Obecné

Nevěří tomu, co vidí. Má být mrtvý, ale není, jak jen je tohle možné? Oči ho můžou klamat, ale ne instinkty a chakra. Je to on, není o tom pochyb. Žije, má to co chce.
„Stůj, zastav se!“ Ohlédne se, prokleje tu shodu náhod, nemá čas, musí dál, závisí na něm životy, spousta životů.
Dožene ho, stojí před vchodem do jeskyně. Buď čeká na něj nebo se připravuje na to co je uvnitř.
„Vypadni, tady nemáš co dělat!“
„Čekal jsem od tebe milejší přivítání, ale musím uznat, že na mrtvolu vypadáš dobře.“

Sobota
Vo vstupnej hale to priam hučalo. Ayame komandovala deti, aby stihli všetko pobaliť. Už mali predsa vyraziť pre polhodinou. Šup! kričala na dvoch chlapcov a jedno dievča zbiehajúcich z poschodia, zatiaľ čo jej manžel nahadzoval batožinu do taxi-koča, ktorý ich čakal pred vchodom. Starý Teuchi ticho stál kúsok od nej. Pozoroval, ako zvláda situáciu. Stála tam vzpriamená, upravená žena, ktorá presne vie, čo robí. Musel uznať, že sa celkom vyšvihla. Z rodinného podniku dokázala za pár rokov vybudovať uznávaný reťazec rýchleho občerstvenia. Samozrejme, s názvom Ichiraku.

Sluneční světlo házelo na tapety zlatavé jiskry. Lehce se nadzvedl a pohybem ruky přivolal tmavovlasého chlapce, který stál v rohu místnosti. Ten mu upravil polštář a podal umyvadlo s teplou vodou. Pokusil se pohnout nohama, ale necítil je. Povzdechl si, máčeje si obličej ve vodě, ale když si jej třel hebkým ručníkem, kolem úst už mu hrál úsměv. Bylo mu dobře. Pohybem hlavy odmítl nabízenou snídani a chlapec ji pohotově odložil stranou.

Bolest je nepříjemný smyslový a pocitový zážitek multidimenzionálního rázu ve spojení se skutečným nebo potencionálním poškozením tkáně anebo je v termínech takového poškození popisován.

Tohle je definice bolesti, alespoň jedna z mnoha, kterou jsem našel v knihách, ale i když si ji čtu stále dokola musím říct, že vůbec není přesná.

Kap.
Kap, kap.
Kap.

Voda stékala po oprýskaných zdech, drobné kapky padaly ze starých oprýskaných trubek a narušovaly jinak dokonalé ticho. Dokonalé... nebylo dokonalé. Ani zdaleka ne. Z dálky se ozýval pláč, zvuk drásající uši toho nevinného tvora. Nevinného? On rozhodně nebyl nevinný. Jeho dech se odrážel od stěn a vytvářel tichou ozvěnu zamlčovaného bytí. Zamlčovaného? Byl veřejným tajemstvím...

Noc byla klidná, jak už se všichni pomalu ukládali ke spánku. Měsíc osvětloval Raiuovi cestu po střechách, když skákal z domu na dům. Bylo to rychlejší a nenápadnější. Spoléhal se na tmu, a kdyby ho náhodou někdo viděl, považoval by ho za přelud vlastní fantazie, nebo nějakou kočku. Doufal, že se tak pozdě nikdo nebude potulovat po ulicích. Tento předpoklad byl správný. Viděl jen pár lidí a ani jeden se nedíval nahoru ke střechám. Nemusel se tedy bát, že by se o něm mohli dozvědět místní ninjové, protože by to věci nepochybně zkomplikovalo.

Díky nápojům vznikají příběhy… A příběh vytváří váš nápoj.

V zapadlých uličkách Konohy se nachází malý tichý bar. Je to bar Tengoku. Není přeplněn lidmi jako hospody a restaurace v centru, a tak můžete lehce minout dveře z těžkého dubového dřeva. Ty vás na první pohled mohou odradit, vypadají totiž, jako kdyby si své zákazníky vybíraly.
A dnes večer jejich tajemství objeví žena, která nevyhlíží světlé zítřky.

Kapitola XVI. – Jouninská zkouška (část čtvrtá)

Cestou Wiera koupila kytičku v květinářství Yamanaka. Prodavač – mladý, blonďatý dlouhovlasý muž – byl velmi vstřícný, přestože nebylo moc z čeho vybírat. Nakonec se dívka spokojila jen s pár sněženkami.

Něco bylo špatně. Cítila to. Seděla ve své temné klícce, z vlhkého stropu padaly na podlahu v pravidelných intervalech kapky vody. Takhle dopadl její pokus o útěk. Cítila se mizerně. Zneužitě. Osaměle.

Rychlý přesun ze Země Rýžových Polí, jinak nazývané Zvuku, do sousedící Země Jehel byl pro Raiua a Tayuyu překotný a namáhavý hlavně proto, že Raiu měl zraněnou paži prudkým větrným a sonickým útokem jednoho ze Zvučné Patroly, Hakushuem Shindo, kterého Tayuya následně zabila. Zásah byl sice na okraji dosahu techniky, nicméně zranění byla vážnější, než se zprvu zdálo. Kromě mnoha krvácejících řezných ran útok způsobil i částečná zranění svalů, kostí a nervů, když rozvibroval i tělní tekutiny.

