Obecné

Sasuke se opíral o strom. Těžce oddechoval. Trénoval opravdu hodně tvrdě, neboť je tu stále jedna věc, kterou musí udělat. Co ho ale překvapovalo, že s ním ten blb zvládá držet krok. Vypadalo to, že je do tréninku zapálenější víc než on. Když se tenkrát probudil v nemocnici, hned po tom, co se jim společně podařilo porazit Orochimara, Naruto stál u jeho postele, ruce měl založené na prsou a spiklenecky se na něj usmíval. S naprostou samozřejmostí mu oznámil, že mu pomůže porazit jeho bratra. Žádný škemrání a prosení, aby se vzdal pomsty.

Když se začala probouzet, první, čeho si všimla, byla ztuhlá bolest za krkem. Stáhla obličej, otevřela oči na škvírku a ospale zamrkala.
Část jejího zorného pole byla zakryta jejíma rukama, na nichž měla složenou hlavu. I přes to ale dobře rozpoznala desku stolu, na němž spala, i svůj hrníček s čajem. Periferním viděním se ujistila i o tom, že chlapečkova kolébka je stále na svém místě. Unaveně vydechla a zamrkala, aby dostala ospalost z očí.

Situace na bojišti mezi Hotakaou a trojicí mladých ninjů nebyla nijak pozitivní. I když měli všichni talent nebo úchvatné schopnosti, Hotaka byl jednak zkušený jounin, jednak dostatečně schopný na to, aby ho zvolili na prestižní pozici Ochránce města Hashiwari. Měl atypický a unikátní způsob boje, ale co bylo nejdůležitější, byl skutečně nakrknutý, že ho někdo tak mladý, jako byli Raiu, Tayuya a Jakkaru, dokázal zasáhnout a zranit. Tím zasáhli hlavně jeho pýchu, a to nemohl nechat jenom tak, takže se už tolik nedržel zpátky.

…aneb většinou zjistíš, zda něco chceš, až když o to přijdeš.

„Musíš mi pomoct!“
Stylem Leeho, dobíhajícího na poslední chvíli na trénink – v nějaké na hony vzdálené dimenzi, ve které se na smluvené místo nedostavuje s hodinovým předstihem, aby se rozcvičil - se vřítila do skrovné, v rámci úspor z kumbálu na uklízecí prostředky přetvořené pracovny, kde svým zbrklým vpádem způsobila menší uragán.
A to doslova.

Touazuki si s přivřenýma očima užívala jemný vánek. Nohy měla přehozené přes područku křesla a občas hrábla rukou na stůl a z misky si vzala ořechy a schroupala je.
„Měl bys je dát z mého dosahu,“ upozornila svého společníka, „jinak se jich přejím a bude mě bolet břicho.“

Skupina, teď už pětičlenná, si dala deset minut rychlých příprav, než se vydala zpátky do města Hashiwari, aby zastavila plán zločince Matsukura. Ve vozu, nebo spíš maringotce, Jiro Osamu, lovec lidí, kterého Raiuova parta považovala za zločince, právě doplňoval svoji zásobu kunaiů, shurikenů, vlastnoručně vyráběných granátů, výbušných lístků a dalších zbraní. Bylo neuvěřitelné, kolik jeho výstroj měla skrytých kapes, kam mohl schovat zbraně. Vytáhnul i dva chrániče rukou a předal je Jakkaruovi, že se mu budou hodit.

„Chiyo-sama je vždy veľmi prísna na seba i svojich podriadených, ale je férová a pracuje sa pod jej vedením dobre,“ začal Kabuto, ukážuc smerom, ktorým odišla stará pani. „Teda rozhodne lepšie, ako sa spolupracuje s niektorými inými,“ dodal.
„S kým? A prečo?“ sypala zo seba otázky Ameno.

„Tralala šálilá, nánynány ná~ “
Hiruzen si bezděčně povzdechl. Klid krásného pozdního odpoledne narušoval jeho student dokonale.
„Jiraiyo, přestaň už!“ zavrčela Tsunade vztekle.
„Ale proč?“ zastavil se Jiraiya s nechápavým výrazem ve tváři a rozhodil ruce.
„Protože na sebe přitahuješ pozornost!“
„Vždyť tu nikdo není,“ rozhlédl se Jiraiya kolem dokola.

S mírně ke straně nakloněnou hlavou, zadumaně staženým čelem a mezi semknutými rty protlačeným nehtem ukazováčku, jenž jsem si nejistě oždibovala, jsem stála nad postelí a snažila se rozhodnout pro jedny z trojice šatů precizně rozložených na ustlané posteli.
Ač se jednalo o malou slavnost na počest Dne úcty ke starším, chtěla jsem se hezky obléct, v první polovině roku jsem k parádění věru neměla moc příležitostí.
Netrpělivě podupávaje nohou, zkontrolovala jsem neúprosný čas na hodinách upevněných na zdi; měla bych pohnout.

Sakura kráčela směrem k hlavní bráně. Celé tělo ji bolelo, Hokage jí dala pořádně zabrat. Teď už netrénují tak často jako dřív, ale i tak to stačí, aby ji pár dní bolelo úplně všechno. Štvalo ji, že nemohla s Narutem a Sasukem na misi, místo toho musela zítra něco vyřídit pro Lady Tsunade ve vedlejší vesnici. Ani se jich nestihla zeptat, kdo ráno vyhrál, ale podle toho, jak se Naruto spokojeně šklebil a Sasuke se na něj zas díval jako kdyby mu chtěl utrhnout hlavu, tak by tipovala, že vyhrál Naruto.

