky a dokáže na ně reagovat," pomyslel si Tanma, když Kenjina kopnul přes stůl. Teď už to byl mix souboje a obyčejné rvačky. Oba dva používali svoje naučené chvaty a prokládali to mlácením hlavou o různé předměty a shazování na zem. Byl to jednoduše chaos, ale Tanma dostal navrch. Provedl pár úspěšných úderů, dokud Kenjina neprohodil skleněnou vitrínou, kde byly nejrůznější lahvičky s pochybným obsahem. Párkrát Kenjina hodil na regál, než ho znovu prohodil sklem a došel za ním.
Kenjin ale zpod opasku vytáhl dva kunaie, zachytil Tanmův kop a pořezal ho na koleni. Tanma pochopil rychle, že se situace mění. Prováděl všechny možné triky, co znal, aby buď měl od Kenjina dostatečnou vzdálenost, nebo ho odzbrojil s pomocí různých pák.
"Působivý. Donutils mě jít tak daleko. To se ještě nikomu nepovedlo," vysmíval se Kenjin, když klečel na podlaze, oba kunaie v rukou. Z čela mu odkapávala krev, protože mu Tanma v jednom bodě málem zarazil hlavu do země. Tanma jenom popadal dech, pár šrámů utržil, ale věděl že pořezané koleno ho bude zpomalovat a omezovat nejvíc. Kenjin znovu vystartoval. Tanma přešel na novou taktiku. Každému švihu čepelí uhnout, ideálně blokovat, nebo zachytit. Z emocí už pomalu převládalo zoufalství toho druhého skolit, protože oba dva házeli s tím druhým o nejrůznější stoly, chytali se za hlavu a následně mlátili do předmětů, dokud se Tanmovi nepovedla páka na Kenjinovu ruku a mohl ho tak odzbrojit alespoň z poloviny. Šance teď byly vyrovnané. Čepele protínaly vzduch ve snaze zasáhnout toho druhého. Tanma už měl pár dalších šrámů na kontě, ale povedlo se mu zachytit Kenjinovu nohu a držet. Oba bojovníci se na chvilku zasekli v sobě, dokud Kenjin nezkoušel pár úderů, aby Tanma pustil. Jenže blonďák držel, šikovně pohnul rukou a trhl. I Kenjin měl pořezané koleno. Jenže to ho už Tanma zasypával údery a dost často ho držel za ruku, aby mu Kenjin nikam neutekl. Několikrát mu ještě sesekal tělo, než Kenjinovi zarazil kunai do krku. Pár dalších chvatů, čímž Kenjina odzbrojil o zbylý kunai, ten šel zase do hlavy.

Kenjin se svezl na kolena, chvilku nereagoval. Tanma vyhledal aspoň polovinu Fushigiri, aby dokončil, co chtěl.
"To byl dobrej souboj," uznal Kenjin s úsměvem na rtech. Prazit ho ještě držel při životě.
"Poněkud mě mrzí, že to s náma takhle dopadlo," promluvil Tanma unaveně, když klekl naproti němu. Malátný Kenjin působil jako pod vlivem alkoholu, parazit nedokázal regenerovat takovým tempem.
"Já bych ani neřekl. S tím, co ze mě je...by byl tvůj tým v nebezpečí. Hlavně ta holka," začal Kenjin a přesně jak doufal, Tanma uchopil zlomenou čepel pevněji a namířil ji na něj.
"Jak se jenom jmenovala? Elika? Ano...říkal jsi jí Lika," vzpomněl si Kenjin se slabým úsměvem. Tanma ho jenom bedlivě sledoval, Kenjin jenom vyklepaně pozvedl svoji mechanickou levačku.
"Škoda, že jsem už jen prázdná schránka. Určitě musí být tak hebká," pokračoval Kenjin ve svém monologu, ze kterého jednomu přeběhl mráz po zádech. Tanma věděl, že se parazit snaží o poslední pokus, jak se zachránit. Tou samou levačkou se Kenjin pomalu natahoval ke svému krku.
"Ale když tě odstraním z cesty, najdu si ji. Najdu si ji!" s těmito slovy si Kenjin vytrhl kunai z krku a vystartoval proti Tanmovi. Blonďák ale čekal podobný podraz, jenom nastavil zlomenou čepel, na kterou se Kenjin nabodl.
"Nikdy ji nenajdeš! To ti přísahám!" zavrčel Tanma a trhnul čepelí směrem nahoru, aby Kenjinovi rozpáral trup. Volnou rukou hrábl do jeho těla, vytáhl velkou, zmítající se stonožku, kterou přišpendlil k zemi tou samou čepelí. Kenjinovo zničené tělo se svalilo k zemi a nejevilo známky života. I parazit přestal zmítat dlouhým tělem, než sebou škubnul naposledy. Tanma ještě stihl posbírat svoje věci a druhou polovinu Fushigiri, než zmizel.

Naruto za sebou ucítil pohyb. Otočil se, ruku nachystanou na rukojeti. K jeho úlevě se ze světla vymotal Tanma.
"Niisan. Tak jsme to dokázali," povzdechl si Naruto s úlevou, ruku odtáhl.
"Jo. Teď už se jenom postarat o Tarika," souhlasil Tanma mezi nádechy a výdechy. Pracně na sebe hodil zbytek oblečení, Kenjin mu dal pořádně do těla.
"Tak pojď, vypadnem odtud," navrhl Naruto, když si Tanma přehodil popruh s katanou přes záda. Starší blonďák se jenom rozhlédl kolem.
"Počkej. Tohle místo musí být zapomenuto," usoudil Tanma a nechal na zemi rozrůst malý blesk, který začal řádit naplno, sotva Namikaze odešli. Jedna hrozba zažehnána.

Kakashi se zrovna vracel z knihkupectví poněkud zklamaně. Po Jirayiově smrti nebyl nikdo, kdo by pokračoval v sériích Icha-Icha. A sám Kakashi doposud nenašel nic zajímavého, čím by to mohl nahradit. Jenže pozornost mu zachytila podezřelá skupinka lidí. Všiml si černožlutých pruhovaných tunik a čistě bílých kalhot. Rozutekli se do různých koutů vesnice. Kakashi nenechal nic náhodě, naznačil ANBU, aby pruhované sledovali a sám běžel za Tsunade.
"Tsunade-sama, mám z toho špatný pocit," Kakashi ani neklepal, vtrhl do kanceláře jako uragán. Tsunade shlížela z okna, už o nově příchozích věděla.
"ANBU už jsou v pohotovosti." promluvila Pátá, aby Kakashiho uklidnila. Šedovlasý přešel k ní u okna.
"Tohle nebudou obyčejní Shinobi. Jednají až moc takticky," uznal Kakashi, když každý ze skupinky přivolal další skupinku uvnitř vesnice. ANBU byli v pohotovosti, aby odvrátili hrozbu. Tsunade si všimla, že se brána otevřela.
"Odlákali pozornost jinam. Upozorni ostatní a vejděte do ulic!" nakázala Tsunade, Kakashi mlčky přikývl a zmizel. Tsunade vyrazila rázným krokem na střechu, hledala jednoho opeřence. Jenže sotva se dostala na střechu, do cesty jí skočila trojice mužů ve stejném pruhovaném oděvu, jako ti v ulicích. Očividně jim velel ten největší z nich, který měl ale znetvořenou pravou ruku.
"Co u nás pohledáváte?" zeptala se Tsunade pevně, začala zatínat pěsti.
"Jsem Drtič Tarik a toto je má armáda. Za prvé, držíte u sebe jednoho z nás. A za druhé, váš domov je i domovem pro Namikaze klan," promluvil hromotluk, dost Tsunade převyšoval.
"Tady žádní Namikaze nejsou. A nevím, kdo z vás je tu držen. Odejděte, ihned!" nakázala Tsunade pevně, Tarikova ochranka se připravila k boji.
"Vůbec ti nevěřím. A toho našeho krajánka si sami najdeme. Sundejte ji!" zavelel Tarik a jeho ochranka vyrazila proti Tsunade. S těmi si ale Tsunade rychle poradila, než se otočila na orla na zábradlí.
"Víš, co máš udělat! Najdi ho! Varuj ho!" křikla na ptáka a začala se věnovat Tarikovi. Orion vyletěl jako blesk. Tarik si orla všiml, rychle běžel k zábradli na střeše.
"Ihned sejměte toho ptáka!" zahřímal do ulic, jenže Orion se úspěšně vyhnul veškerým pokusům o sestřel.

Klan Namikaze neměl pomalu ani den oddechu. Sotva se Tanma s Narutem vrátili a začali léčit svoje utržené rány, Rada Klanu začala plánovat jakékoliv protiopatření proti Tarikovi. Naruto se rozvaloval v klanové zahradě, Tanma opodál cvičil. Snažil se si rozhýbat poraněné koleno.
"Ale že jsou akční, co? Sotva se zbavíme jednoho problému, už se chtěj zabírat dalším," konstatoval Naruto, zatímco Tanma cvičil. Pořezané koleno ho dost omezovalo.
"Rozhodně nemarněj čas. Měl bych je hodně rychle usadit zpátky na místo," utrousil Tanma, když se narovnal. Rozhodl se na protahování hlavně levé nohy.
"Jen do nich, Niisan!" podpořil ho Naruto, než se zahleděl na oblohu. Jeho pozornost upoutal rychle letící objekt, ze kterého se posléze vyklubal velký pták.
"Niisan, není to Orion?" ozval se Naruto, když rozeznal tvar. Tanma přestal s protahováním a podíval se stejným směrem.
"Tož co zas?" zeptal se řečnicky, hned na to Orion začal létat v podivných formacích. Naruto si všiml, jak se Tanmův výraz změnil. Kdyby mohl jeho výraz popsat, tak by to určitě byla nějaká nadávka.
"Hikaru!" zahřměl Tanma mocně, jmenovaný se objevil během mžiku.
"Sežeň mi všechny bojeschopný Namikaze! Valíme bránit náš nový domov!" rozkázal Tanma, to už i Naruto byl v pohotovosti.

Na hřbetech obřích orlů se všichni bojeschopní Namikaze dostali ke Konoze. Tanma se prokázal nejen jako schopný taktik, ale i letec, poněvadž se do Konohy dostali úplně nepozorovaně. Tanma jenom sledoval dění v ulicích z vrcholku hlavy Třetího.
"Co si o tom myslíš?" zeptal se Naruto, když se k němu přidal. Starší z bratrů bedlivě sledoval každou uličku zpod kapuce.
"Okopírovali naši taktiku. Tak se na to vrhnem ve velkém. Namikaze, vpřed!" zavelel Tanma, zbytek Namikaze hrozivě lemoval zbylý okraj monumentu, než se vrhli do ulic. Všiml si stoupajících kamenných zdí v samotném centru vesnice. Rozhodl se zamířit tam. Kakashi unaveně poklekl. Byl jedním z těch, kteří byli uzavření ve velké kamenné míse. Používal svůj Raiton, aby skolil Tarikovy muže a kamenné golemy z okrajů, ale jejich počty pořád neubývaly. Snažil se koupit čas těm, kteří se snažili stěnu prolomit.
"Pořád přichází další a další. Z tohohle nás vytáhne jedině zázrak," posteskl si Kakashi unaveně, jeho úlohu převzala Elika.
"Nevzdáme to, Kakashi. My ne," trvala dívka na svém, když shodila dalšího golema, který se na dně mísy roztříštil. Jenže pak zaslechla povědomý zvuk.
"Všichni za mě! Ihned!" zavelela dívka, když zaslechla silný příval vody. Z jednoho okraje se přiřítila vlna, která se blížila po dně. Elika pozvedla ruku, proud zastavila na místě. Jenže zezadu přišel další proud, Elika zvedla druhou ruku. Kamenní očekávali takový trik, proto začali vodu plnit z celého okraje. Elika se soustředila ze všech sil, protože ona kamenná mísa se s takovou zaplní velice rychle. Vytvořila si vodní sloupec, který ji nadzvedl, aby měla plnou kontrolu nad přibližující se vodou.
"Všichni co nejblíž k tomu sloupu! Dělejte!" zavelela Elika, podařilo se jí příval vody zastavit.
"Chtěj nás zadeklovat!" zakřičel Kiro a sám se činil. Kamenní utvořili kamennou desku, kterou chtěli místu přiklopit. Kiro vyvolal ze země několik sloupů a tlačil proti desce. Jenže únava na nich byla znát. Kamenná deska pořád klesala níž a níž a voda, byť už dosáhla okraje mísy, se přibližovala.
"T, kde jseš, když tě potřebuju?" zeptala se Elika v duchu, snažila se naplno soustředit a věnovat blížící se hrozbě.
Překvapilo je náhlé ticho. Kamenní doposud skandovali a povzbuzovali se navzájem. Teď ale bylo ticho, ale jejich techniky pořád účinkovaly. Eliku kolem pasu chytla silná ruka, jejíž dotek ale hned poznala. Sama málem roztála.
"Bereš na sebe poměrně velký sousto, Liko. Ale teď tě už neopustím. Stejně, jako ty jsi neopustila mě," ozvalo se za ní, vlna začala zase ustupovat. Zároveň, kamenem nad ní a v míse začal pobíhat žlutý blesk, který veškeré kameny zničil.
"Tanmič!" hlesl Kiro, když zvedl hlavu. Tanma se tam zjevil jako duch a pomohl jim z problémů.
"Hlavu hore, Kiro! Ještě to musíme vyhrát!" nakázal Tanma pevně, do Kira vjela nová energie.
"Jak se tu dostali?" zeptal se Tanma Kakashiho. Tanmova přítomnost dala všem potřebnou energii.
"Všiml jsem si pár zakuklenců, ti se pak rozprchli do různých koutů a vyvolali zbytek," informoval šedovlasý, Tanma jenom vytasil meč, už tak byla čepel od krve.
"Naše taktika. Fajn. Plán znáte. Kakashi, buď poblíž, můžu tě ještě potřebovat," nakázal blonďák, než se zase vytratil v uličkách. Elika si všimla Naruta a dalších členů klanu Namikaze, jak k nim doběhli a zabrali bod. Jakmile Kamenní spatřili ohnivý motiv na černém podkladu, začali ustupovat.
Tanma čistil okolní uličky, probíhal jako blesk a každého Tarikova muže, nebo golema, setnul jedinou ranou. Ucítil za sebou další pohyb, instinktivně seknul po krku. K jeho překvapení proti němu stanul muž ve stejné póze a gestu. Čepele se zastavili těsně před krkem.
"Sasuke," hlesl Tanma, ale držel postoj.
"Tanmo," opáčil Sasuke, taky byl opatrný. Šarvátky kolem si zatím nevšímali.
"Ocenil bych tu čepel pryč. Jsem v tom váma. Máme společného nepřítele," promluvil nečekaně Sasuke, začal odklánět svůj meč. Tanma udělal totéž, jen uznale kývl hlavou.
"Pak mi to povyprávíš. Vítej zpátky," promluvil Tanma po napjaté situaci, než se oba zaměřili na společnou hrozbu.

Kamenní se dali rychle na ústup. Ale zapomněli na to, že si zabarikádovali bránu. A vyčerpaní se nemohli dostat ven, ani kameny odvolat zpět do země. Kousek Konohy, který byl bráně nejblíže se stal krutým bojištěm. Nezbyla tam téměř žádná budova kvůli velkoplošným technikám.
"Namikaze. Lhala jsi mi, Hokage! Namikaze jsou tady!" zahřímal Tarik z čela své armády. Tedy, co z ní zbylo. Tsunade se jen po očku podívala kolem sebe. První línii tvořili shinobi v černých yukatách s ohnivým vzorem na spodním lemu.
"Šli jenom konat svoji povinnost," pousmála se Tsunade, teď se už cítila v bezpečí. Tarik si jen posměšně odfrkl a ukázal prstem do davu. Mířil na Kira.
"Ale krajánek je tady! Jde s náma!" zahřímal Tarik znovu. Kiro se odmítal hnout.
"Nejdu nikam! Tohle je můj domov! Jsem z Listu!" odvětil Kiro, což se Tarikovi taky nelíbilo. Obalil se kameny, vytvořil si takový silový oblek.
"Pak vás teda vymažu z map," odpověděl Tarik nonšalantně a zvedl ruku k nebi. Nebe zastínil obrovský meteorit, který se rychle řítil k zemi.
"Tohle dokázal jenom Madara a to měl Rinnegan! Co je on zač?" zeptala se Tsunade při pohledu na ten výjev. Z davu vyšel Tanma, očima Tarika probodával. Listoví si všimli, jak Tarik znejistěl při pohledu na Tanmu.
"Sasuke, teď!" křikl Tanma za sebe, jeho hlas se zněl mocně. Sasuke už číhal na nedalekém sloupu, ruce v pečeti tygra. Beze slova vyplivnul ohnivou kouli do mraků a spustil svoje Chidori. Obloha se hned zatáhla temnými mraky doprovázené hromem. Z mraků vykoukl bleskový drak.
"Snad ti to vyjde. Kirin!" zakřičel Sasuke a pokynul Chidorim na Tanmu. Drak měl svůj cíl, spustil se na místo, kde stál Tanma. Blonďák jen zvedl levačku k nebi a vyčkával. Drak udeřil do země, Tanma ho začal pohlcovat.
"Zesílil!" vyjekli Kakashi, Elika, Kiro a Tsunade současně. Naruto si jen pobaveně založil ruce na hrudi.
"Tohle je ještě nic," odvětil jim, ale sám byl zvědavý, co měl Tanma se Sasukem v úmyslu. Zářivé světlo, které pohlcovalo Tanmu zmizelo, samotný Tanma žlutě světélkoval. Miniaturu draka vyslal k meteoritu, který se rozpadl na několik kousků. Aby se vyhnul vedlejším ztrátám, malý bleskový drak zničil i ty padající kusy na prach.
"A co se týče vás, tak vypadnete!" promluvil Tanma k Tarikovi a zbytku jeho vojska. Tanma svěsil levačku, jako kdyby dával pokyn k palbě. Drak se rychle snesl dolů a nabral na velikosti. Byla to silná rána s ještě silnějším vůbuchem. Tarik a pár šťastlivců mělo štěstí, že se dostatečně ukryli. Zbytek už takové štěstí neměl.
"Nevidíme se naposledy, Namikaze!" zavrčel Tarik, pár z jeho přeživších mužů ho museli doslova táhnout k ústupu.
"Kdykoliv, Tariku! Najdeš mě tady!" provokoval Tanma, jistý si svými schopnostmi. Tahle šarvátka se obrátila v prospěch Konohy.

Listová se opět ponořila do klidu. Více méně. Všude možně probíhaly nejrůznější opravy, záchranné akce, nebo se znovu stavělo. Klan Namikaze se vším dost pomohl. Konohu zdobila nová čtvrť ve východní části. Naruto byl se zapečetěním úspěšný a povedlo se mu s pomocí svitku přestěhovat celou čtvrť ze Země Čaje do Konohy. Budovy, obyvatele, všechno se mu povedlo zapečetit do svitku a přenést. Zbytek klanu Namikaze se hned dal do práce a pomáhali všemožně.
"Moc mi to teda neulehčujete, kluci. Další práce," posteskla si Tsunade za svým stolem. Tanma s Narutem stáli proti ní, Tanma něco hledal ve své brašně.
"Veškeré naše záznamy a spisy. Dával jsem to dokupy celkem dlouho. Myslel jsem, že to bodne," řekl Tanma nevinně, předal Tsunade notes.
"Než jsme tu došli, tak jsem vyslal pár našich lidí do ostatních vesnic, aby o tomhle informovali. To, že Namikaze jsou zpět v Konoze a co Kamenná provedla. Zbývá už jenom náš feudál, babčo," přidal se Naruto, svoje klanové povinnosti plnil poctivě.
"Vy jste fakt zlatí. Za feudálem zajdu potom. Ráda vás opět vidím," řekla Tsunade s úsměvem a oba pevně objala. V posledních dnech toho na ni bylo fakt hodně.
"Navýšila se nám nejen populace, ale i vojenská síla. Myslím, že ostatní Kagové radši uzavřou spojenectví, než aby se nám postavili," dumal Naruto, když Tsunade přešla k oknu. Dívala se hlavně na východ.
"Pozměnils to?" zeptal se Tanma potichu, když si všiml pár změn ve čtvrti.
"Jo, pár změn jsem udělal. Snad to nevadí. Potom to spolu projdem, ať se neztratíš," odpověděl Naruto. Namikaze čtvrť byla v tradičním stylu oproti lehce moderním budovám okolo. Pryč byla několikapatrová budova, ve které přebýval Tanma s Narutem a pár dalšími členy. Tanmův nový dům byl teď na menším kopečku, tyčil se nad ostatními budovami, aby byl jeho status znám.
"Dobrá, mistře architekte. Hořím nedočkavostí," opáčil Tanma, čekal něco dalšího od Tsunade.
"Ta vaše technologie, vynálezy a techniky jsou opravdu něco. Vždyť ta vesnice je skoro celá opravená," hlesla Tsunade při pohledu na zbytek vesnice, dmula se pýchou.
"To už jsou naše triky. Neprozradíme," prohlásil Tanma se zdviženým prstem, až se Tsunade musela zasmát.
"Chceš z toho udělat Hiden techniky?" podivil se Naruto, který si na Tanmovy manýry zvykl.
"Jo, proč by ne? Je to prostě naše," odpověděl Tanma pohotově, jeho vážné chování bylo rázem pryč.
"No tak jo," odpověděl Naruto s klidem, až se Tsunade musela zasmát.
"Vy jste fakt tupouni. Ale jsem ráda, že jste zase tady. Vítejte doma, Namikaze. Můžete jít," oba bratři pokorně vyklidili kancelář.
"Co máš teď v úmyslu? Šel bych se najíst," zeptal se Naruto, sotva vyšli ven. Hlavně se těšil, až sundá popruh s mečem.
"Ty bys furt enem žral. Nechceš se spíš podělit o tvoje novinky?" navrhl Tanma a začal Naruta navádět zpátky do čtvrti.

O nějakou hodinku později se Naruto mohl konečně odebrat k jídlu. S Tanmou prošel novou infastrukturu čtvrti, což se Tanmovi zamlouvalo. Tanma se nakonec taky rozhodl někde najíst, pak se prošel po vesnici, zjistit, co je kde potřeba. Všechno šlo jako po drátkách, Namikaze technologie byla vskutku užitečná. Byť to byla poklidná vycházka, i tak smýkal Tanma meč na zádech. Zaprvé zvyk, zadruhé měl jistá privilegia jako Namikaze. O těch ale věděli pouze členové klanu.
"Věděla jsem, že to nenecháte jen tak bez odezvy," ozvalo se za ním. Tanma se ani nemusel ohlížet.
"Hej, Saky. Všechno v pohodě?" zeptal se Tanma pohotově. Tušil, že Sakura měla náročnou práci ve špitále. Proto tam taky poslal všechny léčitele.
"Teď už jo. Bylo super, že jste poslal vaše lidi do nemocnice. Na traumatologii byl totální chaos. S takovou bychom sami potřebovali doktora," odpověděla Sakura, dobrá nálada z ní jenom sršela. Tanma pochopil její narážku, pobaveně se pousmál.
"Rád pomůžu, když můžu. S Narutem jsi už mluvila?"
"Jo. Byli jsme spolu v Ichiraku, společně se Sasukem a Kakashim. Opět jako Tým 7. Dost se změnil. Vaše práce?" pokračovala růžovovlasá, když si společně sedli na lavičku v parku.
"No, možná jo, možná ne. Já nevím už," odpověděl Tanma nevinně a porozhlédl se kolem.
"Nemyslíš, že by to tu chtělo trochu oživit?"
"Určitě. Působí to docela chudě. A taky bych ráda viděla zase něco pěkného po tom všem," odpověděla Sakura uznale. Tanma pokýval hlavou, chápal to.
"No, asi mám pro Naruta fušku. Může se spojit s klanem Yamanaka a dát to tu nějak do pucu. Divila by ses, péče o kytky ho baví. Sám bych to do něho neřekl," pronesl Tanma nevzrušeně, zato Sakura celá zářila.
"Ne ne! To bych do něj fakt neřekla! Ino, mám pro tebe nové drby," Tanma se jen bavil nad jejím chováním.
"Železo se musí kout, dokud žhaví, co?"
"Přesně tak! Po tom všem vyslýchání si Yamanakové určitě oddechnou během výsadby. To prostě hned musím říct Ino," odpověděla Sakura, málem z lavičky vyskočila.
"Chápete mě, že jo?"
"Jo, asi jo. A nech si ty tituly, prosím tě. Až tak starej nejsem,"
"Pokusím se," usmála se nevinně, než se rozloučila a šla svojí cestou. Tanma pokračoval v cestě parkem, zabraný ve vlastních myšlenkách. Očividně měl větší vliv, než předpokládal.

Z rozjímání ho ale vytrhl nefunkční zapalovač. Ucítil druhou osobu, o kus dál od něj stála Elika. Prsty manipulovala s plamínkem uvnitř jeho zapalovače.
"Už zkoušíš oheň?" zeptal se Tanma, když si konečně zapálil.
"Pomaličku jo. Moc dobře si vybavuju tvoje učení," odpověděla Elika, když se k sobě přiblížili.
"Co to máš vůbec za zlozvyk?" zeptala se káravě, všimla si cigarety mezi jeho prsty.
"Ty čtyři roky byly hodně o hubu," odpověděl Tanma hodně rychle a nevinně, snažíc se schovat ruku za zády.
"To nevíš nic o škodlivosti? A jak to vůbec leze do peněz? A jak všechno natáhne ten smrad?" pokračovala Elika, Tanma měl pocit, že ho kárá vlastní máma.
"Hej, hej, hej! Klid, probůh. Chápu, že toho asi bylo hodně, ale to už nejseš ráda, že jsem zpátky?" zeptal se Tanma opatrně a raději típnul, co měl a schoval. Elika se očividně uklidnila.
"Máš pravdu. Jsem ráda, že jsi zase tu. Chyběl jsi mi, ty moje pako. Teď mám jenom trochu plnou hlavu," odpověděla Elika. Tanma navrhnul, aby si jen tak sedli do trávy, jako dva přátelé.
"Mohli jsme umřít. Na domácí půdě. Nevím, jak dlouho bych vydržela, kdyby ses neobjevil,"
"Odvedla jsi dobrou práci. Udržela jsi tak velkou plochu na dost dlouho. Máš můj obdiv, Liko. Zlepšila ses. Jseš dobrá podpora. Nevěš hlavu. Vem si v potaz, že jste už byli unavení a mleli jste z posledního. Já jsem se poslední týden válel na p****i, bo jsem málem dostal na p***l od Kenjina. Zas si to tolik neber," pokoušel se Tanma o utěšující tón. To Elice zjevně pozvedlo náladu. O to víc, když se dozvěděla, že Kenjin už nežije. Dost se jí ulevilo.
"Ale teď mě trápí ta Kamenná. Proč tu vůbec šli?"
"Je to letitej spor, už od třetí války. Ten chábr, co jim velí, to pořád nedokáže spolknout," odpověděl Tanma a ve zkratce vysvětlil, proč vznikl spor mezi Kamennou a Namikaze.
"Takže se ty útoky budou stupňovat? Hrozí další válka?"
"Nemyslím si. Bylo nad slunce jasný, že se mě Tarik bojí. Dokud tu jsem, tak si nic nezkusí," odpověděl blonďák konejšivě, Elika působila víc uvolněněji.
"Náš ochránce, co? Moc si na to ale nezvykej, Namikaze," popíchla ho dívka, což oba rozesmálo. Tanma si uvědomil, jak moc mu tohle chybělo.
"Liko, můžu tě o něco požádat? Můžeš být k večeru na vyhlídce? Je tu pár věcí, co mi leží v hlavě už nějakej pátek a chtěl bych s tím ven. Týká se to tebe," promluvil Tanma po chvilce klidu, až Elika znejistěla. Nervózně si zkousla ret, až Tanma málem roztál.
"A nemůžeš mi to říct teď?"
"Ještě si to chcu trochu promyslet. Ať ze mě nevypadne nějaká arci-kravina," odpověděl Tanma nejistě a nevinně. Elika jen uznale pokývala hlavou.
"Jasně, jasně. Asi to chápu. Dobrá, není problém. Před setměním na vyhlídce," zopakovala Elika a pokynula hlavou k monumentu. Tanma to kývnutím potvrdil.

Jelikož byl ještě nějaký čas před osudným setkáním, rozhodl se Tanma zabít čas ve své kovárně. Trochu si utřídit myšlenky a ujasnit, co vlastně chce říct. Nehodlal před tím už utíkat. Hrabal se v tom už dlouho a došel k závěru. Už nehodlal tajit svoje city. Po tom, co s Elikou prožil, už ne. Škrtnul křesadlem a rozdělal oheň ve výhni. Už dlouho měl v hlavě plán na jistou zbraň. Vytáhl staré schéma a dal se do díla. Ale samotnou čepel a mechanismus hodlal vylepšit. Chtěl, aby mechanismus reagoval na jeho chakru, která mění svůj průtok při určitém pohybu ruky, stejně jako krev v žilách. Zároveň chtěl do čepele použít kousky Fushigiri.
"S tímhle budu fakt zabiják," pousmál se nad svým plánem, když se podíval na schéma. Jednalo se o záměstní čepel s vysouvacím mechanismem, připevněnou k nátepníku. Rozbil Fushigiri na menší kousky a hodil je do výhně, aby je roztavil. Následný plamen nečekal.
"Do p**e!" vyjekl a sotva uhnul, protože plamen vyšlehl směrem k němu. Kovárna se zdála být v pořádku.
"Tanmo-sama, všechno v pořádku?" ozval se ze dveří Hikaru, který šel zrovna kolem. Tanma jenom zvedl palec, všechno bylo v pohodě.
"Dobře. Ale co nejdřív vyhledejte Emi-san, ať vám potom ty vlasy upraví," oznámil Hikaru, než odešel. Tanma se podíval do zrcadla, plamen mu sežehl asi polovinu délky vlasů. Kdyby byl Tanma tmavovlasý, tak vypadá jako Sasuke.
"Cuž, aspoň s tím bude míň péče a starostí," uznal Tanma nad svým novým vzhledem a pokračoval v díle. Součástky měl hotové, teď to jenom smontovat. Postupoval přesně podle schématu. Po nějaké chvíli měl svoji skrytou čepel hotovou. Vyhledal kožený nátepník, přidělal tam čepel a vyzkoušel její funkce. Roztáhl prsty na levé ruce, nechal jenom prostředník a prsteník u sebe, čepel mu vyjela ven.
"Čert ví, kdo to tenkrát nosil," poznamenal Tanma, když vytočil dlaň k sobě, aby se pořádně podíval na mechanismus. Čepel měl na vnitřní straně předloktí. Zaklonil ruku dozadu, podobně jako kdyby chtěl udělat úder dlaní a čepel zajela. Párkrát si ty gesta vyzkoušel, aby si je osvojil a zjistil nějaké chybičky. Čepel se vysouvala a zasouvala jako po másle. Na vysunutí musí prostě dát prostředníček a prsteníček k sobě a na zasunutí jenom zvednout dlaň. Podíval se ven, okolí se už zalilo zlatavým sluncem před soumrakem.
"Do ř**i!" zaklel a šel si dát sprchu po práci. Stihl i návštěvu u oné Emi, aby nevypadal tak strašně a mohl vyrazit k monumentu. natáhl na sebe obyčejné černé tričko s dlouhým rukávem a hodil na sebe haori s klanovým vzorem. Nově zkutá zbraň už seděla na jeho levém předloktí a černé bezprsté rukavice nesměly chybět.
"Tak směle do toho. To dokážeš. Hlavně odvahu," povzbuzoval se, zatímco kráčel ulicemi zalitými sluncem. Z nervozity vykouřil po cestě několik cigaret.

Bratři prozkoumávali místo, které jim vytipovali zvědi. Místní sopka se hrůzostrašně a majestátně tyčila poblíž.
"Z těhle míst vždycky mám husí kůži," poznamenal Naruto, když prohledávali místo. Místo bylo opuštěné, některé budovy ještě hořely.
"Jo, když žiješ pod sopkou, máš vysoký riziko, že se něco po***e. Náhlá evakuace je najednou moc příhodná. Oči na stopkách, Naru. Slyším známou společnost nedaleko," promluvil Tanma, když zaslechl známé vrčení.
"Měli bychom je pobít," navrhl Naruto s nechutí v hlase. Uvědomoval si riziko. Byli jenom kousek od Amanaki, stačilo jenom přejít horský pás. A ani jeden z bratrů nehodlal riskovat, že se nějaká opice zatoulá. Jakmile bývalou vesnici opět ovládlo ticho, bratři pokračovali s pátráním po tajném vstupu.
"Jak si vůbec uděláš úkryt v sopce?" vyzvídal Naruto, když postupovali vesnicí.
"Nemám tucha. Hele, tuten tu asi nepatří," odpověděl Tanma a poukázal na další tělo, které ale nejevilo známky vulkanické katastrofy. Mnoho řezných zranění, hodně hluboké. Výsledek byl jasný, někdo toho chudáka poslal na průzkum a ty stvůry ho dostaly. Průzkumník se málem dostal do jeskyně, než pravděpodobně vykrvácel. Bratři usoudili, že ta jeskyně stojí za pokus.

Chodby jeskyně byly potemnělé, asi co deset kroků hořela pochodeň ve zdi. Bratry překvapilo, jak byly chodby široké. To musel vyhloubit někdo jiný, o to se láva nepostarala. Tanma vedl cestu, jeho světelná koule zacházela i za rohy, aby je nic nemohlo překvapit. Vešli do velkého sálu, který byl plný vybavení. Ať už dotyčný plánoval cokoliv, povedlo se mu vyřešit napájení, očividně používal geotermální energii.
"Podívej se na to. Na co myslíš, že to je?" zeptal se Naruto, když se rozhlížel kolem. Tanma si všimnul, jak polevil v ostražitosti.
"Vůbec nevím, ale taky se mi to vůbec nelíbí," odpověděl Tanma, pořád těkal pohledem sem a tam.
"Tak jste mě konečně našli. Vítám vás ve svém skromném domově," ozvalo se za nimi.

Stejnou chodbou, kterou přišli, přišel i Kenjin. Neskrýval se pod kapucí, teď mu to přišlo zbytečné. Bratři si všimli, že má na obličeji více šrámů, než posledně. Možná nemohl umřít, ale neslo to daň na jeho psychice.
"Kenjine, už zacházíš moc daleko. Musíme tě zastavit," promluvil Tanma, když si nově příchozího všiml.
"To mě mohlo napadnout, že se o to pokusíš, příteli. Jenom, abys věděl, nedám vám nic zadarmo," opáčil Kenjin bezstarostně a přešel k jednomu panelu. Rozhrnul svůj plášť, na těle měl taky mnoho šrámů a zmáčkl jeden spínač. Bratři si všimli, že levou ruku má celou mechanickou. Fushigiri fungovalo dokonale. Z podlahy začal vyjíždět podstavec. Naruto si všiml, že se Tanma napjal ještě víc. Na podstavci stála osoba, která vypadala jako oběť požáru.
"Jseš naprostej šílenec, Kenjine!" zařval Tanma, ale stále vyčkával. Popálený nereagoval.
"Niisan, jsem z tebe nervózní. Co je to za chlapa?" zeptal se Naruto opatrně a pomalu se přesouval k bratrovi.
"Kentaro Yari. Ten, kterej způsobil ty jatka v Hozukijo. Ale je mrtvej. Padl mojí rukou, vím to," odpověděl Tanma. Kenjin přešel k Yarimu, v prstech protáčel senbon.
"Nebudu ti lhát, bylo to dílo ho vysekat z toho stromu. Z toho je taky takhle ohořelý," promluvil Kenjin a zarazil senbon Yarimu do ucha.
"Nějaký Edo Tensei ti nepomůže, s tím si už umíme poradit!" ozval se Naruto, snažil se působit odvážně. Ale sám byl nejistý. Nevěděl, co od koho čekat.
"Milý zlatý, tohle není trapné Edo Tensei. Tohle je moje novinka," opáčil Kenjin a udělal krok zpět. Yari se lehce zakolísal, než zvedl hlavu. Yari jen mlčky přeletěl oba bratry pohledem.
"Opatrně, předpokládám, že Kenjin půjde po mně. Yari používal něco podobný Mokutonu. Hlavně se nenech chytit a kdyžtak řekni Kuramovi, aby ti pomohl s Katonem," poradil Tanma a psychicky se připravil. Šance byly vyrovnané.
"Teď se nám to hezky vyrovnalo, jeden na jednoho. A pouze vítěz zůstane," pronesl Kenjin, než celou místnost zahalilo ostré světlo.

Naruto se rozkoukal kolem sebe. Vypadal jako v nějakém zamlženém sále. Zamlženém a hodně přesvětleném sále. Na konci sálu si všiml Yariho. Zíral na něj svýma bezduchýma, mrtvýma očima. Naruto si pamatoval, že Yamato používal Mokuton na to, aby držel Kuramu na uzdě. Nevěděl, jestli je to něco podobného. Věděl, že si s ním nemá co říct, proto hned vytasil. Stejně, jako ho učil Tanma. Být vždy připraven, mít zbraň v ruce a být schopný reagovat. Yari neřekl ani půl slova, natáhl k Narutovi ruku, hned na to se na Namikazeho řítilo pár šlahounů. S tím si ale Naruto poradil jednoduchými údery. Nikdo nepromluvil, Yari byl jen jako reanimovaná loutka, pro Naruta to byl pouze další nepřítel, kterého musel porazit, chtěl-li pokračovat dál.
"Nepochlubil ses, že umíš Katon," promluvil Naruto, když uhýbal dalším šlahounům. Yari mlčky posílal další a další, znemožňoval Narutovi přístup.
"Ten Tanma. Jo, umím ho. Pokud budeš potřebovat, řekni si," potvrdil Kurama, zatímco sledoval souboj Narutovýma očima. Blonďák udělal tři seky s katanou, za každým úderem následovala větrná vlna. Vítr byl natolik silný, aby rozsekal velký počet šlahounů. Naruto pochopil, že si udělal prostor, teď jenom pokrýt vzdálenost. Objevil se za Yarim a vedl úder. Čepel ale sjela po kůře stromu.
"Kawarimi!" syknul Naruto a začal Yariho vyhledávat. Nevšiml si, že z pahýlu stromu vylezl podivný květ.
"Naruto, jed! Vypadni!" zařval Kurama a na chvilku převzal kontrolu nad Narutovým tělem. Stihl uhnout, než se jedovatý oblak vypustil.
"Dík, tak tohle bylo o fous," uznal Naruto, ale pořád svého soka neviděl.
"Dej si pozor. Nevinné bylinkářství tě může vyléčit, i zabít. Tenhle chlap volí druhou variantu," varoval Kurama, sám se snažil Yariho najít. Jenže po Yarim nebylo ani vidu, ani slechu. Nedalo se přesně určit, kde by se mohl schovávat v takovém prostředí. Rozhodl se nesetrvávat na místě, aby nebyl snadný terč. K jeho údivu bylo zjištění, když na hřbetu ruky ucítil pohlazení listu. Ale vedle něj nic nebylo.
"Asi jsi nebyl dost rychlej, Kuramo. Asi jsme se něčeho nadýchali. Genjutsu Kai!" utrousil Naruto a pokusil se rozptýlit iluzi. Úspěch, mlha se rozestoupila a Narutovi se otevřelo srdce džungle. Celou dobu byli v džungli, kterou maskovala iluze mlhy.
"Zdá se, že Kenjin může upravovat prostředí, jak se mu to hodí a zlíbí. Oči na stopkách, kluku. Yari může vystartovat odkudkoliv,"
"Tak ho trošku vylákáme, což? Kage Bunshin!" Naruto vyvolal několik klonů, aby zvýšil svoje šance na nalezení Yariho. Okolí hned pokrylo několik Narutových kopií. Smysly pracovaly na maximum, aby se dalo cokoliv zahlédnout, nebo zaslechnout. Naruto zaslechl, jak několik klonů padlo kvůli útoku ze zálohy. Rozhodl se obrátit karty. Přešel do svého Kyuubi módu a formuloval plán.
"Kuramo, trošku to odlesníme. Katon, teď!" zavelel Naruto a rozběhl se jedním směrem. Kam se pohnul, tam zanechával ohnivé stopy. Oheň se rychle rozšířil, alespoň čtvrtina pralesa byla v plamenech. Naruto si všiml menší mýtiny, kam zamířil. Les byl rychle v plamenech, Yari neměl jinou možnost, než jít na mýtinu. Jenže na mýtinu došly dvě přerostlé květiny. Chovaly se jako živočich, hýbaly se samy od sebe, jako kdyby měly vlastní rozum a vedení. Naruto se nenechal zmást, napustil svoji vzdušnou chakru do meče a vyrazil proti dvěma rostlinám. S lehkostí je přesekl vedví.
"Tak teď se nedivím, proč to Niisan tak rád používá," poznamenal Naruto, když se podíval na modře zářící čepel.
"No, moc ses neukázal. Poslal jsi na mě trochu plevele, aby makal za tebe. Nic moc, teda" pronesl Naruto do hořícího lesa. Chtěl svého nepřítele vylákat. Sotva to dořekl, za ním se začal vynořovat nový les. A kam se Naruto pohnul, tam se hnul i les.
"Sakra, jak jste ho tenkrát porazili?" ptal se Naruto při útěku, zatímco s pomocí Kuramy metal jednu ohnivou kouli za druhou.
"Tanma tenkrát přivolal blesk, padla jiskra a ten týpek uhořel. Teď nevím, jak na něj," odpověděl lišák, sám se snažil na něco přijít. Naruta už tahle pitomá hra nudila. Zastavil se a čekal. Nechal se lesem obalit.
"A teď! Zvyš intenzitu," nakázal Naruto, když přepnul do svého nového módu. Les kolem něj opět začal hořet.
"Mě nechytíš, všechny pokusy jsou marný! Musíš si pro mě přijít sám!" zakřičel Naruto do plamenů, meč už připravený v ruce. Stejně, jako ho Tanma učil. Yari vylezl ze země, zabodl na Naruta svoje mrtvolné oči.
"Dobrá, není to Edo Tensei, takže nepotřebuju nějakou pečeť. Je jenom oživlá zdechlina. Jak tě to Tanma učil?" promlouval k sobě Naruto v duchu, zatímco se Yari pomalu přibližoval. Naruto se soustředil. Z opasku vytáhl i pochvu a na moment zasunul.

