Parodie

Bylo nebylo, sedm děsně žravých červotočů. Možná by to nebylo tak zvláštní nebo chcete-li divné, kdyby si za svůj cíl neurčili sídlo Akatsuki, doslechli se totiž o dokonalém zdroji potravy. Dřevěném muži, co si říkal Akasuna no Sasori…

Zpívalo si sedm červotočů, známých jako „Žraví bratři“, když nacházelo cestu k onomu sídlu…

Byla nebyla jedna zombie

„V předalekém království za sedmero moři a osmero pohořími a třemi řekami a blíže nespecifikovaným počtem potoků, bludných kamenů a liščích nor...“

„Lasiččí nory!“

„... A za přesně třemi sty třiceti pěti lasiččími norami žil byl jeden malý chlapec...“

Pein byl celý nervní. Okusoval si nehty a zarýval si je do svého nového modrého pláště. Celý byl od hlavy až k patě pokryt makeupem a vůbec mu to nebylo příjemné. Vypadal jako teplý jedinec to mu vadilo, jelikož měl mínění o tom, že jediný možný gay je Kakuzu. Najednou si to ovšem přihasil Tobi. "Peine, tobě to ale slušíí, vypadáš jako králííííček, mňááááu, jsi tak kawaii!"

Byl krásný slunečný den, ale Sasuke ho vnímal pouze jako další neúspěch. Stále se urputně snažil najít svého bratra a to jakýmkoliv způsobem. Na každé misi se zběsile rozhlížel kolem, jakoby snad čekal, že s nejbližšího křoví vyskočí Itachi a bude po něm vyžadovat pomstu, nebo se v horším případě posmívat jeho očím, jako to udělal, když se loučili.

Kisame šel na nákupy,
nechával tam peněz kupy...
Za šaty, za jídlo...
Za akvárka, za mýdlo...
Po nákupech dostal hlad.
Šel do fastfoodu vymáhat,
jídlo, jak už ze začátku tuší,
které by nebylo podobné třeba Sushi.

Prodavač ho neslyší
a na personál zakřičí:
"Račte trochu rybek vzít,
a né jen tak je osmažit,
vemte, zabte, rozkrájejte
slitování, nic nemějte!!"

Lidé z místa rychle běží,
prodavač tam mrtvý leží...
"Jaké by to bylo vám,
být po kouskách prodáván?"

„Pfe! Ku*va je to ubohý! Já chci být nesmrtelný! Já potřebuju oběti!“
„Hidane, ty potřebuješ oběti, já notebook. Co kdybychom spolupracovali?“
„S tebou? Ne! Pořád máš kosu u svého hrdla! Nezapomínej sakra! Stačí jeden pohyb ruky a…“
Toto nikam nevede. No ano, furt je tu ta kosa! Nechtěl by radši jít sekat trávu místo mé hlavy? To by Zetsu nadával. A co rybičky? Kisame, ten vlastně hlídá ryby jako oko v hlavě. Tak dřevo? Ne, Sasori si ho i jako duch chrání, to je také jeden z důvodů proč nemá rád Konan. Musím ho dostat na svou stranu.

Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami se v tichém, krásném lese nacházela vznešená Akatsuki skrýš, kde žili poklidní a hodní Akatsuki...
Co? Vždyť, to bylo za skládkou nebezpečného odpadu všech velkých zemí. Krásný les je infikován radioaktivním odpadem a žijí tam zmutovaná zvířata, všechno tam páchne hnilobou, řeka tam žádná není a rostou tam masožravý kytky delší, než Orochimarův jazyk a to už je co říct.

„Cože?! Já?! Konan! Pro Jashina, co jsem zase udělal?! Ku*va ses zbláznila, ne?! Já tu s tou s*ačkou nebudu! Se na to můžu vys*at!“ nadává Hidan.
Má tu se mnou zůstat tento pojashinistický, nové slovo; pobožný -> pojashinistický; Hidan nevyznává Boha, ale Jashina, takže nemůže být pobožný… šílenec. Teď si proberu všechny plusy a mínusy.

Všechny plusy, moc jich nečekejte, ale budu se snažit:
1) Je to Jashinista, měli bychom najít společnou řeč.

"Dámy a pánové zde ve studiu i u obrazovek, vítám vás v naší skvělé show Epičtí sebevrazi! Zdraví vás moderátorka Konan! Ano, dnes v přímém přenosu proběhne interview s naším prvním hostem, Haku! Ale ještě než začneme, poslechněte si pár slov od našeho sponzora," zakončila modrovlasá žena a usadila se na pohodlném křesle.
Celá Konoha se sešla u obrazovek, na kterých se právě objevil rudý mrak.

