Jiraiya: Zase spolu 2

Ráno, asi v čas snídaně mě probudila vůně. Něco smaženého. Vstal jsem a šel se podívat do kuchyně. Byl jsem jediný, kdo to cítil. Když jde o jídlo, myslím, že můj čich je na stejné úrovni jako Kibův. Jakmile jsem vešel do místnosti, z kama to šlo, uviděl jsem svého mistra, jak stojí u sporáku. Dělal volská oka.
„Dobré ráno,“ už si mě všiml.
„Dobré, ero-sennin,“ oplatil jsem mu pozdrav. „Co takhle brzo? A ještě k tomu děláš snídani?“
„Nemůžu se jen nechávat obsluhovat. Co by si pak o mě myslely tvé děti?“ No jo. Vždycky říkával, jak chce být vzorem pro další generace.
„Už to bude hotové?“ zeptal jsem se. Měl jsem na volské oko docela chuť. Hinata ho nějak často nedělala, protože se prý “mastné po ránu jíst nemá“. To ani neví, kolikrát jsem snídal ramen v Ichiraku.
„Kolik jich chceš?“
„Dva, prosím,“ poprosil jsem. Když jsem dojídal první, zbytek domu byl již vzhůru a také se dostavili na snídani.
Když uviděla Himawari, jak Jiraiya stojí s pánví v ruce, napadlo ji, že to právě on udělal tu dobrou snídani.
„Dědo, budeš dneska vařit i oběd? Jestli ano, můžu ti s tím pomoct?“ zeptala se. Ona vždycky pomáhala Hinatě v kuchyni a neskutečně ji to bavilo.
„No to asi ne, nejsem úplně nejlepší kuchař. Radši bych to přenechal tady tvojí mamce,“ zasmál se.
„To bude asi lepší nápad,“ ozval se Boruto. „Jestli vaříš stejně jako táta, tak bychom si museli zase objednat pizzu nebo tak něco.“
„Tak hele, náhodou můj ramen chutná dobře, takže si laskavě nestě-“
„Ale instantní ramen dokáže připravit kdokoliv a to je jediné, co dokážeš,“ nenechal mě domluvit.
Hinata se rozesmála, když slyšela, jak se hádáme. „Takže rozhodnuto. Dneska bude oběd vařit Jiraiya-sensei a já spolu s Himawari mu budeme pomáhat, platí?“
„Jooooo, platí!“ zařvala ta nejmenší.
„Jestli na to bude dohlížet máma, tak s tím nemám problém,“ odfrkl si Boruto.
„Já jsem taky pro. Aspoň si ero-sennin může popovídat s Hinatou ohledně jejího klanu. Určitě tě zajímá, jak je na tom klan Hyuuga v dnešní době,“ odpověděl jsem.
A sakra. Ještě jsem mu nedopověděl celý svůj příběh, takže neví, že Neji již není na tomto světě. A určitě to bude první věc, na kterou se Hinaty zeptá.
„Ero-sennin, než začnete s obědem, můžu si s tebou o něčem na chvíli popovídat?“ zašeptal jsem na něj.
Vytratili jsme se ven před chatu. Okna byla zavřená a nikdo kromě nás tam nebyl. Tak jsem spustil.
„Víš, Neji. Neji Hyuuga. Pamatuješ si jej?“
„Ano pamatuju. Proč?“
„Neptej se na něj Hinaty, prostě ho vynechej. Potom ti všechno vysvětlím. Jen o něm teď prosím nemluv.“
„Dobře, v pořádku. Chápu,“ vážně se na mě zadíval.
To je všechno, co mi řekne? Čekal bych, že po mě bude chtít ihned podrobnosti, ale on byl úplně v pohodě. Ale asi jen chápal situaci, kterou jsem nechtěl Hiantě vystavit. Co se stalo si mohl domyslet.
Vrátili jsme se dovnitř a on šel směrem do kuchyně za holkami. Začali se připravovat.
Spolu s Borutem jsme se tolik nasmáli, když jsme poslouchali jejich rozhovory v kuchyni. Himawari toho věděla aspoň dvakrát víc než Jiraiya okolo vaření. I když, my dva bychom na tom byli nejspíše úplně stejně.