Onen moment se zdál nekonečný. Yari se blížil až moc pomalu, Naruto si to musel dobře načasovat. Cítil, jak mu meč v ruce vibruje, jak byl moc nabitý vzdušným živlem. Rozhodl se zariskovat a udělal pár kroků blíž. Stejně, jako ho to učil Tanma, povytáhl meč a zase rychle zasunul. Na Yariho se řítilo několik větrných čepelí, které ho rozsekaly na kousky. Pro další úder už musel Naruto vytasit. Vzniklá větrná vlna rozmetala to poslední, co s Yariho zbylo.

Naruto se probral zpět v laboratoři. Došlo mu, že svůj souboj vyhrál. Tanma očividně ještě bojoval, jelikož nikde nebyl. Rozhodl se tedy laboratoř prozkoumat. Prozkoumával celkem dlouho, dokud nenarazil na deník. Deník už měl něco za sebou, ale pořád držel.
"Že by Kenjin litoval toho parazita v sobě?" ptal se Naruto sám sebe, zatímco procházel stránky.
"To se mi nezdá, kluku,"
"No ne, fakt! Poslouchej. Zápis 34. Už je to pár let, co jsem se vydal po vlastní ose. Doneslo se mi, že Yari natáhl brka. Tanma v tom měl prsty. Nezazlívám mu to. V poslední době si říkám, co se to se mnou děje. Když se ohlídnu za sebe, tak tam není nikdo, koho bych měl rád. Čert ví, kde Yari tu stonožku vzal. Možná mi to dalo sílu, ale za jakou cenu? Neměl jsem se nechat tak snadno zlákat. Kenjin toho lituje. Další zápis. Drby se šíří rychleji než virus. Tanma našel Fushigiri, tajemnou smrtelnou čepel. Musím ho vyprovokovat. Zápis pak pokračuje. Ochutnal jsem Fushigiri na vlastní kůži. K***a, to bolí. Možná je šance, že se z toho dostanu. Aspoň budu volnej," Naruto přečetl poslední záznam, deník položil na stůl.
"Tak to mění dost věcí. Snad je Tanma v pořádku. Vůbec ho nechytám," přiznal Kurama.
"Tak asi nezbývá, než jenom čekat," povzdechl si Naruto a sedl si na nejbližší židli, v naději, že Tanma zvítězí stejně hladce.

Akonáhle sa stiahli, zišla sa trojica útočníkov pri tele svojho druha.
„To je pech, podcenili sme ich výdrž a schopnosti,“ sklonil sa najstarší k telu a jednoznačným gestom naznačil, že už niet pomoci.
„Pravda,“ súhlasil ich veliteľ, „no najmenší z nich sa zdá byť predsa len vyradený, bábkar zasa prišiel o svoju zbraň a zdá sa byť poranený. Problémom je už iba dievča s vejárom, no aj to sa čo nevidieť vyrieši, keď bude naďalej takto plytvať čakrou. Pritom by ako jediná mala šancu uniknúť.“
„Na dôvažok, čím dlhšie odolávajú, tým horšie pre nich,“ poklepal si najmladší významne po plynovej maske, akú nosili všetci.
Veliteľ ocenil jeho vstup do diskusie nevraživým pohľadom.
„Budeme udržiavať vzdialenosť, z ktorej môžeme pohotovo udrieť, akonáhle vietor poľaví. Vpred!“

„S väčším vejárom by som si s nimi poradila aj sama,“ zahromžila Temari cez šatku čelenky, ktorou si teraz prekrývala nos a ústa. Netušila, nakoľko to bude účinné, útočníci mali plynové masky. Zacítila niečo, čo ju prinútilo odtrhnúť zrak od predpokladaného smeru ďalšieho útoku.
„Zbláznil si sa? V tejto situácii ideš rozkladať oheň? Hej, tých rastlín máme iba pár, čo vyvádzaš?“ vychŕlila na Kankura smršť otázok.
„Na nič nám teraz nie sú a mne ostalo už iba niekoľko ihiel,“ nenechal sa Kankuro vyviesť z miery, „keď sa výťažok z nich dostane priamo do krvi, bude to mať silnejší účinok, než pri vdýchnutí. Pri troche šťastia môže viesť k dezorientácii, rozhodeniu čakry alebo v najlepšom prípade až k paralýze.“
„Môže a nemusí,“ zapochybovala Temari, „nebolo by istejšie risknúť Gaarovu premenu?“
„Óoo, áno, len ma pustite von,“ ozvalo sa v Gaarovej hlave. „Všetkých zabijem, všetkých, len čo ma prestane tak šialene svrbieť celé telo.“
„Na Shukaka zabudnite,“ zasipel Gaara, „je tiež úplne hotový.“
„Tak to my asi tiež,“ povzdychol Kankuro.
„Každý zvlášť možno, ale spolu to ešte môžeme zvládnuť,“ nedala sa Temari.
„Koľko piesku dokážeš použiť?“ obrátila sa na Gaaru. „Budeme ho však tentoraz potrebovať viac, než pri poslednom boji.“
„Urobím, čo bude treba,“ zachripel.

Vietor konečne ustal natoľko, aby mohli vyraziť vpred, ba dalo by sa takmer povedať, že prestalo fúkať úplne. Nedostali sa však ďaleko, už na najbližšej čistine narazili na najmenšieho z prenasledovaných, toho, čo nosil na chrbte tekvicu.
„Snažia sa získať náskok jeho obetovaním,“ skríkol najmladší a zaútočil. Veliteľ ho chcel najskôr zadržať, no rozmyslel si to. Namiesto toho ho kryli vrhnutím niekoľkých kunaiov, ktoré boli všetky zachytené pieskom. To primälo útočníka uskočiť vzad. Konečne mu došlo, že navzdory zúboženému vzhľadu protivníka situácia nemusí byť natoľko jednoznačná. Ten sa medzitým tváril, ako keby mal skutočne veľmi tvrdú stolicu, no nebolo to vôbec na smiech, pretože množstvo výriaceho piesku okolo neho sa takmer zdvojnásobilo.
Zrazu poryv vetra vrhol všetok ten piesok proti útočníkovi. Ten inštinktívne zodvihol ľavú ruku do obrannej pózy a pravou, v ktorej zvieral kusarikamu, odrazil pieskom nesené kunaie, ktoré predtým vrhli jeho druhovia. Následne ostal stáť v obrannej póze, ako primrznutý. Reťaz na konci jeho kusarikami iba tak voľne visela.
„Ustúp!“ prikázal veliteľ, no nič sa nestalo.
Vymenil si pohľad so svojim zostávajúcim druhom a opatrne sa pohli po stranách vpred. Vietor jasne prezradil, že tu ten piesočný krpec nie je sám. Zo zadu ho kryjú jeho spoločníci. No sú to ešte tiež iba decká a túto patovú situáciu nemôžu dlho udržať.
Sotva sa dostali na jednu úroveň s oproti sebe stojacou dvojicou, ich druh sa zrazu vrhol proti svojmu staršiemu spoločníkovi, reťazou zablokoval jeho tanto a ostrým kusarigami ho takmer sekol do ramena. Ten však pohotovo pustil zbraň a vrhol naň niekoľko kunaiov. Hoci boli aspoň dve zásahy smrteľné, útok neustal a tentoraz sa čepeľ kusarigami zaborila do oblasti žalúdka.
„Prestaň!“ vyhŕkol zranený a odsotil od seba útočníka. Ich pohľady sa stretli. Bolesťou rozšírené zreničky, v ktorých sa mihol záblesk pochopenia voči neprítomnému pohľadu hladiacemu do prázdna. Ďalšiemu útoku zabránila iba čepeľ veliteľa, ktorá preťala čakrové vlákná.
Takže tak je to! Ten piesok so sebou niesol aj ihly napustené drogou a spojené s čakrovými vláknami, skrze ktoré ho mohol bábkar ovládať, akonáhle sa dostavil paralyzujúci účinok.
„Pekný pokus, no skončili ste! Vďaka čakrovým vláknam a smere vetra poznám vaše pozície.“
„Figu poznáš!“ ozvala sa nad ním Temari a vzápätí mu jej vejár prerazil lebku takou silou, až jeho drevený rám praskol po celej dĺžke.
„Proste som stočila smer vetra,“ pochválila sa so zadosťučinením sama seba, zatiaľ čo okolo nej prebehol Gaara, schmatol upustené tanto a pustil sa do dorážania zraneného protivníka.
„Páni, sme lepší, než som si myslel,“ vyšiel z úkrytu aj Kankuro. „Také parádne rodinné jutsu. To budú všetci čumieť. Nazveme to povedzme Kombo Fuuton: Gaara Sabaku no …“
„Ak niekomu čo i len naznačíte, čo sa tu stalo, zabijem vás!“ prerušil Gaara a jeho hrozbe dodalo na váhe, že ani na okamih neprestal bodať svoju už bezduchú obeť.
„Čože spravíš?“ vybuchol Kankuro, no Temari ho ráznym gestom zarazila.
Gaara má vlastne svojim spôsobom pravdu. O tejto slabine najmocnejšej zbrane Piesočnej by nemal nikto vedieť. Dokonca ani členovia rady. Ktovie, či sem neboli aj teraz poslaní za účelom …
„Čo tu tak postávate?“ vytkol im Gaara, zatiaľ čo si ešte raz poriadne vyfúkal nos a nasadil si plynovú masku svojej obete. „Nazbierajme tú burinu, nech sme čo najskôr preč.“
Kankuro iba pokrčil plecami a krivkajúc sa vydal za Gaarom. Aj tak potrebuje pozbierať čo je ešte použiteľné z Karasu. Temari ich nasledovala s hrejivou predstavou, ako si vypýta od otca nový vejár namiesto práve prasknutého. Aspoň o pol metra dlhší.

Oba bratři se přesunuli do jedné z ulic. Tanma pomohl Narutovi najít sám sebe. Malý Tanma čekal v jedné tmavší uličce. Už jako malý kluk dokázal učit, kudy jeho cíl půjde. Během chvilky se na ulici objevil malý Naruto. Byl unavený, špinavý a značně potlučený. Na chvilku se zastavil, aby se ujistil, že své pronásledovatele ztratil. Jenže další krok už neudělal. Tanma ho zatáhl do uličky a držel v tichosti.
"To tys mi zachránil život. A už si ukázal, že jseš dobrej v tichém postupu. Takhle to Kurama myslel," došlo Narutovi. Tanma jenom mlčky sledoval sebe a Naruta v mladší verzi, jak se potichu baví v potemnělé uličce, zatímco chuuninové a joninové jenom probíhali kolem. Vůbec o nich nevěděli.
"Pouze Sandaime o nás věděl," promluvil Tanma tajemně.

Obraz se před nimi ještě několikrát zavlnil, aby byli svědky dalších pár událostí z následujících dní. Byli svědky, jak Tanma kvůli tomu navštívil Hokageho a nebál se ho pěkně seřvat, jen aby se s dalším zvlněním ocitli na večerním hříšti, kde se Tanma s Narutem znovu střetli, aby si domluvili další plány. Takhle to pokračovalo dál, dokud Tanma neukončil akademii, a nestal se geninem. Ovšem, nástup do akademie doporučil i Narutovi.

Zpátky v realitě, Naruto potřeboval chvilku, aby vstřebal to, co viděl. Tanma si jen oživil vzpomínky.
"Sakra! Už jenom to pomyšlení, že jsme si byli celou dobu na dosah. Ale Třetí neudělal nic," prolomil Naruto ticho. Kolem nich byl opět v lese, který byl za městem.
"Chtěl, ale rada byla zásadně proti. Ledy jsem musel prolomit až já," odpověděl Tanma, dokud Naruto neměl nutkání si sednout. Připadal si unavený.
"Zjevně Kyuu už skončil. Kyuu, jak to vypadá?"
"Vypadá to tak, že veškerá moje síla je v Narutovi. Už nejsi jinchuuriki, Tanmo. Ale zanechal jsi tam svůj otisk, nebo tak něco, takže bude-li potřeba, můžeš nadále využít moji sílu. Ale ta pečeť ti už zůstane," odpověděl Kyuubi, když se vedle nich objevil, byl velký jako kůň.
"Tak to máme za sebou. Mám pocit, jako kdyby mě přejel povoz," utrousil Naruto, když si Kyuubi lehl k nim.
"Jen sbírej síly, Naru. Pak budeš nezastavitelnej," potvrdil Tanma, který se jenom opíral o strom.

Jenže klid netrval dlouho. Z města se opět ozývaly výkřiky. Naruto s Kyuubim byli hned na nohou, únava je přešla. Tanma jednal instinktivně, hned si přikládal ruku k oku, protože měl několik orlů rozesetých po městě.
"Do h****u! Myslel jsem, že ty potvory už vícekrát neuvidím! Jak se tu k***a dostaly?" ptal se Tanma sám sebe, když sledoval okolí. Naruto chtěl vědět, co se děje, jeho bratr mu jen přiložil dlaň k oku.
"Proboha živýho! Co to je?" vyjekl Naruto. Skrze Tanmu viděl několik zmutovaných tvorů, jak pobíhají ulicemi.
"Mutanti. Konkrétně zmutovaný opice, původem z Kiri. Kazuyova robota," informoval Tanma rychle, zbytek řekl Narutovi po cestě. Bratři stanuli na skalním výběžku, ze kterého měli výhled na celé město. Opice se zdržovaly v ulicích, Tanma ale preventivně sledoval okolí a nahlížel do domů.
"Skvělý. Nevěděj, jak si otevřít. Civilisti jsou v bezpečí," ohodnotil Tanma situaci. Několik opic bylo u domů, odkud se ozýval křik. Slyšely je, ale nemohly se k nim dostat, což je o dost víc rozčilovalo.
"Tak jo, co teď?" zeptal se Naruto, když Tanma svěsil ruku. Věděl, že už něco plánuje.
"Musíme je odlákat. Nemá smysl s nima bojovat, je jich až moc. Věř mi, jednu laborku v Kiri jsem vyčistil, a takhle jsem se ještě nezapotil," odpověděl Tanma, což mu Naruto věřil. Co se týkalo fyzických činností, Tanma toho vydržel hodně. Když se už začal potit, tak to něco znamenalo. Naruto si jenom odevzdaně povzdechl.
"Máme dvě možnosti. Zavést je k útesům, nebo do bažiny. Kdo si co bere? Jsme dva, tak to zvládnem," navrhl Tanma, což Naruta trochu uklidnilo.
"Co je v těch bažinách, že je tam chceš zavést?" zeptal se Naruto, nejistota ho pořád neopouštěla, když slyšel ten řev kolem.
"Jedni takoví červíci, kteří by se mohli nažrat," odpověděl Tanma nevinně, než začal něco hledat ve své brašně.
"Beru si útesy. Doufejme, že neumí plavat," rozhodl se Naruto, Tanma mezitím vytáhl podivnou plechovku.
"Tak si vem jednoho z mých orlů. Využij ten svůj nový mód, dělej rachot a podobně. Ale moc se jim nevzdaluj, ať neztratí zájem," připomněl Tanma, než si navzájem bouchli pěstmi.

Naruto stál vedle Tanmy na kašně uprostřed města. V ruce měl kus kovové trubky, kterou hodlal využít. Tanma náhle mocně hvízdnul, rozléhalo se to snad celým městem. Naruto začal bouchat trubkou o kašnu, aby v rámusu pokračoval.
"Tady, vy pazgřivci nepovedení! Žrádlo! Héééj!" hulákal Tanma, Naruto se k němu přidal. Věděl, že Tanmův plán vyjde. Vždycky vycházely. Volání zabralo, mutanti se začali přibližovat ke kašně. Naruto si je mohl blíže prohlédnout, zvedal se mu z toho žaludek.
"Co za vyšinutého maníka tohle provede?" zeptal se Naruto do prázdna, aby zahnal svoji nervozitu.
"Vyšinutej maník. Jdem na to!" zavelel Tanma a bratři se rozdělili. Naruto běžel na svoji pravou stranu, kde byly vysoké útesy a rozbouřené moře. Část mutantů se vydala za ním. Za běhu aktivoval svůj Kyuubi mód, aby donutil mutanty běžet za něčím, co ještě svítilo. Zabralo to, mutanti mu byli v patách a byli pořádně rychlí.
"Sakra, kde je ta brána k přístavu?" prskal Naruto v duchu, když kličkoval ulicemi a mlátil trubkou do všeho, co mu přišlo pod ruku. Dostal se ven z města, po ohlédnutí zjistil, že mutanti pořád běží za ním. Zvýšil teda svoji rychlost, aby se dostal k okraji útesům, a aby mutanti nedostali jeho.
"Tak jo, teď nebo nikdy!" povzbudil se v mysli, než skočil z útesu. Mutanti skákali slepě za ním, jenže Naruto se na poslední chvíli chytil orla, kterého mu dal Tanma. Mohl si oddechnout a pokochat se pohledem, jak opice padají z útesu, jedna přes druhou. Podíval se pod sebe. Někteří měli to štěstí, že dopadli na kameny. Ti, co skončili ve vodě, se rychle utopili.
"Fujtajbl, doufám, že se vidíme naposled!" zanadával Naruto, když ho orel donesl zpátky k městu.

Tanma se rozběhl na svoji levou stranu. Za běhu otevřel plechovku, ze které se vyvalil barevný dým, ale i zápach tlejícího masa. Vzal to po střechách, mutanti mu byli pořád v patách. Kdykoliv si nebyl jistý, jestli má mutanty za zády, zahvízdal. Nechutný řev mu potvrdil, že pronásledování nevzdali. Pach masa byl až moc silný, což donutilo Tanmu přemýšlet, jestli to s tou směsí nepřehnal. Přeskočil zeď poblíž brány vedoucí do lesa a ukryl se ve větvích. Počkal si, až se mutanti opět objeví. A hlavně, až budou pryč z města. Odér linoucí se z plechovky by přilákal jakéhokoliv predátora. Seskočil na trávu a čekal. Pomocí orlů sledoval situaci za sebou, povedlo se mu vylákat druhou půlku ven. Teď začínala ta pravá sranda, protože mutanti se rozprchli do lesa. Tanma si zastrčil plechovku za obi a začal šplhat na strom. Při každém skoku na další strom mocně hvízdnul, aby mutantům připomněl, že tam pořád je. Zavedl je hlouběji do lesa. Okraj močálu měl na dohled. Věděl, že postačí jenom lehce zčeřit vodu a červy tím vypudí. Seskočil na padlý kmen, který byl kousek nad mokřadem a vyčkával. Řev byl slyšet všude kolem něj. Líně pohnul rukou, aby zápach ještě víc roznesl po okolí, než vytasil meč. Elegantním saltem odskočil na kámen stojící ve vodě, než kolem sebe opsal mečem kruh. Pochopitelně, po vodní hladině. Všiml si pohybu pod vodou, tak plechovku zahodil a přemístil se zpět do větví. Červi byli taky pěkně mazaní, počkali si, až všichni mutanti byli ve vodě, než se vynořili a začali s hostinou. Mutanti neměli nejmenší šanci proti protivníkovi, kterého nemohli vidět, ani cítit.
"Další škodná z krku," oddechl si Tanma, než se rozhodl vrátit do města a zjistit škody.

Bratři se opět sešli ve městě, tentokrát bylo čisté. Naruto si všiml, že se Tanma vybavil navíc, na zádech měl i Fushigiri.
"Zajímalo by mně, jak se tu ty potvory dostaly," uvažoval Naruto, když se rozhlédl kolem. Všude bylo ticho, zněly pouze hlasy plné starostí. Tanma mlčel, jen skenoval okolí. Něco mu přišlo divné. Ani nemohl v klidu popřemýšlet, musel Naruta odhodit pomocí Namikaze a sám odskočil. Na jejich místo dopadla postava v tmavém plášti s kapucí na hlavě. Pouze Tanma věděl, kdo to je, ihned vytasil.
"Máš mě přečtenýho, co?" promluvil zahalený, když zvedl hlavu.
"Měl jsem za to, že sám chceš ty mutanty vidět zdechlý, Kenjine," odpověděl Tanma, svěsil ruku s mečem.
"Pravda, říkal jsem, že s nima nebude žádná sranda a že by tu neměli bejt. Ale lidi, jako ty, mi kazí vize," oponoval Kenjin a sňal kapuci. V obličeji měl snad více šrámů, než posledně.
"Ambice tě rozhodně neopouští. Teď tu ale zařveš, kámo. Neměl si tu chodit," promluvil Tanma, namířil hrotem na Kenjina. Všiml si, jak se kolem něj začínají srocovat ostatní Namikaze.
"Držte se zpátky! Je můj," rozkázal Tanma, ostatní Namikaze uposlechli. Navíc, společně vytvořili bariéru, aby zabránili dalším škodám.
"Tak pevný, tak rozhodný. Tohle se mi líbí," uznal Kenjin, když pozoroval rostoucí arénu kolem sebe. Sám si na ruce nasadil podivné boxery.
"Věř mi, tohle se ti bude líbit míň," upozornil Tanma, oba bojovníci se postavili do svých postojů. Kenjinovi vyjely dlouhé drápy z boxerů.
"Snad ses dostatečně připravil," provokoval Kenjin.

Ozvalo se řinčení kovu, ale oba bojovníci jenom přeběhli na druhou stranu. Takhle se vyměnili asi ještě pětkrát, než se oba rozhodli pro jinou taktiku. Jenže léta, které strávili spolu, se projevily a oba udělali přesně to, co chtěl ten druhý. Jako kdyby kopírovali jeden druhého. Když chtěl Kenjin udeřit, Tanma udeřil taky. Znali se až moc dobře. Znovu změnili taktiku. Kenjin máchal rukama jak smyslů zbavený, ale Tanma to všechno dokázal blokovat. Ať se Kenjin snažil sebevíc, Tanmu nemohl trefit. Namikaze byl klidný bojovník. Zůstával v klidu, rozvážně a soustředěně. To mu pomohlo aspoň trochu předvídat soupeřovy pohyby. Vyčkal si, dokud se Kenjin znovu nerozmáchne. Pod úderem jen Tanma uhnul a seknul Kenjinovi po břiše. Očekával další úder, musel být rychlejší. Rychlým sekem uťal Kenjinovi levou ruku, hned pod ramenem.
"Hlupáku. Nevím, co zkoušíš, když tohle nefunguje," posmíval se Kenjin a zvedl svoji useknutou ruku. Tanmovy zjizvené rty zdobil pobavený úsměv. Kenjin se snažil si ruku nasadit, normálně by se mu tkáň obnovila rychle. Jenže tentokrát to nešlo.
"Pře****l jsem tě," promluvil Tanma pobaveně, když se postavil do klidného postoje. Kenjin, stále si držíc svoji useknutou paži, ho propaloval pohledem.
"Genjutsu Kai!" zvolal blonďák a jeho obyčejná katana se změnila na Fushigiri.
"Fushigiri! Ona existuje?" zalapal Kenjin po dechu. Po dlouhé době poznal strach a nejistotu. Tanma vytočil zápěstí tak, aby bylo Fushigiri vidět v celé své kráse. Kenjin pocítil ránu na břiše a svezl se na kolena. Opět cítil bolest a slabost.
"Očividně víš, co tahle čepel dokáže. Máš poslední možnost," odpověděl Tanma a pomalu se přibližoval.
"Nevidíme se naposledy!" zakřičel Kenjin a rozhodil kolem sebe pár dýmovnic. Když kouř ustál, nebyl nikde k nalezení.
"O tom nepochybuju," promluvil Tanma do ticha, když se bariéra rušila.

Zjištění škod proběhlo rychle. Nic nebylo poničeno a překvapivě, nikdo nepřišel k úhoně. Aspoň za tohle byl Tanma rád.
"Tanmo, starosta už toho začíná mít plné zuby. Musíme s tím něco dělat," ozval se Tanaka, když si Tanmu našel ve městě. Nikdo to starostovi neměl za zlé, Namikaze byli sice schopní, ale poslední dobou přitahovali moc pozornosti.
"Pravda. Na chvilku není klidu," uznal Tanma a zamyslel se. Mezi dvěma muži zavládlo ticho.
"Jenže jak se Tarik a ten Kenjin dozvěděli, kde jsme?" zeptal se Tanaka, když se snažil na něco přijít.
"Média. Někdo vypustil do světa zprávu o našem pobývání tady. Kdo má zpravodaje na starost?" zeptal se prozměnu Tanma, vůdcem klanu je teprve krátce. Tanaka, jakoždo člen rady starších, mu měl napomáhat.
"Zpravodaje má na starost Takeo. Společně jste byli v Observatoři, pamatuješ?" přišla odpověď. Cíl byl tedy jasný. Starý Namikaze se jenom obával reakce svého vůdce, ale Tanma se zdál až moc klidný.
"Tanmo-sama, Tanako-sama! Čemu vděčím?" zeptal se Takeo, když se objevili na jeho dvorku.
"Potřebujem pár odpovědí, Taku. Můžem dovnitř?" slova se ujal Tanma, Tanaku překvapilo, na jaké byl úrovni.
Trojice mužů se usadila v altánku na Takeově zahradě. Jeho žena, Maki, zrovna donesla tác s čajem a poslušně zmizela v domě.
"Tak co pro vás můžu udělat?" zeptal se Takeo, když naléval. Působil, že nemá o ničem tušení.
"Jsme tady, protože máš na starost zpravodajství, Takeo," začal Tanaka, když se trošku napil.
"Konkrétně?"
"Ale no tak, Taku. Nerob blbýho. V poslední době tu bylo dost útoků a ohrožení jsme byli všichni. Jak Namikaze, tak civilisti. Někdo oznámil světu, kde jsme. Ty nám řekneš, kdo to byl," pokračoval Tanma a podrobněji sledoval muže před sebou. Na Takeově obličeji zračila nejistota a menší strach.
"Není to jenom proto, že to po tobě žádá vůdce. Ale taky kvůli tomu, co se děje po okolí. Místní z nás mají strach, starosta nás chce vyhnat, pokud bude ještě jeden incident. Nehledě na to, že ať už je za to zodpovědný kdokoliv, jakákoliv újma padá na jeho hlavu," doplnil Tanaka, když položil prázdný kalíšek na tác. Nevědomky tím objasnil Tanmovi něco z jejich zvyků a tradic, čehož se mladý vůdce chytil.
"Jaký je trest?" zeptal se Tanma směrem ke staršímu.
"Běžně smrt, ale rozhodnutí nechám momentálně na tobě," odpověděl Tanaka, Tanma si všiml, že Takeovi svítila naděje v očích. Věděl, že zodpovědný je Takeo. Ale chtěl to od něj slyšet.
"To uvidím podle toho, kdo to byl," odpověděl Tanma ledabyle a probodával Takea pohledem.
"Tak dobře, byl jsem to já. Ale vyslechněte mě. Bylo to s dobrým úmyslem. Chtěl jsem dát najevo, že se už nebojíme, že jsme zase všichni spolu.
"Maki-san, má Takeo někde původní zprávu?" zeptal se Tanaka, když si všiml Takeovy manželky venku. Maki ihned odběhla dovnitř, během chvilky se vracela se zprávou v ruce. S vyysoce pokorným a uctivím gestem předala zprávu Tanmovi.
"Namikaze jsou zpět. V plné síle a pohromadě. Teď si na nás nikdo netroufne. Zkuste si to, s***i. Najdete nás v Zemi Čaje, ve městě Amanaki," Tanma pouze přečetl prvních pár řádků, než zvedl pohled na Takea, který znejistěl.
"Robíš si ze mě p**u? Tohle, že má bejt dobrej úmysl? Milej zlatej, tímhlectím si ostatní vyzval, ať si něco zkusí. Nech mě hádat. Chtěl si jim dát najevo, aby se tomuhle místu vyhýbali. Ale ve skutečnosti si je tu akorát přilákal. Protože málokdo to má v hlavě urovnaný, aby bral v potaz takové velké riziko. Chtěli to riziko překonat a téměř se jim to povedlo. Kdybych už tolikrát nezasáhnul, Namikaze by už nebyli. Každý, kdo zemřel, nebo byl jinak poraněn, je tvým dílem," ozval se Tanma, už uvažoval o adekvátním trestu.
"Takže odpověď máme. Budeš potrestán," doplnil Tanaka a chystal se k odchodu.
"Ale aby si někdo nemyslel, že jsem tak krutej, bude tvůj trest lehčí. Jako připomínka," zakončil Tanma, načež nechali Takea, aby litoval nad svým rozhodnutím.

Ještě téhož večera nechal Tanma svolat všechny Namikaze na místní náměstí. Na žádost nechal místní starosta postavit dva kůly, z nichž vedly dva provazy se smyčkou. Namikaze udělali kolem kůlů kruh, velký na dvacet kroků. Dav uvolnil cestu, prošel průvod Namikaze se zelenými opasky. Zelené opasky znamenali strážce. Byli posazení na okrajích čtvrti a Tanma je posílal do terénu jako zvědy. Ve čtvrti fungovali jako ochranka. Namikaze se zelenými opasky udělali menší kruh kolem kůlů, než se větší dav znovu rozestoupil. Do kruhu vešel Tanma, následovaný Narutem a radou starších. Tanma se pyšnil červeným obi, Naruto oranžovým s červenými pruhy a rada starších měla hnědé obi. Zelené opasky zalezly do davu, kromě dvou. Mezi zelenými byli i Takeo, smířený se svým trestem.
"Takeo Namikaze, za veřejné ohrožení Klanu Namikaze a okolních civilistů, jsi byl shledán viným. Tvým trestem bude degradace a deset ran, aby to bylo připomínkou nejen tobě, ale i všem ostatním," promluvil Tanma do ticha. Takeo jen mlčky kývnul hlavou. Tanma se otočil na Naruta, který mu podal černý pásek.
"Snad si to pro příště uědomíš," řekl Tanma tiše Takeovi, když mu sundával modrý pás. Poté Tanma odstoupil a kývl na zbylé dva zelené, aby konali, co měli. Stáhli Takeovi yukatu až na zem, než mu provlékli smyčky na zápěstí. Poté zatáhli za provazy, Takeovy ruce vystřelily nahoru.
"Je to první prohřešek po tolika letech. Shodli jsme se, že nebudeme tolik přísní," promluvil Tanaka a nabídl Takeovi malý špalek, do kterého se odsouzený hned zakousnul. Věděl, že to bude hodně bolet. Hned na to vyšel z davu další člen se zeleným páskem a rozmáchl se bičem. Bič proťal vzduch a zakousl se do zad, kde nechal ošklivou rýhu. Rada starších hlasitě počítala každou ránu. Při sedmé Takeo ztratil vědomí.
"Máme sice jisté privilegia, ale pravidla se musí dodržovat, co?" zeptal se Naruto potichu, když padla poslední rána a Takeo byl odvlečen. Tanma jen mlčky přikývl. Věděl, že jakožto vůdce, bude muset být víc, než jen ztělesněním pravidel. A aby mohl něco pozměnit, bude pro to muset mít dobrý důvod.

Pro velký úspěch se oba vrátili po pár dnech do Amanaki. Fushigiri uložil Tanma do svých komnat, pečlivě zabezpečil. Taková síla by se neměla dostat do rukou jen tak někomu. Důkladně to Tanma nařídil, aby se k té zbrani nikdo nepřibližoval. Sám si chtěl odpočinout, události v Peng-Lai byly více než náročné. Jenže sotva se bratři objevili zpátky v Amanaki, vyhledal si je Hikaru. Držel v ruce noviny.
"Tanmo-sama, podívejte se na tohle! Co si o tom myslíte?" zeptal se Hikaru, když předával plátek Tanmovi. Tanma se podíval do zpráv, titulek zdobilo velkým písmem psaní, že Klan Namikaze úspěšně odolal svým protivníkům a vzpamatovávají se ze ztrát. Naruto si všiml, jak Tanma zvážněl. Očividně se mu to nelíbilo.
"Ksakru s médiema! Ať tohle přestávají vydávat a najděte zdroj. Musíme to prozatím zarazit," rozkázal Tanma, když si článek přečetl.
"A smím vědět důvod vašeoh rozhodnutí? Není to tak dávno, co jste sám říkal, že musíme vystoupit ze stínu," ptal se dál Hikaru, když se trojice vydala směrem ke své čtvrti.
"Jednoduše. V případě potíží jsme tu na to sami. Nemáme podporu. Až budeme doma, klidně můžeme dát najevo, že jsme zpátky. Teď mi ale jde o bezpečí civilistů. Takový zprávy přitáhnou pozornost, a co bylo loni, mi bohatě stačilo," vysvětlil Tanma, když prošli bránou.
"Takže se postarejte, aby se podobný články už neobjevovaly a dejte zdroji co proto," nakázal Tanma ještě jednou, Hikaru pochopil a vydal se do města.
"Chudák. Musíš ho tak sekýrovat?" zeptal se Naruto, když se Hikaru dostatečně vzdálil.
"Musím, je to jeho úděl. Má žlutej pásek. Tudíž je strážcem našich tajemství. Chrání nás od vnějších vlivů. Musí mít o tom všem přehled. Hele, trochu spočnem, pak se chcu na něco podívat, ale budu tě k tomu potřebovat," promluvil Tanma, než se bratři rozdělili.
Později toho dne se bratři sešli za městem, Naruto téměř hořel nedočkavostí.
"Tak o co jde?" zeptal se Naruto, když Tanmu našel. Jeho bratr právě zahodil nedopalek.
"Uvědomil jsem si rizika, který se s mojí osobou táhnou. Když si dáš dvě a dvě dohromady, tak ti to dojde," odpověděl Tanma, ale Naruto se nechytal.
"Chtěl bych se vzdát svého statutu Jinchuurikiho," dodal Tanma, když viděl Narutův výraz.
"A to jde? Pokud vím, když to uděláš, tak zemřeš," namítal Naruto. Vůbec nevěděl, jak to chce Tanma provést.
"Hádám, že Kyuu bude mít nějaký řešení. Že jo, Kyuu?" Tanma to viděl pozitivně. Kyuubi určitě musel něco vědět.
"Jak ty to děláš, že se vždycky trefíš? Je tu možnost. A hádám, že to chceš celé předat Narutovi," ozval se Kyuubi z jejich nitra. Jelikož byli propojení, slyšeli ho oba. Tanma přikývl.
"No, tak se někde uvelebte, je to docela složitý a zdlouhavý proces," začal Kyuubi, oba bratři si sedli pod nedaleký strom.
"Jen tak mimochodem, dochází vám, že vaše společná cesta začala ještě mnohem dříve, než si myslíte?" zeptal se Kyuubi jen tak mimochodem, když se sám připravil.
"Jak to myslíš, Kuramo? Setkali jsme se až v průběhu Chuuninských zkoušek," namítal Naruto, jenže Kyuubi si stál za svým.
"Jen si to namlouvej. Však, uvidíš sám,"

„O pár dní později, ještě, než ho Ammanti přivolala k sobě, mi řekl, že půjdou na misi a budou cobydup zpátky. A to bylo naposledy, co jsem ho viděla živého.“

Ammanti, stejně jako další tři členové jejího týmu, poklekli před Hokagem v jeho pracovně. Byla ještě tma a v místnosti svítily jen tři lampy.
„Váš úkol bude snadný, avšak pro nás klíčový,“ řekl postarší muž v bílém hávu a špičatým kloboukem na hlavě. “V Zemi Země je velký sklad výbušnin. Je potřeba ho zničit.”
„Hai, Hokage-sama!“ řekl velitel v masce hada.
„Cíl je maskovaný skálou a není snadné ho zpozorovat. Naši zvědové ohlásili, že se k němu lidé z Kamenné dostávají složitou sítí podzemních chodeb, a navíc je každé tři dny obměňují. Váš tým máte tedy důležitého člena - pozorovatele.“
Ammanti tyto termíny znala. Jako pozorovatelé byli označování Hyuugové kvůli svému Kekkei Genkai Byakuganu. Vzhledem k povaze mise bylo tedy logické, proč byl vybrán zrovna tento typ ninji.
Druhým členem byl senzibil, který dokázal přítomnost chakry vycítit.
Ona sama zpravidla zastávala roli lékařky, což pro ni bylo dobré - do přímého boje se dostávala až jako jedna z posledních, jelikož zdravotník byl pro tým hodně důležitý.
Posledním členem - právě velitel s hadí maskou - byl muž hřmotné postavy, se širokými rameny a silnýma rukama. V hantýrce ANBU se označovali jako beranidla, jelikož většinou vedli útoky.
„Vyrazte. Každou sekundou mohou některé bomby použít proti nám.“
„Hai!“ pronesli sborově a už jich nebylo. Hlubokou nocí spěšně zamířili na severozápad vstříc nepřátelské linii.
Na konci druhého dne se utábořili ještě na území Země Ohně a následující ráno překonali zbylou cestu.
Momentálně leželi na skalnaté plošině a sledovali hluboký kaňon pod sebou, kde se proháněl jen vítr.
„Nikde není živáčka,“ pronesla k sobě dívka tiše. Bohužel vedle ležící velitel ji slyšel.
„Celé skladiště je schované ve skále, copak jsi neposlouchala?“ zavrčel.
Ammanti jeho výtku ignorovala. Když ji přijali do temných jednotek, mnoho členů protestovalo. Že prý žena nemá v takové organizaci co pohledávat, navíc tak mladá. Hokage však na nic z toho nereagoval a Ammanti v ANBU nechal. Když se potom ostatní postupně dozvídali o jejím původu, reptali o to víc a svalovali přijetí na protekci. Dívka tak musela pracovat o to usilovněji, aby se co nejdříve stala řadovým členem a všichni si na ni přestali ukazovat.
Nebylo to lehké, ale vypracovala se. K tomu všemu si vypěstovala i hroší kůži a naučila se rozlišovat hloupé poznámky od důležitých názorů, byť její slova neměla takový účinek, jak by si přála.
V každém případě se našli i tací, kteří ji podporovali a možná i částečně obdivovali pro její odhodlání. Jedním z nich byl momentální člen týmu Senju Hiroki.
Hiroki byl také mladý, sice ne tak jako ona, ale možná právě proto si ji vzal pod ochranná křídla a před většími útoky kolegů ji bránil. Ammanti kolikrát přišlo, že ji bere jako mladší sestru.
„Co vidíš?“ zeptal se velitel Hyuugy na druhé straně a vyrušil tak černovlásku z myšlenek.
„Zbraně. Spoustu zbraní,“ řekl až takřka znepokojeně. „Chladné, dlouhé, krátké, palné… a taky spoustu bomb - miny, granáty, střelný prach.“
„A kolik lidí?“
„Hodně. Momentálně bych to odhadoval na sto až sto padesát.“
Velitel chvíli nad něčím přemýšlel a pak rozhodl stáhnout se a domyslet strategii. Všichni se tedy po břiše odsunuli vzad a zamířili do nedalekého lesa.
„Tahle mise bude sebevražda…“ zaslechla dívka od Hyuugy za sebou. Pravděpodobně tato poznámka neměla dolehnout k jiným uším, každopádně se stalo. Zamrazilo ji v zádech. Snad poprvé zatoužila být doma v království a rozlévat čaj spolusedícím.

