Boj proti Osudu 96

Kalíšek od saké s cinknutím dopadl na desku stolu. Jeho dno opsalo několik kružnic, než se konečně zastavilo na místě. Černé oko ho ale i přesto stále probodávalo chladným pohledem.
Dnešní den stál za ho*no.
Od rána do soumraku stepoval na mraze jako idiot. Vyplýtval kvanta chakry jenom kvůli tomu, aby dohlídnul dál. Debilní vítr mu ošlehal tváře tak, že už teď cítil, že kůže na nich se bude loupat. A všechno ku*va zbytečně.
Za celou dobu ani jeden. Ani jeden! Jako by se po těch ubožákách zem slehla! Byli přemnožení jako švábi, ale dnešní debilní ledovej den mu jeden z nich prostě zpestřit nemohl. Začali se před nim schovávat, ču*áci.
Dlouze a trhaně vydechl nosem. Jeho ruka, objímající lahvičku s alkoholem, třaslavě nalila do kalíšku další dávku.
Polkl ji jediným hltem.
Štiplavé teplo alkoholu polaskalo jeho tělo a vzpomínka na venkovní chladné podmínky mírně vybledla. Jenže ty oči, ty debilní oči, ty v jeho mysli nezbledly ani na vteřinu.
Do hajzlu!
Všechno se s*alo. Za poslední tejden jich sice ulovil osum, ale každej z nich byli stejně k ničemu jako ti předchozí. Lovit je bylo sice ku*va výborný, ale ta jejich nefunkčnost už ho začínala pomalu s*át.
Začínal mít skoro pocit, že je loví spíš ze zvyku. Nemohl zapřít, že to pro něj byla příjemná rutina. Ráno sejmout jednoho. Oběd v hostinci po cestě. Pak druhýho. A před večeří ještě třetího, když byl dobrej den. Ku*va, jak on to jen miloval!
Jenže další den; to vždycky přišlo peklo. Peklo, a debilní bezmoc.
Když se neuchytily za první měsíc ani jedny, došel k závěru, že ho osírá ta šla*ka medička. Tak jí prostě oznámil, že když to podělá i příště, vezme si další vzorek od ní.
Když jí předával další Byakugan k transplantaci, její ruce se třásly.
Podělala to.
Tak si vzal.
Náhradu za ni získal do týdne.
Tahle baba byla starší, pos*aná ale víc, než ta holka. Upištěným hlasem mu odsouhlasila první poslední. S doširoka otevřenýma očima přijala bílou bulvu. Úslužně ho uložila na operační stůl a vzala do rukou nástroje. Transplantace jí oproti předchůdkyni trvala polovinu času.
Další den si sundával pásku z očí s vítězoslavným úšklebkem.
Když otevřel víčka, úsměv na jeho rtech ztuhl.
Zavrčel a ruka, třímající lahvičku, přinesla její hrdlo až k jeho rtům. Kalíšek zůstal zapomenut na stole, zatímco muž hltavě polykal palčivou tekutinu. Teprve když ho na jazyku zaštípala poslední kapka saké, položil nádobu zpět na stůl a vstal, nohy stejně pevné a jisté jako když usedal.
Hostinský sotva zvedl oči od účetní knihy, když před ním stanul.
„Máte volnej pokoj?“ Prskl.
Hostinský úslužně vyskočil na nohy a do pár vteřin mu předával klíček s umolousaným přívěskem s číslem pokoje.
„Přeji příjemný pobyt, pane. Budete si přát další láhev na pokoj?“
Muž jeho nabídku jen odmávl rukou. Za tyhle ceny ať si další láhev strčí třeba do p*dele, ubožák.
Když vyloučil možnost, že by se mohlo jednat o chybu na straně operatéra, staly se jeho dny klidnějšími. Méně napjatými. Uvolněnějšími.
Najednou neměl kam spěchat. Najednou nepotřeboval tolik vzorků. Najednou už nepotřeboval vyzkoušet tolik možností. Najednou nevěděl, kam směřovat.
Kdy se to konečně podaří? Podaří se to vůbec někdy? Mělo to vůbec ku*va smysl?
Ale stačilo se položit do postele a zavřít oči – oko – a uviděl před sebou obličej toho zahořklýho zm*da. A rázem se rozpomněl na všechny odpovědi.
