Yuujou Monogatari - 2

*

„Inuzuka, Tsume!“ zavolal zkoušející.
Dívka odešla. Minato si mezitím opakoval své techniky. Učení mu nikdy nedělalo potíže, všechny zkoušky zvládal naprosto lehce.
Jen jeden žák v celé třídě se mu mohl, co do znalostí, vyrovnat – Uchiha Fugaku.
Ohlédl se na něj. Nikdy se moc neznali… oba chtěli být co nejlepší a zabralo spoustu času. Kromě toho byli moc rozdílní… Minato měl přátele, i když moc jich nebylo. Fugaku se staral vždy jen o sebe.
Zkrátka – jednoduše řečeno, každý měl svou cestu… ale to se mělo možná změnit. Nebo ne?

„Namikaze, Minato!“
Spokojeně vyšel. Prohrábl si své světlé vlasy a usmál se na zkoušející.
„Předveď nám…“ zamyslel se. Ten chlapec platil za jednoho z největších géniů na Akademii. To bude chtít něco… speciálního.
„Kage Bunshin no Jutsu!“ zvolal náhle blonďák, aniž by počkal na vyzvání.
„S-stínové klony?“ vykoktal nevěřícně ninja. Technika hodná Jounina…
Klon se zašklebil. „Tak prošel jsem?“ zeptal se potměšile. Jako by odpověď dávno neznal – tohle sice nebyla jeho nejlepší ani nejoblíbenější technika… ale, proč se nepředvést?
„Nejvyšší počet bodů,“ podal mu vysvědčení zkoušející. Kage Bunshin… obdivně zamrkal. To tu ještě opravdu nebylo. Z toho kluka ještě něco bude…
Takže jsem to zvládl… přece jen, mami. O mně se ještě hodně uslyší, slíbil si v duchu Minato. Tohle… tohle je jenom začátek. Slibuji.
Zamával ostatním, a běžel za tátou, který už na něj s rozzářenou tváří, čekal před Akademií. Pyšný na svého druhorozeného syna, s láskou ve svých hnědých očích, jaká se tam už dlouho neobjevila.
Se stejnou láskou, s jakou pohlížel o několik hodin později, na úplně jiném místě, na zdánlivě obyčejný předmět… pro něj ale tak moc důležitý.
„Zítra se konečně setkáme s naším senseiem, kaasan. Zítra konečně začne ta moje cesta shinobi… Víš, už se těším…“ zašeptal.
„Ale zároveň… zároveň, víš, trochu se bojím… bude to něco nového, něco neznámého… z toho je vždycky trochu strach, ne? Ale shinobi musí počítat s neznámem, ne?“ zeptal se. Jí se přece mohl zeptat na cokoliv. Vždycky poslouchala.
„Naučím se spoustu nových technik, a jednou… jednou budu hrdina, jak jsem ti slíbil.
Už musím jít, trochu si zatrénovat. Vrátím se, zítra. Abych ti řekl, jak to s naším učitelem dopadlo…
Drž mi palce,“ usmál se nakonec posmutněle, a naposledy pohladil jméno Namikaze Sueko, před dvěma lety vyryté do toho chladného šedého kamene…

Fugaku
Samozřejmě, moje Katon: Goukakyou no Jutsu bylo ohromující, pomyslel si, když i on konečně složil svou zkoušku shinobiho. Jenom… asi jsem to neměl zkoušet v místnosti plné hořlavých věcí, napadlo ho nejistě, když se z dveří vyvalil kouř a bylo slyšet nějaké neurčité nadávky a syčení vody.
Ale co na tom, zkoušku mám v kapse! Poskočil si, ale pak si uvědomil, že se na něj dívá ještě půltuctu dětí, které ještě zkoušeny nebyly a okamžitě nasadil ledovou masku dědice Uchihů.
Před Akademií už čekali matka s otcem.
„Mám to,“ hlásil poslušně.
„Přirozeně, že ano,“ přikývl jeho otec. „Jsi přece Uchiha.“
Fugaku zůstal stát. Jsi přece Uchiha… to byla od otce neobvyklá pochvala. I když cizím uším by to možná znělo moc… odměřeně? On cizí ale nebyl.
„Ale…“ dodal a přejel ho pronikavým pohledem. „slyšel jsem, že ten kluk, Namikaze… jak dopadl on?“
„Prošel,“ přikývl Fugaku.
„Lepší, nebo horší než ty?“ vystřelil.
Dva pitomé body! Proč?!
Mlčel.
„Myslel jsem si to,“ řekl otec chladně a odešel. Matka ho následovala, jen synovi povzbudivě stiskla rameno. „Jsem na tebe opravdu pyšná,“ zašeptala, tak aby to otec neslyšel.
Druhý nejlepší v praktické zkoušce. Nejlepší v teoretických znalostech. Ale záleží na tom někomu? Proč já se vlastně snažím… pro sebe. Odpověděl si vzápětí.
Vždy a jen pro sebe…
A pro klan, samozřejmě. Jen na tom totiž doopravdy záleží.
Na klanu Uchiha.