„Třeseš se. Bojíš se?“ špitl Kori.
Znovu leželi na okraji srázu. Byla bezměsíčná noc a obloha byla zatažena mraky. Rozhodli se pro noční útok, protože uvnitř skladiště je stejně tma, a navíc většina vojáků bude otupělá. Hyuuga na papír nakreslil momentální mapu labyrintu, aby se všichni zorientovali.
Plán byl ten, že vpadnou dovnitř, cestou se na sebe nepokusí přivést moc pozornosti a pomocí svých technik nechají vybuchnout co nejvíc zásob nepřátel ve skladištích, kterých - jak zjistil člen týmu - bylo celkem šest. Ammanti si na pomoc zavolala svého levhartího společníka.
„Ne, jsem jen nervózní,“ zavrtěla hlavou. Byla to však pravda jen částečně.
Uzavřená místa - pokud byla prostorná aspoň k otočení se kolem dokola - jí nedělala problém. Nicméně se děsila myšlenky, že vojáci Země Země, mistři ovládání zemního elementu, by je nechali jen tak odejít. Naopak - vzhledem k tomu, že se momentálně tyto dva národy nacházely ve válce, a ještě k tomu na opačných stranách barikády, by je pravděpodobně rozmáčkli jako červy. Snad budou aspoň milosrdní a udělají to rychle, ne pomalu, přičemž by si užívali, jak jejich nepřátelům praskají kosti.
Na rameni jí přistála ruka. Trhla sebou.
Přestože měl dotyčný přes obličej kočičí masku se zelenými linkami, věděla, že se momentálně povzbudivě usmívá.
„To bude v pohodě,” řekl.
„Budou se měnit stráže!” vyjekl šeptem Hyuuga.
„Dobře, jdeme na to. Pohyb, pohyb!” zavelel největší ze skupiny a jako první vyrazil směrem k ukrytému vchodu. Ostatní skákali hned za ním.
Do komplexu na opačné straně kaňonu se dostali tunelem ústícím pod ohybem srázu. Hned na začátku se museli vypořádat se čtveřicí stráží. Velitel prvnímu, co stál zády, zlomil vaz, Hiroki druhému podřízl hrdlo, třetí byl znehybněn správnými údery na chakrové body na těle od pozorovatele a posledního Ammanti uhranula Sharinganem. Následně všechny dorazili a vyhodili do údolí hluboko pod nimi.
„Zjistěte, jestli tu není něco, co by nám bránilo projít,“ poručil největší.
Byakugan, Sharingan i cit odhalily neviditelnou zeď z chakry.
„Je tu stěna, asi dva metry před námi,“ oznámil senzibil.
Vůdce vyvolal klon a vyslal ho dál. Ten se zhruba po dvou metrech sám od sebe rozpustil.
„Zkusím to sám,“ oznámil. Vykročil vstříc bariéře. Ostatní ho bez dechu sledovali.
Nic se ale nestalo.
„Už jsem za ní?“
„Ano.“
„Hmm,“ zabručel a udělal pár kroků oběma směry. „Pojďte. Je to bezpečné.“
Vydali se dál. Snažili se co nejvíc vyhýbat hlídkám, pravidelně obcházejícím různé trasy. Ale jak řekl pozorovatel, momentálně se měnily skupiny, a tak se buď míjeli s ospalými, co se těšili do postele, anebo ospalci, co z postele právě vylezli.
Ammanti napadlo, že by se měli snažit co nejvíc zapadnout. Hromadně se tedy shodli, že se pokusí co nejvěrohodněji pomocí Henge napodobit uniformu vojáků z Kamenné.
Proměnili své oblečení i podobu a sundali masky. I Kori, v jeho případě prošlo změnou celé tělo v člověčí. Po cestě se setkali s několika oddíly. Pozdravili se ospale. Konožští ANBU většinou jen zamumlali, aby nebylo poznat jejích nářečí.
Postupně se začali rozdělovat, když naráželi na skladiště.
Ammanti a Kori se oddělili jako třetí. Vstoupili do veliké místnosti, kde obcházelo několik lidí.
„Zatím to vypadá dobře,“ špitl Ammantiin partner v lidské podobě. Momentální blondýnka se zamračila.
„Jde to až moc snadno,“ zamumlala.
Tu se k nim přitočil jeden z místních.
„Zdravíčko, vás jsem tady ještě neviděl. Vy jste z tý skupiny, co dneska přišla?“
„Jojo, čerstvě nás sem převeleli,“ kývl Kori sebevědomě. Vzhledem k jeho přízvuku Země Trávy, který byl dost podobný tomu ze Země Země, si mohl dovolit mluvit uvolněně. „Musím říct, že je to tu větší, než jsem si představoval!“
„To teda jo,“ zazubil se muž. „A to počkejte, až se dostanete do toho největšího!“
Zatímco spolu mluvili, dívka se rozhlížela po okolí. Místnost byla obdélníkového půdorysu, velikostně odpovídala vnitřku menšího domu, a prakticky celou vyplňovaly regály. Všude byli ninjové, z nichž někteří chodili s deskami a pravděpodobně kontrolovali zásoby, případně poroučeli něco odnášet.
„Hele, vy tři! Copak nemáte nic na práci?“ zavrčel na ně právě příchozí starší muž. „Koukejte makat! Dneska se toho musí hromada odvízt na frontu.“
Mladší, co si s dvojicí povídal, jen zakroutil očima a zamířil k regálům. Kori i Ammanti se rozešli za ním.
Vyslechli si, co všechno se musí naložit a dostat ke vchodu na povrchu. Pak začali balit všemožné výbušniny do velkých beden.
Na jednu stranu byli rádi, že dobře zapadli a že budou mít možnost víc prozkoumat spletité chodby. Ale netušili, kdy má velitel v plánu akci spustit.
Ammanti s Korim v závěsu jela s vozíčkem v zástupu lidí. Přemýšlela, jak se dozví o začátku mise, když tu...
„Jau! Kam čumíš?!“
Hlas ji vyrušil z hlubokého zamyšlení. Nevnímala okolí a omylem najela vozíkem na nohu jednomu ze strážných.
„Pro-promiňte! Omlouvám se,“ vyjekla, sklopila zrak a v rychlosti muže objela. Srdce jí divoce bušilo, jelikož cítila jeho pohled, jak se jí zavrtává do zad.
„V pořádku?“ ptal se změněný levhart, když ji dohnal.
„Ne,“ zavrtěla hlavou, „ten chlap… byl to Kentaro. Může nás poznat!“
„To je zlé,“ pronesl. „Musíme co nejrychleji zpátky a začít.“
Když se dostali na konec trasy, odevzdali vozík s bednami ninjům u výtahu a vzápětí rázovali zpět. Doufali, že tentokrát na neoblíbeného známého nenarazí.
Bohužel jejich prosby nebyly vyslyšeny.
Znovu se s ním střetli ve skladu, kdy jim zastoupil cestu.
„Ahoj, sluníčko,“ ušklíbl se vítězoslavně s rukama založenýma na hrudi. „Copak tady děláš?“
Ammanti si vynadala, že při omluvě nedávala pozor na svůj hlas, kvůli tomu ji musel poznat. A taky se vůbec nelíbilo, že se kolem nich srocují ostatní z Iwagakure.
„Kentaro, kdo to má být?“ ptal se jeden.
„Ále, jedna moje známá,“ odvětil. „Dělá pro Listovou.“
Prakticky všichni se otočili za jeho hlasem. Ti, co dvojici svírali v kroužku, se zamračili a někteří tasili zbraně.
„Anebo ne?“ hraně si zamyšleně poklepal prstem na bradu. Znovu na ni pohlédl. „Jak to teď vlastně s tebou je, sluníčko? Děláš pro ně nebo ne?“
Dívka věděla, že její odpověď rozhodne o tom, co se stane dál. Nadechla se…
A pak se země zatřásla.
V dalších skladech musel její tým začít odpalovat bomby a výbuchy rezonovaly zemí.
Ihned přišel rozkaz do zbraně a vyhledat nepřátele.
Kentaro rozzuřeně po momentální blondýnce chňapl, ale uskočila mu. Poskládala pečetě.
„Katon: Housenka no Jutsu!“
Kolem sebe vrhala malé ohnivé koule, z nichž některé zamířily i k regálům. Pár naložených beden úspěšně vzplálo.
Celý sklad se otřásl. Ammanti s Korim na nic nečekali a vyběhli vchodem, kterým se dostali dovnitř. Co nejrychleji po paměti zamířili k ústí tunelu. Stále raději zůstávali v převleku - mohli se pokusit ještě zmást nepřítele.
Při útěku narazili i na Hirokiho a velitele, navíc je ještě dohnal rychlý Hyuuga.
“Odpálili jste všechno?” křikl největší.
“Ne. Ale to je jedno, teď hlavně pryč!” odsekl hnědovlasý mladík, načež v plné rychlosti narazil do stěny, která před ním z ničeho nic vyrostla. Okamžitě si připlácl ruku na obličej. “Krucinál, asi jsem si zlomil nos!”
“Uhněte! Tu stěnu rozbiju!” Největší se prodral dopředu. “Kryjte mě!” přikázal a z pravačky mu začala sálat chakra.
Dohnali je. Bylo jich nepočítaně. Rozhodli se však bojovat, byť čin to byl dost zoufalý. Nemohli přece porazit tak obrovskou přesilu…
Kori zařval, změnil se zpátky v šelmu a vrhnul se po prvních vojácích. Jeho nenadálou proměnou byli vyvedeni z míry, což levhartovi stačilo. Jednomu prokousl hrdlo, druhého silně poškrábal.
Ostatní tři ANBU neváhali. Henge zrušili a se stejným bojovým pokřikem zaútočili také. Hyuuga se oháněl svým rodovým uměním, Hiroki sekal krátkým mečem a Ammanti tančila s Nikiru, svým dvojitým ostřím. Chodba byla úzká, a to byla jejich velká výhoda - nemohlo se k nim dostat tolik nepřátel najednou.
Na rtech se jim objevoval vražedný úsměv, poráželi je a oni postupně ustupovali.
“Mám to!” zvolal vůdce a zavelel k dalšímu ústupu. Postupně se stahovali skrz relativně malý otvor, co se povedlo vybourat v tlusté přepážce.
Hyuuga, velitel i Hiroki unikli bez problému. Ammanti ale Zemští chytili nohu do skály.
“Nemůžu dál!” zaječela.
Kori ihned přispěchal, aby kámen rozbil bleskovým jutsu. Pod rameny ji vzaly silné ruce.
Protáhli ji skrz. Levhart skočil za nimi. Dali se na další zběsilý úprk. Pozorovatel je naváděl a vypadalo to, že už budou brzy venku. Cestu jim ale zkřížila další jednotka. S Kentarem v čele.
“Užij si cestu do nebe, sluníčko!” zavolal jen a hodil jim k nohám granát.
Všichni zalapali po dechu.
Za zády jim vyrostla stěna. Nepřátelé zmizeli za jinými.
“Takhle nechci skončit…!” vydechl přiškrceně Hyuuga za černovláskou.
Najednou zahlédli našedlou šmouhu. Kori se kolem nich prohnal a granát tlapou odstrčil na konec chodby. Pak ho zalehl vlastním tělem. Stačil se jen ohlédnout.
“Mám tě rád, Ammanti…”
Dívčin výkřik zmizel v ohlušujícím výbuchu.

“Ta chvíle mi utkvěla v paměti a z hlavy už ji nikdy nedostanu,” mumlala tak tiše, že ji kluci sotva slyšeli. Ale nebrečela. “Koriho ten granát roztrhal. Všechny nás ohodila jeho krev i kusy těla, ať už vnitřnosti nebo kůže. Mně skončila v klíně jeho hlava s naprosto zničenou spodní čelistí.”
Dvojčata si vyměnila nervózní pohledy. Ari byl v obličeji bledozelený, Shizutemu se na čele lesknul pot.

Otevřela oči. Tlaková vlna je musela odhodit na skálu za nimi. Hlava ji bolela, nejvíc uši. Někdo ji silně držel za paži.
Rozhlédla se. celá místnost byla od krve a všude byly cucky masa. A i ona měla úplně rudé ruce.
Zrak jí sklouzl na klín. Srdce vynechalo několik úderů.
“Ko… ko…!” Otvírala pusu naprázdno, nemohla popadnout dech z té živé noční můry.
Stisk na paži zesílil a zatřásl jí.
“Honem!” Hlas zněl jakoby z dálky, přestože mluvčí stál hned u ní. “Dělej, musíme zmizet!”
Vytáhl ji na vratké nohy a vláčel pryč.
Nechtěla, tak moc nechtěla! Nemohla ho opustit!
Cestu měla jako v mlze. Vnímat zase začala až na mýtině v lesíku.
“Rychle, Buta!” křičel na ni velký muž s hadí maskou. “Musíš ho uzdravit, jinak vykrvácí!”
S očima zamlženýma slzami mechanicky přiložila dlaně k ráně na Hirokiho krku. Viděla, jak těžko se mu dýchalo, protože se dusil vlastní krví.
“Dělej, Buta!”
Nemohla. Nešlo to. Její chakra se nedala vůbec ovládat, nespolupracovala. Nedokázala léčit.
Pohlédla na tvář svého přítele. Zavrtěla hlavou a z obou očí sjely slzy. Teprve teď jí došlo, že masky všech jsou poničené.
Viděla, jak se melancholicky pousmál, i přes krvavé bubliny vycházející mu z pusy. Jako by chtěl říct, že to není její vina. Ztěžka k ní natáhl ruku, kterou vzala do dlaní. A držela ji tak dlouho, dokud samovolně nepadla k zemi.
“Hiroki…” špitla a rozbrečela se naplno.

„Od té chvíle jsem několik let nedokázala snést pohled na krev, a i schopnost lékařských technik jako by se vytratila,“ mluvila Ammanti takřka neslyšně, objímajíc si kolena s bradou na nich položenou. Na okamžik zavřela oči a pohodila hlavou.
„Nejvíc si ovšem vyčítám, že kvůli šoku, co mi Koriho smrt způsobila, jsem nedokázala zachránit Hirokiho, svou největší oporu v ANBU. Je to o to horší, že v době, kdy jsme na misi byli, narodil se mu syn, první dítě. A on se na něj velmi těšil. Co vím, když to oznámili jeho ženě, zbláznila se žalem a o několik dní později skočila ze skály Hokagů.“
Shian mlčel a zíral do neurčita. Další dva chlapci šokovaně vstřebávali to, co řekla.
Ale to hrozné mělo teprve přijít.

Ammanti mezi vzlyky lapala po dechu. Vůbec nechápala, co se stalo. Před chvílí klečela u těla kolegy, teď ležela v polosedě o několik metrů dál a bolela ji tvář.
„Hebi, nech toho,“ snažil se Hyuuga klidnit rozběsněného velitele, drže ho oběma rukama za loket. Ten vypadal, že se po dívce vrhne.
„Co to s tebou je, Buta?!“ řval. „Proč jsi ho nevyléčila?! Kvůli tobě je teď mrtvý! Slyšíš – MRTVÝ!!!“
„… já… já ne…“ koktala nesouvisle.
„Vždyť jí chvíli předtím umřel levhart, Hebi!“
„Tak bychom zůstali čtyři,“ zavrčel a svou paži vymanil trhnutím. „Nějaká tvoje micina je mi ukradená, Buta. Potřebuju lidi a ne plyšáky.“
Micina.
Ukradená.
Plyšáky.
Tato tři slova byla pro Ammanti jako zápalná šňůra. Zvedla se ze země a sáhla po Nikiru na svých zádech. Čepele nevědomky rozžhavila doběla.
„Kori není žádná micina…“ pronesla tiše. „A už vůbec ne plyšák, ty tupá horo svalů.“
Had zatnul ruce v pěst.
„Co jsi to řekla?“
Hyuuga poplašeně ucouvl.
„Tvoje oči…“
„Ukážu ti, jaké to je – ztratit své nejbližší.“
Rudé oči se jí rozzářily. Hyuuga ihned odvrátil pohled, protože tu legendu znal. Ne však velitel, který na dívku stále rozzuřeně hleděl.
Najednou však klesl na kolena, chytil se za hlavu a roztřásl se. Do toho se ještě začal kývat a něco neslyšně mumlal. Byl to následek silného genjutsu.
„Ammanti, neubližuj mi, prosím,“ zašeptal druhý muž, zakrývaje si oči.
„Nemám důvod,“ řekla. Ledabyle máchla zbraní po veliteli. „Až se dostane k sobě, odejděte.“
„A co ty?“
„Já?“ Ohlédla se přes rameno. „Musím dokončit náš úkol.“
Vytasila kunai. Poodešla k jednomu stromu a začala rýt do země.
Vykopat dostatečně hlubokou jámu jí zabralo několik hodin. Ostatní dva mezitím odešli směrem k vesnici. Dívka poté přesunula Hirokiho tělo do hrobu a zasypala hlínou. Následně přivalila středně velký kámen a vyryla do něj následující slova:

Zavládlo ticho. Tři mladíci zpracovávali dívčinu zpověď. Nikdy by je ani ve snu nenapadlo, že člověk, který má předurčeno stát se ochráncem míru, bude mít na rukách krev tolika lidí.
Shian příběh už kdysi slyšel. V čase, kdy sotva začínal chápat, že svět není přátelský a život jednoduchý, mu tato událost doslova dala imaginární pěstí a nechala ho utápět se v slzách stesku po dobrém příteli.
Asi a Shizute sestřenčina slova rozdýchávali. Staršímu se v krku dělal knedlík a žaludek měl jako na vodě. Začínal ho ovládat třes, který nemohl zastavit. Mladšímu bušilo srdce a hlava se mu točila při představě desítek mrtvých a puchu spáleného masa.
Ammanti už neříkala nic. Věděla, čeho se dopustila. Tato živá noční můra ji pronásledovala patnáct let a za tu dobu se o ni podělila jenom se třemi lidmi. Věděla, že pokud by všichni věděli, co se ten den skutečně stalo, odsoudili by ji. Po jejím návratu z této mise si ostatní shinobi začali šuškat něco o Ohnivé tanečnici, co vypálila skladiště bomb Kamenné, a potají si na ni ukazovali.
Nechtěla vědět, co konkrétního se povídá. Jejímu svědomí by to rozhodně nepomohlo.
A tak, jakmile slyšela, že se jí narodila sestra a k tomu dva bratranci, neváhala a zamířila domů. Na místo, jež nikdy válku nepoznalo.
A snad ani nikdy nepozná.
„A… co se stalo s tím dítětem?“ zeptal se po chvíli opatrně Ari. “Co se narodilo Hirokimu.”
Černovláska zvedla hlavu.
„Neměl lehké dětství. Spíš právě naopak – jako by se k němu štěstí otočilo zády. Každopádně myslím, že geny, byť hluboko skryté, jejich klanu mu jako malému zachránily život. Ale i tak to neměl snadné. Kvůli jeho novým schopnostem ho spousta lidí chtěla dostat pod svou kontrolu. Nicméně si nakonec našel dobré přátele. A dá se říct, že je celý otec.“ Lehce se pro sebe usmála.
Příběh skončil a stejně tak i celý den. Slunce zapadlo za obzor a nebe se barvilo z oranžové do fialova. Ammanti, Shian, Ari i Shizute zamířili k jídelnímu místu. Tam už čekala Wiera se svou levharticí.
Jakmile příchozí čtveřici zahlédly, dívka se poplašně zvedla na nohy.
A tak tam stály proti sobě, princezna hleděla do očí princezně.
Jedna s vlasy havraního peří, stejně temnýma očima a melancholií ve tváři. Klidná a tichá, až skoro chladná. Ta, co toho už tolik zažila a starala se o všechny ostatní.
A druhá, po pár letech vlivu práce s šedou chakrou nyní medová plavovláska, s levandulovýma očima bez zornic, jen dvěma tomoe, s neustálým úsměvem na rtech. Optimistická, šířící kolem sebe pozitivní energii, ale světa neznalá, nevinná.
“Ammanti,” promluvila jako první mladší ze sester, mnouc si u toho nevědomky nervózně prsty, “prosím, nezlob se. Nevěděla jsem, že ta perla s tebou jakkoli souvisí. Vůbec jsme netušily, že bychom na něco takového tady vůbec mohly narazit…” mluvila dál.
Ostatní čtyři vyšší bedlivě sledovali a čekali, co udělá.
Černovláska několika dlouhými kroky překonala vzdálenost mezi svou sestrou a z nenadání ji objala a přerušila tak její překotný monolog.
“Ne, ty promiň,” zašeptala. Vzpomněla si na slova jejich otce. “Omlouvám se, Wiero, neměla jsem na tebe křičet. Nebylo to fér. Jsem ráda, že ses o to chtěla podělit se mnou jako první.” Odtáhla se a usmála se na ni. “Mám tě ráda, stejně jako všechny tady. A nechci, aby sis myslela opak. Jako rodina u mě budeš vždy na prvním místě.”
“Taky tě mám ráda, Ammanti,” řekla Wiera a silně sestru obejmula zpátky.
“Uf, tak mě hned nerozmačkej!” upozornila ji přiškrceně, načež se všichni zasmáli.
“Ehm, ehm, nerada ruším vaši dojemnou rodinnou chvilkou,” vstoupila do hovoru Arashi, “ale chci taky něco říct.”
“Tak povídej.”
“Ammanti, vím, že nejsem Kori a nemůžu ho nikdy nahradit,” začala. “Ale podle mámina vyprávění jsme si podobní. Vím, že brácha to nestihl. Ale myslím, že by to takhle chtěl.” Natáhla před sebe jednu přední tlapu polštářky vzhůru. Mezi nimi se zableskla stříbrná klícka na řetízku s červenou perlou uprostřed. “Všechno nejlepší, Ammanti.”
Princezna slunce, podobně jako tři kluci za ní, zalapala po dechu. Jako ve snu klesla na paty a do ruky vzala přívěsek. Pak ho sevřela v dlani a se slzami štěstí v očích se na šelmu usmála.
“Děkuju, Arashi…”

Později, když už všichni odešli spát, se vytratila na jedno místo. Nestálo v Horách dlouho, jen zhruba patnáct let. Postavily ho společně s Yuki, aby mohly - byť jen nakrátko - uniknout nočním můrám a utápět smutek.
Uviděla vůdkyni, jak nehnutě sedí před domácí palírnou.
“Dobrý večer, Yuki-sama,” pozdravila ji.
Levhartice se otočila.
“Ahoj, Ammanti. Je všechno v pořádku?”
“Ano,” přesvědčila a posadila se vede ní. “Celý den jsem vzpomínala.”
“Já taky.”
Pár minut mlčely. Dívaly se do dálky na šumící les, vycházející půlměsíc a poslouchaly pravidelné kapání tekutiny.
“Stalo se to všechno tak dávno, že už je to jako sen…” řekla Yuki. „Jako by to ani nebylo skutečné.“
Dívka jen kývla.
„Arashi jste vychovala dobře,“ řekla po opětovné pauze. „Dala mi Koriho dárek.“
Levhartice se prudce otočila. Pochopila, když černovláska zamávala řetízkem s perlou.
„Je to hodná holka.“
„Ano, to je.“
„Mimochodem, copak to bude?“ obrátila Ammanti pozornost ke stroji před nimi.
„Tak hádej, smysly jsme spolu procvičovaly taky,“ zazubila se šelma.
Dívka zavřela oči a přivoněla. Pak se usmála. „Hruška.“
„Správně!“
„Ráda ochutnám. Vaše pálenky jsou prostě nejlepší.“
„To ráda slyším. Ale Wiera by s tebou moc nesouhlasila,“ připomněla pár let starou příhodu s borovičkou.
Černovláska se zasmála a pak vstala. „Už půjdu spát. Dobrou noc, Yuki-sama.“
„I tobě, Ammanti.“
Princezna zamířila k jeskyni.
Levhartice ještě nějakou dobu seděla a přemýšlela, když tu ji vyrušil mladý mužský hlas:
„Yuki-sama, co to tam máte?“

Ona novina se rozkřikla hodně rychle, hlavně mezi Namikaze. Naštěstí neměli takovou hloupou myšlenku, že rod musí zůstat v čistotě za jakoukoliv cenu. A Tanma byl rád, že Surya byla hodně rozumná na svůj věk. Sám měl starostí víc než dost, ještě aby společně se Suryou obíhal všechno možné kvůli potomka. Jeho polovička se dokázala o všechno postarat sama, Jinrei sem tam pomohl. Dva měsíce byl klid, Tanma se akorát snažil vypilovat svoji novou techniku.
"Sakra, holka, nepřeháníš to trochu? S takovou vyluxuješ celý jmění klanu," poznamenal Tanma pobaveně, když k němu došla Surya s další taškou plnou věcí.
"Tohle mám z druhé ruky, nestálo to moc. A navíc, dítě je další velký krok v životě, na to se musí člověk připravit," poznamenala Surya, Tanma v ní hned poznal mateřský pud. Lehce se nad tím pousmál.
"Nějaká chytrá, ne? Ještě před nějakou dobou jsi vypadala na umření," Surya věděla, že Tanma rád rýpe. Takový lehčí humor ještě nikomu neublížil.
"Už se na něho celkem těším. Zítra jdu za doktorem, aby zjistil, co to bude. Co bys chtěl, aby to bylo?"
"Hlavně, ať je to zdravý. Na pohlaví mi nesejde," odpověděl Tanma a vyšel se Suryou ven. Dohodli se, že se zajdou někde najíst.
"Mě je to popravdě taky jedno. Ale musíme vymyslet jména," pokračovala Surya, když opouštěli čtvrť.
"A máš nějaký návrhy? Já popravdě ne," přiznal se Tanma, když si vykračovali městem. Bylo jasné a teplé odpoledne, obyvatelé se zdáli spokojení.
"Pro holčičku bych měla. Vždycky jsem chtěla holčičku se jménem Himawari. Malé sluníčko, jako slunečnice," navrhla Surya s velkým nadšením v hlase. To Tanma schválil, sám moc nápadů neměl.
"Kdyby to byl chlapec...to musíme ještě vymyslet," dodala Surya, když šla s Tanmou bok po boku k jejich cíli. Delší dobu Tanma mlčel, očividně přemýšlel.
"To jo, budu si muset projít nějaký seznam jmen, ať se má člověk od čeho odrazit," poznamenal Tanma, když se porozhlédl kolem. Hledal svůj cíl.
Idylku si ale nemohli vychutnat dosyta. Kolem nich začala země vybuchovat, jako kdyby někdo šlápl na minu. Za dvojicí taky něco bouchlo.
"Do h****u! Jsi celá?" nadával Tanma, když se zvedl ze země.
"Jo, žiju," odpověděla Surya, Tanma si ale všiml velké krvavé skvrny pod ní. Navíc, věděl, že nebyla v pořádku. Výbuch ji nehezky pošramotil levou stranu těla a neustále tekoucí krev zpod jejích šortek napovídal, že je ve velkém maléru. Tanma se rozhlédl kolem sebe, město zachvátila panika. Ze čtvrti Namikaze přiběhlo pár bojeschopných shinobi se žlutými opasky.
"Je to přepadení! Musíme dostat všechny do bezpečí! Pohyb!" zazněl velitel strážců, který se zastavil u Tanmy.
"Tanmo-sama, jste v pořádku?"
"Více méně. Odkud to přišlo?" odpověděl Tanma, už se Suryou v náručí.
"Nevíme, musíme zjistit, ale tahle přepadovka se jim povedla. To jim bohužel musím nechat," odpověděl velitel, když se jeho muži rozprchli do města.
"Do práce! Ty flákače chcu mít potom před sebou!" štěknul Tanma ostře, protože už mu bylo jasné, že k tomu došlo kvůli něčí nedbalosti. Nehezky se ohlédl přes rameno směrem k bráně, zesláblou dívku v náručí. Musel změnit cíl cesty. Ve velké rychlosti se dostal do nemocnice, kde měli už tak plné ruce práce.
"Potřebuju doktora, ihned!" zahřímal Tanma, jeden z doktorů byl zrovna na cestě.
"Musíte vydržet jako všichni ostatní. Máme tady poněkud nával," oponoval doktor, dokud ho Tanma nechytil za límec, nepřirazil ke zdi a nezvedl.
"Řekněte mi k***a něco, co nevím! Má přednost, je těhotná!" Tanma byl s nervama v háji. Měl podezření, ale nechtěl malovat čerta na zeď.
"Je mi líto, ale byla těhotná," oznámil doktor už od pohledu. Výbuch se Suryou pěkně zacloumal a plod to nepřežil. Tanmovi se zastavil svět, jenom doktora pomalu položil zpět na zem.
"Je mi to líto. Můžu se akorát zbavit těch zbytků," pokračoval doktor, dokud Tanmův stisk znovu nenabral na síle.
"Postaráte se o ni, jak nejlíp umíte! Nebo si pro vás dojdu!" zavrčel Tanma tak nepříjemně, až se doktorovi zježily všechny chlupy. Věděl, kdo je Tanma zač.
"Budeš v pořádku," promluvil ke slabé dívce, než ji vtiskl krátký polibek na čelo a odešel.
Tanma se vracel do čtvrti Namikaze, nic pro něj už nebylo důležité. Nevnímal okolní výbuchy, nevnímal nářky lidí kolem. Chtěl jen pro svoji zbraň a vrátit se zpět. V hlavě mu pořád duněly doktorova slova. Jeho potomek je už nenávratně pryč. Spor s Tarikem je tím pádem už osobní věc. Čtvrť měl nadohled, ale nešel dovnitř. Jenom natáhl pravačku ke svému obydlí, poté do něj udeřil blesk a přiletěla k němu jeho katana i s popruhem. Blesk způsobil, že byl Tanma víc připravený k boji, yukatu měl tradičněji uvázanou kolem těla, kolem pasu mu přibyly všemožné sumky a váčky s výbavou a na rukou se mu usadily jeho speciální rukavice, černé, bezprsté s kovovou výztuhou na kloubech. Přehodil si katanu na záda a vešel do čtvrti. Během cesty městem si nevšiml skoro žádného Namikaze, aby odvracel hrozbu. Přišlo mu, jako kdyby jeho vlastní lid měl strach.
"No to si ze mě děláte p***l? Sedíte tady jako spráskaní čokli! Vztyk a braňte to!" zahulákal Tanma z plných plic, hned na to vyšlo několik Namikaze, někteří ani nebyli plně vybavení.
"Pane, dostaly se k nám zprávy od zvědů. Prý je tu i samotný Tarik," promluvil jeden z Namikaze.
"Vážně? To by vás mělo těšit, ne? Samotný Tarik je tady, aby se na vás podíval. Ale bude se popadat smíchy za panděro, až vás uvidí! Jste z*****í až za ušima!" oponoval Tanma ostře a přecházel z jednoho místa na druhé.
"Nemá to smysl, pane. Když tu je, tak umřeme," ozvalo se ze skupinky. Tanma je jenom sjel nepříjemným pohledem, všichni sklopili hlavy.
"Umřeme, jo? A co on je zač, že z něho máte takový bobky? Čím on je? Bohem? To těžko! Je to z******j smrtelník, stejně jako my! V žilách mu koluje krev, stejně jako nám! A je stejně rudá, jako ta naše! A já nemám sebemenší problém nějakou prolít!" promluvil Tanma, s každou větou jeho hlas nabíral na hlasitosti, síle a intenzitě.
"Tohle je náš domov a já si ho nenechám sebrat! Nemíním mu nechat naši zemi, naše zvyky a naše ženský! Pokud to vidíte stejně, tak zvedněte p****e, vyklepejte si trenky a půjdete se mnou! Přivítáme ho po našem!" zahřměl Tanma a vyrazil ze čtvrti ven, skupina šla za ním. Tanma šel v čele, katanu vytasenou a výhružně ji protáčel v ruce.
"Promiň, že mi to tak trvalo, Niisan! V těch podzemních prostorech jde prd slyšet. O co jsem přišel?" promluvil Naruto, když doběhl Tanmu v čele.
"Aspoň jseš tady. Přepadovka, je hodně obětí a raněných. Tvý klony se budou hodit," odpověděl Tanma, Naruto si všiml tvrdosti v jeho hlase a to znamenalo problém.
"A co tě tak vytočilo, jestli to smím vědět?"
"Surya to schytala taky a přišli jsme o malé," odpověděl Tanma tvrdě, ale skoro neslyšně. Naruto se zastavil na místě, taky ho to zasáhlo.
"Dej mi chvilku, než se připravím. Pak se přidám," zaslechl Tanma vzdalující se Narutův hlas.
"Hlavně si pohni, budu před bránou!" zařval po něm ještě Tanma, než skupina došla na náměstí. Po cestě hlavně Tanma skolil každého černožlutého, na kterého narazil. A vůbec se s nimi nemazlil.
"Tady se rozdělíme. Tahle část půjde strážit špitál. Nikdo se nedostane dál, stůj co stůj! Tahle část půjde do ulic a vytáhne lidi z hrozby! Brána je moje!" zavelel Tanma a skupina se rozdělila na tři části.
Naruto se rychle připravil na souboj a ještě rychleji doběhl k bráně. Všiml si několika těl, nešťastníci, kteří se dostali přes bránu. V dálce si všiml Tanmy, který se stal doslovnou armádou jednoho muže. Sám čelil velkému množství nepřátel a nevypadalo to, že by měl problém. Ale všiml si pár drobnějších detailů. Mnohdy měl Tanma svoji yukatu sahající po kolena a modrý pásek, teď mu yukata sahala ke kotníkům a měl červený pásek.
"Vzal na sebe úlohu vůdce celého klanu, aby jim ukázal, kdo je v čele? Niisan, s tebou si radši nezahrávat, když jsi naštvaný," proběhlo Narutovi hlavou, když dobíhal svého bratra, za běhu tasil svoji zbraň.
"Potřebuješ píchnout?" zeptal se Naru, když srovnal s Tanmou krok.
"Situace je pod kontrolou," odpověděl Tanma a setřel si krev z čela. Tarikovi lidi se stáhli o velký kus. To, co Tanma předvedl, jim dost zamávalo s morálkou.
"Stáhli se, aby vymysleli jinou taktiku. Vrať se do města, zkontroluj Namikaze, který jsem tam poslal. Část je v ulicích, část je u nemocnice a stráží to tam. Řekni jim, ať zůstanou u špitálu, až budou hotoví," zněly Tanmovy rozkazy, hněv ho pořád neopouštěl. Naruto si mohl jenom domýšlet, co Tanma předvedl, aby donutil menší armádu k ústupu. Pravda, z Tanmy šel strach, když byl naštvaný, protože jednal úplně chladně. Věděl, že když bude Tanma tady, do města se nikdo nedostane. Rozhodl se teda uposlechnout rozkazy svého bratra.
"Dobře. Hlavně neudělej nějakou blbost, která by tě zabila," povolil Naruto, zasunul zpátky meč a vrátil se do města.
"Tariku! Vylez a postav se mi! Chtěl jsi vůdce, tak jsem tady! Vyřídíme si to jako chlap s chlapem!" zaslechl Tanmův křik, když se dostal hlouběji do města.

Město už bylo klidné, až z toho mrazilo. Naruto pobíhal celým Amanaki, nenašel nikoho. Rozhodl se teda vydat k nemocnici, jestli tam nebude někdo z jeho lidí. Nemýlil se, skupinka, kterou Tanma rozdělil hlídala nemocnici. Skoro, jako kdyby mu viděli do hlavy.
"Naruto! Dobře tě vidět. Kde je Tanma?" zeptal se Hikaru, když si všiml Naruta procházet kolem nemocnice. Namikaze vytvořili ochranný perimetr.
"Je u brány, naposledy jsem ho slyšel, že vyzývá Tarika," odpověděl Naruto, když srovnal krok s Hikaruem.
"Nemocnice je zabezpečená. Tohle je od Tarika zatím nejhorší rána, co jsme kdy utrpěli. Za tohle zaplatí!" informoval Hikaru, když se blížili k budově nemocnice, ze které vycházel Tanaka. Stařeč měl snad ještě víc vrásek, než předtím.
"Z tohohle Tanma nebude nadšený. Surya utrpěla těžký šok, odmítá s někým mluvit. Ví o to, že přišli o nenarozenou dcerku?" zeptal se Tanaka, když došel k Narutovi a Hikaruovi.
"Ví. Proto teď udělal takovou šílenost u brány. Kameničtí se zatím stáhli, mají z něho strach. Ale obávám se, jakou lest vymyslí," odpověděl Naruto s obavami v hlase. Delší doba strávená s Tanmou způsobila, že Naruto začal uvažovat jinak. Chápal jeho vztek, udělal by totéž. Zároveň si ale byl vědom svých schopností a byl opatrnější. Tanma byl silnější než on, nemusel domýšlet na následky, nebo případné lsti.
"Tarikovi se nedá věřit ani nos mezi očima. Pokud ho Tanma vyzval na férový souboj, Tarik se určitě pokusí o nějakou levárnu, aby dostal navrch. Musíme k bráně," nakázal Tanaka, když vyslechl Naruta. Taky chápal jeho jednání, ale tohle zavánělo sebevraždou. S Narutem se vydali k bráně, Hikaru měl pod palcem ochranu nemocnice.
Tanma stál u brány, Tarik se k němu pomalu blížil. Konečně si ho mohl pořádně prohlédnout. Oblečením se nijak extra nelišil od svých lidí. Nevyčníval. Pokud teda odmyslel jeho fyzickou velikost, tak ničím navíc nevyčníval z davu.
"Tak konečně stojíme tváří v tvář, Namikaze Tanmo. Chlapec, který dokázal vymýtit polovinu mých mužů. Když se podívám kolem, nedivím se, že z tebe mají strach. Dost ses tady předvedl. Zbavit se tě bude potěšením," promluvil Tarik, když uchopil pár seker, co měl na opasku.
"Drtič Tarik. Pouhej z**d, co si o sobě hodně myslí," Tanma byl stručný, vytasil svoji katanu, načež Tarik vytáhl svoje sekery.
"Teď sis okusil, co jsem zažil já. Pálí to, co?" posmíval se Tarik, Tanma věděl, že se ho snaží vyprovokovat. Musel zůstat klidný, i když v něm vřel vztek.
"Za nějaký čas na to zapomeneš. Tak pojď mi, ty h****e!" zahřměl Tanma a Tarik přešel do útoku. Protáčel sekery v rukou, když se k němu rychle blížil. Tanma se nenechal zastrašit a udělal jednoduchý výpad, mířil mu na krk. Tarik musel blokovat, než se rozmáchl pravačkou, aby Tanmu zasáhl do boku. Tanma takový pohyb čekal, věděl, že se Tarik bude snažit jeho čepel zachytit pomocí sekyr, aby mu pak dal další úder na nechráněnou část. Blonďák se rozhodl, že si hrát nebude. Začal doslova tančit kolem Tarika, aby objevil nějakou slabinu. Jenže Tarik byl dobrý bojovník a Tanma měl značnou nevýhodu. Měl jenom jednu zbraň, zatímco Tarik měl dvě. Musel rychle dorovnat počet. nebo ho dostat do pozice, kde se nebude moc bránit.
"Rychle utíkáš. Nějak brzo, na to, jaký jsi měl silácký řeči," posmíval se Tarik, když Tanma utvořil velkou vzdálenost mezi nimi. Tanma za sebou ucítil pohyb, udělal jednoduchou otočku s úderem, k nohám mu padl přepůlený člen Tarikova vojska.
"Tušil jsem, že čest nebude tvoje silná stránka. Máš to mít," poznamenal Tanma, když zvedl vzdušnou bariéru kolem nich. Teď už nebude žádná léčka. Tarik znovu přešel do útoku, kterému se Tanma lehce vyhnul, aby začal se svými útoky. Tarik měl co dělat, aby stihl blokovat aspoň jeden výpad. Tanma útočil rychle, šermířský styl Namikaze ždímal do poslední kapky. Ve velké rychlosti střídal údery mečem, hned na to vyskočil, aby Tarika dvakrát kopnul do hrudi, než se zase rozmáchl mečem z otočky a zkrátil vzdálenosti, než mu jílcem zasadil ránu do zubů a vedl sek na krk. Tarik se skrčil, s čímž Tanma počítal a z otočky kopnul Tarika do hlavy, který se následně proletěl poměrně daleko.
"Sakra, ten kluk je silnější, než jsem čekal. Nedivím se, že chlapi z něho mají strach," pomyslel si Tarik, když se zvedal a zaměřil pohled na Tanmu. Ten během chviličky zmizel z dohledu a objevil se za Tarikem. Blonďák použil Namikaze mířené k zemi, aby Tarika dostal do vzduchu. Ve vzduchu se neměl Tarik jak bránit a Tanma mohl řádit. Tarik se znovu válel v hlíně, opět se těžkopádně zvedal.
"Ještě, že jsem si stihl obalit tělo kamenem. Jinak bych tu už nebyl," proběhlo Tarikovi hlavou, když se zvedal, pár kamení z něj opadalo. Pohledem vyhledal Tanmu, který stál úplně klidně, katanu mířící k zemi.
"Ten kluk si nehraje. Asi jsem se měl na to vykašlat a nechat to být," pomyslel si dodatečně, když se narovnal. Propaloval mladého Namikaze pohledem.
"Ale moje hrdost mi to nedovolí! Země: technika hory!" zařval Tarik, když složil pečetě a bouchnul rukama o zem. Hned na to dupnul do země, ze které vylezl velký kámen, který rozsekl svojí sekyrou a kousky poslal na Tanmu. Blonďák se ani nehnul, přesto dva velké kusy balvanu, které se objevili po jeho bocích se nemohly pohnout. Silným větrem zastavil postup balvanů, než se zaměřil na kousky kamenů, které k němu mířily. Použil Namikaze, aby kameny obrátil zpátky. Tarik schytal plnou dávku své techniky, ale Tanma pořád držel vlnu větru proti němu a blížil se.

K bráně došel Naruto s Tanakou. Podívali se na tu spoušť, kterou tam Tanma nechal. Tanaka jen uznale pokýval hlavou, protože takový počet padlých mohl nechat pouze jejich šermířský styl využitý naplno.
"Myslím si, že po tomhle nám dají na nějaký čas pokoj," uznal Tanaka, když se díval na spoušť kolem sebe. Pak si všiml bariéry, která se tyčila dál od nich.
"Pokud Tanma tu bariéru nezruší, tak se můžeme pouze dívat. Tohle neprolomíme," promluvil Tanaka, poukazoval na bariéru.
"Musíme něco zkusit, dědo. Já ho tam nenechám!" protestoval Naruto, Tanaka se zamyslel.
"Jeho protivníkem je Tarik. Tarik je zmetek prohnaný a prolhaný. Určitě udělá něco, co Tanmu donutí tu bariéru zrušit. Teď je ale až moc silný," oponoval Tanaka, ale snažil se něco vymyslet. Jenže nemohl přemýšlet dlouho, cítil, jak jeho katana opouští pochvu za opaskem a míří do bariéry.
Tanma zrušil Namikaze, které doteď bylo silným poryvem větru. Tarik na sebe nabral okolní zeminu a kameny a vytvořil si tak obrněný oblek. Zároveň ze země vylezlo několik kamenných golemů.
"Jako Kiro. Tohle smrdí čím dál víc," pomyslel si Tanma, než natáhl levačku za sebe. Během chvilky třímal druhou katanu, než se vydal k Tarikovi. Se dvěma meči teď vyrovnal šance, protáčel je v rukou kolem sebe a sám se točil jako kotoučová pila. Golemové padali jeden za druhým a Tanma se blížil k Tarikovi. Vylepšil si čepele bleskovou chakrou a skluzem projel pod Tarikem. Během skluzu nezapomněl seknout po noze. Sotva se Tanma postavil, zaútočil znovu, tentokrát odsekl levou ruku. Dalším útokem zkrátil Tarikovu pravou nohu, než ho přeskočil a usekl pravou ruku. Dost zredukoval Tarukovo kamenné tělo, než se rozhodl jít naskrz. Jenže vztek ho už začal unavovat, mnoužství použité chakry a technik taky, přestal tolik vnímat. Jedna useknutá ruka Tanmu odhodila bokem, kde už čekal znovu složený golem. Začali si Tanmu přehazovat.
"Do h****u! Tohle jsem podcenil a sebe přecenil! Hňupe!" nadával Tanma v mysli, když se zvedal. Byl řádně potlučený, rána kameny bolela jak čert. Tarik znovu zformoval svoje kamenné tělo a objevovali se další golemové. Tanma teď musel přemýšlet. Věděl, jak se těch otravných golemů zbavit, ale musel by zrušit bariéru a vystavit se riziku léčky. Ale rozhodl se obětovat. Pokud měl Tanma padnout, postaral by se o to, aby šel Tarik s ním. Bariéra zmizela a do blonďáka uhodil blesk. Golemové se přibližovali, stejně tak jako další Kameničtí, kteří využili mizející bariéry. Tanma pevně uchopil obě katany a rozběhl se ke golemům, než vyskočil do vzduchu. Ve vzduchu do něj uhodil další blesk, než Tanma dopadl na zem a veškerou bleskovou energii vypustil kolem sebe. Doton je slabý oproti Raitonu, golemové se rozpadli na prach a Tarik byl oslabený.
"Působivý, Namikaze. Ale ne dost. Ještě stojím," posmíval se Tarik, když se přibližoval. Každý krok způsoboval otřes. Tanma viděl, jak Tarik nabírá další kameny a opravuje se. Zároveň nabíral na velkosti. Věděl, že se musí rychle dostat k hlavě.