Povzbuzen alkoholem vyběhl schody jako nic a stanul před dveřmi plnými šrámů. Klíč poslušně zajel do zámku, mechanismus zaklapnul a před ním se otevřel pokoj, stejně ošuntělý jako zbytek budovy. Vešel dovnitř a nechal dveře, aby za ním zapadly. Odhodil svou tašku na postel – a zastavil se.
Válelo se to na nevýrazným zažloutlým povlečení. Velkej kus černý látky. Plášť. Hm.
Přistoupil k němu blíž a zkoumavě ho zvedl do vzduchu. Nejspíš si to tu zapoměl nějakej předchozí nájemník. A hospodskej, to vyžraný prase, po něm ten pokoj ani neuklidil. Zejtra si to s tím vyřídí.
Jenže sotva plášť pustil a ten dopadl zpět na své místo na posteli, muž se prudce otočil. Zničehonic za sebou zaznamenal přítomnost další osoby. Co to ku*va–?
„Tak se konečně setkáváme.“ Pronesl muž s maskou na obličeji, jako by snad zdravil starého známého. On jen zatnul zuby. Nejdřív čísi pohozenej plášť, pak nějakej podezřelej chlápek. V tom samým plášti, všiml si. Co je tohle ku*va za podnik?
Vytrénovaným pohybem sáhl do kapsy pro kunai a rychle do sebe vstřebal energii, kterou do něj sotva před pár hodinami uložil. Sotva ho zaplavila opojná vlna chakry, rty se mu roztáhly do úsměšku.
„Řek bych, že mě těší, ale z řečiček už sem vyrost.“ Zavrčel posměšně na nezvaného hosta. „Navíc mě trochu se*e, že mi nějakej cizí hajzl leze do pokoje, kterej sem si poctivě zaplatil. Vypadni a možná to přežiješ.“ Vysmíval se.
Maskovaný muž několik vteřin mlčel a potom se zájmem naklonil hlavu do strany a pokračoval v mlčení.
„Seš hluchej? Nebo blbej? Vysmahni a nechtěj mě nas*at!“ Zavrčel mladík a sevřel kunai ve své dlani pevněji.
„Chápu.“ Pronesl jeho protějšek. „Dneska se ti moc nedařilo, tak se na povídání necítíš. Hyuugové snad začínají být nedostatkové zboží?“
Výsměch?
Ten ču*ák!
A kunai byl vysvobozenej z kapsy. Jeho ostří protnulo hustej vzduch v místnosti a svištělo přímo k hrudi toho maskovanýho ubožáka.
Čepel ale nikdy neprotnula kůži na jeho hrudi. Nikdy neprojela mezi kostmi hrudního koše. Nikdy se nezabořila do pumpujícího orgánu a nevypustila ven proud krásný rudý horký krve.
Zmizela.
Prostě byla najednou fuč.
A ten chlápek dál stál na místě jako nějaká debilní socha, a jedním okem zpoza masky zíral do jediného oka na mladíkově vlastním obličeji.
„Když jsme si tohle vyjasnili,“ Odkašlal si maskovaný muž a ležérně se přesunul k posteli, na jejíž okraj se posadil, „můžeme si konečně promluvit jako dva civilizovaní shinobi.“ A poklepal dlaní na místo vedle sebe.
Mladík mu vykročil vstříc. Stál od něj téměř na dosah ruky; ještě krok, a mohl by se posadit na nabídnuté místo. Ale on se zastavil a jeho rty se roztáhly do široké linky. Ostří dalšího kunaie se zalesklo pod krkem maskovaného muže. Za jeho zády klečela mladíkova dokonalá kopie, dokonce i úšklebek na svém místě.
„A teď,“ zašeptal, „tady laskavě přestaň voxidovat a zmizni tam, odkud si přišel. A ten kus hadru si vem s sebou.“
„Ten kus hadru,“ pronesl maskovaný muž, důraz na posledních dvou slovech, „nosí pouze členové organizace jménem Akatsuki.“ Odmlčel se a muž a jeho klon si vyměnili pohledy. To jméno slyšeli. Vyšité rudé mraky najednou dávaly větší smysl.
„A tento plášť,“ Chopil se tajemný muž opět slova, „může být tvůj.“
Jedna vteřina.
Dvě.
Tři.