Bylo krásné ráno a ve vesnici Furēku se Kazumi Namikaze právě chystala ke své obvyklé práci. Dnes se však cítila nějak divně, tušila, že v tento den má přijít na svět její první dcera.
K večeru začaly Kazumi první stahy. Dala zavolat pro pomoc. Když přiběhla místí lékařka, udýchaně řekla: „Venku právě začala obrovská sněhová vichřice. Na sněhové bouře jsme tady zvyklí, ale tahle vypadá obzvlášť silně… Takovou jsem ještě neviděla.“

Parta se shromáždila před hlavním schodištěm ke hradu Hashiwari ve stejnojmenném městě. Raiu si obléknul svoji bílou klanovou zbroj. Tayuya měla vzadu na kříži připevněný krátký meč a pouzdro na další zbraně připevněné k pravému stehnu. Stejně tak se vyzbrojil i Jakkaru. Pouze Nouzu vypadal stejně jako večer, i když ho viděli v koupelně, jak si zvýrazňuje své tvářové malování, ať už jeho význam byl jakýkoliv.

Kapitola XIX. – Naše tajemství

Wiera měla toho dne volno. Byla polovina května po jejích patnáctých narozeninách a i v Yama no hyō vše rozkvétalo. Seděla na stromě plném žlutavých kvítků na mýtince, odkud se svou nejlepší kamarádkou po nocích sledovaly klidný les.
„Mohla bych se zase jednou podívat za Akirou,“ napadlo ji. Slezla proto dolů a zamířila za Shianem, jenž právě sledoval Ariho při tréninku nejnovější, společné techniky.
„Ahoj, Shiane,“ pozdravila ho.

[i]Moje vyprávění sice nezačíná nad uměle vytvořeném akvárku pro zlaté rybky (bohužel bylo to pro žraloky, jak jsem velmi brzy zjistil ke svému nemilému překvapení) v zapadlé jeskyni staré několik melounů let, taky tady byla pěkná kosa, docela jsem se klepal. Bodejť, když mě zbavili mé vesty a nechali mi jen to základní, všude samé krápníky, stalaktity a stalagmity. Jeskyně byla pětkrát tak velká jak naše rodinné sídlo. Jen mě zajímalo, za co vůbec visím. Neměl jsem se tam dívat. Ten pohled mě poměrně zneklidnil.

Yui vstala.
„Jak dlouho potrvá, než ho dostaneme ven?“ zeptala se Kakashiho.
„Mohli bychom klidně hned. Ale vzbudí to podezření.“
Tsunade mezitím přišla až k mřížím s pořádně si Sasukeho prohlédla.
„Kakashi, myslím, že nám nic jiného nezbyde. Potřebuji, abys sem za mnou poslal někoho z Hyuuga klanu. Potřebuji si něco ověřit.“
„Dobrá.“
Tsunade se otočila na Yui.
„Běžte s Hokagem. Kdybyste tu zůstala, vyvolá to víc otázek než odpovědí.“

Na kamenistej výšine neďaleko Konohy sedeli štyri osoby. Boli dosť blízko na to, aby mohli pozorovať obrysy budov pomaly sa potápajúcich do svetla zapadajúceho júnového slnka, no zároveň tak ďaleko, že už nedokázali rozlíšiť jednotlivé tváre ninjov usporiadaných do nenápadných, rýchlo aj pomaly sa pohybujúcich skupín. Keby ich pohyb sledoval niekto nezaujatý, zdal by sa mu náhodný a neorganizovaný. No v skutočnosti za ním bolo niečo viac.

První den naší cesty proběhl bez větších problémů. Trasa, kterou nám Kagami-sensei určil na mapě, nás vedla mimo vyznačené cesty, většinu času jsme šli lesními pěšinami, nebo dokonce místy, kde jsme kvůli neprůchodnosti terénu museli skákat po větvích stromů. Jediným zádrhelem se ukázala řeka, která v místě, kde jsme ji měli přejít, byla příliš divoká.

Parta tvořená Raiuem Ikazuchi, Tayuyou a Jakkaruem změnila svůj původní plán cesty do Země Balvanu. Místo toho, aby riskovala nebezpečí putování přes území Země Deště a střet s místními ninji z Deštné vesnice, která byla stejně, pokud ne více, nepřátelská vůči narušitelům jako Trávová, se rozhodla přejít přes hranice Země Země a obejít její hranice až do Země Balvanu.

Počasí ve Skryté Oblačné nebylo takové jako obvykle. Namísto jasného slunečního dne se sněhově bílými obláčky plujícími mezi skalními útvary bylo nebe zatažené černými mraky, ze kterých padaly velké dešťové kapky. Terasy, chodníky a můstky většinou plné obyvatel teď zely prázdnotou, jak se všichni schovávali před deštěm. Nebouřilo, což bylo netypické s ohledem na fakt, jak tmavé mraky byly. Samotný déšť však stačil, aby dělal rušivou kulisu během brífingu v kanceláři Raikageho.