Mladý Namikaze poznal, že si ukousl větší sousto. Ze všech možných stran nabíhali různí golemové a Kameničtí shinobi. Tarik, který málem přišel o život, se držel vzadu a pokoušel se Tanmu dostat ze zálohy. Obličej mi zdobily dvě čerstvé rány, tak blízko se k němu ještě nikdo nedostal. Byl natolik zoufalý, že se zaměřil pouze na Tanmu, aby ho dostal. Jestli byl poblíž někdo z jeho mužů, bylo mu to jedno. Tanma podléhal únavě. Hodně se vyčerpal, vyčerpal hodně i ze svých zásob. Ale jeho vůle a duch byli stále při síle. Jenom méně vnímal okolí. Znovu se po jeho stranách přibližovaly dva balvany, Tanma ale věděl, že už jim nestihne uhnout. Náhle si uvědomil, že letí zpátky k městu, balvany se těsně před ním zavřely.
"Příště nedělej takovou hloupost, chlapče," ozval se starý hlas, když Tanma dopadl.
"Senzo! Co tu děláte?" zeptal se Tanma, když se s námahou zvedl. Všiml si, že se k němu blíží i Tanaka s Narutem.
"Beru to za tebe. Tady jsi už udělal dost," odpověděl Senzo, pevněji uchopil svoji hůl.
"Přesně, Niisan! Tohle už nech na nás," přidal se Naruto a chtěl se dostat na Senzovu úroveň. Stařec ale pozvedl hůl, čímž Naruta zastavil.
"Tohle je moje linka. Jsem tu už moc dlouho, zažil jsem toho hodně a poznal mnohé. Vím, o co jsi teď přišel, Tanmo a je mi to líto. Přesto ses dokázal postavit a bojovat. Sjednotil jsi klan a vedl nás k vítězství, navzdory mnoha ztrátám a překážkám. Nebál ses obětovat. To jsou kvality pravého vůdce a klan tě teď potřebuje nejvíc. Už si na nic nehraj, Tanmo. A přijmi fakt, že jsi, co jsi. Povedeš je dál k vítězství a ke slávě. Ale tady si to převezmu já," promluvil Senzo a dvakrát klepnul holí do země. Nechal za sebou bariéru, přes kterou nešlo projít. Na svůj věk byl Senzo překvapivě čilý a rychlý. Jeho znalosti v bojutsu neměly konkurenci. Tři Namikaze za bariérou si všimli, že si stařec shodil yukatu z ramen, odhalil prapodivný přístroj na zádech, ze kterého vedlo několik hadiček.
"Tak takhle se udržel při životě na tolik let," uznal Tanma, když si všiml přístroje.
"Ale nevystavil se tím velkému riziku? Pokud mu to naruší, odpálí ho to," přidal se Naruto, jediný Tanaka zůstal klidný.
"Mám pocit, že je to jeho záměr. Chce, aby ho složili. A zároveň, aby jich několik vzal s sebou," promluvil Tanaka, protože Senzo byl doslova obklíčený. Všiml si, že pár hadiček má už přerušených, ale jen se pousmál a bojoval dál. Bojoval dál, dokud nezkřížil zbraně s Tarikem.
"Prohrál jsi, starče. Tvůj život vyprchává. Snad máš poslední slova," promluvil Tarik, když se přetlačoval se starým Namikaze.
"To ty jsi prohrál, Tariku. Namikaze se ti nikdy nevzdají. Budu ti držet místo v pekle," odvětil Senzo, zařízení na jeho zádech začalo zářivě žhnout. Tarik vycítil, že se něco děje, odkopl starce, co nejdál to šlo, a vydal se na útěk. Jak Naruto předpokládal, zařízení způsobilo zkrat a následný výbuch, který zahalil celou bariéru. Nebylo možné uniknout.

Tarik se podíval na spoušť před sebou. Podařilo se mu uniknout, ale bylo to jen o vlásek. Výbuch mu znetvořil pravou ruku, už se nedala použít. Stejně tak se nedalo použít jeho mužstvo, které teď skončilo rozcupované všude možně. Alespoň měl o jednoho Namikaze z krku, ale ten nejhorší stále žil. Všiml si, že Tanma na něj zabodává svůj nepříjemný pohled, rozhodl se rychle zmizet, než ho Tanma dorazí. Tanmu musel Naruto s Tanakou zastavit, naštěstí si dal říct.
"Z toho se budeme dlouho vzpamatovávat," konstatoval Tanaka, když se rozhlédl kolem. Tanma stál na poli posetém mrtvolami. Stál úplně nehybně, katanu pořád držel v ruce.
"Aspoň jsme to vyhráli," uznal Naruto, Tanaka se jen nervózně podíval kolem ještě jednou. Hlavně se zaměřil na směr, kde tušil místní nemocnici a na Tanmu, který teď poklekl k tomu, co zbylo ze starého Senza.
"Tuhle bitvu možná jo. Ale víc bych se obával, jaké budou následky,"

Dvojice byla v polovině cesty do země Čaje. Cestovali lehce, většinu věcí měl Tanma právě tam. Pro Naruta se tam taky něco najde. Cestou se Naruto vyptával na všechny možné věci, co mu ještě ležely na jazyku. Tanma jen v klidu odpovídal.
"Ale hej, co znamenají ty pásky? Já mám černej, ty modrej. Proč to?" vyzvídal Naruto, když zkoumal svůj opasek.
"Tvůj splývá s oděvem. V podstatě máš ještě stejnou hodnost, jako děti, co se narodí. Ještě sis ničím svůj titul nezasloužil. Až se něčím prokážeš, dostaneš svoji barvu," vysvětlil Tanma a dál vedl cestu. Orion jim letěl nad hlavami, dělal takový průzkum.
"A ty máš modrou proč?"
"Sakra, jak oni to jenom říkali?" zeptal se Tanma sám sebe, což ho donutilo zastavit.
"Vím, že mi ho dali ihned, co jsem sjednotil a ochránil klan. Asi za nějaký takový zásluhy. Teď si nevybavím přesně, ale neboj. Máme tam i odborníka, co se o tuhletu etiketu zajímá. Ta ti pak řekne víc. Pojď už, tímhle tempem tam budem před setměním," Tanma uzavřel tenhle rozhovor a přidal o trošku navíc do kroku. Naruto ho dohnal. Pochopil, že se bude muset hodně naučit.
Asi o dvě hodiny později se Tanma zastavil. Poznal Amanaki, ale něco mu nesedělo.
"Špatná odbočka?" zeptal se Naruto, když se postavil vedle něj. Tanma těkal pohledem na nejrůznější místa ve městě pod nimi.
"Ne, jsme tu dobře. Ale je tu moc rušno. Až moc," odpověděl Tanma, než mu Orion usedl na rameno.
"Vidíš ty cápky v černým a žlutým? Ty musíme nějak vypudit ven," promluvil Tanma a ukázal na jeden okraj města. Hned pod nimi vcházela do města jistá skupinka.
"Co jsou zač?" zeptal se Naruto, když si jich všiml. Vzhledem k tomu, jak Tanma zněl a jednal, tak se jednalo o hrozbu pro město.
"Tarikovi lidi. V poslední době se objevují nějak často," odpověděl Tanma a už formuloval plán. Naruto se s touhle situací ještě nesetkal, nechal teda strategii na svém bratrovi.
"Nezbývá, než to vzít na sebe. Mě moc dobře znají, takže půjdou za mnou. Ty pronikni do města, najdi stejně oděné lidi, řekni jim, že tu jsi se mnou, oni ti řeknou, co a jak. Rozumíme?" navrhl Tanma, načež Naruto přikývl. Společně si bouchli pěstmi, než se vydali každý svým směrem.

Naruto běžel ulicemi, nechtěl na sebe moc poutat pozornost. Tanma na sebe vzal podobu kulového blesku, což Tarikovi muži znali. A šli za ním. Takhle měl Naruto volnou cestu. Došel přes městské náměstí a blížil se ke čtvrti Namikaze. Aspoň to si stihl v rychlosti zapamatovat.
"Nestůj tam jen tak! S takovou tě brzo sejmou!" ozvalo se za ním, což donutilo Naruta se otočit. Za ním stál stařec, ve stejné yukatě s hnědým obi kolem pasu. V ruce držel katanu a pod nohami mu ležel mrtvý oponent.
"Co jsi vůbec zač? A jak to, že neseš naše róby?" zeptal se stařec a namířil hrot na Naruta. Vzniklý zmatek, do kterého se Naruto dostal, moc nepomáhal.
"Jsem Naruto! Přišel jsem s Tanmou!" vydal ze sebe Naruto po dlouhém přemýšlení. Kolem zuřící bitka mu s tím moc nepomáhala.
"Naruto? Tanmův mladší bratr? Promiň, ale v tomhle zmatku bylo tvoje chování podezřelé. Jsem Tanaka," promluvil stařec a Narutovi se ulevilo.
"Zas je šel někde odlákat, co? To je mu podobné," dodal Tanaka pobaveně, když se blížilo stále méně nepřátel.
"Co mám dělat?" zeptal se Naruto vyjeveně. Prošel si válkou, ale tohle bylo na jiné úrovni. Musel tuhle situaci pochopit rychle, aby mohl něco vymyslet.
"Nejsi na tohle zvyklý, to je patrné už od pohledu. Drž se u mě a přežiješ to," nakázal Tanaka a začal vcházet do čtvrti Namikaze. Naruto mu byl v patách.
"Tanako-san, Tanma-san sice nějaké vojáky odvedl pryč, ale stále přicházejí další a další. A formují se u hlavní brány," oznámil jeden zvěd Tanakovi. Naruto si všiml, že zvěd měl zelený pásek kolem pasu.
"Teď bychom potřebovali jeden z Tanmových skvělých nápadů. Máme moc raněných a boje neschopných," povzdechl si Tanaka po zprávě. Naruto se porozhlédl kolem, několik lidí drželo dohromady bariéru kolem celé čtvrti. Čtvrť působila jako útočiště, nejen pro Namikaze, ale i pro civilisty. A více než dost lidí nebylo schopných pohybu.
"Hikaru, sežeň mi kohokoliv, kdo ještě udrží zbraň! Musíme se vrátit k hlavní bráně," nakázal Tanaka a jeden z Namikaze odběhl. Onen muž, Hikaru, měl kolem pasu žlutý pás.
"Pomůžeš nám? Pokud máš v rukávu nějaký trik na dorovnání počtu, beru všema deseti," řekl Tanaka, když se obrátil na Naruta. Hikaru dovedl ani ne tucet lidí, kteří ještě mohli bojovat.
"Dokážu vyvolat několik stovek, pomalu tisíce stínových klonů," odpověděl Naruto s trochou hrdosti v hlase.
"Tajuu Kage bunshin? To už je čin sám o sobě. Dobrá, půjdeš s námi," opáčil Tanaka a malá skupinka lidí opustila bariéru. Mířili k hlavní bráně města.

Naruto nebyl připraven na takový počet lidí, který se zformoval před branami. Byl zvyklý, že zhruba stejný počet stál za ním, ale ne před ním. Ne, aby proti takovému počtu čelil. Pak si ale vzpomněl, proč ho Tanaka přibral. Jenom pohnul rukama a za nimi se skoro dorovnal počet.
"Tak už tohle si zasluhuje klobouk dolů," uznal Hikaru, když spatřil ten počet Narutových klonů. Naruto zvládl vyvolat zhruba dva tisíce kopií.
"Není to úplně to ono, ale musí to stačit," zabrblal Tanaka, když se ohlédl přes rameno. Pak se podíval před sebe.
"Vyztužte zdi. Slíbili jsme obyvatelům, že je ochráníme. Tak je ochráníme se vším všudy," zavelel stařec a uživatelé dotonu se činili. Zdi byly vyztužené asi o dvě další vrstvy, ale nedalo se určit, zda to bude stačit. Naruto nervózně polknul. Neznal schopnosti nepřítele. Dřív by se tam vrhnul po hlavě a plánoval by za pochodu. Rozhodl se držet zpátky a poslouchat rady zkušenějších. Početné mužstvo z Kamenné se dalo do pochodu, Naruto poznal, že už nejde couvnout. Tanaka zavelel k útoku.
Situace vypadala hodně bídně pro Namikaze. Kameničtí měli početní převahu a Naruto se nechtěl úplně vyčerpat. Jeho klony byly rozprášené, okolí zahalil velký oblak bouře. Tanakova skupinka žila, pro zvětšení šancí se seskupili. Jenže nikdy nemohli přesně určit, odkud padne další úder. Kdesi uprostřed Kamenické armády uhodil do země blesk. A po něm další a další, dokud se blesky nezměnily v paprsek světla. Z paprsku vyletělo něco, co srazilo k zemi všechny Iwaniny v dosahu. Naruto se unaveně podíval k paprsku, který pomalu mizel. Tanaka jen přimhouřil oči. Z paprsku, který už zmizel, vylezl Tanma. Aniž by se podíval, chytil letící nunchak, kterým skolil Kamenické k zemi. Naruto si oddechl, společně s jeho skupinkou. Kdykoliv se zjevil Tanma, vítězství bylo v kapse.
"Kde je Tarik?!" zahřměl Tanma, než se rozběhl ke zbytku armády s točícím nunchakem v ruce. Rotace způsobila další nabití elektřinou, kterou Tanma uvolnil úderem do země z výskoku. Zbylí Kameničtí, co přežili, jelikož byli mimo dosah blesků, samým strachem strnuli. Tanma schoval nunchak a vytasil katanu. To se už zbylí přeživší dali na útěk. Ovšem, onen Tarik tam nebyl.

S Tanmovým příchodem se do Amanaki vrátil klid. Tanma hned poslal pro Emi, odbornici na Namikaze etiketu, aby se postarala o Naruta a stručně ho uvedla do děje, hlavně co se týče interakce mezi jednotlivými členy. Sám Tanma šel zjišťovat škody.
"Povedlo se jim poničit několik budov," informoval Tanaka, když kráčel vedle Tanmy. Blonďák si vybral starce za svého rádce, už jenom kvůli zkušenostem.
"Pomůžeme s opravami. Nějací padlí?"
"Žádní. Jen několik lehce zraněných, pár těžce," přišla další informace. Tanma se na chvilku zastavil, aby mohl přemýšlet.
"Naší lidé se už o ně starají," dodal Tanaka spěšně, když viděl Tanmův utrápený pohled. Tanma jenom přikývl na znamení souhlasu.
"I tak k nim pošlete kurýry s penězi. Odškodné," trval Tanma na svém. Přišlo mu to více než férové.
"Nepřeháníš to, Tanmo? Není to trochu moc?"
"Čemu? Přísahali jsme, že je ochráníme. Ale nepovedlo se nám to. Tak ať to berou jako omluvu z naší strany," odpověděl Tanma klidně. Tanaka věděl, že s ním nepohne. Minimálně další půlrok trávil Tanma čas tím, že doháněl, co zameškal. Napravoval, co šlo napravit a učil Naruta jejich zvykům, zásadám a tradicím. Namikaze ho brali za vůdce, on sám se ale ještě takhle neviděl. Podle něj si to ještě nezasloužil. Tak rada klanu navrhla Tanmovi, aby je přesvědčil. Vymysleli mu několik zkoušek a výzev, které musel Tanma splnit. Pak by si mohl svůj titul zasloužit.
Jeden z úkolů zněl, aby si Tanma vyrobil svoji osobní zbraň, nespoléhal se na dědictví. V radě ho poslali k Jinreiovi, místnímu ovdovělému kováři, který měl mnohaleté zkušenosti a znalosti v řemeslu. Jinrei, navzdory své obrovské a hřmotné postavě, byl veselá kopa, člověk ho nikdy neslyšel křičet vzteky. Sám měl několik zbraní už vyrobených, které bez problémů půjčoval Tanmovi, aby si je mohl vyzkoušet. Tanma se nakonec přece jen rozhodl pro katanu. Jen si musel vymyslet design a druh kovu, protože těch je asi milion.
"Musím uznat, že sis vybral netradiční styl rukojeti. Celá z kovu. Má to nějaký důvod?" zeptal se Jinrei, když si dával kuřáckou pauzu. Naučil i Tanmu kouřit, aspoň se sblížili.
"Mix starého a moderního. Je třeba se posunout kupředu," odpověděl Tanma a odhodil nedopalek do výhně.
"A co samotný materiál čepele? Už ses rozhodl?" zeptal se Jinrei a přešel ke svým zásobám.
"Podívej, mám tady ty nejkvalitnější kusy, nějaké, co reagují na chakru, mám tu dokonce i kov, který dokáže absorbovat krev," promluvil kovář, když svoje zásoby rychle přeletěl pohledem.
"Co dělá ten absorbční?"
"Absorbuje krev a železo v něm. Čepel se může zregenerovat, nebo to můžeš využít na jiné techniky," odpověděl kovář a zavřel skříňku. Blonďák se na chvilku zamyslel.
"Zítra ti řeknu víc, musím udělat menší průzkum," odpověděl Tanma a napil se piva. Během práce u výhně jednomu vyschne v krku rychle.
"Naučil jsem tě všemu, co jsem uměl. Myslím, že s takovou si budeš moct vyrábět zbraně sám," poznamenal Jinrei, když nechal výheň vyhasnout. Zaměřil se na Tanmu. Byl zralý na sprchu, protože byl pokryt sazemi a prachem.
"Vážím si toho, určitě to jednou zužitkuju," opáčil blonďák, když dopíjel svoji láhev. Podíval se na svůj odraz v začouzeném zrcadle. Jediné místo, co měl čisté, byly oči, kvůli ochranným brýlím. Prohrábnul si svoje krátké vlasy, ulepené od potu. Jestli si chtěl znovu pěstovat bujnou hřívu, musel jít nejprve na krátko, aby mu to dorostlo rovnoměrně.
"Musím si sehnat holící vercajk," pomyslel si Tanma, když si všiml, že začíná poněkud zarůstat.
"Stavíš se ještě za Suryou?" zeptal se Jinrei, když se Tanma pokoušel o nějakou menší očistu.
"Popravdě, nevím. Rád bych se podíval na svoje záležitosti. Docela jsem je zanedbával," odpověděl Tanma, když si utřel špinavý obličej. Surya byla Jinreiovou dcerou, s Tanmou si byli více než dost blízcí. Jenže pořád byla hromada povinností.
"Těžký život Shinobiho, co?" poznamenal Jinrei, když se šel taky opláchnout.
"Asi tak, no," odpověděl Namikaze, když vzal svoji yukatu z věšáku a odešel.

Další rok a půl se Tanma snažil dohnat, co šlo. Z Naruta se už pomalu stával plnohodnotný člen klanu. Vzal na sebe povinnost zjistit, jakým způsobem by se dalo přesunout celou čtvrť, kdyby došlo na další stěhování. Tanma se mezitím rozhodl dál opravovat lokátor. Místy se k němu Naruto přidal, což Tanma využil k jeho tréninku. Zrovna se z jedné výpravy vraceli.
"Ale jdi ty, až tak jsem tě nedrtil," pronesl Tanma pobaveně, když vešli do Amanaki. Naruta sotva nesly jeho vlastní nohy.
"Děláš si srandu? Takový výcvik snad mají v ANBU, ne?" vydal ze sebe Naruto, co mu dech stačil. Chyběla chvilka a složil by se na zem.
"ANBU jsou proti tomuhle nic. Věř mi, po tomhle mi poděkuješ," chlácholil ho Tanma, když míjeli Jinreiovu kovárnu. Byť byl Naruto sebevíc unavený, nemohl si nevšimnout ohnivě červené hřívy vykukující z okna.
"Hele, už tě zase vyhlíží," poznamenal Naruto, když si dívky všiml. Jenom Tanma odvrátil pohled bokem, doufal, že dlouhé vlasy mu pomůžou schovat červeň ve tváři.
"Jak dlouho už to spolu táhnete?" zeptal se mladší blonďák zvědavě. Surya měla v okně zasněný výraz.
"Asi rok," Tanma se vyhýbal odpovědi, Naruto ho ale nenechal na pokoji.
"Měl by ses za ní stavit," nevšiml si, jak Tanmovi naskočila žilka.
"Asi jsem ti dal málo do těla. Připomeň mi, ať ti příště přidám," ohradil se Tanma dost nepříjemně, až to Naruta zaskočilo.
"No, no. Nebuď takovej cíťa," zabručel Naruto, když se tak tak vyhnul pohlavku.
"Taky by sis měl nějakou najít a pak rozdávat rozumy," promluvil Tanma, když už měli kovárnu daleko za sebou.
"Čekal jsem, že něco takového řekneš," utrousil Naruto, než se každý rozešel do svých pokojů. Jenže Tanma nečekal nezvaného hosta, který se mu přehraboval ve věcech.
"Co tu pohledáváte? Kdo jste?" zeptal se Tanma nepříjemně, aby na sebe upozornil. Z nezvaného hosta se vyklubal starý muž. Hodně starý muž, určitě měl více než sto let.
"Tak ty jsi ten, co nás zase spojil? Tanma?" zeptal se stařec a vyšel z tmavého koutu pokoje. Tanma si všiml, jak je muž starý, ale pořád se držel.
"Jo, jsem to já," odpověděl Tanma stroze, nevěděl, co má od starce čekat.
"Čekal jsem, že muž tvých kvalit bude starší. Nečekám, že mě budeš znát. Jsem Senzo a dlouho jsem pozoroval dění kolem," odpověděl stařec, až v Tanmovi hrklo. To jméno slyšel naposledy v observatoři, a byl jedním ze zakladatelů klanu. Jenže to bylo před několika desítkami, možná i stovkami lety.
"Viděl jsem, jak nás doprovázíš k vítězství. Jak nás vedeš a posouváš dál. Ale viděl jsem i tvoje strasti i trápení," pokračoval Senzo, Tanma polevil v ostražitosti.
"Máš aspekty pravého vůdce a velitele. Ale pořád tě něco trápí. Skládáš dohromady ten lokátor?" zeptal se stařec, Tanma jenom vytáhl nedokončenou kouli z brašny. Zbývalo mu už jen pár kousků.
"Už předem ti mohu říct, co hledáš," začal Senzo, když si lokátor prohlížel.
"Jak tohle víte? Dokud nebude lokátor znovu spojen, nejde to zjistit," namítal Tanma, když lokátor položil na své místo na stole.
"Sám jsem ho vytvářel, chlapče. A vyznám se v lidech," odpověděl Senzo stroze, když se chystal k odchodu.
"Hledáš meč. Hodně starý a zahalený tajemstvím. Ten meč je tak starý, že pomalu nikdo neví, jestli vůbec existuje. Ale kde ho hledat, to ti neřeknu," s těmito slovy se Senzo rozloučil a opustil Tanmovu pracovnu. Mladý Namikaze zůstal opět sám, se svými myšlenkami.

Téhož večera se Tanma usídlil na jedné střeše, skicák měl položený v klíně. Poslední dobou měl hodně náročné období, poměrně často vysedával na střechách budov a kreslil.
"Hmm, budu si muset pořídit novej," poznamenal Tanma pro sebe, když se očkem podíval, kolik stránek mu zbývá. Podíval se na kresbu, kterou tvořil. Kreslil pár rukou, zaměřil se pouze na jistý moment. Ruce, jedna ženská, jedna mužská, byly spojené k sobě, prsty byly propletené. Trochu se zamyslel. Surya byla mladá, plná energie a pochopení, byť nebyla shinobi. Ale samotný Tanmův život ji mohl ohrozit.
"Tady se schováváš," zaslechl za sebou dívčí hlas. Tanma si jenom odevzdaně povzdechl a zavřel sešit.
"V poslední době je umění tě někde zastihnout," promluvila Surya, když se dostala na Tanmovu úroveň.
"Jo, je toho nějak hodně. Potřebuju na chvilku vypnout, bejt na chvilku sám. Víš jak," odpověděl Tanma a zadíval se na dívku vedle sebe. Svoje ohnivě rudé vlasy měla stažené v ohonu, límec černé bundy měla nadzvednutý, protože se ochladilo. Podzimní večer byl chladný, ale pořád pěkný.
"Těžký život introverta, co?" zeptala se Surya pobaveně, když si taky sedla.
"Asi tak, no. Ale nevím. Přes to všechno zabíjení, sabotáže, souboje a podobný h***a, pořád si připadám jako člověk," odpověděl Tanma s nepřítomným pohledem.
"Někteří z tvého klanu se rozpovídali. Prý jsi to neměl jednoduché. Ve třinácti z tebe udělali pouhou figurku na zabíjení, na nic ses neptal, jenom jsi konal," řekla Surya opatrně. Věděla, že Tanma moc nerad mluví o své minulosti.
"Občas zapomínám, že máš volný přístup do čtvrti Namikaze, Suri. Asi bych měl na chvilku vydechnout, vypnout," uznal Tanma s mírným úsměvem.
"Promiň, nechtěla jsem to vytahovat. Neber mě zle. Já jen, že ses přes to dokázal překonat. Došel jsi takhle daleko. Jsi silnější, než si myslíš. A když se podíváš kolem, je hodně lidí, kteří k tobě vzhlíží, Tanmo. Přenést se přes tohle všechno, to chce pořádnou sílu a pořádný koule. A ty jsi opravdu silný člověk, Tanmo. Spousta lidí jenom mluví o tom, jak moc a kde všude jsi byl úspěšný," promluvila Surya rychle. Nikdy neměla problém říct, co si myslí. Za to ji Tanma vždycky obdivoval, byť byla mladší. Přesto Tanma nevěděl, co na to říct.
"Víš co, otočme list. Vím, jak jsi na tohle háklivý," dodala spěšně, aby se vyhnula nějaké nepříjemné situaci.
"Asi máš pravdu. Ale i když už jsem o něco starší, pořád je spousta věcí, kterým nerozumím. Nevím proč, Suri. Ale když trávím čas s tebou, připadám si znovu jako člověk. Jako kdybych znovu žil," vypravil ze sebe blonďák po chvilce ticha. Jako vždycky, s nepřítomným pohledem. Překvapilo ho, když se Surya zvedla a sedla mu na klín, čelem k němu.
"Tak si mě vem, Tanmo," zašeptala mu do ucha, než ho vroucně políbila.
"Žij!"

O několik dní později následoval Naruto Tanmu jeskyněmi. Tanma našel další fragment, který úspěšně získali. Lokátor začínal pomalu nabývat svoji původní podobu.
"Tahle mi přišla nějaká lehká, Niisan. Bývaly těžší," uznal Naruto, když vylezli z jeskyně ven. Společně už našli několik kousků, Tanma to využil k tomu, aby Naruta něco naučil ze způsobů klanu Namikaze. Měli klidnější období, po posledním útoku se Tarik dlouho neukázal, čehož hodlal Tanma pořádně využít.
"To sice jo, ale pořád nám to neřekne, kolik toho ještě zbejvá," odpověděl Tanma lehce frustrovaně. Mohlo zbývat už jen pár kusů, nebo ještě několik kousíčků. Další kousek je čekal jižně od Mlžné, momentálně byli v Travnaté.
"Niisan, hele!" ozval se Naruto, což donutilo Tanmu schovat lokátor a přidat se ke svému bratrovi.
"Podívej, Tarikovi lidi. Co myslíš, že tu chtějí?" zeptal se Naruto, když s úkrytu sledoval početnější skupinku. Tanma obhlížel situaci.
"Nemám tucha, ale vůbec se mi to nelíbí. Pojď, zkusíme je sledovat," nakázal Tanma, oba bratři se vzápětí vydali na malou sledovací misi. Namikaze duo postupovalo pomalu a podle Tanmových instrukcí si drželi větší odstup. Skupinka ninjů na zemi šla klidným a pomalým tempem, nevypadali nějak rozrušeně, nebo tak podobně. Sami se snažili působit co nejméně nenápadně.
"Skladiště uprostřed lesa? Víc okatě to nešlo?" zeptal se Naruto, když zastavili několik metrů od skupinky. Objekt, před kterým skupinka zastavila, působil jako skladiště, vsazený do skalní stěny. Tanma jen pokynul k mlčení a sledoval situaci před sebou. Se skupinkou se setkal muž, který podle oděvu přišel někde ze severu, kde bylo chladněji. Naruto čekal, co Tanma provede, když skupinka zalezla dovnitř, jenže starší Namikaze se rozhodl čekat.
"Už jsou uvnitř dost dlouho. Zkusme to prověřit," navrhl Tanma asi po hodině čekání. Nikdo nevyšel ven. Vnitřek byl obrovský prostor, ale působil prázdně. Narazili na dva vozíky a pár palet.
"K čemu se tu schylovalo? Všechno vypadá používaně, ale přesto pustě. Nechápu to, Niisan," promluvil Naruto do ticha, když bratři prošli a prozkoumali všechno, co šlo.
"Dej pozor, Naru. Může to bejt past. To ticho se dá krájet," nakázal Tanma, než si všiml jednoho průchodu, který byl lehce pootevřený. Kdokoliv šel poslední, očividně zapomněl pořádně zavřít. Po otevření průchodu se na bratry vyvalil pořádný zápach.
"Do háje! Co tady převáželi?" prskal Naruto, když popadal dech. Tanma se zadíval do tunelu, který byl dostatečně velký, aby jím projel vozík i s nákladem a několika lidmi.
"Smrdí mi to jako nějaká zásada. A mám za to, že už jsem to jednou cítil. Kyuu, co si o tom myslíš?" Tanma nezahálel, hodlal zjistit, co je to za smrad, když už vešel do tunelu se světlem nad hlavou.
"Hmm, taky mi to přijde povědomé. Ale už je to doba," ozval se Kyuubi z klidného spánku. Naruto následoval světlo, aby Tanmu dohnal.
"Co je pro Kuramu doba? Může to být pěkně dávno," uznal Naruto, když s Tanmou dohnal krok. Vzduch byl o poznání studenější, ale pořád se táhl zápach zásadité látky.
"To je zima, co k tomu cítím, že? Vzpomeň si, Tanmo. Tvoje mise na severu, vyhánění démona," promluvil Kyuubi, když měli půlku tunelu za sebou. Tanmovi došly spojitosti.
"Máš recht. Touhle zásadou ti h****i zakryli tělo malého Masakiho. Ale zajímalo by mě, co s tím mají společnýho Tarikovi lidi," uznal Tanma a při pohledu na Naruta usoudil, že má co vysvětlovat, aby byl v obraze.

Bratři vylezli z jeskyně na mrazivou pláň. Přes zuřící vánici nešlo rozeznat všemožné objekty v dálce, viditelnost byla špatná. Ani Orion nemohl vzlétnout.
"Zase tady," povzdechl si Tanma, když viděl počasí venku.
"Připomeň mi, abych vzdal hold našemu oděvnictví, až se vrátíme. Na to, že to mají být obyčené pláště, dobře drží teplo," poznamenal Naruto, když se víc zahalil do pláště, aby mu nebyla taková zima. Tanma si ho přemeřil pohledem. Zatímco Tanma volil styl yukaty nebo kimona, Naruto zvolil obyčejný plášť, podobný tomu, co používal jejich otec během své doby jako Hokage. Jenom se lišily barvy. A momentálně, Naruto měl plášť převázaný stějně, jako kimono.
"Jo, jo. V tomhle jsou mistři. Pojď, můžu ten vichr zpomalit, abychom někam došli. Sám se tu zorientuju, ale horší je pak mít dohled nad další osobou," nakázal Tanma, když zatnul svaly v levé ruce. Vítr výrazně zpomalil.
"Byl jsi tady? Takže víš, kde jsme?" zeptal se Naruto, když se dostal na Tanmovu úroveň.
"Jednou jo. Více méně vím," přišla odpověď staršího, načež se oba vydali do pusté, mrazivé divočiny.

Notnou chvíli strávili sbíráním sil a doplňováním informací. Sakura, jenž byla ve svém civilním oblečení, toho moc neřekla, neměla až takový přehled. Na oplátku Tanma s Kirem toho mohli povědět hodně. Ti probíhali ulicemi a odvraceli hrozby. Sdělené informace se shodly do jednoho bodu. Samotný vůdce Akatsuki je v jejich vesnici a dělá nepořádek. Katsuyu je průběžně informovala i o stavu živých a padlých. Od samotného vzniku je tohle největší rána, kterou Konoha kdy utržila. Klid, který si skupinka udržovala, rozhodila náhlá vlna silné a temné energie, slabším jedincům naskočila husí kůže.
„Naruto právě asi ztratil kontrolu nad Kyuubim. Něco ho muselo pořádně vytočit,“ informoval Hyuuga, který sledoval dění pod nimi.
„To muselo bejt něco vážnýho. Nevíš, co?“ zeptal se Kiro, který si našel rovnější plochu, na kterou se natáhl.
„Kyuubiho chakra je natolik silná, že mi zahaluje pohled. Víc toho nevidím,“ odpověděl Hyuuga, než se znovu zaměřil dolů.
„Kolik ocasů vytáhl?“ zeptal se Tanma pohotově. Odpovědí bylo šest ocasů.
„Sakra, to je víc, než posledně,“ pomyslel si Tanma, totéž proběhlo i Sakuře hlavou.
„Teď donutil Peina, aby před ním utíkal,“ pokračoval Hyuuga, když si zvykl na intenzitu Kyuubiho chakry.
„Cha cha! To mu patří!“ ozval se Gamakichi pobaveně, úplně prolomil vážnost situace.
„To není sranda! Tohle škodí i Narutovi. A pokud se z toho zavčasu nedostane, tahle vesnice úplně zmizí z mapy,“ pokárala ho Sakura za jeho lehkovážné uvažování. Žabákovi sklaplo, musel jí to uznat za pravdu. Tanmu to hodně znepokojilo. Věděl, že čím déle bude v tomhle stavu, tím víc tomu bude propadat.
„Musím ho nějak zastavit!“ promluvil Tanma náhle, strhl na sebe pozornost.
„Jsem jedinej, kdo to zvládne,“ dodal spěšně, když se zvedl k odchodu.
„A to tam chceš skočit za něma? Nešiblo ti, náhodou?“ protestoval Kiro, nechtěl riskovat ztrátu dalšího přítele. Na jeho poznámku si Tanma jenom sundal tílko.
„Víš, co jsou ty rýhy na žebrech? Je to pečeť. Táta byl moc zvědavej a Uzumaki klan byli borci přes pečetě. Vrazil do mě polovinu Kyuubiho a pohrál si s pečetí natolik, aby to nebylo vůbec poznat. Všem nakukal, že jde o mateřský znamínka. Ve skutečnosti jde ale o pečeť, bo věřil, že tuhle polovinu zvládnu. Zároveň mi tím dal možnost se s Narutem spojit kdykoliv a kdekoliv,“ začal Tanma, všem přítomným vyrazil dech.
„Dal si dokonce i natolik záležet, abych neměl na ksichtě ty čičifousky, jako má Naru. A vyšlo mu to,“ dodal blonďák, než si tílko zase nasadil. Skupinka musela vstřebat hodně velkou informaci.
„Takže vy jste celou dobu poloviční Jinchuuriki a my o tom nevěděli?“ zeptala se Sakura překvapeně. Několikrát poznala Narutův neovladatelný hněv. A když to tenkrát byla jen poloviční síla, nechtěla si představit plnou sílu.
„Nevěděl o tom nikdo. Snad jen Třetí. A taky jenom dobře, ušetřil jsem vás zbytečných starostí,“ odpověděl Tanma, než znovu usedl na zem a složil si nohy.
„Takže, jak to chceš provést?“ zeptal se Kiro se zájmem. Už chápal, odkud měl Tanma ty svoje fígle.
„Musím se k němu dostat podvědomě. Tohle je jediná cesta, jak s ním můžu mluvit,“ odpověděl blonďák a chtěl zavřít oči.
Slunce zastínil malý černý objekt, který na sebe začal hned nabírat veškerou zeminu a kameny v okolí. Během chvilky se nad Konohou vznášela malá planetka, měla asi desetinu velikosti měsíce.
„Do p****e! Co to je k***a za chlapa?“ vyjekl Kiro překvapeně, když se planetka zformovala. Sotva dopadl poslední kamínek, Tanma syknul bolestí, opět na sebe strhl pozornost. Pohotově se zatahal za tílko, aby se podíval na svoji pečeť. Trojice rýh rudě žhnula.
„Co to znamená, Senseii?“ zeptala se Sakura opatrně. Pečeť pulzovala jako žhavé uhlíky ve větru.
„Že už nemám moc času,“
„Zkus cokoliv, Tanmič!“ podpořil Kiro Tanmu, když blonďák zavřel oči. Chvilku na to povrch planetky probořilo osm rudě žhnoucích ocasů, než se vynořila liščí hlava až po pánev, potažená pouze svalovinou. Skoro-Kyuubi, jak by to Kiro nazval, mocně zařval a vyšlehl oheň, který zapálil několik padajících kamenů.
Tanma se zjevil v temnotách a po pás ve vodě. Musel počkat, než si jeho oči přivyknou na tmu, než se vydal za přicházejícím rozhovorem. Poznal, že je Naruto zoufalý.
„Kyuu, proč to děláš?“ ptal se sám sebe, když se obtížně brodil vodou. Kyuubi mu to tak udělal schválně. Tanma se snažil přidat do kroku, jenže voda víc ztěžkla a zhoustla, aby byl jakýkoliv pohyb ještě náročnější. Byl hodně daleko, ale viděl, jak se Naruto blíží ke kleci, pomalu a bezmyšlenkovitě. Kyuubiho svádění bylo až moc silné.
„Hlavně to nedělej!“ proběhlo Tanmovi hlavou, když Narutovi zbývaly asi už jenom dva kroky. Starší blonďák zabral ze všech svých sil, aby nějak překonal vzdálenost. Povedlo se, Kyuubi byl hodně zaměřený na Naruta, Tanma se mohl pohybovat o něco lépe. Dostal se na okraj světelného kužele, který barvil vodu do oranžova. Jenže Naruto už stál u klece a voda ho vynášela nahoru k pečeti.
„Naruto, nedělej to!“ vykřikl Tanma v naději, že ho Naruto poslechne. Jenže Uzumaki začal tahat za pečeť, aby ji strhl. Voda kolem Tanmy zase ztěžkla.
„K***a! Promiň, tati. Snažil jsem se,“ proběhlo Tanmovi hlavou, když se nemohl ani pohnout. Mohl pouze sledovat, jak se to celé hroutí. Jenže pohybem rychlejším než mrknutí oka, Naruto se válel ve vodě a někdo u něj stál a podával mu pomocnou ruku.
„Yondaime, ty prevíte!“ zavrčel Kyuubi, když bílý plášť přestal vlát. Naruto sotva nacházel slova, když si nově příchozího prohlédl. Byl to jeho idol z dětství.
„Na poslední vteřinu jako vždycky, že, tati?“ proběhlo Tanmovi hlavou, než s mírným úsměvem začal mizet ze scény. Jenom na poslední chvilku zaslechl Naruta.
„Yondaime Hokage?“
Kyuubiho řádění bylo náhle přerušeno a Tanma se vrátil ze svého podvědomí. Následné ticho bylo ohlušující, bylo to horší než dopad bomby. Skupinka si značně ulevila, že se Narutovi povedlo potlačit Kyuubiho vliv, Tanma nikomu neřekl o událostech ve svém nitru.
„Co myslíte, je bezpečný se pohnout?“ dumal Kiro po značné chvíli ticha. Hyuuga sledoval okolí, Naruto a zbývající Pein se přesunuli o značný kus dál.
„Zkusíme to risknout. Je tam s nimi i někdo další,“ informoval Hyuuga, když zkoumal okolí. Tanma se přiblížil k okraji a rozhlédl se.
„Dokážeš zjistit, kdo to je?“ ptal se pohotově, znovu připravený jednat. O koho se mělo jednat, to už Hyuuga nezjistil. Uvedl jenom, že se tam blíží další čtyřčlenná skupinka.
„Tak na co ještě čekáme? Idem!“ zazněly rozkazy a skupinka sešla níž. Kráter se vyplnil vodou a vzniklo několik menších ostrůvků.
„Dobrý, je tu Tým Gai,“ oznámil Kiro, když si všiml nové skupinky. Tým Gai se zrovna vrátil z mise a čekal je tady takový šok. Tým Gai zároveň odhalil, že narazili na Hinatu, kterou tam dohnalo kdo ví co. Sakura se jí hned ujala, jako správný medik. Tanma s Kirem ihned začali sdělovat informace, aby Tým Gai věděl, co se tu stalo a co očekávat. Do té doby šlo slyšet vzdálenou potyčku mezi Narutem a Peinem, jenže teď byla celá Listová v tichosti. Bylo takové ticho, až z toho mrazilo.
„Co myslíte? Zvládl to Naruto-kun?“ zeptal se Lee, kterému jako prvnímu začalo ticho vadit.
„Musíme jen doufat,“ odpověděl Tanma, který mohl konečně nabrat nějaké síly, zatímco se Sakura snažila zachránit Hinatu.

