Parodie

[center]Kedykoľvek priblížim sa
k jeho zadnej časti,
schová si ju nenápadne

Akatsuki už nejsou ve svých norách,
dostali misi vysoko v horách,
Pein však ihned nervy ztrácí,
středisko se asi skácí,
vzteky jim tedy zakázal schovku,
a vyhodil je na sjezdovku.

Itachi:
Zase mi podjely nohy,
já se snad vrátím do Konohy!
Kopec, mulda a v tu ránu,
zasedl jsem svoji vránu.

Kisame:
Já jsem radši ve vodě,
ale snowboard je v pohodě,
má to však jednu chybičku -
Samehada je doma v rybníčku.

Deidara:
Výbuch je posvátný, výbuch je umění,
a ani na sjezdovce se to nemění,
já blb jsem si však pohrál s minou

„Tak tohle je už fakt divný,“ zakroutila hlavou Sakura. „Teď už i NejlepšíKunoichi a dokonce ani Stydlivka. Prostě to nechápu,“ povzdechla si.
„Ale budu pokračovat i tak. Prostě to dotáhnu do konce i bez nich.. Musím se mu pomstít. Musím, prostě musím,“ zavolala do prázdna pokoje.
„Ještě se uvidí,“ zasmála se ďábelsky..
...

[color=orange] [b] Ráno som vstal a v ústach mal totálne sucho, hlavu mi šlo priam roztrhnúť. Tak tomu sa povie hááángouuvr! Zišiel som dole schodmi do kuchyne a videl ako baby sedia za stolom.
„Ach, dobré ráno. Nemáme ešte nejaké prášky na bolesť hlavy alebo niečo iné?“ spýtal som sa ich. Poriadne som ani nevedel, kto tam vlastne je.

Mám chuť místo coveru hodit jako úvodní obrázek fotku svojí hlavy. Odbarvovala jsem hnědé odrosty u svých fialových vlasů. Humor. Třetina mých vlasů je zrazu růžová. HUMOR.
Anyway, užijte si další intermezzo.

"Gai-sensei! Jsem připraven na další trénink až do vyčerpání!"
"Tak to má být, Lee, tak to má být! Síla mládí je nepřekonatelná!"
"A co budeme dělat dnes?" halekal nadšeně Lee. "Chůzi po rukou?" Neji a Tenten zasténali.
"Ne," řekl Gai tajemně.
"Tak... Tak třeba... Cvičné zápasy? Cvičné zápasy, prosím, cvičné zápasy!"
"No to už teprve ne," chytila se za hlavu Tenten. "Pamatuješ, jak jsi Nejimu zlomil dvě žebra?"
"Nemá dost síly mládí," odsekl.

"Další z kola ven z kola ven,“ zazpíval si Sasuke. „Už mi z toho začíná hrabat,“ povzdechl si. „Ale nevadí, už jen kousek má milá PomstychtiváKrásko a sejdeme se tváří v tvář. Odhaduji, že za necelý týden,“ zasmál se ďábelsko-geniálně-pomstychtivím a svůdným smíchem jak si myslel, ale při tom se spíš tvářil a smál jako chromý kapr.
…

Sešli jsme se onoho dne u stromu za ninja akademií. Já, slavný Neji-san, potom ta blbka Ino a nějaký pošuk, co říkal, že tu má práci a že chce vyhodit naší školu do povětří, či něco tak.

Mluvil tak dlouho, že nebylo možné identifikovat o čem, ale vyvodil jsem z kontextu, že se jmenuje Daidara-sama. Minimálně takhle se oslovoval každé dvě minuty.

„Takže, jak jsi to říkal? Prostě vykopeš díru, lehneš si na větev a řekneš Banzai?“ Ptala se Ino.

Už i ten svět je zmatený...

Madara seděl u stolu a nedočkavě vyčkával. Měl na sobě svůj černý oblek s vestou, ale rozdíl byl v tom, že nebyla červená, ale oranžová. Nedočkavě podupával nohama, vypadal jako by měl absťák.
„Už se to nese!“ zvolal něčí hlas.
„Sem s tím!“ požadoval rázně Uchiha.
Postarší pán přišel ke stolu a dal před Madaru bílou misku, ze které se linula voňavá pára. Celou restauraci pohltila vůně jídla. Každý, kdo by právě vešel do restaurace, by začal shromažďovat v ústech zásobu slin.

Po večeři jsem zmizela do pokoje. Podívala jsem se na fotku na poličce. Já, Asuma, Akemi a Izumo-sensei.
Tým 5.
A vedle té fotky přibyla ještě jedna. Čtyři vysmáté postavy ve stejném outfitu a maskách. Najednou jsem si vzpomněla na den, kdy nás zařadili do týmů.

[i]"Tým 5: Hatake Natsuki, Umino Akemi, Yuuhi Asuma!"
"Jsme spolu, jsme spolu, jsme spolu!" začali jsme vyvolávat a nadskakovali jsme nadšením. Teda, Akemi ne. Ta jenom tiše seděla v koutě třídy. Zazvonilo na přestávku a my jsme okamžitě přiběhli k její lavici.

Kde bolo, tam bolo, za pár horami a mnohými stromami,
potôčikmi, jazerami a vytesaných hokagov hlavami,
stálo budov nemálo, obtiahnutých hradbami,
a hlavne jeden shinobi, čo problémy mal s babami.

