Obecné

Když si byl král jistý, že je Kakashi dost daleko a opravdu nic neuslyší, šel se podívat na "sušenky", které se mezitím vzpamatovali a snažili se zdrhnout.
"Ale, ale, copak to tu vidím? Snad ne snahu o útěk."
"Vy, kdo jste a co po nás chcete?!" řval Naruto.
"Já jsem se ptal první."
"Nebuďte hloupej, je snad očividný, že se snažíme zdrhnout, ne?"
"Stejně tak je očividný, co po vás chci."
"Ne, to teda není očividný!"

Tayuya a Raiu společně seděli u zapáleného ohně. Ona seděla s přikrytýma nohama. Ležení si užila dost a sledovala Raiua, který byl opřený o kámen se zavřenýma očima, avšak pochybovala, že skutečně spal. Který blbec by v přítomnosti nepřítele usnul? I když ji vytáhl zpod stromů, léčil tři dny a zavazoval rány. Proč by to dělal? Proč by to kdokoliv dělal? Musel něco po ní chtít. Ale co? Pak tu byla i jiná věc. Jak to udělal. Zdravotní ninjutsu není něco, co by dokázal každý ninja a on rozhodně nebyl jako každý, ne povahově.

Kakashi si promnul oči. Od Irukova posledního hlášení uběhly dva dlouhé dny, v kterých toho nic moc nenaspal. Čekal na skupinu, která měla dorazit s dítětem, které přežilo chakrový výbuch. Kvůli slabému spojení byl Iruka dost stručný, takže toho Kakashi věděl asi tolik jako klevetící báby na trhu. Zatracený krámy, nedokázaly spolehlivě fungovat!
Očekával jejich příchod každou chvíli, byli pouze dva a půl dne cesty od Konohy… Složil hlavu do dlaní, asi se nic nestane, pokud si na chvilku zdřímne…
Zavřel oči a poslouchal ticho.

Temnota, nic než temnota. A nicota. Nic se nenacházelo okolo mladé dívky kromě černočerné nicoty. Sama v ní jen tak ležela, nebo stála, a dívala se před sebe. Jak se vlastně jmenovala? Nevěděla. Nemohla si na nic vzpomenout. Kde byla? Co tu dělala? Proč tu byla sama? Přemýtala nad těmito otázkami neznámo jak dlouho když se jí najednou před očima vybavilo něco, bílý mlhavý obraz.

Shikaku házel nářadí na vůz, aby ho mohla uklidit zpět do stodoly. Zvykla si, že jí mlčky pomáhal a on si zvykl na mlčenlivou sedláckou práci, která mu zaměstnávala svaly a uklidňovala mysl. Poslední dvě noci se neprobouzel trhavými křečovitými pohyby a s promáčeným oblečením.
Občas jeden z nich promluvil. Ostatním by ta řeč přišla vytržená z kontextu, nesmyslná a neuchopitelná, ale jim odpovídala na otázky, co neměli zájem pokládat.
„Kameňáci,“ utrousila jednou, když nakládali dřevo. „Jeho na místě. Poznali, co je zač. Ji jen dorasovali a nechali být.“
Shikakovi strnuly ruce na polenu, než se donutil ho znovu uchopit a zvednout. Pod tím ošemetným slovíčkem dorasovali se mu promítly scény, které si netoužil představovat.
„Ani nechtěla zachránit, ztratila bez něho víru. Tak to řekla, chápeš?“ zvedla hlavu a praštila s polenem na povoz. „Že ztratila víru. Jak si to krucinál mohla dovolit říct nahlas!“

Miloval ten pocit. Průzračný dech mu šuměl v ústech a srdce se spíše dotýkalo jeho nitra, než by naň bušilo. Prameny světla se tříštily o vrcholky stromů v jemnou mlhu. Zelená čerň se jemně prodírala semknutými víčky a pableskovala ve tmě za očima. S jeho prsty si pohrávalo teplo kůry a drobné životy kolem něj nešeptaly ani nekřičely, ale tiché nebyly. Ve vlasech cítil vůni barev, jež se ve tmě přelévaly jedna v druhou. Kam vítr, tam chlad, zima se průběžně střídala s horkem.