Uběhlo pár minut, Kiro si mezitím dal tu práci, aby zjistil, kolik lidí padlo. Bohužel pro všechny, odneslo to i několik známých a celkem oblíbených lidí. Sakuře se mezitím povedlo zachránit Hinatě život.
„Co včul? Píchnem Narutovi?“ vyzvídal Kiro, když si Hinata zapnula mikinu. Na Tanmu dopadlo několik očí. To se blonďákovi nezdálo, protože byl s nimi i Gai a ten měl více zkušeností. Přesto si vybrali jeho.
„Hinata bude tady s Gaiem a jeho týmem. Já se chcu podívat za Pátou, jak ta je na tom,“ navrhl Tanma a zvedl se. K němu se přidal, pochopitelně, Kiro a Sakura.
„A jinak nic?“ zeptala se TenTen, pořád překvapená z celé situace.
„Právě jste se vrátili z mise. Spočněte trošku. Naruto to zvládne, věřte mu,“ odpověděl Tanma, než natáhl ruku, aby Orion mohl usednout.
„Má pravdu. Trochu si odpočineme, dohlídneme tady na Hyuuga princeznu a pak se uvidí, co dál. Jenom, jak se domluvíme na nějakou další akci?“ zeptal se Gai, zatímco blonďák švihnul rukou do vzduchu a orel vyletěl.
„Řekl jsem mu, ať pátrá po Narutovi. Až ho najde, bude kroužit nad jeho pozicí. Je to znamení pro všechny, jasan?“ informoval Tanma velitelsky, což bylo všem jasné. Všichni rozuměli.
„Kdyby bylo nejhůř, tak jsem u vás v cuku letu,“
Tanma byl rád, že se Kiro přidal. Pokud jde o těžkou práci, jako například odklidit hromadu trosek, na to se dokonale hodil. Což bylo příhodné, protože cesta k Hokage budově byla zasypaná. Přeživší ANBU se snažili nějak dostat k Tsunade, která byla někde tam pod tím vším. S překážkou si Kiro hravě poradil, ale to, na co narazili, nečekali. Pod tím vším byla Tsunade, ale vypadala hodně jinak. Vypadala na pomalu dvojnásobek svého věku, kvůli námaze, kterou si prošla.
„Snažila se nás všechny ochránit, i za cenu vlastního života. Taková je daň pečetě Byakugo,“ informovala Sakura, když doběhla k oslabené Tsunade. Ztratila svůj mladistvý vzhled, teď na tom byla přesně opačně.
„Můžeme něco udělat?“ zeptal se Kiro, když vstřebal, v jakém stavu je jejich Hokage.
„Tady už asi nezmůžeme nic,“ odpověděl Tanma hořce, věděl, že po tom nastanou krušné chvilky.
„Můžu ji dát do kómatu s nadějí, že se z toho dostane. Máte pravdu, Senseii. Tady nic nezmůžeme,“ informovala Sakura, když šetrně položila Tsunadinu ruku na zem. Musela opatrně, vzhledem k jejímu stavu, jakýkoliv prudší pohyb mohl dopadnout špatně. Trojice vylezla ven z poničené budovy, uvažovali, co udělají potom. Sakura chtěla sehnat tým mediků, aby se mohli postarat o Tsunade. Jenže jejich plány překazilo několik zelených světel, rozmístěných všude možně po vesnici.
„A co je k***a zase tohle?“ zeptal se Tanma podrážděně, už měl dost těchto náhlých překvapení. Kiro se hned vydal k okraji na průzkum pomocí kamenů. Na Tanmu se otočil rozzářený obličej.
„Ti ,co padli, se vracejí k životu!“

Tanma běžel plnou rychlostí, co mu jeho tělo dovolilo, Kira nechal někde daleko za sebou. Moc dobře si pamatoval, odkud se s Kirem vyhrabali. A kde nechali Eliku. Přeskakoval po kamenech s takovou lehkostí, až se zdálo, že letí. Zbýval mu jen kousek. Našel ji. Našel ji klečet u okraje jednoho hřebene, zničeně pozorovala svůj domov. Zastavil se, aby popadl dech a potlačil slzy. Okolí se zaplňovalo šumem, který byl typický pro dav.
„Liko!“ zavolal na ni. Dotyčná se otočila za zdrojem, oči plné slz. Když jej spatřila, dalším slzám se neubránila. Rozběhli se proti sobě.
„Díky bohu! Díky bohu!“ proběhlo Elice hlavou, když běžela Tanmovi naproti. Skončili v pevném objetí, míchal se v nich smutek, radost, lítost a úleva zároveň.
„Málem jsem tě ztratil,“ zahuhlal jí do vlasů, když mu tiskla hlavu do hrudi.
„Už mě víckrát nepouštěj,“ zašeptala a zesílila stisk. Kiro konečně doběhl, ale zůstal na vyvýšeném hřebeni. Dál už nemohl.
„Konečně s ním bude řeč,“ oddechl si černovlasý, když sledoval dvojici pod sebou.
Tanma si oddechl. Až na krev, která ji zašpinila a díru, která se zacelila, byla Elika v pořádku.
„Co se tady vůbec stalo? Pamatuju si akorát tu tlakovou vlnu,“ vyzvídala Elika, bojovala sama se sebou, aby Tanmu pustila. Tanma chtěl rychle shrnout události za posledních pár hodin, ale Kiro měl jiný plán.
„Tanmič, podívej!“ zahulákal z hřebene a ukázal na oblohu. Orion kroužil na jednom místě.
„Naruto. Pojď, povím ti to po cestě,“ navrhl Tanma a začal vést Eliku k orlovi. Po cestě se setkali s Kirem, černovlasý byl taky rád, že je dívka zpátky. Rozbitou Konohu vystřídal nenarušený les. Už z dálky šel slyšet bujarý dav. Shinobi jednotky z Konohy se shromáždily na jedno místo, aby přivítali Naruta jako hrdinu.
„Konečně dostal to, po čem toužil. Uznání,“ pronesl Tanma z povzdálí, s mírným úsměvem a založenýma rukama na hrudi. Několik ninjů právě vyhazovalo Naruta do vzduchu.
„Upřímně, Tanmič, už o něm nikdy nebudu pochybovat. Překvapil nás všechny,“ uznal Kiro s rukama v kapsách. Jelikož si jich Naruto všiml, požádal svoje přátele, aby ho přestali vyhazovat a začal se prodírat davem.
„Dobrý učitel se pozná, že? Máš na něho velký dopad, T,“ promluvila Elika, když se Naruto dostal z davu.
„Niisan, Kiro, Liko-nee-chan! Taky jste to zvládli,“ ohlásil Naruto nadšeně u trojice.
„Bylo to o chlup, ale zvládli. Jenom bez tebe by to nešlo,“ opravil ho Kiro, než nastavil ruku.
„Dobrá práce, chlape! Zatraceně dobrá práce!“ dodal, načež si s Narutem plácnul.
„Říkám pořád, že je to naše zlatíčko. A nikdo mi to nevěří,“ přidala se Elika, což Naruta vedlo k tomu, že se nervózně poškrábal na zátylku.
„Vážně to nemají v rodině? Úplně stejnej, jako T,“ poznamenala Elika pro sebe, protože tohle gesto už několikrát viděla u Tanmy.
„Dík, žes mi tentokrát nestál za zadkem,“ začal Naruto poněkud nemotorně.
„Jseš samý překvápko, Naru. Nic, co bys nezvládl, ne?“ poznamenal starší blonďák ledabyle, čímž u Naruta spustil ten jeho nakažlivý smích. Čekal, že ho Tanma pokárá, ale tohle předčilo všechno.
„Tohle byl opravdu husarskej kousek, Naru. Vůbec to nebylo špatný, na Genina,“ poznamenal znovu Tanma a položil Narutovi ruku na rameno. Co by Naruto normálně bral jako rýpnutí, bylo pro něj teď uznáním.
„Tak co, Hrdino Listové? Dostal si svoje dlouho chtěný uznání. Co budeš robit včil?“ zeptal se Tanma po chvilce ticha.
„Mám ještě spoustu práce, abych se zlepšil. Chvilku tu ještě zůstanu, pak ale budu muset odcestovat. Co ty?“ zeptal se Naruto svého bratra, který se podíval na tu spoušť, jenž předtím byla jejich vesnice.
„Ještě nevím. Budu si muset udělat doma menší čistku, probrat bordel, pak se uvidí. Nějaká robota se vždycky najde,“ odpověděl Tanma se založenýma rukama. Kdo ho znal, věděl, že má takový tik.
„Ale něco mi říká, že se toho spoustu změní,“ dodal Naruto, když se přidal k Tanmovi v pozorování vesnice.
„Na to vem jed, Naru. Na to vem jed,“

Elika se podívala na oblohu zpod stromu, pod kterým seděla. Pořád přebývala u Tanmy, škody na jejím domě byly natolik velké, že řemeslníci museli začít úplně od začátku. I to mělo svoje výhody. Tanmovi věřila hodně, když měla jakýkoliv problém, nebo pouhý dotaz, Tanma znal odpověď. Trénovali spolu, trávili spolu volný čas, víc se poznávali. Celkem jí to vyhovovalo, i když byli jako spolubydlící. Podívala se zpod větví na oblohu, hodně rychle se zatáhlo. Pohled jí padl na Tanmu, cvičil s katanou. Ale místo toho, aby v jeho obličeji viděla klid a soustředění, viděla starosti. Celkově se podívala na jeho postavu. Kdyby se chtěl sám procvičovat, tak nejprve volí pomalé tempo, dokud se do toho nedostane. Teď vedl pomalým tempem asi první tři údery, poté zvýšil rychlost na maximum, výraz v obličeji mu ztvrdl. Vypadal, že ho něco trápí.
„Jak dlouho se už takhle drtí?“ ozval se vedle ní klidný hlas. Kakashi se zastavil. Vedle něj cupitala Sakura, chtěla se na Tanmu taky podívat, ze zdravotního hlediska.
„Asi třetí den. Zatím si dal pauzu pouze na jídlo,“ odpověděla Elika, okolí víc potemnělo s přibývajícími mraky.
„Třetí den bez spánku? Nestrávil nějakou dobu s Leem nebo Gai-senseiem?“ zeptala se Sakura, když sledovala Tanmu. Blonďák vedl údery katanou tak rychle, že se sotva daly stíhat.
„Strávil. Včera byl s nimi, dal si sparing s celým týmem. Docela s nimi zametal,“ odpověděl Kakashi pobaveně. Znal Tanmu a věděl, že když se k něčemu odhodlá, tak ho nic nezastaví. Obě dívky na něj překvapeně hleděly, protože Tým Gai patřil k nejlepším uživatelům Taijutsu.
„Lee s Gaiem se umí prospat i během cvičení, protože mají svalovou paměť. Tady je to ale jiné. Tanma má neobvyklou výdrž, trvá mu dlouho, než se unaví. Vycvičili ho fakt brutálně,“ pokračoval šedovlasý, neřekl dívkám, že se na jeho výcviku taky podílel. Nemusel ani použít Sharingan, aby dokázal sledovat jeho rychlé pohyby. Poznal šermířský styl Namikaze na vlastní kůži.
„Kakashi, znáš ho déle než já, a že jsem s ním trávila pomalu veškeré jeho tréninky. Co si o tomhle myslíš? Sotva přišel, už jel jak drak. Vím, že když se chce procvičit, má pomalý tempo co nejdéle,“ promluvila Elika, mezitím začaly padat první kapky. Kakashi se zaměřil na blonďáka, měl na sobě šedý nátělník a černé kalhoty, dost se to lišilo od jeho obvyklého úboru. Poznal, že ho něco trápí.
„Pokud jel rychle už od začátku, je to problém. Nechce se zlepšit pro sebe, ale pro ostatní. Jako kdyby si vytvářel sestavu,“ začal Kakashi vážně, na Tanmovi visely tři pohledy. Namikaze se točil rychle, protáčel meč v ruce a kolem sebe takovou rychlostí, že kolem něj byl vidět pouze stříbřitý kruh.
„Tohle už jsem viděl. Něco se muselo stát, co ohrozilo jeho tým, co měl na povel,“ pokračoval Kakashi, náhle se ozvalo cinknutí o kov.
„Co to bylo?“ vyzvídala Sakura, když se ozvalo další cinknutí. Tanma vypadal ničím nerušený. Přišlo třetí cinknutí, vedle trojice dopadl senbon. Kakashi poznal vystřelovač ukrytý někde v keři a věděl, že Tanma má dostatečně rychlé reflexy na to, aby dokázal mečem odrazit letící projektil. Elika se podívala na senbon vedle sebe, už jí to došlo.
Dalo se do pořádného deště, viditelnost se zhoršila. Elika sklesle svěsila hlavu mezi kolena.
„Liko, co je? Co je ti?“ zeptala se Sakura, když si jí všimla a hned přispěchala na pomoc. Přece jen, složila zdravotnickou přísahu a momentálně to vypadalo na nějaký druh nevolnosti.
„Kvůli nám se tak trápí. Kvůli nám málem umřel v Deštné,“ sdělila okolí, v rychlosti a stručnosti vylíčila poslední misi.
„Tak je to jasné. Dělá to kvůli vám, ne kvůli sobě,“ promluvil Kakashi po chvilce ticha, když sledoval Tanmu. Na něm už bylo viditelné, že mu síly docházejí. Jeho preciznost a rychlé pohyby vystřídaly nekoordinované máchání. Práce nohou už taky byla pryč, více se potácel.
„Největší paradox je, že s tím nepřestane, i když mu několikrát prokážete vlastní sílu. Už je prostě takový. Hodně lpí na svém týmu,“ pokračoval Kakashi, Tanma si sahal na samotné dno. Pravačka, která třímala meč, se samou námahou rozklepala, stehenní svaly skučely a prosily o konec. Jenže Tanma neměl dost. Odhodlal se ještě k dalšímu pohybu.
„Říkal, že tým vidí jako svoji rodinu,“ přitakala Elika, když Tanma při otočce ztratil rovnováhu. Aby ji ustál, musel se skrčit k zemi. Sakura se nezmohla ani na jediné slovo, mohla pouze vstřebávat informace. Přece jenom, taky měla v Tanmovi přítele a snažila se ho pochopit. Kolikrát jí dokázal pozvednout náladu a navést tím správným směrem.
„Přesně tak. A nebojí se nasadit i vlastní krk,“ dodal Kakashi, než se Tanma svezl k zemi. Vyčerpání vzalo za své.

Pár hodin pořádného spánku a odpočinku stačilo natolik, aby se Tanma znovu zotavil. Po týdenním polehávání v nemocnici se znovu dostal do formy, teď mohl dohánět to, co zameškal. Konoha byla pořád klidné místo. Toho hodlal Tanma využít. Stál na svém osobním cvičišti, točil na provaze s falešnou myší. Cvičil Oriona a kvůli tomu musel svůj oděv doplnit o kožené rukavice, které mu sahaly do půlky předloktí a o svůj modrý šál, protože Orion mu rád sedával na rameno. Sledoval Oriona, jak manévruje ve vzduchu a mezi stromy. Nikdy nepodceňoval zvířecí schopnosti. Pro přežití se musí udržovat ve formě, ale jistota je jistota. Škubnul rukou, myš na konci provazu změnila směr, Orion následoval, řízený instinktem. Věděl, že umí létat rychle. A využíval to jako poslední možnost při překvapivém útoku. Ještě párkrát změnil směr, než si Tanma všiml, že Orion snížil rychlost. Nechal myš ležet a přihodil k ní kus masa.
„Nepřestaneš mě udivovat. Nezlenivěl jsi za ten týden,“ uznal Tanma, když Orion spolknul maso. Letěl dlouho plnou rychlostí, dokázal ladně manévrovat mezi stromy a bez problémů se vyhnul všem překážkám.
„Je z nás dobrej tým,“ pokračoval, když vzal myš do ruky a smotal provaz. Orion mu mezitím usedl na rameno a blonďák byl rád, že si vzal ten šál. Nehodlal riskovat zranění kolem klíční kosti, Orion měl dost velké spáry.
„Máme celkem skluz, příteli. Musíme to dohnat, zatímco jsem se flákal ve špitále,“ pokračoval Tanma ve svém monologu, když smotaný provaz uklidil na patřičné místo. Jenže něco mu způsobovalo špatný pocit. Soustředil se. Orion poznal změnu, začal být neklidný.
„Leť na průzkum!“ zavelel Namikaze, když se vydal na okraj kopce, kde měl výhled na celou Listovou. Všiml si několika oblaků kouře a zaslechl pár křičících lidí. Vzhlédl k obloze, Orion přelétával nad celou oblastí.
„Tolik ke klidu,“ zamručel nevrle, když si vlasy stáhl do ohonu a seskočil ze své pozorovatelny. Na ulici pod ním se střetl se svým týmem.
„Spěchali jsme, co to šlo. Co se ksakru děje?“ vyzvídala Elika, když se střetli. Vesnicí panoval zmatek.
„Černý pláště a rudý mraky. Bez pochyb, Akatsuki,“ odpověděl Kiro, který se spoléhal na kamennou plošinu pro větší mobilitu. Ještě se necítil na větší zátěž na nohy.
„A že zrovna tady. Po čem jdou?“ zeptala se Elika, když Tanma udělal pár kroků vpřed a zahleděl se k obloze.
„Naruto. Je Kyuubiho Jinchuuriki,“ odpověděl Tanma po chvilce ticha. Orion kroužil na obloze.
„Ale ten tu není, pokud vím,“ oponoval Kiro. Poznal, že Tanma má nějaký plán.
„To ale oni nemusej vědět. Vidím Joniny a ANBU, jak se ženou do akce,“ informoval Tanma, když se otočil zpět na svůj tým. Elika se na něj nemohla vynadívat. Podholené vlasy, stažené do ohonu mu slušely. Pořád mu pár pramenů padalo do obličeje.
„My uděláme to, co jsme robili dovčil. Postaráme se o vnitřní záležitosti. Vyběhnem do ulic a pokusíme se co nejvíc civilistů dostat do bezpečí. Máte pořád ty vysílačky z Deštné?“ sdělil Tanma svůj plán, Kiro vytáhl vysílačku z kapsy, Elika jen odhalila svoje ucho zpod vlasů, pořád ji měla.
„Frekvence je pořád stejná. Pokryjem větší území. Úkryty jsou pod monumentem. A bacha, nehrajte si zbytečně na hrdiny. Nevíme, kolik jich tu je, ale pořád to jsou zločinci třídy S, mají větší sílu než my. Rozumíme si?“ nakázal konečně Tanma, než se tým rozprchl do ulic.

Všechny možné síly Listové byly v plném nasazení. Tsunade seděla na střeše Hokage budovy, obklopená několika ANBU, s pomocí Katsuyu léčila všechny možné zraněné. I když znala riziko, udělala to bez zaváhání, byla jejich Hokage. Kiro se doslova řítil ulicemi, nic pro něj nebylo překážkou. Vždycky se zjevil jenom na chvilku, odlákal pozornost možné hrozby, než se zase vrátil a doslova odvlekl skupinku civilistů do bezpečí. Elika tolik možností neměla, mohla pouze případnou hrozbu odvalit pomocí vlny, než vedla nalezenou skupinku do úkrytů. Nejvíc plochy pokryl Tanma. S Hiraishinem nešetřil. Přeskakoval z místa na místo, odvracel hrozby a ukazoval civilistům správný směr. Museli Naruta ochránit za každou cenu. Pokud měl v úmyslu se vrátit, museli mu koupit co nejvíc času. Byl pro ně důležitou osobou, nejen jako Jinchuuriki.
„K***a!“ zanadával Tanma, když mu podjely nohy po dalším Hiraishinu. Orion ho rychle našel, vyhledával pro něj osoby v ohrožení.
„Do h****u, tak tohle jsem přepískl,“ pomyslel si Tanma, když se zvedal. Rychle se vyčerpal, z tak vysokého počtu skoků se mu motala hlava.
„Pořád nechápu, jak to mohl táta zvládnout,“ pokračoval ve svém vnitřním monologu, když se mu zrak srovnal. Orel se mu vrátil na nastavenou ruku.
„Dík, žes hledal za mě. Jsme dobrej tým, Orione,“ pochválil orla a lehce ho pohladil po hlavě. Orion ho mírně klovl zobákem do prstu.
„Už mám chakru pouze na dva menší skoky. Teraz bychom potřebovali jedině zázrak,“ pronesl Tanma pro sebe, když sledoval dění ve vesnici. Útoky nepřestávali, skupinka Akatsuki byla neodbytná. Podle všech zdrojů se toho měl zhostit samotný vůdce této organizace, muž zvaný Pein.
„T, jsi tam?“ Tanmovi zarachotila vysílačka. Byla to Elika.
„Co se děje, Liko?“ vyzvídal Tanma a vběhl do ulic. Lepší být v pohybu, pokud se děje něco špatného.
„Máme tu jeden velký problém ve východním sektoru. S Kirem tu držíme jeden barák pohromadě, je celej v plamenech. ANBU vyvádějí lidi ven, ale jedna žena se snaží dostat zpátky,“ informovala Elika ve spěchu, Tanma běžel směrem, kde tušil jejich polohu.
„Proboha, proč?“
„Prý tam zůstalo její dítě,“ Tanma rázem zapomněl na únavu, hledal nějaký vyšší bod pro rozhled.
Namikaze vylezl na sloup, který se týčil nad okolními domy. Orion mu letěl nad hlavou, vyhlížel danou lokaci. Náhle to uviděl. I přes několik kilometrů viděl svůj cíl. Dům z červených cihel a bílou střechou, celý v plamenech. Viděl kamenné podpory, které pracně držel Kiro. Zahlédl i proudy vody, jak se Elika snažila hasit oheň. Tanma si uvědomil vzdálenost, kterou by musel urazit.
„Tohle nedám,“ svěsil odevzdaně hlavu a chystal se seskočit. Jenže zaslechl dětský pláč. Bylo tam malé dítě, pro něj zcela nevinné. Nezasloužilo si zemřít v plamenech. Něco se v něm pohnulo. Ochránce se vydal na povrch. Mocně se odrazil od sloupu a dopadl na nejbližší střechu. Běžel, co nejrychleji mohl a co mu síly stačily. Ignoroval různé šarvátky kolem, ignoroval lidi žadonící o pomoc. To malé dítě potřebovalo jeho pomoc. Děkoval všem možným bohům za velkou fyzickou výdrž a znalost parkouru, což mu umožňovalo pokračovat dál i přes různé překážky. Dvakrát se musel s Orionovou pomocí přehodit přes širší ulici. Dům se přibližoval, už cítil štiplavý kouř a žár ohně. Byl blízko, jen si to dobře načasovat. Dětský pláč sílil. Zněl mu v uších jako zvon. Zbývalo přeskočit ještě dvě střechy, seskočit dolů na níže položenou terasu, pomocí hrazdy překonat mezeru mezi domy, z další střechy udělat kratší běh po zdi a využít pohyblivost na švih přes sloup.
„Orione, Namikaze, Orlí styl!“ stihl ještě houknout na orla, než zmizel v okně, které vzápětí zachvátily plameny.
Elika si všimla Oriona, který se zastavil na místě a začal mocně mávat křídly. Snažil se vyvolat silný vítr, který by měl pomoct uhasit oheň.
„Kiro, T je tady!“ oznámila Elika, když si všimla nově příchozího. ANBU stále drželi ženu stranou.
„Tak ať si pohne!“ zakřičel Kiro, který měl očividně potíže. Elika mu pomohla, s pomocí vody se snažila držet dům v celku, aby se nerozpadl. Nezbývalo, než jen čekat. Přes plameny nebylo nic vidět, ani slyšet. Z jednoho okna náhle vyskočil Tanma, něco držel v náručí. Za ním vyšlehl velký plamen, který blonďáka odmrštil ještě dál. Elika si všimla, jak se Tanma ve vzduchu otočil, zády narazil na zeď protějšího domu a opět dopadl na záda na zem. Během toho dítě nepustil, držel ho pevně, ale zároveň i jemně, aby mu neublížil.
„Tanmič, žiješ?“ ozval se Kiro i přes značnou námahu. Už to nemohl déle vydržet.
„Ještě mě neodepisuj!“ zachrčel Tanma, když se zvedl a zkontroloval dítě ve svém náručí.
„Jseš v pohodě, prcku,“ zašeptal konejšivě s úsměvem. Malý chlapeček se na něj zářivě usmál, což Tanma bral jako znamení, že mu nic není. Elika si nemohla odpustit poznámku, že mu to s dítětem sluší, už se rozplývala.
„Liko, nesni!“ okřikl ji Kiro, aby se soustředila. Tanma mezitím předal chlapce svojí matce, která mu byla nadmíru vděčná.
„Pojďte, musíme vás zavést do bezpečí,“ nakázal jeden ANBU, zbyl tam pouze se svým kolegou, zbytek jednotky byl už pryč.
„Není čas. Všichni seskupit!“ zavelel Tanma, který si všiml Kirova zápolení s držením struktury. Přeběhl ke svému týmu a nakázal ANBU a ženě, aby se dostali k němu.
„Ať už plánuješ cokoliv, Tanmič, tak rychle! Už to neudržím!“ ozval se Kiro, když se skupinka semkla dohromady.
„Pusť to,“ zavelel Tanma, když si dřepl k zemi.

Budova nevydržela tak silný požár a zřítila se k zemi. Byla jedna z mnoha, co se během mžiku změnila na kupu trosek. Přesto skupinka přežila. Tanma ještě stihl sebrat nějaké síly a vyvolal bleskový štít na poslední chvíli.
„Do háje, to bylo o fous!“ uznal Kiro, když se rozhlédl kolem sebe. Kolem něj byly kusy suti a třísek, které bleskový štít odrazil, nebo ještě víc zničil.
„Jedno z mála vítězství. Odveďte je do bezpečí, rychle!“ nakázal Tanma členům ANBU, když se zvedl.
„Zdá se to nekonečný, co?“ pronesla Elika, když se unaveně opřela o kolena. Pein byl neúnavný, hodlal prohledat každičký kout vesnice, aby našel svůj cíl.
„Jo, už je to otrava,“ přidal se Kiro, když dokulhal k Tanmovi. Ulice byly pořád bojištěm.
„Nesmíme to vzdát,“ trval Tanma na svém, i když z něj zněla velká únava. Jenže slunce zastínil nějaký objekt. Tanma v něm poznal osobu, držící ruce napřažené k nebi.
„Tenhle svět pozná bolest,“ dolehlo k nim i z takové výšky. Týmu zračila ve tvářích nejistota.
„Shinra Tensei!“ ulicemi se prohnala neviděná síla, která ničila budovy na hromadu trosek a suti. Působilo to, jako kdyby poblíž dopadl asteroid, nebo vybouchla sopka. Tlaková vlna se blížila hodně rychle a ničila vše, co jí stálo v cestě. Tanma sebral poslední kousky síly, co mu zbývaly.
„Najděte si úkryt! Rychle!“ zavelel, když držel tlakovou vlnu na místě s pomocí Namikaze. I tak měl ale problémy.
„Na to zapomeň, jedem v tom spolu!“ nesouhlasila Elika a doslova se zapřela Tanmovi o záda, aby mu udělala nějakou oporu. Kiro se mlčky přidal taky.
„N*****e mě! Ať už je to cokoliv za techniku, je silnější, než moje Namikaze! Běžte!“ trval Tanma na svém, síla tlakové vlny ho posouvala dozadu. Měl hodně velké problémy to udržet. Než stihl někdo cokoliv říct, Tanmu opustily síly a tlaková vlna je smetla. Stejně, jako všechno ostatní kolem.

Kiro se vyhrabal z trosek. Jeho znalosti kamene mu dost pomohly, aby se dostal ven bez problému, aniž by se pohřbil ještě víc. Zmateně se rozhlédl, neviděl vůbec nikoho. Jak by sám řekl, kolem dokola viděl pouze neskutečný bordel.
„Co se to krucinál stalo? Kde je kdo?“ ptal se sám sebe, když se odvážil udělat pár kroků. Došlo mu to rychle, celá vesnice byla srovnána se zemí. Uprostřed vesnice byl velký kráter, samotné epicentrum. Jediné, co Kiro rozeznal z původní vesnice, byl pouze Hokage monument, ten se ještě udržel. Jeho domov byl pryč a jeho přátelé kdo ví kde. O jeho tělo se pralo několik emocí, nemohl to ustát. Zničeně padl na kolena a chvilku zíral do prázdna.
„Co je to za chlapa?“ ptal se sám sebe, pořád nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. O kus dál nalevo od něj zarachotilo několik kamenů. Z trosek se prorazila ruka obalená blesky, než malá oblast doslova vybouchla.
„Menší pomoc?“ ozvalo se z trosek. Byl to Tanma. Kiro natáhl ruku k vzniklé díře a pomohl svému příteli ven. Blonďák byl jen trošku potlučený a špinavý, jinak byl v pořádku. Kiro byl na tom stejně.
„Co to sakra bylo?“ zeptal se Kiro, když se svalil na trosky. Únava byla neúnosná.
„To nevím. Vím ale, že jestli je to vůdce těhle Akatsuki, tak máme fakt co dělat,“ odpověděl Tanma, když se opíral o kolena a chytal dech. Oba muži se začali rozhlížet kolem, uvažovali, co budou dělat dál. Jedno ale věděli jistě. Nehodlali čelit Peinovi, když dokázal tak snadno zničit celou Konohu. Když konečně a dostatečně popadli dech, mohli uvažovat nad dalšími plány. Všude kolem byly trosky, kam až oko dohlédlo.
„Kde je vůbec Lika?“ zeptal se Tanma náhle, Kiro se rozhlédl kolem. Vskutku, nikde kolem neviděl ani modré bolero, ani hnědou hřívu. Musela zůstat někde v troskách, snad ještě živá. Kiro pochopil závažnost situace, soustředil se, aby ji mezi těmi kameny našel. Našel ji o pěkný kus dál od nich. Vzhledem k tomu, jak Konoha vypadala, nešlo přesně určit pozici. Všechno vypadalo stejně. Kiro vedl Tanmu tam, kde ho vedly smysly. Když došel na místo, uvolnil pár kamenů, aby měli přehled, jestli vyproštění bude obtížné. Ven se dostala akorát její levá ruka, trojice barevných náramků na zápěstí prozradilo majitele.
„Snad nejdeme pozdě,“ utrousil Kiro, když si s obtížemi klekl.
„Liko! Vydrž tak, děvče! Vytáhnem tě ven!“ Tanma si taky přiklekl a chytil Eliku za ruku. V zápalu si ale nevšiml, že je stisk neopětovaný.
„Víc toho nedám, Tanmič. To bych ji mohl ještě víc ublížit,“ informoval černovlasý, když uvolnil pár dalších kamenů. Eličinu levačku uvolnili tak po rameno. Tanma se rozhlédl kolem sebe, plánoval.
„Zvládneš zvednout větší část? Myslím si, že bys neměl mít problém poznat, kterej šutr je v klidu a kterej ne,“ navrhl Tanma a přešel ke Kirovi. Černovlasý se soustředil o to víc. Musel najít každý možný spoj, aby mohl nadzvednout větší plochu. Tanma si taky přiklekl, sutiny a trosky se nepříjemně otřásaly, když Kiro zvedal nalezenou a vyznačenou část a nikdo nechtěl znovu zapadnout dolů. Černovlasému se povedlo zvednout hroudu o průměru pěti metrů, zvedl ji výš, než byl Tanma vysoký. Pár malých kousků začalo z hroudy odpadávat.
„To by mohlo stačit,“ utrousil Kiro, když hroudu držel ve zhruba dvoumetrové výšce. Tanma se postavil pod ní, s nadějí, že se mu povede líp nahlédnout dovnitř.
„Mám ji! Je přímo nade mnou!“ oznámil Tanma po chvilce ticha. Kiro se snažil ještě víc, aby uvolnil další přebytečné kameny a položil je někde mimo.
„Tanmič, řekni mi, že to není…“ Kiro ani nedořekl otázku, nechtěl pomýšlet na nejhorší, protože Tanmovi na čelo dopadla temně rudá kapka. Blonďák neřekl nic, jen přimhouřil oči. Vůbec se mu to nelíbilo. Kiro uvolnil další kameny, dokud nebyl vidět konec podpěrné tyče, z jejíž hrotu kapala krev.
„Musí tam být někde zaseklá, dál to neuvolním,“ oznámil Kiro, když se pořádně zapřel. Tanma natáhl ruku k hroudě a zaťal svaly. Hrouda kamení a suti, která byla již poloviční, se rozletěla jako plechovka, kde se pořádně zvedl tlak. Elika padla Tanmovi do náruče, až z toho blonďák sedl na zadek. Kiro se s úlevou svalil na bok, konečně ji našli. Jenže ticho upoutalo jeho pozornost. Díval se na Tanmu, sedícího na zemi, jak v rukou drží Eliku. Bezvládnou.
„No tak, Liko! Podívej se na mě. Liko, zlatko, prober se!“ zaslechl Tanmův šepot. Podíval se výš, všiml si krve, jak barvila Tanmovo levé stehno a obě rukavice do ruda.
„Tohle mi nedělej, prosím!“ žadonil dál Tanma tiše, černovlasý si všiml pramínku krve, který se dívce prodral z koutku.
„Tanmič,“ promluvil Kiro, když se zvedl. Tanma věděl, že je pozdě. Pouze dívku přivinul víc k sobě a hořce zavřel oči, z níž se mu draly slzy. Kiro sklopil hlavu na znamení respektu.
Bylo těžké sledovat Tanmu, jak tam tak zlomeně sedí. Kiro ho znal jako pevného muže, klidného přítele a zuřivého válečníka. Věděl, že fyzická bolest je nic oproti psychické. Když bojovníkovi zlomí ducha, už není dál schopný boje. To se právě Peinovi povedlo. Nepadlo jediné slovo, Kiro nemohl najít ty správné a Tanma nebyl schopen. Jen tam seděl a tisknul bezvládnou dívku v náručí, slzy mu stékaly po tváři a tvořily čistou stopu po zaprášené kůži.
„Odpusť mi,“ Kiro zaslechl Tanmův šepot po dlouhé době, zněl jinak. Opatrně zvedl hlavu, všiml si, jak Eliku pokládá na zem a vytahuje jí z těla tyč, která jí byla smrtelná. Znovu viděl tu rudou barvu v jeho očích, když Tanma svíral tyč v ruce.
„Ajaj,“ proběhlo Kirovi hlavou a pomalu se zvedal. Věděl, že když má Tanma rudé oči, je zle. Hodně zle. Obzvlášť teď, když v ruce třímal kovovou tyč, celou od krve, jako nějaké kopí.
„Co máš v plánu?“ zeptal se opatrně, Tanma na něj otočil hlavu. Výraz mluvil za vše. Byla to čirá nenávist, takový obličej už viděl. Bylo to tenkrát, když Eliku navštívil její otec, taky to nedopadlo dobře.
„Najít toho h*****a, zarazit mu tu tyč do p****e a vyrvat mu hrdlo!“ zahřměl Tanma nelidským hlasem. Kiro měl pocit, že proti němu i dost zesílil vítr. Kolem Tanmy proletěl Orion a usedl na kus kamene nedaleko od Kira. Bedlivě černovlasého pozoroval, dravec z něj nespouštěl oči. Kiro znejistěl. Na jedné straně byl pekelně rozzuřený Tanma, na druhé straně orel připravený zasáhnout. Pomalu začal couvat.
„Jseš si jistej tím, co teď říkáš?“ zeptal se znovu Kiro, ruce zdvižené na obranu a na znamení míru. Tanma se k němu otočil čelem, hlavu mírně skloněnou. Kiro znejistěl ještě víc. Dovedl si živě představit, jak se cítily Tanmovy oběti, když si pro ně šel. Z toho člověka šel strach. Bedlivě ho sledoval, Tanma se zatím nechystal k žádnému pohybu. Jenže to se mohlo změnit, stačilo jen mrknout.
„Za tohle musí zaplatit,“ zavrčel blonďák a důrazně klepl koncem tyče o kámen. Teď stál u Eliky jako stráž, kdykoliv připravený zasáhnout.
„Ale tím se dobrovolně vydáš nepříteli! Tohle chceš?“ promluvil Kiro, ve snaze ho přivést zpět k rozumu. A to neměl dělat. Tanma se pomalu přibližoval, dával najevo, že se nebude ohlížet. Kiro se snažil držet ruce pevně, i přes značnou výhružku. Přesto měl strach. Ruce se mu nepatrně klepaly, věděl, že si Tanma takových detailů všimne hned.
„P-p-počkej!“ zakvílel Kiro, když Tanma přidal na tempu, pohled plný nenávisti propaloval vše.
„Jdi mi z cesty, Kiro!“

Kiro znovu pracně otevřel oči. Snažil se častěji odpočívat, aby měl nějakou úlevu od bolesti. Očima pátral po Tanmovi s Elikou. Všiml si, že se Kenjin obtížněji zvedá, což jim dávalo nějakou naději. Nic ho ale nepřipravilo na to, jak elegantně a bravurně budou Tanma s Elikou spolupracovat. Nevěděl jak, ale dokázali se navzájem doplňovat. Jejich kooperace vypadala, jako kdyby měli za sebou několik let spolupráce. Nemuseli si říct nějakou taktiku, nějaký plán, prostě do toho šli po hlavě. Jako kdyby oba dva věděli, čím ten druhý chce navázat.
„No tak to mě p***r! A oni jsou pořád takhle slepí,“ žasl Kiro nad akcí před ním. Měl pravdu, Tanma s Elikou se k sobě hodili. Rozuměli si, jak v osobním životě, tak na bojišti. Věděli, co ten druhý chce a potřebuje. Pěkně se doplňovali. Tanma zrovna Kenjina vykopl do vzduchu, aby tam následně poslal i Eliku, která Kenjinovi zasadila pár úderů a znovu ho seslala k zemi, kde už čekal Tanma, aby zasadil další ránu s opačným účinkem.
„Musím uznat, že to nebylo vůbec špatný. Vůbec ne. Ale nestačilo to,“ promluvil Kenjin, když se opět zvedl a tentokrát si setřel pramínek krve, co mu vytekl z koutků úst.
„Co teď? I po tomhle se zvedl,“ posteskla si Elika, když se k ní Tanma vrátil. Na obou už byla znát pořádná únava.
„Ještě bych mohl zkusit jednu věc. Ale musím se tě zeptat,“ odpověděl Tanma a podíval se na dívku s jistým odhodláním. Elika na něj jen vytřeštila své hnědé oči, plná očekávání.
„Věříš mi?“ zeptal se Tanma a natáhl k ní ruku. Elika přidala svou.
„Šla bych s tebou i na samotný kraj světa,“ pronesla šeptem, ale plným odhodlání.
„Připrav si Katon,“ zazněly blonďákovy instrukce, než znovu vyrazili do akce. Tanma využil pohybu a škubnul levačkou, za kterou ho držela Elika. Kenjin schytal dva kopance do obličeje, jen aby se zase proletěl do vzduchu díky Tanmovi.
„Co máš v úmyslu, Tanmič?“ běželo Kirovi hlavou, když sledoval dění. I Tanma s Elikou se vznesli do vzduchu, začínal je obklopovat vzduch, který blonďák vyvolal.
„Teď, Liko! Vzduch!“
„A Oheň!“ vzniklý vír začínal nabírat oheň do sebe.
„Rodanovo tornádo!“ zakřičel Tanma a na scéně se objevilo již zmiňované ohnivé tornádo. Kenjin se snažil získat nějakou vzdálenost, ale tornádo se vytočilo horizontálně a šlo po něm. Hukot ohně a kvílivý vítr rval ušní bubínky, stejně jako monstrum z legend. Kenjin neměl šanci uprchnout, schytal plnou dávku. Šance na přežití byla minimální.
Kiro se probral z menšího spánku. Bolest a okolní počasí ho nutilo víc a víc spát, aspoň nemyslel na bolest. Spal tak tvrdě, že ho neprobudilo ani hučení ohnivého víru. Musel se rychle zorientovat. Kenjina vůbec nikde neviděl, viděl pouze svoje dva týmové členy, oba leželi na hladině, ale žili.
„Žiješ, Liko?“ zeptal se Tanma se značnou únavou v hlase. Technika byla hodně náročná.
„Byla to jízda, T. Dala bych si to ještě jednou,“ odpověděla dívka, čemuž se oba zasmáli. Přes tu náročnou akci neměla Elika možnost si Tanmu prohlédnout. Chyběl mu pouze přehoz, ten už se musel někde válet na dně.
„Vypadáš otřesně,“ rýpnul Tanma na její vzhled. Vlasy jí trčely všude možně.
„Mluv za sebe, kovboji,“ blonďák tenhle protichvat nečekal, zmohl se pouze na tlumený smích. Ticho rušil pouze okolní déšť.
„Myslíš, že je po něm?“ zeptala se dívka náhle, blonďák se zaposlouchal. Věřil téhle technice, málokdo ji dokázal přežít.
„Dokud nebudu mít důkaz, tak si nedám pohov. Pojď,“ odpověděl Tanma, když se zvedl a chtěl pomoct dívce. Jenže ucítil na zádech pohyb. Stihl uhnout na poslední chvíli. Kenjin využil své rychlosti, aby vytáhl Tanmovi dýku a sekl. Stihl udělat akorát malý šrám na Tanmově tváři.
„Byl to dobrý pokus, fakt že jo. Málem jste mě dostali. Škoda, že to nevyšlo,“ promluvil Kenjin, když stál mezi Tanmou a Elikou, dýku držel v ruce. Tanma pořád nechápal, jak to mohl přežít.
„Ale je to pěkná prácička. Solidní čepel, správná křivka. To by asi naštvalo, kdyby někdo z tvých nových kámošů zemřel tvojí vlastní zbraní, co?“ promluvil opět Kenjin, když pečlivěji zkoumal dýku, čímž Tanmu vytrhl z přemýšlení. Kenjin si nemohl nevšimnout výměny pohledů mezi Tanmou a Elikou, oběma zračila v očích starost o toho druhého.
„Ne. To ne ne! To nemyslíš vážně, že jo?“ vyhrkl Kenjin šokovaně, těkal pohledem z dívky na blonďáka.
„Jako vážně? Láska? Zklamal jsi mě, Tanmo,“ pokračoval rudovlasý a namířil hrot na Tanmu. Namikaze se ani nehnul, čekal už jen na úder z milosti.
„Údajně z tebe vytvořili dokonalýho zabijáka. Ale zapomněli ti odstranit tvoji lidskost. Na zabijáka máš nějak moc citů. Co ty city trošku zredukovat? Bereš?“ Kenjin se otočil a namířil hrot na Eliku. Elika opět zkoprněla. S Tanmou po boku se nebála žádné výzvy, ale tenhle člověk byl úplně jiný. Pokud to teda byl člověk. Přežil silnou techniku bez úhony.
„Myslím, že začnu s ní. Škoda, měl bych s ní nějaký plány,“ dodal Kenjin, než si přehodil dýku a provedl úder. Elika už čekala větší chlad, než byla okolní teplota, ale úder nepadl. Pomalu otevřela oči, před ní klečel Tanma, vyblokoval úder svým nátepníkem. Poté Tanma škubnul rukou, aby Kenjina odtlačil. Tanma, který před tím polehával na vodní hladině, se ukázal jako bleskový klon. Rozpustil se, když originál zatlačil Kenjina dozadu. Tanmův bývalý přítel byl chycen v pasti, dýka opustila jeho úchop. Padly tři rychlé seky, čepel prošla Kenjinem jako nůž máslem.
„Snad už bude po všem. Pojď, sebereme Kira a vypadneme odsud!“ rozkázal Tanma, když zvedal Eliku. Dívka si všimla, že zní jinak. Víc ustaraně. Ještě naposledy se ohlédli za třemi kusy těla, co se válely na vodní hladině.

