Obecné

Podívala se směrem, kde Daisuke se Saiem stále zápolili s Kanou a neúspěšně se ji pokoušeli zpacifikovat.
„Postarej se o něj,“ houkla směrem k Sakuře a dál se o Sasukeho nestarala. Potřebovala totiž zaměřit svou pozornost na trojici opodál.
Kana se zmítala v Daisukeho náruči a Sai se ji s vypětím všech sil snažil zpacifikovat, aniž by jí ošklivě ublížil.
„Pusťte ji!“ křikla na ně.
Oba od ženy okamžitě odskočili.
Yui přeběhl mráz po zádech.

Hluboko kdesi v neznámém borovém lese na území nikoho. Kde zrovna začalo ranní švitoření různého ptactva, cvrlikání roztodivného hmyzu a sem tam prasknutí suché větvičky od rozličných zvířecích obyvatel. Se počala probouzet i mladá žena, co sotva odrostla „dívčím střevícům“.

Když jsem se probudila poprvé, pozvracela jsem se. Částečně znechucením ze sebe sama, částečně z kocoviny, jenž s mým žaludkem prováděla horší akrobacie než Lee při dvojitém lotosu. Ono, probudit se s třeštící hlavou vedle cizího, nahého mužského těla nebylo nic, za co bych na sebe mohla být pyšná.

Povídka byla napsána do vánoční mise jako dárek pro Avárt, jejíž přání znělo:

Milý sannine Mikurasi,
chci povídku, ve které se vůbec nic nestane. Prostě žádné mise, žádné boje, žádné romanťárny. Maximálně tolik akce, jako na pláži plné vyhřívajících se leguánů. Cílem povídky by měl být pocit absolutní prázdnoty v duši čtenáře.

nettie,

moc mě potěšilo, když ses přidala, chybí mi tvoje ffky. Sama jsem psát neplánovala, doufala jsem, že počty vyjdou. Už vůbec by mě nenapadlo, že se nakonec budu snažit splnit zrovna tvoje přání. Bohužel nejsem na tematiku „Haku a šťastný moment“ zrovna z těch nejpovolanějších, navíc jsem netušila, co vymyslet. I tak doufám, že si v tom něco najdeš a odpusť OC postavu, žila vlastním životem. Hezký nový rok, ať se ti v něm daří. A taky všem, kteří si tenhle příběh (určitě spolu s hide) přečtou

Haku si pamatoval ty ulepené ruce, pamatoval teplé slunce ve svých dlaních. Na hlavu se mu sypaly studené mokré vločky, vůně rybí polévky lákala a otevřené dveře zvaly k úprku. Poslouchej, šeptala maminka nábožně, když budeš poslouchat, uslyšíš, jak padá sníh. A tak poslouchal, protože byl zvyklý poslouchat. Proč měla maminka tolik ráda sníh? Jemu přišel náladový, rozmarný, sypal se z nebe po malinkatých roztomilých vločkách, tu po větších mokrých kuličkách, a někdy dokonce zběsile útočil ze všech stran a snažil se vniknout za límec.

Pětice ninjů dorazila do jednoho z větších měst Země Čaje s malebným názvem Yakita. Jednalo se o zemědělské město, obklopené políčky s různými plodinami, které se sklízely a přenášely do města, kde se zpracovaly v různých budovách, převážně pekárnách, ve kterých se pekly vyhlášené, sametově jemné chleby shokupan. Právě pečení a polnosti mají původ v příbězích o založení města a jeho pojmenování.

Život si kráča chodníkom zmien
a mne je ľúto obzrieť sa späť.
Zmeny sú dobré, no nielen.
Lúči sa so mnou detský svet.

Povinnosť veku vrhá svoj tieň,
volá ma zmocniť sa vlastného sna.
Sny sú tiež dobré, no nielen.
Obraciam sa na chodníku zmien.

Nakrátko záblesk oslepí, farebné príbehy, rýchly dej,
pri vode chlapec vzpriamený, dýcha do záplavy plamennej.

Všetko sa to začalo jedného krásneho slnečného dňa, sila vetra 3 s miernymi šancami prehánok... Ale čo to trepem.
Jednoducho, s Kibom sme sa vybrali špehovať dievčatá v onsene.

„Ty, počúvaj, a máš vôbec prachy?“ spýtal sa Kiba roztrasený nadšením. Ledva som ho prehovoril, aby so sebou nedotiahol aj Akamara. Na dvoch zdivočených pubertiakov by sa mi dohliadalo ťažko, najmä ak ja som tiež jeden z nich.

Ino se spokojeně rozhlížela po svém bývalém pokoji. Bílé stěny zářily sytě levandulovou, ledovou podlahu nahradil huňatý světle šedý koberec a místo velké postele stála pod oknem dětská postel s pastelově zeleným povlečením. Nová dřevěná skříň měla bílou barvu, a tak k ní barevně sladila noční stolek i psací stůl. Až na květináč s orchidejí v pokoji nebyla žádná výzdoba, tu chtěla nechat na Rumiko.
„Ino?“
Rychle se otočila.
„Mami?“ vyhrkla nevěřícně.