„Hotovo!“ zavolali nás.
„Ero-sennin, ty teda vypadáš... Jakoby jsi přišel z nějaké těžké mise,“ uchechtnul jsem se se svým synem. Byl celý zaplavený potem. Nedalo se na něj dívat a nesmát se.
„Náhodou, Jiraiya-sensei si vedl celkem dobře na to, že nikdy nic takového nedělal. Taky bys to mohl někdy zkusit, Naruto,“ zadívala se na mě Hinata.
„Ale vždyť to byl jen vtip. Navíc už mám hlad, pojďme se konečně najíst,“ snažil jsem se to zakecat. A povedlo se. Teda to jsem si tehdy jen myslel. V budoucnu mě k tomu přeci jen donutili.

„Arigato za jídlo. Zvládl jsi to nakonec velmi dobře, ero-sennin,“ pochválil jsem ho, když už jsme byli všichni po obědě.
„Ušlo to, díky mámě hádám,“ řekl Boruto. Ve skutečnosti mu ale jídlo chutnalo tak, že si dokonce i přidal. Nerad ukazoval své pocity.
„Yosh, ero-sennin, teď je čas na další příběhy úžasného Uzumaki Naruta,“ řekl jsem.
Všichni se na mě podívali a začali se smát. Teda až na Hinatu, ta se spíš jen usmála. Ona znala celý můj příběh, byla tam celou tu dobu se mnou.
Tentokrát jsme si šli prostě jen sednout na gauče v obýváku, neboť venku nebylo úplně nejlepší počasí. Boruto i s Himawari chtěli taky poslouchat, ale to jsem jim zakázal. Tedy někdy jindy jim svůj příběh taky povím, ale nepotřebuju teď, aby slyšeli o Sasukem. Že to byl nukein, co se přidal k Akatsuki. Že se pokoušel zničit Skrytou Listovou, že taková byla minulost strejdy Sasukeho, který momentálně Konohu chrání zvenčí. Jestli to mají vědět, tak právě od něj. Když jsme byli sami, začal jsem.
„Takže potom, co jsem zachránil vesnici, se mělo konat setkání pěti Kage. Bohužel ale byla při ochraně vesnice Tsunade-baachan velmi vyčerpaná a odpadla, takže se narychlo musel zvolit Rokudaime Hokage. Tím se stal Danzou.“
„Hmmm... Ten chlap se mi nikdy nelíbil,“ zamračil se trochu. Přikývl jsem a pokračoval dál.
„Mezitím však unesl Sasuke Raikageho bratra Beeho, jakožto Hachibiho jinchuurikiho a to pro Akatsuki. Ano, on se k nim přidal. Tehdy jsem netušil proč, proč se sakra nevrátil zpátky do vesnice? Později jsem zjistil důvod, ale k tomu se dostanu. Tímto byl oficiálně označen jako nukein třídy S. To jsem nechtěl dopustit, a tak jsem se společně s Kakashim-senseiem a kapitánem Yamatem vydal na setkání pěti Kage, kde jsem chtěl přemluvit Raikageho, aby zrušil Sasukeho označení nukeina. Ten to však neudělal, a tak mi nezbývalo, než jen čekat, až se Sasuke někde objeví. Ten se však zjevil přímo na setkání, kde se pustil do souboje se všemi. Mimochodem, kvůli němu ztratil předchozí Raikage svou levou ruku. Mezitím se u nás tří objevil Tobi, maskovaný muž z Akatsuki. Ten nám řekl pravdu o Itachim.“
Poté, co jsem mu odvykládal celý Itachiho příběh na mě koukal, jakoby viděl ducha. „Ano, Itachi byl taky hrdina vesnice. Chránil ji i potom všem. A i když to nechtěl, myslím, že jeho příběh, jeho cestu plnou nenávisti by měl každý znát. A proč se Sasuke nechtěl vrátit? Chtěl se totiž pomstít Konoze za to, co provedla jeho bratrovi místo toho, aby jej následoval a chránil ji.“
Pokračoval jsem dál tím, jak se během toho všeho všichni mí přátelé dohodli na tom, že je nutné Sasukeho zabít. Že se mu sama Sakura vydala postavit a jak jsem ji přišel zastavit, tam jsem se s ním znovu setkal. Byl po souboji s Danzouem, kterého onoho dne zabil. Použil k tomu jeho nové oči, Mangekyou Sharingan. O tom jsme se dozvěděli ale až jindy. K nějak velkému souboji mezi námi však nedošlo a on se pak společně s Tobim, tedy Madarou, tak se nazýval, stáhl.
