Obecné

Žabí poustevník seděl v pokleku u prkenné ohrady, oddělující mužskou a ženskou část lázní a dírou po suku nahlížel na protější stranu. Bylo teprve krátce po poledni, slunce stálo vysoko na bezmračné obloze. Jiraiya ovšem neměl nic lepšího na práci a proto mohl v onsenu strávit třeba celý den. Kromě toho nutně potřeboval inspiraci. Jako na potvoru ale až doposud zely lázně prázdnotou. Nedalo se nic dělat. Místní vesničanky byly zřejmě všechny přes den v práci.

„Kam jdeme?“ ptal se již počtvrté Minato. „Kušino, zastav!“

Neodpověděla, jen zrychlila. Minato měl co dělat, aby držel krok. Těžký batoh na zádech nepomáhal. Kušina mu zčistajasna uprostřed dne vzkázala, aby se s ní setkal u pomníku padlých na okraji lesa za vesnicí. Když dorazil, stála tam se dvěma batohy plnými zásob. Minato předpokládal, že šlo o nečekané povolání na misi, ale Kušina mu odmítala cokoli vysvětlit. Místo toho ihned zamířila do lesa, do prudkého kopce, mimo hlavní cestu z Listové.

V Zemi Moře vyšlo slunce a ozářilo sice chudou, ale klidnou zemi rozprostírající se na několika ostrovech. Ostrovy se začaly probouzet do nového dne, pouze rybáři byli vzhůru už časně a vyrazili na ryby. Spolu s nimi se brzy vzbudili i Osamělí. Chtěli mít jistotu, že stihnou loď, která by je odvezla do Země Vody.

Kráčela temnou, hlubokou nocí neznámo kam. Obloha byla dehtově černá, měsíc i hvězdy nevidno. Kolem sebe měla pouze temné siluety vysokých budov, které jí prozrazovaly, že je v nějakém větším městě či možná velkoměstě.Přesné místo však určit nedokázala. Vzduch byl nehybný, dusný, téměř jako v tom největším letním parnu, přestože bylo chladno.
Svět se utápěl v perfektně absolutním tichu.
Otřásla se.

„Přál jste si se mnou hovořit, Hokage-sama?“

„Ach, Kušina. Pojďte dál.“

Usadila se do křesla naproti Čtvrtému, který se rozvaloval na pěkné, široké, ale určitě tvrdé proutěné židli, těsně mimo čtverec světla, který vrhalo polední slunce dovnitř oknem. Někdo ze známých Kušině říkal, že Oročimaru postupně přeměnil Hokageho kancelář dle svého vkusu. Proutěná židle místo křesla, svícny namísto lustru, mnohem více polic s knihami a mnohem více místa na papíry s poznámkami. Ty se kupily v haldách kam až oko dohlédlo.

„S Učihy budeme muset dříve nebo později něco udělat,“ zakončil Danzó svou řeč. Za okny Hokageho kanceláře fičel podzimní vítr. Větrem unášené listy se ve vzdušném tanci proplétaly jako černé body proti šedivé obloze. Mračna visela nízko, jejich okraje skoro jako by se dotýkaly kamenných čel nad srázem.

Prolog
Domy se bortily. Lidé křičeli. Obrovská silueta devítiocasé bestie zaplňovala celý horizont, korunovaná měsícem té strašné úplňkové noci.

„Kde je Hokage-sama?“ volal kdosi.

„Doton: Genbungan Fuukin!“
Zakuro vypustil proti Osamělým svoji techniku, a jak bylo patrné, byla schopná zasáhnout a měnit celé bojiště všech pěti duelů naráz. Ze země jakoby náhodně vyjížděly šestiúhelníkové sloupce z čediče, druhu kamene nacházejícího se převážně hlouběji pod zemí, proto byl také mnohem tvrdší než kameny na povrchu. Jeho parťáci se všichni stáhli k němu, takže jim nic nehrozilo. Raiuova parta byla v centru útoku.

Kohaku se zadíval na stoh zpráv, který na něj čekal na stole, a zaúpěl. Zenjiro si zakládal na tom, aby všichni členové skupiny měli rozhled ve světovém dění, a to bez výjimek.
Ani on, ani Kesshou se do Konohy moc nadšeně nehrnuli. Jednak museli vymyslet, jak ošálit nejen bariéru, ale i své bývalé kolegy, a jednak jim ta žena nikam neuteče.

V Konohe to v to ráno absolútne nevyzeralo na krásny a slnečný letný deň, práve naopak. Po celej oblohe viseli sivé mračná, cez ktorých nepreniknuteľnú hradbu nebolo vidno ani malý kúsok blankytu.

Ino zívla, lenivo sa zahrabala späť pod prikrývku a na pár chvíľ sa nechala unášať driemotami. Slnečné lúče, ktoré ju zvyčajne prebúdzali, sa dnes omeškali.
V podvedomí sa jej miešali sny predošlej noci s realitou a práve tá ju prinútila s údesom otvoriť oči.