Stojí a dívá se. Sleduje.
Červená, zelená a zlatá. Všechny ty barvy vybuchující v doširoka otevřených dětských očích. Sestřička se směje a tleská rukama, co sotva dosáhnou na zábradlí, a Hinatě je tak zvláštně hezky a smutno. Jsou spolu. A ona si přeje, aby tu mohla zůstat napořád; napořád sledovat, jak jim obloha nad hlavami rozkvétá světlem. Sestřička se směje a jí je najednou do pláče, protože v té krátké pauze mezi dvěma údery srdce jí cosi zašeptalo, že je to možná naposledy. Že ony dvě jsou jako ten ohňostroj, po kterém má Hanabi jméno.

Pro Rahzel

Tahle povídka měla být k Tvým narozeninám, ale nepochopitelně jsem zapomněla, kdy je máš, a myslela jsem (ani nevím, kde se to datum vzalo ), že 18. 11. Tak odpusť toto velmi opožděné přání, snad Tě alespoň trochu potěší.

Víš, ať se nám to líbí, nebo ne, smrt k lidskému osudu patří. Není třeba se trápit tím, že zemřeme, ale jak a proč. Když jsem byl malý, děti jako ty kolem mě umírali. Dospělí mě neposlouchali a já měl strašný pocit, že umírají zbytečně. Zemřeli, protože my ostatní jsme selhali.

Plavba pokračovala v klidu a pokoji. Všichni si užívali chvíle, kdy se nemuseli ohlížet za rameno a být neustále na pozoru. Nouzu se už téměř uzdravil a trávil více času lenošením na hlavní palubě. Tayuya tam byla také a procvičovala, nebo jen hrála pro zábavu na svoji flétnu. Enza si četl v poznámkách srolovaného papíru, který měl uložený ve svém velkém svitku, kde byly taktéž ukryty jeho loutky. Raiu trávil více času v podpalubí, kde se bavil s členy posádky, nebo prostě jen odpočíval.

Popravdě už ani nevím, kdy to začalo, a ještě víc popravdě, je mi to úplně jedno. Babča se svým typickým patentem na rozum řekla, že se mnou tříská puberta, a já jí řekla, že to teda fakt netuším, protože na sobě žádný modřiny nepozoruju. Poslala mě s košem, prej vystřízlivět.
Před barákem jsem narazila na Yukatu a čahly jsme obě. Absolutně mi nezáleželo na tom, že ten pytel v chodbě páchl ještě dva dny a babča demonstrativně omdlévala při každým kroku. V Rudým údolí pálilo slunce a připíkalo nás dozlatova.
„Vidělas ho dneska, Matsuri?“ přetočila se Yukata na bok.

Zamyšleně procházel nočním městem a přemýšlel. Zkoumal své vnitřní, temné prázdno, v kterém slabě, téměř bez života poblikávala jiskřička. Orochimaru ji neznal, objevila se teprve před nedávnem.
Co byla zač? Jaký byl její význam?
Nevěděl, a to ho trochu děsilo.
Myšlenky mu ledabyle zabloudily k jeho zbrusu novému citu. Touze. Po vědění, poznání nepoznaného.
Poznání zakázaného.

Bojoval jsem s bohy a démony, ale to, čemu mám čelit teď, je daleko horší. Pořád nedokážu pochopit, jak se to mohlo stát. Vlastně vím, jak se to stalo, ale nedokážu to pochopit.
Oknem nemocniční chodby se dívám na zuřící bouři venku. Je stejná, ne, je menší, daleko menší než ta, která zuří v mém nitru.
Bouře strachu a obav, která mi svírá útroby z pocitu, že vše bude jiné. Už ne stejné a klidné, jako to bylo dřív.

„Čekám dítě,“ řekla, instinktivně svírajíc roh stolu v očekávání bouře. Nemýlila se.
„Ty ses snad zbláznila?!“ reakce byla téměř hysterická, „dobře víš, že nesmíš!“
„A napadlo vás někdy, jak se bude cítit muž, kterého jsem si vzala? Nemysleli jste si snad, že si ho beru jen tak pro legraci?!“ rozčílila se hned na počátku, i když si předsevzala nehádat se.

Innamiho iluzorní projekce se vytvořila před malým Onim, když se celá Jednotka Tanuki shromáždila po neúspěšné akci. Oni je následoval, ale držel se hodně zpátky, takže o něm Raiuova skupina ani nikdo jiný nevěděl.
„Hlášení. Dostaly jste je?“ zeptal se svým několikrát modulovaným hlasem, který pro čtveřici najatých ninjů zněl skoro až nelidsky.

Sasuke si zvolil cestičku u útesů, kterou zahlédl, když vyšli z lesa. Byl to prudký sráz se spousty malých kamínků, a tak při sestupu pro jistotu koncentroval chakru do chodidel.
Cesta jej zavedla na malou oblázkovou pláž, která nejspíš během přílivu mizela pod vodou. Stačilo udělat pět kroků a chodidla by mu omývala chladná mořská voda. Slunko se pomalu sklánělo k obzoru a zbarvovalo oblohu do jemně oranžové.

„Jaký je tvůj sen? Čím chceš bejt?“ Nehezky se pitvoříc papouškovala otázky, na něž už byla doslova alergická. S hlasitým zaduněním upustila loket na bar a roztaženou dlaní si neohrabaně zapřela alkoholem ztěžklou hlavu.
„Poslední dobou kolem lidí s harantama neslyším nic jinýho. Jako by snad mělo význam mít sen, za něčím jít,“ mrmlala si nevraživě pod vousy.