„Dále se chystala Čtvrtá Velká válka ninjů, kterou vyhlásil maskovaný muž všem pěti národům. Národy tak uzavřeli v historii shinobi první spojenectví pěti velkých zemí.“
„Cože? Další velká válka ninjů? A spojenectví všech národů?“ udiveně se mě poptával.
„Ano, bylo to tak. To jsem o tom všem však já vůbec nevěděl. Přeci jen, Akatsuki šli po všech Bijuu a tak mě, jinchuuriki Kyuubiho a Beeho, jinchuuriky Hachibiho chtěli chránit. Tsunade-baachan mě tedy poslala na nějaký ostrov v zemi Blesku s tím, že je to mise typu S a já jsem jediný, kdo ji může splnit. A já ji samozřejmě přijal a to s radostí, že jsem dostal S-kovou misi. Ještě než se dostanu k tomu, co se dělo na ostrově jsem zapomněl něco zmínit. Po souboji s Peinem, když už bylo všechno v pohodě, mě přivolali žáby na horu Myouboku. Velký stařešina měl pro mě proroctví: “Brzy se setkám s chobotnicí a postavím se mladíkovi, jehož síla tkví v jeho očích.“ S tím souviselo i to, že jsem si vzal klíč ke Kyuubiho pečeti, abych mohl já sám kdykoliv pečeť uvolnit. A ano, všechno se to vyplnilo. Právě na již zmíněném ostrově jsem se setkal s chobotnicí. A ta chobotnice byl jinchuuriki osmiocasého, Killer Bee. On uměl zcela ovládat svého démona a spolupracovat s ním. Ze začátku jsme si úplně nepadli do noty, no zjistil jsem, že měl stejný život jako já, ale on si z toho nikdy nic nedělal. Později mě však přijal za svého studenta a pomohl mi ovládnout Kyuubiho chakru.“
„Takže se ti to konečně podařilo?“ usmál se na mě.
„No jasně že podařilo, ale nebylo to tak lehké. Stalo se při tom něco, za co jsem však strašně rád. Když jsem se s Kyuubim “přetahoval" o chakru a on vyhrával, setkal jsem se v mém podvědomí se svou matkou.“
„S Kushinou?“
„Ano. Máma byla překrásná,“ vytvořil se mi na tváři široký úsměv při vzpomínce na ni.
„To vskutku byla,“ napodobil mě.
„Byl jsem v tu chvíli nepopsatelně šťastný. Bylo to dlouho, co jsem se tak necítil. Chtěl jsem vědět, jak se s tátou dali dohromady. Hodně jsme se i nasmáli. Při jejím povídání jsem se také dozvěděl, že ona byla jinchuuriki devítiocasého přede mnou. Pověděla mi o mém narození. Že oba, ona i můj otec obětovali svoje životy, aby mě ochránili. Jsem vděčný, že se můžu nazývat jejich synem. Byli to hrdinové.“
„Máš pravdu, to byli.“
„Pomohla mi přemoci Kyuubiho a já tak mohl ovládat jeho chakru.“
„Věděl jsem, že to jednoho dne dokážeš.“
„To jsem ti však ještě nepověděl to nejlepší,“ lišácky jsem se usmál. Zajímalo by mě, jak zareaguje, až ho nechám si popovídat s Kuramou.