Není kam táhnout, prolétlo mu myslí dřív než uvědomění, že by měl cítit neklid. Není kam táhnout.
A tak jí to řekl. „Není kam,“ pronesl jednoduše; se vší tou vahou, co mu seděla na ramenou a on ji tam cítil.
Žena před ním otevřela ústa a Shikaku čekal další posměch, další vyhazov, však proč jí tohle vůbec říká, je to celý tak nesmyslný, nesmyslně padlý na hlavu. Měl se hned sehnout pro svoje věci a jednoduše vypadnout.
Je jedno kam. Správný kam stejně nenajde.

„Vážně je dobrý nápad nechat ji být?“
„Ano, ne, možná. Nevím. Proto se tomu říká experiment, Kohaku.“
Oba dva seděli v místnosti za jednostranným zrcadlem. Kesshouino genjutsu fungovalo dokonale, zamaskovat zrcadlo za zeď pro ni nebyl problém. Tak tam posedávali už přes dva týdny a čas se táhl. Moc se spolu nebavili, pozorovali jejich pokusného králíčka, jak sebou nekontrolovatelně škube a mluví si sama pro sebe. Možná tam někoho viděla, ale Kohaku spíš sázel na to, že se zbláznila. Nebyla by první. A pravděpodobně ani poslední. Každopádně tahle část byla nová. Buď nevydrželi jeho první část, nebo se zbláznili díky Kesshou a laboratorním experimentům. Chtě nechtě ji musel obdivovat.
Protože byla první.

Viděl širokou brázdu. Zoraná pole. Lesy táhnoucí se donekonečna; dotýkají se oblohy, tančí ve vzduchu a natahují ruce k nebi, ruce obtěžkané plody a šiškami, co se pyšně pohupují a natřásají. Kdykoliv nějaký příhodný les viděl, zamířil do něho. Bylo to doma. Bylo to známé, bylo to uklidňující.
A byl tam stín.
Vlnící se tráva, pole hrající žlutou, zelenou a hnědou, svět kolem něho, celá ta scenérie, která žije a mluví, celé to všechno dává dohromady obrovskou rodinu tvořící monstrózní obrázek v jeho mysli. Musel si zastínit oči, aby neviděl. Připadal si jako nestvůrný, černý brouk brodící se něčím překrásným, něčím, z čeho je absolutně vyloučen, něčím, co se snaží zapadnout, ale v hloubi duše ví, že teď nelze. Vyčnívá a ještě chvíli vyčnívat bude.

Bolela ho záda. Hrozně ho bolela záda. Trávil dny a noci nad psacím stolem, nad odklízením bordelu, nad prohlížením jelenů, jednoduše nad vším, co bylo potřeba zařídit a zařídit toho bylo potřeba dost. A teď se skláněl nad dalším stolem a rovnal další kupičku zbytečně mrtvých stromů, aby si nad ní zničil hřbet.
„Jde ti to skvěle, Shikaku.“
Jo, jen kdybyste věděl, jak úúúžasně mi to jde, Třetí, ušklíbl se v duchu, zatímco si skládal do složky novou várku listů. Úplně se v tom rochním. Jako divočák.
„Děkuju,“ kývl a narovnal se.

Nezavítala sem ani duše. Lidé odjakživa měli pocit, že hřbitov je místo posvátné mrtvým, zakázané živým. Přesto sem Tsunade ráda chodila, když si chtěla odpočinout. Mrtví totiž nekřičí, pouze vyčítají nebo utěšují. Podle toho, kdo je přišel navštívit. Její návštěvy byly zřídkakdy, volných dní za ta léta měla po málu. A když už sem přišla, mlčela a nechala své srdce tiše plakat za všechny padlé.
Tentokrát však nastal čas popovídat si se starým známým, kterého zanedbávala.

Na břehu řeky Naka seděli dva černovlasí chlapci, hleděli na vodní hladinu a házeli do ní kamínky. Starší se tvářil spokojeně, ale na mladším bylo vidět, že mu není do zpěvu.