Zlatá hriva, modrých očí pár, no rozumu moc nepobral,
nemal ešte žiadnu dievku, ani mamu nebozkal.
Sedí v parku, zočí dievča, zadíva sa na ňu drsne,
aby zvýšil svoje šance, hrdo vztýči svaly prsné.

Sakura sa ladne plíži, rukavičky sťahuje,
keď pozdraví Naruta, ten si proste... odpľuje.
Oči blysknú, kunai tasí, potom sexi hodí vlasmi,

POZOR! Spoiler!

předem se omlouvám za dlouhé čekaní. Jinak nebudu zdržovat od čtení zbytek dopíšu pod příběh

Další,“ povzdechla si Sakura.
„Co se to tady děje? Tohle přece není normální. Nejdřív KrálovnaK, pak Umělkyně, po ní Květinka, nedávno zmizela PísečnáPrincezna a teď LadyT,“ povzdechla si.
„Chjo, další práce navíc,“ znovu si povzdechla a přejala už páté téma po další zmizelé editorce.
…

Prví verze:

[color=blue]Napadlo mě, že ne všichni můžou být spokojeni s příběhem o Skupinách, tak jsem se rozhodla napsat dvě verze příběhu. První verze by bylo o tom, jak by Chikako Chika žila bez Skupin a druhá verze by byla normálně se Skupinami. Prostě v jednom díle by byly obě verze. První verze bude navazovat na desátý díl a druhá na dvanáctý díl. Normální autor by to v dalším díle nějak ukecal, ale já mám napsaných dalším šest dílů, jako pokračování ke Skupinám, tak se nedivte, že první verze bude trochu kratší, než druhá.

­KAPITOLA XII – ROXANNINA NEVINNOST

Nejtajnější info

Abyste věděli, o čem dnešní kapitola vůbec bude

Proč, přemýšlel Sasuke usilovně, proč se nechává vláčet Deidarou na taneční parket, když na jeho straně stojí výšková a váhová převaha, díky níž by se dovedl zbavit té blonďaté napodobeniny lidské bytosti. Dobrá, mladý Uchiha nikdy nepatřil mezi zvláště nabušené příslušníky mužského pohlaví, avšak Deidara by svou křehkou postavou překonal v subtilnosti i Andreje Pejiće. Sasukemu se obvykle příčilo mlátit hlava nehlava slabší, ale v případě Deidary byl ochotný učinit výjimku i odstrašující příklad.

Cesta ninji, 4. část - Zkouška

V ruce jsem držela dvě čelenky Listové. Seděla jsem venku na zahradě. Chairo ležel vedle mě. Sundala jsem si moji čelenku ze Zvučné. Cítila jsem se tak zvláštně.
Přišlo mi, že zrazuji svoji vesnici, ale Listová se měla stát mým domovem. Do Zvučné už jsem se vrátit nechtěla. Nechtěla jsem se vrátit k tomu utrpení.
Poté mi došlo, že si stále říkám, co vše špatné jsem ve Zvučné zažila a vůbec nemyslím na to dobré.
Poznala jsem přeci Kimimara a ostatní. Povzdychla jsem si.

Orochimaru: Ve Skryté Listové by chtěl žít každý. Kromě mě, teda.

Asuma: Já jsem s Choujim hovořil. On tu byl. A seděl tam, jak sedíš ty, ty, ty a ty. Tady všude seděl.

Hiashi: Ukaž lidem čelo, Neji.

Sai: Drazí, jsem malíř.

Jiraiya: Erotika, erotika, proč se nás tak mocně týká?

Orochimaru: Mám nový vynález! Bezbolestné kleště!

Gaara: A nejhorší jsou Akatsuki! Ty potvory vám vlezou všude a strašně rychle se množí!

Sasuke: Shimura Danzou je politická mrtvola.

Na světě jsou dva druhy lidí, mnul si Kidomaru všechna tři pravá ramena, která mu Kabuto před chvílí nahodil zpátky do kloubů. Jedni jsou ochotní se o slivovici podělit a druzí jsou zlá lakomá Tayua.

Cesta ninji, 3. část- Klan

Kráčela jsem vedle Kakashiho a nervózně si kousala ret. Srdce mi zběsile tlouklo a myslí mi vířili tisíce myšlenek. Mířili jsme k sídlu klanu Inuzuka. Bála jsem se.
Doufala jsem, že konečně najdu svůj klan a že to není nijaký omyl. Byla jsem neskutečně vděčná Páté, která mi uvěřila a také Kakashimu, který se mě ujal. Těšila jsem se na seznámení s Tsume, ale zároveň jsem se bála, že mě nebude mít ráda.

[hide=Prosíme o přečtení]Jedná se o naši zcela první spoluautorskou povídku. Pro tentokrát jsem spolupracovala se Suikenem. Na povídce jsme pracovali rovnocenným dílem, ale bohužel je celá jen v jednom jazyce - a to českém. Celý výtvor původně vznikl jako pouhá hra, při které jsme se střídali po jednotlivých větách a později po úsecích. A protože by bylo časté střídání jazyků příliš matoucí, poprosil mne Suiken, abych celou povídku přepsala do jazyka svého. Proto je teď nemožné poznat, kterou část kdo tvořil.