15.12.
Ashira už nemal náladu na nočné vysedávanie pri pripitých kolegoch, preto sa vybral domov. Cestou popri tréningovom ihrisku akadémie videl v slabom svetle noci siluety troch postáv. Postavy mrštne hádzali kunaie proti nehybným i pohyblivým terčom. V jednej zo siluet spoznal vnuka bývalého hokage Sarutobiho. Párkrát doňho narazil v hlavnom paláci, kde mal sídlo aj Ashirov nadriadený. To, čo sa odohrávalo pred jeho zrakom, boj takzvaný tréning potme, ktorý mal mladých ninjov naučiť sa spoliehať nielen na svoj zrak, ale predovšetkým na ninja inštinkty.

Boruto už přišel domů
a volá hned od dveří:
„To byl dnes den, u sta hromů!
Těším se na večeři.

Trénink celé odpoledne,
hlad dostanu cobydup!“
Hinata však na to řekne:
„Tak mi dojdi na nákup.

Nejsou vejce, není zelí,
rýže není, ani sůl,
chléb je snězen skoro celý,
mléka máme litru půl.

„Jsem tvé ženě podobná?“
Ta otázka přišla znenadání. Položil si hlavu na stranu a zahleděl se na ni. Nepohnula se, zírala do stropu a mlčela. Odvrátil tvář a zadíval se tam také.
„Proč se ptáš?“
Nic tam není. Jen praskliny a prach. JÁ jsem prasklina.
A TY jsi prach. Chceš? Hodíme se k sobě. My se totiž k sobě až moc hodíme.
„Jen tak. Že ti ji třeba připomínám.“
„Myslíš, že si ji tebou nahrazuju?“ odhadl. Zavrtěla hlavou; neviděl to, ale slyšel. Přikrývky zašustily. Vybrali si pokoj pro hosty, ve kterém od smrti manžela spávala. Nedotýkali se. Teď už to nebylo potřeba.

Zase tam byl.
Stál za oknem, kýval se ze strany na stranu a cenil své bílé dlouhé zuby. Štíhlými dlouhými prsty ťukal v nepravidelném rytmu na sklo.
Ťuk.
Ťuk, ťuk, ťuk.
Ťuk, ťuk.
Ťuk.
Rudé oči na ni hladově zíraly. Jeho dlouhé antilopí rohy, které vyčnívaly z holé koňské lebky, škrábaly o omítku.
Venku hvízdala meluzína a předpovídala divokou noc.

Byly to dva navždy propojené životy.
Sai, větší částí matematik než člověk, by určitě řekl, že se jednalo o dvě rovnoběžky. Stále na dosah, stále pečlivě sledující a kontrolující kroky té druhé, avšak bez existujícího bodu doteku.
Sakura by s tím nesouhlasila.

Ninja vykopl dveře a vstoupil dovnitř. Svůj cíl identifikoval okamžitě, stál omráčený hrůzou v rohu místnosti. Vyrazil k němu, ale přešel sotva půl pokoje, když mu na záda skočila žena, která jej dvakrát bodla do zad kuchyňským nožem, než se mu podařilo ji strhnout a mrštit jí o zeď. Zakrvácený se obrátil znovu ke své oběti, na chvíli ztuhl na místě, ale nakonec se rázně pohnul vpřed a vrazil jí kunai do srdce. Ozval se strašlivý výkřik a ninja se zapotácel. Sevřel hlavu do dlaní a poklesl na jedno koleno. Po chvíli vstal a tiše se rozesmál.

Poslední závan rozvířeného větru se rozplynul v lese v Zemi Rýžových Polí. Prach se začal usazovat, přesto byla nad zemí stále hustá vrstva prachového oblaku. Mnoho listů se snášelo k zemi, ať už to byl pomalý, klouzavý pohyb, nebo to byl rychlý a bouřlivý let, jak je zachytil poryv větru. Zbyly tu pouze kmeny stromů očesané o všechno listí i s větvemi a některé menší i starší stromy byly roztrhány.

Cesta Raiua a Tayuyi je zavedla ze Země Blesku do Země Chladu. Cestovali běžnou chůzí, nikam nespěchali, a buď byli zticha, nebo si povídali o ničem. Raiu nechtěl na Tayuyu příliš tlačit nebo tak, a ona zase neměla tolik zájem. Zastavovali se pouze na odpočinek nebo ve městech se ubytovávali k přespání a druhý den opět vyrazili. Během toho se trochu blíže poznali, ale obzvlášť Tayuya zůstávala obezřetná. Pořád Raiuovi nevěřila, alespoň ne tolik, aby mu o sobě řekla něco víc... osobního.

V malém táboru u hranic mezi Zemí Ohně a Rýžovích Polí, nebo novým názvem Země Zvuku, byl klid. Tayuya seděla opřená o kámen, nohy překryté dekou a tiše přemítala o svých možnostech. Raiu seděl naproti ní přes tábořiště, taktéž opřený o kámen s rukama za hlavou a sledoval mraky. Atmosféra byla klidná, ale Tayuya zůstávala připravená Raiua zabít. Vlastně, ona to přímo plánovala. Jednak byl bezpečnostní riziko, protože věděl toho příliš o tom, co se tu dělo.

Byla to polední přestávka a její spánek ve stínu stromu, zatímco sám žvýkal poslední zbytky oběda a pozoroval její tmavé kruhy pod očima. Byl to ten klidný čas, kdy jste zvláštně spokojení, i kdyby jen trošku, maličkatou trošku, a necítíte svoje temný démony, nelítají kolem vás, protože kolem vás hrají cvrčci a řvou ptáci, protože obilí je zlatý, někde v dálce bučí krávy a chvíli není co dělat, vánek čechrá vlasy a nikdo zbytečně neplká. Přesně takový čas. Natáhl se pro bandasku vychlazeného mléka a řádně se napil. Vrátila se mu tady chuť k jídlu. Práce a slunce a její pohrdající, tvrdé oči, kterým byl ukradený, tohle všechno konečně po dlouhý době dávalo smysl.