„Vypadáš, že tě něco trápí, Itači. Stalo se něco?“
„Nic, jenom můj nadřízený se nešťastnou náhodou zranil a přenechal mi proto svoji zítřejší misi. A asi to nebude úplně jednoduchá mise, tak jsem z toho trochu nervózní.“
„Proč?“

Chutnala po písku, octu a vápně. Byla kyselá a byla moučná, byla všechno to hnusný a odporný, co neměl rád, ale teď to rád cítil, protože chutnala, chutnala a byla. Nabral si jí plné hrstě a přitiskl ke spálené tváři, aby chladila – k čertu, nejen to, potřeboval ji mít ještě blíž a celý se do ní ponořit, vyráchat se jak novorozeně v neckách, protože byla -
svobodná
svobodná
a čistá. A sakra hnusná!
„Seš jak prase, takhle rejt rypákem v zemi.“

Ino se vznášela v černé temnotě. Dívenčino vědomí okamžitě ustoupilo do pozadí. Cítila z něj neskutečný zmatek, obrovský smutek a šílenou agónii. S tím musela něco udělat, jinak by její snaha pomoci přišla vniveč. Potřebovala, aby se holčička uklidnila. Měla dojem, že s každou další dávkou čirého děsu se průběh výbuchu zhoršuje. Zavřela tedy oči, zhluboka se nadechla a představila si, jak se všechny negativní emoce, které holčička cítila, vypařují díky slunečnímu svitu.

Kakashi rychle běžel za ostatními. To slovo mu neustále hrálo v hlavě: "...nepřežije!". Mohlo to znamenat cokoliv. Buď někdo chystal nějakej útok, nebo se to týkalo nějaké neškodné dětské srandičky. Ovšem to bylo nepravděpodobné. Ještě tu také byla třetí možnost, která souvisela s jejich misí najít a ochránit vyvolenou.

"Hej, vstávejte, vy lemry!" budil je Kakashi.
Odpovědí mu bylo jen jejich převalení na druhý bok.
"Tss, myslíte si, že na mě vyzrajete?" usmál se Kakashi, došel pro kýbl a naplnil ho vodu. "Tak koho první?"

Čtvrtý Kazekage si promnul oči. Více jak den šel k Neutrálnímu místu, kde se měl setkat se svým přítelem z Konohy. Odpočinek nepovažoval za důležitý, hnaly ho ambice. V Suně čelil kritice, že právě jeho zaviněným využívá feudální pán země Větru služby země Ohně, které byly značně levnější. Rasa se cítil ohrožen. Byl povinen jednat a zakročit. Co ale měl dělat?

Lže, lže, jistěže lže… Co má dělat?! Jak se zachovat před tou neústupnou iracionální snahou? Jak, když už se nemůže, nechce rozloučit ranou do týla? Nestačí všechen ten stud a hanba, když mu zachraňovala život, který by on jí nezachránil? Věděl to… když jí jeho ruka pronikla hrudí, byl jí nejblíž. Všechno, co tehdy řekl, myslel vážně. Neexistoval jediný důvod, proč by ji měl milovat. Naopak mnoho důvodů, proč ona by neměla. Byl v pasti. Dá se láska koupit? Jestli ano, pak musel... Nemohl jinak, ale… prosím, nech mě jít.

Touazuki se zmateně rozhlédla, jednak si hraním se sluchátky částečně omezila sluch, ale hlavně ji zaskočilo ono podivné vyjádření. Vyřkla ho asi nejméně očekávaná osoba, která v Konoze působila nepatřičným dojmem. Se svým tetováním a spoustou kovu všude po těle poutal pozornost okolí. Tou na něho několik vteřin nevěřícně zírala.
„Na co čum...“ začal, ale zarazil se v půlce slova.
„Tedy… na... co hledíš… krásná… děvo?“ mezi jednotlivými slovy dělal pauzy a po očku neustále koukal do knihy, kterou držel v ruce.

"Co to je? Co to je?" řval Naruto,"To bude určitě ta příšera, o které jste mi povídali!"
"Ehm, jo jasně..." zamumlali Sai a Sakura.
Když viděli, jak se za Narutem blíží Kakashi, trochu se usmáli a sledovali, co se bude dít.
"Čau!!!" zařval Kakashi.
"Aaaaa, apokalypsa, zubáci jsou tady!" řval Naruto a chtěl utéct, ale při jeho pokusu zakopl o kořen a spadl. Otočil se, aby viděl příčinu jeho budoucí smrti, a když viděl, kdo to byl, zrudl vztekem. "Kakashi-sensei?!" začínal se vztekat a pomalu si stoupl.