„Najednou jsem v Kyuubi módu dokázal vycítit zlo, nenávist. A získal jsem ještě jednu novou schopnost, Shunshin no Jutsu.“
„Takže Žlutý blesk z Listové stále existuje?“ zasmál se. „Jen si dělám srandu. Jsem rád, že jsi tuhle techniku zdědil po otci.“
Dále jsem popisoval, jak jsem odhalil Kisameho a jeho naháněčku. Dále to, že jsem ucítil stejnou chakru, jako tu mou někde jinde. „Začalo mi to připadat divné, a tak jsem se rozhodl to jít prošetřit. Když jsem se však pokusil odejít, u vchodu chrámu, kde jsem trénoval, mě zastavilo pár ninjů. Byl mezi nimi i Iruka-sensei, což byla další divná věc. Co tam vlastně dělal? Jakmile jsem se rozhodl násilím dostat ven pomocí sennin módu, vycítil jsem to. Úplně všechno. Kruté boje na všech liniích, umírající lidé. Když už věděli, že jsem na to přišel, rozhodli se mi říct pravdu. Byli jsme ve válce. Proti Madarovi za záchranu nás posledních jinchuuriki. Nemohl jsem nic jen tak nedělat, musel jsem vyrazit pomoct. Když se mě snažili zastavit, díky mojí nově získané síly nebylo nějak těžké jim utéct a vydat se do války. Nakonec se ke mně přidal i Bee a společně jsme vyrazili. Po cestě se nás snažili zastavit Raikage a Tsunade-baachan. Po několika pokusech se dostat kolem nich svou rychlostí jsem ji konečně dostal až k limitům a to k překonání Raikageho rychlosti. Oba nás nakonec nechali jít s tím, že v nás věří. Vytvořil jsem několik kage-bunshin klonů a každý spěchal pomoct na jiné stanoviště. Něco mi však nesedělo. Ještě když jsem se učil ovládat Kyuubi mód, Bee říkal, že takhle nemůžu používat stínové klony. Protože bych nedokázal všechnu tu chakru správně ovládat a Kyuubi by tak mohl ovládnout mé tělo. To se však nestalo,“ dopověděl jsem posledními slovy napínavým tónem, aby se mohl těšit na pokračování. „To je dneska vše, zbytek ti dovykládám zítra. Měl bych se i věnovat dětem.“
„To bys teda měl!“ mírně mě seřval. „Nebudeš přeci zanedbávat své vlastní děti kvůli nějakému starému páprdovi, ne?“ oba jsme dostali záchvat smíchu.
„Ty nejsi jen ledajaký páprda. Jsi má rodina.“
Zadíval se na mě s hřejivým úsměvem na tváři.

Vstal jsem a rozkřikl se na celý dům: „Yosh, kdo by si chtěl zahrát nějakou hru?“
Hned na to přiběhla Himawari s jásavým “ano, ano, já, já“. Za to Boruto se ani neukázal.
„A možná i nějaké techniky bychom mohli oprášit,“ dodal jsem. Věděl jsem, že tohle upoutá jeho pozornost. A tak se i stalo.
„Dávám vám hodinu. Jestli do hodiny nepřijdete ven, ztrácíte veškerou mou úctu. Tedy tu, která mi k vám dvěma ještě zbyla,“ zavolal na nás zároveň natěšeným i vražedným hlasem.
„To bych nikdy nemohl dopustit! Co bych vám dětem pak dával za příklad?“ vtipně jsem zareagoval na jeho poznámku.
„Já to myslel vážně,“ odpověděl Boruto. Dostali jsme další záchvat smíchu. Dokonce i on se pousmál.
Zahráli jsme si nějaké ty stolní hry s mou dcerkou, která u nich dokonce i usnula. Aspoň jsem tak mohli trochu více času věnovat Borutovi.
Pro ty dva jsem měl pak připravený trénink ve stylu mistra tlustoobočnatce. „Dáme si deset koleček kolem chaty jen po rukou.“
„Có?“ oba na mě civěli. „Vždyť si říkal techniky.“
„Taijutsu je taky velmi důležité a měli bychom ho procvičovat stejně, jako i ninjutsu.“
„To je otrava…“ vyzněli jako Shikamaru. Musel jsem se zasmát.
„Tak, jdeme na to!“
Po ještě několika cvicích jsme se vrátili nazpět, kde na nás již čekala teplá večeře. Všichni unavení jsme se pak natáhli u televize, kde jsme se dívali na nějakého Kagemasu. Prý se Borutovi nelíbí, ale to právě on to na něj přepnul. “Že nic jiného tam nešlo“ byla jeho výmluva. Po konci filmu jsme se vydali do hajan a já již připravoval plán, jak vystrašit Jiraiyu za pomocí Kuramy.