K hrůze všech se oné kusy začaly hýbat a znovu se sjednotily.
„Překvapení,“ zazubil se Kenjin a vystartoval po dvojici. Tanma jednal rychle, použil svoje Namikaze, aby Eliku odstrčil co nejdál a blokoval náhlý výpad. Elika doklouzala až ke Kirovi, který taky nevěřil svým očím.
„Proboha, co to je za chlapa?!“ vydala dívka ze sebe překvapeně. Takové schopnosti už nemůže mít obyčejný člověk.
„Vůbec netuším, ale rozhodně se mi to nelíbí,“ odpověděl Kiro stejným tónem. Tiše doufal, že má Tanma nějaký plán. Oba bojovníci se nehnuli z místa, až to bylo děsivé. Déšť proťal praskající zvuk. Kenjin Tanmu přetlačil, zlomil mu dýku a ten zlomený kus mu vrazil do břicha. Pak ho mocným kopem seslal pod hladinu.
„No nazdar! Tanmič je dole! Co včul?“ zeptal se Kiro, když Tanma zajel pod vodu.
„Zaměstnej Kenjina! Já ho zkusím vylovit!“ nakázala Elika a sama skočila pod vodu. Kiro shromáždil všechny svoje síly a znovu vyvolal kamenného golema, který se vydal ke Kenjinovi. Golemovi asistovaly Eličiny vodní kopie. Samotná Elika se snažila Tanmu dohnat, ale klesal moc rychle. Sice se její plavání a kapacita plic zlepšily, ale únava vzala za své. A tlak už začínal být neúnosný. Musela se vynořit.
Na hladině viděla, jak Kenjin doslova tancuje mezi golemem a vodními klony.
„Promiň mi to, T. Ale tohle nezvládnu,“ pronesla mezi nádechy a výdechy. Mrzelo jí to, ale neměla na výběr. Na hladinu se vyškrábala s obtížemi, jakýkoliv další pohyb byl taky náročný. S obtížným krokem se rozběhla k bitce. Tanma pořád klesal hlouběji, už byl skoro na dně. Silný kop padl na hlavu, byl v bezvědomí. Voda byla chladnější než noc, přesto ho ale obklopoval známý a poměrně hřejivý pocit.
„Nechala tě tu,“ hřímal známý hlas z temnot. Tanma otočil hlavu, velkou klec měl na dohled.
„Nesnaží se tě vytáhnout,“ hlas zněl dunivěji, když se Tanma přibližoval. Neměl jinou možnost. Pokud měl šanci Kenjina porazit, tak jedině takhle.
„Vyhrožoval ti. Vyhrožoval ti, že tě nechá trpět. Vyhrožoval jejich zabitím,“ pokračoval Kyuubi. Vábit ostatní mu vážně šlo.
„Zdá se, že nemám na vybranou,“ promluvil Tanma, když stál u klece. Ze tmy vykouklo jedno rudé oko.
„To nemáš. Řekni mi, kluku. Po tomhle všem, co ti udělal, co teď řekl. Stále ho považuješ za přítele?“ zeptal se Kyuubi a celý se zhmotnil. Propaloval Tanmu tvrdým pohledem.
„To těžko,“ odpověděl blonďák a ještě víc se přiblížil ke kleci. Kyuubi k němu natáhl obří tlapu.
„Tak jak to vidíš?“
„Je to můj nepřítel!“ Tanma doslova zařval, než položil svoji ruku na Kyuubiho tlapu. Vodou se prohnalo několik vln. Kenjin doslova rozprášil pár vodních klonů a dal golemovi další ránu. Musel se ale pozastavit kvůli několika vlnám, které k nim dorazily. Vlny šly v rychlém tempu.
„Já ale nic nedělám,“ pomyslela si Elika, když se taky zastavila, aby se podívala na úkaz. Na místě, kde naposledy viděla Tanmu zmizet, už byl pouze vodní vír, voda se čeřila neuvěřitelným tempem.
„Co se to tam děje?“ zeptal se Kiro pro sebe, když si toho taky všiml.

Na jedné věži v Amegakure stál muž se zrzavými vlasy a černém plášti. Jako kdyby věděl, co se děje v okolí. Seděl naprosto znuděně, jenom lenivě zvedl hlavu směrem, kde se zrovna bojovalo.
„Úžasné. Síla devítiocasého je na dosah,“ promluvil potichu a monotónně. Už se zdálo, že se muž k šarvátce připojí.
„Máme návštěvu. A nepočká,“ za zrzkem se objevila stejně oděná žena s modrými vlasy. Zrzek se zastavil v pohybu. Pokud je to nějaká neočekávaná návštěva, která je ještě k tomu urgentní, je třeba se s ní vypořádat co nejdřív. Kyuubiho nechal zatím být, ona se znovu objeví šance.

Nikdo nečekal, že z víru vyleze Tanma obklopený oranžovou chakrou. Vypadal jinak. Vlasy mu divoce vlály ve větru, většina pokožky chytla temně rudou barvu, ruce se změnily v tlapy s drápy. Ať už se s ním stalo cokoliv, rozhodně byl v posledním tažení. V oblaku chakry se zhmotnila obří liščí hlava, která nahnala ninjům z Konohy pořádný strach. I Kenjin znejistěl. Tanma otevřel oči, které žlutě žhnuly a zaměřil pohled na Kenjina. Elika pochopila, že bude moudřejší se stáhnout.
„Teď končíš, Kenjine!“ Tanma doslova zařval, znělo to, jako kdyby se bortila hora. Kenjin setřásl prvotní nejistotu a spokojeně se usmál.
„No konečně výzva! Tak se ukaž, příteli!“ Tanma na nic nečekal, vystartoval jako závodník formule a ještě rychleji útočil. Každý fyzický útok byl zesílen démonskou chakrou, která pálila na dotek. Teď to byl Tanma, kdo si hrál se svou obětí. Kdekoliv Kenjin dopadl po sérii útoků, tam už čekal Tanma, aby znovu zaútočil z jiné strany. Ať už útočil drápy, nebo ocasy, každý úder byl zničující. Tanma znovu Kenjina omlátil o všechno možné v okolí pomocí ocasu, než ho taktéž zarazil pod vodní hladinu. Kyuubiho vliv začal pomaličku povolovat, dokud z vody nevyletěla ohnivá koule. Kyuubiho mód byl znovu aktivní, aby Tanma mohl takový žár pohltit. S vlasy staženými dozadu jako lví hříva, sledoval okolí a čekal, odkud se Kenjin vynoří.
„Koukám, že nejsem jediný s tajemstvím, co?“ promluvil Kenjin, když se bez jakéhokoliv hluku vynořil za Tanmou. Blonďák se na něj jenom otočil a zlostně zavrčel. Víc a víc propadal divokosti.
„A tady se někdo nesvěřil, co?“ pokračoval, když se ohlédl na Tanmův tým a všiml si jejich udivených výrazů.
„Proč se jim neukážeš hezky zblízka? Schválně, kdo tam bude dřív!“ dořekl Kenjin se svým typickým lhostejným výrazem a rozběhl se ke zbytku týmu. V polovině cesty se Tanmovi povedlo Kenjina předehnat a zastavit ho hodně divokým a brutálním způsobem. Bez přemýšlení se mu vrhl po krku jako hladová šelma a doslova ho roztrhal na kousky. Když mu pod rukama nezbyl ani jediný použitelný kousek, vydal ze sebe Tanma ohlušující řev.

Od vesnice dolehl hluk pár výbuchů, což Tým Aquila donutil zaměřit svoji pozornost na vesnici. Mezitím se Kenjin stihl znovu zformovat. Od vesnice nic dalšího nepřicházelo, tak se Tanma znovu zaměřil na Kenjina. Jenže ho překvapila tvrdá rána do hlavy. Rána byla natolik silná, že Tanma znovu ztratil vědomí a Kyuubi mu přestal posílat další chakru.
„Starej dobrej vypínáček. Vyřeší všechno,“ zasmál se Kenjin nad svým výsledkem a podíval se na Tanmův tým. Tanma sice dělal většinu akcí, i tak ale zbytek jeho týmu vypadal hodně ztrhaně. Černovlasý toho moc nenadělal, když ho Kenjin vyřadil ze souboje co nejdřív. Ta dívka byla dobrá, ale měla nízké sebevědomí. Oba byli teď snadný cíl.
„Když je Tanma dole, teď nebudou takový problém,“ pomyslel si Kenjin, když se ke zbytku týmu blížil pomalým krokem. Narazil ale na odpor. Elika mu pomocí vody zachytila nohy a Kiro vyplivl několik žhavých kamenů. Kenjin neměl kam uhnout, opět schytal plnou dávku.
„Možná nemůžu zemřít, ale i tak to pekelně bolí, vy z***i!“ zakřičel naplno, když mu žhavé kameny škvařily kůži.
„Musíme se snažit, Kiro! Nemůžeme to vzdát!“ trvala Elika na svém, když se pomocí vodních šlahounů snažila Kenjina chytit. Její plán byl Kenjina chytit, roztrhat na kusy a ty kusy rozmístit co nejdál od sebe, aby měli nějakou šanci na útěk. Jenže Kenjin vždycky z úchopu unikl, únava už udělala své. Kiro potřetí vyvolal golema, aby ho zaměstnal nablízko. Elika si taky chtěla pošetřit energii a chakru a šla společně s golemem. Jenže Kenjin byl plný sil, jako kdyby se právě probudil. Každý jeho úder byl tvrdý a hodně bolel.
„Vzdejte se a možná vás nechám jít. Máte to marný. Už předem jste prohráli,“ okomentoval Kenjin jejich pokusy o útok.

Tanma se vyškrábal na vodní hladinu, hlava ho bolela jak čert.
„Sakra! To je podruhý, co mě vypnul! Snaž se, chlape!“ pokáral se blonďák v duchu, než zvedl hlavu. Kenjin si s jeho týmem hrál jako kočka s hračkou. Všiml si, jak využil pohybu golema proti Elice, chudák holka dostala tvrdou ránu do hlavy. Jenže dívka to nehodlala vzdát. I s rozostřeným viděním a bolestí hlavy se znovu postavila do útoku. Její chabý výpad Kenjin lehce obešel, aby jí zabodl senbon do boku a hodil další po Kirovi. Elika si jeho počínání všimla na poslední chvíli a donutila vodu, aby Kira přesunula bokem.
„Tak ty takhle, jo?“ ozval se Kenjin, než mu z rukávu vyjel další senbon, který zarazil dívce do ramene. Tlačil senbon, co nejhlouběji to šlo. Takový nápor byl už na Eliku moc a taky skončila na vodní hladině, v bezvědomí.
„Ale jedno vám nechám. Byli jste výzva,“ uznal Kenjin, než vytáhl další trojici senbonů, aby je hodil po dívce. Jenže senbony změnily směr zpátky na majitele. Tanma použil svůj vzduch na poslední chvíli, aby obrátil jejich dráhu.
„Ty ještě žiješ?“ podivil se rudovlasý, když se podíval na klečícího Tanmu. Blonďák taky dostal co proto, těžce dýchal. Zející rána na břichu mu taky neprospívala. Kenjin si vytáhl trojici senbonů z těla a hodil je po Tanmovi. Ten ale zmizel ve zlatavé záři. Kenjin ucítil na tváři tvrdý úder a stihl si všimnout, že se dívka posunula o kus dál. Zamířil teda dalším senbonem na Kira. Jenže opět minul, černovlasý se znovu posunul.
„Ty a ty tvoje triky s rychlostí. Pořád to samé,“ utrousil Kenjin, když se podíval na Tanmu, jak klečel u podložky s Kirem a těžce oddechoval. Tanma na něm hodil unavený, ale nenávistný pohled. Kenjin si všiml dvou hrotů, které trčely Tanmovi z těla a vytáhl další trojici. Věděl, jak je Tanma unavený a že si už nemůže dovolit vyvinout vyšší rychlost. Přesto ho hodlal vyzkoušet. Tanma jen rezignovaně svěsil hlavu, trojice jehel proťala vzduch.

Jenže na vodní hladinu dopadl znovu Tanma. Stihl závod s časem a schytal ránu senbony místo Eliky. Věděl, kde ho Kenjin trefil, schytal to po okolí jizvy, kterou si odnesl z lesa. Unaveně se na hladině přetočil na záda a sledoval tmavé mraky na obloze.
„Počkejte tam na mě. Za chvilku se k vám přidám,“ zašeptal s obtížemi, popadal dech. Všiml si, jak se k němu Kenjin blíží. Jestli ho chtěl dorazit, tak ať to udělá.
„Děláš na mě dojem, Tanmo. Jednou nohou v hrobě, ale přesto se postavíš do rány, která není pro tebe. Proč?“ zeptal se Kenjin a skrčil se k Tanmovi. Blonďák popadal dech se značnými potížemi.
„Protože jsem si dal slib. Nikoho nenechám viset, i kdybych za to měl dát vlastní krk,“ odpověděl Tanma mezi nádechy a výdechy. Byl už hodně slabý. Kenjin se jen podíval na Tanmův tým, Kiro slabě pádloval k Elice, aby zjistil, jak na tom je.
„Jsi hlupák, Tanmo Namikaze. Snažíš se všechno ochránit. Ale může se stát, že i přes to všechno o to přijdeš,“ pousmál se Kenjin a zvedl se. Od týmu už nehrozila žádná další akce, hrozba byla neutralizována.
„Však my se ještě uvidíme,“ dořekl rudovlasý a jednoduše odešel.
Elika pomalu otevřela oči. Bylo ticho. Všimla si Kira, který ležel vedle ní, sbíral síly a přemýšlel, jak je dostat zpátky do bezpečí. Věděl, že žádat Deštnou o pomoc by se teď nevyplatilo. Elika stočila hlavu napravo, všimla si, jak se Tanma s obtížemi zvedá. Na třetí pokus se mu to povedlo, pomalým krokem se vydal ke svému týmu. Jenže ani ne v půlce znovu padl a nehýbal se.
„Proboha!“ Elice se rozšířily oči hrůzou. Zapomněla na vlastní bolest, která ji značně omezovala. Cítila, že musí běžet za Tanmou. Cítila, že ji potřebuje. Jenže běh byl náročný. Připadalo jí, jako kdyby běžela tmavým tunelem a Tanma se jí s každým krokem vzdaloval.
„Ne! Ne, ne, ne! T, to mi nedělej!“ křičela zoufale, když se Tanma přetočil na bok a znovu se pokoušel vstát. Tentokrát už neuspěl a zůstal ležet na zádech.
„T, no tak, prosím! Nedělej to!“ žadonila Elika, když k Tanmovi doběhla a položila si jeho hlavu do klína. Tanma byl mimo, vlasy mu divoce splývaly všude možně, z úst mu tekl pramen krve. Podívala se dál na jeho tělo, v trupu měl zabodnutých asi pět jehel, všechno na kritických místech.
„K***a, ten dostal na frak!“ usoudil Kiro, když ke svému veliteli dopádloval. Elika byla ráda za okolní déšť, který jí pomohl ukrýt slzy.
„Potřebuje pomoc. Ame je momentálně mimo hru. Můžu to zkusit v Zemi Ohně, ta je taky blízko,“ uvažoval Kiro nahlas. Eličin výraz ho přesvědčil.
„Prosím, zkus to. Zkus cokoliv. Hlavně, ať to přežije!“ žadonila dál, hlas jí začal přeskakovat.
„Udrž ho hore! Pokusím se pohnout!“ připomněl Kiro, než se zabalil do kamenné koule a odkutálel se směrem, kde tušil svoji destinaci.

Elika v tichosti nadávala. Nadávala hlavně Tanmovi za to, že na sebe vzal takové zbytečné riziko.
„Jseš vážně idiot, T. Proč jsi to musel udělat? Proč, ty jelito?“ ptala se do prázdna, přidržovala mu ruku a hladila ho palcem po hřbetě dlaně. Modlila se, ať je Kiro úspěšný. Tanmu měla hodně ráda a nechtěla o něj přijít. Ne potom, co všechno pro ni udělal. Díky němu si dokázala najít další přátele, dokázala se postavit všemožným hrozbám, dokázala se zlepšit sama v sobě. Byla mu neskutečně vděčná, až si přála, aby mu mohla být neustále po boku. Tušila, že mu musí říct něco hodně důležitého. Z přemýšlení jí ale vytrhl slabý stisk její ruky.
„Liko,“ zachrčel Tanma slabě, vědomí se mu vrátilo. Elika si výrazně oddechla, stěží skrývala slzy.
„T, nenamáhej se, prosím. Šetři síly,“ nabádala ho šetrným šeptem. Chovala se k němu neuvěřitelně láskyplně a něžně, jako kdyby se měl obrátit v prach každou chvíli.
„Kde je Kenjin a Kiro?“ zeptal se Tanma, když se pomalu porozhlédl po okolí. Zmohl se na nevýrazné pohyby hlavou.
„Kenjin je pryč, odešel a nechal nás tak. Kiro spěchal pro nějakou pomoc. Vydrž to, T. Prosím! Aspoň kvůli mně, nenechávej mě tu,“ žadonila znovu dívka po vysvětlení. Tanma byl čím dál studenější než voda, na které klečela. Ztratil hodně krve. Jestli se z toho dostane, bude to učiněný zázrak.
„Jsem rád, že jsi to poslední, co vidím, Liko. Jsem rád, že jsi mě neopustila, i po tom všem,“ zašeptal Tanma slabě, měl problém udržet víčka.
„Nikdy tě neopustím, T. Slyšíš? Nikdy. Budu pořád u tebe. A nejsem to poslední, co uvidíš. Uvidíš toho ještě hodně. Šťastně se oženíš, založíš rodinu a vnoučatům budeš vyprávět své zážitky. Hlavně neusínej, T. Prosím,“ Elika se snažila ze všech sil, aby ho udržela vzhůru. Tušila ale marný pokus. Opatrně položila ruku na jeho hrudník, sotva cítila tep. Tanma přesto zavíral víčka.
„Kéž by to bylo s tebou,“ zašeptal téměř neslyšně a hlava mu padla na stranu. Elika se rozklepala, když povolil i stisk jeho ruky.
„T? T, prosím! Nedělej to! Neodcházej tam, kde tě nemůžu následovat! Prosím!“ dívka už doslova křičela, aby blonďáka probudila, leč marně. Tanma nereagoval. Elika se rozhodla o poslední pokus v naději, že ho to udrží naživu.
„Neodcházej ode mě, prosím! Neopouštěj mě, T! Nemůžeš to udělat, protože… protože…“ náhle nemohla najít slova. Zasekly se jí v krku. Byl to strach, nebo si to jen nalhávala? Byly její city k Tanmovi skutečné, nebo to byla jen lest? Elika se sklonila k Tanmově hlavě, chtěla, aby ji ještě pořádně slyšel.
„T, poslouchej mě dobře. Zůstaň tu se mnou. Zůstaň, protože… protože já tě…“
„Támhle jsou! Našli jsme je!“ ozvalo se za ní. Elika se otočila za zdrojem, spatřila bílé uniformy Listových mediků. Za nimi se dovalila kamenná koule.
„Děkuju, Kiro. Moc ti děkuju,“ zašeptala do deště, než pod návalem emocí omdlela. Pro jeden den toho bylo až moc.

Toho odpoledne bylo v Konoze opět rušno. V nemocnici měli napilno. Zpráva o událostech v Deštné obletěla celou Konohu rychlostí světla. Ukázalo se, že za výbuchy stál Jiraiya, který ale svůj boj prohrál. Tsunade se snažila ze všech sil, aby aspoň mladého Namikaze udržela při životě. Sama nevěděla, jak to všechno sdělí Narutovi. Jiraiyova smrt ji hodně zasáhla a ovlivnila další myšlení. Přesto si mladého Uzumakiho večer zavolala k sobě do kanceláře. Doufala, že její mateřský přístup pomůže. I přesto musela moudře volit slova, Jiraiya i Tanma byli hodně důležití v Narutově životě. Zpráva o tom, že jeho kmotr padl a jeho bratr leží v kómatu, byla na jednoho člověka až moc. Přesto byl Naruto neuvěřitelně chladný.
„A tys to věděla. Věděla jsi, co se může stát. Přesto jsi je tam poslala,“ promluvil Naruto potichu, když zprávy vstřebal. Kanceláří zavládlo ticho. Sakura čekala, co z Naruta ještě vyleze, Kakashi byl soucitný. Věděl, jak se cítí. V Narutovi to vřelo. Měl chuť se rozkřičet na Tsunade jako malé děcko, měl chuť to tam všechno rozmlátit. Bylo očividné, že sám se sebou zápasí a potlačuje to.
„Věděla jsi, co je Deštná za místo a nechala jsi je tam jít,“ supěl Naruto dál, měl čím dál větší potíže svůj vztek udržet pod kontrolou.
„Je mi to líto, Naruto,“ na nic jiného se Tsunade nezmohla. Naruto na ni pohlédl, oči měl potemnělé, až to nahánělo hrůzu.
„Lítost si nech pro sebe! Takovou nezodpovědnost tolerovat nebudu!“ zaútočil blonďák tvrdě, Tsunade jen sklopila oči. Viděla v něm Tanmovu mladší kopii, taky se nebál ji zpochybnit.
„Naruto, uvědom si prosím tě, s kým mluvíš! Chápu, že tě to bolí, ale…“ začala Sakura, jenže Tsunade zvedla ruku, aby ji zarazila. Rezignovaně svěsila hlavu a povzdechla si.
„Nech ho. Má pravdu. Neměla jsem to dovolit,“ Tsunade uznala svoji chybu, rozuměla Narutově bolesti.
„Ale Mistře…“ Tsunade znovu pozvedla ruku, místností zavládlo ticho. Naruto se rozhodl odejít a zbytečně nevyhrocovat situaci ještě víc.
„Musí se s tím smířit. Jenom doufám, že nepadne do tmy,“ promluvil Kakashi, když za Narutem doslova práskly dveře.
„Tsunade-sama…“ začala Shizune, držíc čuníka v náručí. Měla starost o Naruta. Tanma byl součástí jeho rodiny a Jiraiya taky. Oba měli na jeho výchovu velký vliv.
„Pravidla nebo ne, pořád je to člověk. Má na to nárok. Musíme jenom doufat, že to Tanma zvládne,“ promluvila Tsunade tiše a zvedla se od stolu. Z okna pozorovala Naruta, jak kráčel po ulici se svěšenou hlavou. Ji samotnou bolelo, když ho tak viděla.
„Je silnější, než se zdá. Navíc, má v sobě půlku Kyuubiho, měl by to zvládnout,“ Kakashi se snažil o slova podpory, přistoupil blíž ke stolu.
„Přišel o hodně krve a jeho zásoby byly téměř vyčerpané. Pochybuju, že by mu s tím Kyuubi pomohl,“ odvětila Tsunade smutně. Sakura se nezmohla ani na slovo. Na povrch vyplulo další tajemství, o kterém doposud nevěděla. Všichni čtyři se postavili k oknu a sledovali Naruta, dokud jim nezmizel z dohledu. Mohli jenom doufat. Naděje vždycky umírala jako poslední.

Tanma dřepěl na vrchu jedné budovy, rozhlížel se kolem. Umožňovalo mu to velký přehled o lokaci, kde měl konat. Dost si na to zvykl, když byl v kůži zabijáka vyslaného Třetím. Spatřil Eliku kráčící po vodě, jenž obklopovala celou vesnici. Poslal ji tam, protože moc dobře věděl, jak sebejistě se u vody cítí. O kus dál si všiml Kira, který právě vylezl z jednoho domu a setřel si krev z obličeje.
„Jeden dole,“ oznámil do vysílačky, než se rozhodl k přesunu.
„Připočti ještě jednoho,“ hned na to se ozvala Elika. Tanma si udělal mentální poznámku. Z vrcholu neviděl nic, rozhodl se pro přesun dál. A čtyři střechy dál narazil na skupinku tří lidí, která se semkla dohromady, a začali si domlouvat nějakou další akci. Blonďák vyčkával na svoji příležitost. Poštěstilo se, jeden z trojice se oddělil. Tanma začal jednat. Vytasil svoje tanto, které měl připevněné na pravé botě a skočil po shinobim se slaměným kloboukem. Totéž tanto hodil po dalším muži, trefil se přímo mezi první obratle. Než si třetí stihl uvědomit, co se děje, válel se na zemi s přeťatým hrdlem.
„Už se nedivím, čemu si mě Sandaime vybral. S Hiraishinem to umím,“ pomyslel si Tanma, když si očistil čepel o oblečení jednoho z trojice.
„Mám další dva,“ promluvil Kiro po chvilce. Tanma se musel pousmát, někde vzadu v podvědomí na ně byl hrdý.
„Sakra! Jeden mi uprchl!“ zaklela Elika chvilku po Kirovi. Už zněla unaveně, tenhle souboj jí dal očividně zabrat.
„Nevadí, doženem ho,“ konejšil ji Tanma, když se znovu vyškrábal na vrcholek budovy.

Nebyla by to řádná mise, kdyby se něco nezkomplikovalo. Jeden z Deštných nukeninů si vybavil Tanmovu výstroj i po letech a zalarmoval všechny v okolí. Nastala zběsilá honička. Tanma jenom tiše zanadával, protože teď se bude muset snažit. Zbytek jeho týmu byl kdo ví kde, musel je rychle najít.
„Do háje, co to je za cápka?“ ozval se Kiro, což Tanmovi přidalo na úzkosti. Nedokázal určit, kde byl. Navíc, objevil se někdo další, kdo je očividně silnější.
„Právě teď sundal tak tři shinobi z deštný. Tanmič, je asi tak rychlej jak ty,“ dodal černovlasý po chvilce ticha. Tanmovi běžely myšlenky v hlavě stejně rychle, jako běžel on sám. Opět se objevil někdo, kdo mu dokáže konkurovat v rychlosti. O důvod víc svůj tým najít.
„Musíme se někde střetnout a probrat taktiku,“ navrhl Tanma, když přeskakoval ze střechy na střechu.
„Souhlasím,“ ozvala se Elika, Tanma si oddechl, že i ona je v pohodě. Blonďák skočil na další střechu.
„Dobroš, kaj?“ promluvil Kiro, když Tanma dopadl na jeden můstek, který spojoval dva domy. Před ním stál člověk, který do Amegakure nezapadal. Muž stál k němu zády, takže Tanma nemohl nikoho identifikovat. Neznámý měl na sobě černý, kožený kabát, který mu sahal po kotníky. Zpod kabátu byl vidět kousek hnědých, uzavřených bot. Tanma dál hledal nějaké markanty, všiml si pouze tmavě červených vlasů sahajících po ramena a nezdravě bledou pokožku. Kolem neznámého se povalovalo pět mrtvých nukeninů.
„Co jsi zač?“ promluvil Tanma do silného deště, v naději, že dostane nějakou odpověď. Neznámý se pouze ohlédl přes rameno, na obličeji měl bílou keramickou masku se škvírkami pro oči. Neřekl ani půl slova, pouze přeskočil zábradlí a dal se na útěk. Tanma mu byl v patách. Maskovaný muž byl vážně rychlý, Kiro nelhal. Jenže blonďák dokázal zvládat takovou rychlost.
„Sleduju toho neznámého, má namířeno mimo vesnici,“ nahlásil Tanma do vysílačky, když usoudil směr maskovaného. Maskovaný se snažil všemožně, aby Tanmu setřásl.
Maskovaný se zastavil na dalším můstku, nejspíš ho honička už nebavila.
„Nemůžeš zdrhat věčně!“ promluvil Tanma, když se zastavil. Maskovaný přešel do útoku, Tanma měl dost práce, aby se úderům vyhnul. Ať už byl ten maskovaný kdokoliv, byl hodně rychlý. Blonďák se snažil provést nějaký protiútok, ale maskovaný útočil rychle a nečekaně. Proti takovému soupeři musel vymyslet taktiku.
„Do h****u, dýmovnice!“ prskal Tanma, když se dostal z dosahu kouře. Maskovaný pláchl.
„No nic, pro něho si dojdu později. Teď tu mám jiný starosti,“ řekl blonďák, když se kouř dostatečně rozptýlil a odhalil prázdný můstek.

Tanma to opět bral přes střechy, snažil se najít svůj tým. Zvuky boje našel rychle, Elika s Kirem našli jeden druhého a stáli proti pěti zbylým nukeninům. Byl rád, že si vedli dobře, ze dvou tuctů už zbývalo jenom pár. Tanma seskočil ze střechy, chystal si vzdušnou bombu, kterou při dopadu uvolnil. O těch pár letících nukeninů se Kiro s Elikou postarali hladce.
„To by měli bejt všetci,“ ohlásil Tanma, když se situace uklidnila.
„Až na toho maskovanýho,“ přidal se Kiro, což Tanma potvrdil přikývnutím.
„Co to proboha je za chlapa?“ ozvala se Elika zděšeně. Měla za to, že rychlejší osoba než Tanma už neexistuje. Jenže opak byl pravdou.
„Vůbec nevím. Nevím ani za koho kope. Hádám, že to budeme muset zjistit,“ ozval se Tanma po chvilce ticha. Pár věcí mu nesedělo. Znal jednu osobu, jejíž barva vlasů byla totožná, jenže ta osoba byla už několik let po smrti. Taktéž poznával i ty pohyby, jenom nebyly tak rychlé.
„Tak co je teda v plánu? Vracíme se za tou Tenshi, spravit ji o našem výsledku?“ zeptal se Kiro, čímž Tanmu vytrhl z přemýšlení.
„Jo, ale po cestě zpátky to ještě pročešeme. V tom zmatku jsem ztratil přehled,“ navrhl Tanma a spočítal hromadu mrtvých kolem sebe. Během cesty měli pořád pocit, že je někdo sleduje.
Tým došel k budově, odkud odcházeli od zadavatele. Jenže dveře byly z neznámého důvodu zablokované.
„Skvělý, co dál?“ zeptala se Elika, když Tanma odevzdaně sklopil hlavu. Měla to být past? Nějaký způsob, jak se jich zbavit? Pořád samé otázky a žádné odpovědi. Frustrace jen narůstala.
„No super. Jak teď dáme vědět, že jsme úkol splnili?“ zeptal se Kiro, aby prolomil trapné ticho.
„Upřímně, nevím. Celý se mi to nějak nezdá. Neřeknou nám počet, kde je hledat, teď se do toho tady motá jakýsi maskovaný maník…a včil tohle. Šlak to tref!“ odpověděl blonďák, překvapivě byl bezradný. Nejradši by to už odpískal, věděl, že se zbavili všech nukeninů. Ale smysl pro čest a povinnost mu bránil jen tak odejít. Trojici zachvátilo další ticho, které přerušoval akorát okolní déšť.
„T, tam nahoře,“ šeptla Elika po chvilce a pokynula hlavou na jednu střechu. Stál tam onen maskovaný muž.
„Co po nás vůbec chceš?“ ozval se Kiro, když si ho taky všiml. Maskovaný pouze stál a pozoroval je.
„Kiro, počkej,“ uklidnil ho Tanma, než popošel o pár kroků dopředu.
„Co jsi zač?“ zkusil Tanma svoji otázku, maskovaný seskočil k nim. Pořád nic neřekl. Ticho a napětí by se dalo krájet.
„Dost rychle jsi zapomněl,“ promluvil maskovaný, Tanma se mírně zamračil. Ten hlas mu přišel povědomý.
„Jak je to dlouho? Osm let?“ pokračoval maskovaný dál ve svých kryptických zprávách. Tým se připravil na všechno.
„Nechal jsi mě tam. Nechal jsi mě tam napospas,“ promlouval maskovaný dál. Tanma zapátral v paměti. Střípky do sebe začaly pomalým tempem zapadat.
„O čem to mluvíš? Mluv s náma narovinu, člověče!“ ozvala se Elika, taky jí začala docházet trpělivost.
„Však on vám to poví sám. Že jo, Tanmo? Co se stalo v Hozukijo, to nejde jen tak zapomenout,“ odbyl ji maskovaný, když se Kiro s Elikou podívali šokovaně na Tanmu. Maskovaný vytáhl něco z jeho minulosti, a něco o tom věděl.
„T, o čem to mluví?“
„Tohle ti nežeru, frajere! Jenom lžeš!“ vykřikl Tanma nevěřícně, maskovaný vypadal pobaveně.
„Přesvědč se,“ odvětil maskovaný a přešel do útoku. Vyslal k týmu paprsek blesku, který Tanma bez problémů odklonil mimo.
„Na tvým místě bych si moc nevyskakoval. Jsme v přesile,“ informoval Kiro, když blesk vyprchal. Těžko říct, jak na to maskovaný reagoval.
„Žádný problém,“ pronesl maskovaný, co se přestal smát.

Jaké bylo štěstí, že v Amegakure nikdo nevycházel ven. Nově vzniklá potyčka by si vzala hodně vedlejších obětí. Maskovaný si s týmem doslova hrál. Byla velmi nízká šance ho trefit.
„Do háje! Je až moc rychlej,“ supěla Elika, když vydýchávala. Souboj je přesunul mimo vesnici, na obrovskou vodní plochu.
„Musíme najít nějakou taktiku,“ přidal se Kiro, když uhnul dalšímu paprsku. Maskovaný se pořád držel na nohou, vypadal bez úhony. Tanma nic neřekl, snažil se přijít s plánem. Analyzoval maskovaného, pořád měl pocit, že jeho pohyby jsou něčím povědomé. I když byl maskovaný rychlý, Tanma věděl, že jeho tempo zvládne.
„Není jiná možnost. Vezmu si ho na starost, jeho pohyby dokážu stíhat. Vy dva útočte, kdykoliv najdete příležitost,“ rozkázal Tanma, když se na maskovaného zaměřil.
„Co to?“
„Spolíhám na vás!“ stihl ještě blonďák houknout, než prudce vyrazil. Vyrazil hodně prudce, prozradila ho pouze rozbouřená voda. Jenže maskovaný to stihl blokovat, než sám přešel do útoku. Tanma v duchu děkoval všem za svůj výcvik, protože se stíhal krýt. I když to bylo na poslední chvíli.
„Nějak jsi z toho vypadl,“ promluvil maskovaný, když Tanma zachytil jeho úder.
„Býval jsi rychlejší,“ pokračoval, když dopadl druhý úder. Opět do bloku.
„Kdo jsi? Odkud mě znáš?“ dožadoval se Tanma odpovědi. Měl už dost těch kryptických zpráv. Maskovaný něco věděl.
„Znám tě moc dobře, Tanmo Namikaze. Nepamatuješ se? Pracovali jsme spolu,“ odpověděl maskovaný, než švihl nohou po Tanmově hlavě. Blonďák se skrčil, instinkty mu napovídaly, že po těch dvou úderech půjde kop na hlavu.
„To není možný! Není to pravda!“ odmítal blonďák, když dokázal rozeznat styl boje.
„Jak vidíš, je,“ odvětil maskovaný, skrze škvírky v masce mu byly vidět světle zelené oči.
„Ty nejsi Kenjin! Ten už dávno nežije!“ blonďákovi došlo, o kom má být řeč. Barva očí i vlasů by odpovídala, styl Taijutsu taky. Byl si ale jist, že jeho bývalý týmový parťák už nežije.
„Kde bereš tu jistotu?“ zeptal se maskovaný, než se za ním něco vyřítilo z vody.
Kiro se snažil držet Tanmovy rady, a hledal jakoukoliv příležitost. Jenže oba bojovníci byli rychlejší než mrknutí oka a rychle se vzdalovali. To moc nepomáhalo.
„Sakra! Jsou moc rychlí! Než k nim doběhnu, tak budou zas někde jinde!“ prskal Kiro, když sledoval vzdalující se dvojici. Vyloženě nesnášel jen tak sedět na zadku, zatímco někdo jiný tvrdě pracuje. Elika se rozhlížela kolem, pátrala po všech možných prostředcích, jak by taky mohla pomoct. Pak jí oči ulpěly na vodě. Vybavila si Tanmovy slova, že může být i lepším a rychlejším plavcem. Vybavila si svou sílu, když se přeměnila na vodní bytost.
„Můžu tě tam donést. Drž se,“ navrhla dívka, než skočila do vody a podplavala Kira. Kiro takové škubnutí nečekal, ale zvládl se udržet. Elika schválně udělala větší okruh, aby je maskovaný tak snadno nezaregistroval. Černovlasý pochopil její záměr. Stihl si obalit ruce kamenem, i když Elika plavala hodně rychle. Musel jí věřit, že ví, co dělá. Elika ho stáhla kousek pod vodu, aby zachovala nenápadnost. Když zjistila, kde maskovaný stojí, zamířila ještě rychleji k hladině. V tu chvíli se i Kiro rozhodl vyskočit a svého protivníka překvapit. Plán vyšel, maskovaný nečekal takový útok ze zálohy, Kirův úder ho hodně překvapil. I Tanma byl překvapený. Nečekal takovou kooperaci, nečekal ani to, že Elika zvládne takový přechod z lidské formy na vodní a zpátky.
„No, a teraz abychom zase vymýšleli jinou taktiku. Tuhle už prokoukne,“ uznal Kiro, když maskovaný odletěl pořádný kus od nich.
„Ale vyšlo to. Dobrá robota, vy dva,“ pochválil je Tanma, než se znovu začal soustředit na maskovaného, který se zvedal z hladiny.
„Dobrá rána. Ale nestačilo to,“ uznal maskovaný posměšně, úder mu poškodil masku. Přes celou masku se táhla prasklina.

Tanma znovu vystartoval jako letící kulka. Věděl, že je možné maskovaného zasáhnout. Hodlal použít stejnou taktiku. Maskovaný běžel na něj taky. Blonďák použil svoje Namikaze dřív, než maskovaný stihl cokoliv udělat. Hned na to mu za záda poslal jeden klon.
„Kage Bunshin! Mazanost ti zůstala,“ uznal maskovaný, když se klonu zbavil. Jenže Tanma nebyl nikde k zastižení, viděl pouze zbytek jeho týmu. Jenže než se k nim stihl dostat, schytal několik ran. Teď si s ním hrál Tanma. Vždycky zasadil maskovanému dva, tři údery, než se rychle přemístil za něj a postup opakoval. Elika se ale nemohla zbavit pocitu, že se teď maskovaný úmyslně nebrání.
„Ptám se tě naposled! Kdo jsi? Mluvíš, jako bys mě znal, tak odpověz už!“ promluvil znovu Tanma, když se zjevil u svého týmu. Maskovaný se teď zvedal s obtížemi, Tanma mu naložil poměrně dost.
„Máš pravdu. Znám tě, líp než si myslíš. Ukážu ti teda, kdo jsem,“ pronesl maskovaný a pomalu zvedl hlavu. Během Tanmova komba mu maska nevydržela a začala se rozpadat. Maskovaný měl po masce. Teď hleděli do očí bledému a pohublému muži se světle zelenýma očima a tmavě rudými vlasy, které mu padaly po ramena. Tanma ten pohled rozeznal. Pamatoval si tu divokost v těch očích.
„Tak ale to už vám j**e!“ vydralo se blonďákovi z hrdla, když zničeně padl na kolena.
„Tanmič, co se děje? Co je to za cápka?“ zeptal se Kiro, když si všiml, jak Tanma zareagoval.
„To nemůže bejt pravda,“ pokračoval Tanma nevěřícným tónem, nezmohl se vůbec na nic.
„T, kdo je to?“
„Člen mýho bývalýho týmu, když jsem byl ještě kluk. Dlouho jsem ho měl za mrtvýho. Takeuchi Kenjin,“ odpověděl Tanma po chvilce ticha. Kiro s Elikou neřekli ani slovo. Tanma o svém prvním týmu vůbec nemluvil. Přesto se ale snažili soucítit, vzhledem k tomu, jak jejich velitel reagoval.
„Bravo, Tanmo, bravo. Konečně ti to došlo,“ promluvil Kenjin, doposud mlčel. Jestli měl v úmyslu takhle blonďáka zlomit, tak se mu to povedlo.
„Jak je to vůbec možný?“ zeptal se Tanma, když se s touhle situací smířil.
„Poděkuj Yarimu. Vzal mě pod svá křídla. Udělal ze mě něco, čím jsem nikdy nebyl. Jsem mu za to vděčný,“ odpověděl Kenjin ležérně. Zdál se hodně uvolněný.
„Proč ses neukázal?“
„Proč bych měl? Yari mi ukázal skutečnou moc. Takovou, kterou ani Kagové neovládají,“ Kenjinova bezstarostnost se pomalu měnila v aroganci. Jeho pohled dost potemněl, i přes hodně světlou pokožku.
„Tanmič, tenhle chlápek se mi vůbec nelíbí. Je na něm něco divnýho. Po tom mým úderu by se kdekdo sotva zvedl. Ten se ale oklepal rychleji než ty,“ ozval se Kiro, měl svoje pochyby a měl se hodně na pozoru.
„Počkej, Kiro. Ještě nemusí být všechno ztraceno,“ odbyl ho Tanma a zvedl se. Chtěl zkusit největší šílenost ve svém životě.
„Nečekal jsem, že tě ještě někdy uvidím, Kenjine. Teď jseš ale tady. Nemusí to takhle dopadnout, ne? Proč se na to nevykašlem a nepůjdem společně domů?“ navrhl Tanma s přátelským tónem. Chtěl zkusit dát Kenjinovi šanci.
„Ty to nechápeš, že? Já už nemám domov. Nikde nepatřím,“
„Patříš! Jsi Shinobi z Konohy, pořád tam patříš. Pořád tam máš otevřený dveře,“ trval Tanma na svém a udělal pár kroků vpřed. Natáhl ke Kenjinovi ruku.
„Pořád jseš jedním z nás. Kašli na to, Kenjine. Pojďme společně domů, nějak to vyřešíme, najdem nějakej způsob,“ i když Tanma zněl přesvědčivě, s Kenjinem to nijak nehnulo.
„Ne. Nepůjdu. Nepůjdu s tebou. Ani s nikým jiným,“ odmítl Kenjin, na Tamově obličeji se objevilo překvapení.
„Nepůjdu s někým, kdo svůj tým nechá napospas smrti. Jen si vzpomeň. Nechal jsi Miko umřít,“ Kenjin začal s výčitkami, Tanmova natažená ruka klesla k pasu. Blonďák si projel vzpomínky.
„Nemohl jsem nic udělat. Ztratil jsem vědomí. Probral jsem se až dlouho poté,“ hájil se Tanma, Eliku s Kirem překvapilo, jak se mu náhle vytratilo sebevědomí.
„Lžeš, Namikaze! Nechal jsi ji zemřít. Nic jsi neudělal! Neudělal jsi vůbec nic! Yari měl pravdu. Vždycky měl pravdu. Jste jenom hrstka slabochů, co se schovává za silná slova. Ale jak jde o činy, tak tam je to marné. Naprostá ztráta času,“ zaútočil Kenjin verbálně. V jeho hlase se víc a víc ozýval vztek, hraničilo to až s posedlostí a šílenstvím. Ať už mu Yari navykládal a provedl cokoliv, nemělo to dobrý dopad. Tanma si vzpomněl na svoje setkání s Yarim, a nerad na to vzpomínal. Kenjin už nebyl tím, kým býval dřív.
„Kvůli tobě jsem trpěl. A pouze Yari mě z toho dostal! Ukázal mi cestu! Cestu, na které nikoho nepotřebuju! Protože jak to tak sleduju, sám jsem to dotáhl nejdál,“ pokračoval Kenjin, jeho psychický stav se ani o trošku nezlepšil. Tanma nastražil smysly, čekal, co bude následovat.
„Ukážu ti, čím jsem si prošel. Taky ti vezmu to, co jsi měl kdy rád, Tanmo. Vezmu ti všechno, dokud nezůstaneš jen ty sám,“ Tanma si všiml, jak Kenjinův výraz víc a víc potemněl.
„A začnu tvým novým týmem!“
„Všichni pryč!“

K Tanmově úlevě stihl Kiro s Elikou uskočit stranou, každý na jinou stranu. Mezi nimi vybouchla voda, kdo ví, jaké by to mělo následky. Jenže Kenjin se pohyboval ještě rychleji než předtím. Zaměřil se na Kira. Tanma se rozhodl mu pomoct. Sice věděl, že je Kiro odolný, ale v tomhle případě to stačit nebude. Blonďák to stihl na poslední chvíli, dokázal se postavit do rány, kterou měl schytat Kiro.
„Nikomu neublížíš, Kenjine. Ne, dokud jsem tu já!“ promluvil Tanma, když se postavil do cesty dalším úderům. Údery padaly jak od Kenjina, tak i od Kira, jeden tvrdší než ten předchozí. Kiro poznal, že Tanma svádí vnitřní souboj. Věděl, že nechce nechat svůj tým ohrozit, zároveň ale nechtěl ublížit víc svému příteli.
„No, nějak ti to nevychází,“ promluvil Kenjin provokativně, když stál za Kirem. To už Tanma nestihl reagovat, Kenjin prošlápl Kirovi koleno a dupnul na stehno. I přes déšť se ozvalo křupnutí a Kiro se svalil v bolestech na zem.
„Ou, to muselo bolet, nemyslíš, Tanmo? No nic, tady tvrďák se moc tvrdě neukázal. Zajímalo by mně, co ta kopretinka vzadu. Myslíš, že vydrží víc?“ ozval se Kenjin, když Tanma přeběhl ke Kirovi. Jedinou ranou zlomil stehenní kost, která je tvrdá sama o sobě.
„Nech mě tak, Tanmič! Jde po Lice!“ vydal ze sebe Kiro přes ohromnou bolest. Tanmu ovládl strach. Kenjin si to pomalým krokem mířil k Elice, která sice vypadala odhodlaně, ale Tanma si všiml, jak se klepe. Musel nechat Kira tak a zastavit Kenjina. Musel to udělat, i kdyby ho měl zabít.
„Bude tě škoda, děvče. Tak krásná, tak nevinná,“ provokoval Kenjin za chůze. Elika nehodlala Tanmu zklamat a přešla do rychlého útoku. Jenže na zrzka to nemělo žádný účinek.
„Ono se to umí bránit? Jsem překvapen,“ posmíval se dál Kenjin, Elika se chytala na další obranné manévry. Jenže Kenjin už další krok neudělal. Hrudníkem mu projela Tanmova levačka obalená blesky.
„Říkal jsem ti, že už nikomu dalšímu neublížíš! Ne, dokud stojím,“ zopakoval Tanma svoji výhružku a spoléhal na to, že blesky Kenjina paralyzují.
„Nedá se nic dělat, příteli. Teď jsi mi jenom na obtíž. A nemůžu tě nechat se motat v mých plánech,“ povzdechl si Kenjin klidně. Tanmu zarazilo, s jakým ledovým klidem to řekl. Měl ruku skrz jeho hrudník, Kenjin se ale choval, jako kdyby ho jenom škrábnul. Nečekal, že Kenjin udělá krok, aby se z jeho sevření dostal. I s dírou v hrudi se pohyboval, jako kdyby mu nic nebylo. Rychlými a tvrdými pohyby poslal Tanmu k zemi. Elika chtěla využít situace a zaútočit mu na záda, Kenjin se ale prudce otočil a nepříjemně se na ni podíval. Dívka se zastavila na místě, než klesla na kolena, ztuhlá strachy. Tanma věděl, že takovou paralýzu způsobí pouze silný zabijácký úmysl. Pracně se zvedl na nohy, Kenjin se postavil tak, aby měl všechny tři na dohled.
„Tak, co to tu máme? Jednoho se zlomenou nohou, jednu chodící polomrtvolu a jednu dívku, která ztuhla strachy. S kým začnu jako první? Tolik nabídek,“ provokoval znovu Kenjin, dával si načas. Vyžíval se v tom.