Mladíkova hruď se stáhla v křečovitých vlnách bláznivého smíchu. Zlomil se v pase, neschopnej potlačit pobavení, který v něm takováhle absurdní nabídka vyvolala. I jeho klon se hlasitě zachechtal, než se jeho tělo zavlnilo a sneslo se k matraci, kde po sobě zanechalo mokrej flek. No co. Stejně už ho nebude potřebovat. S tímhle ču*ákem se bez problémů vypořádá sám.
„Žádný z nich nefungoval, viď?“ Ozval se najednou maskovaný muž lehkým hlasem. Smích utichl. „Nechal sis je transplantovat – a nic.“
Mladíkovy oči se zúžily. Jak to ten ču*ák mohl vědět?
„Moje jméno je Madara Uchiha. Pocházím z Konohy. Stejně jako tvoji Hyuugové.“ Oba muži dobře věděli, o kterých konkrétních členech klanu je řeč. Mladík zavrčel a odplivnul si.
„Jejich klan tu byl dřív, než vznikla Konoha. Stejně jako jedna jejich stará tradice.“
Mladík ucítil knedlík v krku. Že by tenhle šašek něco věděl? Konečně se rozhodl a udělal ten poslední krok. Sedl si na místo vedle muže, a čekal na další slova. Maskovaný muž byl cítit ohněm.
„Tvoji Hyuugové jsou vskutku zajímavý páreček. On z utlačovaného vedlejšího rodu, ona dědička hlavního. Jaký romantický přiběh.“ Mladík se spokojeně ušklíbl nad sarkasmem, který nepochybně rozpoznal v mužově hlase. Možná toho ču*áčka odsoudil moc brzo.
„Tak zahořklej zm*d je z vedlejšího rodu, hm?“ Uchechtl se mladík. „Řek bych, že to leccos vysvětluje.“
„A přesto, “ Ozval se znovu maskovaný muž, navazující lehce na mladíkova slova, „na jeho čele chybí něco, co všichni členové vedlejšího rodu mají.“
Mladíkovo pobavení rychle vyprchalo. Bez čelenky toho zm*da viděl několikrát. Na jeho čele nikdy nebylo nic zvláštního. Co to sakra tenhle hajzl mele?
„Hádám, že jsi nikdy neslyšel o prokleté pečeti. Nehezká věc. Všichni tu čmáranicí radši schovávají pod čelenkami nebo obvazy. Členové hlavního rodu mohou její aktivací mučit vedlejší rod za prohřešky. A když nositel pečeti zemře – nebo je výrazně narušena integrita jeho těla, obzvlášť v obličeji – pečeť okamžitě zablokuje jeho Byakugan. A tajemství očí je uchráněno.“
A najednou všechno dávalo smysl. Zástupy Hyuugovských zm*dů. Desítky, stovky transplantací. Oči, který nikdy neviděly.
„A co tím jako chceš říct?“ Vyjekl mladík. „Že to jako nemá smysl? Že se mi to nikdy nepovede? Že s tím mám jako přestat?“ Ta představa ho zasáhla tak hořce, že mu přeběhl mráz po zádech. Takhle to přece ku*va nemůže skončit!
„Ale vůbec ne. To po tobě přece nikdo nechce.“ Pronesl maskovaný muž a zakroutil hlavou, jako by ta myšlenka byla naprosto absurdní. „Spíš bych ti rád dal nabídku.“
Mladík zatnul zuby. S*ali ho takoví, kteří jenom chodili kolem horké kaše. A tenhle už pomalu začínal překračovat hranici. „Poslouchám.“ Procedil netrpělivě.
„Naše organizace sbírá, jak jistě víš, ocasé démony. Jinchuuriki posledního z nich je Hokage. Myslím, že by tě mohlo zajímat, že jeho mladá žena je Hyuuga, členka hlavního rodu. A – jak jsem mohl zapomenout – ti tuhle pečeť nemají.“
Mladík mohl slyšet úšklebek v mužově hlase, přestože tvář byla skrytá pod stínem masky. „Je pro tebe skutečně jako výhra v loterii. Dobře trénovaný Byakugan takhle na dosah ruky. Stačí říct jedno slovo – a může být tvůj.“
Matrace se zhoupla, když se maskovaný muž zvedl. Udělal několik kroků směrem ke dveřím a potom se otočil.
„Tohle“, maskovaný obličej poukázal na plášť, posetý rudými mraky, „je tvoje. Zítra tě budu očekávat.“
A rozplynul se, stejně jako před několika minutami kunai vržený jeho směrem.