Zavřenými žaluziemi pronikalo tlumené dopolední světlo. Naruto seděl ve svém pohodlném křesle a pohledem hypnotizoval dveře kanceláře. Modlil se, aby někdo zaklepal. Kdokoli. Před ním ležely hromady nevyřízených lejster, do kterých se měl pustit, ale zoufale se mu nechtělo. Od rána už vyřídil schůzky s týmy, zadal mise, zařídil neschopenku Shikamarovi, kterého omluvila manželka, že prý celou rodinu bolí břicho. Zřejmě něco špatného snědli.

Skupina ninjů zůstala v Yakitě ještě týden, během kterého se nic mimořádného už nestalo. Bavili se, trénovali a zkoušeli se navzájem v cvičných soubojích. Bylo jim fajn. Ale všechno musí jednou skončit, a tak se obě skupiny sešli na okraji města, již všichni sbaleni na cestu.
„Tak se mějte,“ začal Raiu a díval se na Listové ninji. „Ty, Naruto, tvrdě cvič, abychom se mohli utkat, až se zase uvidíme. Přeju ti, aby se ti podařilo dosáhnout všech svých cílů.“
Naruto se zazubil a vztyčil palec nahoru.
„Tomu tedy věř, dattebayo!“

Údělem shinobiho je poslouchat svého pána a jeho rozkazy.
Alespoň takový byl Inoichiho názor. Být shinobim pro něj nebylo důležité společenské postavení, ale povinnost. Povinnost dodržet rodinné tradice, povinnost následovat prastaré meziklanové vazby, společenská povinnost…
Povinnost, povinnost, povinnost.
K tomuhle postoji samozřejmě nedošel hned. Než nastoupil na Akademii, tak se dokonce těšil, že se stane ninjou, takovým, jakým byl jeho otec.

Seděl, ne, krčil se na hanbě. Na odřené stoličce v rohu, kam se posílaly zlobivé děti zpytovat svědomí. Přestože se bál, jaký trest přijde tentokrát, v jeho mlaďoučkém obličeji byly čitelné stopy vzdoru.
„To ty fakany nehlídáte?“ rozčiloval se pokročilý třicátník se sportovní postavou, zřejmě proto se mu malého uličníka podařilo dohonit.
„To víte, že ano. Ale… tenhle kluk je speciální případ, neustále utíká a tropí nějaké lotroviny,“ s krátkou odmlkou následoval nevraživý pohled jeho směrem, „musel zase lstivě proklouznout dozoru na hřišti.“
„Je mi fuk, jak k tomu došlo, jediný, co mě zajímá, je, kdo zaplatí škody na plotě. Je úplně zničenej, ty barvy nejdou dolů!“

Kapitola II – Jelen, had a starý lišák

Na pole patřící rodu Nara se pozvolna snášel sníh. Bílá obloha a bílá zem. Černé hradby smrkového lesa se táhly krajinou a tvořily přísnou linii, jediný náznak horizontu. Nad střechou prolétlo hejno krkavců. Letošní zima bude dlouhá.

Yoshino zavřela okno. Přes ramena si přehodila vlněný pléd a promnula si paže. Ještě se třásla chladem a hnusnou předtuchou, která jí nedávala spát.

Kapitola XIII - TMA

Dům na západě lesa

Během dalšího půlroku se Akira neučila nic nového. Procvičovala si techniky a načasování s Shirem, zvyšovala si fyzickou kondici a výdrž. Nejbolestnější byl pro ni otužovací trénink od Kizokiho. Ale vyplatil se jí.
Také se hodně navštěvovaly s Rukushikou. Jejich přátelství bylo pořád silnější a silnější.
Jednou přistihla Kira Kizokiho při plánování dalšího tréninku s vodní podstatou.
„Plánuješ další trénink pro Akiru, Kizoku-sama?“ zeptala se.
„Ano,“ řekl, aniž by se otočil.

Boruto seděl na zábradlí nad náspem nad železniční tratí a kýval nohama. Za chvíli měl jet vlak. Normálně by se Boruto těšil, až na něj naskočí; vítr mu bude čechrat vlasy a on se poveze, okolo vesnice, jednou, možná dvakrát...

Ale dnes se netěšil. Vlastně poslední dobou se netěšil vůbec. A za všechno mohlo to pitomé oko. Jeho úžasné oko. Hvězda naděje. Jenže co to bylo platné, když nevěděl, jak ho aktivovat, ani k čemu slouží?

„Sasuke, nech toho!“ vložila se do toho Haruno.
Otočil jsem se čelem k ní, zdviženým prstem jsem se k ní naklonil: „Takhle už mě neoslovuj, nemáš na to právo. A už vůbec se ke mně nechovej jako bys mě znala. Pro mě si mrtvá! To si laskavě zapamatuj!“ Měl jsem opravdu nutkání řvát na celé kolo, udržel jsem se jen silou vůle, už mi to i šlo.

Přesto, že z toho někteří neměli radost, tak čas společně strávený Raiuovou partou a dvojicí z Listové probíhal dobře, pro některé dokonce i zábavně. Trhlina mezi Tayuyou a Narutem byla stále hmatatelná, blonďákův přístup k ní se však změnil. Už nebyl aktivní ve svých verbálních útocích, no o druhé straně se to říct moc nedalo. Tayuya nebyla odpouštějící typ a stále měla v paměti jejich setkání jako nepřátelé, i to, co následovalo. A dávala mu to pěkně sežrat. Čímž zase Naruta vytáčela k nepříčetnosti.