Tanma se podíval po svých společnících. Kiro se na nic nezmohl přes ukrutnou bolest. V tomhle mu ani jeho odolnost nepomohla. Elika se nemohla pohnout z místa, její psychika zase padla na samotné dno. A mezi nimi stál on sám, naprostý zoufalec, který se je snažil ochránit. Podíval se na Kenjina, který stál o několik metrů dál. Důkladně si ho přeměřil pohledem. Všiml si, jak je pohublý a bledý, naprostý opak toho, jaký býval. Největší změnu ale prodělalo jeho chování. Pamatoval si ho jako vzdorného, živého, ale většinou věděl, co je správné. Připomínal mu Naruta, když byl mladší. Teď před ním stál maniak, co se vyžíval v ubližování ostatním. Něco Tanmovi napovídalo, že s tím Kenjin jen tak nepřestane. Odmítl jeho šanci na nový začátek. Zapřísáhl se, že ublíží jeho přátelům. Tanma se v duchu pokáral za svoje zvyky. Dlouho byl zvyklý pracovat sám. Teď má tým, o který se musí postarat. Tým, který mu kryje záda. A on je musí chránit. Ochránce, to je to, čím byl. Tanaka ho jmenoval i ochráncem tajemství klanu Namikaze. Stal se i ochráncem dívky, se kterou si rozuměl. Tanma měl jasno. Přítel či ne, Kenjin musel být zastaven. Kdyby se rozhodl Tanmu zabít na místě, tolik by to neřešil. Dal ale jasně najevo, že ublíží jeho přátelům, to už se omluvit nedá. Poznal, že s Kenjinem už není rozumná řeč, nedá si říct. Tanma věděl, že to sice bude obtížné, ale pořád to bylo menší zlo, než přijít o všechny svoje dosavadní přátele.
„Něco jsem ti snad řekl,“ promluvil Tanma po chvíli ticha. Kolem něj se začal zvedat vítr, který mu pohazoval s vlasy, šátkem a přehozem. Kenjin jen stál s nezaujatým výrazem.
„Nikomu dalšímu už neublížíš. Kdyby ses rozhodl pomstít jenom na mě, přijal bych to. Teď ale chceš ublížit těm, na kom mi záleží. To se už odpustit nedá,“ pokračoval Tanma, vítr se kolem něj zvedl ještě víc. Kiro si všiml, že se Tanma nadzvedl pomocí silného větru. Došlo mu, že je to asi totéž, jako Eličina vodní forma.
„Jsem Namikaze Tanma. Sjednotitel klanu a ochránce tajemství. Jsem ochráncem těch, kteří si to zaslouží. A tihleti jsou pod mojí ochranou. Dokud dýchám, ani se jich nedotkneš!“ promluvil výhružně blonďák, když ho naplno obklopoval silný vítr. Kenjin se zazubil, konečně to vypadalo jako pořádná sranda a správná výzva.
„Takže jdeš do toho naplno,“ uznal Kenjin, potenciální nová hrozba mu nedělala žádný problém.
„Tady jsi skončil, Kenjine!“

Asuma seděl na židli a s rukama sepjatými u nosu a pozoroval pytlík plný mincí. Rasa stál k němu otočený zády a pozoroval svoji vesnici, která bujela životem.
„Nakonec Hiju,“ prolomil mlčení Kazekage.
Asuma zabručel.
„Odvedl si svoji práci dobře. Našel jsi toho, který okrádal můj lid.“
Povzdech.
„U nás bys našel uplatnění. Tvoje postavení by bylo vyšší, než kdy bude v Listové.“
„V poušti umírají děti,“ procedil Asuma skrz zaťaté zuby.
„Přijímáš?“ zeptal se znovu Rasa.
Odpovědí mu bylo vrzání židle. Chvíli ještě pozoroval vesnici, než se otočil. Pytlík mincí stále ležel na stole. „Čest,“ pronesl znechuceně.

Následujícího dne se Tanma rozhodl, že se trošku projde po vesnici, zastaví se za pár známými, pomůže s čímkoliv, pokud bude potřeba. Zkusil se vrátit na starou cestu, míň se zabývat tréninkem a minulostí. Zrovna odcházel od Kurenai, aby zjistil, jak se jí daří po Asumově skonu. Jako vždycky, nabídl svoji pomoc, ať se děje cokoliv. Jeho pozornost upoutalo několik členů ANBU, kteří se shlukli na jedno místo.
„Pravděpodobně má někdo italskou domácnost,“ pomyslel si blonďák, když se ANBU rozešli. Nevěnoval tomu přílišnou pozornost. Orion mu kroužil nad hlavou, Tanma v tom neviděl nic speciálního. Dokázal Oriona vycvičit natolik, že si domluvili pár manévrů znázorňující různé situace. Pořád lepší, než číst zprávu. S vědomím, že je klid, se mohl vydat zpátky domů. Po cestě přemýšlel nad tím, co vlastně cítí k Elice. Sám nevěděl, protože měl jistou povinnost jí pomáhat a chránit ji, ale zatím nic hlubšího necítil.

Jelikož měl Kiro rád procházky, rozhodl se projít. Prostě jen tak, že se mu chtělo. Neměl kam spěchat. Doma na něj nikdo nečekal, najezený byl dosyta, venku bylo hezky, tak proč toho nevyužít. Mysl měl prázdnou, nemusel nic řešit. Pokud by cestou nenarazil na hlouček ANBU před jedním domem.
„Hele, tady bydlí Lika. Zajímalo by mně, co se děje,“ řekl sám pro sebe a jal se obhlížet situaci.
„Zatraceně, ta vypadá, teda,“ pronesl černovlasý tiše, když si všiml ženy, která jen vykoukla ze dveří. Neměl sice tak vycvičený zrak jako Tanma, ale modřinu poznal i z dálky. ANBU se během chvilky zase rozprchli do všech směrů.
„Hmm, asi nejde o nic hroznýho. Sám jsem u nich několikrát o něco zakopnul,“ zakončil svoje sledování, než pokračoval v cestě. Došel až k samotné bráně, kde se dal do řeči s místními hlídači. Dost se s těmi dvěma Chuuniny spřátelil.
„Hej, Izumo, Kotetsu. Jaký jsou novinky?“ ozval se, aby zahnal jejich polospánek. Osazenstvo budky nadskočilo. Díky hlubokému hlasu dokázal Kiro znít jako hodně naštvaná Tsunade.
„Ou, zdravím, Kiro! Zatím všechno v klidu. Jenom ANBU nám tu přivedli nějakého chlapa. Neříká ti to nic?“ promluvil Izumo a předal Kirovi spis. Oba hlídače bolely kolena, protože z leknutí bouchli do stolu.
„Hmmm, Ahura. To jméno mi nic neříká. Pokud najdu Tanmiče, zkusím se ho zeptat,“ dumal Kiro nahlas. Ač mu příjmení bylo povědomé, jméno už nikoliv.

O dva dny později se Tanma probral. Šíleně ho bolela hlava a bylo mu špatně.
„Do h****u, tak tohle jsem přepískl,“ brblal, sotva položil nohy na podlahu. Kombinovat náročný trénink a potom pár drinků byl opravdu špatný nápad. Rozhodl se pro rychlou sprchu, než se mu uvaří voda v konvici. Sprcha ho probrala tak na půl, čerstvě uvařené kafe mohlo probrat zbytek. Z rána bylo ještě chladno, čerstvo, jak by to Tanma nazval. Pouze v kraťasech si sedl na verandu, ze které měl výhled na celou Konohu. Bylo brzo, slunce sotva vylezlo, tak bylo ticho. Na stéblech se odrážely kapičky rosy, ale teplota nedělala Tanmovi žádný problém. Svůj chod myšlenek nepřerušil, pořád se k ničemu nedostal. Všiml si zvýšené aktivity ANBU, kdo ví, co měli za stav. Aktivity ANBU mu byly neznámé. Natolik se ztratil v myšlenkách, že úplně zapomněl na čas. Dorazil už tak studené kafe a začal uklízet ten svinčík, co svým příchodem napáchal.
„Bohužel, no, žádná víla uklízečka nedorazila,“ bědoval Tanma potichu, když znovu postavil stůl, který převrhl.
„To by chtělo ženskou, ideálně,“ ozval se Kyuubi škodolibě.
„Jo, to mi povídej,“ přitakal blonďák, když se začal zabývat vysypaným odpadkovým košem.
Asi dvě hodiny poté Tanmu vyrušilo zuřivé bušení na dveře.
„Hej, Tanmič! Jseš tam? Noták, nerob, že chrápeš!“ hulákal Kiro zpoza dveří, jenže Tanma byl vzhůru.
„Co tu řveš? Co je?“ zeptal se Tanma, když otevřel. Všiml si, že Kiro není tak v klidu, jak bývá.
„Jde o Liku, mám o ní obavy,“ odpověděl Kiro, Tanma se vykašlal na úklid a se založenýma rukama na hrudi se opřel o futra.
„O co jde?“
„Taky bych rád věděl. Už dva dny jsem ji nikde neviděl. K jejímu baráku se pořád srocují ANBU a já jim do toho zasahovat nemůžu,“ vypadlo z černovlasého. Tanma se mírně zamračil, nějak mu to nesedělo.
„ANBU? U ní?“
„Podle záznamů provedli nějakýho chlápka přes bránu. Chvilku před náma, taky nesl jméno Ahura,“ Kiro na vlastní oči viděl, jak Tanma najednou ožil. Ještě před chvílí byl úplně grogy, teď ale vypadal jako po dávce adrenalinu přímo do srdce. Blonďák na sebe jenom natáhl vestu a zavřel dveře.
„Veď mě!“ rozkázal, když zamknul. Dal si dvě a dvě dohromady a vůbec se mu to nelíbilo. Po cestě Kira informoval o pár věcí navíc. Společně dorazili na místo, pomalu všichni ANBU z Konohy zabralo taktické pozice. Z domu vycházel křik a tvrdé rány.
„Co se tu děje?“ promluvil Tanma, když vstoupil do prostoru. Jelikož byl členem speciálních jednotek, mohl členům ANBU rozkazovat.
„Tanmo , dobře, že jsi tady! Máme tady výtržnosti, rušení klidu, domácí násilí,“ informovala ho ihned Yugao, dost mu věřila.
„Kde je velitel?“
„Řekl nám, ať to tu zajistíme, on vyzvedne další instrukce,“ přišla odpověď, Tanma vypadal, že ho trefí šlak.
„Ach jo, to je velitel, teda. Ať mi nechodí na oči,“ pronesl Tanma, dokud oknem ve vyšším patře neproletěla židle, následovaná další.
„Do p****e, co to tam je za šílence?“ vyjekl Kiro, když se o okno sotva zastavila i postel.
„Ahura Kazuya. Neměli jste ho tu pouštět. Myslel jsem, že komunikace mezi vesnicemi je lepší,“ káral Tanma dál, dokud postel nedopadla vedle něj.
„Co teda máme dělat?“ naléhala Yugao v obavách, ať se situace ještě nezhorší. Jejich velitel pořád nebyl vidět.
„Uzavřete tuhle oblast. Minimálně každý dvě ulice od tohohle baráku. Neko, máš to na povel! Pohyb!“ rozkázal Tanma a ANBU se dali do akce. Zaprvé kvůli hodnosti, poté proto, že ho měli raději a v poslední řadě proto, protože už měl dost tvrdý hlas.
„Ty půjdeš se mnou, budeš mě jistit, kdyby náhodou,“ nakázal Tanma a společně s Kirem vešli do domu.

Kiro tiše následoval. Z Tanmova výrazu šel strach a z hlasu bylo poznat, že nebere ne jako odpověď. Ať už měl blonďák jakékoliv důvody, šel z něj čirý hněv a nenávist.
„Do p****e! Mia-san! Tanmič, podívej na ni. Pěkně ju zřídil,“ vyjekl Kiro tiše, když narazili na Eličinu matku. Byla ještě naživu, ale nebyla už ničeho schopna.
„Je zázrak, že žije. Vyveď ji ven, určitě někdo dal vědět zdravotníkům,“ nakázal Tanma, když se ohlédl kolem sebe. Spodní patro bylo čisté. Kiro neměl odvahu něco namítat, šetrně Miu zvedl a vyvedl ven. Tanma měl pravdu, zdravotníci se blížili. Nechal starší ženu v rukou odborníků, než zase zmizel v domě. Tanma potichu vylezl po schodech, hluk byl silnější. Schoval se v tmavé chodbičce a sledoval situaci. Elika sice měla nějakou šanci, ale neměla takovou fyzickou sílu jako její otec. Navíc, bála se udělat jakýkoliv pořádný protiúder. Zmohla se leda na jednu ránu, když jí to občas vyšlo.
„Teď už mi nikam neutečete,“ promluvil Kazuya takovým hlasem, že i samotnému Tanmovi se chtělo zvracet.
„Proč tohle děláš?“ zaslechl Eličin tichý a slabý hlas, hněv už se změnil v čistý vztek. Odpovědi se už Elika nedočkala, protože Tanma zasáhl. Rychle, tvrdě a krutě. Chytil Kazuyu do gilotiny a zasadil mu tvrdý úder loktem na hrudník.
„A ty jsi jako kdo?“ zeptal se Kazuya, když se postavil. Úder bolel, Tanma zasadil tvrdou ránu, ale starý Ahura si chtěl hrát na tvrďáka.
„Někdo, komu tohle není ukradený,“ odpověděl blonďák tvrdě, když kontroloval svoji kamarádku. Postavil se před ni na její obranu.
„To je jedno. Čeká tě stejný osud,“ vyhrožoval Kazuya, i když se mu těžce dýchalo. Tanma nehnul ani brvou, i když to v něm vřelo. Kazuya se pokusil o další výpad, ale hned skončil u stěny. Tanma pochopil, že musí dům vyklidit.
„Liko, pokud se můžeš hýbat, tak uteč! Kiro je venku,“ nakázal blonďák, když měl starý Ahura potíže se zvednout. Dívka neváhala ani vteřinu a už se potácela ven.
„Teď jseš tu zavřenej se mnou!“ zavrčel Tanma, když ucítil čistý dům. V očích mu opět proběhl červený záblesk.
Elika se vypotácela ven se značnými obtížemi. Její otec ji rozhodně nešetřil, šíleně ji bolela hlava, kvůli naraženým žebrům se špatně dýchalo a nejspíš měla i něco s kotníkem, protože se nezmohla na žádný běh.
„Do p****e práce, Liko!“ zvolal Kiro, když si jí všiml. Dívka ho objala vší silou, co jí zbývala.
„Ukaž se. No nazdar, ten tě taky pěkně zřídil. Pojď, támhle jsou zdravotníci, zrovna se starají o Miu. Pojď,“ Kiro se snažil ze všech sil, aby jeho hrubý hlas zněl co nejklidněji. Pomohl Elice se dostat k týmu zdravotníků a k její matce. Slyšel za sebou tvrdé rány a výkřiky bolesti. Věděl, že to Tanma zvládne.
„To jsou všichni. Žádný další oběti,“ informoval Kiro, když předal Eliku zdravotníkům. Otočil se zpátky k domu, jestli blonďák náhodou nepotřebuje pomoct. Když přes okna viděl, jak Tanma s Kazuyou doslova hází, rozhodl se asistovat zdravotníkům.
„Ty dvě jsou zralé na pobyt v nemocnici. Mají až moc rozsáhlá zranění,“ promluvil někdo z mediků, takže začali fofrem balit věci a chystat se na transport. V odchodu jim ale zabránily letící kusy zdi a padající Kazuya.
Tanma byl nemilosrdný. Neměl k takovému chování vůbec žádné pochopení. Takoví lidé, co si vědomě dovolí na někoho slabšího a neustále někoho terorizují, byli pro něj odpad, a Tanma se k nim patřičně choval. Neměl sebemenší problémy jim vrátit jejich medicínu. Neměl vůbec žádné pochopení, žádné slitování, žádné výčitky. Cítil pouhý vztek a nenávist. A Kazuya byl jedním z těch nešťastníků, co se s ním dali do sporu. I když byl Tanma rychlý jako vítr a silný jako býk, celé se to několikanásobně navýšilo vlivem vzteku. Celý dům dekorovaly různé díry ve zdech a v podlaze, kam Kazuya tvrdě dopadl.
„Co jseš vůbec zač? Co po mně chceš?!“ zakřičel Kazuya už zoufale, protože to podle něj nebralo konce. Blonďák stojící proti němu vypadal, že si v tom libuje. Jenže blonďák neřekl ani slovo, jen se blížil ke své oběti. A Kazuya byl zahnaný do kouta, vysílený, vyčerpaný a bez možnosti úniku. Podíval se svému trýzniteli do očí, viděl jen rudou barvu a čirou nenávist. Obě ruce měl zlomené na několika místech, když se snažil o nějaký protiúder. Jenže Tanma ho vůbec nešetřil, jen mu zasadil další tvrdý úder do břicha. Kazuya poté poznal, že letí vzduchem a naráží do zdi, která byla naproti. Náraz mu už po několikáté vyrazil dech.
„Prosím, už dost! Milost!“ žadonil Kazuya, když ho Tanma zvedl a přitlačil na zeď. Jenže Tanma ho probodával krvavě červenýma očima, vlasy mu divoce lítaly kolem obličeje.
„Ty máš ještě tu drzost škemrat? Nezasloužíš si nic jinýho! Ty a tobě podobní!“ zachrčel Tanma tvrdě, v tomhle stavu už byl dlouho a dost ho to ovlivnilo. Kazuya jen vyčerpaně svěsil hlavu, kterou mu Tanma znovu zarazil do zdi dalším úderem. Následovalo několik dalších úderů na trup, každý následující úder byl tvrdší než ten předchozí. Starý Ahura se už nezmohl na křik, bolel ho každý čtvereční milimetr na těle. Poznal svoje metody na vlastní kůži. Tanma ho s každým úderem bořil hlouběji a hlouběji do zdi. Pěst následovala další pěst, neustálo to ani po hlasitém prasknutí žeber. Kazuya byl zaražený ve zdi a doufal v konec. Jenže Tanma zasadil poslední úder, tvrdý kop z otočky, který staršího muže prorazil zdí naplno. Blonďák se podíval nově vzniklou dírou ve zdi, kam Kazuya dopadl. Daleko nedopadl, spadl jen kousek od vchodu.
Kiro se chtěl hned vydat k padlému Ahurovi, jenže pohled na zuřícího Tanmu ve zdi jeho pohyb zastavil. Nikdy neviděl tak čirou a vroucí nenávist. Podvědomě věděl, že pokud by se přiblížil, taky by mohl jednu schytat. Tanma se pomalu snesl z patra ven na zem, Kazuya ještě žil, ale Tanma ho nechal ve stejném stavu, jako Kazuya nechal svoji rodinu.
„Ošetřete mu to nejnutnější, pak odsaď vypadne!“ rozkázal Tanma a projížděl okolí rudýma očima. Nikdo neměl odvahu mu odporovat. Kiro si v mysli potvrdil, že radši naštve Tsunade, než Tanmu. Nechtěl si zaprvé pokazit přátelství, ale hlavně by těžko mohl žít s pocitem, že po něm někdo vytrvale jde. O Tanmovi věděl, že je dokonale vycvičený zabiják a je schopný jít po svém cíli jako predátor. Ale tohle byla čistá msta. Vždycky měl k blonďákovi patřičný respekt, teď se to ale změnilo ve strach. Elika zvedla hlavu, dělala si starosti o svého přítele. Viděla jen svého otce, který balancoval na pokraji smrti, ležel na zemi jako spráskaný pes. Nad ním stál Tanma, se svou divokou vizáží. Nepřestával Kazuyu propalovat nenávistným pohledem. Pohledem, ze kterého šel strach. V jejích očích povýšil ještě výš. Nejen, že byl velitelem, rádcem, učitelem a dobrým přítelem. Teď se projevil jako zuřivý ochránce, snad ještě zuřivější než matka chránící své mladé. Ať se stalo cokoliv, Tanma byl vždycky s nimi. Adrenalin už opadl, tak jen znaveně položila hlavu na lehátko, které zdravotníci dotáhli s sebou.

Po celé Konoze se to rozneslo rychleji než virus. Asi dobré tři dny o tom nikdo nemluvil. Kiro se snažil, co to šlo, aby na to lidi co nejrychleji zapomněli. Po celou dobu navštěvoval Eliku a její matku, aby se ujistil, že je všechno v pořádku. Naštěstí nešlo o nic závažného, jen pár modřin a naraženin, ale ty pominou po pár dnech. Dost mu chyběl jistý blonďák, aby trošku uvolnil situaci, ale zrovna byl na misi. Tým 7 a 8 měli za úkol najít Itachiho dřív než Sasuke, tak bylo ve vesnici poněkud ticho.
„Ještě jednou díky, Kiro. Jsi fakt kámoš,“ promluvila Elika, když se Kiro chystal k odchodu z další návštěvy. Na Kira se dalo vždycky spolehnout.
„Nezmiňuj to, Liko. Zrobil bych to kdykoliv,“ opáčil černovlasý svým typickým bezstarostným úsměvem.
„Jsem ráda, že máš takové přátele,“ řekla Mia s úlevou, ale pořád neměla odvahu se zvednout. Elika jen mlčky přikývla.
„Tanmič měl pravdu. Tady si člověk najde kámoše rychle,“ uznal Kiro, když se opřel o parapet. Začal uvažovat, kde Namikaze vůbec je. Za celou dobu se neukázal. Kiro si domyslel, že je zase někde o samotě a užírá se lítostí a hněvem. Elika pochopila jeho výraz, myslela si totéž.
„A kde vůbec je? Za celou dobu se neukázal. Taky bych mu ráda poděkovala,“ pokračovala Mia a odvážila se trošku posunout v posteli.
„Je trošku zvláštní, ale je to dobrý člověk. Nikdy jsem ho nezažila, aby se domáhal chvály a podobně. Nikdy se neprosil o něčí pozornost. Vždycky to dělal automaticky,“ řekla Elika potichu a zabodla pohled na svoje nohy pod peřinou. Taky ji trápilo, že se Tanma neukázal.
„Taky bych rád věděl, kde je mu konec. Můžu se po něm podívat,“ navrhl Kiro a už se měl k odchodu. U dveří se ale zastavil.
„Máte vůbec kaj zůstat, než se vám opraví barák?“ zeptal se ještě, když vzal za kliku. Mia měla nějakou kamarádku, Elika zatím neměla nic.
Kiro věděl, kde Tanmu hledat. Nejčastěji ho nacházel na cvičišti u svého bydliště a měl pravdu. Byl venku a trénoval s katanou. Očividně trénoval delší dobu, vzhledem k tomu, jak vypadal. Vypadal strašně. Ruce měl doničené ještě víc než předtím, oči měl zapadlé do obličeje.
„Hej, v klidu! To jsem já!“ oznámil Kiro na svou obranu, když ucítil chladné ostří na svém krku. Tak moc byl Tanma zabraný do tréninku. Blonďákovi to naštěstí došlo a odtáhl meč.
„Co chceš?“ zeptal se Tanma hrubým a tichým hlasem, když schovával meč. Kiro šel za ním.
„Jenom ti chcu říct, že už jim je líp. Ale budou potřebovat nějaký útočiště, než se jim opraví barák,“ odpověděl černovlasý, když Tanma uklidil katanu na patřičné místo.
„Mia bude zatím žít u nějaký svojí kamarádky, ale Lika ještě nemá nic,“ pokračoval Kiro, když blonďák neodpověděl. Černovlasý věděl, proč byl jejich velitel takový odtažitý. Čekal řeči ve stylu, že to měl Tanma tušit a pak by se to nestalo. Znal ho dobře, věděl, že si to dával za vinu.
„Proč mi to říkáš?“ Kiro to poznal i z Tanmova tónu. Byl tichý, sotva slyšitelný, takový býval pouze, když se stal nějaký problém.
„Protože ses tam za celou dobu neukázal, chytráku. Navíc, takhle bys to mohl napravit,“ navrhl Kiro, Tanma se zamyslel. Zvažoval to.

O další dva dny později čekal Tanma před nemocnicí. Zrovna je měli pustit. Pořádně to promyslel. Sám věděl, že i Elika bude zakřiknutá a emočně roztěkaná. Tanma moc dobře věděl, jak je špatné to v sobě držet. Konverzace proběhla pořádně trapně.
„Hej, Liko. Jsem rád, že jsi už v pohodě,“
„Ahoj, T. No, více méně. Proč ses neukázal?“
„Ztratil jsem se v myšlenkách,“ vymluvil se blonďák, sám neznal důvod. Na tuhle výmluvu se Elika jenom mírně usmála.
„Co budeš robit včil?“
„Sama nevím, popravdě. Máma bude prozatím u kamarádky, já jsem nad tím ještě nepřemýšlela,“ odpověděla dívka, blonďák vypadal, že sbírá odvahu.
„Budeš u mě. Kvůli bezpečnosti,“ vypravil ze sebe nakonec Namikaze, což dívku šokovalo. Následně mlčky šli k Tanmovi domů. Blonďák věděl, že bude muset pár věcí pozměnit.
„Jako doma, Liko. Můžeš být úplně v klidu,“ promluvil Tanma, když došel k sobě domů. Udělal pár úprav, ať si může Elika kde složit hlavu. Sám se prozatím přestěhoval do své pracovny.
Další den večer se Tanma vracel od Kira. Musel ho informovat, že kvůli téhle komplikaci se další mise prozatím posouvá na neurčito. Kiro s tím problém neměl, sám si potřeboval zařídit pár věcí. Tanma se vyškrábal na kopec, na kterém stál jeho příbytek, kde zaslechl rány. Poznal ten zvuk, byl to boxovací pytel, který měl zavěšený na jednom stromě. Ještě když odcházel, tak tam Elika byla a zasazovala jednu ránu za druhou.
„Ještě nemáš dost? Jseš tam od tý doby, co jsem odešel,“ ozval se Tanma, Elika zasadila další úder, než se zastavila. Těžce oddechovala.
„Nevím, jestli bys to pochopil,“ promluvila dívka tiše mezi nádechy a výdechy. Tanma jenom došel k pytli a bez problémů zastavil jeho houpání.
„Aby ses nedivila. Dělával jsem totéž,“ začal blonďák, čímž si získal její pozornost. Tanma si jen sedl pod nedaleký strom, směrem ke Konoze. Sledoval, jak se pomalu noří do tmy.
„Míchá se v tobě vztek a lítost. Poznám to, Liko, nemá cenu to zapírat,“ pokračoval, nespustil dívku z očí. Elika si rezignovaně povzdechla, Tanma ji měl přečtenou. Rozhodla se, že si přisedne k němu.
„Jsem ostuda. Jsem Jonin, umím bojovat, umím se bránit. Teď jsem ale ztuhla. Zamrzla jsem, nemohla jsem…“ začala dívka s nepřítomným pohledem. Tanma její psychice rozuměl.
„Ovládl tě strach. Kolikrát jsem pomáhal těm, kteří měli problém se svými vrstevníky. Taky měli strach nějak zasáhnout. Prý měli zažitý, že když se odvážili dát ránu, na oplátku dostali pět dalších a ještě tvrdších,“ přerušil ji Tanma znalecky. Rozhodně vypadal, že ví, o čem mluví.
„Jak to s nima dopadlo?“
„Budu upřímnej, jenom pár se rozhodlo v učení pokračovat. Zbytek si myslel, že to jsou kraviny a už jsem o nich dál neslyšel,“ odpověděl Tanma, vzpomněl si na svoje mládí. Aby zapomněl na svoje trápení, snažil se pomoct všem, jak to jenom šlo.
„V čem to spočívalo?“
„Vzal jsem na sebe podobu těch agresorů a zkusil jejich způsoby. Ale nevracel jsem tu pětici tvrdých úderů, jak mi říkali,“ znovu odpověděl blonďák, což Elice na sebevědomí moc nepřidalo. Vědomí, že by měla znovu stát proti svému otci, i kdyby to byla pouze iluze, jí otáčelo žaludkem.
„Taky jsem ale pochopil, že cokoliv cejtíš, cokoliv tě žere zevnitř, musí prostě ven. Nemá smysl to dusit v sobě,“ promluvil Tanma po chvilce ticha, než se zvedl a došel na otevřenější plochu.

Elika neochotně došla za Tanmou, který na sebe vzal podobu jejího otce. Strachem se jí sevřel žaludek, zároveň ale cítila i něco navíc. Cítila vůči němu obrovskou nenávist. I přes značnou únavu cítila zvedající se touhu po něm skočit a rozsápat mu krk holýma rukama. Tanma viděl její vnitřní souboj, rozhodl se ji popíchnout.
„Tak pojď mi!“ doslova na ni houknul, jenže hned na to se Elika sesunula k zemi, paralyzována strachem. Tanma pochopil, že to bude těžké. Jemu samotnému se to příčilo, ale nedalo se svítit. Musel být hnusný.
„No to mě podrž! Jonin a tady padáš na kolena! Není divu, že nic nedokážeš!“ promluvil přeměněný Tanma, když se blížil k Elice. I když byl na její dosah, dívka se pořád nezvedala.
„Je to marný,“ posteskl si Tanma s Kazuyovou osobností. Cítil zklamání, hlavně za sebe, že musel klesnout takhle hluboko.
Sotva se Tanma otočil a udělal pár kroků, něco zaslechl. Rozuměl pouze tomu, že je mrtvý, než se otočil. Elika se na něj řítila jako tsunami, sotva mu byla na dosah, přišla záplava různých úderů a kopů. Tanma sotva stíhal uhýbat a blokovat. Uvažoval, jestli se má pokusit o protiúder, aby ji ještě víc rozčílil. Konec konců, sbíralo se to s ní několik let.
„To je ono! Jen to vypusť ven!“ proběhlo Tanmovi hlavou, když se mu povedl jeden protiúder a získal si od Eliky vzdálenost. Elika jenom vzteky zařvala, jakmile se znovu postavila na nohy. Blonďák si všiml, že se zatáhlo. Znovu se zaměřil na dívku před sebou, z té cákala voda při každém pohybu. Tanma věděl, že si sahá na samotné dno, když se opět mění ve vodní postavu. Teď se musel naplno soustředit. Jenže když vlna střídala vlnu, ze které vyletěl tvrdý a rychlý kop nebo úder, bylo těžké něco vymyslet. Zmohl se pouze na úhyby, občas stihl něco vyblokovat.
„Zabiju tě!“ soptila Elika a povedlo se jí Tanmu chytit pomocí vody. Teď ho měla ve své moci, mohla si s ním hrát. Tanma byl rád za svůj výcvik, protože kombinaci tří vln, uzavření do vodní bubliny, pěti tvrdých úderů a několika prásknutí o zem by nikdo jen tak nepřežil. Jenom poslední rána byla natolik tvrdá, že se Tanma přestal soustředit na Henge.
Počasí se zhoršilo, spustil se pořádný slejvák. Tanma se pracně zvedl ze země, Elika mu dávala do těla. Ale všiml si, že se sama potácí a tělo vytvořené z vody začíná slábnout. Věděl, že to musí rychle ukončit, protože to mělo za následek smrt. A nechtěl žít s pocitem, že někdo zemřel kvůli jeho vyučujícím metodám. Směle se vrhl proti vlnám, teď se mohl naplno bránit. Teď měl jiný úmysl. Vlny překonal s naprostou lehkostí, konečně byl Elice blíž, aby se s ní pustil do prostého Taijutsu. Věděl, že v téhle formě má velký problém s bojem nablízko. Teď ji chtěl hlavně natolik unavit, aby povolila ze své vodní formy.
„Liko, slyšíš mě tam? Vím, že jo,“ pokusil se Tanma o komunikaci. Elika se snažila vzdálit, aby měla nějaký prostor na nějakou techniku, jenže Tanma vždycky srovnal krok.
„Poslouchej mě, holka. Už je klid, už je to dobrý,“ zkoušel to blonďák dál, když vyblokoval pokus o úder.
„No tak, Liko. To jsem já,“ další vyblokovaný úder. Údery už šly s menší silou a rychlostí. Tanmův plán vycházel.
„No tak,“ promluvil naposled už šeptem. Úder už sotva cítil, povedlo se. Před ním už stála pouze těžce unavená Elika, mokrá jak myš a unavená jako kotě. Její pohled se změnil, vypadala, jako kdyby z ní spadlo velmi těžké břemeno.
„Liko,“ ozval se Tanma tiše, aby získal její pozornost. Elika na něj jenom pohlédla svýma hnědýma očima, ještě pořád byla vyděšená.
„T…“ dívka se svezla na kolena, Tanma šel s ní. Nevěděl, co od ní čekat, tak zkusil svoje štěstí a natáhl k ní ruku. Jenže dívka byla rychlejší a vší silou ho objala. Cítil, jak ho k sobě silně tiskne a boří mu hlavu do ramene.
„Promiň mi to, T,“ zaslechl její šepot i přes silný déšť, který je oba smáčel. Tanma chápal její bolest.
„To je v pořádku,“ odpověděl nazpět stejně a šetrně objetí vrátil. Déšť ho vůbec nezajímal, teď ho zajímala pouze dívka v jeho náručí. Cítil, jak se celá klepe a brečí mu do ramene, ale okolním chladem to nebylo. Nezmohl se na jakékoliv slovo, sám to kdysi potřeboval a nikdo nebyl k dispozici. Teď to může u někoho napravit.
„To je v pořádku. Jen to pusť ven,“ ujišťoval ji šeptem a hladil po vlasech. Pokračoval v tom tak dlouho, dokud mu dívka neusnula v náručí. Opatrně se zvedl i s Elikou v náručí, aby se mohl přemístit zpátky dovnitř z nepříznivého počasí. Věděl, že i takový psychický nápor člověka úplně vyčerpá. Povedlo se mu z ní sundat pouze její bolero, aniž by ji vzbudil, na víc neměl odvahu. Sám unavený se přemístil do své pracovny, týden byl hodně náročný. Sundal ze sebe akorát přehoz a vestu, než se taky natáhl na pohovku. Byl rád, že už je klid, mohl se taky vyspat.

Když se situace uklidnila, Kiro se dostatečně pobavil a Tanma pořádně zanadával, mohl se tým znovu vydat na cestu. Jelikož most byl zničen, museli z hory slézt a pokračovat po zemi. Čím víc se přibližovali k centru Peng-Lai, tím více vesniček a farem se objevovali na zemi. Jediné, co do takové idylky nepatřilo, byl vysoký bělovlasý muž, v zeleném kimonu a červeném haori, svitkem na zádech a dřevácích geta na nohou, jak se krčí na okraji skály s dalekohledem v ruce a pomalu dětským úsměvem na rtech. Tanma věděl, o koho jde a poznal i směr a místo, kam muž zahlíží. Pod nimi se rozprostírala jedna z vesniček, které mělo umělý rybník mezi poli. Blonďák nepotřeboval vědět, co tam místní ženy provádějí. Věděl jen, že Jiraiya není v Peng-Lai pro nic za nic, musel mít nějaký úkol.
„Bacha, šmírák!“ zařval Tanma silným, pomalu metalovým hlasem, který se rozlehl k vesnici. Nikdo z jeho nejbližších nečekal takovou sílu, Jiraiya s leknutím vyskočil.
„Ksakru, Tanmo! Vždycky pokazíš každou srandu!“ brblal Jiraiya, když mu zmizely objekty pozorování.
„Taky tě zdravím. Myslel jsem, že nejlepší mistr špión má jinačí věci na práci,“ promluvil Tanma s omluvným pohledem. Jiraiya opustil svoji skrýš a schoval dalekohled.
„Pravda. Měl bys ale vědět, že mi to dalo pořádnou práci, abych tě tu našel. Tvůj tým?“ pronesl Jiraiya, když si všiml dvou lidí stojících za blonďákem.
„Jo. Ahura Elika a Tso Kiro. Lidi, Jiraiya. Jeden ze tří Sanninů a mistr špeh z Listové,“ Jiraiya byl rád, že je Tanma poměrně skromný a uctivý. Některé věci nemusí být odhaleny hned.
„Je pěkný vidět mistra při práci,“ utrousil Kiro a pokynul hlavou na vesnici, která se rozléhala po jeho levici.
„Abych nevypadl ze cviku,“ bránil se Jiraiya, než e zahleděl na Eliku. Tanma si všiml, jak se mu u koutku tvoří slina.
„K věci, Gama Sennin. Čemu tady jseš?“ vyrušil ho Tanma tvrdě se založenýma rukama na hrudi. Elika jeho gesto napodobila a schovala se za Kira, aby neodváděla Sanninovu pozornost.
„Nejprv ti musím složit hold za tvoji tvrdou práci. Ještě jsem neviděl nikoho, aby dokázal během čtyř let posbírat všechny členy klanu, který se rozprchl po světě. Náleží ti můj respekt, Tanmo,“ uznal Jiraiya, na což Tanma odpověděl lehkým úsměvem.
„Ale měl bys vědět, že v Kamenné je situace na spadnutí. Jistý muž jménem Tarik není nadšený z tvého úspěchu a plánuje převrat,“
„Ale Oonoki ho zatím drží na uzdě. Dva paličáci stojí proti sobě, jeden větší než druhý,“ doplnil Tanma informace, které Jiraiya potvrdil přikývnutím. Zbytek jeho týmu jen poslouchal. Jejich velitel byl hodně vlivný a nebezpečný muž, jak se ukázalo.
„Kde jsou teď, jestli můžu vědět?“ zeptal se Jiraiya opatrně, Tanma ale věděl, kam tím míří.
„Jsou v Zemi Čaje. Vedení jsem zatím nechal na někom, komu můžu věřit,“
„Je nějaký důvod, proč jsi je nezavedl rovnou do Konohy?“ vyzvídal Jiraiya ještě opatrněji. Znal Tanmu, věděl, jak moc je ochranářský k lidem, kteří mu za něco stojí. A že je chrání zuřivě.
„V Konoze je něco, co se mi nezdá. Chcu zjistit, co to je,“ odpověděl Tanma tajemně, Jiraiya přesto přikývl.
„Aspoň nejsem jediný, kdo si toho všiml. Máš bystrost svého otce,“ promluvil bělovlasý hrdě, což způsobilo, že se Tanma podíval někde jinde, aby zakryl svoje rozpaky.
„Ale už tě nebudu dál zdržovat. Očividně tady máš práci,“
„Můžeš nám pomoct,“ nevrhl Tanma, Jiraiya a zbytek týmu čekal, co z něj vypadne.
„Míříme k hoře Kongo, to je ta velká v dálce. Je tu jistá banda, co vyrabovala místní chrámy. Zamiř do chrámu u pláže a spoj se s Lámou. Poskytne ti útočiště, když mu řekneš, že tě posílám. Jakmile budeme hotoví, pošlu za tebou Oriona se zprávou,“ naplánoval Tanma, zatímco mu orel usedl na nárameník.
„Dokážeš dokonale přemýšlet v poli. Minato by byl hrdý. Počkám na tvoji zprávu,“ Tanma byl rád, že žabí poustevník souhlasil, než se jejich cesty rozdělily.