Následující den se všichni naposledy sešli na Akademii.
Všichni byli neobvykle potichu – dolehla na ně ta zvláštní atmosféra. Poslední den školních let, první den života shinobi…
„Jsem opravdu rád, že můžu říct, že jste… všichni prošli!
Takže dnes… dnes přestáváte být dětmi. Stávají se z vás ninjové. Čeká vás všechny těžká budoucnost, to ano… život shinobiho vám nic zadarmo nedá. Budete chránit svou vesnici, budete zraňováni… možná i zemřete.
Možná, že z některých z vás se stanou legendy… a jiní se nedostanou nikam.
Ale nikdy, nikdy nezapomeňte na tohle – jste ninjové z Konohy. A na to buďte pyšní.“ Dokončil projev Akio a otočil se, aby nebyly vidět ty malé slzičky…
Bylo mu teprve dvacet dva, a tohle byli jeho první studenti. Asi je to vždycky trochu smutné, když se s někým loučíte, přemítal. Jenže já se vlastně neloučím navždy. Jenže… co já ztratím, Listová získá… a tak to má být…
„Budete rozděleni do tříčlenných týmů. Každý dostanete vlastního senseie. Tyhle týme budou jako vaše rodina. Budou vás doprovázet v příštích letech – která pro vás, nováčky, budou ta nejhezčí na celé kariéře shinobiho – hned po rocích Akademie, věřte mi,“ usmál se. „Ale začněme už. Tým číslo 1 – Nara Shikaku, Akimichi Chouza, Yamanaka Inoichi,“ kývl. „Tým číslo 2 – Nakamura Sunako, Inuzuka Tsume, Aburame Isamu. Tým tři…“ pokračoval.
„…A nakonec - tým šest! Uchiha Fugaku, Hyuuga Naomi, Namikaze Minato!“ dokončil Akio.
Naomi se potěšeně usmála, tohle je šance! Podívala se na svého nového týmového partnera, Fugaku. Ten se netvářil moc nadšeně… jeho problém, rozhodla se. Stejně je to štěstí… dva nejhezčí kluci ze třídy v mém týmu!
Minato-kun…
***

„Sarutobi-sensei… proč já?!“ ozval se mrzutý hlas.
Muž se zadíval do své křišťálové koule. „Jsi na řadě. Jako jediný Jounin jsi ještě neměl žádné žáky.“
„Sannin,“ skočil mu do řeči druhý muž.
„Dokonce,“ přikývl spokojeně Sarutobi.
„Nechci být ničí sensei! Já… ehm… mám důležitý úkol!“
„Své knihy můžeš psát i tak,“ namítl potměšile Sandaime a ignoroval rudnoucí tvář svého bývalého žáka. „A jen se na to podívej… budeš moct ukázat své dokonalé techniky mladší generaci… získal jsi přece hodnost Sannina! To se nepodařilo téměř nikomu… budeš pro ně velkým přínosem! Budou tě určit velmi obdivovat… ale chápu – asi máš moc práce…“
„Fajn, beru to!“ Hmm, obdivovat… to vlastně nezní tak špatně… potěšeně se zasmál. „Teda… pro Listovou vše, ne?“ snažil se zachovat si tvář.
„Hai… tak zítra u hlavní brány, nezapomeň. Tví žáci budou čekat!“
Vždycky jsem uměl dobře mluvit, proletělo hlavou muži, než se znovu obrátil ke kouli.
Tým 6 má tedy nového senseie.
Hodně štěstí, Jirayio…