Ve skrýši Akatsuki nikdy nebyl klid. Pořád tam zněly výbuchy, které měl na svědomí pyroman Deidara, pláč, který se ozýval směrem od Tobiho a spousta dalších zvuků, které se ani nedali popsat.
Jenomže teď, k tomu přibyl i dětský pláč. Konan s Peinem na 'něco' zřejmě zapoměli a tak se jim narodila holčička Ai. Na výchově se bohužel podíleli i ostatní členové Akatsuki, takže bylo jasné, že bude jako všichni členové dohromady. Vražedná kombinace...

Takže vás vítám v nevídaném speciále, kde se zaměřím já, Deidara, jakožto nejnormálnější člen Akatsuki (Ano, čtete správně, nejnormálnější!

Dva týdny…? Na pozorování? Je to sen! Celých těchto několik dnů je sen! Já spím… Já sním… Není to realita! Já nikdy nepožádal o radu Itachiho, já nikdy nespadl ze schodů a já nikdy neležel v nemocnici! Je to sen, ne! Noční můra! Bylo by to mnohem příjemnější s notebookem. Prostě je to nční můra! Já spím.

Pršelo. Už celých pár hodin po festivalu a všichni Konožčané v Narutově věku se nudili. A tak si řekli: Uspořádáme přespání v té staré knihovně! A budeme si vykládat horrory…! Jak si řekli, tak se stalo. Snažili se všechno uchovat v tajnosti, ale když to organizoval Naruto… Moc tajně to nevypadalo.

„Orochimaru! Mohl bys mi laskavě přestat čučet do výstřihu?!“ Tsunade se už dopálila a tím pádem na sebe vylila misku rámenu, kterou až do nedávna jedla.
„Jo jasně...“ odpověděl nepřítomně Orochimaru a koukal se dál.
„Tak, a teď si mě naštval!“ Orochimaru schytal takovou, že měl tu čest porozhlédnout se na druhé straně ulice.
„Áá! Nazdárek Orochimaru! Zase si slintal nad Tsunade?“ smál se mu Jiraiya, který se najednu objevil vedle něj.
„Možná...“ Orochimaru vytahoval hlavu ze země a vyprskoval zbytek hlíny.

Jak se Shisui neutopil

„Je to v háji,“ shrnul jejich situaci Shisui. Itachi souhlasně přikývl, třebaže v duchu použil ostřejší označení místa, v němž se právě oba nacházeli. Obrazně, jelikož právě v této chvíli oba chlapci stáli na můstku klenoucím se nad řekou Nakano. Bylo to příliš půvabné místo. Ideální pro sebevraždu utopením.

„Oběěěěd!!“ řve Konan, místní kuchařka a uklízečka, přes celé sídlo. No dobře, je i členkou Akatsuki, ale zastává spíše post uklízečky a kuchařky. Odkládám svůj notebook a pomalu kráčím ke dveřím z pokoje. Když teď tak přemýšlím o čase… Vstával jsem v sedm (velmi brzo na zabijáka, co?) a od té doby jsem si psal se Sasorim. A teď je dvanáct. Když to spočítám, tak… Počkejte, dvanáct - sedm = šest! Ne, to je pět!

„Senpai! Vstávejte! Už je ráno!“ rozléhá se po mém pokoji. Už mě zase budí Tobi, jak se ho mám zbavit?
„Klid! Jdou po mě cajti,“ říkám první, co mě napadá. Pomalu otvírám oči a zahlédnu, jak se na mne Tobi nechápavě dívá.
„Senpai? Jste v pořádku?“ ptá se starostlivě, ale já nemám v plánu mu odpovídat. Celý den ho budu ignorovat, ať si zapamatuje, že mne nemá budit! Zvedám se z postele, odhazuji peřinu a odcházím do koupelny.

Situácia na bojovom poli sa od začiatku bojov rapídne zmenila. Dvojičky držali svojich súperov v bariérach, no tí sa nemienili len tak vzdať. Ich blesková guľa, ktorú si prichystali, ich bariéry neprerazila, ale bolo otázne či zvládnu aj ďalšiu. Ak ich prerazia, tak budú nechránení a budú mať málo chakry. Preto musia prísť na spôsob, ako ich zničiť vo vnútri ich bariér.
„Hej, Shinichi,“ ozval sa zrazu Seiichi, „dostal som jeden nápad!“
„No tak to vyklop, nie?“
Seiichi si odfrkol. „Tak ma pozorne počúvaj, ty hlúpa palica.“

Vítám Vás, milí budoucí kolegové, u druhého záznamu. Vaše řady sice po první demonstraci poněkud prořídly, nicméně děkuji za přízeň a nezapomeňte si dělat poznámky.

Minule jsem Vás provedla záznamem s Uchihou Sasukem, jehož případem jsem se nadále nemohla zabývat. S osobních "nesobeckých" důvodů (doslovná citace) musel svůj zájem obrátit jiným směrem. Naštěstí pro Vás (a hlavně pro mě, odněkud peníze na provoz brát musím) je tady spoustu dalších méně či více narušených jedinců.