Tanma vedl svůj tým dál horskými stezkami. Z předchozích zkušeností se vyznal. Jejich cíl byl jasný. Hora Kongo byla na dohled, jenom ujít tu dálku. Cestou probírali Jiraiyu a jeho manýry.
„Lidi, slyšíte to?“ zeptala se Elika náhle, když se ozvala asi třetí dunivá rána.
„Zní to, jako by se celá hora bořila,“ uznal Tanma, když se zastavil a zaposlouchal. Celá hora se najednou začala třepat.
„Bortí se! Co teď?“ zeptal se Kiro, když si všimli, že se horizont dost rychle snižuje. Celá hora šla k zemi.
„Jedna věc je jasná! Zůstanem a pohřbí nás to!“ odpověděl Tanma a snažil se přijít na nějaké řešení. Musel rychle, hora padala rychle.
„Musíte mi v tomhle věřit. Skočte!“ zavelel najednou blonďák, když stál na okraji římsy.
„Ti švihlo v pale?“ nikdo z jeho týmu se k tomu neměl. Byli dost vysoko a nevěděli, do čeho dopadnou.
„Zapomínáš, že jsem mistr vzduchu, Kiro. Skočte, já vás potom chytím!“ zněl Tanmův plán, Kirovi a Elice nezbývalo nic jiného, než mu věřit. Všichni tři se vrhli přes okraj a šli rychle k zemi. Tanma musel jednat rychle. Ve vzduchu složil pečeť ptáka a soustředil se. Kiro si všiml, jak Tanma najednou nabral výšku, zatímco on a Elika ještě padali. Blonďák se náhle vrátil a oba dva sebral s sebou.
„Jak se ti tohle povedlo?“ zeptala se Elika, když se Tanmy pevně držela, protože Namikaze letěl rychle.
„Použil jsem Fuuton na to, abych byl lehčí, a využívám vzdušných proudů, aby mě nesly dál. Ale ještě tomu musím vychytat nějaký mušky,“ odpověděl Tanma, když manévroval mezi padajícím kamením. Ve vysoké rychlosti bylo obtížné sledovat dění kolem. Jenom Tanma měl dostatečně vycvičené reakce a reflexy, aby mohl včas zareagovat.
„Tak to je ten výjev z tý thangky. Prokletej mnich,“ proběhlo blonďákovi hlavou, když si všiml fialového obra, který mlátil do hory svojí naginatou. Stejně jako na thangkce, obr byl ve fialové zbroji, hlavu měl zahalenou obrovským slaměným kloboukem, zpod kterého vykukovaly dvě žluté tečky. Obr byl vysoký asi jako patnáctipatrová budova a působil přízračně. Kamkoliv se onen prokletý mnich pohnul, zanechal za sebou stopy lemované fialovým ohněm. Tanma začínal přemítat, co to svým soubojem způsobil.
Po přistání dal Tanma svému týmu chvilku, aby se mohli dostatečně protáhnout, promnout si oči, pročistit uši a popřípadě si ulevit. Nedivil se jim, byl to zběsilý let ve vysoké rychlosti, takže žaludek byl jak na houpačce, oči sušší než poušť a uši zalehlé. Potom, co blonďák dostal dva zdvižené palce na znamení dobrého zdravotního stavu, mohli pokračovat v cestě.
„Co to vůbec bylo za kreaturu? Úplně jednoduše dokázala zbortit horu,“ dumal Kiro po cestě, zatímco Tanma napínal smysly.
„Láma mi o něm vykládal. Zjevil se nedávno, říkají mu prokletý mnich. Tenkrát se povedlo Lámům ho zastavit, ale je to prý náročný proces,“ odpověděl Tanma do tichých planin, které rušilo akorát hučení větru.
„Teď máme co dělat se dvěma hříchy. Chtíčem a zlobou. A musíme vyřešit oba problémy,“ dodal Namikaze, protože žádná další otázka nepadla. Okolí se zdálo podezřele tiché, nikde ani včela neletěla, ani srnka nebyla vidět.
„Věděl jsi, že se tohle stane?“ zeptala se Elika. Tanma se ohlédl, kdo ví, jestli hledal odpověď, nebo tušil něco v zádech.
„Ne. Víte dobře, že já se do toho souboje se Sasukem nehrnul. Chtěl jsem jenom projít,“
„Ale on tě vyzval. Byl plný zloby, šlo to z něj cítit,“ vydedukovala Elika, což Tanma potvrdil přikývnutím.
„A ta Černá Legie znázorňuje chtíč. Co zastavíme první, Tanmič?“
„Chtíč. Bude to jednodušší,“ odpověděl Tanma a tým pokračoval v cestě. Cestou párkrát narazili na okolí zničené tím fialovým ohněm, Tanma dal jasně najevo, ať se ho nikdo nedotkne, jinak zemře na pořádnou dávku strachu. Předchozí zkušenosti se vážně vyplatily.

Během další chvilky chůze měli onu posvátnou horu Kongo na dohled. Samotná hora, byť ležela v hlubokém údolí, se tyčila do úctyhodných výšin, vrcholek nebyl vůbec vidět. Jelikož prokletý mnich nebyl nikde vidět, rozhodl se Tanma vylézt na jednu z okolních skalisek, aby měl lepší rozhled.
„Sakra, tak na tohle bych šplhat nechtěl,“ hlesl Kiro, když viděl ten masiv před sebou. Úspěšně zdolali ono skalisko, co Tanma určil jako pozorovatelnu.
„Taky nemusíš. Utábořili se na úpatí,“ promluvil Tanma mírně pobaveně, než se odmlčel. Elika s Kirem poznali, že uvažuje nad plánem. Dlouho mlčel.
„A co to zkusit takhle?“ Elika na sebe strhla pozornost, každý návrh stál za zkoušku.
„Co se zkusit vetřít do tábora, něco jim uzmout a odlákat je od toho největšího lupu? Ty pak můžeš dát vědět tomu žabákovi, aby se o to postaral,“ navrhla Elika, načež se Tanma zamyslel. Dávalo to smysl. Musel jenom vzít něco, co bude mít hodně vysokou cenu.
„A co potom, až jich budem mít v patách?“ vyzvídal Kiro. Taky se mu to zdálo jako nejlepší řešení, ale viděl v tom pár mušek. Finální bod plánu měl Tanma.
„Nalákáme jich do skal. Nečekám, že o nás budou vědět, že jsme Shinobi. My se přes okraj vrhnout můžem, oni se rozsekaj. Jen, aby byli natolik blbí,“ dořekl Tanma a sledoval okolí. Hledal nějakou skálu, která je dostatečně vysoká a vzdálená natolik, aby byl plán úspěšný.
„Pokud jsou až tak zaslepení chamtivostí, tak budou tak blbí,“ potvrdila dívka blonďákovy domněnky. Tanma mezitím našel svoji vysněnou skálu na provedení plánu.
„No, na další let už nemám koule, Tanmič. Řekni mi, ke který skále je povedeš, já tam budu čekat. Víš jak, kdyby chtěli dodělat,“ promluvil Kiro s velkou neochotou v hlase. Jenže postranní úmysly byly poznat.
„Určitě je to tím létáním, Kiro?“ zeptala se Elika nevinně, když se Kiro dozvěděl cílovou skálu.
„Dobrá, prokouklas mě, děvče. Tak trochu. Ale už se nemůžu dívat na to, s jakou ignorancí vy dva kolem sebe procházíte. Musíte si to vyříkat,“ odpověděl Kiro, když přelézal okraj. Během chvilky byl pryč.
Sotva Kirova ježatá hlava zmizela pod kamenem, rozhodl se Tanma počkat na večer.
„Šlak tref toho chlapa,“ postěžoval si Tanma, když si sedl na kámen a hodlal napsat vzkaz Jiraiyovi.
„Pravda, v tomhle je dost divnej,“ uznala Elika, Tanma mezitím dopsal vzkaz a přibalil k tomu jeden z Minatových kunaiů, které s sebou pro jistotu bral. Vzkaz připevnil Orionovi na nohu.
„Ale ráda bych věděla, jak je to mezi náma,“
„Ještě ty začínej, prosím tě. Momentálně bych se rád soustředil na úkol, ať ho máme z krku,“ odbyl ji Tanma celkem nepříjemně. Do večera ještě bylo času dost.
„Tak jinak. To bys mi mohl říct, proč jsi na tohle téma tak nepříjemný, ne? Co se ti může stát?“ vyzvídala dívka dál, chtěla zkusit štěstí. Zprvu se Tanma nedal zlomit, ale nemohl jejím hnědým očím odolat.
„Že o vás zase přijdu. Už jsem přišel o dost lidí a nechtěl bych přijít o další,“ zazněla hořká odpověď, ani se na ni nepodíval.
„Byl mezi nima někdo, koho jsi miloval?“ zkusila to dívka opatrně, Tanma jenom mlčky přikývl. Pak se nadechl, aby si dodal odvahu k odpovědi.
„Byli jsme spolu ve speciálních jednotkách. Tenkrát jsem jí pomohl se dostat z pořádných s****k,“ začal Tanma a nepřítomně hleděl na obzor. Elika se odvážila přisednout blíž.
„Můžu se zeptat z jakých?“
„Byl tam i její bývalý, který byl dost majetnický a despotický. Neměl se daleko k úderu. Jenže ze mě měl nahnáno. Co ti budu, stačilo málo a skončili jsme spolu,“ pokračoval Tanma, Elika jen poslouchala. Ať už ta dotyčná byla kdokoliv, poznala ten příběh. Akorát místo bývalého přítele se jednalo o otce. Pomalu jí to začalo docházet.
„A co se stalo pak?“
„Pak jsme měli úkol v lese v Kusa. Taky jsme tam byli,“ Elika si vybavila jejich první misi, stáli proti obřím a nebezpečným pavoukům.
„Tenkrát jsme nevěděli, do čeho jdem. A i když jsem ji naučil všechno, co jsem uměl, bylo to málo. Zemřela, když se mě snažila najít,“ pokračoval Tanma dál s nepřítomným pohledem. Elika si všimla, jak vytáhl stříbrný prstýnek zpod trička, který schoval v pěsti. Proto je tak odtažitý. Je to ze strachu. Nemusela se ho ptát, jestli ji hodně miloval, jeho činy tomu dost nasvědčovaly. A strach to jen umocňoval. Snažila se Tanmův charakter pochopit. Nevyhledává společnost, nehledá si nové přátele. Čeká, až ho někdo zatáhne mezi sebe. O to víc je pak brání a stojí při nich. Je jako osamělý vlk, kterého smečka přijala mezi sebe, a on se z vděčnosti postavil do čela jejich obrany. Jenže i tomuhle něco předcházelo, ale teď nemá smysl na to tlačit.
„Sakra, kde jsem ji vytratil?“ Tanmovo lamentování ji vytrhlo z přemýšlení. Tanma hledal svoji gumičku, kterou musel vytratit po cestě. Pravděpodobně při souboji se Sasukem.
„Na, máš kliku, že jich mám u sebe hromady,“ nabídla Elika jednu ze své sbírky. Ale sotva se Tanma natáhl, že si ji vezme, Elika ruku odtáhla za sebe, blonďákovi nezbývalo nic jiného, než se natáhnout taky.
„Ale zadarmo to nebude,“ popichovala ho. Tanma byl uvězněn v nepříjemné poloze, snažil se přijít na nějaký kompromis.
„A co za to chceš?“
„Hmmm, řekněme, že na sebe nebudeš dál brát takový rizika. I my něco zvládnem, T. Nemusíš nás tolik chránit. Nejsi superhrdina, nikdo to po tobě nechce,“ odpověděla Elika káravě, ale vřele.
„Tak jo, to bych měl zvládnout,“ souhlasil blonďák s omluvným úsměvem.
„A častěji se usmívej, trubko. Sluší ti to,“ dodala, když dovolila Tanmovi, aby si gumičku vzal.
„Hej! Nekraď mi fráze!“ ohradil se blonďák, když si uvazoval vlasy do potřebného účesu.
„Tak si je nech patentovat,“

Večer nastal a Tanma s Elikou se mohli vrhnout na akci. Dostat se k táboru byl nejmenší problém. Jenže banditi nebyli moc bystří, i když se pojmenovali po nejstrašnější skupině z historie. Svůj lup měli vystavený uprostřed tábora, takřka nehlídaný.
„Mistr utajení jseš tu ty, T. Tohle je na tobě,“ zašeptala Elika, když měli lup na dohled. Tanma si jen uvázal šátek kolem hlavy, aby zakryl svoje jasné vlasy. Promyslel čas, za který by mohl být Orion na pláži.
„Jakmile se dostanu k truhlám, vyšli Oriona. Instrukce už zná,“ nakázal Tanma, než se začal táborem plížit. Elika mu chtěla asistovat, tak mu občas pročistila cestu přilákáním nějakého bandity. Tanma se úspěšně dostal k lupu, odkud vytáhl zlatou sošku. V paměti si vybavil, že jeden chrám to měl postavené na oltáři, takže cena musela být vysoká. Vytáhl další z Minatových kunaiů a zabodl ho k truhle, aby se měl Jiraiya kde přemístit. Stejně tiše, jako se dostal do tábora, tak se dostal i z něj. Táborem zavládl zmatek, chybělo několik mužů a přišlo se i na menší krádež. Toho hodlal Tanma využít a nalákat je na sošku. Honička začala. Tanma vedl bandity do skal, tábor zůstal nehlídaný. Chvilku po vyklizení tábora se tam zjevil bělovlasý poustevník, který využil svoje žáby na snazší přesun lupu.
Tanma s Elikou se vydrápali na okraj skály, banditi je dohnali a zatlačili k okraji.
„Hra skončila. Teď nám hezky vrátíte, co jste vzali,“ promluvil velitel, když se dostatečně vydýchal.
„Zloděj okradl zloděje. Není to ironie?“ rýpla si Elika, když se velitel přiblížil. Tanma těkal očima sem a tam, nevěděl, jak moc jsou schopni se obětovat pro jednu sošku. Stála proti nim dost početná skupina.
„Nějaká drzá, děvenko. Ale co. Když nám tu sošku nevydáte, vezmeme si ji sami,“ vyhrožoval velitel, jeho skupina se přiblížila. Tanma sošku vytáhl z brašny a natáhl ruku přes okraj.
„Vážně ji tolik chcete?“
„Nedělej hlouposti, kluku! Hlavně v klidu!“ tohle chtěl Tanma slyšet. Dostal je do úzkých. V hlavě už začal plánovat dál. Předstíral, že jim chce tu sošku vrátit, než se otočil a hodil ji přes okraj. Banditi vypadali, že ho sežerou zaživa.
„Tak za tohle zaplatíte!“ ozvalo se z davu, vzteklé výkřiky nabíraly na intenzitě.
„Věříš mi?“ Tanma se jen otočil na Eliku, levou ruku nataženou k ní.
„Věřím,“ dívka jeho ruku chytla a společně přepadli přes okraj, banditi slepě následovali. Stejně jako při prvním setkání s prokletým mnichem, Tanma použil svůj vzduch, aby mohl klouzat po vzdušných vírech a bezpečně přistát a ještě zachytit sošku.
„Jseš fakt šílenec, Tanmič! Teraz tu pršej banditi,“ ozval se Kiro, když zbytek jeho týmu přistál a banditi začali dopadat na zem.
„Možná jsem šílenej, ale ne blbej,“ opáčil Tanma s omluvným úsměvem.
„Což se o nich říct nedá,“ dodala dívka, když spadl poslední bandita a ještě sebou trochu škubnul.

Než se Tým Aquila vrátil zpět na pláž, Jiraiya s Lámovou pomocí úspěšně vrátil ukradené bohatství do jednotlivých chrámů. Tým si mohl úspěšně zaškrtnout další misi.
„Měl jsi pravdu, Tanmič. Když pominu tu štreku a potyčku s tvým žákem, byla to celkem pohodička,“ uznal Kiro, když se přibližoval k horskému pásu, který je odděloval od pláže.
„Jo, nečekal jsem, že tu narazíme na Sasukeho. Nebo Jiraiyu,“ opáčil Tanma a zadíval se k úpatí hor. Všiml si žabího poustevníka s Lámou, bavili se spolu.
„Ale za Jiraiyu jsem rád. Dost nám pomohl,“ dodal ještě blonďák, když se blížili.
„Kluci, mám návrh. Máme ještě dost času, než nám připluje loď. A je tu hezky, takže navrhuju menší dovolenou,“ navrhla Elika s nečekanou dětskou radostí a nevinností v hlase.
„Má recht. Taky bych si rád dal oraz, zapomněl na věci v Konoze, nic neřešit,“ přidal se nečekaně Kiro, Tanma nemohl nic dělat. Rozhodli za něj.
„No, co s váma mám robit. Vyhráli jste,“ rezignoval Tanma, dívka těžko skrývala nadšení.
„Musím ti říct, Tanmo, že naplánovaný jsi to měl hezky. Tohle byla úplně čistá práce,“ ohodnotil Jiraiya jejich výkon, když se Tým dostal na dosah.
„Bez tvojí pomoci by to nešlo. Dost jsi nám pomohl,“ odvětil Tanma skromně, jak u něj bylo zvykem.
„A ty jsi zase pomohl nám, Orlonosiči. Opět můžeme žít v míru,“ ozval se Láma, když se tým dostal ještě blíž. Elika si všimla, že Tanma není až tak spokojený, jak by měl být.
„Neřekl bych, Velký Lámo. Střetl jsem se s Hadem. A i když jsem dával najevo, že chcu pouze projít, došlo k souboji,“ přiznal se Tanma skoro až zahanbeně. Láma vypadal zamyšleně a utrápeně.
„Takže mnich je znovu na svobodě. Už nemám síly na jeho potlačení a další Lámové se sem nedostanou včas,“ bědoval Láma tiše a nespokojeně. Všichni pochopili, že se jedná o velký problém.
„Co jsem pokazil, taky napravím. Slibuju jménem klanu Namikaze,“ trval blonďák na svém. Čest mu to nedovolovala.
Na další slova ovšem nebyl už čas. Tanma rychle vytasil dýku, jejíž čepel postavil do dráhy ještě větší čepele, která patřila naginatě.
„Sejměte ho vším možným, co máte!“ zavelel Tanma, když se mnich snažil zatlačit. Následná kombinace vody a kamene způsobila mnichův ústup.
„Jiraiyo, zůstaň u Lámy a kryj ho. Lámo, zkuste cokoliv, my mezitím zjistíme nějaký jeho slabiny,“ nakázal Tanma, když mu zezelenala čepel. Jiraiya byl svědkem dokonalé týmové práce. Kiro vyvolal kamenného golema, který zaměstnával mnichovu pozornost, Elika útočila vodou, která na mnicha očividně působila, než se Tanma dostal dostatečně blízko, aby mohl zasadit úder do oka.
„Myslíte, že jsme ho dostali?“ zeptala se Elika, když Tanma zavelel ústup. Úder do oka mnicha očividně bolel, ale ne natolik, aby ho vyřadil ze souboje. Tanma sledoval, jak se mnich znovu postavil k útoku, když vydýchal bolestivý úder.
„Lámo, jak jste ho zastavili?“ zeptal se Tanma, když se mnich začal přibližovat. Elika s Kirem zatím zadržovali mnicha, co to šlo.
„Je jedna technika, ale já sám už ji nezvládnu,“ odpověděl Láma, Tanma ale naléhal dál, aby mu to vyzradil. Jiraiya přispěl na pomoc mnicha zdržet, než se Tanma připraví.
„Ať už chystáš cokoliv, Tanmič, radši si pohni! Začíná se víc a víc vztekat!“ zahulákal Kiro, protože mnich doslova rozemlel Kirova golema na prach. Každé spláchnutí vodou ho víc rozčilovalo a ztížený pohyb v Jiraiyově bažině tomu nepřidával. Mnich trhnul rukou a vypustil fialové plameny směrem k Lámovi a Tanmovi, jenže rychlá vodní stěna útok zastavila.
„T, pohni zadkem, začíná přituhovat!“ přidala se Elika, Jiraiya mlčky přidal na síle bažiny.
„Ještě chvilku, lidi,“ promluvil Tanma, než mu Láma pustil ruku, aby mu předal svoje vědomosti. Blonďák využil kamenných kusů, aby se dostal do vyšších poloh. Následně využil Oriona jako odrazový můstek, aby se dostal nad mnicha.
„Koukej se ztratit!“ zahřímal Namikaze, když vytáhl dýku a pomocí ní nakreslil ve vzduchu znak pro uvěznění. Znak dopadl na mnicha jako síť a zatlačila ho do bažiny.
„Držte s tou bažinou, mistře Jiraiyo! Musíme ho dostat co nejhlouběji!“ promluvil Kiro, když mnichův slaměný klobouk zmizel v bažině. Sám Kiro klekl k zemi a položil ruce na hlínu, aby vězení ještě prohloubil a pořádně se ujistil, že se jen tak ven nedostane.

Chrámové bohatství bylo navráceno a nová hrozba zažehnána. Tým si mohl konečně odpočinout na pláži, kde začínali. Obyvatelé měli pádný důvod k radosti, opět mohli otevřít svoje obchody a naplno se věnovat svým zájmům. Velká oslava, podobná té, do které Tým dorazil, je čekala i teď.
„Zase stojíš opodál?“ zaslechl Tanma dívčí hlas vedle sebe. Byl to jeho zvyk, nikdy se do takových věcí moc nemíchal.
„No jo, ten můj zlozvyk,“ opáčil blonďák s lehce omluvným úsměvem. Nemusel se ani dívat po zdroji, Eliku poznal kdykoliv. Kira přilákala vůně čerstvého jídla, opět seděl vevnitř a ládoval se jak neuvázaný.
„Tentokrát na tom máš i svůj podíl, T. Přijde mi zbytečný tady postávat venku,“ připomněla dívka a přisedla si ke svému týmovému kolegovi a veliteli na molo. Bujaré veselí znělo najednou tlumeně.
„Preferuju svůj klid,“
„I když ses dost podílel na navrácení jejich bohatství? Nebo je to kvůli tomu mnichovi? Ale no tak! Pomohl jsi ho zase zahnat zpátky, ne? Máš plný právo se tu taky bavit,“ nabádala Elika, stála si za svým. Jenže asi ani tohle Tanmu neobměkčilo.
„Teraz na to nemám náladu. A abych nezapomněl, od tebe to sedí,“ odbyl ji Tanma a začal se procházet po pláži, Elika mu byla v patách.
„Tak jsem byla zvědavá, co provádíš. Chyběl jsi mi tam,“ padla upřímná odpověď, až se Tanma musel zastavit. Doslova.
„Nikomu nechybím,“
„Tak to se pleteš, Namikaze. Svět není jenom samá práce a povinnost. Bav se trošku, žij,“ Tanma musel neochotně uznat, že dívka měla pravdu. V poslední době žil akorát díky misím. Kdy naposled se jen tak prošel? Kdy naposled dělal něco, co měl rád? Sám si nedokázal odpovědět. Uvědomil si, že jeho styl života není zrovna nejlepší. Uvědomil si, že by mohl znovu víc žít. Pořád byl jenom člověk, ne bezduchý stroj na zabíjení.
„Možná to někdy ještě zkusím,“ povolil nakonec blonďák, načež si dívka oddechla.
„Rozhodně to zkus. A žádný možná, pořád jsi člověk, trubko,“ Tanma jenom mlčky přikývl, Elika měla prostě pravdu.
„A s tou dovolenou to myslím vážně,“ dodala ještě, než zalezla za ostatními do restaurace. Tanma jí prostě musel uznat za pravdu, mohl víc žít. Je pravda, že jiný smysl života zatím neznal, Třetí Hokage z něho nechal udělat dokonalého zabijáka. Ale teď, co má vlastní tým a tráví s ním více času, si připadá lidštější. Nebo se o to aspoň pokouší. Zas může prožít to, co prožíval dřív a zavrhnul to. Zatímco stál na prahu a opíral se o futra, sledující dění uvnitř, v duchu Tsunade poděkoval za přidělení takového týmu. Když se podíval po lokále, viděl ty šťastné lidi, kteří se normálně bavili a nic neřešili. Co by udělal on? Někde se zašil a tvrdě trénoval. Co přežil svoje Chuuninské zkoušky, nedělal nic jiného. Chuuninské zkoušky, velký mezník v jeho životě. Zdá se, že Kiro o tom něco věděl, ale bylo toho málo. Elika zase vypadala, že o tom neví vůbec nic. Někdy se svěří. Musí se svěřit, jinak ho to bude pořád a pořád sžírat zevnitř. Otočil se zpět na zátoku, na obzoru se nerýsovala žádná loď. Při nejhorším věděl, jak se dostat zpátky do Konohy. Ale slíbil svému týmu dovolenou, a on vždycky sliby dodržoval.

Tábor byl opravený během dvou hodin. Tanma ihned zalezl do stanu, kam umístili Eliku, aby se zotavila. Nechtěl, aby ještě někdo další zneužil jejího oslabeného stavu. Vyčítal si svoje rozhodnutí. Měl s Kirem udělat průzkum na vlastní pěst a Oriona měl nechat v táboře. Neudělal tak a takhle to dopadlo.
„Promiň, Liko. Měl jsem to vědět,“ zašeptal Tanma sklíčeně, když pohladil dívku po tváři. Následující dva dny byly pomalu nekonečné. Tanma střídal polohy na židli, kterou si postavil hned vedle postele. Nesl za to zodpovědnost a cítil se povinen svojí týmovou kolegyni hlídat. Střídavě seděl a hleděl do prázdna, kreslil si do skicáku, dal si pár kliků a přemýšlel. Z rozjímání ho vytrhly hlasy, které mimo stan zněly.
„Co se tady stalo?“ rozeznal Miurův hlas, který se právě vrátil. Zaslechl jednoho muže, který ho nasměroval právě do stanu.
„Mistře Namikaze?“
„Miuro-sama,“ proběhla blesková výměna, Miurův pohled padl na bezmocnou Eliku.
„Co se tu stalo?“ vyzvídal princ, když se přiblížil k posteli.
„Nikdo vám to neřekl?“ zeptal se Tanma přiškrceným hlasem, protože dlouho mlčel. Odpověď byla negativní.
„Doporučuju vám, abyste se zaměřil na Sota. Nehodlal respektovat moje pravidla. Vyslal mě a Kira na průzkum, aby se k ní dostal blíž,“ začal Tanma a zvedl se ze židle, aby mohl v případě nouze zasáhnout. Miura jenom pozvedl ruku, dokázal si to domyslet. Stanem zavládlo ticho.
„Omlouvám se, mistře. Soto ještě zastává staré zvyky. Hádám, že jste si toho všiml,“ promluvil Miura po chvilce ticha. Tanma se rozhodl vysvětlit Eličin stav, aby nezavládlo další trapné ticho. Vysvětlovat uměl dobře, Miura to pochopil.
„Chápu. Co budete dělat dál, až se zotaví?“ zeptal se Miura dál, když si Tanma znovu sedl. Princ byl rád, že mu Namikaze věří.
„Původně jsem měl v plánu, že to odpískáme, máme tu možnost, pane. Ale nakonec vám pomůžu,“ odpověděl Tanma s pauzami. Miura si zdánlivě oddechl.
„Ale bohužel, záznam o tom musím sepsat, Miro-sama. Protokol, znáte to,“ dodal, vzpomněl si na svoje povinnosti velitele.
„Chápu. Nejde to obejít. Jsem rád, že nám nakonec pomůžete. Ještě jednou se omlouvám. Se Sotem udělám pořádek,“ Tanma jenom mírně přikývl. Miura byl ke svému věku chápavý.
„A vám připíšu trojnásobek odměny. Každému, mistře,“ dodal ještě princ, když odpouštěl stan. Tanma vypadal, že z něj opadaly těžké řetězy ověšené ještě těžšími kameny. Únava dolehla. Během chvilky přišel Kiro, nesl nějaké jídlo, aby se mohl Tanma poslnit.
„Jak jí je?“ zeptal se Kiro se zájmem, když položil balíček.
„Druhej den zatím beze změny,“ odpověděl Tanma s hodně tichým hlasem. Kiro poznal, že je dost unavený.
„Zkus se najíst. Miura říkal, že se Sotem zamává. Dost zuřil,“ promlouval Kiro dál, než přešel ke svojí kamarádce. Tanma jenom netečně přikývl.
„Pak se prospi, prosím tě. Vypadáš otřesně,“ dodal černovlasý při pohledu na svého velitele, než se obrátil na Eliku. Byla ještě bledší než obvykle. Ale hořela jak pánev na plotně. Rozhodl se, že jí vymění obklad na čele a opustí stan. Tady nic nezmůže.
Další dva dny se udály beze změny. Miura pracně plánoval, jak svůj problém konečně vyřešit. Soto byl sesazen z pozice a veřejně potrestán a ponížen. Velení provizorního vojska teď náleželo Biwovi, za kterého se Tanma přimluvil. Elika proležela v horečkách čtyři dny. Čtvrtý den se konečně probudila. Bolel ji v těle každý sval a kdejaký pohyb byl velmi obtížný. Pomalu otevřela oči, byla opět ve stanu. Opatrně se začala rozhlížet kolem, než narazila na Tanmu, který seděl vedle ní. No, více méně seděl. Nohy měl opřené o stolek a mírně se pohupoval. Elika usoudila, že spí, soudě podle jeho zalomené hlavy a svěšené ruky, která se mu houpala zároveň se židlí. Všimla si nedojedeného jídla na stolku, o který se Tanma opíral. Elika se nemohla ubránit slabému uchechtnutí. Spící Tanma jí přišel děsně roztomile a nevinně, ale s tím, jak si momentálně ustlal, tak i komicky. Působil úplně klidně, až na bublinu, kterou měl u nosu a s každým nádechem a výdechem se zvětšovala a zmenšovala. Elice se na rtech roztáhl úsměv, nemohla si pomoct. Stanem se ozvalo hlasité zakručení v žaludku. To už Elika stěží potlačila smích. Všimla si Oriona, který seděl na provizorním bidýlku, jak si čistil peří a vyhazoval přebytečné. Jedno pírko se vlivem větru nebezpečně blížilo k Tanmově nosu.
„Achooooo!“ ozvalo se od Tanmy, prudké škubnutí tělem mělo za následek, že se Tanma zřítil i se židlí. To už Elika propukla v hlasitý smích, co jí svaly dovolily.
„Kur vajíčka snáší!“ zabrblal Tanma, když se zvedal ze země. Jako na potvoru si převrhl i svůj oběd.
„Huh? Už jsi vzhůru?“ Tanma konečně zaregistroval majitele smíchu. Smíchu, který měl rád, protože byl upřímný. Chtěl rychle vstát, ale ruka mu podjela na kupce rýže polité jakousi omáčkou, tak se zase válel na zemi.
„Do h****u! Tady je moje důstojnost,“ zabědoval blonďák potichu a zklamaně. Na druhý pokus se už úspěšně zvedl.
„Žiješ, prosím tě?“ zeptala se dívka, když konečně popadla dech a setřela slzy. Tanma se zdál v pohodě, pokud se nepočítá zraněné ego.
„Jak je ti?“ vyzvídal blonďák starostlivě, když se dostal na dívčinu úroveň. Elika neměla odvahu se zvednout.
„Bolí mě i svaly, o kterých ani nevím, že jsou,“ odpověděla dívka unaveně. Smíchem si hodně namohla bránici.
„To časem přejde. Hlavně odpočívej,“ trval Tanma na svém, přesto byl klidný. Když to doplnil mírným úsměvem, Elice se hned ulevilo.
„T? Budou z toho problémy?“ zeptala se Elika, když se Tanma jal uklízet svůj svinčík.
„Zabila jsem tolik lidí, bezdůvodně,“ dodala šeptem, Tanma rychle pochopil, co se děje teď. Při ztrátě kontroly nad živlem má uživatel zatemnělou mysl. Pořádně neví, co dělá, až po nějaké době se začnou objevovat střípky, které do sebe zapadnou.
„Jen ses bránila, Liko. Nejsi ta špatná,“ odpověděl Tanma úplně stejně, zatímco pokládal misku na stolek. Zbylé zrnka rýže jen tak někde zametl, aby to nebylo tolik na očích.
„Nikdo tě neobviňuje. Naopak, všichni tě chápou,“ dodal, když se znovu přiblížil k posteli. Elika se nezmohla na jediné slovo.
„Říkali, že by jednali úplně stejně, kdyby se jim stalo totéž. Z toho nebude žádnej problém,“ ujistil ji Tanma definitivně, přesto tak mírně, jak uměl.
„Děkuju, T. Kéž bych ti to mohla oplatit,“ zahuhlala Elika Tanmovi do krku, když si přitáhla jeho hlavu blíž, aby ho mohla aspoň takhle obejmout.
„Teď hlavně odpočívej,“ zopakoval Tanma svůj požadavek, když se narovnal, protože Eliku opustily síly.
„Seženu ti něco k jídlu, ať můžeš nabrat síly,“ nabídl se blonďák, než opustil stan. Byl rád, že je dívka v pořádku.
Miura byl hodně všímavý člověk. Důkladně si přečetl Tanmovy spisy, co mu před pár dny zajistil Kazekage. Zároveň už měl toho všeho dost, pomalu začal plánovat nějaký tah.
„Žádal jste mě, pane?“ ozval se Tanma, když vešel do stanu. Miura mu pokynul, aby vešel.
„Znovu jsem si přečetl vaše spisy, mistře. Dozvěděl jsem se něco o vrcholovém zabijákovi, kterého posílali na ty nejnebezpečnější mise a pracoval přímo pro samotného Hokageho,“ uvedl Miura, Tanmovi došlo, kam tím míří.
„Jo, zpátky za dob Třetího. Žádáte něco konkrétního?“
„Ano. Už mě unavuje jenom sedět a čekat, co vymyslí můj otec, nebo mí rádci a zvědi. Myslím, že je na čase, aby se už něco podniklo,“ odpověděl Miura a vstal od stolu. Tanma tušil, že k tomu dojde, dřív nebo později. Už předem tušil, co bude mít za úkol.
„Potáhneme na otcovo město. To vám dá zaručené krytí, abyste se dostal dovnitř paláce a dostal i mého otce. Vždycky se krčil vzadu a nechal ostatní, aby si špinili ruce,“ pokračoval Miura a vytáhl plány města a paláce.
„A co ten Šakal?“
„Toho otec vyšle do středu dění, za to ručím. Otec se nikdy do ničeho neangažoval, vždycky to museli za něj udělat ostatní,“ odpovídal Miura tak, jak se Tanma ptal. Tanma si už v hlavě pomalu formuloval plán. Městem vypukne zmatek, když zaútočí nečekaně. Nikdo si ho pořádně nevšimne, obzvlášť pokud bude dostatečně rychlý. Přesto ale měl jeden zádrhel. Co s jeho týmem? Má je poslat pryč, nebo zapojit do útoku? Z rozjímání ho vytrhl Miura, chtěl s ním probrat plány postupu. Pěchota bude mít s útokem značné komplikace, město disponuje dostatečnými obrannými prostředky. Bude-li Tanma dost rychlý, bude moct zvrátit průběh bitvy.
„Jeho smrt všechny demoralizuje, mistře. Všechny své muže vyšle k bráně, takže budete mít volný postup. Buďte rychlý a zachráníte několik stovek životů,“ připomínal Miura, když Tanma hleděl do plánů města a budov. Snažil se zapamatovat co nejvíc. Jenom ten Šakal mu nedal pokoj.
„Jak ho poznám?“ zeptal se Tanma naposledy, mysl měl soustředěnou na úkol. Vybavil si, že takhle naposledy zněl před pěti lety.
„Malý muž, tmavé pleti, krátké černé vlasy. Nejčastěji chodí v tmavě zelené vojenské uniformě, přes rameno mu vede červená šerpa a na levé straně hrudi má několik ocenění. Jako kdyby měl být na co hrdý,“ odpověděl Miura, načež Tanma přikývl. V hlavě si procházel svůj postup, která cesta bude nejideálnější.
„Pochopte, zásoby se tenčí a lidé už začínají být nervózní. Tohle mě už unavuje, abych byl upřímný,“ doplnil Miura, než se Tanma narovnal. Nějaký plán měl, a pokud by selhal, tak bude improvizovat. Jako vždycky.
„Chápu, pane. Kdy vyrážíte?“
Tanma se pracně vyšplhal na zeď, která ohraničovala město. Doufal, že jeho tým nepostihne nějaká hrozba, zatímco se budou vracet zpět do Suny. Rychle obhlédl situaci.
„Fajn, soustřeď se, chlape! Máš úkol,“ připomínal si v mysli, když byl vzduch čistý. Orion mu letěl nad hlavou, pátral po cíli a zkoumal okolí. Místní stráž byla v plné pohotovosti, mířili k bráně, na kterou teď útočil Miura se svými lidmi. Tanma si chtěl pošetřit chakru, tak spoléhal na svoje fyzické zdatnosti.
„Ale co to trošku nesabotovat?“ napadlo blonďáka, když stál na jednom trámu a sledoval další jednotky, které se blížily k bráně. Tanmovi padl pohled na velký kotel nad bránou.
„Určitě bude plnej oleje,“ pomyslel si blonďák, než natáhnul levačku směrem ke kotli a zatnul svaly. Následně rukou trhnul, kotel se převrhl a olej se valil ven. Následná hozená pochodeň udělala z brány ohnivou past. Kdo stál poblíž, měl v tu chvíli hodně špatný den. Tanma se rozhodl pokračovat k paláci, po cestě skolil každého, kdo se mu postavil.
„Tamhle je, přesně podle popisu,“ zamumlal Tanma, když se zastavil na dalším trámu, nádvoří paláce měl několik metrů pod sebou. Popis seděl, malý muž tmavé pleti, oděn v tmavě zelené uniformě s červenou šerpou přes rameno. S ním stál i muž, který byl zahalený v ponču a obličej mu zakrýval obrovský klobouk. Něco málo z rozhovoru se k Tanmovi doneslo.
„Je jasné, že pokud se dostanou až sem, půjdou po mně, generále. Nikdo nesmí projít, chápete?“ zaslechl Nyereho hlas, zněl vystrašeně.
„Nebojte, pane. Přes moje eso v rukávu se nedostanou tak snadno,“ promluvil ten muž v ponču. To musel být ten Šakal, o kterém mluvila Elika. Jenže jeho hlas přišel Tanmovi povědomý. Nyere zaběhl do paláce, kde se zabarikádoval, Tanma se musel proplížit. Najít si cestičku nebyl žádný problém. Hodlal si s králem pohrát a zahnat ho do kouta. Uvnitř paláce ještě zbylo pár stráží, kteří měli dělat Nyeremu ochranu. S tou si Tanma hravě poradil, po každém padlém Nyere panikařil ještě víc.
„Jo, přesně tam zalez,“ pomyslel si Tanma, když se schovával v trámech u stropu. Chodba měla několik místností, v každé místnosti nechal Tanma pořádnou spoušť. Až v jedné, ve které se teď schovával. Plán mu vyšel, Nyere se nechal chytit do pasti.
„To je šílenství! Jak tohohle může být někdo schopen?“ bědoval Nyere, když si myslel, že je v bezpečí. Tanma vytáhl ze svojí brašničky malou šipku. Život ve zvláštních jednotkách měl svoje určité výhody. Šipka se zabodla Nyeremu do zad, ten ihned padl na kolena v paralýze. Mohl akorát sledovat očima své okolí. Zaznamenal Tanmu, který seskočil ze svého úkrytu, v pravačce třímal dýku, která mu zeleně svítila.
„Miura posílá svý pozdravy, králi,“ promluvil Tanma chladně, než škubnul pravačkou. Hlava krále se povalovala o kousek dál.
Tanma musel improvizovat. Měl donést královu hlavu k bráně, ale už se mu neřeklo jak. Rychlým pohledem zjistil svoje možnosti. Nakonec, nejlepší řešení se ukázalo, aby vzal mrtvému králi šerpu, do které hlavu nějak uvázal a následně připevnil k opasku.
„Měl jsem tušit, že vás tu bude víc. Ta holka mě měla varovat,“ ozvalo se za ním, Tanma se otočil za zdrojem. Před ním stál muž v béžovém ponču se slaměným kloboukem na hlavě.
„Asi jsi přišel o práci, Šakale. Nebo bych měl říct Meizu?“ promluvil Tanma, aby koupil trochu času. Potřeboval svého protivníka analyzovat.
„Meizu je u brány. Já jsem Gozu,“ opravil Tanmu Šakal, „Zase má něco záživnýho,“ Tanma se zamyslel, co mu chvilka dovolila.
„Mohlo mě to napadnout. Gozu a Meizu, nechvalně proslulí Démonní bratři z Kiri. Není to pro vás trochu z ruky?“ zeptal se Tanma, když si spojil fakta.
„Jsme jenom žoldáci. Pokud nás platí, je nám to jedno. Stejně jako vy, co se schováváte za dobrou věc. Pořád jenom zabíjíme, aby nám za to někdo zaplatil. V ničem se nelišíme,“ odpověděl Gozu a udělal jeden krok do místnosti.
„Jo, jenom v tom, že podporuješ zbytečný násilí. A to je důvod, proč stojíme proti sobě,“ řekl Tanma a v hlavě formuloval plán. Věděl, že Démonní bratři jsou zběhlými ninji, nemají moc možností, jak se zlepšit ve svých schopnostech. Byli sice pouhými Chuuniny, ale reputaci měli dost velkou.
„Ale teď jsi sundal mého zaměstnavatele a to z nás dělá nepřátele. Musím tě zabít taky,“ oznámil Gozu a udělal další krok. Tanma vyčkával, co podnikne. Soustředil se. Gozu se rozmáchl svojí ocelovou rukavicí, pod kterou se Tanma přikrčil a vedl Gozuovi úder na břicho. Když se Gozu prohnul kvůli tvrdému úderu, Tanma se mu dostal za záda a vytáhl dýku, kterou mu v rychlosti zabodl do zad. Rozhodl se pro pořádnou dávku demoralizace.
„Tak jo, čas zvrátit průběh bitvy,“ rozhodl se blonďák, když druhou hlavu zabalil do ponča, které si uvázal tak šikovně, aby měl druhý balíček na zádech. Vybouleninu na zádech překryl ještě kloboukem.
„Snad jsem se tolik nezdržel,“ dumal Tanma, když vybíhal z paláce ven. Zvolil stejnou trasu, celé město měl pod sebou. Zastavil se asi v půlce cesty, u brány už bylo rušno.
„Orione, leť napřed!“ blonďák vyslal orla na průzkum, protože u brány se objevilo písečné tornádo. Doufal, že nejde pozdě.